Osmá Bartonička 2020

2

Komentáře

  • masenkamaskovamasenkamaskova Komentářů: 296
    Přátelé, já bych jela moc ráda, jen ten termín bohužel o kousek nevyšel :disappointed: Přítelkyně v pondělí bude státnicovat a nechci ji v tom nechat samotnou, přece jen je nervák a každá podpora se bude hodit, chci tu být pro ni. Budu na vás myslet a posílat pozdravy. A třeba vám pošlu i nějakou tu povídku, když budete chtít :blush: Ale kdybyste si chtěl někdo udělat třeba krátký výlet do Prahy (nebo já třeba můžu přijet zase někam jinam), tak by mi to vůbec nevadilo, takové tvůrčí kafíčko bych neodmítla :smile:
    Psaní je cesta jak zažít to, co se vám v reálném životě nemůže stát.
    o psaní jinak...

  • williwilli Komentářů: 504
    Jo, státnice, kde jsou ty časy. Hodinu před tím nervy na pochodu a mlýn v hlavě, hodinu poté útlum a pocit, že si všechny myšlenky vzaly dovolenou a někam odcestovaly... To bude dobrý, hlavně si před tím nedávat nocovku. To pak ten útlum může přijít o hodinu dřív, nejvíc nevhod. :D
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,756
    Takže prozatím se nám Bartonička jeví spíše rázu komornějšího. Pořád pět duší. My dva, Lucka, Markétka a Vojta. O Mirkovi ještě nevím a Anastasie se zatím neozvala. Samozřejmě, kdo by chtěl, má volno a chuť zapadnout do tvůrčí party, má možnost.
    Jen ve zkratce, co se tam děje. Sjíždíme se v pátek odpoledne, podle toho, jak se kdo dopraví. V pátek večer vyhledáme podle Reného Povídkáře téma povídky, pak se sedí a povídá. V sobotu dopoledne se povídá zase, eventuálně se tvoří, nebo vymýšlí podle pátečního zadání. Na oběd jdeme do restaurace ve Vysokém nad Jizerou a odpoledne vypukne ta pravá tvůrčí nálada a dopisuje se. Večer eventuálně oheň, buřty a tak podobně. A v neděli dopoledne se hotová dílka ukládají na Fórum, dopovídá se, co se nestihlo a i když se nám nechce, okolo poledního se zase rozjíždíme s tím, že zbytek si dopovídáme příští rok...
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • AnastasieAnastasie Komentářů: 57
    Ahojky všem. Ještě to musím domyslet, ale dám vědět co nejdřív. Hold je to všechno nějak na houby a netuším zatím. V práci zatím volno o víkendech máme, i kdyby, tak to volno tam nahlášené mám, ale potrebuji ještě tak týden na vyjádření.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,756
    Fajn, rádi tě tam uvidíme, opravdu dej vědět co nejdřív, oni tam Bartoníčkovi chtějí vědět, kolik nás bude, kvůli pokojům, které mají připravit. Pokud přijedeš, klidně i s někým dalším, napíšu podrobnosti.
    Míra mi dá vědět během dneška.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,756
    Takže zatím pořád nic nevím, pořád s Karlem Poláčkem - Bylo nás pět... :)
    Bude to opravdu komornější, klídek a pohoda, líp se bude přemýšlet nad povídkou... Ale přece jen, kdo by chtěl rozšířit naše řady a má 19. - 21. června čas a chuť, je vítán. Tak moc to nestojí a ten relax za to stojí.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • williwilli Komentářů: 504
    U nás žádná změna, my letos nemůžeme. Zážitky budeme mít určitě hluboké, nicméně poněkud jiné povahy, než přináší Bartonička. Ačkoliv, jak tak znám zúčastněné, možná poskytne plánovaná svatba námět k nějakému literárnímu dílu. Na druhou stranu, taky jak je znám, nevím, jestli to pak půjde uveřejnit :D
    Nezapomeňte fotit, ať se můžeme alespoň pokochat s obrázky!
  • AnastasieAnastasie Komentářů: 57
    Tak já to raději letos ještě odložím. Mám totiž kurz focení a protože jde o tři místa, kde se fotí a já mám místo, kde musím ještě vyčkat na další, kdo chtějí taky tam, co já, může se stát, že se mi fotograf ozve zrovna na ten víkend. Kdyby se nic nedělo, tak bych se aspoň fakt přijela podívat, ale raději nebudu rezervovat místo, když čekám na datum focení. To mám právě už zaplacené.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,756
    Tak už jsem se díval na předpověď počasí a vypadá to, že nám, kdo dorazí na Bartoničku, bude počasí přát, teplota mezi 24 - 26° a polojasno. Takže tvůrčí duch bude mít rozlet...
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,756
    Takže za týden! Lucko, Markétko, Vojto, začněte balit a dávat dohromady nějakou inspiraci! B)
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • MarketaRMarketaR Komentářů: 730
    To to uteklo, to ani není možný. :D Inspiraci bych právě potřebovala na Bartoničce načerpat. ;)
  • williwilli Komentářů: 504
    Užijte si to tam, těším se na report a nové povídky ;)
  • LucieLucie Komentářů: 421
    Moc už se na vás těším :-)
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,756
    I my se těšíme, už jsem se vyděsil, Lucko, když jsem zjistil, že jsi sem napsala, že na poslední chvíli píšeš, že nepřijedeš. To už bychom se na Bartoničce báli... :) Ještě čekám, že mi to potvrdí definitivně i Vojta a můžeme vyrazit. Mimochodem, přivezeme jedno čerstvě upečené sladké překvapení! o:)
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • MarketaRMarketaR Komentářů: 730
    Hmm, čerstvě upečené sladké překvapení? Tak to se těším dvojnásobně! :D
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,756
    Se nech překvapit, jestli se to povede... ;) Tak se sejdeme na náměstí ve Vysokém? My tam budem tak okolo čtvrté. Jo, a Vojta už taky potvrdil účast, už mu jeho tatínek slíbil půjčit auto. Takže se sejde zdravé jádro... Jinak, nevíš, co je s Michalem? V které končině světa zase existuje...
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • MarketaRMarketaR Komentářů: 730
    Já ještě nevím, kdy mi to jede, ale myslím, že kolem čtvrté je to fajn. Díky. ;)
    Bohužel, myslím, že naposledy jsem o Mikovi slyšela, když jsme mu na loňské Bartoničce psali. :D
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,756
    Markétko, loni to přesně vyšlo, my jsme na náměstí přijeli ve čtyři a ty jsi tam zrovna začínala lízat zmrzlinu... :) Takže i letos, my chceme ještě zajet do té jejich skvělé Krakonošovy pekárny a pojedem!
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,756
    Dobrý večer,

    děkujeme za zprávu. Vše připravíme a budeme se těšit 😊

    S přáním hezkého dne

    Bartoničkovi

    A je to definitivní! ;)
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • LucieLucie Komentářů: 421
    Díky a těším se na vás!
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,756
    willi a Mirku, už jsme tady! B)
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • williwilli Komentářů: 504
    Všechny vás zdravíme a přejeme báječný víkend. Letos to za nás nevyšlo, ale příště určitě dorazíme 😉 V+S+L
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,756
    Tak a jsou tu témata letošního tvoření na Bartoničce:
    Postava: Starý politik - alternativně jsme objevili další - Depresivní babička.
    Místo: Opuštěný starý motel
    Téma: Většinou si přejeme mít to, co nemáme.
    První věta: V Boha jsem nikdy nevěřil.

    Tak a máme náměty k přemýšlení...
    A ještě zpráva o počasí - POD MRAKEM, TEPLOTA 16, ALE NEPRŠÍ...
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • MarketaRMarketaR Komentářů: 730
    *nevšímejte si prosím těch anglických uvozovek, moje klávesnice to jinak neumí. ;)

    Za horizont a ještě dál

    “V boha jsem nikdy nevěřila,” prohlásila ta stařenka, když ji našel stát na prahu a při pohledu na ni mu uniklo bezděčné “proboha”. Ona mu však jen rázným mávnutím ruky naznačila, aby přestal okounět a uhnul jí z cesty. Za sebou vláčela velkou staromódní kabelu plnou věcí a v druhé ruce držela motorkářskou přilbu.
    Pan Milbach však neuskočil včas, takže ho tou přilbou nabrala do kolene. Zdálo se, že jí to ani v nejmenším nevadilo.
    Zavřel za ní dveře a rychle se kulhal za recepční pult, kde do té doby podřimoval. Do jeho motelu se moc hostů nehrnulo, a i dnes v noci byl až na jednoho unaveného řidiče kamionu prázdný. Nedávno zaslechl, že se mezi ostřílenými piráty českých dálnic povídá, že je lepší přenocovat v kabině kamionu než v Motelu Milbach. Vlastně jim to ani neměl za zlé. Už je to dávno, co se přestal snažit.
    Postavil se za pult a velmi neprofesionálně si vytřel ospalky z očí. Zrovna se mu zdál jakýsi zmatený sen o bloudění mezi regály v supermarketu, když se rozebzučel zvonek. Po pravdě řečeno si nebyl jistý, zda stále nesní. Stála před ním přísně vyhlížející stařenka s hlubokými vráskami v zamračeném obličeji a špičatou bradou, s bílými vlasy staženými do divoce rozuchaného drdolu a v květovaných šatech na knoflíky, jaké nosí snad všechny ženy její generace. Jenže žádná jiná z jejích vrstevnic přes ty šaty nenosí přiliš velkou černou koženou bundu a v podpaží netřímá přilbu. Navíc měla na nohou babičkovské sandály. Kdyby motel nestál hned u dálnice a on neviděl na parkovišti před motelem zaparkovanou motorku, ani v nejmenším by neuvěřil, že se sem ta žena dostala právě takto.
    Okamžik na sebe hleděli, on nejistě a nevěřícně, ona vzdorovitě a vyzývavě, než se vzpamatoval a vyrazil ze sebe: “Co pro vás mohu udělat?”
    “Co byste myslel?”
    “Ehm, ano, samozřejmě. Chtěla byste pokoj na jednu noc?”
    “To je snad jasné,” přisvědčila s povytaženým obočím. “Jestli je tohle ale jeden z těch motelů, kde se ztrácí lidi, a promiňte, že to říkám, ale rozhodně tak působí, tak to bych radši popojela o kus dál. Viděla jsem to v jednom příšerném americkém filmu a nemám ani v nejmenším chuť si to zažít na vlastní kůži.”
    “Nejbližší motel je odsud dalších osmdesát kilometrů, paní,” vyhrkl a pak rychle dodal: “A lidé odtud ráno odchází v naprostém pořádku.” Raději se ale nezmínil o tom, že se sem nikdo z nich už podruhé nevrátí.
    “Výborně,” přikývla stařenka. “Už je tma a já bych nerada, aby mě některý z těch bláznů, co jezdí dvoustovkou, srazil.”
    Pan Milbach, s pocitem, že tohle se ve skutečnosti neděje a on stále spí s hlavou vyvrácenou dozadu a otevřenými ústy, sáhl po klíči s číslovkou 7 a podal jí ho. “Smím vás poprosit o občanský průkaz?”
    “Žádný nemám. Před dvěma dny mi ho ukradli,” řekla a podívala se na něj o něco přísněji. “Je to problém?”
    “No… ano, musím vás zapsat do knihy hostů a vystavit vám účtenku a…,” začal nejistě, ona mu však skočila do řeči.
    “Přece byste mě v té tmě nenechal jet dalších osmdesát kilometrů. Nebo snad ano?”
    “Hm, ne, jistěže ne,” odpověděl bezradně. “Tak mi alespoň řekněte své jméno a adresu.”
    “Miluše Šefarová, bytem v Budíkovicích, číslo popisné 153/2, okres Třebíč.”
    “Děkuji,” řekl a vše zapsal do zpustlé knihy hostů. Pak se zarazil. “Říkáte, že vás okradli. Nechali vám, doufám, nějaké peníze.”
    “Ano, budu vám moci zaplatit. Přece si nemyslíte, že bych sem vtrhla s prázdnou peněženkou. Tedy, sice už žádnou peněženku nemám, ale jenom blázen si nechává všechny peníze na jednom místě.” Paní Šefarová byla o dvě hlavy menší než on, ale za celou tu dobu se ani nepohnula, stála tam vzpřímeně a ani na intenzitě jejího pohledu se nic nezměnilo. Cítil se před ní malý a neohrabaný.
    “Promiňte, to jsem tím nemyslel,” zamumlal a zaklapl knihu hlasitěji, než měl v úmyslu. “Jedna noc v jednolůžkovém pokoji bude za šest set devadesát devět korun, prosím.”
    Paní Šefarová si povzdechla a kostnatou rukou zalovila v kapse šatů, odkud vytáhla hubenou ruličku bankovek. Chvíli se jimi probírala a něco si mumlala, pak je všechny položila na pult. “Obávám se, že víc už nemám.”
    Pan Milbach se vyhnul jejímu pohledu a rozpačitě se chopil čtyř navlhlých a ušmudlaných stokorunových bankovek. Cítil, jak ho ta stařenka upřeně pozoruje. Nervózně si odkašlal a pak zcela impulzivně udělal něco, co by sám od sebe nečekal. “To je tedy šest set devadesát devět,” prohlásil rázně, peníze shrnul, uložil je do pokladny a mrkl na ni. A obličej paní Šefarové poprvé trochu roztál. Byl to jen mžik, ale zdálo se mu, že se koutky jejích rtů stočily nahoru.
    “Děkuji mnohokrát,” přikývla. Sebrala z pultu klíče od svého pokoje a otočila se k odchodu. U schodů na opačném konci místnosti se však zarazila. “Jsem vaším dlužníkem. Možná nevypadám nic moc, ale jestli je něco, co pro vás mohu udělat, neváhejte mi říct. Umím třeba skvěle štrykovat a umývat okna. Nebo péct buchty.”
    Pan Milbach se přistihl, že se poprvé po mnoha dlouhých měsících skutečně usmívá od ucha k uchu. “Pár děr na ponožkách sice mám, ale kdybyste mi mohla povyprávět, co děláte sama na dálnici na motorce, rád bych si ten příběh poslechl.”
    “Dejte mi půl hodiny a všechno vám povím.” A pak zmizela na schodech.


    Když se později paní Šefarová opět objevila na recepci, odložila tu příliš velkou koženou bundu a z jejího drdolu už netrčely vlasy na všechny strany. Vypadala jako jedna z těch babiček, které potkáte na sídlištích na kraji měst, jak s hůlkami opřenými o bok vysedávají na lavičkách a klábosí. Až na to, že paní Šefarová tak pouze vypadala.
    Pustila se do vyprávění se stejnou vervou, s jakou zjevně dělala všechno ostatní. “Celý svůj život jsem pořád jen čekala. Nechápejte mě špatně, rozhodně jsem neměla zlý život a neříkám to proto, abyste mne litoval. Chci tím jen říct, že to, jak je čas drahý, si mnohdy uvědomíme až ve chvíli, kdy nám ho moc nezbývá. A tak jsem se v osmnácti letech vdala za báječného muže, měli jsme tři děti a já odložila všechny svoje sny “na později”. Starala jsem se o rodinu, a přitom snila o tom, že jednoho dne s manželem nasedneme na jeho motorku a pojedeme, kam nás to zrovna bude táhnout. Uvidíme svět a ochutnáme všechno, co nám nabízí. Zažijeme to, o čem jsem četla v knížkách. Najdeme místa, která jsme vídali jen na starých černobílých fotografiích Hanzelky a Zikmunda, a budeme spávat pod hvězdami a poslouchat šumění moře. Jenže z “někdy jindy” se pomalu stávalo “nikdy”. Děti nás potřebovaly a my z nich vychovali dobré a poctivé lidi. Když pak všechny tři vyletěly z hnízda a my byli o krok blíž ke splnění našeho dávného snu, najednou jsme zjistili, že už nejsme těmi naivními a bezstarostnými dětmi, které měly před maturitou a všechno se jim zdálo snadné. A tak jsme si řekli, že si trochu našetříme, a teprve potom se vydáme do světa. Vždyť nebylo kam spěchat. A co když nás děti budou potřebovat? Náš nejstarší syn se chystal postavit dům. Naše dcery se jednoho dne budou také chtít vdát a založit rodiny a rády by, aby jejich děti měli babičku a dědečka. Roky plynuly a my začali stárnout. A zatímco můj muž se zdál smířený s tím, že náš sen zůstane pouze snem, ve mně se neustále probouzela touha vydat se za horizont a ještě dál a nechtěla se nechat uhasit. Nějaké peníze jsme našetřili, já přinutila Emila, aby dal svou starou motorku do pořádku, a oznámila jsem mu, že si ke svým padesátým narozeninám přeji konečně vyrazit na cestu. Jenže jsme nikdy nevyjeli.”
    “Co se stalo?” zeptal se pan Milbach tiše.
    “Emil onemocněl. A bylo to zlé. Moc zlé. Zpočátku to vypadalo, že to zvládneme, ale s postupem let nám začínalo být jasné, že se jeho stav nelepší, právě naopak. Výlet na motorce kolem světa rozhodně nepřicházel v úvahu.” Paní Šefarová se odmlčela a upila ze šálku černého čaje, který pan Milbach objevil v kuchyňce. “Před dvěma měsíci zemřel.”
    “To je mi moc líto.”
    “To mně taky. Byl to opravdový gentleman. Takových jako on už moc není a nejspíš ani nebude.”
    Na chvíli mezi nimi zavládlo ticho, které přerušovalo jen vehementní tikání hodin na zdi za recepčním pultem. Nelítostně ukrajovaly z času všech a všeho.
    “Víte, my vždycky nejvíc toužíme po tom, co nemáme,” promluvila paní Šefarová znovu. “Někdy to chceme tak moc, že nás to dovede k závisti a nenávisti nebo depresi a smutku z toho, co mají jiní a my ne. Kdo z nás si ale skutečně dovolí být sám sebou a neuhasí v sobě to, co v nás sálá? To je skutečné umění života, které mnozí z nás raději ignorují, protože je to tak zatraceně těžké. Mnohem jednodušší je podlehnout. Mnohem jednodušší je dělat to, co se od nás očekává, a být takový, jací bychom podle ostatních být měli. Uvědomila jsem si to pozdě, ale naštěstí ne příliš pozdě. Před několika dny jsem seděla doma, měla jsem puštěnou televizi, ale vůbec jsem nevnímala, co dávali. Byt byl prázdný, tak strašlivě prázdný, a i já si připadala prázdná jako děravý hrnec. A pak mi to došlo. Jestli nevyrazím hned, nevyrazím už nikdy. A tak jsem si sbalila nějaké peníze, co jsme našetřili, pár kousků oblečení a nezbytnosti, a odešla jsem tak, jak jsem byla, v těchto šatech a Emilově oblíbené motorkářské bundě, aby mi také dělal společnost. Od té doby jsem na cestě.”
    “A kam jedete?” zeptal se pan Milbach. Cítil, jak i v jeho nitru se začíná cosi probouzet. Najednou nechápal, co dělá v tom napůl opuštěném motelu s těmi příšernými šedivými chodbami a pustými pokoji.
    “Za horizont a ještě dál,” řekla a dopila zbytek čaje jediným douškem.


    Když paní Šefarová druhý den ráno znovu neobratně nasedla na motorku a na třetí pokus nastartovala, pan Milbach trval na tom, že ji vyprovodí. Ještě před tím jí dal na cestu ty čtyři stovky, které mu předchozího večera zaplatila, a svůj sendvič, který měl v úmyslu posnídat. Nebylo to mnoho, ale paní Šefarovou to přesto potěšilo. Přikývla, bankovky znovu stočila do ruličky a do sendviče se hladově zakousla hned na parkovišti.
    “Můžete pro mě ještě něco udělat?” zeptal se pan Milbach, ještě než vyrazila na cestu. “Sjeďte, prosím, co nejdřív z té dálnice.”
    “S radostí,” usmála se a její motorka se zahřměním poskočila kupředu.
    A pan Milbach, zatímco pozoroval, jak její květované šaty mizí v dáli, věděl, že z motelu brzy odejde, najde si nějakou práci ve svém rodném městě a znovu se bude dívat na svět skrz hledáček fotoaparátu, jak o tom vždycky snil.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,756
    SVĚDOMÍ


    V Boha jsem nikdy nevěřil. Nikdy mi v ničem nepomohl, o všem, co jsem kdy v životě udělal, jsem si musel rozhodnout sám. Ať už to byly dotace na výstavbu čističky odpadních vod, rozhodnutí o opravě silnic a mostů nebo o odvolání neschopných lidí ve vedení města. Jaroslav Brandler, to bylo jméno, které v širokém okolí něco znamenalo…

    „Posaďte se, pane Brandlere, hned se vám budu věnovat,“ usmála se štíhlá, atraktivní žena v světlezeleném kostýmku, která měla jaksi navíc kolem krku stříbrně se lesknoucí stetoskop a nenápadnou dvoubarevnou visačku se jménem a logem nemocnice na levé klopě.
    Posadil se ztěžka na docela nepohodlnou židli vedle psacího stolu a pomalu se rozhlédl. Ordinace vypadala skoro stejně, jako všechny, které v poslední době navštívil. Spousta zarámovaných diplomů na stěnách, prosklená knihovna se stohy knih a odborných časopisů, postarší počítač s archaickým monitorem na stole a pootevřené okno, kterým dovnitř profukoval lehký vánek. Vůně posečené trávy se mísila se všudypřítomným odérem desinfekce.
    „Tak, už jsem hotová,“ vzhlédla žena od klávesnice počítače. „Jsem doktorka Sasková, budeme se asi potkávat častěji.“ Podala mu ruku a otevřela světle zelenou papírovou složku s jeho jménem, napsaným černým fixem. Připadal mu jako nápis na náhrobním kameni. Ucítil lehké mrazení v zádech.
    Doktorka se probírala několika papíry a počítačovými sjetinami.
    „Pane Brandlere, jste tvrdý chlap, nebudu vám lhát. Ty výsledky nejsou vůbec dobré. A prognóza je nejistá, i kdybyste přišel včas, bylo by to pozdě. Budeme muset nasadit dost drastickou léčbu. Vidím, že jste kuřák,“ sjela očima na jeho zažloutlé prsty.
    „Znáte to, při tom, co jsem donedávna dělal, to skoro jinak nešlo.“
    Pokývala hlavou.
    „Dovedu si to představit. Věčné porady, stresy, litry kávy, kvanta cigaret, alkohol. Na zdraví se to muselo podepsat.“
    Odkašlal si a ucítil, jak ho zabolelo na plících.
    „A myslíte si, že je nějaká šance uzdravit se?“ zeptal se, i když věděl odpověď předem.
    Opřela se o opěradlo. „Víte, většinou si přejeme mít, co nemáme. Já vás znám, mohl jste si u nás v našem městě dovolit leccos, koupit si, co jste chtěl, ale zdraví… Buďto ho máte, nebo ne.“
    Oba ztichli.
    „Podívejte se. Já vás musím léčit, ať chci, nebo ne. A taky to udělám, i když jste se k naší rodině nezachoval zrovna nejlíp.“
    „Já?“ Přikývla.
    „Určitě se vzpomenete. Motel U hastrmana. Majitel Daniel Saska. Byl to můj bratr. Ze dne na den jste mu ho vyvlastnili s tím, že tam povede silniční obchvat města. Dodnes tam nic nevede a ten motel, do kterého můj bratr tolik investoval, je opuštěný a chátrá…“
    „Ale já přece…“
    „Ano, vy,“ mávla rukou, jako kdyby odháněla dotěrnou mouchu. „Když se tenkrát můj bratr oběsil, začali jsme pátrat, kdo to všechno podepsal.“
    Vzpomněl si na to, i když to bylo už pár let. Ale v té době měl tolik práce, že tahle záležitost šla nějak mimo něj.
    „Promiňte…“
    Sklopila oči do papírů, rozložených na stole.
    „Necháme toho, kvůli tomu tady nejste a já nejsem váš soudce. Budeme se muset domluvit na intenzivní léčbě. Dnešní medicína už umí zázraky a prodlouží vám život. Předepíšu vám nějaké léky a pak se stavte u sestry, rozplánujeme vám termíny chemoterapie. Nějak to zvládneme, uvidíte.“
    Vstala a podala mu ruku.
    „A za tamto se na mne nezlobte. Jsem zvyklá říkat pacientům i nepříjemné věci naplno, je to nejlepší.“
    Odešel ještě shrbenější, než přišel…

    Stříbrná policejní oktávie dojela až k černožluté policejní pásce a zastavila vedle dvou ostatních a jedné trochu zablácené bílé dodávky. Vysoukal se z ní neuvěřitelně dlouhý světlovlasý muž v džínách a barevné košili, přizdobený pěstěným světlým plnovousem. Muž v uniformě nadzvedl pásku a zasalutoval.
    „Kde to je?“
    Policista ukázal za sebe na zarostlou cestu mezi křovím. „Asi padesát metrů tamhle za stromy, je to ten opuštěný starý motel.“
    „Jo, tenhle…“
    Vyrazil mezi stromy, tiše sakroval, když si o jeden trnitý keř natrhl rukáv na košili, až se dostal na zarostlou paseku s několika nízkými budovami, téměř obrostlými popínavými rostlinami. Většina oken byla rozbitá a celek působil spíš jako z béčkového horroru.
    Mezi budovami bylo docela živo, pobíhali tu muži v uniformách, i technici v bílých overalech. Byl tu i jediný muž v civilním oblečení, naprostý opak nově příchozího. Malý, kulatý človíček ve společenském obleku s černými kudrnatými vlasy by se spíš hodil na nějakou kulturní akci.
    „Tak co tu máme?“
    Malý černovlasý muž ukázal za sebe.
    „S největší pravděpodobností sebevražda, kapitáne, tamhle v přízemí v krajním pokoji, pokud se tomu ještě pokoj dá říkat.“
    Kapitán se na něj otočil.
    „Poručíku! Sebevražda a tady se konají takovéhle manévry?“
    „My bychom vás asi ani nevolali, ale on ten oběšený je Jaroslav Brandler…“
    Kapitán se zarazil.
    „Ten Brandler?“
    Poručík přikývl.
    „A není to nějaké podivné? Proč by měl zrovna tenhle chlap, co je už dávno za vodou, důvod k tomu, se takhle zlikvidovat? A k tomu zrovna tady, v takové divné končině? Kdo ho tady vůbec našel?“
    Poručík ukázal na ošuntělého malinkého muže v potrhaném kabátě, který seděl na jednom z vyvrácených stromů.
    „Támhleten bezdomovec, oni si sem chodí přespávat. Ale docela pokrokový bezdomovec, protože nás zavolal svým vlastním mobilem.“
    Ze zchátralé budovy vyšel policejní lékař v trochu zabláceném bílém plášti.
    „Buďte zdrávi, pánové, opravdu je to sebevražda, tady jste bez práce. On ten Brandler měl rakovinu plic v terminálním stádiu, měli ho léčit, ale stejně by to bylo beznadějné. Takže to měl spočítané na týdny a svoje problémy si takhle vyřešil sám. Úmrtní list už jsem vystavil…“
    „Dobrá, chlapi, tak to tady dodělejte.“ Kapitán se ještě jednou rozhlédl.
    „Poručíku, chcete vzít do města?“
    Oba si zapálili cigaretu a vraceli se zpátky k čekajícímu služebnímu vozu.
    „Víte, kapitáne, stejně je to zvláštní, jak nakonec smutně dopadne takový skvělý člověk, co pro to naše město opravdu udělal hodně dobrého…“
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,756
    Takže osmá Bartonička skončila, jak už ani jinak nelze, naprostým úspěchem. :) Sice v silně redukované sestavě, v nepřízni počasí, ale bylo to fajn! Willi a Mirku, vzpomínali jsme na vás.
    To co jsme sepsali, si tu můžete přečíst, pár fotografií dám zase dohromady a Bartoníčkovi už se na nás těší podeváté! Už dnes začaly jakési přípravy na Bartoničku číslo devět... :o
    Takže se asi sejdeme nějak ke konci příštího června, Bartoníčkovi nám slíbili sehnat lepší počasí. ;) A naplánovali jsme jednu převratnou novinku. Kdo bude moci, bude možnost přijet už ve čtvrtek. Zjistili jsme, že za tu dobu, co tam jsme, se nestihne všechno probrat... A kdokoli přijede, bude vítán.
    Takže díky Markétko, Lucko a Vojto za fajn víkend a v neposlední řadě velký dík i Renému, že nás dal kdysi dohromady a dodnes nad námi cítíme jeho ochrannou ruku a podporu.


    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • renenekudarenenekuda Komentářů: 124
    Super! Bude z toho reportáž?
    Boss
  • LucieLucie Komentářů: 421
    Chtěli jste to, tak to tu máte :)

    My blue heaven

    V Boha jsem nikdy nevěřila. I když nevím, proč mě teď napadají takové myšlenky. Asi to bude pozdní hodinou a monotonností jízdy. Tedy možná kdysi ano. Před těmi dlouhými lety jsem Boha po několik týdnů vzývala a žádala o pomoc. Nakonec se uchechtl a poznamenal, že jsem si neměla nic začínat s ďáblem. Tak jsem s Bohem skončila stejně jako se svými sny a plány na šťastný život. Od té doby jsem si musela poradit sama.
    „Babi, máš tam ještě colu?“
    Jemný déšť poťukává do kapoty, stěrače přede mnou líně kmitnou sem a tam, reflektory se odráží od mokré vozovky a Christopher je v podstatě nenáročný pasažér. Stačí mu kelímek chipsů, pytlík gumových medvídků a mobil se střílečkama. V boxíku už žádnou plechovku nehmatám.
    „Počkáš chvíli, Chrisi? Na dalším odpočívadle dotankujeme benzín a koupíme něco k pití, ano?“
    Vezu si Chrise na měsíc k sobě na prázdniny. Nakonec samozřejmě zůstal s Emou sám. Stejně jako já před lety s ní. Celou dobu sama. Celý život sama. Ona, stejně jako já. Co jsem tak jiného mohla čekat?
    „Tak jo, na pumpě,“ přeruší Chris šumění deště, stěračů a moje myšlenky a ani od mobilu nezvedne oči.
    Ty svoje modrozelené oči. Tolik mu začal být podobný. A nešlo to nevidět, nešlo na to zapomenout, modrozelených očí jsem nebyla ušetřena. Pronásledovali mě po celá desetiletí z televizní obrazovky, ze stránek novin a časopisů. John Barnes a jeho modrozelené oči, pod hustou slámovou kšticí, během let řídnoucí a blednoucí, ale oči stále stejné ve tváři budící respekt a důvěru lidu. Voličů. Než před pár lety s politikou skončil. A ty oči vstoupily do mého života znovu s mým vnukem.
    „Babi, tady je nějaká pumpa a motel, ty bys to přejela!“
    „No vidíš, nějak jsem se zamyslela…“
    „Ještě, že mě máš! A hele: Motel My blue heaven. To je teda název… Jak před padesáti lety…“
    My blue heaven. My blue heaven… Že by to byl ten motel, jehož název jsem si vymazala z paměti?! Objíždím celé parkoviště a nevěřícně se rozhlížím po chátrajícím motelu za benzínovou pumpou s restaurací. Zbytek modrého poblikávajícího neonu mě v tom utvrzuje.
    „Babi? Ty seš opravdu nějak mimo. Nechceš tu radši přespat?“
    „Dáme si colu a nějaké jídlo a uvidíme, ano? Vypadá to tu dost opuštěně.“
    Mohla bych zastavit hned před restaurací, ale nedá mi to a parkuju kousek dál, i když mrholí. Pořád tam ta fontána je.
    „Tady to, babi, muselo žít, podívej, ta fontánka se sochama.“
    Vidím to před sebou jak dnes, jak jsem hrábla rukou do vody a rozverně na Johna stříkla vodu. A to byl přesně okamžik, který rozhodl ten večer a pak celý můj život.
    „Vidíš, mám pocit, že jsem tu kdysi byla, máš pravdu, bylo to tu krásné.“
    „Proto jsi taková divná? Něco se tu stalo?“ ptá se mě už u stolu, cpe se u toho palačinkama a zírá na mě těma svýma očima. A vypadá, že i on bude mít nadání si s lidmi dělat, co bude chtít.
    Určitě o tom nechci mluvit. Nechci o tom mluvit nikdy v životě a s nikým a byl špatný nápad tady zastavovat. Přesto sama překvapeně sleduju, jak říkám: „Bylo to asi před čtyřiceti lety. Možná dokonce ten samý den jako dnes. Na den letního slunovratu. Ale bylo krásně, nádherný letní podvečer, a slunce viselo hodně dlouho nad obzorem a z fontánky tekla voda. A před motelem byla nějaká slavnost a hrála tam živá hudba. Stavovali jsme se tu na večeři, díky té slavnosti se tu grilovalo, večeřeli jsme venku u stolů u fontány.“
    „A spala jsi tu?“ Christopher je zvědavý. A já mám hrůzu, abych ve svém vyprávění nepokračovala.
    „Nakonec ano,“ přiznávám. „Zeptáme se, jestli tu mají ještě někde nějaký volný pokoj, máš pravdu, jsem unavená a zbývají nám tak čtyři hodiny jízdy.“
    „Dobře, babi, koukej, přestalo pršet, támhle na plácku, rozsvítili a 2 kluci tam hrajou basket. Najdeš mě tam jo?“
    Kontroluju to přes okno, s dvěma chlapci tam je ještě nějaký starší muž, Chris se k nim přidává a voda po něm cáká z louží od driblujícího míče.
    „Dáte si ještě kávu nebo budete chtít platit?“, přichází ke mně mladá servírka.
    „Děkuji, jedno preso. Máte tu nějaké volné pokoje?“
    „Teď bohužel ne, ale pokud tu pojedete za pár měsíců… Motel je už nějakou dobu zavřený, ale teď ho odkoupil nový majitel. Plánuje velkou rekonstrukci a s místními farmáři navazující ekocentrum. A motel chce uvést do původního stavu. Měla byste vidět, jak to tu vypadalo před čtyřiceti lety!“
    „Děkuji, pamatuji si to, jednou jsem tu přespávala. Před fontánkou kvetly růže, a v zahradě byly bílé kovové lavičky. A v pokoji modré tapety.“
    „Opravdu? A doteď si to pamatujete?“
    Pamatuju, a pamatuju si svoji nerozvážnost. Toho ďábla v sobě, se kterým jsem si neměla zahrávat. Byla jsem pitomá asistentka nadějného mladého politika s modrozelenýma očima. Z dobré, bohaté rodiny. Co jsem si mohla myslet? Že kvůli mně zruší svoje zasnoubení?
    „Ano, recepce byla z bílého dřeva, klíčky od pokojů měli vyřezávané přívěsky se sluníčkem.“
    „Možná byste si s majitelem mohla promluvit, myslím, že by ho zajímalo co si pamatujete. Sháněl se po starých fotografiích. No a možná by vám tu i něco našel, do městečka je to ještě hodina jízdy.“
    „Moc děkuji, můžu to zkusit, a pana majitele tu teď najdu kde?“
    „Venku, vypadá, že si zrovna povídá s vaším chlapcem.“
    Vycházím s kávou v ruce a mířím k plácku. Venku je příjemně, svěží vzduch a přesto teplo a emoce, které se ve mně nahromadili pomalu stékají a já mám chuť se po letech protáhnout, nebo poposkočit.
    Chris na mě mává, a muž, se kterým mluvil i ostatní dva chlapci se na mě otáčí ale já nemůžu z toho staršího muže spustit oči. Modrozelený pohled… trochu rozpitý…
    „Johne?“
  • LucieLucie Komentářů: 421
    Moc děkuji zúčastněným za skvělý relaxační víkend. Doufám, že jste všichni v pořádku dojeli domů a Jerry, neprásknu to tady na tebe, ale máš to u mě. ;)
  • MarketaRMarketaR Komentářů: 730
    Wow, to jsi velice příjemně překvapila, Lucko, už se těším na počtení! :)
    Doufám, že jste všichni v pohodě dojeli a pořádně se na Bartoničce odreagovali a načerpali tvůrčí síly. Já tedy rozhodně ano. Díky všem za milou společnost a těším se zase příště. :)
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.