Spisovatelská výzva

LipkaLipka Komentářů: 10
upraveno 19. květen v Spisovatelská výzva
Ahoj!
Učastníte se někdo Spisovatelské výzvy?
Jaké máte zkušenosti?

Můj první úkol dopadl takhle:

Jízda autobusem není žádná věda

Vpadla jsem do autobusu na poslední chvíli, dveře už se skoro zavíraly. Řidič se na mě pohoršeně podíval, ale neřekl nic. Protlačila jsem se mezi pasažéry do středu autobusu a zkoušela si tipnout, jestli a které místo by se mohlo uvolnit jako první. Hrozně ráda bych si po dnešním shonu sedla. Prohlížet si cestující je moje záliba už od prvního ročníku, kdy jsem nastoupila na vysokou. Hraju sama se sebou takovou hru. Protože jezdím až na konečnou, uzavírám sázky, kde kdo bude vystupovat.
Ještě stále zrychleně dýchám, jak jsem dobíhala přes křižovatku, takže jsem nechtěně a nerada upoutala pozornost ženy ve středním věku, která ke mě zvedla hlavu, trochu, téměř neznatelně se usmála a zase upřela oči k časopisu, který držela až nepřirozeně úzkými, dlouhými prsty. Na levé straně vedle fotografie s baňkami a křivulemi svítí červený nadpis: Ovlivňuje profese partnerské vztahy?
To už stavíme? Nestihla jsem si ani tipnout. Musela jsem na ženu asi zírat déle než jsem si myslela. Vystoupil jeden menší plešatý pán, co seděl o čtyři sedačky přede mnou, takže jsem se k místu nedostala. Příště to bude… paní s kočárkem. Tu znám, jezdí touhle linkou často. Postoupím blíže k její sedačce v očekávání šance na odpočinek. Ženu s dlouhými prsty mám teď mimo zorné pole, ale jako bych na sobě cítila její pohled. Ohlédnu se. Ve stejném momentě žena zase skloní hlavu k časopisu. Byla to náhoda? Prohlížím si ji, ale už si mě nevšímá. Pohlédnu zpět a zkamením. Paní s kočárkem je pryč! Minula jsem další zastávku. Jak je to možné? Vůbec si neuvědomuji, že by autobus zastavil. A to musela ta paní někoho poprosit, aby jí s kočárkem pomohl, protože tenhle vůz není vybavený plošinou pro kočárky, takže vystupování muselo chvíli zabrat. Kouknu z okna, abych zjistila kudy právě projíždíme. Kolem polí na levé straně, vpravo je velký autoservis, na který navazuje kovošrot. Tady obvykle nastupují montéři z dílen. Tušený pohled mě už zase pálí na spáncích. Situace se opakuje. Otočím se k ženě a ona sklopí zrak. Tentokrát se nezdržuji a HNED hlavu zase otočím do původního směru a málem vykřiknu. Servisáci jsou už těsně vedle mě a v plném hovoru: “Řekla mi, že nám pomůže jedině rozvod.” “A co ty na to?” “Že bylo na čase, že na to přišla sama a že nejsem proti.” Kde se tu sakra… Otírám si čelo kapesníkem a vůbec už netoužím po volném místě, myslím jen na to, abych už byla z tohohle autobusu venku.
Náhle však ucítím na rameni chladnou kostnatou ruku. “Jé!” neudržím se. Otočím se, ale žena klidně sedí u okénka, sliní si dlouhý ukazováček a obrací stránku. Muži se smějí: “No, co je? Takový starosti ty asi ještě nemáš, co?” “Promiňte,” řeknu tiše. Musím být pěkně bledá, protože jeden z nich pokračuje: “Je ti něco? Radši si sedni, támhle se uvolnilo místo,” ukazuje směrem dopředu. Doprčic! Další zastávka je za námi. Roztřesu se po celém těle.
“Poslyš, ty fakt nevypadáš dobře, kam až jedeš?” “Na ko… Koperníkovu ulici”, na konečnou nepojedu, ať jsem radši co nejdříve venku, počkám na další autobus. “Ale to už jsi přejela,” zní mi v uších, když se otáčím zpět do autobusu. Žena si klidně čte. Teprve teď jsem si všimla, co je to vlastně za časopis. Magie nebo věda. Takový titul jsem nikdy neviděla. “Pánové, vemte mě s se…” uvízne mi v hrdle. Muži jsou pryč. I všichni další cestující. Utíkám k řidiči. Jeho místo je prázdné. “Ááááááá!”
«13

Komentáře

  • AnastasieAnastasie Komentářů: 57
    Ja si výzvu spustila, ale kvůli odpolední jsem neměla ani čas a hlavně myšlenky na vymýšlení, takže to musím vzdát. Tohle je však super povídka.
  • renenekudarenenekuda Komentářů: 124
    Skvělá práce, jen tak dál!
    Boss
  • LipkaLipka Komentářů: 10
    Díky za povzbuzení. Tak další úkol, ať máte co číst :-):

    Holubí agora a ovesná kaše

    Sedí u okna a pozoruje holuby. Je jich tolik! Zná detailně jejich zvyky, rozezná jednotlivé rodiny. Sdílí jejich trápení. I radost. Myslíte, že se holubi nemůžou radovat? Ale jděte. To je asi vůbec neznáte. Mají i svůj jazyk, kterým se dorozumívají. Jsou nám vlastně v lecčems podobní. Se zalíbením si prohlíží popelavý pár. Jak se k sobě hodí. Jestlipak potom pozná i jejich potomky?
    Ozvalo se lehounké zaklepání.
    “Vstupte, prosím,” řekl tiše v očekávání hotelového sluhy. Jaké bylo jeho překvapení, když se ve dveřích objevila drobná žena.
    “Dobré ráno, přinesla jsem vám vaši snídani,” řekla trochu nesměle.
    “Nechte ji na vozíku a můžete jít. Děkuji. Kde je Johann?” vychrlil trochu zmateně a nelogicky. Pokud někoho pošleme pryč, obvykle mu nepokládáme otázky.
    “Uprosila jsem ho, abych vám dnes mohla odnést snídani já,” pokouší se vysvětlit, ale neví, jak má pokračovat.
    “Prosím?” diví se Harrison. “Uprosila?”
    “Ano, nechtěl o tom ani slyšet. Trvalo mi několik dní, než svolil,” zkouší se omluvně usmát, “jmenuji se Helen.”
    “Stále nechápu…”
    “Ano, totiž ne. Nezlobte se. Potřebovala jsem s vámi mluvit,” udělá krok směrem k Harrisonovi.
    “Stát,” zvedne prudce ruku.
    “Vystydne vám kaše. To je taky zvláštní. Jíte ovesnou kaši,” lehce zavrtí hlavou a posune vozík směrem k muži.
    Ten znovu zdvihne ruku, aby Helen náhodou nenapadlo udělat další krok. Vrátí se k oknu, od kterého ho tohle dobrodružství donutilo se odtrhnout, sáhne na radiátor a nastaví termostat na nižší teplotu. Na čele mu vyskakují jemné krůpěje. Pohlédne k holubům, aby se přesvědčil, že svět je v pořádku. Ti nerušeně zobou drobky, které jim sypou důchodci sedící na lavičkách podél náměstí. Otočí se zpět a aspoň minutu si ženu mlčky prohlíží. Není hezká, ale vlastně ani ošklivá. Vyzařuje z ní něco, co neumí popsat. Měl ji dávno vyhnat pryč. Teď se kousla do rtu. Určitě přemýšlí, co udělá.
    “Co myslíte, že teď udělám?” zeptá se jí, aby získal čas, kdy si sám bude moci na tuto otázku odpovědět.
    “Sníte tu kaši?” zeptá se stejně tiše jako prve, ale s nepatrnou známkou naděje v hlase.
    “To bych asi měl,” uvědomí si a pokusí se usmát. Vyjde mu z toho výraz sice stále zmatený, ale o poznání měkčí.
    “To vám vážně chutná?”
    “Co?”
    “Ta kaše,” ukáže Helen k vozíku.
    “No, vlastně ani ne.”
    “Tak proč ji pořád jíte?” zeptá se.
    “Pořád? Jak víte, že ji jím pořád?”
    “Prodávám za rohem v koloniálu a Johann, k nám denně chodí pro oříšky a sušené ovoce,” vysvětluje, ”chtěla jsem vás vidět na vlastní oči, nevěřila jsem, že může existovat někdo, kdo to denně může jíst.”
    “Jsem jako holubi,” usměje se trochu víc, je mu však hned jasné, že situaci moc nevysvětlil, “tak jo, pojďte se podívat,” pokyne jí rezignovaně rukou.
    “Můžu?” nevěří Helen.
    “Zkuste to.”
    Pomalým, ale lehkým krokem přejde pokoj a zastaví se dva kroky od Harrisona.
    “Vidíte?” ukáže jí holubí sněm na náměstí. “Taky každý den snídají to samé. Dokonce obědvají i večeří to samé. Celých deset let. Jen drobky a drobky.”
    “Sledujete je už deset let?”
    Přikývne.
    “Kolik vám je?” řekne Helen a hned se plácne přes pusu.
    “Padesát sedm. Není to tajemství,” usměje se teď už doopravdy Harrison.
    “Už bych vážně měla jít,” otočí se Helen zpět ke dveřím.
    “Dobře,” souhlasí Harrison, “Jen, prosím, vyřiďte Johannovi, ať u vás zítra nakoupí dvojnásobné množství a přijďte. Zvu vás na snídani.”
    “To nepůjde. Kaši nemám ráda,” pokrčí Helen rameny.
    “To jste ještě nejedla takovou jakou vaří Johann. Nechte si to projít hlavou, třeba na ni někdy dostanete chuť. A… jmenuji se Harrison.”
  • LipkaLipka Komentářů: 10
    Tak třetí a čtvrtý úkol:

    Knihovna je od banky kousek


    Drrrr, grrrr. Už…...mi…...zase…...drhnou…..kolečka. Nechápu proč můj pilot vybral zrovna tuto cestu. Dolů z kopce na jihozápad. Po levé straně míjím kosti, zbytek nějakého kopytnatého savce. Ukládám informace. Teď dolů mezi zahradami. Vpravo běhají lidé po trávníku za pružnou koulí z kůže. Ukládám informace. Nahrávám zvuky. Doprava po asfaltu, dál betonová dlažba: drrrr, grrrr… Vpravo dvě štěkající zvířata - psi. Ukládám informace. Více informací přichází zprava. Zprava vyběhla kočka, zastavila se u plné misky na betonové zídce. Ukládám. Informace vlevo. Barevné květy na kruhovém záhoně. Pilot mě směřuje stále dolů přes silnici. Auto od jihu i od severu. Vlevo dva němečtí ovčáci za branou. Ukládám. Vibrace. Únik plynu. Označení cyklostezky. Kola žádná, jen chodci. Vpravo řepkové pole. Ukládám informace…
    ...Město. Cíl - banka. Zbývá 984 m. Překážka v cestě. Závory. Zdržení 4 minuty 27 vteřin. Vlak projel zprava. Více informací přichází zprava. Park. Změť zvuků. Vyhodnocuji. Ukládám seznam. Cíl 623 m…
    ...Cíl 12 m. Banka vpravo. Informace zprava. Zachycuji signál. Brnění. Podobné individuum nablízku. Ukládám informace. Přeprogramovávám. Robotka s batohem knih prochází dveřmi vpravo. Identifikuji budovu. Městská knihovna. Informace. Informace. Brnění vibrací. Drrrr, grrrr. Zvyšuji rychlost. Nemám knihy. Potřebuji registraci. Vrrrrn. Písk! Přepínám na mód lidské komunikace. “Dobrý den!” Osoba za přepážkou se usmívá. Je to žena. Robotka se otáčí. Spojení navázáno. Ukládám informace. Zprava.

    Buchtičky se šodó - pyramidální záležitost

    Šodó - už samotný název evokuje cosi jemného a sametového, měkký háv, do kterého se zahalíte od hlavy až k patě. A ta vanilková vůně. Zavřete oči a procházíte se zahradou plnou exotických květů, které vám rozkvétají před očima. Vaše nozdry lapají po každičké částečce, v ústech se sbíhají sliny, máte pocit, že váš krk se vytahuje do výše, výš a výš, až k obloze, ze které jako žirafa shlížíte dolů. A tam kdesi v hloubce pod sebou, v hloubce, že se z ní hlava točí, vidíte svůj talíř. Ano, je to skutečně on. Poznáte ho podle drobnokvětého vzoru na okraji, patří do servisu po vaší milované babičce, patří mezi pohádkové předměty ukrývající se ve vaší domácnosti. Na tom talíři je pyramida vyskládaná z malých pravidelných kostiček se zlatavě křupavou kůrčičkou. Dokonalý tvar starověké geometrie přidává pokrmu na eleganci. A když naběračka pyramidu zahalí do něžného žlutého hávu, když z talíře začne stoupat dráždivá pára, už se neudržíte a lžící naberete několik kostek. Třesoucí se rukou je nesete k ústům, a pak… pocítíte tu slast!
    Představujete si hbité ruce, které z kynutého těsta tvořily malé krychličky, s každým kouskem se laskaly, kladly je do vymazaného pekáčku, a když byla ta voňavá dobrota v troubě, připravovaly na ohni ve vodní lázni, skvostný krém, za který by se nemusel stydět žádný zámecký kuchař či cukrář. Vskutku královský pokrm. Až je škoda jej sníst!
  • renenekudarenenekuda Komentářů: 124
    Lipko, to jsou skvěle zvládnuté úkoly! Opravdu mám z toho radost. :)
    Boss
  • LipkaLipka Komentářů: 10
    Pátý, tentokrát bez názvu, (dnes to bylo složitější):

    “Jak se máš?” nakloní se nad poštovní schránku, “povídám, jak se máš?... Mlčíš? Jak chceš.” pokrčil rameny a snažil se vsunout klíč do zámku. Na podesáté se mu to podařilo.
    Potom, hned na druhý pokus, vyndal dopis a reklamní leták. Leták zmuchlal a hodil ho do rohu chodby. Dvířka přibouchl, ale už je zapomenul zamknout. Klíče strčil do kapsy jenom šťastnou náhodou. Po klikaté cestě schody vzhůru, kdy u jedněch dveří převrhl stojan na deštníky a u jiných svým štracháním rozzuřil psa, dostal se náš známý spisovatel až před dveře svého bytu. Hledal klíče, ale trvalo mu to dýl, než mohl zvládnout, takže usnul před vchodem na rohožce. Dopis svíral pořád v levé ruce.
    Ráno ho trochu hrubě probudila domovnice: “Už zase pane Hradil? Přinesla jsem vám od sestřenice ten med. Pozor! Ať ho nerozbijete. Kde máte klíče? Pomůžu vám odemknout.”
    “Budou asi tady někde,” štrachá po kapsách a přitom mu dopis vypadne z ruky. Podá jí svazek a je vlastně rád, že ten těžký úkol, otevřít domovní dveře, může obstarat někdo jiný. ”Dáte si se mnou čaj? S medem,” zvláštním způsobem se usměje soused.
    Paní Johánková, tak se domovnice jmenuje, postrčí spisovatele dovnitř a sehne se pro dopis. Spisovatel se otočí, ale protože ženu už nevidí, zmizela mu ze zorného úhlu, přibouchne dveře a se žuchnutím se o ně opře. “Crrrr!” ozve se vzápětí. Muž sebou cukne a znovu dveře otevře. “Čaj si nedám, díky. Máte tu dopis,” mává mu s obálkou před očima domovnice. “To je dobrý,” odvětí, “můžete si ho nechat.” “Ale…” pokouší se o odpor Johánková, dveře už jsou ale zase zavřené. “Dědek jeden, prašivej,” uleví si žena a pohlédne na obálku. Žádná zpáteční adresa. Kdo takové trosce může asi psát? Začne v ní hlodat zvědavost. Dojde domů, dopis položí na stůl a sedne si vedle něj na židli. Chvíli na něj kouká. Pak si jde otevřít pivo, nalije si plnou skleničku a zase se posadí k dopisu. Mám, nemám, přemýšlí. Za chvíli se zvedne a na sporák dá hrnec s vodou. Ještě si udělám kafe, pomyslí si a připraví si hrnek, do kterého nasype dvě lžičky čerstvě namleté kávy. Pak se vrátí ke stolu a vezme dopis znovu do ruky. Přičichne k němu. Nijak nevoní. Razítko s označením odchozí pošty je nečitelné. Najednou se její ruka sama od sebe zvedne a přidrží dopis nad hrncem s vodou. Pára rozlepí obálku. Uvnitř je vidět poskládaný dopis s černým rámečkem. Parte! Bleskne jí hlavou. To neměla dělat. Vážně. Ale kdo to může být? Myslela, že pan Hradil žádné příbuzné nemá. Ani za ním nikdy neviděla přijít žádné přátele. No, když už jsem to otevřela, řekne si sama k sobě a stejně to není nic důvěrného. A vlastně pan Hradil by se jí určitě svěřil. Vytáhne list papíru a opatrně ho rozloží. Pod křížkem s holubičkami čte… svoje jméno! Nohy se jí podlomí a list jí vypadne z ruky. Posadí se a nevěřícně zírá na parte na zemi. Čte dál, zemřela tragickou smrtí, za pozůstalé… Tragickou smrtí, co to má znamenat? Najednou jako by slyšela za zády nějaký šramot. Ohlédne se.
    “Měla jste si dát ten čaj,” Hradil ukáže na parte na zemi, “tak už to víte? Tragédie, že?” a zmáčkne kohoutek. Dopije otevřené pivo, překročí ženu a jde si svůj čaj osladit medem od sestřenice. Potom vezme do ruky pero a začne rychle psát.
  • LipkaLipka Komentářů: 10
    Jo, a děkuji za pochvalu. Cením si jí.
  • InkaInka Komentářů: 7
    Nakonec jsem psala 35 minut. Postavy si dělaly, co chtěly. Na začátku jsem ani netušila, kde a jak to skončí. Ale první verze se hází psovi, že ano. Takže ještě trochu korektury a pak s tím možná vylezu ven :-). Super nápad, tahle Spisovatelská výzva je to nejlepší, co si člověk může dát po ránu. Díky
  • LipkaLipka Komentářů: 10
    Inko, taky mi to většinou vyjde na delší dobu, ale baví mě to. :-) Ano, první verze házíme psům, ale tady jde, myslím, o něco jiného. Pochopila jsem to jako cvičení pro vytvoření "spisovatelského návyku" a beru to jako hru, takže psi se tentokrát nenažerou. :-) Těším se na Tvoje texty! Přeju pěkný den!
  • renenekudarenenekuda Komentářů: 124
    Ano, Spisovatelská výzva má být o vytvoření psacího návyku a prozkoumání různých možností tvůrčích přístupů. Psaní na 10 minut má být hravý test autorských schopností a souhlas, že psi můžou (vlastně dokonce mají) jít v tomto případě stranou. Díky a držím pěsti! ;)
    Boss
  • AlimakAlimak Komentářů: 5
    Úkol č. 8: Jiný, jinotajný

    Žilo, bylo jedno dětské hřiště. Ono vlastně nežilo, ale možná trochu ano. Radiací. Bylo v Černobylu. I stalo se, že vlaštovka s bílou skvrnkou na hrudi přinesla semeno elfa. To semeno vypadalo jako pecka od mirabelky, proto ji vlaštovka stěží udržela v zobáčku. Radiace, živá to entita, vlaštovce poručila, aby toto udělala. Měla semeno nést ještě dál až do močálů, kde je radiace tak silná, že svědčí jen extrémům. Ideální pro elfské semeno.
    Ale co čert nechtěl, vlaštovce semeno vypadlo ze zobáčku. Zapadlo do pukliny v asfaltu dětského hřiště. Vlaštovka zoufale čiřikala, zkoušela semeno vytáhnout, ale čím více do něj dloubala, tím více zapadalo do škvíry. Zkoušela to, až dlouho do tmy, kdy ji nářek divokých koček odehnal do bezpečí hnízda pod střechou nedaleké budovy.
    V noci přišla divoká bouřka, hromy, blesky, voda doslova padající z nebe. Ráno povstalo krásné, jako kdyby žádná bouře v noci nepřišla.
    Vlaštovka slétla k puklině, kde ji semeno zapadlo, ale na jeho místě zel kráter. Na jeho dně leželo dítě. Neobyčejné dítě. Mělo na elfa nezvykle světlou pleť, až příliš lidskou. Barvou vůbec nepřipomínala lišejník, jak bylo obvyklé. Elfátko bylo jediněčné, ale ta největší zvláštnost nešla vidět pouhým okem. Radiace zařídila, že elfátko mělo tkáň žaludku zcela černou. Jiné bylo i celé trávení, protože dítě, chlapec, dokázalo přežít na mouchách a kobylkách, co mu přičinlivě nosila vlaštovka. Černá tkáň žaludku umožňovala strávit nestravitelné, vypořádat se s radiací a získat ze stravy maximum živin. Tak dítě vyrostlo a žilo v Černobylu jako Mauglí v džungli. Později, jak vyrostlo, říkalo si Inofer. Jako jiný, jinotajný.


    Výzva teda byla už jenom něco vymyslet po splnění zadání. K tomu pomocné slovo... Nic než šilenost z toho vzejít prostě nemohla. Mělo to skončit v šuplíku, přemýšlela jsem, jestli to mám zveřejňovat nebo raději ne. Ale pak jsem si řekla, co mě nezabije... Nechávám tvz. neučesané, protože cílem není napsat nebo prezentovat "dokonalé" čtivo.
  • InkaInka Komentářů: 7
    Je mi jasné, že jde o vytvoření návyku psát. Ale co počít, když ty postavy si začnou žít vlastním životem a nejsou k zastavení :-). Bylo mi líto jim překazit konverzačku. Zítra uvidíme. Děkuji za povzbuzení. Teším se na další výzvu.
  • renenekudarenenekuda Komentářů: 124
    Skvělá práce @Alimak! Je to víc než v pořádku – jen tak dál!
    Boss
  • InkaInka Komentářů: 7
    Dobré ráno vše,
    mohla bych požádat o radu? Abych nemusela sáhodlouze hledat v knihách :-). Jak označit přímou řeč v přímé řeči? Když někdo někomu vypravuje něco, co říká jiná, vlastně třetí osoba. Ve druhém úkolu jsem to tak zkusila, ale s úvozovkami si nevím rady. Předem dík.
  • KattyVKattyV Komentářů: 4
    Pokud potřebujeme udělat přímou řeč uvnitř přímé řeči, tak vloženou přímou řeč označíme jednoduchými uvozovkami.
  • LipkaLipka Komentářů: 10
    Taky si myslím, že se píše takový ten jednoduchý apostrof.
    “A on mi povídá ‘Janku, tohle nedopadne dobře’ a hned se ode mě otočil,” vysvětluje zaníceně Honza.
    Jinak u tzv. nepřímé řeči se píše čárka a spojka: “Paní učitelka nám říkala, že se máme dobře učit.” Nebo “Paní učitelka se nás dnes ptala, proč jsme si neudělali úkoly.”
    V češtině by ty levé uvozovky měly být v obou případech dole, ale nějak je tu teď nemůžu najít. :-)
  • InkaInka Komentářů: 7
    Děkiuji moc za informace. Neměla jsem zatím čas hledat to v knihách, a tak jste mi pomohli. Kdybych něco doplňujícího našla, dám vám vědět.
  • InkaInka Komentářů: 7
    Musím napsat, že vás, které jste tu již své splněné úkoly zveřejnily (vypadá to na samá děvčata), skutečně obdivuji. Mám napsané tři úkoly, ale ještě jsem nenašla odvahu to sem dát. Ale znám se, jsem datem narození Panna a ta potřebuje mít všechno bezvadné na 1000 % /počet nul si přidejte podle svého gusta :-)/. Jasně, že je to nesmysl, ale vyprávějte o tom Panně.
  • InkaInka Komentářů: 7
    Nicméně, tohle forem je super, René, mnohokrát děkuji.
  • LipkaLipka Komentářů: 10
    Alimak,
    to je super! Nechala jsem si čtení až na dnešek, kdy jsem se dostala k osmému dni já, aby mě příběh neovlivnil, ale stejně mi z tohoto úkolu vyšla podobná bláznivina:

    Zeměkostka

    Hrdina byl kdysi kapitánem a lodí. A někdy byl taky vrtulníkem a pilotem nebo zahradníkem a zahradou. Když se stal cukrářem, řekl si, že už by to stačilo, protože život kremrole mu nepřinášel příliš velké potěšení. Nezdálo se mu, že by mezi jednotlivými polohami byl velký rozdíl. Něčím ale být musel. V tomhle hranatém světě, s mokrým vzduchem a pružnou půdou pod nohama, která tak neuvěřitelně tlačila a zároveň pálila. Ve světě, kde i obyčejný motýl se druhý den probouzel jako květina, kde ptáci proplouvali rozbouřenými vodami a smáli se našemu hrdinovi v momentě, kdy byl kapitánem a plakali nad ním, když se o jeho dřevěné boky tříštil písek, v tomto prachobyčejném světě se jednoho dne objevila zmrzlina. Náš hrdina, zrovna v kůži nosorožce, stál na balkoně jako přimrazený její horoucí krásou, sledoval jak jí stékají růžové kapičky po oplatce a přemýšlel, čím se asi oba stanou zítra. Musí nějak zajistit, aby se i včera potkali. Nebo alespoň pozítří. Rozhodl se, že změní svůj osud.

  • KattyVKattyV Komentářů: 4
    Jsem trochu zmatená. Nebyl už dneska třináctý úkol? Nebo to má každý jinak?
  • renenekudarenenekuda Komentářů: 124
    @KattyV — každý to má jinak. Podle toho, kdy se do výzvy přihlásil(a).
    Boss
  • KattyVKattyV Komentářů: 4
    Takže žádné prozrazování zadání, rozumím. :)
    Úkol číslo 4. Vylosovaná slova: DUCH, PYRAMIDA. Pro vysvětlení - rozhodla jsem se, že pokud to bude jen trochu možné, budou jednotlivé úkoly zasazeny do mého většího příběhu - detektivky o partě pěti dětí, které žijí v padesátých letech v Ostravě.

    Nesla jsem si svůj oblíbený koláč. Babička ho opravdu uměla. Byl nadýchaný a nahoře s pořádnou vrstvou posypky. Kyselá vůně se mísila s tou sladkou. Sbíhaly se mi sliny, jen se zakousnout.
    „Co to maš? Dej mi hryza!“ překvapil mě Jožka, který seděl na našich vrátkách. Docela mě namíchl, to si teda troufá moc.
    „To je babiččin úplně speciální koláč,“ odsekla jsem.
    „Jo? A co je na nim take specialne?“
    „Babička mu říká koláč duchů!“
    „Co to meleš? Jakych duchu?“
    „No přece duchů faraónů z pyramid,“ vymýšlela jsem si ten největší nesmysl, který mě právě napadl. Jenže i Jožka si vzpomněl na knížku o pyramidách, kterou jsme včera společně četli u Libušky. Díval se sice nedůvěřivě, ale poznala jsem, že i tak v něm hlodají pochybnosti.
    „A to znači co?“
    „Babička má dole ve sklepě naložené mozky, co je našli v pyramidách. Přivezl je nám jeden tatínkův známý, on je vykopávač hrobek, ale o tom se nesmí mluvit, takže jsem ti to vlastně neměla říkat.“
    „Tvůj fotr ma mezi znamymi archeloga?“ vyjevil se Jožka.
    „Ale ne, on není archeolog, on ty pyramidy to… no vylupuje, víš? Ty šperky a tak prodává, ale nám nosí přímo ty faraony, protože ví, že má babička ráda a že z nich dělá tuhle specialitu. Dívej, to červené, to jsou ty naložené mozky. Ještě jsou celé krvavé.“
    „Sem myslel, že sou to třešně,“ nakrčil nos Jožka a poodstoupil.
    „No a to, o čem si možná myslíš, že je to posypka, to jsou drcené kosti namíchané s nejjemnějším egyptským pískem. Chceš kousnout?
    Nabídla jsem mu koláč. Zděšeně uskočil.
    Dala jsem se do smíchu.

  • renenekudarenenekuda Komentářů: 124
    upraveno 17. květen
    @KattyV a @Lipka 👏
    Boss
  • AlimakAlimak Komentářů: 5
    @Lipka Super!
  • ZeraZera Komentářů: 3
    Tak já se také podělím. Musím se přiznat, že 10 minut je opravdu málo :)

    Úkol č. 2
    Slova: vlajka, déšť

    Čelem se opřel o studenou tabulku skla. Vyhlížel ven na ulici smáčenou podzimním deštěm. Lidé spěchali po rozbitých chodnících, šlapali do kaluží a své okolí vnímali věru mizerně. Několikrát se stalo, že někdo do někoho neopatrně vrazil a pokračoval dál bez jediného slůvka omluvy. Možná ho snad někdo procedil skrze zaťaté zuby, ale to on vidět nemohl. Ani slyšet. Okno nechával vždy zavřené. Sám ve své krychli. Izolován od světa. Od rodiny. Snad i sám od sebe.

    Cítil se tu v bezpečí. V místnosti o čtyřech rozích. V každém cosi číhalo, avšak on neměl strach. Děsily ho celkem jiné věci, než tupá prázdnota lákající ho do svých útrob. Kvůli nim se tu kdysi zavřel a už neodešel. Jak dlouho tu vlastně je? Mlčky pohlédl na vybledlou státní vlajku pověšenou nad psacím stolem a zamračil se. Nemohl se zbavit tušení, že i ona dávno pozbyla svého významu. Že se cosi tam venku změnilo a z ní, stejně jako z něho, se stala pouhá relikvie. Matná vzpomínka. Zaprášený kousek historie, po kterém se určitě nebude pídit žádný dobrodruh ba ani ten nejobyčejnější archivář.

    Očima přelétl mdlé tapety. Tamhle se zrovna odlupuje další kus. Zaprášený koberec měl barvu podivně šedavou, jakoby jej přežvýkalo nějaké zvíře a následně vyzvrátilo zpět na podlahu. Nábytek byl starý, bez lesku, poškrábaný a rozvrzaný. Kdyby tu nebyl, už by jej určitě několikrát zrenovovali jako zbytek hotelu. Když se nad tím zamyslel, stal se z něj vlastně svým způsobem Strážce. Ochránce času. Stvořitel vakua. Pán mikrokosmu, kde změna nemá místo. Ach ano. Nebylo to ono? Změna. Tolik se bál změn. Kdysi. Když ještě žil jako. Oni.

    V jeden moment se ve vás cosi zlomí a najednou není cesty zpět. Mocná touha nebo snad urgentní potřeba vás vytrhne z nudné každodennosti a vyvrhne vás před realitu. Máš dvě možnosti. Buď se změníš, nebo budeš navždy Ničím. Nicotou. Ale…proč by ne? Proč by nemohl být Nicotou? Proč by se nemohl oddat proudu vědomí a nechat své tělo postupně chřadnout? Proč by se nemohl uzavřít do vlastního časoprostoru? Neexistovat? Přestat mít význam? Co je na tom směšného? Co je na tom…?

    A tak se uzamkl zde. V obyčejném hotelovém pokoji. Na okraji vlastního vědomí. A roky plynuly netečně dál.
  • renenekudarenenekuda Komentářů: 124
    @Zera Díky moc za sdílení! To je moc hezké a přeju, aby to vaše psaní pokračovalo alespoň takhle dobře!

    P. S. 10 minut je jen orientační limit. ;)
    Boss
  • sestakovaevasestakovaeva Komentářů: 14
    Moc odvahy pro sdílení nemám, při psaní zatím lehce tápu a problém mám s časem hlavně z důvodu, že nedokážu rychle nastartovat téma. Dnešní slova byla kočka a podpis.....
    „Jak se máš ?“ … zaslechla jsem ve sluchátku tichý hlas, když jsem rozespale zvedla dlouho zvonící telefon. Zaostřila jsem na do tmy zářící displej a nevěřícně zamrkala. Je něco málo po čtvrté ranní a někoho zajímá jak se mám? Chvíli panovalo ticho, než jsem si srovnala myšlenky a uvědomila si, že je to moje přítelkyně Dita. Známe se už od dětství, bydlely jsme v jednom domě a chodily do stejné třídy na základce. Pak se ale naše cesty rozdělily. Ona šla cestou umělecko-průmyslovou, já to měla se svými možnostmi a představami jasné, vystudovala jsem na zemědělku. Nedávno jsme se po dlouhých letech setkaly a zavzpomínaly s nostalgií, jak jsme kdysi, ještě nezralé, nedokázaly užít současného teď a stále na něco čekaly: Už aby byl konec školy, už aby byl pátek, už abych měla občanku a v ní svůj vlastnoruční podpis, už aby mi bylo 18, už abych měla po škole. Život nás pak zavál různými směry a paradoxně se nakonec úplně rozloučila s tím, co vystudovala. Mohla za to, jak jinak, než láska. Brzy po škole totiž potkala muže svých snů, chlapce z vesnice a její život skončil na kamenném dvoře hospodářství. Mezi ovcemi, slepicemi, kočkami a podobnými přáteli.
    „Ahoj Dito, stalo se něco?“ snažila jsem se o vstřícný tón, přestože nebývám v tak brzkých hodinách v kondici. „Prosím přijeď rychle, jsem tu sama a rodíme. „Cože, kdo rodí, jak rodí, proč rodí?“ vyhrkla jsem vyděšeně a marně pátrala v paměti, že by v nedávné době něco svědčilo pro jejich další radostné očekávání.
    „Kráva rodí!“…
    „Bože Dito, neblbni, vždyť já mám hnojárnu, já přece nejsem veterinář“, vyděsila jsem se při představě, že budu muset lovit v paměti své krátké začátečnické roky, coby zootechnička na venkovském statku.“
    Nemůžu se nikam dovolat, prosím přijeď hned!“ dodala prosebným, téměř plačtivým tónem a zavěsila sluchátko.
    „K čertu, co teď?“ navlékla jsem si bezmyšlenkovitě přes pyžamo kalhoty, starou větrovku a při startování auta jsem se chvěla nejen proto, že mě ovanul studený březnový vítr, ale důvodem byly hlavně obavy, svírající mi hrdlo. Celou cestu jsem v mysli pátrala v dávných vzpomínkách a opakovala si : voda, mýdlo, desinfekce, provázky, za co je uvážeme? … Snad bude za co …
    Za dvacet minut jsem dorazila na místo a viděla jsem Ditu, jak vychází z chléva. „Ahoj, pojď rychle“, dívala se na mě do široka rozevřenýma očima a tahala mě za předloktí dovnitř. Při pohledu na kravku, jsem se zklidnila. Bylo vidět, že je to zkušená nastávající máma, která už tele měla. Přestože měla porodní nutkání, v pauzách si spokojeně přežvykovala a občas se zvědavě ohlédla naším směrem. Uklidnila jsem se. „Ta porodí sama“, neboj, „vypadá to na správnou polohu“. Připravily jsme všechno potřebné, umyly a vydesinfikovaly jsme si ruce a během chvilky se už ukázaly oba paznehty. Přivázaly jsme za ně porodní provázky, popadly jsme každá jeden a za chvilku už se objevila i tlamička telete. Napnuly jsme všechny síly a malý tvoreček se v mžiku vyloupl na svět. Usměrnily jsme pád kluzkého tělíčka, vytřela jsem mu senem nozdry, podvázala pupečník a Dita vítězoslavně zvedla ležícímu telátku nožku. „Je to kluk a má oči buličí“, řekla a obě jsme se rozbrečely. Seděly jsme pak na zemi, zády opřené o zeď a tekly nám slzy radosti, štěstí i uvolnění.
    „ Ptala ses mi ve čtyři ráno, jak se mám … Mám se výborně“, řekla jsem a obě jsme se do stékajících
    slz po tvářích, hlasitě rozesmály.
  • sestakovaevasestakovaeva Komentářů: 14
    Přidám statečně :-) ještě náhled do úkolu číslo 1 a slovo bylo rozvod :
    Autobus zastavil na zastávce po pomalém dojezdu. Odfoukl proud horkého vzduchu, otevřel dveře a z nich vystoupil optimisticky naladěný řidič v temně modrém svetru, s cedulkou barvy karoserie. Čekající na svůj spoj, nakrmili boční hladovou tlamu svými kufry, batohy a taškami nadměrných rozměrů a pak postupně usedali na předem určená sedadla. Uvelebili se, autobus se dal do pohybu a začal tiše a monotónně příst.
    Lině bylo fajn, měla před sebou dvě hodiny v příjemné společnosti cestujících, ale hlavně … vracela se domů. Podařilo je jí uspořádat si školící program tak, aby se vydala zpět o pár dnů dřív. Zasnila se. Představila si velkou vanu, v jejich velkém domě a těšila se na slastné chvíle v ní. Těšila se na svého muže, na domácí pohodu a klid.
    Pozorovala, jak se podél silnice mísí červené a okrové listí a oddávala se volně plynoucím myšlenkám. Teprve až když se nabažila barevné podzimní krásy, rozhlédla se kolem sebe, aby si podrobněji prohlédla přítomné cestující.
    Žena sedící na místě vedle ní, se nedala přehlédnout. Zrzka, přibližně stejného věku jako ona, ale její chování svědčilo o zcela jiném temperamentu. Vyjadřovala ho především svými rychlými pohyby, nervózním poposedáváním, stálým urovnáváním sukně pod svými stehny, a štracháním se v kabelce na klíně. Několikrát z ní vylovila mobil a rychlými prsty odpovídala na došlé sms zprávy, hlásící se tichým zavrněním. Že se u toho dobře bavila, se nedalo přehlédnout a byla to v jedné chvíli ona, která s Linou zapředla rozhovor.
    „Promiňte“, řekla a vylovila z útrob své kabely lahvičku s parfémem. Mocným rozstřikem zahalila své okolí do sladké vůně a pokračovala: „Nevíte, v kolik hodin budeme v cíli?“
    „Myslím, že v devatenáct nula pět, pokud dorazíme na čas“.
    „Díky“, rozzářila se do širokého úsměvu, pak už snad po sté vylovila telefon z útrob svého zdroje osobních pokladů a tuto zprávu sdělila komusi na druhé straně.
    „Budeš mě čekat? … Tak to jsi zlato. Miláčku nemůžu se tě dočkat“, cvrlikala blaženě a ze sluchátka na druhé straně bylo slyšet odpovídající mužné švitoření.
    „Ójé, to je láska“, řeka si Lina a neubránila se potutelnému úsměvu, při vzpomínce, že i jejich vztah byl kdysi tak vzrušující.
    Bylo devatenáct nula sedm, když přijížděl autobus na své určené stanoviště. Nespěchala, protáhla si dlouhou cestou trochu ztuhlá záda a čekala, až se uvolní místo v uličce.
    Pomalu si navléká kabát … dívá se ven z okénka a vidí, jak její veselá spolucestující vyskotačila ze dveří autobusu. Vítá se, celá rozradostnělá… s JEJÍM manželem. Objímají se a dávají zcela bez zábran průchod své utajované lásce.
    Nevěří svým očím.
    A to si Lina do této chvíle naivně myslela, jak skvělé mají manželství, jakou oporu a jistotu nachází ve svém partnerovi a jak strašně cizí, je pro ně slovo nevěra a rozvod.
    Jen jedna cesta autobusem a všechno je jinak …
  • InkaInka Komentářů: 7
    Tak jsem se odvážila a posílám jeden náš úkol:
    Popište své vůbec nejneoblíbenější jídlo tak, aby ostatním připadalo jako úplně největší kulinářská lahůdka… Vygenerovaná slova: Policajt Toaletní papír

    Moje nejneoblíbenější jídllo? Sakra! Mám vlastně nějaké nejneoblíbenější jídlo? Jasně, vepřo, knedlo, zelo. Né že by bylo úplně nejneoblíbenější, to ne. Ale je nejnebezpečnější při mém současném životním stylu. Takový policajt, ten si určitě tohle jídlo dá v jakékoliv restauraci.
    Umíte si to představit?
    Úžasně měkoučké libovoučké masíčko, s trochou toho tuku na okraji, případně i maličko prorostlé vepřové, ale jen tak mírně, s citem. Dobře upečené, s křupavou kůrčičkou nahoře. Jedna báseň. A dokonce! Co to cítím, oni ho předem naložili do česnekovo-cibulovo-solného nálevu! No jasné, proto ta skvělá chuť! Mňam! Tu jinak nedokážete udělat než tím, že maso necháte se koupat dva-tři dny v tom nálevu.
    A potom zelíčko! Proti gustu není mustu, ale takové pravé české zelíčko, uvařené řádně podle babiččiných rad, to je přímo óda na radost.
    „Vždycky musíš vařit čerstvé zelí ze začátku bez pokličky! Když to neuděláš, bude smrdět.“
    Babička nevysvětlovala, proč nesmí být poklička. Teprve časem jsem se dozvěděla, že se vařením ze zelí uvolňuje nějaký chemický prvek, který tak smrdí. (Jak se ten prvek jmenuje, to si prosím vygooglujte, pokud to potřebujete k životu.) Když zelí nepřikryjete, pěkně si ta potvora smradlavá uteče do vzduchu a zelíčko je voňavé. A co ještě říkávala babička?
    „A pamatuj si, že vždycky musíš dát omastek až na konec. Když ho dáš ze začátku, bude zelí taky smrdět“.
    Je to stejné jako s tou pokličkou. Omastek na začátku vstřebá všechen ten smrad a pak zelí – s pokličkou nebo bez pokličky – prostě smrdí.
    Takže zelíčko nejprve jen tak s kmínem a trochou vody vařit chvíli bez pokličky, až uteče ten smrad. Teprve pak dát pokličku. A vedle, v rendlíku, podusit na domácím sádle hodně cibulky. Když je zelí skoro uvařené, přidal cibulku, dusit chvíli dál a máte pravé české pošušňáníčko. A prosím vám, hlavně žádnou mouku. Ta se dává na Moravě. Dobře, když jim to chutná! Ale tady v Čechách bez mouky prosím.
    A konečně ty knedlíky. Jasně, v každé kuchyni jiné. To je kouzlo a tajemství každé mamky, které si hned tak nedá vzít. A vy potom, coby nevěsta, slyšíte pokaždé, když svoje knedlíky uvaříte:
    „Byly ty knedlíky výborné, ale to víš, jako od maminky nebyly.“
    Neházejte hned po něm ty svoje knedlíky, mohl by na dveře zaklepat policajt kvůli domácímu násilí. I když, ten policajt by ty vaše knedlíky určitě pochválil, obzvlášť těsně před dvanáctou.
    Ale co s tím manžílkem?
    Jedna stará rada, do třetice od babičky: Pozvěte tchýni na tajnou návštěvu. Pozor! Manžel o tom opravdu nesmí vědět! Připravte masíčko a zelíčko podle sebe. A co dál? No přece: knedlíky uvaří tchýně. A když přijde manžílek na oběd, s tchýní do skříně. Manžílek se napapá a jako obvykle:
    „Bylo to skvělé, to masíčko i zelíčko! Ale to víš, knedlíky od maminky jsou prostě knedlíky od maminky“.
    Po této slavné větě maminka nechť vystoupí ze skříně. A možná hodí tím knedlíkem maminka po svém synáčkovi.
    Ale každopádně, už víckrát tuhle větu od manžela byste neměla slyšet. A pokud přece jenom ano, zabalte ty své knedlíky do toaletního papíru, hoďte je do záchodu a příště si skočte do supermárketu pro ty zabalené v igelitu. Vyjde vám to nastejno, ale bude to rychlejší.
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.