Jak to dopadne, když se povídce nedaří

LucieLucie Komentářů: 404
upraveno 3. duben 2013 v Povídkář
Téma z povídkáře

Postavy: zdrogovaný metalový zpěvák
paranoidní masérka

místo: zábavní park nebo pouť

Povídku jsem smazala – nešlo to. Ale nedalo mi to, a musela jsem sepsat krátké vypravování o tom, jak jsem tvoření toho příběhu prožívala. Pokud máte podobné zkušenosti s psaním, dejte je prosím sem :-). Díky.



Tohle zadání se mi líbí. Mám radost. Zdrogovaný metalový zpěvák je ideální figurkou. Koneckonců proč ne v kombinaci s paranoidní masérkou. To duo si přímo říká o horor, možná tragikomedii, možná melodrama. Váhám...

Je mi jasné, že někdo bude muset zemřít. V zábavním parku, no tak dobrá. Nojo, jenže kdo zemře? Kreslím si schéma. Zdrogovaný zpěvák – třeba je to feťák už s nějakou kariérou, má depky, nebo úlet po droze – chce spáchat sebevraždu. Paranoidní masérka si ale myslí, že chce zabít ji. Pointa bude v tom, že nešťastnou náhodou masérka zabije zpěváka v okamžiku, kdy od úmyslu spáchat sebevraždu odstoupí. Téma nechávám přes noc odležet.

Čekám, že se mi v noci bude zdát o liduprázdných betonových prostranstvích z letních odpolední Parku Julia Fučíka, kam jsme se přes Stromovku chodili s rodiči svést na horskou dráhu. Bohužel.
Takže se v nedělním ránu přitulím ke svému manželovi: „ Jak se dá vykolejit vláček na horské dráze?“
„Prosím tě, proč to chceš vědět?“ Jako správný muž ale nečeká na odpověď a v hlavě začne řešit technický problém... „No, teda... a proč?“
„Kvůli povídce, potřebuju tam usmrtit nějakou postavu... co myslíš, stačila by třeba kovová tyč přes kolejnice?“
„Hm, to určitě ne, kolečka jsou ze shora i ze spoda kolejničky. Koleje bys musela rozpojit. Přeřezat.“
Paranoidní masérku s motorovou pilou šplhající po kovové konstrukci horské dráhy... to je fakt úlet. Bude k tomu muset dojít někde jinde. Místo vyvrcholení děje zatím ponechávám stranou.

Představuju si pondělní ráno. Liduprázdný park jako z dob mého dětství. Je léto. Jak navodit do povídky nervozitu z pondělního rána, kterou, jak doufám, trpí kromě mě většina populace? Zkouším pár obratů, mám z nich radost. Pak mi ale dochází, že postava zdrogovaného zpěváka a paranoidní masérky sotva trpí nějakou podobnou pondělní depkou běžně pracujících lidí, když ani jeden z nich nebude v práci, ale budou bloumat sami po parku. Ponechávám tři osamocené, filosofické věty o duševním neklidu pondělního rána v čele prázdné stránky, neschopna se s nimi zatím rozloučit.

Takže dál.
Zpěvák tu měl včera koncert. Musí se sem dnes vrátit. Něco tu zapomněl? Musí to být něco důležitého, talisman, jasně. Představuju si, že má nějaký předmět uvázaný na kytaře. Nejdřív neurčitá motanice z provázků se proměňuje ve woodoo panenku. Jsem nadšená z toho nápadu. Zpěvák - feťák ráno vstává, včera vystupoval za pár dávek kokainu. Ráno si sype sněhobílý čisťounký prášek na hřbet své ošklivé jizevnaté ruky, nadechne se, zhluboka vydechne a dlouhým, rozkošnickým nádechem nasává tu bílou slast do svých pomalu chátrajících plic. Nemůžu si vzpomenout, na feťácké synonymum pro kokain, takže googlím. Jasně - koks, říkám si, jak jsem blbá a pro jistotu hledám v hantýrce výrazy pro heroin. Už je to nějakou dobu, co jsem četla Memento a Děti ze stanice ZOO. Přemýšlím, jestli může být závislý i na heroinu? Cvičně popisuju, jak si zatahuje starým škrtidlem paži a hledá vhodnou žílu... no jo, ale je schopný takhle ještě vůbec hrát na kytaru a zpívat?

A co ta masérka? Šrotuje mi v hlavě, jak zapojit její povolání do povídky. Vysvětluje to, proč má ráno volno, první klienty na masáže má až odpoledne. Včera byla v parku na koncertě, utíkala sem před svými fiktivními pronásledovateli a našeptávači. Chtěla se jim schovat v davu a neslyšet v tom řevu jejich hlasy, které se jí honí v hlavě. Raduju se, jaký mi to dává hezký smysl.

Zpěváka jsem si už zvykla nazývat feťákem. Každou větou, ve které o něm píšu, pustoším čím dál víc jeho zjev. Chudák si všiml, že přišel o svůj talisman, chvíli po tom, co šňupl. Kokain svoje oběti oběhově nadupe. S bušením srdce začne mít halucinace o své panence. Panenka se trápí, že jí ztratil, vyčítá mu to, začíná rytmicky kvílet ve vysokých tónech. A co horšího, panenka si začíná ubližovat. Píchá do sebe jehly... Až si panenka píchne jehlu do srdce, nechám zpěváka zemřít.
Super, to bych měla.

Panenka – vůbec není v zadání a stane se hnacím motorem příběhu.

Zpěvák ji ztratil, vrací se pro ni na výstaviště. Pódium bylo hned vedle strašidelného zámku. Figurka feťáka, nervozně zhroucená do sebe, umaštěné vlasy, s rukama na uších/ panenka mu v nich kvílí/, s hlavou dolů k zemi, k rozdupaným kelímkům od piva a svým sandálům s přilepenými zbytky cukrové vaty.Vidím ho, jak trpí, potrhává hlavou, ústa v křečovité grimase, chaoticky prohledává okolí podia, vystupuje po schůdkách k černému papundeklovému zámku. Na sepraném, orvaném triku má podobně nevkusný výjev, jaký zahlédnu na bráně té klasické pouťové atrakce. Je mi ho líto, zjišťuju, že ho mám ráda. Nechci ho nechat zemřít, třeba bych mu měla dát šanci.

Naproti tomu masérka, která si bez ustání protahuje své prsty, ve kterých drží panenku, kterou tu včera seberala ze země. Její pronásledovaté ji tu včera na ni nastražili. Musela tu ošklivou věc sebrat, kdyby je neposlechla, zabili by ji. K masérce mám vztah naprosto lhostejný. Zatím. Přemýšlím nad ní. Je nevýrazná, průměrná, šedá myš – presně tohle nechutně pitomé klišé se k ní hodí. Váhám, jestli je mi tak protivná, abych ji v letní den nechala chodit v lodičkách a šedé kostýmové sukni s bílou halenkou? Je paranoidní, takže musí mít na očích černé brýle. Absurdně, dětinsky se snaží být co nejméně nápadná. Přikrčená se schovává za sloupem lampy, na který tu v noci močila všechna svá vypitá piva metalová cháska. Hned je mi ta ženská bližší. Možná by to mohla být alternativní holčina, korálky kolem krku a klobouk s širokou krempou naražený nepřirozeně do čela místo brýlí. Holka, co provádí čínské meridiánové masáže a cvičí čchi-kung. Nevím, zkouším postupně obě varianty masérky.

Potřebuju masérku dostat do maringotky toho zatraceného zámku. Ztrácím inspiraci. Beru první nápad. Panenka na ni mluví. Říká jí něco, co se ženě vůbec, ale vůbec nelíbí. Žena se rozčílí a mrskne panenku pryč. A jako na potvoru do zámku. Žena znervózní, ach, to neměla. Provinila se, zběsile vybíhá po schůdkách nahoru za panenkou.

Uf. Tak to bych měla. Sakra, to je dřina. Mám oba své favority v cílové rovince. Ale co s nimi proboha dál?
Původní koncept se mi rozpadl. Napadá mě, že provedu test. Vyvěsím povídku na forum s tím, aby to někdo, koho to zaujme zkusil dopsat. Mohlo by vzniknout třeba hned několik zajímavých variant.
Zatímco mi tenhle nápad vyplavuje v mozku endorfiny, pročítám si čerstvě napsanou povídku bez závěru. Možná jsem svým endorfinům měla dát aspoň chvilku, protože z toho, co na mě mluví z displaye notebooku se mi dělá mizerně. Ještě, než to celé otráveně vymažu, dávám to přečíst svému pubertálnímu dítěti.
„Co tomu říkáš?“ zkoumám.
Moc se mu do hodnocení nechce. „ Já nevím, třeba ten konec je dost divnej, jak by tu panenku mohla zahodit do zámku? Dyť se tam klidně může schovat před tím feťákem, přece se bojí, že ji chce zabít ne?“
„No jasně, máš pravdu...“
Asi se půjdu zahrabat. A tak se mi ten námět líbil, zaujal mě, nadchnul mě... Co teď s tím paskvilem nedokončeným? Pořád se mi to téma líbí a nejde mi z hlavy. Vím, že to znova líp nenapíšu. Tolik jsem si vyhrála s charakterem toho feťáka, jeho pochybnostmi i touhou skončit buď s drogama nebo se životem, celé jeho drama zaklela do jeho vlastního symbolického talismanu a nakonec i s tou masérkou, nad jejímž životem vládne ten samý přiblble módní předmět.
Chci říct c'est la vie a zanechat tak své postavy spolu a navždy v strašidelném zámku v koši svého notebooku ale nejde to...

Třeba se v zámku potkají, políbí, zamilují se, uzdraví se a vezmou se. A za svědka jim půjde woodoo panenka.

Nebo ty dva už nikdy nikdo neuvidí. V původně trapném strašidelném zámku se začnou dít lidem podivné věci a nečekaně se tak stane tahle atrakce pouťovým kasovním trhákem.

Tak jo, už jsem spokojenější, c'est la vie, vyprovázím s Karlem masérku i zhuntovaného zpěváka i svou špatnou povídku.

Komentáře

  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    *směje se až mu tečou slzy* Teda tohle se ti vážně děje v hlavě běžně? Kam se na to hrabou rozhovory mého pseudosvědomí a libida. :-) Ale tu povídku bych si moc rád přečetl pro tragikomedie jsem měl vždycky slabost :-)
  • LucieLucie Komentářů: 404
    No to teda díky :-)
    autobiografické psaní mi půjde asi nejlíp.. / to ale zase není na zveřejnění /
    Škoda, že sem víc lidí nedává své věci... :-(
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Tak to tu zahltíme povídkama my dva a třeba se nakonec někdo přidá. :-D

    Myslíš jako, že na zveřejnění není tvoje autobiografie? Nebo ta původní povídka? :-)
  • LucieLucie Komentářů: 404
    ok :-)
    původní povídka asi ne, musela bych s tím ještě něco udělat, a to se mi už nechce. To, co jsem sem dala je snad lepší...
    autobiografické "črty" nejsou sem na forum... i když mám v plánu z toho pár věcí použít do něčeho, co se mi tak rodí v hlavě...
  • BaraBBaraB Komentářů: 18
    To je perfektní :-) Nevím, jaká je povídka, ale minimálně způsob jakým píšeš je nesmírně poutavý a čtivý, takže předpokládám, že povídka není tak hrozná. Právě naopak. Tvůj myšlenkový trysk, a zejména jeho popis, byl každopádně skvělý! :-)
    Jestli je od tebe někde něco ke čtení, sem s odkazem! :-)
  • LucieLucie Komentářů: 404
    Tak to díky moc za takovou chválu :-)
    zatím jsem sem dávala povídky pod názvem S hvězdičkou

  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,675
    Paranoidní masérka, to je fakt originální hrdinka! Ale dobrý!
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • Alex MysseAlex Mysse Komentářů: 237
    Takové myšlení bych chtěl mít. Takhle se nechat pohltit příběhem je něco, co zatím u sebe postrádám :). Rozhodně bych povídku dokončil. A že nebude dokonalá? Komu to vadí? :)
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.