Workshop: Pohádky naruby

MarketaRMarketaR Komentářů: 730
upraveno 7. září 2013 v Srazy, soutěže a setkání
Milí pisálci, 

tak jsme si pro Vás s Mikem připravili maličký workshop, abychom my nebo naše múzy nezakrněli. Není to soutěž o hmotné ceny, jen takové přátelské klání s cílem procvičit se, vyzkoušet si něco nového a potrápit fantazii. Vítěze může hřát pouze skvělý pocit, že se jeho výtvor ostatním zalíbil. To není k zahození, ne? wink Navíc každý účastník dostane zpětnou vazbu od ostatních.

O co půjde a jak to bude probíhat? Úkolem bude vytvořit povídku, hříčku, prostě napsat cokoli, co vás zrovna napadne. Může to být dlouhé, krátké, to je jedno (jenom prosím žádné romány). smile Svůj výtvor pošlete Mikovi na e-mail:gside@g3design.cz, do předmětu zprávy uveďte heslo SOUTĚŽ. Uzávěrka je 21.září. Času jsou na to celé dva týdny, takže to snad stačí. 

Po uzávěrce hodí Mike všechny výtvory sem do tohoto vlákna. Každý účastník si je přečte, bude hlasovat pro ten nejlepší a napíše ke každému krátké slovní hodnocení (může být i delší, to je na vás - jen vás prosím o to, abyste napsali všechna hodnocení do jednoho příspěvku, ať je to přehledné, a nezahlcovali vlákno). Pak proběhne symbolické vyhlášení výsledků a imaginární poplácání vítěze po rameni. wink

A jaké je zadání pro historicky první workshop na fóru? Nazvala jsem ho "Pohádka naruby". Je to jedna z hříček, které jsme nestihli na krkonošském srazu, tak se do něj pustíme alespoň teď. Úkolem bude vybrat si jednu z pěti pohádek, které uvádím dole, a napsat příběh, zamyšlení, prostě co chcete, ale z pohledu jiné postavy. Jde o to se pobavit, pobavit i čtenáře a vyzkoušet něco netradičního. Můžete třeba vyprávět o perníkové chaloupce z pohledu zlé čarodějnice, co tak ráda baštila pečené děti. laugh Je to na vás. wink

Z pohádek je na výběr: 
  • O perníkové chaloupce
  • O Popelce
  • O Sněhurce a sedmi trpaslících
  • O Červené Karkulce
  • Kráska a zvíře
Tak to je vše. wink Doufám, že se Vás připojí co nejvíc, že si workshop užijete a něco užitečného si z něj odnesete. A teď šup psát. Hodně štěstí. smile



EDIT by MikeHavliczek: Ještě si dovolím pár technických detailů.
  • Nevkládejte vaše dílo přímo na fórum. Vše zasílejte na výše uvedený email. Je mi jedno, jestli bude text vložený přímo v obsahu, nebo jako textový soubor v příloze. Důležitý je předmět mailu: SOUTĚŽ (nerozlišuje malá a velká) Ostatní maily mi půjdou automaticky do spamu.
  • Pro přehlednost smí být v tomto vlákně pouze hodnotící příspěvky a to pouze jeden od každého.
  • Příspěvky nejsou omezené délkou.
  • Jakékoli opravy pouze formou editace příspěvku.
  • Pro diskuzi k soutěži využijte vedlejší vlákno. http://www.forum.renenekuda.cz/forum/srazy-souteze-setkani/workshop-diskuze/
  • V zájmu zachování přehlednosti bude každý příspěvek, který sem nepatří, smazán.

I já přeji hodně štěstí a těším se na vaše povídky smile

Komentáře

  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
      Tak se nám sešel hezký počet příspěvků, tady jsou:

    MarketaR 

    Interview s čarodějnicí

    INTERVIEW S ČARODĚJNICÍ Z PERNÍKOVÉ CHALOUPKY

    napsala Jasmína Jestřábová, redaktorka týdeníku Bajaja

     

    Před dvěma týdny otřásl Říší pohádek případ dvou dětí, sirotků Jeníčka a Mařenky, kteří podlehli všeobecně převládajícímu sociálnímu stereotypu. Nepochopili zcela úmysly čarodějnice (řečená dáma si přeje zůstat v anonymitě), bytem v Perníkové chaloupce, a ošklivě jí ublížili. Měla sem tu čest přijmout čarodějčino pozvání a o šokujících událostech si s ní pohovořit. Čtěte exkluzivní rozhovor.



    Vy a já vlastně nejsme tak rozdílné...

    Nevim, jak vy, slečinko, ale já těch rozdílů vidim hodně. Vy si třeba žijete ve velkým betonovým městě, žádný bláto a tak. Máte všecko po ruce, no a já musim přemlouvat svý starý koště, aby vůbec vystrčilo násadu z baráku. Taky žiju v chatičce z cukru, že jo.

    Jestli tadle vaše otázka směřuje k právům menšin, nebo jak tomu vznešeně říkáte, můžu vám povědět jedno. Vy a my prostě nikdy nebudem žít spolu, jenom vedle sebe. Tak to vždycky bylo a bude.



    Narážíte na váš incident s Jeníčkem a Mařenkou?

    To je jenom jeden z důkazů, že je to takříkajíc v pytli.



    Můžete nám tedy říct, jak to bylo ve skutečnosti? Určitě jste už slyšela verzi těch dvou dětí.

    Sice neumim číst, ale slyšela sem dost. No pěkně mě to namíchlo. Nejdřív mě ti dva spratci málem spálí na troud, a pak o tom všem ještě vykládají pohádky!

    Takže, zrovna sem zpracovávala pec, aby netrucovala, když sem zaslechla jejich hlasy. Hned mi bylo jasný, že se zas někomu ztratily děcka, to se tady stává pořád. A tak sem je pozvala dovnitř a nabídla jim trochu guláše z čarovnejch hříbků. Jenže to voni ne, voni radši perníček. V žádnym případě, povídám jim, to je můj barák, ten se jíst nebude.



    To je pochopitelné. Jak Jeníček s Mařenkou reagovali?

    Byli to pěkně rozmazlení haranti, to vám řeknu. Začali mi tam vyvádět, že prý chcou perníček, protože v mým guláši plavou divný zelený houby. Taková lahůdka, chápete to?

    A tak sem jim řekla, že v tom se asi neshodnem, ale že je můžu ubytovat přes noc a ráno jim ukázat cestu zpátky. Přece bych ty děcka nenechala samotný bloudit takhle potmě, že jo?

    Ukázala sem Jeníčkovi, kde je komůrka a kde si mají ustlat, a pak řekla Mařence, že esli mi pomůže, ukuchtim aspoň krupičnou kaši. A vona teda že jo. Daly sme se do toho, když sem najednou zaslechla ty divný zvuky.



    Teď přijde ta ošklivá část, že?

    Jo, docela se to zvrtlo, to vam povim. Vejdu do komůrky a vidim Jeníčka, jak si tam klidně loupe perníček. Papuli měl celou vod drobků, představte si tu drzost! Pochopitelně mě to pěkně nakrklo. Vzala sem koště a chystala se ty dva nevděčníky vyhnat ze svý chaloupky, když začali strašlivě ječet a vřískat. Moc sem jim teda nerozuměla.



    Podle svých výpovědí prý volali o pomoc a křičeli: „Ona nás chce sníst!“

    Sím vás, kdo to kdy slyšel, aby čarodějnice jedly děcka? A navíc zkažený? No každopádně sem se ani nenadála, dostala sem něčím po hlavě a ocitla se svázaná a s roubíkem v puse. Posadili mě na lopatu a ta zatracená pec jak na potvoru fungovala! Normálně ji musíte podplatit, chápete? Jenže předtím, než ti dva vtrhli do mýho bejváčku, sem ji asi dostatečně podnítila k práci. No a jasně že se děcka vůbec nerozpakovaly mě do tý pece šoupnout!



    To muselo být strašné... Jste tu ale pořád s námi. Jak je to možné?

    No sem přece čarodějka, jen tak spálit se nenechám! Než sem se ale stačila vzpamatovat a odříkat chladivý zaklínadlo, pěkně mě to sežehlo. A to ani nemluvim o šoku, potupě, zklamání a ztracenejch nadějích, zesměšnění a taky ztrátě mý pěstěný kštice. Předtim sem byla docela kost. A co je ze mě teď, hm?



    Tak takhle to tedy bylo. Chystáte se teď na svou obhajobu podniknout nějaké kroky?

    K soudu to nepohrnu, stejně sou to děcka, na ty nic nezmůžu. Ale ráda bych jim způsobila aspoň pár fakt ošklivejch snů. Ještě si musim rozmyslet, esli v nich budou mí dobří kámoši kostlivci, upíři nebo čerti.



    Ehm... tak to vám přeji hodně štěstí. Děkuji za rozhovor.







    Míša Mašková

    O Červené Karkulce, z pohledu jejího košíčku

      Jako obyčejný proutěný košík nikomu moc významný nepřipadám. Ale v hlavě nosím spoustu příběhů…

      Jednou mě Karkulka brala na výlet, protože její babička byla nemocná a potřebovala společnost. Maminka do mě uložila čerstvě upečenou bábovku - úžasně voněla - a víno. Karkulce nakázala, ať se po cestě s nikým cizím nebaví, jde přímo k babičce a nikde se nezastavuje.

      Karkulka si nasadila čepec a rozběhla se do lesa. Šla po cestě, houpala se mnou ze strany na stranu a přitom zpívala. Ale brzy se objevilo nebezpečí. Moje smysly jsou bystřejší než kohokoli jiného, takže jsem vlka poznal ještě dříve, než vyskočil z houští.

      Představil se a zeptal se, kdo Karkulka je. Myslel jsem si, že bude mít moje majitelka rozum, slušně vlka odmítne a půjde si dál svou cestou. Ale ona se začala s vlkem vybavovat. Vlkův zájem jsem ihned pochopil.  Dostal zálusk na mým proutím chráněnou bábovku a víno.

    „A co máš ve svém košíčku? A komu ho neseš?“ zeptal se nenápadně.

      K mému zděšení Karkulka dosti otevřeně odpověděla: „Nesu babičce víno a bábovku. Je čerstvě upečená.“ Ale tím neskončila. „Babička je nemocná, ale bydlí daleko, aby k nám přišla a nechala se vyléčit. Žije na kraji lesa, kousek od cesty,“ dodala ještě, čímž vlkovi přesně prozradila, jak Karkulčinu babičku najít. A sežrat, došlo mi.

      Chtěl jsem na Karkulku křičet, říct jí, že dělá obrovskou chybu. Ale ona dál poslouchala vlkovy bláboly.

    „Dám ti malou radu. Když babičce natrháš kytici, určitě se uzdraví rychleji.“ Klasická zdržovací taktika, pochopil jsem. Karkulka jen přikývla, postavila mě na cestu a začala trhat květiny. Vlk samozřejmě na nic nečekal a rozběhl se k babiččinu domu.

      Až když natrhala plnou náruč květů, pokračovala v cestě. Přemýšlel jsem, co asi najde v babiččině chaloupce. Cesta ubíhala rychle a brzy z údolí vykoukl domeček. Karkulka zaklepala na dveře. Ale hlas, který ji pozval dál, nepatřil babičce. Bohužel jsem Karkulku nemohl varovat.

      Vešla dovnitř, přešla k posteli a posadila se na stoličku. Mě položila vedle postele, čímž mi zakryla výhled. Jako já, i ona brzy pojala podezření.

    „Babičko, proč máš tak velké oči?“ začala se ptát Karkulka.

    „Abych tě lépe viděla.“ Vlk o odpovědi moc nepřemýšlel.

    „A proč máš tak velké uši?“

    „Abych tě lépe slyšela.“

    „A proč máš tak velkou pusu?“ A byl konec.

    Vlk zakřičel v odpověď: „To abych tě mohl líp sežrat!“

      Ležel jsem na zemi, takže co se dělo dál, jsem neviděl, jen předpokládal. Vlk Karkulku slupnul jako malinu. Chvíli se na posteli převaloval a vrzalo to tak, že jsem měl pocit, jako by se pod ním chtěla propadnout. To je tak, když si do sebe vlk narve hned dva lidi. A že babička nebyla zrovna hubená.

      Po chvíli jsem zaslechl, jak vlk pravidelně oddechuje. Usnul.

      Čas ubíhal. Mě ne moc rychle, jelikož jsem mohl tak maximálně přemýšlet, jak se mají babička s Karkulkou.

      Mohl jsem tam ležet tak hodinu, když jsem zaslechl kroky. Uviděl jsem boty a poznal, že do světnice vešel myslivec. O postel si kousek vedle mě opřel pušku a z kapsy něco vytáhl. Asi nůž, protože sluneční paprsky se od té věci odrazily mě přímo do očí.  Chvíli něco s vlkem dělal a pak Karkulka s babičkou vyskočily z vlkova břicha. Slyšel jsem, jak se dohadují, všichni vzrušení a rozradostnění, že jsou v pořádku. Rozhodli se, že vlkovi nanosí do břicha kameny a zašijí ho. Co řekli, to taky udělali.

      Když se vlk probudil, začal se belhat ven. Na zahrádku jsem neviděl, ale když jsem zaslechl hlasité žbluňk, pochopil jsem, že vlk spadl do studny. Dobře mu tak.

      Chtěl jsem na sebe taky upozornit, protože jsem nesnášel být mimo dění. Jenže košíku si nikdo nevšímá, ani když se sám od sebe rozhoupe a převrhne. Aspoň jsem si hezky hověl na boku a dojídal několik drobečků z vysypané bábovky.

      Jak už jsem řekl, nikdo si mě nevšiml a nezvedl mě, takže jsem zbytek večera strávil na zemi a k oslavě a děkování se nepřipojil. Bábovku snědli, víno vypili a mě nakonec kopli pod postel, abych jim nepřekážel při tanci. Ze všeho křiku a shonu jsem nakonec usnul a přemýšlel, jak by to dopadlo, kdybych uměl mluvit…





    A od Lucky přišly dokonce dva příspěvky. Dávám tedy k posouzení oba

    Lucie

    O podivuhodném zrcadle



    Bylo nebylo. Před dávnými a dávnými dobami, kdy se svět ještě hemžil draky, čaroději a jinou havětí, stvořil jeden slovutný mistr v daleké zemi podivuhodné zrcadlo. Zrcadlo, stejně jako ostatní zrcadla z jeho dílny nejen, že vidělo vše, co se po celém okolí odehrávalo, ale navíc ho mistr obdařil schopností mluvit lidskou řečí.



    „Zrcadlo, zacházej se svým darem řeči uvážlivě,“ řekl mu mistr, když zrcadlo poprvé pohlédlo na svět, „můžeš být svému pánovi nebo paní k velkému užitku a ku prospěchu. Nikdy ale, zrcadlo, jim nesmíš slovem ublížit. Pokud tak učiníš, tvůj dar řeči se ti stane prokletím. Od toho okamžiku, budeš muset ukazovat a říkat vždy pouze pravdu, a věz, že pravda bývá krutá nejen pro lidi.“

    „Děkuji ti, mistře, za tvůj dar, budu si pamatovat tvá slova a lidem budu vždy dobře sloužit,“ tak slíbilo zrcadlo.



    Zrcadlo odkoupil od mistra obchodník, a vydal se s ním přes moře až do jednoho království.



    Král toho království pohřbil před časem svou ženu, zůstala mu po ní jen malá dceruška. Král však nechtěl zůstat až do konce svého života sám a po nějaké době si našel novou ženu, velmi krásnou cizinku. Měl se s ní brzy oženit, než však nechal ohlásit svatbu, chtěl své nastávající vybrat ten nejkrásnější a nejdražší dar. A tak,  když se po městě rozneslo, že kupec přivezl mluvící zrcadlo, zavolal si král kupce do paláce.



    „Ukaž mi své zrcadlo, kupče, mnohé už jsem o něm vyslechl,“ vyzval ho král.

    Kupec strhl plátno, zakrývající zlatý rám zrcadla. Zrcadlo pohlédlo na krále a zobrazilo mu zpátky jeho mužnou postavu, bystré oči i hustý plnovous a hlubokým a přesto jemným hlasem pravilo:



    „Buď zdráv králi, vládneš velikému království a tvá země vzkvétá,“ a zrcadlo ukazovalo králi barevná pole s pracujícími rolníky, „tvá malá dcerka je roztomilá a má laskavou povahu, a tvá nastávající žena je velmi krásná. Bylo by mi velkou ctí, být ti nápomocný obrazem i slovem při tvém vládnutí.“



    „Vskutku neuvěřitelné. Nemyslím si sice, že bych potřeboval tvé služby, vždyť, jak říkáš má země vzkvétá, ale má krásná paní tě jistě ocení jako dar hodný krále.“



    A tak se také stalo. Král při svatební hostině předal nové královně svůj dar, a ta umístila zrcadlo do vysoké věže. Každé ráno vystoupala po schodech do věže a usedla před zrcadlo, zatímco rozčesávala své lesklé havraní vlasy.



    „Zrcadlo, zrcadlo, pověz, kdo je v zemi zdejší, nejhezčí a nejkrásnější?“ Tak se pokaždé zrcadla ptala.



    A zrcadlo vždy znovu a znovu, nahoře, ve vysoké věži ukazovalo královně její bělostnou pleť a  hluboké černé oči  a odpovídalo: „Ty, má paní, jsi v zemi zdejší, nejhezčí a nejkrásnější.“



    Tak se dělo po dlouhé a dlouhé roky. Král mezi tím zemřel, jeho malá dcerka, které říkali Sněhurka vyrostla a královna se sama ujala vlády. 



    A zrcadlo, nahoře, ve vysoké věži, se svým darem vidět věci po celém království a obdařené darem řeči, rozmlouvalo každý den s královnou, když vystoupala po schodech do věže.



    „Zrcadlo, zrcadlo, pověz, kdo je v zemi zdejší, nejhezčí a nejkrásnější?“ Tak se ptala královna vysokým hlasem, když usedla před zrcadlo, zatímco rozčesávala své vlasy, místy už protkané stříbrem.



    A zrcadlo pomalu odpovídalo: „Ty, má paní, jsi v zemi zdejší, nejhezčí a nejkrásnější,“ zatímco královně ukazovalo její černé vlasy a bělostnou pleť.



    Královna se ptávala den ode dne čím dál, tím vyšším a naléhavějším hlasem a zrcadlo odpovídalo čím dál, tím pochmurněji.



    Přišel však den, kdy zrcadlo, na královninu otázku odpovědělo:

    „Má paní, proč se mě stále znovu a znovu, den po dni, ptáš na jednu a tu samou otázku, když už dopředu znáš odpověď. Paní, nechceš vědět, jak se daří lidem ve tvém království, nechceš vidět krásy země, které vládneš?“



    „Zrcadlo,“ zopakovala královna výhružně: „kdo je v zemi zdejší, nejhezčí a nejkrásnější?“



    „Paní, znáš přece zákonitosti světa, víš, že každý člověk, byť nejvznešenější a nejkrásnější musí zestárnout.“



    „Zrcadlo, opověz na mou otázku!“



    „Ach, paní, tak pohleď, tvé vlasy už protkalo stříbro, tvé oči zešedly, tvé tváře brázdí tenké linky vrásek. Chceš měřit svou moudrou krásu stáří s nezralostí a bujností mládí? Chceš měřit svůj vzhled se vzhledem své nevlastní dcery? Chtěj s ní měřit svou moudrost, své zkušenosti!“



    „Zrcadlo, kdo je krásnější, já nebo Sněhurka?“



    „Jak si přeješ, paní. Sněhurka! Sněhurka je mladá, pohleď, je stokrát krásnější!“



    „Lháři! Ne! Tak to nesmí být! Já, já jsem nejkrásnější!“



    Druhého dne královna nevystoupala po schodech, a tak zrcadlo osamělo docela. Zrcadlo pohlédlo do jejích komnat a spatřilo, jak královna spřádá temné plány. Ani dalšího dne královna nevyšla do věže a zrcadlo vidělo, jak královna posílá Sněhurku do lesa s myslivcem. A také vidělo královnu, jak hledí na srdce, rudé a krvácející v rukou myslivce.



    Hned následující ráno královna vyběhla po schodech do věže a udeřila na zrcadlo :

    „Zrcadlo, kdo je teď v zemi zdejší nejhezčí a nejkrásnější?“



    Zrcadlo chtělo odpovědět tak, jak odpovídalo po celá léta, svou starou odpověď. Nemohlo však.

    A tak zatímco ukazovalo královně Sněhurku kdesi v lese na pasece mezi trpaslíky, pořád dokola opakovalo: „ Sněhurka, Sněhurka, Sněhurka...“



    „Ne, to není možné!“ zkřivila v hněvu královna tvář.



    Další den opět strávila královna ve svých komnatách se svými černými myšlenkami. A zrcadlo, opuštěné, pozorovalo z povzdálí její nekalé snažení a usilování o život Sněhurky. A den poté muselo zrcadlo pravdivě odpovídat královně na její jedinou otázku. A odpovědí bylo do nekonečna se opakující jméno: „ Sněhurka, Sněhurka, Sněhurka.“



    Královna se ale nevzdávala. Vždy vymyslela novou lest a zrcadlo znovu nešťastně pozorovalo nástrahy, které královna Sněhurce připravila. Nejhorší pro zrcadlo ale bylo, že vždy muselo královně po pravdě sdělit, že Sněhurka její nástrahy přežila.



    Až jednoho dne zrcadlo pozorovalo, jak královna v přestrojení nabízí Sněhurce otrávené jablko. Zrcadlo vidělo, jak z jedovatého jablka Sněhurka ukousla, i jak se mrtvá skácela k zemi. Vidělo nešťastné trpaslíky, kterým se tentokrát nepodařilo Sněhurku zachránit. Vidělo, jak trpaslíci pohřbili mrtvou Sněhurku do skleněné rakve.



    A zrcadlo prohlédlo vše, co svou nerozvážností a porušením slibu způsobilo.



    Jakmile druhého dne královna vystoupala po schodech do věže a pronesla k zrcadlu svou otázku, zrcadlo královně smutně odpovědělo:

    „Už není Sněhurky, královno, ale sama na sebe pohleď. Teď neuvidíš svou tvář, ale svou duši.“



    A zrcadlo celé zčernalo barvou, jakou kdysi odráželo královniny havraní vlasy.



    Zrcadlo už nespatřilo úděs v královniných očí, nezahlédlo její zkřivéné rty, a nevidělo ani to, jak královna padala ze své vysoké věže.



    V tu chvíli ztratilo navždy svou řeč i dar vidět věci ve svém okolí.



    Černá barva časem na zrcadle zmatněla natolik, že alespoň dokázalo potemněle zobrazovat předměty naproti sobě, tak, jak to obyčejná zrcadla dělají. A když po letech zrcadlo ve vysoké věži objevili, nikoho ani nenapadlo, jak neobyčejným a nešťastným zrcadlo kdysi bylo.

     

    Lucie

    O kruté lásce a živém stínu



    Cítím, že je něco ve vzduchu, začínám se po celém těle potit. Cítím pach odhodlaného lovce. Ne, ten lehce nasládlý, ovocný pach patří ženě. Lovkyni, která se nehodlá vzdát, lovkyni, která se kvůli své kořisti vydala tak daleko.



    Tuším, že je to můj konec. Tentokrát se neubráním, s jejím příchodem mi najednou ubývají síly. Věděl jsem, že se to jednou stane, věděl jsem to po celou tu dobu, po celý rok. Tahle noc je moje poslední. Zalézám hluboko do jeskyně, zachumlám se naposledy do voňavých ovčích kožešin.



    Prožil jsem úžasný, neuvěřitelný rok svého života. Rok blaženosti, rok hojnosti. Žil jsem si tak, jak o tom všichni jen tajně sní.



    Vždycky tomu tak nebylo. Až do loňského léta byl můj život rozpolcený. Co k tomu vedlo, na to si nepamatuji. Ani to, jak jsem v tom období trávil své dny. Ze své skutečné podoby jsem se každého rána budil svázaný, omezený a s neurčitým pocitem nepatřičnosti a trapnosti. O půlnoci ze mne všechny zábrany padaly, uvolnila se pouta a řetězy konvencí a já se na pár hodin pod noční oblohou cítil svobodný. Unavený, ale svobodný. A před rokem mé denní prokletí zázračně zmizelo, a já si začal užívat plného života. Vaúú.



    Byl jsem svým pánem. Pánem lesa i louky. Mohl jsem všechno a nemusel nic.



    Válet se v jeskyni nebo na louce na slunci, vstávat v poledne, nebo o půlnoci. Močit a kálet, kde se mi zachtělo. Šukat ovce na pastvině nebo baby v lese, když šly na chroští nebo na houby. Jíst cokoli, co mi přišlo do cesty. Zabíjet a trhat pro radost.



    Cítím, že s tím vším je konec. Můžu si už jen hlasitě odprdnout a zaklít a to je tak všechno. Do očí se mi derou slzy. Moje prokletí přichází.



    Už ji vidím, jak ve svých dlouhých šatech opatrně a pomalu vstupuje do jeskyně. Její velké, modré oči pátrají ve tmě a jsou plné toho nejhoršího, co můžu spatřit. Lásky. Vzlykám, už mě objevila. Už nikdy nebudu sám sebou. Mluví ke mně hlasem plným odporné něhy, naklání se ke mně a polibkem žhnoucím jak samo peklo vysává zbytky mého života. A já se měním v pouhý stín. 






  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882

    jerrymungo

    Interní zpráva o zadržení podezřelé osoby

     Dne 16. května tohoto roku jsem ve 20.00 hodin nastoupil k vykonání noční pochůzkové směny do oblasti Staré Město a Sedmidomky.

     Okolo dvaadvacáté hodiny jsem při vykonávání služby v ulici K lesu provedl běžnou kontrolu podezřelé osoby. Vizuálně bylo zjištěno, že se jedná o nezletilou Jolanu Červeňákovou, známou pod přezdívkou Červená Karkulka. Na můj dotaz odpověděla, že se zde nachází z toho důvodu, že musí své babičce, Margitě Červeňákové, bytem ulice Pod lesem číslo 11, která se toho času nachází ve stavu nemocných, donést nějaké dobroty na přilepšenou.

      Kontrolou příručního zavazadla-košíku, který nezletilá nesla v pravé ruce, bylo zjištěno, že jeho obsah sestává z jedné lahve Rumu tuzemského, tří neokolkovaných lahví alkoholu bez etikety a dvou kartonů cigaret zn. Marlboro, z toho jednoho neúplného.

    Následně jsem se rozhodl nezletilou Červeňákovou k babičce doprovodit a došetřit celou záležitost na místě.

      Šetřením na místě jsem pak zjistil, že babička nezletilé nedodržuje léčebný režim, zdržuje se ve značně nevyhovujícím obydlí a projevuje se značně neurvale. Během mého úředního výkonu se Červeňáková starší dopustila trestného činu urážky úřední osoby slovy: “ No za komunistů se policajti chovali slušněji a ty seš pěknej zmetek, tfuj.“

      Proto bylo přistoupeno k zadržení a předvedení obou jmenovaných na policejní služebnu v Salmově ulici k výslechu a jejich následnému umístění na celu předběžného zadržení.

      Zadržená Margita Červeňáková si ještě v noci vyžádala právní pomoc, takže okolo druhé hodiny v noci se dostavil právník pan JUDr. Jan Myslivec, který podal stížnost proti zadržení nemocné a nezletilé osoby s tím, že další vyšetřování lze provést na svobodě.

      Obě zadržené tedy byly propuštěny okolo 02.30.

     

    Zprávu podává podporučík Karel Vlk.

     

     

    Vojtěch Matyáš

    Soudnička




    Loni v březnu se myslivec Červenka pokusil zavraždit jednoho ze svých svěřenců! Bude při dnešním závěrečném procesu zproštěn viny, nebo se vše odehrálo podle vlkovy výpovědi?

    Pro zopakování – incident se odehrál 15. března minulého roku v Tanvaldském lese. Vlk vypovídal takto: „ Noo, jdu si takhle lesem, až jsem potkal nějakou holku. Ta se mi v rozhovoru svěřila, že se jmenuje Karkulka a jde za nemocnou babičkou. Chtěl jsem pomoci a proto jsem ji poslal k domu té paní zkratkou. Později jsem se rozhodl, že jak dívku, tak její příbuznou navštívím, abych viděl, jak se jim spolu daří. Dorazil jsem k chaloupce. Za dveřmi se ozývaly divné zvuky, šel jsem proto vnitřek zkontrolovat, jestli se paní třeba nedáví. Jaká to byla chyba! Bábrle se na mě vrhla a já ji musel v sebeobraně sežrat. Jenže to už stála ve dveřích Karkulka - zavřískla a vrhla se na mě také. Pane soudce, co jsem měl dělat? Poté jsem vyčerpáním omdlel. Vzbudila mě až ostrá bolest v břiše. Nade mnou se skláněl fousatý obličej, který mi kudlou řezal do pupíku. Pak mě popadl za srst, dotáhl ven ke studni a hodil mě do ní. Proboha, kde to žijeme? Někdo vás pořeže a pak se vás ještě pokusí zmrzačit!“ Na tato slova Červenka vyskočil a řval: „To jsou lži, samé lži!“

    Soudce všechny utišil a po závěrečných řečích obhájce i žalobce vynesl rozsudek: vinen ve všech bodech obžaloby. Trest patnáct let nepodmíněně za pokus o brutální vraždu, s nástupem ihned. Myslivec se na místě odvolal.

    Vlk poté k této kauze prohlásil: „Děkuji za tento požehnaný soudní systém, ve kterém jsou agresoři po právu potrestáni.“


      A jeden od nováčka fóra, čímž ho tu vřele vítám.

     





    Nabudah

    Kráska a ošklivec



    Znovu jsem ucítil prsty své pravé ruky. Zamrkal jsem ospalými víčky a zaostřil na bledou paži, ležící bez života na přikrývce. Zdálo se mi to? Cítil jsem závan horkého vzduchu skrz nezavřené okno v každém konečku svých pěti prstů. Tentokrát nebylo pochyb. Chraplavým zakašláním jsem oslavil převratný pokrok v nekonečném snažení. Přemlouval jsem své tělo snad celý měsíc. Odříznutý od světa, doslova uvězněn ve své vlastní chatrné lidské schránce. Zpod tuctu bandáží, halících můj rozbitý obličej, jsem na zhyzděných rtech vykouzlil první opravdový úsměv. Měl jsem radost jako malé dítě. Neodvážil jsem se zašeptat, natož abych zavolal na celý svět, že jsem se vrátil. Ale prsty mé ruky nebyly jediné, které se začaly dožadovat mé pozornosti. Celé tělo, dosud bez života strnulé v hebkých matracích, náhle ožilo. Nebyl jsem v obvazech sice nejohebnější, přesto jsem se pokusil vstát. Vždycky jsem byl uspěchaný a nikdy jsem se neohlížel na následky. Od stehen se díky mé námaze oddělilo několik pruhů tkaného obvaziva a odkrylo ošklivě zmasakrovanou kůži. Nevzpomínal jsem si, jak jsem k vážným zraněním vůbec přišel. Tak nestoudně obnažený jsem působil snad až groteskně. Rány nebolely, do očí se mi přesto nahrnulo pár soucitných slz. S člověkem jsem už neměl moc společného. Doklopýtal jsem ke dveřím vedoucích na chodbu. Bylo na nich zavěšeno zrcadlo. Koukal jsem se na morbidní obraz Goyovy potemnělé mysli. Na pokroucený, chorý odraz zničené duše. Z úst mi unikl překvapivě hlasitý výkřik. Mé myšlenky i hlas stále patřily člověku. Podíval jsem se tomu monstru v zrcadle do očí. Do svých očí. Zatajil se mi dech. Levou rukou jsem vzal váhavě za kliku a prudce otevřel, abych se ztratil tomu obludnému pohledu. Byl plný výčitek za skutky, které patřily minulosti. Mým tělem projel němý úžas. Nestál jsem uvnitř nemocnice. Přede mnou se rozprostřel výhled na přepychově vybavené sídlo. Vzpomněl jsem si, že jsem jeho majitelem. Napadlo mě, že jsem doteď nejspíš setrvával v domácím léčení. Nebylo tu však stopy po nikom, kdo by o mě pečoval. Musel jsem přežít tak dlouho snad jen díky šťastné náhodě. Stál jsem na balkónu, visícím nad obrovitou vstupní halou. Z obou stran k balkónu z přízemí stoupalo vysoké schodiště. Honosné tapety, lemující stěny kolem, z části zakrývaly obrazy, kreslené na pohled dětskou rukou. Byly všude a pokaždé na nich byly načrtnuty dvě silné, kolmé čáry spojené několika menšími vodorovnými úsečkami. Co však měli představovat? Z dáli jsem zaslechl cinknutí zvonku. Vzápětí se ozvalo delší zvonění, přerušované hlasitým bušením pěsti do vstupních dveří. Pocítil jsem nutkání rozběhnout se k nim a s trhnutím je otevřít, ale zaváhal jsem. Takhle mě nikdo vidět nesměl. Sám jsem byl rozrušen krátkým pohledem na svou nynější podobu. Dveře se však zničehonic otevřely dokořán. Rychle jsem se schoval do stínu zábradlí a pozoroval příchozího. Nejistě přešlapoval na prahu dveří, příliš daleko abych rozeznal detaily jeho obličeje. Hlavou třepal ze strany na stranu, jak se rozhlížel po sídle, jestli je vzduch čistý. Člověka by na tomhle místě hledal těžko. Musel jsem mu stačit já. Vstoupil lehkým krokem pod bohatě zdobenou klenbu a sundal si čepici. Byl to starý muž s bílými vlasy přilepenými potem na vrásčité čelo. Povolil si řemen na batohu, který měl přehozený přes rameno a otevřel pusu dokořán. Jeho podbradek se třepal vzrušením z pohledu na krásu a nepřeberné množství starožitností, rozprostírajících se všude kolem. Nebyl tu proto, aby zjistil, jak se mi vede. Chtěl jen nemohoucího, polomrtvého ošklivce zbavit tíhy jeho bohatství. Nehodlal jsem mu jakkoli bránit. Co pro mě vůbec znamenají všechny ty cetky? Jen připomínají minulost, která mě zanechala takového, jaký jsem nyní. Lehl jsem si tváří k zemi a co nejopatrněji jsem se začal plazit zpátky do svého pokoje. Stařec mezitím šmejdil po celém panství a házel si všechny cennosti do batohu. Dával jsem si pozor, aby mé obvazy nepovolily, zatímco jsem tahal břicho po podlaze. Nenápadně jsem prsty pomalu otevřel přivřené dveře pokoje a potichu vklouzl dovnitř. S úlevou jsem se opřel o veřeje a přemýšlel, co dál. Nejlepší bude, když si lehnu zpátky do postele. Schovávat se ve vlastním domě se mi nechtělo. Třeba budu mít alespoň šanci toho dědka vystrašit, až si místnost bude prohlížet. Natáhl jsem své ofáčované tělo do peřin a přivřel oči. Slyšel jsem, jak stařec šmejdí a prohrabává každý kout domu. Nevynechal ani obě přistavěná křídla. Sbírání cenností mu trvalo mnohem déle, než jsem si myslel. Musel jsem dřímat, protože si pamatuji jen, jak se stařec nade mnou sklání a drží si ruku před ústy.

    „Co se ti to přihodilo...“ zašeptal s pohledem upřeným na mou tvář, zakrytou obvazy. Soudě podle jeho výrazu v obličeji ho už děsit nemělo smysl. Zůstal jsem s klidem ležet na místě, dokud jeho pozornost nepřitáhlo zrcadlo na dveřích.

    „Pěknej rám, celý by to mohlo stát pěkný jmění... Snad to vynesu ze dveří...“

    „Ani se ho nedotýkej!“ pronesl jsem povel jasným, sebevědomým hlasem. Stařec sebou škubl a pootočil hlavou.

    „Neotáčej se. Měl jsi dost štěstí, že jsem tě nechal posbírat vše ostatní. Vrať to zrcadlo zpátky na své místo. Pak táhni a buď rád, že nezavolám policii.“

    Starý muž bez odmlouvání poslechl. Když zrcadlo srovnával, aby viselo podél dveří jako předtím, vyklouzlo mu z rukou a hlasitě třesklo o podlahu. Vzteky jsem zatnul ruce v pěst. Netuším, kde se ve mně najednou vzal všechen hněv, ale byl jsem bez sebe zlostí.

    „Omluvám se!“ roztřásl se stařec jako při zimnici. Chvíli jsem v rozčílení nebyl schopen promluvit.

    „Odčiním to!“ vykřikl dědek na svou obranu.

    „Jak?!“

    „Všechno vrátím! Přísahám! Jen nevolejte policii!“

    „Ty cetky si klidně vem! Nemají pro mě žádnou cenu! Nacpi si je do krku a udav se!“ vyjel jsem na něj prudčeji, než bych si kdy dovolil na muže jeho věku.

    „Udělám cokoliv, jen když mi odpustíte! Mám v péči vnučky, které přišly o rodiče! Nikoho kromě mě nemají! Slitujte se, prosím! Potřebuji peníze, abych je zaopatřil, jenže jsem bez práce...“

    Nechal jsem ho vypovídat se. Příval slov zklidnil můj vztek. Přejel mi mráz po zádech, když jsem letmo zahlédl svůj odraz v roztříštěném zrcadle.

    „Dobrá, nechám tě jít...“

    Starcova tvář se roztáhla v širokém úsměvu.

    „Ale mám podmínku...“ zdvihl jsem káravě prst. Přemáhal jsem bolest ve spáncích, která se mi pomalu rozlévala po celém těle. Mužův úsměv povadl.

    „Jedna z tvých vnuček sem bude docházet a sloužit mi.“

    „Nemají s tím nic společného!“

    „Potřebuji někoho, kdo by se o mě postaral. V tak velkém sídle si sám v tomhle stavu uklidit nesvedu. Nechci je zabít.“ Stařec se uklidnil až po ujištění, že neusiluji o jejich život.

    „Kterou z nich mám přivést?“

    „Pověz všem třem, co se ti tu přihodilo. Popiš jim dopodrobna mou tvář. Potom přiveď tu, která bude i přesto ochotna mi dobrovolně sloužit. Nezapomeň se zmínit, že jinak by ti mohlo hrozit vězení...“

    „Jak mám popsat něco, co jsem neviděl?“ ukázal dědek na obvazy na mé hlavě. Pokrčil jsem lhostejně rameny.

    „Slib mi, že nebudeš křičet,“ varoval jsem ho, jakmile jsem začal rozvazovat své bandáže. Starci se zatajil dech, jen co jsem odhalil svou tvář v celé své ohavnosti. Výkřik mu odumřel v hrdle a ozvalo se pouze tiché zachraptění, jakoby se dusil. Spěšně jsem si obvazy opět obtočil kolem obličeje. Věřil jsem, že na mou tvář stařec do smrti nezapomene. Pokud se tedy nestane její příčinou.

    „Dokážeš popsat něco takového?“ zeptal jsem se ho s úšklebkem. Muž přikývl.

    „Tak jdi. Zítra budu čekat, jestli se vrátíš sám nebo s jednou z nich.“

    Stařec poté ve spěchu odešel. Chrastění cenností v jeho batohu znělo vstupní halou, dokud se za ním nezavřely dveře. Znaveně jsem položil hlavu na polštář a zahleděl se do stropu. Nevěřil jsem, že by kterákoli z jeho vnuček sama od sebe přišla sloužit někomu, jako jsem já. Možná ze zvědavosti se přijdou podívat všechny, ale nezůstanou tu. Byl jsem rozhodnutý v takovém případě okamžitě volat policii. Snad dědek věděl, že by nebylo dobré se mi takhle vysmívat. Kdyby přišel sám s omluvou, nechal bych to být. Nepotřeboval jsem na sebe zbytečně upozorňovat. Mé přemítání zvolna přešlo v neklidný spánek.



    Další den ráno jsem se vydal porozhlédnout se po sídle. Pátral jsem po čemkoli, co by mi přiblížilo neblahý osud, který mne dovedl až sem. Míjel jsem ručně kreslené obrazy a rozhlížel se po zemi, kde se válely zarámované fotografie. Byly černobílé a vůbec mi nepomáhaly rozpomenout se. Byly jako knihy bez popsaných stran. Tváře lidí, které jsem nepoznával. U jedné jsem se zarazil. Ležela rozbitá v salónku vedle vstupní haly. Byl na ni zachycený milenecký pár. Tvář muže byla zakryta pavučinou prasklého skla. Vyčnívaly pouze jeho tmavé, kudrnaté vlasy, ne nepodobné těm mým. Žena po jeho boku mě pozorovala uhrančivým pohledem. Byla krásná jako anděl. Mé srdce se divoce rozbušilo. Jediný pohled ve mně zažehl dávno zapomenutý cit. Ze zamyšlení mě vytrhlo zaklepání u vstupních dveří. V matném odrazu ze skla fotografie jsem zkontroloval své obvazy na obličeji a vydal se přivítat svou návštěvu. Za dveřmi stála drobná dívka s dlouhými, hnědými vlasy. V jejím pohledném obličeji bylo vidět odhodlání.

    „Kde máš dědu?“ zeptal jsem se. Nikdo jiný s ní nebyl. Na chvíli se zarazila, když viděla mou zahalenou postavu.

    „Dobrý den,“ kývla hlavou a zatahala rukou za sukni svých kostkovaných šatů, „přišla jsem k vám na výpomoc.“

    „Pojď dál,“ pokynul jsem jí rukou. Když vstoupila do přepychové vstupní síně, otevřela pusu dokořán, stejně jako její děda. Zpod červených rtů jí vykukovaly zuby bílé jako perly.

    „Vy musíte být v balíku!“ nechala se dívka unést svým nadšením.

    „Díky tvému dědovi jsem teď o něco chudší,“ odvětil jsem příkře. Znovu se uklonila.

    „Můj dědeček vás žádá o odpuštění. Nikdy by se nedopustil tak hanebného činu, kdyby ho nouze nepřivedla na samotné dno.“ Její omluva zněla strojeně, jakoby se jí učila z papíru nazpaměť.

    „Dost bylo vymlouvání,“ zastavil jsem její proslov, tentokrát mírnějším tónem, „umíš vařit?“

    „Ano,“ odpověděla úsečně.

    „Tak se mě drž, uděláme si krátkou prohlídku po nejnutnějších místnostech.“

    „Musíte být blázen do žebříků,“ podotkla s pohledem upřeným na hromadu maleb rozvěšených po celém domě, „co mají představovat?“

    „Snad mi mají pomoct překonat má zranění. Připomenout mi, že mám šplhat výš a výš a nevzdávat se. Nepamatuji si jejich skutečný význam.“

    „Možná vedou ke hvězdám.“

    „Kdybys je dala všechny dohromady, možná by tam dosáhly. Je jich opravdu hodně.“

    „Kreslil jste je vy?“

    „Nemám ponětí.“

    Prošli jsme přes kuchyň, pokoj pro hosty a zastavili jsme v jídelně. Posadil jsem se za široký stůl na židli a pokynul hlavou.

    „Připrav, prosím, čaj. Pro dva.“

    Za čtvrthodiny přinesla dívka do jídelny dva šálky horkého čaje.

    „Díky,“ poděkoval jsem ji a ochutnal. Všiml jsem si jejího zvláštního pohledu.

    „Jak vypadáte bez těch obvazů?“ promluvila váhavě.

    „Nevím, neměl jsem odvahu podívat se bez nich do zrcadla.“

    „Mohl byste se mi ukázat?“

    „To jediné tě trápí? Jak vypadám?“ Zrudla v obličeji a na chvíli se zamyslela.

    „Žijete tu sám?“

    „Proto jsem si poslal pro pomoc. Jak vidíš, moc toho sám nezvládnu...“

    „Jste hodně starý?“

    „Pamatuji si své 28. narozeniny... Jizvy zkreslují můj věk. Kolik je tobě?“

    „Sedmnáct.“

    „Chovej se tu jako doma,“ zvedl jsem se od stolu a zamířil do svého pokoje. Cítil jsem na sobě neobvyklou únavu. Možná mě vyčerpává už pouhý rozhovor.

    „Kam jdete?“

    „Raději si lehnu, necítím se ve své kůži.“

    „Budete v pořádku? Mohla bych vás ošetřit, dělala jsem na to kurzy...“

    „Neměj strach. Jen se potřebuju vyspat. Nic víc...“ Když jsem se pustil hrany stolu, upadl jsem tvrdě na koberec. Omdlel jsem dřív, než jsem si uvědomil, co se vůbec děje.



    Probudil jsem se ve své posteli. Oči mě pálily a hlavu jsem měl jako v ohni. Mé obvazy na obličeji byly pryč. Cítil jsem se jako nahý. Pohledem z okna jsem zjistil, že se blíží večer. Jak dlouho jsem spal? V místnosti jsem byl sám. Bez přemýšlení jsem otevřel šatník a přehodil přes sebe dlouhý černý kabát. Pár obvazy ze svých rukou jsem omotal aspoň zčásti svou tvář. Vyšel jsem na balkón a rozhlédl se po sídle. Uprostřed haly plál otevřený oheň. Seběhl jsem dolů a zděšeně jej zadupal. Štiplavý dým dráždil můj nos, já však nepřestal dokud nezmizela poslední jiskra. Ze salónku vedle haly se ozval vyděšený hlas.

    „Co jste to provedl?“ Mladá žena ke mně přispěchala a sjela mě káravým pohledem.

    „Co tě to napadlo, zakládat tu oheň?“ obrátil jsem se na ni přísně.

    „Byla tu zima a není tu žádný krb! Stačilo říct a já bych to uhasila!“ Shlédla na mé nohy a zděsila se.

    „Vždyť nemáte boty! Musíte mít spálená chodidla!“

    Nic jsem necítil, přestože jsem dost dlouho tančil v plamenech.

    „Sedněte si, ať vás mohu prohlédnout!“ přikázala mi a já neodmlouval. Má čerstvá zranění ji znepokojila.

    „Vážně nic necítíte?“ Chodidla jsem měl rudá a krvavá. Přinesla džbán s vodou a opatrně mi nohy omyla.

    „Trochu to lechtá,“ řekl jsem, když se je snažila vydezinfikovat.

    „Není to nic dobrého, pokud necítíte bolest,“ obořila se na mě, „může to být něco vážného.“

    „Jestli mám umřít, ať to raději nebolí...“

    „Nemluvte tak! Proč byste umíral?“

    „Koukni se na mě. Už stojím jednou nohou v hrobě...“ Bylo na ni znát, že jí má slova štvou.

    „Proč jste se tak nutně potřeboval zbavit toho ohně?“

    „Nechci, aby to tu vzplálo. Mohla bys přijít k úhoně.“

    „Proč vám zaleží na mně? Stihla bych utéct! To vy byste tu uhořel zaživa.“

    Musel jsem se jejím slovům zasmát. Zaraženě se na mě podívala.

    „Nikdy jsem neviděla nikoho hloupějšího!“ vyčetla mi bez přemýšlení. Hned potom si položila ruku na ústa. Bála se, že ji snad potrestám za její drzost. Schválně jsem se na ni dlouze podíval, abych jí nechal na pochybách.

    „Podle tebe si jen hloupý neváží svého života? Možná máš pravdu...“

    Tiše mi ošetřovala popáleniny a já nevěděl, o čem si s ní povídat. Zamyslel jsem se, že na tomhle místě není moc, čím se zabavit. Knihovna mladého člověka dnes už asi moc nepřiláká... Vzpomněl jsem si přitom na jejího dědu a zbytek rodiny.

    „Proč ty?“ obrátil jsem se na ni s nic neříkající otázkou. „Měl jsem za to, že se dědovi nepodaří své vnučky přesvědčit...“

    „Mám ho ráda. Nejspíš víc, než mé sestry.“

    „Jsi laskavá.“

    „Jen díky němu jsme neskončily všechny v sirotčinci. Kvůli nám teď ve vašich očích vypadá jako padouch.“

    „Nebyl jsem na něj zrovna milý. Musí vás mít opravdu rád, když pro vás tak riskuje...“

    „Jsem ochotná pro něj udělat, co budu moct. Podle mého je tohle celé ještě maličkost. Nejste zdaleka tak hrozný, jak jsem si představovala...“

    „To mi lichotíš,“ usmál jsem se křivými rty. Posměšně si odfrkla, ale nic mi na to neřekla. Když skončila s mým ošetřováním, zvedl jsem se z křesla a zamířil do tanečního salónku. Dívka mě zvědavě následovala. Neměla tušení, kam jí vedu. Velká místnost s parketem ji očividně překvapila.

    „Co je tohle?“ ukázala palcem na gramofon, stojící vedle dveří.

    „Dědeček nemá nic podobného?“

    „Nemáme skoro nic. Je mi trapné vám to pořád připomínat. Možná něco takového kdysi měl, ale nepouštěl to.“

    Založil jsem desku do přístroje a nechal tichou hudbu, aby zaplnila místnost.

    „Smím prosit?“ natáhl jsem k ní ruku. V černém kabátě jsem vypadal jako vystrojený na pohřeb a ne k tanci, ale nevadilo jí to. Zvolna jsme se přizpůsobili rytmu pomalé skladby. Několikrát mi nechtěně přišlápla nohu a sama si za to pokaždé šeptem vynadala.

    „Nemusíš na sebe být tak přísná...“ chlácholil jsem ji, „hádám, že na hodiny tance jste taky neměli peníze.“ Její mlčení jsem si vyložil jako souhlas.

    „Pro začátek ti najdeme vhodné oblečení,“ prohlásil jsem s přesvědčením, že jí naučím alespoň základy. Prošli jsme všemi šatníky na panství a vybrali jí ten nejpěknější oděv, který jsme mohli.

    „Komu patřily?“ zeptala se mě, když se krásně ustrojená v červených šatech až na zem, postavila znovu na parket. Při té otázce mne bodlo u srdce. Chytil jsem se za hruď a snažil se soustředit myšlenky na něco jiného. Vzpomínky bolely. Znepokojeně mi položila ruku na rameno. Chytil jsem ji kolem pasu a bez zbytečného zdržování jsem začal s výukou. Mrákoty mne brzy přešly.

    Udivovalo mne, jak přirozeně se dívka naučila ladným pohybům. Netrvalo dlouho, a nemusel jsem jí nic vysvětlovat. Nechali jsme se unášet hudbou, pryč od všech starostí.

    „Řekni,“ zašeptal jsem jí do ucha, „ jak ses cítila, když jsi viděla mou tvář bez obvazů?“

    „Nejdřív mě to vyděsilo,“ přiznala bez vytáček, „ale kromě toho na vás není nic strašného. Umíte být i milý, když se snažíte.“

    „Chápu, že ti připadám jako politováníhodné stvoření.“

    „Lituji vás jen proto, že jste nepotkal někoho milého už dřív. Někdo vám musel hodně ublížit. Nejen na těle. Zasloužíte si, aby na vás byli ostatní hodní. Nejen kvůli tomu, jak teď vypadáte, ale jaký doopravdy jste.“



    Strávili jsme spolu tři týdny. Každý den jsem se snažil, aby neměla dívka dlouhou chvíli. Měli jsme sklony povídat si i dlouho do noci. Divil jsem se, že si spolu máme tolik co říct. Na svůj věk byla neobvykle bystrá a zajímala se o svět, o kterém jsem jí s radostí vyprávěl. Kdysi jsem hodně cestoval a pokaždé jsem rád objevoval něco nového a překvapivého. Při svých příbězích jsem se však vyhýbal svému osobnímu životu. Došlo jí, že jsem celou tu dobu nebyl sám.

    „Určitě při těch cestách s vámi byla ta žena z fotografie, viďte?“ zeptala se mě jednoho večera. Byl jsem ohromen její odvahou. Nic jsem jí však neřekl. Došlo mi, že viděla fotku v salónku vedle vstupní haly.

    „Vytáhla jsem ji z rámu, abych viděla vaši tvář. Vypadáte na té fotce šťastně... Nejste zachmuřený, jako teď...“

    „Nejsem na ní ani zmrzačený,“ ohradil jsem se ostře. Bublal ve mně vztek. Skoro jsem zapomněl, jaké to je, být naštvaný.

    „Co vám udělala? Jak vám ublížila?“

    Nezastavitelný proud jejich otázek mne podráždil.

    „Byla to nejcennější, co jsem kdy v životě měl. Neopovažuj se o ni mluvit tímhle tónem!“ pronesl jsem výhružně.

    „Nechala vás v takovém stavu a zmizela! Jak to můžete vůbec říct?“

    „Nikdy by mě neopustila!“

    „Tak proč tu není s vámi?“

    Mé ruce, zaťaté v pěst, povolily. Podíval jsem se na ni a sklonil hlavu. Chtěl jsem se zbavit té tíhy, kterou sebou už dlouho vláčím, ale šlo to těžce.

    „Je mrtvá...“ řekl jsem smutně. Nevím ani, jak jsem si na to vzpomněl. Prostě jsem si náhle uvědomil pravdu. Jako kdybych vzteky vyrazil zamčené dveře. Dívce přede mnou se zatajil dech. Měla asi za to, že mě má žena nechala, když viděla, jak hrozně teď vypadám. Že nechtěla žít s netvorem.

    Ale tak to nebylo. Vstal jsem od jídelního stolu, kde jsme si vždy u jídla vyprávěli příběhy a odklopýtal jsem pryč. Když jsem míjel kuchyň, v rozrušení jsem převrhl hrnec, který stál na sporáku. Koutkem oka jsem si všiml plamenů, které se roztančili po kuchyňské lince, ale nevěnoval jsem jim pražádnou pozornost. Dusil jsem se. Mé plíce, můj mozek, mé srdce bylo plné žalu. Prázdnými chodbami zněly mé spěšné kroky, rozléhající se do daleka. Míjel jsem všechny obrazy, všechny malůvky žebříků, ve kterých jsem poprvé spatřil něco zcela jiného. Dávalo to smysl a mně osvítilo poznání. Měl jsem nyní jasno, odkud pocházejí má zranění, a že jsem si je způsobil já sám. Teď jsem se znovu pokoušel zničit si život. Obrazce nepředstavovaly žebřík, vedoucí do nebe, ale železniční koleje, které mě uvrhly do pekla. Sám jsem se snažil nezapomenout na krutost, která tomu všemu předcházela. Proto jsem všude kreslil koleje. Zapomněl jsem, ale teď už vím. Po tragické smrti mé manželky na jedné z našich společných cest, jsem se nemohl smířit se svou samotou. Chtěl jsem být opět s ní. Napadla mě jediná možnost, jak se s ní znovu setkat. Chtěl jsem pod koly vlaku najít smrt, ale přivítal mě nový život. Život pokroucené zrůdy, která přese všechnu svou ohavnost zrovna našla spřízněnou duši. Už jsem nebyl sám. S hrůzou jsem prudce zastavil téměř u dveří svého pokoje, kde jsem se zotavoval po svém pokusu o sebevraždu. Došlo mi, co za šílenost jsem provedl. Proklínal jsem se celou cestu zpátky k jídelně.

    Ucítil jsem kouř. Celé křídlo zachvátil oheň. Nenasytně požíral vše, co mu přišlo do cesty. Zoufale jsem se přes hustý dým snažil najít ubohou dívku. Našel jsem ji v kuchyni, ležící bezvládně u linky. Snažila se do poslední chvíle uhasit nezkrotný živel. Cítil jsem, že oheň mi poskakuje po ramenou. Mé obvazy hořely obzvlášť dobře. Vzal jsem dívku do náruče a utíkal s ní na čerstvý vzduch. Nezdálo se, že by byla popálená, ale bál jsem se, že ji zadusil kouř. Sídlo zářilo do noci jako pochodeň. Z dáli jsem uslyšel zvuk hasičských sirén, jak se blíží k panství. Ať si ten barák klidně shoří, ale ať je ta dívka v pořádku! Opakoval jsem si v mysli, než jsem upadl do bezvědomí.



    Někdo se mnou třásl. Vytřeštil jsem oči, když jsem nade mnou spatřil obrysy starého muže. Držel mě za můj spálený kabát a vší silou se mnou cloumal.

    „Tys ji zabil! Vrahu! Vrahu!“

    Slova se mi zarývala do mozku jako ostré hřebíky. Snad jsem... To nemohla být pravda! Dostal jsem ji přece ven!

    Starý muž propukl v hlasitý pláč a usadil se na bok postele, na které jsem ležel. Tentokrát jsem byl opravdu v nemocnici.

    „Neměl jsem ji k tobě pouštět! Nikdy by se to nestalo! Ty obludo!“ Dlouho bojoval se zármutkem. Vzlykal a nadával mi. Já jsem neměl sílu se jakkoli bránit. Musel mě několikrát udeřit pěstí, v ústech jsem cítil krev. Nezáleželo na tom. Pokud opravdu nepřežila, je to má vina. Zasloužím si každý trest, jaký si na mě vymyslí. Vypnul všechny přístroje, na které jsem byl napojen. Sevřel mé vlasy ve své pěsti a omlátil mi hlavu o železnou výztuž postele. Příval jeho hněvu zastavila až policie, která vtrhla do pokoje.

    „Co to děláte! Nechte ho být! Byla to nehoda! On vaši vnučku nezabil!“ řvali po něm, zatímco ho ode mě odtrhávali. Stařec to nechtěl přijmout. Věřil, že se jí nic nestane a já ho zklamal. Proto nebyla omluva. Měl jsem chuť jim říct, ať ho nechají. Ať mi rozmlátí hlavu a zabije mě. Místo toho ho odvlekli pryč a mě celé hodiny vyslýchali. Opakoval jsem celý příběh pořád dokola, tak jak se doopravdy stal. Vynechal jsem jen fakt, že u mě ten stařec kradl. Když si udělali o celé záležitosti patřičnou představu nechali mě jít. Bez otálení jsem podepsal revers a doslova jsem utekl z nemocnice. V hlavě jsem myslel jen na jedno. Věděl jsem, kam mám jít. Skončil jsem na stejném místě jako před lety. Zůstal jsem stát na železničním nádraží a hleděl jsem na noční oblohu. Všude byl klid a ticho. Mohlo mě napadnout, že to takhle skončí. Byl jsem rozhodnutý skočit, jen co pojede první vlak. Hezky mezi pražce. Věřil jsem, že tentokrát už nepřežiju. Noční vzduch byl teplý a vánek chladil mou ztrápenou mysl. Z dáli jsem v temnotě zahlédl záblesk světel. Můj osud se už blížil. Zavřel jsem oči.

    V ten moment mi někdo položil ruku na rameno. Ohlédl jsem se. Stála tam mladá žena. Myslel jsem si, že je to jen představa v mé hlavě.

    „Nemusí to tak skončit,“ promluvila ke mně laskavým hlasem. Přesně tak, jak se mnou mluvila, když zůstávala v mém sídle a starala se o mě. Byl to hřejivý pocit, znovu ji vidět.

    „Nechtěl jsem ti ublížit,“ promluvil jsem slabým hlasem. Cítil jsem, že mé unavené, znetvořené tělo už dlouho nevydrží. Byl jsem rád, že můžu naposledy spatřit její vlídnou tvář. Nic mi nevyčítala.

    „Jsem ráda, že jsem tě mohla poznat. Ale nevím, kam vede cesta, kterou chceš jít.“

    Pokýval jsem hlavou.

    „Bude to tak nejlepší. Tvému dědovi se uleví...“

    Přistoupila ke mně a já ji objal. Ucítil jsem na obličeji její rty. Nezáleželo, jak ohavná se mohla má tvář zdát. Světla vlaku prozářila stinnou zastávku a dívka mne konečně spatřila takového, jaký jsem býval. Světlo smazalo všechny rány a nechalo na odiv mou skutečnou podobu. Vypadal jsem stejně jako toho dne, kdy jsem tu zabloudil poprvé. Mladá žena otevřela ústa, aby mi něco řekla, ale její hlas zanikl v hlasitém zatroubení. Zamával jsem na ni a usmál se. V jejích očích se zaleskly slzy. Mé tělo se převrátilo dozadu a já se ztratil v nekonečné obloze.

    Můj vlak dorazil...

  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Tady je jedna velmi alternativní verze pohádky od Karla.


    Karel

    Pro pár drobků navíc

     

    Střecha

    Cesta

    Lesy

    Pařezy

    Jahody

    Muž

    Sekyra

    Potíže

    Střevní

    Klobouk

    Skvrna

    Cheche



    Les

    Strom

    Koruna

    Větev

    Křoví

    Cesta

    Šiška

    Šiška

    Kámen

    Šiška

    Drobek!

    Drobek

    Drobeček

    Šiška

    Drobek

    Další drobek

    Drobek

    Drobek

    Hlad

    Drobek

    Pták

    Konflikt

    Vítězství

    Žádný pták

    Drobek

    Drobek

    Spousta drobků

    Mňami mňam

    Únava

    Žádný drobek

    Žádný hlad

    Domů



    Křoví

    Větve

    Koruny

    Les

    Koruna

    Větev

    Hnízdo

    Domov

    Odpočinek

    Těžko

    Velmi těžko

    Velmi břicho

    Velmi velké

    Ticho

    Klid

    Nuda

    Hvězdy



    Hlasy

    Šelest

    Praskání

    Prsty

    Ruka

    Hlava

    Jeníček

    Hruď

    Pas

    Stehno

    Koleno

    Lýtko

    Bota

    Podrážka

    Podrážka!

    Tvrdá podrážka

    Sakra tvrdá podrá-

    Tma

    Tma

    Tma

    -

    Píp?





     

    No a závěrem moje maličkost.

     

    MikeHavliczek

    Zpověď

     

      Celou noc jsem slyšel bušení kladiv. To staví šibenici, na náměstí. Proto musím využít času, který mi byl dán, abych uvedl věci na pravou míru. Jistě, nazývají mě vrahem dětí a jen bůh ví čím ještě. Ale není tomu tak. To já jsem tu obětí spiknutí.  Já a má paní. Ach, má paní, má překrásná paní. Vzala si život, včera v noci. Přišel mi to říct jeden z žalářníkových pohůnků.  Alespoň odešla se ctí, prý jed.

      Než odejdu, musím se postarat, aby svět uzřel pravdu. Až mě v poledne pověsí, musím vědět, že se věci daly do pohybu. Nemohu opustit tento svět s vědomím, jaké bezpráví tu bylo spácháno na nevinných. Začnu hezky od začátku. Jen ať všichni vědí, jaká mrcha jim to teď vládne.

      Odsouzený na smrt se zamyslel a zahleděl se z okna své cely. Z nejvyšší věže městského vězení viděl na náměstí. A na náměstí šibenici. Oprátka se líně pohupovala v ranním vánku. Okolí se pomalu plnilo lidmi, hledající ta nejlepší místa, odkud uvidí na celé procesí. Poté znovu sklonil hlavu nad arch papíru, namočil brk a pokračoval v psaní.

      Všechno to zatracené šílenství začalo smrtí starého krále. Všichni věděli, že je blázen, ale stejně jej milovali. I já. Avšak více než krále, miloval jsem jeho překrásnou ženu. A stalo se, že týden po smrti našeho vládce, zavolala si mě do své pracovny.

    „Co pro vás mohu udělat, má paní?“ optal jsem se.

    „Sloužil si mému muži dobře a dlouho. Jmenuji tě proto Prvním Hraničářem.“

      Padnul jsem na kolena. Jaká čest. První Hraničář, lovci i hajní celého království se mi budou klanět, neb jsem teď jejich pánem.

    „Má paní, taková čest. Děkuji vám!“

      A tak jsem po boku své paní trávil mnoho času. Ne jednou žádala mou radu. Tu chtěla rozšířit území, tu zase vymítit les. Jak šel čas, žádala si mě stále častěji. Snad cítila ke mně to samé co já, avšak nedala nic znát. Jak by také mohla, já, obyčejný myslivec a ona, královna. Avšak zavolala si mne, jednoho podzimního večera. Zrovna jsem se vrátil z výpravy, v lesích na jihu zase řádila ta zpropadená banda gnomů. Byl jsem znaven, co víc, zraněn, ale neodmítl jsem pozvání do její soukromé pracovny.

    „Vyžádala jste si mne, má paní?“ poklonil jsem se.

    „Ach, jsi zraněn. Byla tvá výprava úspěšná?“

      Nemohl jsem se jí podívat do očí. Jen jsem zavrtěl hlavou.

    „Příště jistě bude,“ odpověděla vlídně. Cítil jsem z jejího hlasu smutek.

    „Má paní, děje se něco?“

      Nabídla mi číši vína a požádala mne, abych se u ní posadil.

    „Jsi můj nejvěrnější. Co víc, jsi můj přítel. Proto se ti s něčím svěřím.“

      Nemohl jsem se na ni dívat. Byla tak bledá. Tiše jsem naslouchal.

    „Ta moje dcera, moje nevlastní dcera, ta mě přivede do hrobu. Celé dny jen tak běhá po hradě a vysmívá se mi. Že prý stárnu, že chřadnu a že se bude smát nad mým hrobem, protože ona bude stále mladá a krásná.“

    „Má paní, nehodí se, abych soudil královu dceru, ale přeci, je to jen dítě.“

    „Vím, vím, můj příteli. Ale víš, co mi pověděla dnes? Ať se prý těším, že až bude plnoletá, zničí mě. Mám strach. Mám hrozný strach. Celé dny se jen potuluje a vykřikuje, že není na světě krásnější. Co si to ta chudák holka vzala do hlavy? Já nemůžu vládnout království a ještě dohlížet na manýry mladé, rozmazlené holky. Poraď mi, prosím.“

    „Vím o řešení,“ pravil jsem. Avšak znaven a raněn, můj hlas zněl možná poněkud zlověstně.

    „Ty myslíš…och, to nikdy! Je bláznivá, ale sám si řekl, že je to dítě.“

    „Paní, tak jsem to nemyslel. Existuje škola, na jihu, za řekou. Pro mladé dívky. Moje neteř tam studuje a stala se z ní mladá a chytrá dáma. Možná by to bylo řešení.“

      Mé paní se ten nápad zamlouval. Vlastně jsme hned druhého rána vyrazili. Třicet jezdců doprovázelo tu malou rozmazlenou holku. Dodnes nevím, jak se jí podařilo všechny ošálit. Večer jsme se utábořili na malé mýtince. Hostinec byl daleko a nebylo by dobré pokračovat v noci jižním hvozdem. Rozestavěl jsem stráže, neb jsem ty lesy znal moc dobře. Kolem princeznina stanu jsem rozestavěl své nejlepší lesníky. Když jsem se však ráno probudil, všichni spali. Stan byl prázdný. Avšak princeznička, neznalá lesů, šla snadno vystopovat. Našel jsem jí u lesní bystřinky, nedaleko tábora.

    „Vaše výsosti, není vhodné, abyste se tu potulovala sama, bez doprovodu.“

    „Vždyť nejsem sama,“ pravila a zasmála se, tím svým zvonivým, veselým smíchem. Byl to balzám pro uši. Z té chvíle si moc nepamatuji. Vím, že kráčela ke mně. Pohled na její sametově hebké tělo, když její šaty sklouzly na zem. Její vzdech, když jsem ji popadl do náruče a svalil na zem. A potom tma. Probudil jsem se, když slunce vystoupalo nad obzor. Hlavu jsem měl v jednom ohni. Všimnul jsem si zakrváceného kamene, asi mě praštila. Rychle jsem se vrátil do tábora. Všichni, do jednoho, mrtví. Podřezali jim hrdla, když spali.

    „Zrádci!“ křičel jsem. „Zbabělci!“

      Naskočil jsem na koně a uháněl k hradu. Dva nebohé hřebce jsem toho dne uhnal k smrti, jen aby se ta hrozná zpráva dostala do hradu co nejdříve. Dorazil jsem krátce po setmění.

    „Má paní, nevím, jak to říct.“

      Zasmušile naslouchala mému líčení. Téměř propukla v pláč, když jsem se dostal k místu, kde mne princezna omámila kouzly a svedla.

    „Má paní, je to čarodějnice. Třicet těch nejlepších omámila a zabila ve spánku. Nemohl jsem nic dělat.“

    „Není jiné možnosti, můj příteli. Za zradu proti koruně, za zbabělou vraždu třiceti služebníků království, musí ta čarodějnice katovi pod sekyru. A ty se o to postaráš. Rozumíš mi?“

    Zabít malou holku? Ale co jsem měl dělat. Věděl jsem, že jiná možnost nebude.

    „Jistě, má paní.“

      Ještě té noci jsem vyslal své lovce, pročesávat les. Královští biřici objížděli ves za vsí a hlásali, že kdo princeznu přivede, živou, či mrtvou, odměny se mu dostane. A kdo spolehlivé informace dodá, kde se její výsost nachází, odměny se mu též dostane.

      Netrvalo dlouho a první spolehlivá zpráva se k nám donesla. Prý sedm gnomů a spanilá dívka, společně přepadli obchodníka, který vezl zboží na trh. Obchodníka zabili, ale jeho malá dcera ten krutý útok přežila a podala svědectví. Nikdo tomu nechtěl věřit, ale přišly i další zprávy, podobné. Sedm zakrslíků a panna v kůži s havraními vlasy. Věděli jsme, že je to ona. Dal jsem tedy dohromady družinu těch nejlepších, jakých jsem jen mohl. Lovci, válečníci, ba i čaroděj nám chtěl pomoci. Prý v princezně dřímá zlo a jen kouzlem jde porazit.

      Štěstí nás zastihlo jen kousek od města. Posel s urgentní zprávou pro královnu. Měl jsem její pečeť a tak mi zprávu ihned předal.

    „Přepadení karavany, hodinu cesty odtud.“

    „Kdy?“

    „Dnes ráno!“

      Přepadení, jen hodinu cesty od městských hradeb? Jaká drzost. Vydal jsem jasný rozkaz. Tryskem k tomu místu, dokud je stopa čerstvá. A byla čerstvá. A ne jedna. Osm různých stop jsem našel, všechny mizely v blízkém lesíku. Netrvalo dlouho a našli jsme jejich tábor. Zkušené lovce jsem poslal na opačnou stranu a vydal příkaz k útoku.

      Gnomové se rvali jako lvi, ale když poznali, že jsou poraženi, utekli do lesa. Nechali svou společnici napospas mé družině. Obklíčená desítkou bojovníků, rvala se jako šelma. Vrhala zaklínadla na všechny strany, ale náš čaroděj nás ochránil. Nakonec vyřkl zaklínadlo, princezna zavyla a bezvládně padla k zemi. Aby se ujistil, že tak zůstane, začaroval ji do křišťálového sarkofágu. Ten jsme svrhli do blízké strže, kam se živý člověk nedostane. Znavení a zarmoucení jsme se vraceli domů. Přemýšleli jsme, co přivedlo tak mladou a krásnou dívku na tuhle stezku šílenství.

      Po návratu jsem okamžitě vyhledal královnu a podal jí zprávu. Padla mi do náruče a plakala. Dlouho jsem ji utěšoval, než konečně promluvila.

    „Vím, postavila jsem tě před nelehký úkol. Přeci, mám pro tebe ještě jeden. Zaveď mě k jejímu hrobu. Přeci byla mou dcerou.“

      Přikývl jsem. Noc jsem strávil v jejích komnatách. Nechtěla zůstat sama. Šťastni, že je konečně po všem, jsme ulehli do jejího lože.

      Hned ráno se vypravila nová družina, která doprovodila královnu na místo poslední bitvy. Avšak s hrůzou jsme zjistili, že ten magický sarkofág, je pryč. Netušili jsme, co se mohlo stát. Nakonec se k nám doneslo, že křišťálovou rakev odtáhli do svého doupěte ti odporní gnomové. Avšak čaroděj nás ujistil, že ač vypadá jak křišťál, pevnější je než diamant. Nic stvořeného na tomto světě by jej nedokázalo rozbít. Tu část o čisté lásce vynechal, neb si sám nemyslel, že by se mohl někdo do zakrvácené a pořezané princezny někdo zamilovat.

      A léta plynuly. Byly to poklidné roky, plné hojnosti a štěstí. Vstávalo se mi dobře, do toho světa, zbaveného ohavné čarodějnice.  Stejné bylo i to ráno před třemi dny. Avšak místo kojotího kokrhání, vzbudily mne hradní trubky. Ani nevím proč, ale hned mě napadlo, že je to dnes na den přesně tři roky od té krvavé bitvy v jižním hvozdu. A znova ty trubky. Ale nebyly to slavnostní fanfáry. Vždyť to byl poplach. Ihned jsem se rozběhl k oknu a uviděl armádu, táhnoucí se od obzoru k obzoru. První řada hradeb byla již v plamenech. Trebuchety vrhaly ohnivé koule do nitra města. Běžel jsem tedy dolů, co mi nohy stačily.

    „Hrad je napaden! Do zbraní, bratři!“ křičel na nádvoří kapitán a burcoval vojáky do zbraní. Jeho chrabrost i všech, který padli při obraně města, byla převeliká. Avšak zkáze nedokázali zabránit.

     „Hrad je dobyt!“ křičel kapitán.

      To není možné!

    „Hrad je dobyt!  Ústup!“ zakřičel znova, avšak sám zůstal na svém místě a rval se z posledních sil. Ale věděl jsem, že má pravdu. Celé vojsko bylo tuto chvíli na opačné straně země, těch pár statečných nemohlo ubránit město takové hordě. Tasil jsem tedy naposledy svůj zakrvácený meč, připraven bránit se do posledních dechu. A bránil jsem se, co to jen šlo. Ale omráčili mne.

      Probudil jsem se na studené mramorové podlaze trůnního sálu.

    „Vítej mezi živými,“ ozval se ten zvonivý, veselý hlas.

    „Ne, to není možné. To přeci není pravda!“

    „Ale je to pravda, můj lovče.“

      Byla to ona, živá a zdravá, stála nade mnou a vysmívala se mi.

    „Tvůj čaroděj ti zapomněl říct, že čistá láska mě dokáže vysvobodit.“

    „Kdo?“

    Ukázala na rytíře, stojícího po jejím boku. Při pohledu na jeho tvář, mi bylo vše jasné. Princ Jasmín. Div, že dnes neslintal. Chápu, že imbecil, jako byl on, musel propadnout naprostému šílenství, když spatřil tu havranovlasou dívku, v potrhané kožené zbroji. Šílenství, jaké se dá zaměnit snad jen s láskou.

    „Je sice hlupák, ale má armádu. Tak jsem tady, matičko. Jak jsem slíbila. Dnes jsem plnoletá.“

      Její smích mi zní stále v uších. Ta proradná čarodějnice. Už slyším kroky, nastalo poledne. Nechť tedy všichni ví, jak to bylo doopravdy.

     

      Ozbrojená eskorta vyvedla vězně na náměstí. Kráčel hrdě a vzpřímeně, tak, jak se na hraničáře slušelo a patřilo. Sám vystoupal po schodech k šibenici a sám si natáhl oprátku.

    „Ať už je to za námi,“ syknul na kata.

      K odsouzenému přistoupil mnich v hnědém hábitu.

    „Ušetřete si to, otče. Tam, kam jdu, tam mi vaše slova nepomůžou.“

      Zamračený mnich tedy nechal odsouzence být. Kat přistoupil k páce.

    „Poslední slova?“

      Odsouzený se podíval na vysokou tribunu, kde celé dění sledovala nová královna. Její smích slyšel až tady. Dav utichl, v očekávání posledních slov. I královna povstala.

    „Čekám na tebe v pekle!“

    KLAP



      To je přátelé vše. Některé texty se krapet rozsypaly, ale s tím já bohužel nic nenadělám. Náš příští návod bude o správném formátování smile Všem děkuji za účast, všechny povídky jsou báječné a nyní máte prostor k vašemu vyjádření. Ještě jednou upozorňuji, že můžete přidat pouze jeden příspěvek, pro lepší přehlednost. Veškerou ostatní diskuzi směřujte do diskuzní části http://www.forum.renenekuda.cz/forum/srazy-souteze-setkani/workshop-diskuze/ 

    Můžete také hlasovat, ale to je spíše orientační.

  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    [sp_show_poll id=2]
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
      Tak koukám, že nikdo se moc k hodnocení nemá, tak teda začnu já, no. smile A hezky z kraje.

    MarketaR: Na rovinu. Věřím, že přesně takhle to bylo a díky slečně Jestřábová, za odvahu a že odhalila pravdu. smile Vlastně tomu nemám co vytknout. Jen jednu jedinou chybičku, kterou ale opakuješ u všeho, co jsem od tebe četl. Já čtu, čtu, čtu a bum, najednou konec a já chci číst dál. laugh

    Míša Mašková: Tak trochu jsem doufal, že se s tím popereš ve stylu postřeleného králíčka, nebo mluvícího donutu. Čte se to velice hezky, lehce, moc mě to bavilo. Ale nějak mi tam chybí ten jiný pohled. Podle mě je to prostě normální Karkulka jen odvyprávěná košíčkem. Tím neříkám, že se mi to nelíbí...ale....prostě...chápeš, ne? laugh

    Lucie: Ah, klasika. Nenapadá mě nic, co bych tomu měl vytknout. Snad jen jednu věc. Díky tobě si teď připadám jako totalní pohádkový neznalec. Já zapomněl na zrcadlo. laugh Tolik asi ke Sněhurce. A Zvíře? Pohlazení pro oči. Klidně bych to zkousl i delší, máš stejný problém jako Markétka, člověk chce číst dál a dál, ale nemá co smile Obzvláště ten závěr se mi líbí. Hrozně mi to připomnělo Sapkowského verzi a jeho zvrácený pohled na klasické pohádky. smile

    jerrymungo: Jerry, na tvou verzi jsem se těšil snad ze všeho nejvíce a nezklamal si! Myslím, že tvoji verzi Karkulky budu číst dětem před spaním. Zase jsem se musel hihňat celou dobu, co jsme to četl. Nechtěl bys zkusit i jiné pohádky? Docela by mě totiž zajímalo, jak to vlastně bylo třebas Popelkou smile

    Vojta: Mě ty dvě od začátku byly nějaký podezřelý, hele. A bylo hned jasné, že myslivec, ten starej prasák, v tom jede s nima. Chudám vlk, ale díky bohu za spravedlivý soudní systém. smile Vojto, super. Chválím i délku, už se to začíná znatelně lepšit. Když srovnám ty první miniatury, co si mi posílal po první sraze a tohle, to je ohromný skok kupředu. Jen tak dál smile

    Nabudah: Wow. Hezký, moc hezký. Občas to bylo na můj vkus trochu roztahaný (osobně příliš neholduju dlouhým dialogům), ale četlo se to moc pěkně. I přes to příšerné formátování, za to máš u mě velké mínus. Nevím v jakém programu píšeš, jestli to třeba nebylo převodem formátu, ale přišlo mi to kompletně bez odstavců a to by si spisovatel neměl dovolit. Jinak tě vítám na fóru a díky za účast.

    Karel: Karle, teď vážně. Jak to sakra děláš?! To je úžasné, stejně jako u jerryho, i u tvého díla jsem se pořád hihňal a musel si to číst dokola a dokola. Není tam řečeno prakticky nic a přesto je tam vše, co potřebuju vědět. Docela by mě zajímalo, jestli to bylo takové to spontánní psaní, nebo sis to naopak promýšlel, třeba zkoušel různé kombinace slov, tak, aby to vyznělo tak jak sis přál. 



      Zatím mě nic víc nenapadá. Ale nebojte, ještě jednou si všechno přečtu a zkusím znovu přehodnotit.
  • PokrmPokrm Komentářů: 29
    MarketaR:

    Líbily se mi ty nejrůznější narážky. Dobře se to četlo. Jen ta první otázka mi přišla podivná (vlastně neotázka).

    "Vy a já vlastně nejsme tak rozdílné…" - tím bych rozhodně nikdy nezačal rozhovor. Zvlášť, když ten člověk o mně nic neví. Spíš mi to přišlo jako taková umělá fráze, aby se vysvětlilo jak funguje místní svět, což mohlo jít vyřešit elegantněji. Třeba se mílím.

    Celkově milá, pěkná a velice čtivá práce.

    Míša Mašková:

    Košíček je pašák. A ještě k tomu sympatickej. Pěkný nápad, pěkné zpracování. Škoda jen, že všechny ty dialogy, zvraty a fráze již známe. Akorát z pohledu vypravěče. 

    Lucie:

    První pohádka naruby by se vlastně dala číst dětem před spaním. Má v sobě mravní ponaučení, zakletí s pravdomluvností, moudrou, hodnou a zlou postavu... Vše, co se k takové pohádce hodí.

    Druhou pohádku už bych dětem nepředčítal. I přesto a nebo právě proto se mi líbila dokonce víc, než ta první.

    jerrymungo:

    Pěkná symbolika, pěkné metafory, nápaditá myšlenka. Krátké a usměvavé. Zvlášť, když myslivec přišel vytáhnout obě dvě z útrob vlkových. 

    Vojtěch Matyáš:




    "[...]já ji musel v sebeobraně sežrat." mě strašně pobavilo.

    Jen závěrečné prohlášení vlka mi přišlo moc umělé. Jak kdyby se to naučil nazpaměť a přeříkával to, což je na druhou stranu klidně možné.

    Nabudah:

    Pěkné. Sálá z toho ponurá a mdlá atmosféra. Text by to podle mě chtělo na některých místech zkrátit a proškrtat. Líbila se mi fráze "Věřil jsem, že na mou tvář stařec do smrti nezapomene. Pokud se tedy nestane její příčinou." Škoda, že je lehce nelogická - "pokud"

    [...]plamenů, které se roztančili[...] - tady jsem při zběžném čtení narazil na jednu chybičku (spíš asi překlep).

    MikeHavliczek:

    Poutavé vypravování, napínavý příběh a zajímavé charaktery. Hodnou postavou byla konečně vyzrálá a sympatická žena a ne pubertální dívenka, což mi sedlo. 

    Nedá se nic dělat, dostal jsi hlas, opravdu mě to bavilo.



    Pěkné to měli všichni. Tento příspěvek se mi ve skutečnosti psal velice těžce a pomalu. Blbě se hledaly taky nějaké nedostatky, abych to neměl jen plné slov jako "pěkné" a "hezké". Všechnu kritiku tedy berte na lehkou váhu. Jsou to většinou jenom kravinky.








  • masenkamaskovamasenkamaskova Komentářů: 296
    Tak se připojuji k hodnocení, není to nic rozsáhlého, protože vůbec nebylo co kritizovat! Jste všichni úžasní wink

    MarketaR:

    Parádní rozhovor, čarodějnice je nakonec docela sympatická ženská laugh Zpracování se mi líbilo, otázky dobré, ta první...když se nad tím zamyslím, tak by to šlo napsat jinak, ale špatné to taky není wink Hledala jsem něco k vytknutí, ale nic...takže super laugh

    Lucie:

    První příspěvek klasická pohádka z pohledu milého zrcadla, jak psal už Karel na přečtení dětem ke spaní výborné. Milé, jednoduché a hezké, s ponaučením, což se u pohádky vždycky hodí. Ten druhý příspěvek se mi velmi líbil. Taková upřímnost ve všem, trošku přehnaná, ano laugh Vytknout asi nic, prostě: "Můžu si už jen hlasitě odprdnout a zaklít a to je tak všechno."

    Jerry:

    Krátké, pěkné, sympatické...zadržení podezřelé osoby jako Karkulky je dobrý nápad. A jestlipak sama kouří a pije, nebo všechno opravdu nesla babičce? laugh líbilo se mi i použití jmen - a postava policisty umí psát výborné zprávy wink

    Vojta:

    Chválím - chválím délku, zpracování i to, že jsi jako zločince označil myslivce. Jak řekl Mike, zlepšuješ se v délce a jednou budeš taky psát povídky na několik normostran. A my se jim budeme smát celou dobu jako tvému soudnímu procesu. A sežrat babičku s Karkulkou v sebeobraně, ještě že mu v tom břiše neumřely, protože jinak by ho taky odsoudili laugh

    Nabudah:

    Vítám tě na fóru wink a hned začnu taky chválit. Zpracování je parádní, nějak zdlouhavé mi to nepřipadalo, řekl jsi, co jsi chtěl říct, všechno smysluplně a zajímavě. Líbil se mi nápad obrázků s kolejemi, to je super. Jen škoda, že to nemá dobrý konec...ale co si budeme nalhávat, v životě taky nejsou jen happy endy.

    Karel:

    Páni, to je něco laugh Taky jsem si to musela přečíst několikrát a myslím, že si to ještě spoustakrát přečtu. Jednoduché, řečeno bylo to důležité a zbytek není nutný. Prostě bylo to něco originálního, při čem jsem se zasmála a vážně se mi to líbilo. Zkoušela jsem si to číst i nahlas a musela jsem vypadat vážně legračně, protože ten výraz, který se tomu dá dodat je prostě parádní wink
    Psaní je cesta jak zažít to, co se vám v reálném životě nemůže stát.
    o psaní jinak...

  • Alex MysseAlex Mysse Komentářů: 237
    Tak se opožděně také přidávám k hodnocení smile

    MarketaR: čarodějnice je super paní, chtěl bych se o jejím životě dozvědět víc smile rozhovory ti jdou, zní to opravdově. Je to jako vystřižené z časopisu Moderní ježibaba laugh

    Míša Mašková: chudák košíček, neužil si afterparty. Alespoň se trochu najedl smile mně tam chybí kapka šílenosti. Na to je dobré si najít článek, co má René na blogu - "Jak neříct nic během 500 slov". V principu si vypíšeš první věci, které tě k tématu napadnou a ty pak nepoužiješ smile pak se objevují hodně zajímavé nápady laugh

    Lucie: první pohádka se mi četla suprově, má všechno co má správná pohádka mít smile nechceš napsat knihu pohádek? Druhá mi připomíná série "...po dvaceti letech." smile Krátké, surové, přesně jak se to hodí ke Zvířeti.

    Jerry: tohle si představuju pod pojmem městská fantasy smile pohádka zasazená v realitě a to hodně dobrým způsobem. Víc takových šíleností! laugh

    Nabudah: vítám tě na fóru smile je to luxusní, četl jsem to na jeden zátah a na konci mi ukápla slza. Miluju smutné příběhy víc než ty veselé. Tímhle sis mě získal smile

    Karel: tohle je pro mě v top 3, neřekne to nic a přitom tam je všechno smile (Podrážka - podrážka - podrážka) u toho jsem se chlámal jak nikdy laugh

    MikeHavliczek: pro mne jasný vítěz, je poznat že už píšeš dlouhou dobu - skvěle se to odráží k dialozích, v příběhu, ve všem. Jen si nedovedu představit, kdo z vojáků by poslouchal prince Jasmína smile
  • MarketaRMarketaR Komentářů: 730
    Milí pisálci, díky všem za účast! Všechny příspěvky jsou úžasné, sešly se nám tu dílka vtipná, smutná, perverzní, originální.. zkrátka je to pestrá sbírka. Workshop se dle mého opravdu vyvedl! smile A teď k hodnocení...



    Míša Mašková: Chválím skvělý nápad – personifikace nebohého Karkulčina košíčku. Vyprávět pohádku z pohledu neživé věci je zajímavé osvěžení, jenom bych čekala, že košíček to všechno vidí po svém, trochu jinak. Každý přece máme svůj vlastní pohled na svět (a když jste košíček, ten pohled musí být přece jen... no jiný). Taky se mi líbilo, jak umíš vyjádřit, jak se frustrovaný košíček, který nemůže nic ovlivnit a je jen pozorovatelem dění okolo, asi cítí. Akorát by mě zajímalo, jak ten košíček mohl dojídat drobky. smile



    Lucie (O podivuhodném zrcadle): Krásná pohádka, díky které jsem si uvědomila, že se nikdy nikdo nezajímal o to, co se stalo se zrcadlem. Díky za to. smile



    Lucie (O kruté lásce a živém stínu): Tak takhle to bylo! laugh Skvělá povídka, člověk si čte, čte, pochvaluje si poetiku a zadumanost příběh a pak.... se to zvrtne tak, že jsem se nemohla přestat smát. Chudák zvíře. Chválím originalitu, tomuhle říkám jiný pohled. smile



    jerrymungo: Haha, poradil sis s tím bravurně, originálně a s lehkostí. Je to sice kraťoučké, zato jsem se nasmála dosyta. Jerry, ty to prostě se slovy umíš a nepotřebuješ jich moc, abys dosáhl toho, co si zamaneš. A to je super. smile



    Vojtěch Matyáš: Ten vlk to vlastně vůbec nemá lehké, že? Naštěstí vyhrál soud! smile Krátké, vtipné, bez zbytečných kudrlinek, tak jak to nejlíp umíš. wink

     

    Nabudah: Vítej, je skvělé mít mezi námi novou tvář. Přidávám se k ostatním pochvalným ohlasům. Zprvu jsem se sice trochu vyděsila, když jsem viděla, jak je to dlouhé, ale umíš perfektně upoutat čtenáře a nutit ho číst dál. Mám jen takovou malou technickou poznámku – bylo by dobré rozdělit ty pasáže bez dialogů alespoň do odstavců, aby se to přehledněji četlo. Jinak je to výborný příběh – čtivý, plyne v příjemném tempu a plný emocí. Je to napsané velmi dobře, sice se tam občas najde nějaký ten překlep či chybka, ale vem to čert. wink

     

    Karel: Není ten jazyk krásný? Jak málo stačí k vyprávění příběhu. wink Chválím za nápad a originalitu, rozhodně si nemyslím, že by sis dělal z workshopu legraci. (V pravidlech přece bylo, že je jedno, co napíšete, pokud dodržíte zadání). wink

     

    MikeHavliczek: Sněhurka dostává poslední dobou zabrat (nejdřív ta příšerně cukrkandlová filmová verze s Julií Roberts a pak ta temná s Kristen Stewart). Tvoje povídka mi hodně připomíná atmosféru té druhé – Sněhurka a lovec. Líbilo se mi to, a to hodně. wink Jde prostě vidět, že jsi vypsaný a víš, jak pracovat s jazykem. Taky se mi líbilo, jak sis pohrál s paralelami mezi tvou verzí a klasickou Sněhurkou (trpaslíci-gnónomové, rakev-kouzelný sarkofág...). Chudák lovec, to byl vždycky můj favorit. smile
  • LucieLucie Komentářů: 421
    S obrovským pobavenim jsem si pročetla všechny výtvory hned v pondělí, bohužel jsem neměla čas se k nim hned vyjádřit. Takže, tady je můj pohled na jednotlivá soutěžní dílka. Prosím, berte moje připomínky s rezervou smile



    Markéta: Výborný, vtipný, moc jsem se bavila, vyprávění – jazyk čarodějnice skvělý! Na poprvé jsem v tom nezaznamenala nic, co by mě nějak v čtenářském zážitku rušilo. Líbila se forma interview / vlastně jeden z mých nápadů na zpracování pohádky byl také formou dialogu – výpovědi, tak jsem byla nadšená, že jsi tento nápad nakonec ty zrealizovala, když jsem tvé dílko četla, říkala jsem si : „ No teda, ještě, že jsem to nakonec vzdala, v porovnání s Jasmínou Jestřábovou by to bylo nudný.“ smile

    Tak, když to teď čtu podruhé, už s větším odstupem, možná opravdu zahájení rozhovoru by bylo možné zvolit lépe, a pak zcela hnidopišsky bych tam upravila pár výrazů – třeba výraz o ztracenejch nadějích u čarodějnice mi mezi šok, potupu, zesměšnění a -mimochodem zcela dokonolou- ztrátu pěstěné kštice nazapadá.

    Celkově ale tvoje dílo patřilo mezi mé favority!



    Míša: Dostal mě hned nadpis – z pohledu košíku? - no to je bomba – to je nápad! Začátek se mi moc líbil, pak jsem čekala trošku nějaký zvrat nebo rozběhnutí, ale upoutalo mě až to, jak košík ležel v chaloupce na zemi a neviděl nic z toho, co za dramata se odehrává. Nakonec jsem ale v přemýšlení nad tvým příběhem usoudila, že je to vlastně tak, jak to má být. Košík měl chvíli tendenci k tomu prožívat nějaké emoce, pak ale rezignoval- co mu vlastně jiného zbývalo, když nemohl mluvit? - Což je ostatně moc hezká a milá pointa.

    Pokud bych to měla nějak shrnout - výborný nápad, k tomu, aby byl příběh živější, bych osobně navrhovala košíku vložit nějaký zcela zřejmý charakter – ideální polohou by byl třeba depresivní a frustrovaný košík/ nic nevidí, nic nemůže ovlinit/, nebo naopak košíček debilní nebo senilní / sice taky nic neovlivní, ale užívá si třeba procházky lesem a a dojídání drobků bábovky smile



    Jerry : Výborný! Skvělý nápad, pobavilo mě to velmi smile! Neuvěřitelné, jaká paralela se dá na Karkulku do takových detailů vymyslet... Skoro bych řekla, že z tvého reálného příběhu mýtus o Červené karkulce vznikl.

    Myslím, že jsi k tomu tady na fóru psal, že kdybys nad tím déle přemýšel, že bys podobnou blbost jindy smazal. Osobně bych ti k tomu ráda napsala toto: Všechny tvé povídky a věci které tady z fóra znám jsou z mého pohledu tak vybroušené, vymazlené, vyhlazené – dokonalé, až mě tím trochu dráždí / myslím tím - zcela pocitově – něco jako navonění bankovní úředníci, oblečení v saku a kravatách/. Tohle je první, co abych tak pokračovala v té paralele, vnímám jako normálního chlapa, který si na nic nehraje, nepotřebuje zapůsobit, je zcela přirozený. Takže ráda bych si od tebe přečetla ještě něco podobně spontánního, kde nedáš v mozku šanci svým kontrolním mechanizmům. smile



    Vojta : Skvělé, zcela ve tvém stylu. Zajímalo by mě, jestli jsi to nějakou chvíli vymýšlel, nebo jestli to byl první nápad, který jsi okamžitě a bez rozmyslu vysypal na papír / do PC/. Osobně mě velmi pobavil výraz, kde je vlk nazvám myslivcovým svěřencem smile

    Na rozdíl od Jerryho, u tebe mám vždycky trochu pocit, že tvoje výborné nápady by se naopak daly trochu dobrousit, dohladit, jazykově sjednotit, prostě nechat malilinko dozrát, ale to asi přijde časem.

    Líbí se mi pointa, trochu z ní mrazí, obzvláště když všichni víme, jak to tu chodí, že?



    Nabudah: Krásný příběh. Jak Karel napsal : ponurá a mdlá atmosféra. Cítím z toho totéž. Zalézt do houpací sítě, udělat si kávu a číst podobné příběhy... Motiv – žebříky x koleje – výborný, dobrý zvrat poté, co se navrátí vzpomínky.

    Asi bych to ale taky trošku prokrátila, některé věci jsou tam zbytečné, děj by víc proudil. Gramatických chyb jsem si ale, přiznám, vůbec nevšimla. smile





    Karel: Z mého pohledu dvěma slovy geniální nápad. Nejdřív jsem si ovšem říkala – Proboha, co to je? Miluju podobné blbosti, takže opravdu se mi velmi líbilo. Myslím, že jsi se u toho psaní musel dobře bavit. Ráda bych ještě něco dodala, ale není co. smile Píp.



    Mike: Moc hezký příběh, zajímavé prohození rolí obou žen. Taky hezky zvolená forma, a jak už někdo přede mnou psal, přesně tak mě zaujaly nuance – trpaslíci x gnomové apod. Pořád se mi nechtělo věřit, že by Sněhurka mohla být mrcha a královna po větě - „Ty myslíš... och, to nikdy!“ -tou hodnou. smile Co opravdu oceňuju, je to, že je to vyprávění působí opravdově, otevřeně – skutečně reálně jako zpověď se vším všudy.

    No a k tvému hlavnímu hrdinovi můžu jen dodat – je to přesně ten typ z tvých ostatních příběhů – hrdina- rytíř, bojující za dobrou věc, oddaný, ale chudák tak trochu ve vleku všech událostí. smile - prostě ta pravá mužská hlavní postava!




  • Salma BlancoSalma Blanco Komentářů: 211
    Markéta:

    Výborný nápad, interview s čarodějnicí! Hned jsem si říkala, že ta chudák babka, za nic nemůže laugh

    Dobře napsané, vtipné, super.



    Míša Mašková:

    Zajímavá myšlenka, napsat pohádku z pohledu košíčku. Jsi jediná, kdo se držel přesně původního textu pohádky a nezasadil ji do jiného prostředí a času. Proto to postrádá trošku toho překvapení a novosti. Míšo, umíš to lépe, možná to chtělo se trochu odvázat. Ale jinak popsáno pěkně a je fakt, že na košíček se v klasické verzi pohádky po příchodu Karkulky k babičce nějak zapomnělo. Z tvého podání už alespoň víme, jak to s ním bylo – zakopnutý a zapomenutý pod postelí. Hlavní svědek dramatu! Smutný konecwink



    Lucie:

    O podivuhodném zrcadle

    Dobrý nápad. Zrcadlo to nemělo v téhle pohádce jednoduché a v podstatě na něj všichni zapomněli. Zajímavý úhel pohledu.



    O kruté lásce a živém stínu

    Pěkné živočišno smile Chudák zvíře, tak mu bylo dobře v jeho noře. Velice dobře jsi vystihla podstatu mužství, rozkoš staromládenectví a ztrátu toho všeho s příchodem neodvratitelného – ženy. Perfektní! Dokonalé! Prostě super! Fakt mě to pobavilo.laugh



    jerrymungo

    Interní zpráva o zadržení podezřelé osoby

    Tak tohle byla dobrá myšlenka. Opět precizně zpracováno, zkrátka jsi dobrý.



    Vojtěch Matyáš

    Soudnička

    Skvělé, Vojto, to bylo pěkné. Vlk, co sežral v sebeobraně babičku laugh

    Ještě, že byl nakonec osvobozen laugh

    Tohle se ti vážně povedlo, líbilo se mi to.



    Nabudah

    Kráska a ošklivec

    Myšlenka zajímavá, ale musím si to přečíst několikrát. Ze začátku jsem se nemohla zorientovat, kde a v jaké době se to odehrává. Konec mě překvapil, ale asi to bylo jediné logické vyústění celého příběhu. Celkově ten příběh – je zvláštní. Je v něm nějaká mrazivá síla. Pěkně napsáno. Tvoje parketa určitě bude nějaká tajemná mystika, fantasy nebo něco takového, že?



    Karel

    Pro pár drobků navíc

    Stručné, vtipné, dobré.



    MikeHavliczek

    Zpověď

    Mike, tak tohle je fakt super. U mě tahle pohádka jednoznačně vyhrála. Konečně někdo, kdo vidí Sněhurku jinak, než jako krásnou milou a úžasnou kočku. To se ti povedlo, otočit role.

    Jinak perfektně napsané, skvěle zpracované, čtivé. Jsi prostě čím dál lepší, chlape. Líbilo se mi to. Včetně toho konce. Takhle to má vypadat. Vážně dobrý!




    The world needs more cowboys.
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.