Bartonička 2013 - workshop

MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
upraveno 27. srpen 2017 v Srazy, soutěže a setkání
 Tramtadadáááá....dámy a pánové! 

  Je mi ctí, představit vám vítěze srazové soutěže tvůrčího psaní. Není jím nikdo jiný, než náš milovaný a dobře známý kolega, Jirka Hanousek, nám známý pod přezdívkou jerrymungo.

  Z moci mi svěřenou naším nejvyšším, Reném Nekudou, mu tímto uděluji titul Mistr Pisálek.

S počtem 68 bodů se umístil na prvním místě. Hned v závěsu, se 67 body se umístila Lucie. O třetí místo se dělí moje maličkost a naše kovbojka, Salma se 66 body.

Prosím ty, kteří mají odvahu, aby svá díla zveřejnili smile

A všem ostatním, děkuji! Za odvahu, za píli a za úžasné povídky!

Komentáře

  • LucieLucie Komentářů: 421
    Gratuluju Jerrymu, titul jeho fotce velmi sluší smile


  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,758
    Já děkuji a myslím si, že jsi mi byla více než rovnocenným soupeřem, taky jsem tě v hlasování hodnotil velice vysoko. Dokonce i moje žena si mi posléze přiznala, že Ti dala více bodů než mně. Tak jsem si to s ní musel vyřídit...laugh

     V každém případě bude fajn, když ty svoje povídky zveřejníme.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,758
    Takže já to tedy načnu, aby i ostatní, kdo zabrousí sem na fórum, mohli sami uvážit, jaká šílenost mohla vyhrát čtyřiadvacetihodinovou literární soutěž na dané téma. Jo a to téma: Proč sportovec se zlomenou nohou vytrhává poslední stránky z vypůjčených knih. Uznáte, že na něco podobného se umělecké dílo prostě vytvořit nedá.

    A teď tedy to moje...embarassed

    MOUCHA

    Šedovlasý muž v bílém lékařském plášti poklepal prstem na tenkou papírovou složku na stole před sebou.

    „Sestro, ten pacient na čtrnáctce, jak to s ním vypadá?“

    Žena, sedící na židli před ním pokrčila rameny.

    „Zvláštní případ, celý den sedí u okna a zdá se, jako kdyby někoho vyhlížel. Ale jinak je docela klidný.“

    „Víte, sestro, on je to vlastně docela nešťastný člověk. Možná si na něj pamatujete, hrál fotbal za místní klub, čekala ho skvělá budoucnost, reprezentace a tak. A pak při tréninku mu spoluhráč zlomil nohu, zlomenina mu srostla špatně, museli mu ji znovu opravovat, takže bylo po kariéře.“

    „Kvůli tomu se snad ale nedostal až sem?“

    Doktor se smutně usmál.

    „Obvykle všechno špatné přichází najednou. Skončila kariéra, skončil přísun velkých peněz. Fotbalista obvykle umí jen kopnout do míče a nic dalšího. A když se s ním pak dost brzo před svatbou rozešla jeho nastávající, těžko se se vším trochu labilní povaha vyrovná.

    Mimochodem, pokud si bude přát něco ke čtení, dávejte mu jen noviny a nepouštějte ho do ústavní knihovny.“

    Sestra zvedla hlavu od svého bloku a tázavě pokrčila obočí.

    „ A proč?“

    Lékař se zhoupnul na židli a zajel si oběma rukama do vlasů.

    „Ta jeho bývalá měla ve zvyku psát věnování do knih, které mu darovala na poslední stránku. A když mu pak dala košem, začal trpět utkvělou představou, že musí vytrhávat všechny poslední listy ze všech knih, které objeví, aby jí v tom zabránil. Přivezli ho sem přímo z knihkupectví na náměstí, kde systematicky likvidoval poslední strany všech vystavených knih.“

    „Smutné.“

    Lékař pokýval hlavou.

    „Nikdy nevíme, kdy nás něco podobného třeba taky čeká.“

    Za okna pracovny se pomalu začaly vkrádat stíny podzimního soumraku.

    „Takže, sestro, napište si k pacientovi ze čtrnáctky vizuální kontrolu každou hodinu, na medikaci se zítra dohodnu s doktorem Boučkem a taky si poznamenejte to o těch knihách.“

    Sestra vstala.

    „Už jdete domů, pane doktore?“

    Přikývl.

    „Dnes byl hodně náročný den, už toho mám až nad hlavu.“

    „Takže zítra.“

    Sestra odešla.

    Lékař vstal, protáhl se a bílý plášť pečlivě pověsil na plastové ramínko do skříně.

    Zastavil se u vysokého okna a prohlížel si holé stromy v zahradě psychiatrické léčebny. Už je tu zase podzim, smutné období, bude zase větší přísun nových pacientů…

    Do okenního skla narazila obrovská, kovově lesklá moucha. Kde se tu pořád berou, pomyslel si a se zájmem sledoval její snahu, obrátit se na okenním parapetu zpět na nohy.

    Pak ji jedním mávnutím chytil do sevřené pěsti a pomalu si ji vsunul do úst. Ucítil, jak mu zapraskala mezi zuby a po tváři se mu rozlil spokojený úsměv.


    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Tak tady je moje varianta, kratší, ale snad se bude líbit. Společně se Salminou povídkou jsme skončili na třetím místě. V tak úžasné a tvrdé konkurenci je to výsledek, na který jsem náležitě pyšný!

    Knihovna

    Knihovna potemněla. Knihovnice se již chystá k odchodu, ještě si sbírá poslední věci, když tu.

    PRÁSK!

      Prázdnou halou knihovny se nese dutý náraz, následovaný děsivým výkřikem.

    „Je….je tu někdo?“ zakoktá knihovnice do tmy. Další rána.

    Tiše, krůček po krůčku, s pepřovým sprejem v napřažené ruce, následuje knihovnice ty děsivé zvuky. Rozum jí velí, aby uprchla, strachy téměř nedýchá, ale zvědavost ji žene dál.

    PRÁSK!

      Zvuky ji zavedou až do sportovního oddělení, toho tajemného místa, plného sportovních výsledků dávno mrtvých hráčů. Nakoukne dovnitř. Na pohled, který se jí naskytl, prostě nebyla připravená.

    „TY VRAHU!“ zakřičí, se slzami na krajíčku.

      V malé, půlkruhové místnosti stojí muž, s šíleným pohledem v očích, ovázaným kotníkem a dresem číslo třicet šest. Stojí a v ruce třímá knihu.

    „Co si to udělal?“ Muž ani nedutá. Trhne a je konec. Další svazek „Jak se stát atletem v deseti krátkých bodech“ padá na zem. Bez výčitek sahá po další knize, „Jak se nezranit ve vrcholovém sportu“

    „Prosím, nedělej to,“ prosí knihovnice, propadající naprosté beznaději.

    Muž promluví. Šeptem, téměř neslyšitelně, ale knihovnice rozumí: „To ony za to můžou, víte?“

    A znovu ten pohyb, ten zvuk týraného papíru a zlomené vazby. Muži se podlamují zabandážovaná kolena. Propuká v pláč a upustí poslední knihu. Ta dopadá na zem. S vytrženou poslední stranou, ponížená a zmrzačená. Tak jako atlet se zraněnou nohou.
  • Salma BlancoSalma Blanco Komentářů: 211
    Sláva vítězům - čest poraženým!

    V tomto případě jsou jasnými vítězi všichni zúčastnění. Byli jste výborní!

    Sláva vám všem!



    A Mikeovi obrovský dík za to, že tento sraz zorganizoval, za vynikající steaky, za to že byl zábavný a že si nechal líbit naše legrácky. Mike, díky!

    Díky vám všem!

    A ti, kteří na srazu nebyli, můžou jen hluboce litovat. Přišli jste o hodně smile. Příště už takovou chybu neudělejte!
    The world needs more cowboys.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,758
    Salmo, ty jsi byla taky skvělá, tvoje dílo jsem hodnotil hodně vysoko. Takže sláva i Tobě!

    Opravdu, nějak jsme zapomněli veřejně Mikovi poděkovat, protože on to měl všechno na bedrech. Na ty steaky budem ještě dlouho vzpomínat. A opravdu, byl vůdčím duchem nejen fóra, ale i srazu. Mám rád lidi, kteří dovedou přijímat legraci, neurážet se a být zábavní. Ale naše legrácky nepřesáhly míru dobrého vkusu...wink
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Ježiš, já umřel? To je samý byl tamto a budeme vzpomínat...halóóó, lidííí....jáá žíííjůůů! laugh 

      Jinak, já vám zase moc děkuju, že dokážete ocenit organizaci, jak fóra tak srazu. Ale bez tak báječných lidí (to jako vás) bych to nedokázal smile

    A ty legrácky, pche...zažil jsem horší. Ještě se budete muset hodně učit, mě totiž cvičili mistři v legráckách laugh A byla sranda, ne? Medvěd něco vydrží laugh
  • Salma BlancoSalma Blanco Komentářů: 211
    Tak, hezky jsme se navzájem poplácali po zádech, zalichotili si navzájem, a teď pěkně šup zpátky do práce, mládeži!laugh Literární můzy čekajíwink



    Dávám sem svůj soutěžní příspěvek embarassed
    The world needs more cowboys.
  • Salma BlancoSalma Blanco Komentářů: 211
    Milé děti a vy všichni ostatní.

    Tak vy byste chtěli slyšet příběh o sportovci se zraněnou nohou a o tom, proč vytrhává poslední stránky ze zapůjčených knih? No, dobrá, jak chcete, povím vám jej.

    Jak to vlastně začalo. Začalo to už hodně dávno. Zkrátka, byl jednou jeden sportovec. A byl to opravdu vášnivý sportovec. Sportoval ráno, v poledne, večer. A představte si, někdy sportoval i v noci. Takový to byl sportovec. A v čem sportoval? No, úplně ve všem! Běhal krátké trasy, dlouhé i ty nejdelší, plaval, jezdil na kole, na koni, lyžoval, bruslil, hrál fotbal, volejbal, basketbal, nohejbal a já nevím jaká ještě bal, skákal do dálky i do výšky, z letadla, s padákem i bez padáku, prostě žádný sport mu nebyl cizí.

    Jo, panečku, to byl sportovec!

    Sportoval prostě rád a vášnivě.

    Ale co se nestalo! Teda stalo, protože, kdyby se to nestalo, tak bychom si neměli o čem povídat, to dá přece rozum koze.

    Jaké koze? Ale dejte pokoj s kozou, to se jen tak říká! Teď si povídáme o sportovci, ne o koze. A nevyrušujte pořád!

    Takže, co se stalo? Zkrátka, jednoho dne náš milý sportovec zase sportoval jako obvykle. Tentokráte skákal o tyči. O tyči se skáče hodně vysoko, víte? Sportovec si vzal dlouhou tyč, rozeběhl se, že skočí hodně vysoko a běžel a běžel, zasunul tyč do budky a hup!

    Nojo, hup! Ono se to řekne. Ale zkusili jste si někdy skočit o tyči? No, nezkusili, žejo. Tak si to někdy zkuste a uvidíte.

    A náš sportovec taky uviděl. Jó, ten toho uviděl! Nebudu vám to tady všechno rozepisovat, protože by to bylo na dlouho, to až někdy jindy.

    Zkrátka, jak tak letěl vzduchem, zrovna ve stejném okamžiku se veverka Máňa rozhodla skočit z jednoho stromu na druhý a nějak si popletla směr nebo co a skočila přímo na sportovce. Veverka Máňa místo na strom hopla na sportovce na tyči, zaťala mu drápky do pravé nohy a zakousla se mu zuby – no, neptejte se kam.

    Sportovec se vyděsil, zavyl, zaskučel, pustil tyč a jako balvan žuchl na zem. Přitom se jenom tak trošičku ťukl do hlavy, jen tak malounko, ale stačilo to na pořádný otřes mozku s nepředvídatelnými následky.

    Veverka Máňa v okamžiku dopadu na zem pustila drápky, povolila zuby a bez úhony odpelášila k lesu, aby si otřepala blechy a vzpamatovala se z toho divného zážitku.

    A sportovec? Se zraněnou nohou skončil v nemocnici. Jak taky jinak. V nemocnici se kvůli němu sešlo odborné lékařské konzilium a vyšetřovali, léčili, sádrovali, operovali, řezali a zašívali, zkrátka dělali, co uměli. Ale nikdo z odborných lékařů nevěděl, jak to všechno dopadne. Nikdo se ještě s takovým případem nesetkal. Nikdo neuměl odpovědět, jaký bude konec léčby a jestli ještě sportovec bude někdy sportovat.

    Sportovec se jich pořád ptal: jak to skončí? Jak to se mnou dopadne? Kdy budu zase sportovat? Kdy půjdu domů?

    Lékaři jen krčili rameny a říkali: jo, to my nevíme, to neví nikdo, ani nejvyšší pan lékař a to už je nějaká kapacita. Nikdo vám neřekne, jak to skončí. Nikdo to neví. Tak to je. Zatím hezky ležte, uzdravujte se a čtěte si.

    Tak co sportovci zbývalo, ležel, uzdravoval se a četl si půjčené knihy z nemocniční knihovny. Četl rychle a brzo měl všechno přečtené. Od začátku až do konce. Jak tak četl, čím dál tím víc zuřil na to, že všechny příběhy v knihách mají konec a ten jeho pořád ne a ne. Tak ho to rozzlobilo a nakonec, co si budeme povídat, ta rána do hlavy s nepředvídatelnými následky nakonec nějaké následky zákonitě mít musela. Následkem u sportovce bylo, že začal vytrhávat poslední stránky z půjčených knih a představte si, začal je jíst!

    Tak to bylo.

    Sportovec ležel v nemocnici se zraněnou nohou, vytrhával poslední stránky z půjčených knih a jedl je a čekal, až mu lékaři řeknou, jak to s ním skončí.

    A jak to všechno skončilo, ptáte se? Jo, tak to vám už nepovím. Půjčila jsem totiž tenhle napsaný příběh přečíst našemu sportovci, no a hádejte co – utrhl poslední stránku a snědl ji.



    A jaké z toho plyne ponaučení?

    Neskákejte moc vysoko a nerušte veverky!
    The world needs more cowboys.
  • Alex MysseAlex Mysse Komentářů: 237
    Také přidávám svůj příspěvek smile



    Další stránka padla do koše. Dan potichu zaklapl knížku a tiše ji uložil do police. Poté se vyplížil z bytu a zmizel v šeru noci.

    "Kdes byl?" spustila na něj po příchodu domů manželka.

    "No..."

    "Byls zase tam, že?"

    Dan jen svěsil hlavu.

    "Promiň. Musel jsem."

    Příští noc se opět vloupal do bytu svého největšího nepřítele a rivala a zamířil k policím s knihami. Rozsvítilo se světlo.

    "Co tady sakra děláš?"

    Dan nečekal a vyrazil z bytu ven na ulici. Jeho protivník za ním a začala brutální honička dvou vrcholových sportovců. Oba byli ultramaratónci. Takže jestli si Dan nezranil nohu, honí se dodnes.
  • MarketaRMarketaR Komentářů: 731
    Konečně jsem zpět z cest, tak přidávám i svou povídku. smile

    JEDNO OSUDOVÉ SETKÁNÍ

    Napíná svaly, v obličeji soustředěný škleb. Tenisky buší do země, když se vší silou odráží k dalšímu skoku. Běžecká dráha pod ním ubíhá, jako by letěl. A pak se najednou kutálí v bezmocných kotoučích a cítí, jak se mu z kolen sdírá kůže. Jeho bolestný sten přeruší jakési kvílení.

                „Au, au, au, au! Ne, ne, ne, nezabíjej mě, prosím! Milost! Milost!“

                Stočí se na bok a vidí, že cosi maličkého se válí na zemi kousek od něj a hubenýma ručkama se drží za hlavu.

                „Co to sakra bylo?“ zavrčí sportovec a snaží se rozpoznat, s kým to vlastně měl tu čest.

                „Ne, ne, prosím! Já nechtěl! Byla to nehoda, nehoda!“ vede si stvořeníčko svou.

                „Však já ti neublížím,“ řekne sportovec, jen aby bylo konečně ticho.

                Mužík okamžitě zmlkne a hbitě vyskočí na nohy. „Zatraceně, už jsem si myslel, že to mám spočítaný,“ prohlásí, když se oprašuje. „No, co se dá dělat, jsem tvým dlužníkem. K tvým službám, však víš.“

                Ještě pořád se nemůže vzpamatovat z toho, že před ním stojí skřítek. Je to kostnatý mužíček oblečený v čemsi, co vypadá, jako neskutečně špinavá a otrhaná zelená kamizola, a na hlavě mu sedí nakřivo brčálově zelená čapka, z které vyčuhují dlouhá špičatá ušiska. Za zády kmitá pošramocenými křidélky.

                „Jak to myslíš, že jsi mým dlužníkem? A co se vůbec stalo?“ vypraví se sebe ohromený sportovec. Celé tělo mu pulzuje bolestí.

                „Nehoda, už jsem ti to říkal. Letěl jsem si zrovna na příkaz paní manželky na nákup, když jsem se málem srazil s tím zákeřným holubem. No a pak jsem to nějak neukočíroval a srazil se s tebou. Běhá ti to pěkně, ale nejni to zrovna příjemná záležitost, vběhnout ti do cesty,“ dal se skřítek do vyprávění. „Jsem dost překvapenej a taky neskonale vděčnej, žes mě něčím nepřetáh, protože já bych to udělal. Toho zmetka, co by mě srazil z oblohy, bych pěkně prohnal. No a jako projev mojí vděčnosti ti splnim jedno jediný přání.“

                Sportovec, pořád ještě v hlubokém úžasu, sice nevěří tomu, co teď vidí a slyší, zato si říká, že nějaké splněné přání přijde vždycky vhod.

                „Dobře, promyslím si to,“ řekne.

                „Ne, ne, ne, nic takovýho. Spěchám. Stará by vyváděla, znáš to. Řekni mi hned teď, co si přeješ a já ti to splním. Jinak to nepůjde.“

                Sportovec má po chvíli jasno. „Chci být nejlepší atlet na světě,“ prohlásí a je na sebe hrdý, že odolal svodu bohatství a krásy. Vždyť to se slávou stejně přichází ruku v ruce.

                „Oukej,“ přikývne skřítek a s heknutím se vznese do výšky, aby si se sportovcem hleděl do očí. „To by šlo zařídit. Teď mě ale móc dobře poslouchej. V tomhle nejsem zrovna zběhlej. Když moc často nekouzlíš, prostě vyjdeš ze cviku, že jo. Budu dělat, co je v mejch silách, a abys věděl, že to myslím opravdu upřímně, dám ti záruku.“

                „Záruku?“ opakuje tupě sportovec.

                „No jo, kdyby se moje služby... ehm, zvrtly,“ přisvědčí mužíček. „Tak a teď je to fakt důležitý, jo? Takže si to radši někam zapiš. Moje záruka trvá 365 dní včetně dneška. Škodu, pokud teda ňáká bude, posoudím já sám. Neboj, jsem férovej. Když se něco pokazí, stačí jen, abys řekl rumplcimprcamprsimsalabumbam, jednoduchý, ne? Já budu hned u tebe, sepíšem report a vyřešíme to. Hele, ale mám podmínku.“

                „Jakou?“ Sportovec tuší podraz.

                „No, jak jsem řek, mám trochu problém se soustředěním, takže nerušit, pokud to nebude nutný. Já tyhle chamtivý typy znám, řeknou si, že mě budou vydírat a vymáčknou ze mě další přání. Ani to nezkoušej, jasný? Já jsem sice malej, ale o to víc zákeřnej, když na to přinde. Bude to mít následky, takže se hezky spokoj s tím jedním přáním, co máš. Já to poznám, že mě nevoláš kvůli reklamaci, nemysli si.“ Skřítek varovně zahrozí nazelenalým prstíkem.

                „Dobře, to nebude problém.“ Sportovec si oddechne, tohle je přece hračka.

                „Fajn, takže jsme dohodnutí. Ruku na to.“ Skřítek si plivne do dlaně a napřáhne ji sportovci pod nos. Potřesou si na znamení souhlasu. „Tak já valím do Tesca. Ty se opatruj, dej si majzla na to, co sem ti říkal a užij si kariéru. Čau.“ S námahou zabere křidélky a odletí.

                Sportovec tam chvíli stojí, přemýšlí, jestli se to vážně stalo, a pak se vydá domů. Spěchá. Není si jistý, jak dlouho v hlavě udrží to šílené heslo.

                Rozrazí domovní dveře, a zatímco si neustále přemílá to slovo v paměti, hledá kousek papíru, na který by si ho napsal. Toaleťák nepřipadá v úvahu, ubrousky a pojistné smlouvy taky ne. Jak to, že nemá doma papír? Pak mu padne pohled na knihovnu plnou svazků, které nikdy nečetl a nejspíš ani nepřečte. Vytáhne z police jednu z knih (sotva pocítí zahanbení, když si vzpomene, že si ji kdysi od někoho půjčil a nevrátil) a nalistuje poslední stranu. Rumplcimprcamprsimsalabumbam, naškrábe a pak si konečně oddechne. Knihu odloží na psací stůj u okna, aby byla po ruce, a jde si ošetřit škrábance.

               

                Dny utíkají a sportovci se na stadionu daří čím dál víc. Vždy je nejrychlejší, nejhbitější, nejpružnější. Zanedlouho si jeho výkonů všimne jakýsi kouč z prestižního sportovního klubu a on se náhle ocitne mezi absolutní atletickou špičkou. Trénuje poctivě, ale zatímco ostatní sportovci se dřou v potu tváře, on překonává veškerá úskalí a překážky na dráze s nebývalou lehkostí. Začne vyhrávat každičký závod, jeden po druhém, a když se blíží letní Olympijské hry, s přehledem se stane kandidátem číslo jedna.

                Tehdy si po dlouhé době vzpomene na to prapodivné stvořeníčko v kamizole a zatouží po jistotě, že zlatou medaili opravdu získá on. Zatím vše probíhá tak hladce, až se v něm nejistota ozývá čím dál hlasitěji. Ochromuje ho, když přemýšlí o slávě, zlatě a úspěchu. Musí zavolat skřítka. Nebude ho do ničeho nutit, nic takového, jen se ho zeptá, jestli by byl ochotný přistoupit na výměnný obchod výhodný pro obě strany. Proč ne?

                Nalistuje poslední stranu půjčené knihy a vysloví heslo. Nic se však neděje, skřítek nikde. Sportovec se s nadávkami odebere do kuchyně, jenže v rozčilení o něco zakopne a ostrá bolest mu projede lýtkem jako šíp.

                „Já jsem ti to sakra říkal!“ ozve se za oknem udýchaný hlas. Tam se vznáší skřítek a vypadá opravdu naštvaně. „Proč, proboha proč, jsi mě neposlech? Vždyť se ti dařilo, no ne? Víš, jak je zatraceně těžký se od rána do večera soustředit, abys neuklouzl v koupelně, nechytl rýmu, doskočil daleko do písku a tak? Víš, jaký to je? A ty mě klidně vyrušíš a tady to máš! Sakra práce!“ Zelený obličejík nebezpečně rudne. „S tebou jsem skončil, máš smůlu, chlape! Já tě varoval.“

                Sportovec se vzpamatuje a otevře rozzuřenému skřítkovi okno, ten na něj ale vyplázne jazyk a odletí.



                Nebohý sportovec může sotva chodit, nato soutěžit na Olympiádě o zlato. Volá skřítka, ale ten nepřichází. Nakonec je pološílený zoufalstvím, jak mu medaile nevyhnutelně proklouzává mezi prsty.

                „Rumplcimprhernajs! Rumplsimsalabim! Simsalasakra! Ty zelená potvoro, okamžitě se vrať!“

                Skřítek to všechno pozoruje usazený na skříni v ložnici a vrtí hlavou. Zelená ouška se mu odírají o strop.

                „Kde je ta zatracená knížka?“ Sportovec přehází všechno na psacím stole a pak se vrhá ke knihovně. Vyhází několik svazků a hledá mezi nimi ty, které si půjčil. Matně si vzpomíná, že to heslo napsal do jedné z těch, které nejsou jeho. Ale kde je? A která kniha to byla? Vytrhává poslední stránky a ten zvuk naříkajícího papíru jen stvrzuje jeho šílenství. Všechny ty stránky jsou prázdné.

                „Kde je to heslo? Rumburaksimsalam! Skřítku! Sakra!“ Trh, trh, bílé listy létají vzduchem.

                Jo, jo, myslí si skřítek, to tak, do rány ti nevlezu. Tu knížku v životě neuvidíš. Luskne prsty a zmizí i s kouzelným heslem.
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    To je dost, že ses taky ukázala smile Snad už ses narajtovala dost smile Mimochodem, gratuluji, tohle je tvoje první povídka na fóru, tak vítej do klubu přispěvatelů laugh
  • MarketaRMarketaR Komentářů: 731
    Miluju cestování, ale po pravdě už jsem ráda, že jsem doma. laugh

    Děkuju, máš pravdu. Jenom tady všem všechno kritizuju a sama nepřispívám. Zkusím zapátrat v archivu a něco sem dát. smile
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,758
    MIke, připomíná mi to odpověď paní Holubové, když se Jára Cimrman zeptal Emila Holuba jestli zase někam pojede. "Doma bude, už se narajzoval dost..."

    Markéto, zapátrej, aby to tady na fóru nebylo jako sólová představení...surprised

    Btw. v pátek 5,00, letadlo směr řecký Lesbos...coolcool
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Ty nám zase odjedeš, Jerry? To tu zase bude bez tebe smutno smile Užijte si to tam a hlavně opatrně smile
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,758
    Neboj, to je do civilizace, tam opičky nejsou. laughA jen na dvanáct dní, sehnali jsme last. Zase bude inspirace.

    A vypadá to, že mi dnes dopadla ta nová práce.cool
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
      Páni, tak to gratuluju Jerry! To ale znamená, že teď budete furt v cizině, co? Když z jednoho platu jezdíte dvakrát do roka pryč a eště stihnete takovejch srazů, tak teď se doma asi moc neohřejete laugh
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,758
    Přemýšlíme o letním bytě na Floridě...laugh

    Ale s tou prací je to tak na pětadevadesát procent. Zatím to nechci zakřiknout.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Aj, tos měl říct hned. Bych raději mlčel. Sám jsem se přesvědčil, že 95 procent neznamená 100 smile
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,758
    Neva, už jsme si tam podali ruce a řekli mi, že se mnou počítají.laugh
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • masenkamaskovamasenkamaskova Komentářů: 296
    Tak jsem všechny vaše povídky přečetla a musím říct, že jste si opravdu drsně konkurovali laugh ani sama nevím, co se mi líbilo nejvíc, uvažuji o Jerrym a Salmě, každé jiné a přece originální a zábavné. Samozřejmě ani ostatní práci neodflákli, všechno se mi líbilo. A Markétě gratuluji k prvnímu zveřejněnému textu a doufám, že jich pár za nedlouho přibyde wink
    Psaní je cesta jak zažít to, co se vám v reálném životě nemůže stát.
    o psaní jinak...

  • LucieLucie Komentářů: 421
    Tak konečně vkládám také svůj příspěvek. Všem nezúčastněným srazu se omlouvám za velmi zmatený a těžko pochopitelný úvod povídky - kdybyste tam byli, věděli byste wink



    Podivný případ se sportovcem

    Nad ránem, když jsem se vznášela kdesi v permanentním a transcendentním imanentnu s podivnou směsí myšlenek a vzpomínek na peripetie života, kde se umělci rodí v kolejišti při nastupování do vlaku, kde správní muži kouří dominikánské doutníky a pijí whisky z odlivek, se svíravými pocity ze soužití s cikáňaty na pohovkách ve dvorku zrenovovaného domu a dalšími a dalšími, stěží vypověditelnými, mi vyvstala tak jasně na růžovém pozadí myšlenka na novely Rosamundy Pilchnerové, a to se stalo mému zraněnému sportovci osudným. V ten moment, stále ještě částečně v zajetí úchvatných přechodníků, tušíc či tušíce, že buzeranti a Růženka všechno vědí nejlíp, jsem vyslechla následující rozhovor.



                                                                                           ***



    „Dobré ráno, Růženko, tak si představte, že dnes přivezli zase připálený rohlíky. To ten zrzavej závozník...“

    „Boženko, rohlíky, rohlíky, pojďte sem, něco vám musím povědět. Už vím, kdo to dělá, včera jsem ho viděla, na vlastní voči, u řeky, když jsem šla venčit Amálku.“

    „Co to povídáte, Růženko, kdo co dělá? A kdo byl u řeky?“

     „No ten hokejista, přeci, představte si, že to je von, kdo vytrhává ty poslední stránky z knížek.“

     „Nepovídejte, ten zlatej hoch z Nagana?“

     „No, no, to je von. Tak si představte, jdu venčit Amálku, a koho tam nevidím sedět u jezu. Vedle něj hromádka knížek, všechny v obálkách z knihovny, jo, říkám si, co to s nima dělá, a von, představte si, vytrhává poslední stranu, udělá z ní lodičku a šup, položí ji na hladinu ke břehu a lodička pluje, pluje než jí slupne jez.“

     „No nepovídejte, a já myslela, že je to slušnej občan, dyť našeho Honzíka učí bruslit na stadionu. Tak to vidíte, jak se hnedle v lidech spletete.“

     „No počkejte, Amálka hned k němu běžela, knížky vočuchává, tak já jdu teda k němu a povídám mu: ‚Co to děláte, hochu, dyť vy ničíte literaturu,‘ a von na to, slzy v očích, představte si, chlap jak hora a slzy v očích a začal mi povídat. Sedla jsem si tam vedle něho na lavičku a poslouchala jak zařezaná.“

     „No a co vám to teda vyprávěl, Růženko?“

     „Představte si, říká: ‚Život se mi zhroutil, jak jsem si koleno zranil.‘ A všechno, všecičko mi vypověděl, to víte, já mu ty knoukauty a další věci nerozuměla, jen to, že ho už nechtěli v tom enháel. A pak vyprávěl o svojí snoubence. Řeknu vám, to teda musela bejt potvora. Když už ho tam nechtěli, tak se na něj vykašlala a v té chvíli nejtěžší ho vopustila.“

     „No to víte, už nebyl partie...“

     „No právě, a von ukáže jednu z těch knížek a povídá: ‚A takováhle knížka jedna mi tam po ní zůstala. Já moc nikdy nečet‘, a tohle bylo jediné, co mi po ní zbylo, tak jsem po ní šáhnul, a hladil jsem ji, tak jako ji, rozumíte, že jo,‘ povídá, ‚a pak jsem ji votevřel a začal číst a a srdce mi ten příběh rval, ale představte si, tak smutně to začalo, přesně tak, jak jsem to prožíval, ale potom, potom...‘ Co vám mám povídat, Boženko, skoro nemluvil, jak vzlykal: ‚vono to končilo úplně jinak, než jak mělo. Svatba a štěstí a tak. A mě vám to naštvalo, vždyť tak to přeci není, tak to vůbec v tom životě není. Dyť je to všechno navopak,‘ povídá mi a vzlyká. ‚Já měl všechno, led mi patřil, rány jak z děla, a vona, krásná byla, a pak bum, nic, hokej nic, holka nic. Já vám tu knihu vzal a ty poslední listy vytrhl, když to není pravda. A pak mě to popadlo, musím je vytrhat všechny, ze všech těhle knih, ve kterejch píšou, jak to všechno dobře končí. Z ledu je voda, a voda všechno bere.‘ To řek‘, jak pouštěl tu poslední lodičku.“

     „No tak to vidíte, chlap jak hora a taková romantická duše je to. Vždyť von to dělal z nešťastný lásky. A vidíte, mě to rozplakalo. To já bych mu to vodpustila.“

     „No dyť právě, to já taky, tak to je, ta holka proradná za to mohla. Já tam seděla s ním u toho jezu a taky plakala i Amálka mi taky tak smutně seděla u toho povídání na klíně.“



                                                                                       ***



    Probouzím se z imanentna se slzou na tváři. Děkuji v duchu Růžence, že díky její empatické povaze už všichni víme, proč ten nebohý hokejista, zraněný na těle i na duši, vytrhává poslední stránky knih růžové knihovny. Bohužel mě z mého rozpoložení vyhání nutkavá myšlenka. Už víme, proč to dělá, ale jak to s tím hokejistou dopadne? Může si beztrestně vytrhávat šťastné konce romantických příběhů? A je mi jasné, že s hokejistou je ámen. Růženku, Boženku, Amálku i další jeho příběh možná na chvilku dojme. Ale my, ženy, nakonec přeci potřebujeme šťastné konce. A takováhle selhání hlavním hrdinům prostě neodpouštíme.


  • masenkamaskovamasenkamaskova Komentářů: 296
    Tak konečně i Lucka přispěla smile

    Moc dobré, sice jsem tedy opravdu úvod úplně nepochopila, ale to je vlastně jedno. Zbytek už totiž chápu a ten klasický rozhovor s hovorovou řečí působí hrozně sympaticky. Krásné dílko wink
    Psaní je cesta jak zažít to, co se vám v reálném životě nemůže stát.
    o psaní jinak...

  • Salma BlancoSalma Blanco Komentářů: 211
    Míšo, díky za poctu, že tě zaujala moje povídka smile.

    Nebylo to ale vážně vůbec snadné, rozhodovat o tom, která povídka je lepší.  Každá byla jiná a každá byla skvělá. Vůbec nezávidím organizátorům a porotcům různých literárních soutěží, já bych to dělat nemohlalaugh
    The world needs more cowboys.
  • LucieLucie Komentářů: 421
    Mně se teda taky nejvíc líbila Salmina pohádka. Připomnělo to Čapka i Wericha smile, opravdu!

    Jako dodatek k úvodu mého výtvoru - tahle všechna témata opravdu proběhla během pátečního večera - včetně přechodníků kiss


  • masenkamaskovamasenkamaskova Komentářů: 296
    Úplně souhlasím, protože každá povídka je tady originální, každý účastník ji vzal z jiného úhlu a po svém. Nedají se moc porovnávat a rozhodovat, která je nejlepší smile

    Také bych nechtěla být porotcem při literárních soutěžích...
    Psaní je cesta jak zažít to, co se vám v reálném životě nemůže stát.
    o psaní jinak...

  • Salma BlancoSalma Blanco Komentářů: 211
    Lucie, díky! embarassed Takovou pochvalu! Šmankote, úplně se mi roztřásla kolena!



    Ale byly to nervy, to autorské čtení, co? Brrr!
    The world needs more cowboys.
  • LucieLucie Komentářů: 421
    To jo, čtení bylo jedinou hrůzou z celého víkendu...


  • MarketaRMarketaR Komentářů: 731
    Souhlasím. Taky jsem si nervozitou málem rozlila pití. laugh No, co na to říct, měli bychom si zvykat, co když jednou prorazíme? laugh

    Jinak díky Míšo, musím něco vybrat z archivu. Mám teď rozepsané dvě věci do soutěže, takže to nemůžu publikovat. wink
  • masenkamaskovamasenkamaskova Komentářů: 296
    Pro mě je čtení taky hrozná noční můra...když si něco mého někdo čte, utváří si vlastní pohled, sám si představuje tón jednotlivých přímých řečí...ale když začnu číst já, mám pocit, jako by každý viděl mnohem víc - a to mi není úplně příjemné smile

    Ale tak musíme se s tím naučit žít...
    Psaní je cesta jak zažít to, co se vám v reálném životě nemůže stát.
    o psaní jinak...

Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.