Nehoda v Nebi

EliskasEliskas Komentářů: 29
upraveno 4. září 2013 v Povídky
Tak konečně jsem již dopsala svoji první povídku. Bylo to trochu složitější, psala jsem ji na papír a pak přepisovala do mobilu do takového programu a pak si to přeposlala na email a konečně! přes PC vložila sem laugh Při tom přepisování mě napadla trochu jiná verze konce, je taková ostřejší a živější. Snad se bude zdát taková i vám laugh A upozorňuji, jelikož je moje první, nečekejte zázraky-ikdyž v Nebi se děje cokoliv laugh
Jinak hodně zdaru, náladu na čtení a ať vám to psaní jde od ruky wink Ikdyž, to vám jde ostatně vždy smile

Nehoda v Nebi aneb když se do Nebe dostane někdo, kdo tam nepatří.

   Všude bylo bílo. Nahoře, dole, vpředu, vzadu. Takové jednotvárné. Jen a jen bílo, pořád bílo.. Nic jiného.

Mohl bys poskakovat po nadýchaných obláčcích a dohlédnout kilometry daleko. Vždyť to byla jen jedna velká placka, samá rovina a žádný kopec, možná jen pár hrbolků.

Ale nikdo nevěděl, jak moc velká je ta rovina. Také bylo Nebe nekonečné jako vesmír? Zatím se na konec nikdo nedostal, nikdo neobjevil ceduli s nápisem *Tady končí Nebe*. Ba ta cedule snad ani neexistovala.

Bůh toho viděl nejvíc, ten to celé vytvořil. Jedině on sám věděl všechno o všem.

Vědělo se, že pod Nebem byla Země. To došlo snad každému. A ještě níže bylo peklo.

Divoké, neklidné a temné peklo plné křičících bytostí, ovládané temnými silami. Vládl mu,kdo jiný než protiklad Boha, Ďábel.

V Pekle byl zmatek a panoval tam pravděpodobně strach. Všude červená a černá barva.

Za to Nebe bylo místo klidu, harmonie a míru. Na znamení toho se tu doslova na každém kroku vyskytovala bílá barva. Ta bila do očí více než barvy pekla. Ale kdo tu byl již delší dobu,ten si určitě přivykl a na bolesti očí si nestěžoval.

I andělé byli převážně bílé barvy, jen křídla měli zlaté. Některým se nad hlavami vznášela svatozář, ta také zářila zlatým svitem. Jinak se podobali člověku, barvu pleti měli normální, lidskou.

Pohybovali se volně Nebem, tak jako ostatní zemřelé duše. Některé neměli tělo, ale většina ho stále vlastnila. Vždyť ale tělo bylo jen takový obal, schránka duše.

   Do Nebe se dostali i upírka Sandra a zloděj a gembler Bob.Ten byl tímto místem zmaten.

"Věříš v posmrtný život? Na to, že existuje Peklo a Nebe? Nadpřirozeno?" zeptal se Bob té dívky, aby prolomil ticho, které se tímto místem neslo.

Široko daleko nikdo nebyl, ostatní byli roztroušeni všude možně po bílém lehkém koberci z oblaků. Byli tak daleko, že byli maličcí jako hrášková zrnka. Při čekání na odpověď se stále rozhlížel.

"Věřím. A ty jistě také. Jinak by jsi se sem nedostal. Sem, do Nebe." I mluvení ji vyčerpávalo. Oči měla tak tmavé, že malém splývaly s panenkami v nich.

Bob se přestal rozhlížet, zaměřil svůj zrak na ni, na tu dívku. Zaujala ho.

Na první pohled byla jiná. Skoro průhledná, vyčerpaná, ale ani to ji neubíralo na kráse a půvabu, který v sobě měla.

"Cože?! Já jsem v Nebi?" divil se. Ten muž byl tak trochu mimo. Asi ještě nebyl připraveny na svůj odchod. Ale kdo by byl připravený, zvlášť ve čtyřiatřiceti letech?

"Ano,jsi. Nechceš tu snad být?" řekla tiše.

Nezaváhal. "Ale ano, to ano. Jen..jen jsem to nečekal," podivil upřímně. Myslel si, že ho sem s jeho minulostí nepustí.

"Pročpak jsi to nečekal? Něco jsi provedl? Zavraždil? Profetoval jsi svůj život, nebo jen promrhal?" hádala, ale ani jednou se nestrefila. Upírka byla zvědavá.

Rozhodl se, že jí o svém životě něco poví.

"Ani jedno, ale nedokážu říci, zda přihořívá, zda jsi blízko. Ono je to vlastně všechno asi podobné, jde to ruku v ruce. Ale já jsem kradl. Kradl jsem, protože jsem neměl peníze. Ty jsem prohrál na automatech."

"Mmm, zlodějíček a k tomu navíc gembler. To seš mi teda pěkné kvítko. To tu nemáš co dělat!" vyřkla jasný rozsudek. Tak jasný, že to pochopil i on. Sklopil zrak, sám věděl, že má pravdu.

"Já vím, nezasloužím si to. Ale copak ty, ty jsi snad nikdy nezhřešila? A nevím není odpověď." Sedl si do tureckého sedu na mráček. Ona ten pohyb zopakovala a mírně se zabořila do obláčku.

Zamyslela se. Oči jí ještě více ztmavli.

Co je vlastně ona? Upírka. Momentálně sice vyčerpaná z toho všeho dřívějšího dění kolem, ikdyž to už se jí delší dobu netýkalo.

Na upíra se chovala slušně. Skoro jedno století nezabila, ikdyž to k jejímu životu prostě patřilo. Snažila se žít jako člověk a myslela si, že se jí to dokonce i dařilo. Ale i tak její minulost nebyla zrovna ukázková, v porovnání s člověkem.

A to se nepřipletla do každého krvavého boje o kořist. Ale bavilo ji to, štvát svoji kořist. Štvát člověka. Vždy ho chytila, zakousla se mu do tepny, kde byl největší průtok krve, a pak mu pomaloučku vysála tu krev z těla, až do poslední kapky.

Vidět, jak se při tom svíjí v bolestech a naříká, byl pocit k nezaplacení. Stejně se smrti mnozí oddali, jelikož věděli, že není šance úniku. Úniku ze spárů krvelačné upírky.

Prostě to k jejímu životu patřilo, tak jako ke každému životu upírů a upírek.

"Co si vlastně zač?" vytrhl ji jeho hlas ze zamyšlení. Poznal na ní, že není jen obyčejná dívka. Kdo je ale doopravdy, to zatím úplně jasně nevěděl, možná jen tušil a tak trpělivě čekal, až se mu to uráčí objasnit.

"Asi jsi si všiml, že nejsem jentak lecjaký člověk. Všiml sis dobře. To bude tím, že já nejsem člověk. Jsem o něco..lepší, možná vyspělejší...než ty. Prostě upírka."

To samotné zjištění s ním ani nezamávalo, ani nezměnil výraz ve tváři. Možná to tušil.

"Tak co tu děláš? Upírka v Nebi?" Pouze to, proč tu je, mu přišlo divné.

"To samé co ty-nevím. Tedy-nevím to jistě. Vyslechni mě."

"Když mi neprokousneš hrdlo," zasmál se. Ona se však nezasmála.

"To už delší dobu nedělám. Nudí mě to. Ale dřív jsem nebyla žádný svatoušek. Za můj poměrně krátký život, žila jsem jen 300 let, jsem toho vyzkoušela hodně. Mám za vinu smrt obyčejných prodavačů, malířů nebo šéfů nejrůznějších firem, ale i několika herců či popových zpěvaček. Těm všem jsem prokousla hrdla. Před ničím jsem se tehdy nezastavila, bavilo mě to. Bylo to náplní mého života. Žila jsem tak jako každý upír."

"Když tě to tedy tolik bavilo, proč už teď nic takového neprovozuješ? Žádná chuť po krvi se v tobě neskrývá?" Jen tak mimochodem si pomyslel, že jí není devatenáct, jak si původně myslel, když hádal její věk.
Sandra protočila temnýma panenkama. "Již jsem ti to řekla-nudilo mě to. Ani nevím, kde přišel ten zlomový bod. Prostě někdy přišel. Omezila jsem krev, hony za kořistí i styky s ostatními upíry. Začala jsem žít jako člověk, tedy-alespoň tak jíst. Školu, vzdělání, to jsem neměla. Vydělávala jsem si na brigádách, pokaždé někde jinde, o kus dál. Stačilo mi to. S nikým jsem se nestýkala a tak nevím, zda někomu přišlo podezřelé či přinejmenším zvláštní, že nestárnu."

"Když si tu...to znamená, že tě musel někdo zabít," přemýšlel nahlas Bob. A nebo jen chtěl odvést téma. Na téma ještě horší.

"Mě nikdo nezabil. Proč by měl?" Nechápala ho.

"Nebo mi chceš říct, že si umřela stářím?"

"To ti říct vážně nechci."

"Nějak si umřít musela." Stále mu ale nedocházelo jak. Chvíli přemýšlel.Najednou se mu odpověď vyrýsovala v hlavě. "Ty ses zabila sama?" Tu větu skoro vykřikl.

Usmála se. Konečně mu to došlo.

"Jo,sebevražda. Říkej tomu jak chceš. Otočila jsem si krkem, zlomila vaz. Brnkačka. Nemysli si, že jenom lidé si berou dobrovolně životy. I upírka může dobrovolně sama sebe zabít."

"A proč jsi to udělala? Jaký může mít upír důvod k tomu, aby ukončil svůj život? Pochopil bych sebe, ale ty? Ty s bezstarostným životem?"

"Každý má nějaké starosti, nemysli si. Žila jsem skoro sto let slušně. Nemohla jsem pochopit, jak jsem ty 'začátky' mohla vydržet. Lidská krev pro mě dříve byla náplní života. Postupem času se to měnilo. Nakonec jsem na tu tekutinu zbarvenou do ruda ani nepomyslela. Ale kdybych si na ní vzpomněla, nebránila bych se té myšlence, té touze. Jenže to se nestalo. Pak jsem najednou nechtěla žít dál, přihlížet honičkám mezi lidmi či mezi upíry nebo mezi upíry a lidmi. Neměla jsem pro co žít. Pro člověka to bylo něco jako kdyby tě nikdo neměl rád, neměl jsi kamarády, prostě nic co by naplňovalo tvůj život a ty by sis připadal zbytečný a myslel si, že tvůj život nemá smysl. No a tak jsem se jednou rozhodla pro smrt a víckrát to nezměnila. Teď jsem tady."

"Jedna třetina života být dobrý člověk, tedy upír.Dobrý výkon, na to že nejsi ani stejná jako my. Já byl špatný od začátku do konce, ačkoliv bych takový neměl být. A ten konec přišel nečekaně, rychle.Možná jsem se mohl ještě změnit, kdybych žil."

"Proč nečekaně? Co se stalo?"

"Přestřelka, když jsem se vracel z herny. Zasáhli mě kulkou přímo do srdce. Nulová šance na přežití, na místě mrtvý. Zůstal jsem tam ležet, s kapsami prázdnými. Peníze už leželi uvnitř automatu. Ale zasloužil jsem si to."

"Nikdo není tak špatný, aby si zasloužil zemřít."

"To říká ta, která spáchala sebevraždu."

"Vždyť přece důvod znáš."

"Jo, já vím. Ale nejhorší je, že na tom, co jsem dělal, mi nepřišlo nic špatného. Uvědomil jsem si to až tady. Ale proč jsem si to uvědomil, až když je pozdě?"

"Tak to je možná dobře, že jsi tady. V Pekle bys na to asi nikdy nepřišel. A pamatuj-lepší něco než nic."

"A nebo lepší někdy než nikdy."
 
    Bůh, seděl někde v dáli, a nudil se. Vypadal jako stařík, ale byl svěží a plný života. On, stvořitel všeho, tady v Nebi i všemocný, byl schopný opravdu všeho. Oproti ostatním v Nebi měl jednu velkou výhodu-viděl vše, co se v Nebi odehrávalo a slyšel vše, co bylo v Nebi vysloveno.

Neunikl mu ani rozhovor mezi upírkou Sandrou a zkaženým Bobem. Asi neměl nic jiného na práci, že se zaměřil zrovna na ně. Bedlivě je vyslechl a slyšel každé jejich slovo, aniž by o tom oba dva něco věděli.

Několikrát se během odposlechu podivil.

"Co tu dělá ten zlodějíček? Ten má jít přece dolů do Pekla! Jak se to mohlo stát, že je tady? Musel jsem někde udělat chybu, nejspíš z nepozornosti." brblal si pod svoje dlouhatánské vousy. "A mít tady upírku? To také není zrovna běžné."

Nevěděl, zda má ty dva ponechat tak jak jsou tu teď, nebo zda je odsud neposlat pryč. Musel zavolat anděli, své rádce, aby mu pomohli. Hlasitě je svolal a pár andělíčků se jich slétlo kolem něj. Třepetali křídly a trpělivě Boha vyslechli, co ho trápí a s čím je třeba mu pomoci.

Debatovali o problému,  jako kdyby měl každou chvíli ten zloděj něco provést i něco tady v Nebi. Navrhovali různá řešení, ale nakonec měli úplně jasno jen o té upírce. Tu tam prý nechají do té doby, dokud se nějak neproviní a nezhřeší. Což se může stát klidně hned příštího dne.

A Bob?T o byl složitější oříšek, který jen tak někdo nerozlouskne. Padaly názory typu 'Vždyť on toho lituje' nebo 'Slyšel jsi, že když žil ještě tam dole, že mu to špatné nepřišlo' či 'tak to neměl dělat'.

Vyslechli rozdílné názory, které se navzájem mezi sebou přebíjeli. Jedny byli pro a druhé proti ponechání Boba v Nebi.

Nevěděli, zda bylo to rozhodnutí správné, ale nakonec se shodli. Rozhodli nejlíp jak mohli a uměli.

A tak se ta křehká stvoření opět rozlétla po okolí do všech koutů Nebe, čistého a bílého světa.

Bůh ho nechal ještě chvilinku popovídat s tou okouzlující upírkou. Když si mají co říct, tak ať si to řeknou. Bylo mu ho líto, ale pravidla byla jasná.

"Jak dlouho tu vlastně jsi?" otázal se opět Bob.

"Jenom chvilinku," odpověděla upírka. Už nebyla tak průhledná, nabírala na barvě. Na bílé barvě. Pomalu začínala být více bělejší než vše kolem ní. Odlehčené, klidné a mírumilovné prostředí jí svědčilo.

"To jsme na tom stejně."

On tam byl jen chvilinku, ona navždy.

Konečně se Bůh odhodlal. Bob začal klesat, zapadával do bílého nabobtnalého mráčku. Nakonec Bůh celý proces urychlil a Bob se celý propadl obláčkem.

Nečekal to ani jeden z nich. Tedy vlastně, on to čekal, ale netušil, že to bude tak rychlé.
 

Sandra osamotněla. Té to připadalo nespravedlivé. Chtěla, aby tu s ní zůstal. Chtěla tu být s ním.

Ještě než se stihli více poznat, rozdělili je. Bůh je rozdělil. Sandra by šla klidně za ním do Pekla, nebo kam to vlastně jde, jen aby ho potkala. Vždyť tam, do Pekla, vlastně patří i ona, ze dvou třetin.

Bob padal pomalu. Došlo mu, že padá do Pekla. Kam jinam?

"Ještě se uvidíme," zavolala na něj skrze díru, která po něm v mráčku zbyla. Ta začala pomalu zarůstat bílými vlákny. Sandra ho ještě chvíli pozorovala, než se malá skulinka zacelila úplně.

Uslyšel ji, však ponechal bez hlasité odpovědi. Jen se pro sebe usmál, a poprvé a naposledy jí zamával. Toto gesto již neviděla, nebylo kudy. Mával spíše Nebi, dával mu sbohem a děkoval za jeho návštěvu. Sice krátkou, leč nezapomenutelnou.

Sandra nevěděla, jak to udělat, ale věděla, že ho chce ještě alespoň jednou vidět. Zkusí se za něj někde přimluvit. Jednou to někdy, možná vyjde. I Bob se chtěl do Nebe vrátit. Však on se tam někdy vrátí. Věděl to. Už kvůli Sandře.

ŠKUB! Bob najednou pocítil, že stojí na místě. Zastavil se, pád byl přerušen. Přestal padat. Věděl, že stále není v Pekle. Takhle přece nemůže vypadat Peklo. Odkdy je Peklo modré?

Došlo mu, že se zasekl někde mezi Nebem a Peklem, ikdyž už měl dávno trpět a hořet v Pekle. Visel někde nad zemí v nebi, v tom obyčejném nebi, kde létají letadla a ptáci.

Tohle asi Bůh (opět) neplánoval. Zase se někde stala chyba, ale tentokrát ji Bůh nenapravil. Nechal ji být.

A tak si tam Bob jen tak levitoval ve vzduchu a levituje tam ještě do teď, pokud ho nenabralo nějaké letadlo či ho nesejmul nějaký pták. Nikdy přece nevíte, co takový malinký ptáček dokáže, zvlášť když si lítá ve vzduchu, ve svém světě. Inu, létat bez křídel není jenom tak. Ale dokázal to, udržel se tam, ikdyž neměl perutě jako anděl či nějaký jiný okřídlenec.

"Kdyby něco, krev se mi momentálně hnusí!" vykřikla Sandra do ticha na celé Nebe, když už tam delší dobu stála bez Boba. Slyšeli jí snad i dole v Pekle. Jistě ji zaslechl i Bob. Sandra ta slova myslela vážně. A když už upír nejevil zájem o krev, nebyl to pořádný upír, a tak Sandra mohla nadobro zůstat v Nebi.

Od Sandřina příchodu již uběhl nějaký ten den a ona byla odměnyhodná, opravdu až nečekaně na upírku. Nezabila, nezhřešila ani nevyvraždila celé Nebe. Pobytu v Nebi Sandra si vážila.

Jednou si ji Bůh vzkázal, že se za ním má někdy zastavit. A tak se ho vydala navštívit.

Až dosud neměla tu možnost ho potkat osobně, byla to pro ni čest, být pozvána samotným Bohem. Když dorazila, zrovna obědval, ikdyž by se jeho existence obešla možná i bez toho.

Na talíři mu ležel krvavý steak. Neměla tušení, kde ten steak mohl vzít, nakonec, vždyť je to vlastně fuk, ale i tak jí zaujal. Při spatření toho krvavého plátku masa se v Sandře něco pohnulo. To ta krev, jíž byl ten kus nasátý.

Bůh se zrovna chystal Sandru pochválit a pogratulovat jí za to, že je hodná a že se ve svém dřívějším rozhodnutí, ponechat ji tady, nemýlil. Už otvíral ústa naladěné na proslov, když v tom se Sandra mlsně olízla. Najednou ji nelákala jen ta krev v tom steaku, ale i ta která protékala tepnou Bohovi na krku. Pulsovala v pravidelných rytmech.

A bylo to tady. Najednou se v ní po dlouhé době probudila touha. Touha po krvi. Věděla, že to někdy přijde. Sama si řekla, že když se to v ní probudí, ať je to kdykoliv, nemá to potlačovat.

Ta chvíle právě nadešla. Ani se nesnažila svojí touhu skrývat, nezkrotila svůj mlsný jazýček. Ani to nedokázala. Nechala mu volný průběh.

Právě si vybrala svoji první oběť po dlouhé době. Udělala nejdříve několik pomalých, ladných pohybů, toužebně ho obcházela a pozorovala. Zaměřená byla stále na ten jeho krční potůček krve.

"To neuděláš," zaburácel. Došlo mu, co chce udělat. Sice slyšel vše,ale nemohl číst myšlenky.

Pár rychlých kroků a stála za ním.

"Chceš to vidět?" pronesla vyzývavě. Naklonila se k němu a představila si proudy krve tryskající z jeho hrdla. Zavřela oči, jako když se mladá dívka poprvé líbá a chce si ten prožitek vychutnat. Vycenila zuby jako vlk a zakousla se mu do krku. Zasténal bolestí.

"Dá se Bůh vůbec zabít?" problesklo jí hlavou,"Uvidíme."

Prokousla mu kůži a dostala se na největší zdroj té červené tekutiny. Pocítila její chuť na svém jazyku. Byla nasládlá.

Začal kopat nohama kolem sebe a mávat rukama. Nepomáhalo to. Sandra sála a sála. Bůh už se nemohl bránit, všechny jeho síly byly vyčerpány.
Přestože byl Bůh velkého vzrůstu a objemnější postavy, vysála z něj krev všechnu. Několik litrů jeho krve teď putovalo jejím trávicím systémem.

Teprve až když byla plná, odtrhla se od něj. Slízla kapičky krve ze svých špičáků a otřela si hřbetem ruky rty. Měla pocit, že kdyby se napila jen dalšího mililitru krve, praskla by.

Poslední kapičky krve, které v něm zbyli, momentálně vytékaly z dvou hlubokých ran v pravidelných rytmech na povrch a stékaly po záhybech kůže na těle. Obláčky pod ním se barvily do ruda.

Došlo jí, co se stalo. Ona zabila Boha! Byl sice mocný, ale možnost zmrtvýchvstání mu nadělena nebyla. Zůstal mrtvý.
 

Před ní ležela odpověď na nedávno položenou otázku, která jí probleskla hlavou-jeho tělo,bezvládné a..mrtvé. Bůh byl mrtev. To byl fakt, se kterým bylo potřeba se smířit. A ano,dá se zabít.

Dříve zabila různé bytosti, ale Boha ještě ne. Docela velké sousto na obyčejnou upírku. Víckrát už to ale neudělá.

Sandra si při pohledu na něj vzpomněla na poměrně nedávno vyslovená slova. Lhala. Vlastně ne tak docela. V tu dobu, kdy ji ta slova vyšla z úst a ona tvrdila, že se jí krev hnusí, nelhala. Tehdy to ještě byla pravda. Kdyby to ale řekla teď, byla by to lež. Takhle to dopadlo, když nepotlačila upíří chutě a neodolala vůni krve.

Jak se tam tak skláněla nad nehybným tělem, všimla si, že ji celou tu dobu pozorovala několik andělů. Byli svědci toho všeho. A ona v žádném případě nechtěla mít svědky.

Andělé se hodlali pomstít. Četla jim to v očích, jako by to byla knížka a v ní byl jasně červený nápis *My se za něj pomstíme, to ti nedarujem, to ti jen tak neprojde, to ti nikdo nepromine!*.

"Tak pojďte do mě, jestli se mě nebojíte!" hecovala je Sandra a zároveň zastrašovala.

Oni ale zůstali na místě, byli jako přikovaní. Naháněla jim hrůzu. Z jejich očí se pomalu začala bojovnost vytrácet, touha po pomstě možná přetrvala, ale byla zastíněna strachem.

Inu, kdo by zůstal klidný při pohledu na upírku? Snad jen Bob, ale to ještě netoužila po krvi.

Myslím, že mít ostré zuby a zároveň chuť na krev bylo docela velké plus, a mít obojí dohromady byla vražedná kombinace. Zvlášť oproti andělům, kteří neměli nic. Snad jen křídla, ale tady v Nebi může lehce pohybovat a poletovat každý.

Sandra se za nimi rozběhla. Oni se otočili a začali utíkat .Někteří poletovali nebo si jen zlehčovali práci občasným máváním křídel. Nebylo jim to však nic platné. Pro Sandru byli snadný cíl, znatelně snadnější než Bůh.

Za chvíli bylo o pár andělů méně. Leželi na obláčcích. Byli to takové nebeské mrtvolky.

Sandra si myslela, že svojí chuť ukojila. Ale s jídlem roste chuť, jak se říká. Opravdu tomu tak bylo. Pár kusů jí nestačilo. Vrhla se na hledání dalších obětí.....

Ty nalézala lehce, ikdyž Nebe bylo asi nekonečné, přinejmenším hodně veliké, ale i tak se ale nebylo kam schovat. Sandra našla každého všude, ať byl kdekoli.

Za tu dobu vyvraždila většinu andělů. V Nebi se jich vyskytovalo již jen hrstka. Teď se již chystala na obyčejné lidi.

Někteří Sandře usnadnili práci, udělali ji za ní, protože chtěli žít poklidný život, najít věčný mír a klid a ne se klepat strachy a bát se i o svůj nebeský život. Ostatní, když uviděli mrtvé anděly, pokud se tedy nezabili, se drželi stranou a zbytečně Sandru neprovokovali. Ti zustali žít nejdýl. Někdo zase přešel dobrovolně do Pekla, protože si řekl-utrpení jako utrpení.

Jiní se Sandry a toho blázince kolem nebáli, a tak v tom prostě žili dál. Sandře se vyhýbali. Ona si je nechala na potom, stejně je poté nemilosrdně pozabíjela. Jednoho po druhém. Moc živých exemplářů již v Nebi nezbývalo. A Sandře jich líto nebylo.

 Sandra chodila od tělu k tělu, kolem ní kroužili bezmocné duše, a ochutnávala jejich krev. Jedna byla sladká, druhá chutnala trochu hořce, třetí jí zanechala v ústech podivnou pachuť a ta poslední byla taková nakyslá.

V Nebi zkrátka od toho osudného dne, kdy zemřel Bůh a v Sandře se probudila staronová touha, zavládl zmatek. Ten trval několik dní. Za něj mohla Sandra. Kdyby se tehdy andělé a Bůh nespletli, mohlo by to být vše jinak. Neměli ji tady nechávat. Ale zmýlili se. To právě v ní dřímalo nebezpečí.
 
A zatímco Sandra přihlížela blížícímu se konci, za který vlastně mohla ona sama, Bob si dokola a dokola létal modří v nebi a nevědom si té katastrofy se na návrat do Nebe těšil.

Bob o té zkáze nic netušil, dokud si ho Sandra nezavolala a dokud se nevrátil do Nebe. Sice mu přišlo divné, že ho nepozval zpět přímo Bůh, ale přešel to.

Když Bob vstoupil zlatou bránou do Nebe, byl šťastný, že po dlouhé době opět uvidí Sandru.

Rozhlédl po Nebi, najednou byl celý vyjukaný. Díval se do pusté a prázdné dáli. Uprostřed ní se na něj usmívala Sandra.

"To je tvoje dílo?" otázal se a ona přisvědčila. Pochválil jí. Měli celé Nebe skoro jen pro sebe. Již zbývalo jen několik lidí, a ještě méně andělů.

Sandra se za nimi rozběhla, jelikož byli nedaleko. Se svými sprinty byla brzy u nich. Bob ji zasněně pozoroval. Sandra se na ně vrhla. Jeden za druhým odpadávali.

Za chvíli se Sandra vrátila, ještě s ušpiněnou pusou. Bob natáhl paži a hřbetem ruky jí krev setřel.

Teď už byli úplně sami, jen duše zvířat kolem nich poletovali. To jim ale nebránilo v tom, aby si pohled na to vše vychutnali.
Byli poslední dva živí v Nebi.

"Já ti říkala, že se sem ještě někdy dostaneš. Slib je slib a já ho splnila. Dodržela slovo. Vítej zpět."

Dílo bylo dokonáno.

Ruku v ruce se procházeli se mezi těly. Scéna jako vystřižená z romantického filmu.

Tahle to dopadlo, když se v ní probudilo její staré já, když v sobě objevila opět upíra. Proto se do nebe nepouštěli zlí lidé, natož pak upíři, Chtěli se vyvarovat toho co se nyní stalo. Ale na to již bylo pozdě. A proto pamatujte-udělat výjimku může být chyba.

Pokud jste se dostali až sem, to znamená, že jste povídku museli celou přečíst. Pokud jste tedy značnou část nepřeskočili. Děkuji vám za přečtení, a chtěla bych znát váš názor, co si o ní myslíte laugh (A také mám ještě otázku-Je na škodu, když je povídka dlouhá?)

Komentáře

  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
      Čauky. Musím si to přečíst ještě jednou a pořádně, ale ten nápad se mi líbí. Řádící upírka v nebi mi přijde velmi originální smile Za předpokladu, že je to tvoje první povídka tak chválím. Bohužel si budu muset trochu zakritizovat, tak se na mě, prosím, nezlob.

      To formátování je hrůza. Chybí ti mezery mezi větami, slévá se to tak do jednoho velkého bloku a při délce takové povídky se to pak velice obtížně čte. Když si dáš tu práci a dílo zreviduješ, věřím, že si to přečte daleko víc lidí. I já bych si to ještě jednou rád přečetl, ale ne v tomhle stavu smile Taky si dávej pozor na přímou řeč. Pokud po uvozovkách pokračuješ, nekončí přímá řeč tečkou, ale čárkou.

      Být tebou, nepouštěl bych se do zbytečně obsáhlých děl, zkus něco menšího, potrénovat prsty a mozek. Vím, že se říká, že je dobré začít hned s něčím velkým, ale lidi toho občas nakecaj smile Zkus třeba něco kratšího, nebo povídkáře, u toho je dycky sranda.

      No a nakonec chválím za odvahu, že si předhodila svou prvotinu nám, žralokům fóra tvůrčího psaní smile Za to máš plussmile 

    A dotaz na závěr: proč si to přepisovala na mobilu?surprised
  • EliskasEliskas Komentářů: 29
    Ne,samozřejměže se zlobit nebudu.Je dobré znát názory odborníka laugh Nápad byl to nejlepší,no a tu kritiku jsem celkem čekala,ale i ta je potřeba laugh
    Já vím,že to formátování je celkově divné.Myslíš,že by vadilo kdybych se to pokusila napravit a upravit?
    A musím přiznat,že té chyby s prehozenim tečky za čárku ani nijak nevšimla(teď to vypadá,že sem si to zpětně nečetla,ale není tomu tak). Tedy pokud myslíš přímou řeč ve spojení s větou uvozovací .
    Jo,s tím máš asi pravdu,momentálně zůstanu u něčeho menšího.Ale fakt menšího.Nápadů mám zatím dost,povidkar použiju až dojdou laugh
    No,jelikož rodiče mají obchod na internetu,je Pc pořád zabraný a nebo je tam ségra.Notebook v domě sice máme,ale je opět rodičů,ikdyz jsem občas u něj také.
    U Pc není moc velké soukromí,neustále tam někdo chodí,a tak si vše píšu na papír.To,co chci zveřejnit,si přepisují do Color note (snad se to tak jmenuje) a prostě si to pak preposlu a přes Pc doladim detaili(to je už le rychlý).No a mobil mám taky pořád po ruce,že laugh
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
      Tak to potom chápu. smile Jsem rád, že to bereš sportovně. smile

     A klidně si upravuj, jak uznáš za vhodné. Můžeš to udělat přímo tady, v prohlížeči. Nicméně doporučuju to udělat na PC, protože mobilní verze nefunguje tak dobře, jak jsem očekával smile Editování příspěvků tu funguje jednoduše. Chvíli podrž kurzor v pravém horním rohu příspěvku, který chceš upravit, někde u fotky. Počkej, až se ukáže ikona klíče, na tu klikneš a z menu vybereš položku Upravit příspěvek. 
  • EliskasEliskas Komentářů: 29
    Kdybych to nebrala sportovně,tak pro jistotu ani neodpovím nebo se urazim či bych přestala psát laugh a nestalo se ani jedno,takže dobrý laugh
    Upravování přes mobil riskovat nebudu,radši to nechám na později přes Pc laugh přes mobil jen číst a komentovat laugh
    Budu se řídit tvými radami,snad se mi to povede laugh
  • LucieLucie Komentářů: 421
    Je dobré, že jsi to zformátovala smile

    Moc se mi líbí celý úvod  - popisy nebe, Sandra a Bob. Poté, co Sandra začne řádit v nebi, se celý příběh rozplihne, tam by bylo dobré to hodně prokrátit, aby vynikla pointa. Možná hned po zabití Boha i blízkých andělů by bylo dobré tam hned střihnout závěr dvojice Sandry a Boba v nebi. Myslím, že by to povídce prospělo, a vynikl by tím celý námět a úmysl. laugh


  • EliskasEliskas Komentářů: 29
    Taky si říkám, že sem udělala dobře, předtím to vypadalo šíleně, to musím uznat laugh Tak jo, pokusím se to na konci pokrátit, ale ne nějak extrémně laugh Uvidím,co z toho vyjde.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,756
    Tak koukám, že po návratu ze světa mám pořád ještě mezery a musím tady objevovat další a další věci.

    Takže, jako námět je to skvělý. Je to nádhera v tom, že si můžeme vymýšlet a tvořit bez nějakého omezení, že? Trochu mne ale už vadí lehká přehršel upírů, teď je to nějaká móda a nějak je přeupírováno. Pořád si myslím, že Bram Stoker našel toho nejupíropvatějšího upíra a ty ostatní už jsou jen klony.

    Spojení upírů a nebe je fakt originální. Ale opravdu bych to dost pokrátil a udělal takové trochu akčnější, některé věty jsou zbytečně dlouhé. Ber to tak, že čtenář si vybere povídku podle názvu, očekává něco, co tam není a čte spíš trochu filosofický text.

    Třeba odstavec:

    Sandra se za nimi rozběhla, jelikož byli nedaleko. Se svými sprinty byla brzy u nich. Bob ji zasněně pozoroval. Sandra se na ně vrhla. Jeden za druhým odpadávali.

    Slovo jelikož sem vůbec nesedí a rozdělit text do několika krátkých vět není dobré. Zkus si to přečít nahlas a uvidíš, co je tu za problém.

    Fuj, to jsem se rozkritizoval... Budu si muset svoje věci pořádně překontrolovat, abych tam něměl podobné věci...laughlaugh
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.