Prostředí a místa

masenkamaskovamasenkamaskova Komentářů: 285
upraveno 11. červenec 2013 v Tvorba díla
Takže už máme příběh, máme postavy, ale ještě nám chybí takový ten třetí neodmyslitelný aspekt - prostředí.

Samozřejmě prostředí záleží na mnoha věcech - žánru (fantasy, detektivky, westerny, sci-fi,...), podstatě příběhu i na samotných postavách (pochybuji, že pětiletá Markétka by si vyrazila na výlet do Las Vegas :D)

Takže dneska spíš obecněji a kreativněji bych se vás chtěla zeptat: Jaké tvoříte prostředí, krajinu a místa, kde se vaše příběhy odehrávají?

Když už píšete z klasického, současného a reálného světa, vymýšlíte si třeba vlastní města, vesničky atd.? Jak při tom uvažujete?

A co je podle vás potřeba, aby "to kolem" bylo pro čtenáře uvěřitelné?

Zkoušeli jste někdy tvořit celý nový svět s vlastními zákony? Jednou jsem přemýšlela o světě, kde nefunguje gravitace. Jaké jsou vaše nápady?

Nebojte se rozepsat, vaše názory mě zajímají. Je totiž hrozně zajímavé znát názory a myšlení ostatních, abychom viděli, jak jsme každý originální :D Psaní zdar.
Psaní je cesta jak zažít to, co se vám v reálném životě nemůže stát.

Občas se vyžívám i v hudebních provedeních. Písničky můžete sledovat zde: Lexi Felix

Komentáře

  • Nebudu zapírat, pro mě je často dost složité a namáhavé vůbec popsat svět, který kolem sebe hrdinové mají. Možná proto se raději držím uvnitř budov, místností, stanů a prostě "vevnitř". Ne že bych neměla dostatečnou fantazii, ale popsat krajinu, aby celkový dojem zněl co nejlépe, to mi dělá trochu problémy.

    Svoje příběhy se snažím zatím zasazovat do reálného světa, ale myšlenky se rozbíhají a momentálně mám v myšlenkách celé tři světy, které potřebují utvořit, dotvořit a zhmotnit.

    Ráda totiž při tvoření míst porušuju pravidla - prostě něco...teplo ve vysokých horách, nepřítomnost gravitace, stromy s korunou ve tvaru trojúhelníku obráceného na špičku...jsou to spíš absurdnosti, ale ráda o nich přemýšlím. Chtěla bych totiž, aby svět, ať už je založený na reálném nebo reálný je, měl něco originálního v sobě.

    Taky neumím myslet v malém. Když už přemýšlím o světě, nedokážu vytvořit jednu vesničku, moje postavy potřebují prostor a jednotlivci se občas nacházejí na míle daleko od sebe. V aktuálním projektu jsem si třeba vytvořila hned pět prostorových sfér na Zemi, které se prolínají, ale nepřekrývají, takže jsou oddělené. Občas mám problémy s jejich definicí. Já sama vím, jak fungují, ale nedokážu to popsat přesně.

    Osobně si myslím, že každému sedí jiný žánr a tudíž každý tvoří jiné prostředí. Ale i s ním se dá vyhrát. Co jsem četla, tak někdo si tady kreslí mapy, ne? Já jsem si u jednoho světa s touhle myšlenkou pohrála, ale úplně mi to nejde.

    Ke mně asi vše :D
    Psaní je cesta jak zažít to, co se vám v reálném životě nemůže stát.

    Občas se vyžívám i v hudebních provedeních. Písničky můžete sledovat zde: Lexi Felix

  • JitkaJitka Komentářů: 146
    Ahoj,

    Tvá vlákna, Míšo, jsou vážně podnětná, musím říct. Vždy mám možnost se trochu zamyslet nad vlastní tvorbou.

    A nyní k odpovědi (dnes neplánuju tak dlouhé zamyšlení jako nad postavami, ale určitě to bude nějaký ten řádek i tak :D ).

    Co se týče prostředí, budu mluvit o tom ze žánru fantasy. Jiný žánr nepíšu, takže něco jako řešení problému používat či nepoužívat v našem světě jména měst, která existují či ne, řešit nebudu. I když třeba taková městská fantasy se v pohodě může odehrávat v nějakém městě z našeho světa, ale to zkrátka není můj případ.

    Obecně řečeno se musím přiznat, že mám sice vytvořený svět, ale jak konkrétně vypadají místa, na kterých se hrdinové vyskytují, sama nevím. Já nemám tento druh představivosti. Takže jde-li postava do paláce, jde prostě do paláce. Bez bližších specifik. Nechávám v tomhle prostor čtenářově fantasii. Každý, kdo chce, si určitě nějaký palác představit dovede. To samé hora, řeka, chrám, les (pozor – tady dokonce rozlišuju džungli a normální les mírného pásu :D ) Jakýkoliv popis pak už souvisí s příběhem. Třeba postava se v džungli potřebuje ukrýt a napadne jí vylézt na strom. A najednou se tam nabízí prostor pro porovnání kůry, jak ji zná ona ze severu a jak vypadá tam (pro informaci není tak hrubá, těžko se po ní leze => postavě se to nepodaří).

    Co se týče dalších popisů, mám dost výhodu, že vše pozoruji očima postav. Pokud se budu držet příkladu výše, seveřan je válečník, on nezná názvy stromů, které nikdy neviděl. Čili spousta problémů a detailů mi odpadá tímto. Navíc tímto způsobem popisuje jen opravdu to, co ho zaujme, ne prostředí jako celek.

    A nyní se dostávám k samotnému světu. Ten mám, co se týče jeho principů a chodu, propracovaný docela podrobně. Zakládám si na tom. Píšu politickou fantasy, jde tam hodně o moc mezi královstvími, souvisí to s ekonomií daných zemí, náboženstvím, kulturou a vyspělostí daných lokalit. Pokud se tedy snažím být v něčem originální, je to tohle. A čím podobnější je zbytek, tím uvěřitelnější to pro čtenáře je. (Mít tam například tvé stromy nebo nulovou gravitaci, nikdo mi to nesežere; velice záleží na tom subžánru.)

    Myslím si, že čím méně tam dáš podobných vymožeností, tím více prostoru máš pak pro samotné postavy. Čím rozmanitější krajina, tím ti zaniká to hlavní - příběh. Pak moc popisuješ, protože se to snažíš čtenáři popsat přesně tak, jak si to představuješ, a tím vzniká spousta nudného a nezáživného textu. Čtenář se v tom ztrácí, protože ho to nebaví a jen jezdí očima po řádcích. Asi proto už dnes (pomineme-li povinnou četbu) nikdo nečte Jiráska.

    Shrnu-li to, jsem určitě pro pevný řád světa. Stačí, když ho budeš mít v hlavě. Není nutno popisovat vše. Čtenář to z toho vycítí. Z popisů pak vybírat jen to nejzajímavější a snažit se to vždy prokládat dějem.

    P.S. čím víc rozmanitější svět děláš, tím se najde víc lidí, kteří ti do toho budou rejpat. Přemýšlela si třeba u světa s nulovou gravitací o pohyblivosti člověka? Taková společnost by vůbec neměla vyvinutou svalovou soustavu, nejsem biolog, nedovedu ti říct jaký přesah by to mělo, ale dost možná časté srdeční choroby, lidé by se nemuseli dožívat nikterak vysokého věku. Jak by se rozmnožovali? Nevím, jak funguje sperma v těle bez gravitace – vznášelo by se tam taky nějak. Mohlo by dojít k vajíčku, aby ho oplodnilo? A jen těžko by se to dalo vysvětlit tím, že se lidé množí ve zkumavkách, protože taková společnost by se nikdy ani nemohla rozvinout tak, aby k něčemu jako umělé oplodnění dospěla… atd. Nemá cenu pokračovat, nerozumím ani biologii ani fyzice, ale určitě by se našel někdo, kdo ano. A pak je prostě velice těžké tohle odůvodňovat, pokud nechceš říkat – tak prostě v mém světě je. V tom okamžiku se dostáváš do situace, kdy ti to nikdo nebude baštit. V jednoduchosti je síla.

    Díky za téma ;)
    J.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,675
    Jíťo, dobré povídání, přečetl jsem si ho se zájmem. Asi v každém žánru je potřeba, mít rozmyšlené postavy a prostředí, zvlášť, pokud píšeš rozsáhlejší práci a nechceš vymýšlet nějaké nelogičnosti. U mně je to jednodušší v tom, že píšu hlavně kratší věci a u povídek to zase není tak nutné. Nahodit prostředí jen tak zhruba a mít vymyšlenou akci postav. Opravdu, v jednoduchosti je síla.
    Třeba si zkus zabrousit někam do jiných sfér, nemusí to být jen a jen fantasy, ono je to takové osvěžení.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • JitkaJitka Komentářů: 146
    Asi bych se hádala. Aspoň co se fantasy týče. I na krátké povídce je znát, pokud je z propracovaného světa. Minimálně na vlastní tvorbě mi to tak přijde, že povídky, které mají na pozadí ten svět, vyznívají lépe. Je z nich cítit ta lehkost, kterou dává jistota známých kolejích. Ale každý to máme trošku asi jinak.
    Jinak já pár děl mám mimo fantasy. Z našeho světa, který taky znám dobře. A dokonce se tato díla setkala s lepším ohlasem, než ona fantasy. Což se mi moc nelíbí, a proto už z principu ji nepíšu, když nemusím. Jsem paličatá :D
  • Jíťo, díky za další podnětný a výborný příspěvek.

    Když se nad tím zamyslím, je pravda, že popisů světa by v textu tolik být nemělo a proto jsem nakonec ráda, že mi ty popisy zas tak nejdou. Třeba momentálně jsem dočetla Pullmanovu trilogii Jeho temné esence a on má ty různé světy opravdu rozpracované, ale když se to přečte pozorněji, je tam popisů krajiny a zvířat a všeho prostě moc.

    Je lepší něco nechat na čtenáři, on si sice každý pod pojmem palác představí trochu jinou stavbu, ale o tom to přece je.

    K tomu světu bez gravitace, s těmi podrobnostmi máš pravdu. Já bych tedy osobně neměla čas ani trpělivost vymýšlet, jak by tam lidi žili, jak by to tam vypadalo a tak. Spíš bych ho použila jako "cestovní místo". Prost svět, do kterého se někdo dostane (teleportace, portál atd.) a nic moc tam nežije ani neroste. S tím by prostě bylo moc práce a než by se vymyslel svět, příběh vyprchá.

    A absurdnosti ve světě...všeho samozřejmě s mírou. Věci, které u nás neexistují budou znít zajímavě, můžou oživit příběh a dodat mu zvláštní kouzlo, ale pokud jich bude moc, čtenáři se začnou ztrácet v tom, co je skutečné, co ne a co je vlastně ještě hezky zvláštní a zajímavé a co už je jenom hloupost na okrasu.


    Jsem ráda, že se vlákna líbí, však taky moje hlavní myšlenka byla zjistit, jak přemýšlejí a tvoří ostatní. Vždycky je zajímavé vidět myšlenkové pochody někoho jiného ;)
    Psaní je cesta jak zažít to, co se vám v reálném životě nemůže stát.

    Občas se vyžívám i v hudebních provedeních. Písničky můžete sledovat zde: Lexi Felix

  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,675
    Jé, Jíťo, nebudem se hádat... :-) Máš pravdu v tom, že fantasy potřebuje propracované prostředí. Ale chce to rozmyslet si i každou jinou věc.
    Já mám taky ale rád občas zabrousit do jiného žánru a vyzkoušet si, jestli to taky umím...:-)
    Ale u tebe je to jasné, ty jsi ve fantasy jednička...
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • JitkaJitka Komentářů: 146
    jerry: Nehádáme se. Sice jsem to tak ze srandy nazvala, ale diskutujeme. Bavíme se o našich názorech ;) A o tom to přeci je :)

    Chápu, že někteří tu potřebu zabrouzdat do různých žánrů mají. Na druhou stranu si ale říkám, že pro mě by to byla asi ztráta času, když vím, že něco takového v budoucnu psát nechci. Raději se zaměřuji na svůj cíl a šetřím si čas, abych se zlepšovala tam, kde chci.

    Neznamená to, že občas neexperimentuju. Ale jinými způsoby. Třeba zkouším psát na míru povídkám. Co jste slyšeli, nebyl styl, kterým normálně píšu. Jenže tenhle druh vyprávění mi seděl k celkovému vyznění povídky, takže jsem do toho šla a vyzkoušela si psát jinak. A myslím, že to dílku jen prospělo. Nedovedu si ani představit, jak by to vypadalo psát to v 1. osobě, v přítomném čase. Nefungovala by ani ta první věta, která tam prostě musela být :D (nehledě na to, že mám z minulého roku otestováno, že porotci v oné soutěži, kde to je, nemají vyprávění v přítomném čase ani za mák rádi :D )

  • JitkaJitka Komentářů: 146
    Míša: Nemáš vůbec zač děkovat.

    K těm popisům – já jsem si tento styl našla, právě protože mi nejdou. Na druhou stranu jsou lidé, kteří je umí perfektně. Vylíčí atmosféru na pár řádcích, takže to krásně nastiňuje, ale čtenáře neodrazuje. Beru to jako umění. Určitě. Ale za ještě větší umění považuju, když umíš ze své slabiny udělat přednost. A přesně o to se snažím svým stylem psaní, který jsem tu popsala. Vychválila jsem ho, protože prostě mým dílům sedí. Jiným by nemusel a jsem si toho moc dobře vědoma.

    Taky je vždy nutné vědět, pro koho píšeš. Ne každý styl sedne každému čtenáři. Třeba přítel ten mi pořád nadává, že těch popisů mám hrozně málo, že si nepřipadá, jako kdyby v příběhu byl. Vždy se někdo takový najde.
    Zaměřuju se proto na čtenáře, které zajímá psychologie postav, kteří se soustředí na příběh a které třeba, podobně jako mně, popisy spíš vadí, protože si to beztak představit neumí, protože nemá obrazovou představivost. U popisů míst je to celkem jedno, ale třeba u postav – jako když mi tam někdo popíše na dva odstavce, jak ta postava vypadá, já to beztak nevím, jsem z toho zmatená a když jich tam je víc na jednom místě, tak pak minimálně do půlky knihy pořád dost jistě nevím, kdo je kdo, když mi tam pak někde autor napíše zelenooká dívka zamrkala… už si fakt nepamatuju, která z těch postav při popisu na začátku měla zelené oči. Proč? Protože já jsem přejela očima po řádcích, ale nepředstavila jsem si ji před sebou, protože to neumím. Pak je to prostě těžké. Ale jen stěží to mohu vyčítat autorovi. Je to můj problém. Vím to. Na druhou stranu, pokud ho má i někdo další, je má cílová skupina. Se mnou se s podobným problémem nikdo nesetká. Já sama nevím, jak mé postavy vypadají. Prostě žiju jejich příběhem.

    Prostředí s nulovou gravitací bych už jinak neřešila. Byl to jen příklad toho, jak podobné věci mohou být nebezpečné. Čím větší extrém, tím prostě víc otázek.
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.