Úryvek

upraveno 9. říjen 2012 v Povídky
Dobrý večer, dovolte mi abych Vám představil úryvek mé tvorby.



Probudil se. Poslední večer vál nad nebem a nic se nestalo. "Proč." Je to jako jiskra bez konce, jako to co nenašel, protože neměl hlavu mimo pravdu. "Snad se nebudeme hrát na víc..." řekla mi tě včera a dnes už jsi ji napsal špatně. "Jak to teda uděláme." "To se odpovídáš?" "Bude to snadné, vždyť to bude víc než my." "Dobře, uděláme to podle omluvy." Dopadla nedomluvili, ale vše bylo uchopeno do rámečku, který si vyrobili z listů a list?, už když byli malí. "Nezapamatuješ. Měl jsem za to, že něco není možné, ale proč by něco takového bylo možné? Nezapomenetuješ?" a smála se a přitom opakoval své krátké vlasy. "Damdamdamdadamdamdakdak. Tik." Potom už nebylo nic slyšet, kromě. "Když jsem se tě ptal, věděl jsem, že jsi?" "Ano, ale kde?" "Tam co minule, vždyť nevidíš!" "A myslíš, že to byla pravda?" "Když jsme se rozhodli, už bylo pozdě." "Nemůžeš mňoukat, když je krabice zavařená." "Proč bych nemohl?" "Protože nevíš jestli se někdy otevře. Pět." Bylo prázdno moc moc a tak se sešli na zítra, ale poslední loď už se neviděli. Na čepici měl napsané své jméno, když ho nemohla přelstít aby mu ho prozradil... "No tá?á?á?k." Daleko, ale dlouhá, protože froté se nesese. Grilovaně s lahodným želé. "Nehonit za ničení se třeba." Za břucho se padal až se posmál, vždy pozěji se jí to stalo a gudret credtred tafdx. "Číp." "Žlutá je barva lidí, ale komu to prospěje?" "No lidem přece. Kdyby se mi nechtělo tak ti pozdravím jinačí cestu. Je delší..." přerušil se. Nic se ještě nestalo, ale už byl začátek. Každým krokem se stmívalo, jakoby to mělo něco spoločného se Sluncem. "Jak je to ještě daleko?" "Už jenom do cíle." Les byl temný a býlí jím bublalón. Krok, krok, krok, Krok to kazí, teda líp už se? "Našla jsem tě! Teď se konečně stanem!" Přestal. Přestal myslet. Byl jsem jím a ona mě začala. Nikdo mě neví.
Prožrané padlí podledního večera mu nedalo spát. Velký vak se válel vedle měchu s vodou a pomalu ale jistě se blížil posledního večera. Není nad to být čím šel. Věšel šálu šicího stroje pod větve čnící hluboko do mraků. Ta se pohybovala rychlostí tmy. Už nebylo úniku. Paragraf se povedl. "To si se mnou děláš srandu!" "Jááááááááá?" "Nikdo jiný mě viděl!" Ale proč ho to pálila sám nevědělo. "Tím posledním co teď chci je poutat šluky." To nic měnilo na tom, že se spánkem dostal až až. Víčka čoček koček cucal s neprobernou prostostí sama sebe. Postavil hrad jedním nemohutným kosem. Skokem kal kyj kyje kane. První den už neměl máslo nevelké mravní mýdlové bubliny. Všechna ta duha ho tak pokryla pravou vahou, že sama sebe viděla jako v zrcadlem z černých sazí. Ač to nebylo to ořechově pravé řacha chaluh halila lavinu viny. Víny se plazil zlatý zrak zorných hrobů balících se do šedivé lesklé louhovací valu. Jazyky žily. "I když jsem se jablkem zalkl, není divu, že jím byla omámena nulovým náboje." "Už ti rozumím, kamaráde!" "Hrome!" "Hůl!" Jedna se objevila v jevu volných vodních vjevů. Výškou šíšky kým jsi byla bílá bludná bodnutá balení přesladkých svačin a pstruhů. Slušivým slizem se tekla po schodech na strom a potom zase nahoru níž a níž až do společenských bran pekel. "Čokoláda je lepší než než.!" "Já se s tebou o tom nehádám, jen..." "Co? Poslouchej... Vidíš?" "Bolí ho břicho!" A na škleb blan bubnu s červenou mašlí kolem jejícho škrku se sešlo sedum. "Ó!" Flakon s vůní nivy se skvěl v zahradě s bobřím bříchem polepených popelem prázdných davů dávných dálav. Lodice se blištil ve lví tlamě plné prázdných slibů zubatých jako vločka z papíru nemotorného mistra. "To poslední. Možná to poslední co jsem posledně poslechl pro pravdu z plaza." "Nikdo se tě ptal." A proto rozpověděl svázané ruce ručníkem od krkavce. Červený západ Měsíce s teplou stranou stránek sycených modrou, fialovou a béžovou bulvou volných vdaných vran se sypal s kopce do strany sevřených spárů ran sedm7ch vánic vůči všem dorostlým jív. Není třeba bydla, na kterém stojí necelá a granátová vana povah vadných vah. "Mňňň Mňňň Mňňň!!!" "Co? Co? Co..." Gargantická čest cestujících jí nedovolila volit. Jedna věc, na které opravdu záleželo je ta hlavní. Proto se musí snažit, aby dokázal zakázat zázraky a šlapal dál svůj světlo. Jestli mu to za to stálo, sama nevěděla. A protože hrana dál dala dýní dusot nebylo už co řešit. Ještě, že nás to minulo. Ještě, že jsem je minula. Ještě žer. Ještěr. Písky pásů v podyjí jámy mámení mamutího klu. Varaní terárium se sešlo se svou vnucenou žžžžžžžžžžžžňňňň. "Fuk!" A tak to řemen dál. A tak tok klel kal kopy panna prince. Hájil se smíchem zmrzlinové chuti - mývalové, lepivé, šekové, vakové, vnitřní i vnější, zelení i jelení, a globule bufetu podrážděných děr se drala na denní tmu. Hustou jako vanilkový karamel mely mel. Sádra na. "Rozumíš, není to nic co by nebylo ničím." "No když to dávíš takhle není se čemu rozumět." První den se sečel řádnou říznou čutorou rourárecícím skvíruklem. "Sir Nul im Holzkohlnebel." "Der damalz das duch die uns nich versthen." Stehnem se valil prou dlouhých prstů aby ukojil dnešní ďas. "Milan se zamysles." Ráznou měrou se vymíral jako chlupatí ptáci na sředu Země. Horký jako Slunce. Studený jako jak. Chlupatý Temnota tápal ve světle tlaku skutečností. A celou tu dobe se nepodivoval vůbe žádným směrem. Migi hidari migi. "Solen wir ihn abschneiden?" Tak to taky udělali. Supernova vzplála a utopila tak celou jeho narozeninu. "Velkej Zadku! Velkej Zadku!" Už bylo pozdě...
Blikal dál a rozumem bičoval vše, co mu dalo jíst. "So knusprig und so knackig..." Ukojené pudy ho málem roztrhaly na děvět tisíc tři sta šedesát červených tři horkých rurálních můz. Vydechl dým ostřím žiletek do druha, který seděl nedaleko za zdí tlustou přesně jeden pes. Takový co vždy štěká, když jdete spát. Trumpety řin čely na zábradlí střech pokrytých rázně padlím peřím. Z perutí much se ozývaly dlooooooooooooooooooooooooooooooooouhé halivé haly hrůz. V tom se uhnul a zabolel. Úpěl tím nejneroztodivnějším empirickým kamenem, který zrovna hraje. "Ten nejlepší den na Světě." Svém svízeli zaléval nohavice břidlicovou řídkostí. Hluboko. V němčině je to vtipné. Die Kanonenkugeln se výchvalovali před piráty svých pyjů. Bledule doutnaly dál. Břichem spoceným od své nenávisti se smýkali druhý po páté. Byl čas na čaj a tak si oblékl stres. Odpaloval si a ve vlaseh ho výskal sysel sečtělejší, než samotný Platón se svým pytlem prázdnoty. Furt ještě doufal, že se mu ta nepodaří zavřít. Doutník doufal dál. Dám jí jednu. Nebo moji a jeho v nitru tatranek z And. A a a a a a a. A. Břinčení brnění ber jako vlastní stuhu. Rozvaž ji na dva díly a popotáhni ten hnis. Teče ti do nosu, z nosu do pusy a z pusy dřímá medvěd. Kape asi následovně: "Kup, kup, kup, kup, kup, kup..." Možná trochu víc do oranžova, jako banán, který nikdy nejedli spolu. "Proč vlastně?" A ráz na ráz ho osvobozující úraz svazoval ve stylu mistrovské bondáže dokud nepadl ke stropu. Ten prorazil a dopadl přímo před dveře svého svalu. Frkal jako krokodýl, když ucítí tikající cíp času. Bonbón delší jako Francie důlních permoníků se roztekl na parapetu míšních mnichů. Traktory rozjezdi pouhým pohledem. Pramínek světla pronikal škvírou v hlavě, ale nikoho to nezajímalo. Nikdo tam totiž nebyl, protože kdyby byl, byl by to Bill. Ten z toho salátu opičích pasů. "Chrocht." "Tohle by dokázal každý! A brácha to má nahrané. Nemůžeš se tím ohánět." "Nesmíš mě s ní seznámit. Byl bych omráčen a nemohla by pracovat." Kolena v rajské omáčce vnímala malířův vánek vonných sluhů ještě dřív, než se stačil porozhlédnout. To poslední co teď nebral potřeboval využít, ale nevěděl kde se to zapíná. Rožnil světy a stále to bublalo. Už ale jen pomalu. Jako ve skutečnosti. "Dz dz dz dz Záááááááááááááás!" Odplivnul si a přistála mu v oku. Jeruzálem se ještě nestal. Nově objevený červ se zařadil po boku celých celebrit. Barvil se všemi filmy vůdců. Dokonavý vaz dlouho nesl svá hnízda, ale jediný dar ho rozdrtil mezi prsty.

Komentáře

  • tasselhoftasselhof Komentářů: 9
    Vzpomínám si, že když jsem byl ještě mladej a blbej, tak jsme s partou kamarádů, co taky chtěli psát, udělali takový tajný klub. Jmenoval se NMPB, neboli Noční Můra Pana Bronce.

    Tehdy dávno, kdy krokodýlům ještě svítily semafory, se v soutěži "Drakobijci" zveřejňoval celý seznam všech účastníků, včetně jejich umístění.

    A naše, blbá, soutěž byla o tom, že jsme se snažili napsat takovou povídku, co by se umístila co nejníž je to možné. Já tam poslal něco velmi podobného tvému výtvoru...

    Jinými slovy: Z mého hlediska je to snůška nesmyslů poslepovaných dohromady, co nemá ani hlavu ani patu a navíc je místy ještě gramaticky špatně. Například: "Trumpety řin čely na zábradlí střech pokrytých rázně padlím peřím"

    A nebo je to tak umělecky hluboké, že jsem to prostě nepochopil. Smutnou pravdou je, že prakticé většině čtenářů tohle připadne jako naprosto nepochopitelný blábol.

    Na druhou stranu: Některé obraty mě opravdu dostaly. Např:
    Frkal jako krokodýl, když ucítí tikající cíp času.

    Moje doporučení? Dát tomu hlavu a patu. Jinak to cílí na dosti malé a specifické spektrum čtenářů...
  • No popravdě, celé jsem to ani nepřečetl. Skončil jsem asi tak u 15 řádku, protože mi ani jedna věta nedávala smysl.
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.