upíří žžízeň

upraveno 30. září 2012 v Povídky
Milí čtenáři. Mám tu pro vás svůj první příběh. A ptám se na váš názor. úryvek je z druhé kapitoly.
2. Upíří žízeň
Je krásný slunečný den a venku zpívají ptáčci. Už se probouzím. Jsem krásně vyspalá. Rozhlížím se kolem sebe. Všude je bílo. Je tu jen jedna postel a na ní ležím já. Je to podobná místnost, jako z mého snu. Rozhlížím se víc. Doufám, že na mě nikde nevyskočí ten chlap.
Otvírají se dveře. Krčím se. Mám strach, že je to on. Dovnitř vchází teta Sandra a maminka. Vybíhám z postele, přímo mamince do náruče.
Maminka je překvapená. Teta se usmívá a já objímám i ji. Jsem ráda, že už ten zlý sen skončil.
„Copak se stalo?“ ptá se mě opatrně maminka.
„Zdál se mi sen. Byla jsem v nějaké místnosti s hadem. Chvilku poté přišly nějaké příšery. Svázali mi ruce a odtáhly k jámě, do které mě následně hodily. Nakonec jsem se probudila v podobné místnosti. Byli jste tam všechny. Pak zase přišli ty nestvůry a já chtěla utéct. Když mě zastavil hlas starého pána. Oslovoval mě mocná a chtěl mi ublížit. Jmenoval se Sinkor.“ To jméno zapůsobilo na maminku s tetou, jako blesk. „Co je, řekla jsem něco špatně?“
„Ne, ne. Jen kvůli Sinkorovi, jsi neměla možnost setkat se s ostatními členy rodiny. To on rozdělil tebe a bratra. Nebýt jeho, nebyli by žádné války,“ vysvětluje mi teta.
„Co se tenkrát stalo,“ vyptávám se.
„Tví rodiče Sinkorovi věřili. Vložili do jeho rukou svoje životy. I tvůj život měl přijít k němu, ale včas jsme zasáhly. Chtěl tě dát do hrozné rodiny. V jedenácti tě od tamté rodiny chtěl vzít a chovat se jako největší hrdina. Nakonec by využil tvojí důvěry a využil by tvoje schopnosti,“ vysvětluje maminka.
„Jsem tak ráda, že jsem tady s vámi,“ povídám.
„To my jsme taky rády, že tě tu máme. Když ti bylo sotva pár hodin, sama si se rozhodla, u koho budeš. A my věděli, že budeš nejmocnější miminko na světě. Jsi klidná, ale přesto zlobivá,“ hladí mě po vlasech maminka.
Usmívám se jako největší svatoušek na světě. To rozesmává tetu a maminku.
„Ty tví obličeje nás normálně zabijí,“ říká mezi záchvaty smíchu teta.
Vyplazuju jazyk a převracím oči v sloup. Maminka s tetou se smějí ještě víc. Předvádím japonečka. Maminka a teta už leží na zemi a vytírají podlahu zády. Pokrčím rameny a vychá-zím z místnosti.
Na chodbě stojí ostatní tety. Všechny mě objímají. Mám je moc ráda a ony to vědí.
„Hani, tady máš rozvrh. Za půl hodiny ti začíná první hodina,“ říká teta Milada a podává mi můj rozvrh.
„Co je dnes za den?“ ptám se a prohlížím si rozvrh hodin.
„Dnes je úterý. Začínáte společenskou výchovou,“ informuje mě teta Christia.
„Díky,“ usměju se a jdu do učebny společenské výchovy.
Před učebnou už čeká většina prvního ročníku. Každá se s někým baví. Z druhé strany k nám přichází klučičí první ročník. Holky se na ně otáčejí. Šeptají si mezi sebou o jednom z nich.
„Vidíš, to je on. Nejúžasnější kluk na škole,“ ozývá se od každého hloučku a přitom ukazují na černovlasého chlapce.
Má černé dlouhé vlasy svázané mašlí. Vypracovanou hruď. Krásné hnědé oči se na nás dívají se smutkem. Začínám přemýšlet, proč je tak smutný. Vždyť po něm jede každá dívka.
Pomaličku přichází ke mně a mně se zatajuje dech. Nevím co mám dělat. On je naprosto senzační. Vypadá jako polobůh. Ani se mi nechce věřit, že jde mým směrem. Chci utéct, ale nejde to. Mé nohy mě neposlouchají.
„Ahoj,“ zdraví mě a smutně se na mě usměje. Podává mi ruku. „Jsem Ethen.“
„Ahoj. Elizabeth Hana. Ale všichni mi říkají jen Hana,“ přijímám jeho ruku a představuju se.
„Hana je krásné jménu. Sluší ti,“ šeptá mi do ucha.
„I Ethen je hezké jméno,“ oplácím mu.
„Ale ne jako tvoje,“ odporuje.
„Pojmenovaly mě po jedné lesní víle,“ říkám mu tajemství svého jména.
„To naprosto chápu, protože jsi nádherná,“ usměje se už o něco veseleji.
„Děkuju,“ do obličeje se mi hrne tuny krve a cítím, jak červenám.
„Rád jsem tě poznal, Hanko,“ líbá mi ruka a přitom se mi kouká do očí.
„I já tebe Ethene,“ vysekávám mu drobné pukrle.
Ethen odchází a nechává mě stát samotnou na chodbě. Hned se ke mně řítí všechny dívky a ptají se mě na něco, ale já si jich vůbec nevšímám. Stále nemůžu uvěřit tomu, že si mě všiml nejhezčí kluk na škole. Usmívám se jako blázen.
Z nostalgie mě vytrhává až školní zvonek oznamující začátek hodiny. Vcházím s ostatními do třídy a usedám na poslední volné místo úplně ve předu u katedry učitelky. Ethen sedí hned za mnou.
Slyším jak mu v žilách proudí teplá krev. Mám hlad. Týden jsem neměla čerstvou krev. Potřebuju se napít. Zapomněla jsem si vzít malou myšičku, kterou se krmím, abych nepila lidskou krev. Nedokážu se ovládnout. Přihlašuju se. Učitelka mě vyvolává.
„Madam, mohla bych se jít napít?“ ptám se.
„Samozřejmě,“ usmívá se na mě.
Rychle vybíhám z učebny a běžím za ředitelkama. Cestu znám moc dobře. Vbíhám do chodby s kabinety. Ředitelna už není daleko. Už vidím dveře od ředitelny. Buším na ně. Nikdo neotvírá. Zkouším otevřít. Nic. Dveře jsou zamčené.
Mám stále větší hlad. Už se neudržím. Potřebuji se napít krve. Špičáky už mi vyrostli do plné délky. Někdo jde. Cítím teplou krev. Už se nemůžu udržet. Skáču na dotyčného. Má pořezanou ruku. Teče mu z ní čerstvá krev. Přitiskávám mu svá ústa k ruce. Snaží se mě shodit. Zakousávám se do jeho masa. Saju. Jeho krev je báječná. Piju víc. Osoba křičí strachy. Snaží se mě odtrhnou. Používá magii ohně. Pohlcuji oheň do sebe. Děvče omdlívá. Přestávám pít. Nechávám dva litry krve a odnáším dívku na ošetřovnu.
Na ošetřovně je teta Petra. Kouká na mě neschopná slova.
„Hano, co jsi to udělala?“ ptá se mě a pomáhá mi dostat dívku do postele.
„Moc se omlouvám. Měla jsem hlad a nevydržela to. Doma jsem zapomněla všechny myšky. Moc se omlouvám. Já to opravdu neudělala naschvál. Neovládla jsem se,“ z očí mi tečou slzy. Bojím se, že na mě teta začne křičet, že jsem měla být zodpovědnější. Určitě mě bude chtít vyhodit ze školy. Pošlou mě do druhé, abych byla izolována od normálních dětí.
„Hani nebreč,“ tiší mě teta Petra. „Chápu, že jsi se neovládla. Neměli jsme tě pouštět na vyučování bez toho, aby ses pořádně napila krve. Tohle je naše vina. Ty za nic nemůžeš. Jsi sice jen upíří omyl, ale piješ krev jako každý jiný. Holky to pochopí. Navíc jsi jí nevysála úplně. Nechal jsi jí tam sice jen dva litry krve z pěti, ale chápu to. Najedla ses aspoň pořádně?“
„Ano, už nemám hlad,“ přikyvuji.
„Teď se vrať zpátky do třídy, já se o ni postarám,“ vyhazuje mě teta jemně.
„Dobře. Ahoj,“ loučím se a vyrážím zpět k učebně.
Přicházím těsně se zazvoněním na konec hodiny. Děti vycházejí ven a jdou na svoji druhou hodinu. Čekám, až všichni odejdou a sama vcházím do učebny.
„Co potřebujete, slečno?“ ptá se mě.
„Omlouvám se madam, že jsem zmeškala většinu vaší hodiny. Naskytli se nečekané události s mým krvavým problémem,“ svěšuji hlavu.
„Chápu dobře, že jste skoro někoho vysála,“ ptá se klidně.
„Bohužel ano,“ přikyvuji.
„No jo no. Chápu. Můžete jít na další hodinu,“ usměje se madam a já rychlím krokem mířím do učebny historie magie.

Hlavní hrdince je teprve sedm let. Na svůj věk je vyspělá. A teď se do mě pusťte

Komentáře

  • Ahoj
    Na to, že je hlavní hrdince sedm let mluví jako pan profesor. Když vypráví mamince svůj sen, používá výrazy u děvčete jejího věku dost neobvyklé – např chvilku poté. Sedmiletá holka by asi řekla - potom. Dál – do které mě následně hodily. Lépe by mi to sedělo třeba: a pak mě do té jámy hodily.
    Potom tam mám trošku zmatek v tom, že hrdince maminka vypráví: Tví rodiče Sinkorovi věřili.
    Tak je to její pravá maminka nebo ne? Ale asi je to jinde v knize.
    A potom – proč se válí maminka s tetou po zemi po předvedení japonečka? To by možná udělal mladší sourozenec, ale dospělé ženy? Zvláště potom, co slyšely o jejím děsivém snu. Nepochopitelná reakce.
    Dále trošku zvláštní scéna s pitím krve. Hrdinka měla žízeň, protože si ráno nedala myšku a potom vypila nějaké jiné dívce tři litry krve? A kdyby si dala myšku, tak už by žízeň neměla? Trošku nepoměr, nevím kolik krve má myš, ale tři litry to fakt nebudou :-D Leda by to byla supermyš o váze padesáti kilo.
    Také přístup učitelek k tomu, že malá upírka skoro vysála nějakou holku, je dost laxní, nevím co je to tedy za školu, ale evidentně to s nimi moc nehnulo. Zvláštní ne?
    Celkově – klasické téma dnešní doby zaměřené na upíry a podobnou „havěť“.
    Nepřísluší mi kritizovat, jenom si dovolím radit – chce to psát, pořád psát a hodně číst a číst. Různé autory – a nejenom o upírech.
    Věř, že každé další dílko bude lepší a lepší. Přeju hodně radosti nad psaním, je to super činnost, a stojí to za to!
    Doufám, že jsem tě neodradila.



  • Je pravda, že v dnešní době je v literatuře a filmu jaksi přeupírováno... Tohle dílko je zajímavé, ale asi bych to trochu zkusil ozvláštnit přesahem do jiného žánru, třeba detektivního.
    A pak, já nějak nemám důvěru a ani se mi příjemně nečtou knihy, psané v přítomném čase, připadá mi to trochu nepřirozené. Ale jinak, nápad je to dobrý a hurá do toho jej vypilovat.
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.