1 kapitola bez úvodu a není celá

upraveno 25. srpen 2012 v Povídky
Jmenuji se Yasminne Blakeová.
Jsem dcera Michaela – archanděla a Lillith první ženy Adama. Byla vyhnána z ráje a zavržena. Byla to právě moje matka, která podala Evě jablko hříchu. Svou úspěšnou pomstou se však odsoudila k věčnému životu v temnotě. Stala se démonem. Succubou.
Succuba je démon, jež svádí muže a vysává z nich život. Lillith patří k nejmocnějším svého druhu. Myslím, že především proto, že její nenávist k lidem jako potomkům Adama a Evy nabyla za léta strávená v temnotě nebývalých rozměrů. Cítila k lidem zášť a toužila se jim pomstít za příkoří, jichž se na ní dopustil jejich praotec.

Ze stejného důvodu jsem byla přivedena na tento svět i já. Mám být nejmocnější zbraní temnot. Padlý anděl jež se ničím neprovinil. Odsouzená jen pro svůj původ. Démon s lidskými city po matce a božskou mocí po otci. Jen ta moc se u mě jaksi stále neprojevila.

Bohužel pro mě, jsem se však odlišovala od svých příbuzných i jinak.

Můj vzhled je řečeno slovy mé matky „nadpozemsky andělský“. Světle měděné lokny mi spadají v měkkých kaskádách až po pás. Moje alabastrová pleť ostře kontrastuje s rudými rty. Mám drobnou, skoro dětskou postavu. Měřím pouhých 163 cm. A tomu všemu vévodí moje majestátní černá labutí křídla. Démoni v zásvětí nejsou krásní, většina z nich má děsivou podobu tvorů o kterých se lidem zdává v nočních můrách. Jejich netopýří křídla, často pokrytá černým térem, zdaleka nepřipomínají labuť. Zřejmě i z toho důvodu jsem nebyla nikdy plně přijata do jejich řad. Nebesa mi byla odepřena pro pouhou barvu mých křídel, dokonce i Andělé smrti mají křídla temně šedá. A v pekle mnou zase opovrhovali pro jejich strukturu. Cítila jsem se vždy jako vyvrženec a často jsem se neubránila hořkosti. Matka ve mně pocit křivdy s chutí ještě víc rozdmychávala.

Den co den mě nutila pozorovat jak Michael odpouští hříchy vrahům a smilníkům, chrání je před mocností pekelnou a vítá je v ráji. Musela jsem tak čelit skutečnosti, že já si jeho odpuštění za svou existenci nezasloužím. Cítila jsem, že mnou můj vlastní otec opovrhuje a stydí se za mě. Za svůj krátký život jsem takových odpuštění spatřila tisíce. Svůj hněv jsem neotočila proti němu, ale proti všem těm duším, kterým dal přednost. Zmítala mnou závist a žárlivost. Moje zatvrzelost vůči lidem se tak časem ještě víc prohloubila. Toužila jsem je zničit.

A nyní jsem dostala možnost svou touhu naplnit. Byla jsem společně s několika dalšími démony vybrána, abych vstoupila na zem a ukázala svému otci zač ti jeho človíčkové stojí. A co je nejdůležitější, abych se stejně jako moji temní bratři a sestry vrátila kam patřím. Do nebes.

Na zem jsme sestupovali skrz Eden, což byla s výjimkou Tartaru, jediná cesta z Podsvětí. Cesta, kterou byly přijímány duše do pekel. Krutě to měl Bůh vymyšleno. Každý hříšník měl možnost spatřit krásu, o kterou se svým nevázaným životem připravil. Jeho muka se tím ještě více prohloubila. Démoni tímto územím směli prostupovat jen v nehmotné podobě. S úžasem jsem sledovala průsvitné lidské postavy, s blaženým výrazem ve tváři. Neviděli nás. Příliš bychom je děsili. Na samém pokraji Ráje jsem už cítila jemný větřík vonící solí. Nedočkavá pohledu, který mě čeká jsem zrychlila krok. Měla to být má první zkušenost s lidským světem. Ihned jsem pochopila, proč se sem ostatní stvoření z temnot tak ráda vrací.

Na zem jsme já a další tři démoni sestoupily v noci. Bylo to tak načasováno, aby nás žádný smrtelník nezahlédl. Srdce mi rozrušením bušilo jako o závod. Roztáhla jsem křídla a pomalu se spouštěla k zemi.
Vůně svěžího mořského vzduchu, jež mě praštila do nozder, vyvolala v celém mém těle příjemné mravenčení. Vychutnávala jsem si každičký nádech. Kapky rosy, které mi smáčely holé tělo, byly pro mě jako výboje elektrické energie. Moje společníky, však zdá se nezasáhly.

V okamžiku kdy jsem se bosýma nohama dotkla písčitého břehu pevniny, pocítila jsem omračující pocit blaha a uspokojení. Oči se mi zalily slzami. Nechápavě jsem vzhlédla k bratrovi Asmodeovi. Zmatená lavinou a intenzitou svých pocitů. Otevřela jsem ústa, abych vyslovila jeho jméno. Pamatuji si jen jeho ustaraný pohled, než se mi podlomila kolena a klesla jsem k zemi. Obestřela mě znovu temnota.

Probudila jsem se obložená polštáři. Oblečená jsem byla do saténové noční košilky černé barvy s úzkými ramínky. Zmocnil se mě prudký pocit zděšení, necítila jsem svá křídla a vylekaně jsem se posadila na prostorné posteli. Teprve o několik vteřin později jsem si uvědomila, že na zemi mi křídla po několika vteřinách sama zmizí, pokud jim svým podvědomým, například v ohrožení, neporučím opak. Bylo to chytře a celkem prakticky zařízeno. Lidé neměli šanci nás tak od sebe rozeznat.
Venku už byl den. Temnými draperiemi do místnosti pronikaly tlumené sluneční paprsky. Byla jsem v pokušení závěsy roztáhnout, ale už teď jsem cítila, že mě bolí oči.
V Zásvětí jsem s denním světlem nepřišla do styku, kdybych nyní podlehla své touze, hrozila by mi dočasná slepota a slunce by mi mohlo mou bledou pokožku sežehnout jako plameny pekelné duše hříšníků. Rány by se sice postupem času samy zhojili, ale zdržení by to bylo nemalé. Bylo třeba postupovat pomalu. A já byla tak nedočkavá.
Vzdychla jsem. Na nočním stolku u postele ležel módní časopis. Z obálky na mě hleděla nápadně půvabná a pohublá žena a výraz jejích očí rozhodně nepůsobil pokorně.

„Už je ti líp?“ ozval se ode dveří líbezný hlas mého staršího bratra.
Otočila jsem se, abych spatřila jeho lidskou podobu. Coby démon měl Asmodeus tři tváře. Jednu lidskou, nesmírně krásnou. Můj bratr byl pravým synem své matky. Jeho oborem bylo smilstvo všeho druhu. Sváděl mladé nevinné panny, aby je pak posedl a jejich duše dovedl k věčnému zatracení v pekle. Jeho další tvář je býčí. Má ji coby démon hněvu. Poslední, třetí tváří je obličej berana. Na znamení vlka v rouše beránčím. V Podsvětí si potrpíme na všemožné symboliky a rituály.
Teď, však přede mnou stál Asmodeus, coby budoucí student místní střední školy. Vypadal sotva na osmnáct. Byl poměrně vysoký, myslím tak 190 cm. Sahala jsem mu sotva po ramena, která byla od létání doširoka vypracovaná, stejně jako hrudník. Pleť měl na rozdíl ode mě dozlatova opálenou. Tváři vévodily ostře řezané smyslné rty pod rovným řeckým nosem.
Rty, které už od pohledu sváděly k polibkům. Málem bych bratra nepoznala, nebýt jeho temně zelených očí, ze kterých doslova čišelo zlo. Nebylo mířeno proti mně.
Neměla jsem jediný důvod se Asmodea bát. Jako jeho sestra jsem věděla, že za tím neproniknutelným pohledem se ve skutečnosti skrývá obyčejná lidská bolest.

Asmodeus, jako syn Adamův, byl totiž stejně jako naše matka Lillith původně člověk. Jeho zloba na mladé dívky, pramení z nenaplněné lásky, ve které mu bránil jeho původ. Před mnoha lety se Asmodeus zamiloval do dívky jménem Sára, což byla dcera anděla Reguela. Ta však byla zaslíbena jinému. A můj bratr šílený láskou k ní, jejího manžela zabil o svatební noci. Sářin otec však vždy našel nového nápadníka. Osmý Sářin manžel Tóbith, vyhnal Asmodea do Egypta kde ho lstí spoutali a odsoudili k smrti. Lillith ho, ale zachránila a učinila z něj démona vyšší kategorie. Bratr se ovšem na krásnou Sáru nikdy nezapomněl. I jeho nenávist k lidem pramení z touhy pomstít křivdu.

„Jsi docela kus, bráško.“ Řekla jsem po zevrubné prohlídce jeho zjevu uznale.
„Díky, ale kvůli pochlebování tady nejsem Yas.“ Pronesl bratr studeně a zkoumavě si mě prohlížel. Jakoby se ujišťoval, že znovu neomdlím.
„Nekoukej tak na mě!“ Odsekla jsem popuzeně „Je mi fajn!“
Uraženě jsem s sebou plácla na rozestlanou postel s nebesy.
Asmodeův pohled mírně změkl. „Yas musíš pochopit, že jsi v téhle hře klíčovou postavou. Tobě se NESMÍ nic stát. Zodpovídám za tebe.“ Vysvětlil trpělivě.
Vzdychla jsem. „Jsem tu poprvé. Asi jsem měla šok z toho přechodu. To se stává, ne?“
Bratr zavrtěl hlavou: „Nám ne. Tahle reakce je obvyklá u andělů. My jsme démoni. Jsme silnější a odolnější.“ Sedl si vedle mě na pelest postele a zatvářil se nešťastně.
„S tebou je všechno tak složitý, Yas“ utrousil a směrem k podlaze.
„Promiň.“ Hlesla jsem.
V tom okamžiku Asmodeus vyskočil jako opařený svěcenou vodou. „Yas, ty se nemáš omlouvat. Máš na mě být zlá a protivná. Tobě nic nesmí být líto. Jsi démon, k čertu. Démoni nelitují svých skutků, možná snad těch dobrých, ale rozhodně se nestydí za svou existenci.“ Křičel a vztekle pochodoval po pokoji. Čekala jsem, kdy mu pod nohama začne hořet koberec a se smíšenými pocity poslouchala další výčitky na téma mojí, pro démona příliš ctnostné povahy.
Na rozdíl od dalších obyvatel pekla jsem už od dětství bojovala s vlastnostmi jako je lítost nebo odpuštění a pokora. Už coby malá holčička jsem se s malými čertíky vždy podělila i o své oblíbené hračky. Matku, otčíma Samaela i ostatní mě nadřazené démony jsem vždy na slovo poslechla. A co bylo v očích Lillith největším prohřeškem, proti kodexu Zásvětí, za svoje chyby a křivdy jsem se vždy upřímně omlouvala.
Zatímco jsem v duchu přemítala nad svou nešťastnou povahou, bratr se zastavil a vypadalo to, že nad něčím hluboce přemýšlí.
Zvedl ke mně zelený pohled. „ Já vím, že to není tvoje vina.“ začal opatrně „může za to tvůj andělský původ. Mám jenom strach, Yas. Dneska ještě odpočívej, ale zítra vyrazíme ven. Jeden student, Garry Newton se myslím jmenuje, pořádá mejdan. Je to po setmění, takže se nemusíš bát, tvoje hebká kůže zůstane netknutá. Zkus ty svoje andělský sklony nějak potlačit, sestřičko. Ať neuděláš hned průšvih.“ Políbil mě bratrsky na čelo a zamířil zpět ke dveřím, kde se ještě otočil, aby mi řekl, že tady se jmenuje Ashton Blake.

Po Asmodeově – Ashtonově návštěvě jsem poslechla jeho radu a odpočívala. Ještě jsem se necítila tak vyčerpaná jako toho dne. Předtím jsem spánek nepotřebovala. Přestože moje tělo nebylo na rozdíl od andělských v Zásvětí nehmotné, měla jsem neustálý přísun energie z ohně pekelného, který byl odsud příliš daleko a jeho síla tedy značně oslabená.


Druhého dne jsem otevřela oči a vychutnávala si čerstvý vzduch, jež sem proudil otevřeným francouzským oknem.
Rozhlížela jsem se po místnosti, kde jsem měla strávit příštích několik měsíců, možná let. Byl to docela hezký pokoj, vybavený starožitným nábytkem. Postel byla z dubového tmavě mořeného lakovaného dřeva. Modrá sametová nebesa podpíraly spirálovité sloupky a v čele postele byly vyřezaní dva buclatí andělíčci. Napadlo mě, že to je ironická připomínka, původu jejího uživatele, mě.
V rohu místnosti stál obrovský dubový stůl a na něm ležel notebook. Zatím jsem neměla možnost si práci s ním vyzkoušet, ale coby dcera archanděla jsem se nebála, že bych s ní měla problém. Všichni andělé si totiž dokáží osvojit lidské schopnosti s lehkostí jim vlastní. Neučí se, automaticky umí vše do čeho se pustí. Stejně tak i já.
Přímo proti posteli bylo ono obrovské francouzské okno, za nímž jsem tušila prostorný balkon nebo terasu. Dlouho jsem přimhouřenýma očima hleděla na draperie stejné barvy jako nebesa postele.
Pomalu jsem vstala a opatrně, třesoucí se rukou, závěs z okna odtáhla. Dveře na balkon byly otevřené a já do konce života nezapomenu na pohled, který se mi v ten okamžik nabízel.
Výhled z mého pokoje byl přímo na písčitou pláž zalitou červeným úsvitem. Slunce ještě nebylo dost silné, aby mi mohlo ublížit, ale jeho zář i přesto natolik okouzlující, že jsem tajila dech.
Fascinovaně jsem hleděla na třpytící se hladinu moře, hru vln v začínajícím odlivu a nechala svěží ranní vítr, aby mi cuchal vlasy. Myslím, že právě tehdy jsem se rozhodla, že se do temnot Podsvětí už nikdy nevrátím.

V tom jsem koutkem oka zahlédla na pláži pohyb. Běžel tam muž nebo spíš chlapec. Zřejmě nějaký sportovec z místního městečka, možná dokonce ze stejné střední školy, kam budu chodit i já. Zvědavě jsem pozorovala jeho široká opálená ramena. Slunce mu kolem oříškových vlasů tvořilo zlatavou svatozář. Vdechla jsem vůni právě padající rosy a mým tělem projel prudký záchvěv čehosi neznámého a příjemného. Měla jsem pocit, že se vznáším. Moje křídla byla však bezpečně schovaná před lidskými zraky. Nehnutě jsem pozorovala mizící postavu v dálce a rozechvění mě postupně opouštělo, až zmizelo úplně. Náhle jsem si připadala okradená a rozmrzelá. Zatřásla jsem hlavou a vrátila se zpátky do postele, kde jsem ještě na pár hodin opět usnula.

Dům ve kterém jsme žili, byl jak jsem později zjistila, patrový a poměrně prostorný. Musím uznat, že na nás Lucifer nešetřil. Součástí rozlehlého sídla byla nemalá zahrada s altánem, bazén, soukromá pláž a příjezdová cesta. Až jsem si říkala, jestli nebudeme příliš nápadní. Pokud ovšem naše bydliště mělo budit závist, nemohli ho pro nás vybrat lépe.
V přízemí se nacházela perfektně vybavená kuchyně, jídelna, knihovna a obývací pokoj, kde nechyběli poslední výdobytky doby jako obrovská plazmová televize nebo stereo.
Scházela jsem se schodů a naslouchala čilému ruchu z kuchyně. Moji sourozenci právě o něčem vášnivě konverzovali.
Kromě mě a Asmodea s námi přišla ještě naše sestra Namaah a strýc Phenex. Setra byla obyčejný řadový démon vyšší kategorie a stejně jako matka se řadila mezi Succuby. Její parketou bylo svádění mužů všech věkových kategorií, především mnichů a kazatelů.
Phenex byl však padlý anděl. Patřil k původním démonům, tedy těm co byly vykázáni z nebes společně s Luciferem. V pekle měl hodnost Velkého Markýze a velel 20. Legiím nižších démonů. Byl vynikajícím básníkem, zpěvákem a dokonale ovládal všechny přírodní vědy. Na tuto misi byl s námi vyslán na svou vlastní žádost. Jeho největším přáním bylo zpětné nanebevzetí a nechtěl nechat nic náhodě.

Komentáře

  • Fira ElivenFira Eliven Komentářů: 2
    Myslím, že tohle je rozhodně pokračováníhodné. Naprosto mě to pohltilo, a já si obvykle, spíš než na anděly, démony a náboženská témata potrpím spíše na upíry a vlkodlaky. Rozhodně bych to hodnotila slovem výborné. Skvělá práce.
  • HankaOrHankaOr Komentářů: 7
    To se přidávám, skvělé!
    Chytlo mne to - a chtěla jsem víc. A tak to má být :-)
    Pokračuj, prosím, krásně rozehrané.
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.