Blbej start

KachenKachen Komentářů: 19
upraveno 13. srpen 2012 v Povídky
1

Tak jako sedim nekde v nemecku 700 km od domova. Sem bez prace,bez penez,bez kreditu. Ale stejne se citim kupodivu dobre. Pred hodinou chybelo malo k tomu aby mi vážně ublížili nebo na dlouhou dobu zavřeli, někam, kde se ti o base zdá jako o ráji. Ted tu sedim v kavarne,piju kavu, kterou netusim jak zaplatim a pozoruju zivot kolem sebe. A ta nejak se snazim si uvedomit, ze sem se konecne dostala z toho mizernyho klubu. Ze ten nejzkurvenejsi rok a pul myho zivota je konecne za mnou a ze ted uz mi jen zbyva se z toho poucit na ten zbytek,ktery mam jeste pred sebou. Nerikam diky bohu před sebou,protoze sem si jista ze buh s timhle nema co docineni. A jestli opravdu existuje tak ted sedi na nebesich a rechta se dablu, protoze ten na posledni chvili prohral valku,ve ktere byl jasnej vytez od zacatku. Moje draha Tess ,nevim kdy se dostanu domu ani jak,ale musim nejak zamestnant svou hlavu proto ti pisu ted tenhle mail.



Znechuceně odhazuju telefon na stoleček. Nejsem si jistá, jestli to co jsem sesmolila, odešlo, ale doufám, že ne. Zaprvé je to plné chyb, za druhé to nedává smysl a jsem si stoprocentně jistá, že to Tess stejně nepochopí. Nerozumím tomu tak úplně sama! Jediné co vím, je to, že se to právě uzavírá.

Ne, doufám v to.

Tohle byl typický mezičas. Ten, který nastává mezi tím, když něco fakt hnusnýho končí, ale happy -end to ještě není. Ve filmu obvykle hraje nějaká tklivá melodie, která evokuje smutek a úlevu současně. Je to chvíle kdy člověk nedělá nic. Uzavírá minulost a dává si pauzu, než na něj vlítne budoucnost. No a v těch starších bijácích se v těhlech chvílích dokonce promítaly ty nesilnější okamžiky z celého příběhu.
Jo, filmy jsou na tohle vážně dobré. Pokud jste dostatečný idiot, věříte tomu, že pokud jste prolezl stejným hnojem jako hlavní hrdina, čeká vás ještě pár dojemných okamžiků, možná nějaký kamarád či staroušek, který vám doporučí, jaké úžasné moudrou si z toho máte vzít do života. No a pak zatmívačka a na pozadí titulků se spokojeně rácháte v šťastném domově nebo v něčí náruči.
Být idiotem je moje velká parketa. Celý život to úspěšně popírám sama před sebou a neúspěšně před mým okolím.
Ano..., mám nízké sebevědomí.
A ano, je to ohrané, ale nic o mě nevíte.
Na druhou stranu jsem pevně přesvědčená o tom, že ať je člověk jakýkoliv idiot a sebevědomí má u něj šuplík velikosti krabičky na diamanty, nedává to nikomu právo, zacházet s ním jako s dobytkem!
Jenže je to až bolestně jednoduché, jako všechno zlo. To vím teď už i já. Existují prostě lidi, kteří nejenže tak s lidmi zachází, ale dokonce se tím živí. Jde to tak daleko, že to považují za normální. A když si nedáte pozor, tak přesvědčí i vás, že je to normální. Možná že je, to posuďte sami.
To že jsem se s nimi předtím nesetkala, svědčí až o kurevském štěstí, nebo o tom, jak málo o jejich existenci, "obyčejní" lidé vědí. A neberte to osobně. Teď, už znám dost lidí, kterým se o "obyčejném" životě, už ani nezdá, nebo ho nikdy nepoznali. Do smrti nezapomenu na osmnáctiletou holčinu, která mi záviděla, že je to teprve rok, co jsem byla venku. Venku, na ulici, mezi lidmi. Ještě teď, když si na to vzpomenu, je mi z toho špatně.
Ale pokud s vámi tak už někdo zachází a vy mu to dovolíte, protože jste idiot, je jasné, že ten idiot ve vás sklopí hlavu a pozoruje, jak se ta krabička se sebevědomím mění v prach. Pak přijde to známé, pověstné a poněkud mystické DNO. Dno vašich psychických a fyzických sil.
Mě to dno praštilo do žaludku silou pěkně nasraného býčka. Zabučelo mi do obličeje, jak dlouho tohle ještě hodlám vydržet. (Ne jak dlouho to hodlám snášet. P rotože i moje dno, bylo přesvědčeno o tom, že jsem idiot.) Pak mi dalo na výběr ze dvou možností.
Pokračovat a být druhým naprosto nefalšovaným bláznem v mé rodině.(Promiň, prababičko.) Nebo se po vzoru filmových hrdinů, vzepřít. Což jsem taky nakonec udělala.
Ano Hollywood tleská. Ale já jsem poněkud rozmrzelá. Jediné co tu hraje je hudba typická pro nákupní střediska. Svoje přátele jsem neviděla tak dlouho, že z nich stali už jen známí. A - scenáristi odpustí - opravdu pochybuji, že si někdo z té početné skupinky důchodců, která debužíruje nad Sachrovým dortem, vůbec všimne, že tu sedím, natož aby mi udílel rady. K domovu a lásce se moc vyjadřovat nebudu. Nejsem si momentálně jistá, jestli to první ještě mám. A k tomu druhému, těžko ztrácet něco, co jste nikdy nevlastnili.
Možná je to tím, že spěchám. To je ta moje druhá nejsilnější vlastnost. A příčina padesáti procent mých problémů. Vyprávím tu komusi příběh a stěžuji si na absenci titulků, ale fakt je že ten příběh ještě neskončil. Jasně, žádný producent nenechá hlavního hrdinu na ulici bez peněz s tím že: „Tak kámo si venku, gratulka, já to du nastříhat."
Takže pěkně dál. Mám neblahé tušení, že první můj skutek v úžasné svobodě bude přestupek. Nemám ani euro, takže se zvedám a odcházím bez placení. A právě v této chvíli stojím stařečkům za povšimnutí. Nejsem si jistá, co by mi poradili k mé technice útěku, když na mě začal číšník pokřikovat, ale hudba by se hodila, něco ve stylu starých francouzských komedií.
Mezičas skončil.
Happy-end mi nikdo nenapsal.
Takže to vypadá, že si mě život hodlá otestovat hned na začátku. Jestli ty řeči tipu:"Až se odsud dostanu, budu žít úplně jinak.", nebyli jen keci.

Komentáře

  • Jsem zvědavá, jak to bude pokračovat. Zatím se mi to zdá příliš upovídané. I když paralela s filmem je zajímavá.
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.