Pomsta

Howlie

S kamarádkou jsme si daly za úkol napsat povídku. Napadlo jí téma Pomsta a tohle je ta moje....... asi vás to překvapí, ale raději budu za ty komentáře s negativní kritikou chtěla bych psát líp, ale pořád nevím, co tomu chybí )


Neseděla, ani neležela. Byla opřená v rohu o chladnou zeď a tělo měla zkroucené do polohy, kde jí její rány bolely nejméně. Její tělo za poslední dny ovšem zažilo takové násilí, že nemělo šanci se z toho jen tak vzpamatovat. Nad hlavou měla malé okénko s mřížemi. Dříve se z něho dívala a pozorovala nohy kolemjdoucích a doufala, že se třeba někdo zastaví a všimne si jí, ale nyní už jí bylo vše jedno. Hluk projíždějících povozů a hlasité zvolávání prodejců z tržnic přehlušovalo každou hodinu jen odbíjení věžních hodin. Osmé, deváté, desáté, nic. Tak už tedy jen dvě hodiny a bude konec. Pak už konečně přijde slibovaný kat a všemu bude konec. Konec, konec, konec…. . Zrovna myšlenka smrti byla to jediné, co jí drželo při životě. To jediné, co jí dovolilo ponechat si zbytky rozumu. Kdykoliv byla při výslechách podrobována mučení, aby se doznala ke svému čarodějnictví, upínala svou mysl pouze na jedinou věc. Ta bolest nebude trvat věčně. Popraví mě a bude konec.

Inkviziční Soudce se ve svém taláru posadil do rudého křesla a otevřel si láhev darovaného mešního vína. Ač měl ve svém pokoji značně pohodlnější kanape, raději sedával do tohoto křesla. Měl ho obzvláště rád, neboť ho zkonfiskoval jednomu měšťanu, který mu při procesu obzvláště vzdoroval. Tohle křeslo mu připomínalo jeho vítězství i nad tou nejzatvrzelejší lidskou myslí. Soudce byl se svým povoláním nadmíru spokojen. Nejen, že mu vynášelo pravidelné, značně vysoké částky peněz, ale především mu zajišťovalo všeobecný respekt. Všichni na ulici ho uctivě zdravili, klaněli se mu, podpláceli ho…. Věděl, že se ho všichni bojí a to se mu líbilo. Nikdo nebyl hrůzou schopen podívat se mu do vyhublého obličeje a raději vždy klopili své zraky k jeho botám. Popravdě málokdo se odvážil pohlédnout mu do černých, pronikavých očí a tak ho vždy všichni bezpečně poznali jen dle černého taláru. Svým zjevem připomínal smrtku a v podstatě v celém městě plnil její funkci.

Dopil poslední číši, převlékl se a šel spát.



Obyvatelé města se považovali za obyvatele velmi spořádané. Každý dělal, co se od běžného občana očekávalo. Nyní byla neděle a všichni si ještě rozespalí vyšlapávali svou povinnou cestu ke kostelu na kopci. Najednou průvod začal zpomalovat, až se úplně zastavil. Všem se svraštilo čelo v údivu a překvapení. Vprostřed pěšiny pod kostelem seděl postarší muž. Držel si kolena a něco si pro sebe mumlal. Občané přistoupili blíže a v tu chvíli muž vyskočil, oblečen pouze v roztrhané noční košili a s očima vytřeštěnýma hrůzou začal s každým lomcovat a křičet!
„Ona! Ona! Pomozte mi!“ křičel a neustále si klekal a každého prosil o pomoc. Pak se zas rychle zvedal a dál zvolával pomatené prosby.
Občané v nejistotě ustupovali dál, až kolem něj vytvořili široký kruh.
„Pomozte, prosím, pomozte! Ona nemrtvá! Ta čarodějnice! Opravdu byla čarodějnice!“ Při posledním slově zavládlo v davu hrobové ticho. To slovo znamenalo jediné. Příchod Soudce. Všichni se začali rozhlížet jeden po druhém a nevědomky, zcela intuitivně začali kruh zmenšovat.
„Ty hlupáku! Buď přeci zticha! Uslyší tě!“
„Co se pak s námi stane?! Vopovaž se ještě ceknout! Akorát tim přivoláš Soudce!“
Muž ovšem nepřestával a naopak hlas ještě zvýšil! „Soudce! Ano Soudce! Já jsem Soudce! Ta čarodějnice! Měla být už dávno mrtvá! Jsem Soudce a ona je mrtvá! Ale to není možné, mluvila! Pomozte mi, chce mě zabít! Nemrtvá!“
„Vždyť je to blázen, úplně mu přeskočilo! Ještě nás všechny kvůli němu popraví!“
„A to oblečení, co má na sobě! To vychrtlé tělo! Nějaký pomatený tulák!“
„Umlčte ho, honem!“ zvolal někdo v davu a to byl poslední impuls, který dav potřeboval.
Jeden ze sedláků mu zacpal ústa, měšťan mu sevřel ruce a všichni ostatní se jim snažili pomoci, jak jen to šlo, aby ho co nejdříve dostali k řece. Muž se bránil, ale nebylo mu to nic platné. Dav byl naprosto soustředěný, nikdo nevydal ani hlásku a všichni jednali a mysleli jako jeden člověk. Všichni věděli, co se právě chystají udělat, co se chystají spáchat. Pud sebezáchovy nedal morálce žádnou šanci.

Od té události uplynulo mnoho času, ale nikdo o ní s nikým nepromluvil. Nikdy. Bylo to tajemství, které snad ani knězi nikdo neprozradil. A i kdyby, už by se nemusel bát, že bude nucen tajemství svých zpovědníků vyzradit před soudem. Totiž ona se od toho dne po Soudci slehla zem….

Kachen

Taky vždycky přemýšlím co mému psaní chybí.-) Pokud chceš můžu ti aspoň říct co tam z mého pohledu navíc. Minimálně dvakrát jsem si všimla, že ve věte máš ta samá slova. Nápad je zajímý, ale než povídka, mi přišlo odvyprávěné skoro jako pověst. Jinak máš ale místy krásné obraty, které svižně posouvají text dopředu, to bych se taky potřebovala naučit.-)

Neznámý

Souhlasím s Kachen, je to spíš legenda, pověst. To, co by ti mohlo pomoci, jsou detaily. Tím bys text určitě oživila a čtenář by se nenudil. Ne, že bych se nudil, ale říkám rovnou, že být to o něco delší, asi bych to nedočetl. Psaní je o detailech. Třeba naznačit, že odsouzená už sama věří tomu, že je čarodějnice, což by jí mohlo dát sílu se jí stát. Takhle je jen zničeným člověkem čekajícím na smrt. Nezískal jsem z toho pocit, že by jí šlo o pomstu, takže nevím, bylo to její dílo, nebo vyšší moc, která zatrhla soudci tipec? Ale buď v klidu, piš, piš, piš. Ty detaily posouvají příběh dál a dá se na nich stavět, pak by ten text získal šťávu a grády. To přijde časem, pokud u psaní vydržíš. A určitě to poznáš.

Howlie

Dekuju za comments, moc si jich cenim!! S touhle sem si moc nevyhrala, to mate urcite pravdu! chtela sem tam rychle vecpat dej, ale uz sem ji moc nevypiplala Mam i vyrazne lepsi ale ty uz sou prilis dlouhe ) Tak jeste jednou Dekuju )