Rytíř

antonioantonio Komentářů: 1
upraveno 1. červen 2012 v Povídkář
Rytíř

Rok 1224
Řinčení zbraní utichlo, neboť jsem vnímal jen ostrou bolest ve svém srdci. Krev mi stékala po rukou, nebyl jsem schopen ovládat své tělo a meč? ten jsem upustil již dávno.Věděl jsem, že šíp jenž mne zasáhl bude ke mne nemilosrdný, neboť ve svém srdci jsem doufal, že mne bůh zachrání a já budu moci pohlédnout své královně do očí, avšak místo toho umírám.
Šíp vystřelený na mne, zasáhl hruď a já spadl ze svého koně na promáčenou, špinavou zem, která jest mým domovem byla. Nyní poprvé ve svém životě uzřel jsem pocit strachu, né však ze smrti, nýbrž z lásky, protože jsem věděl, že už se Má královna nikdy nedozví, jak moc jsem jí miloval.
Již mi nezbývá mnoho času, to jsem cítil, a tak s posledním nádechem a slzami v očích volám do světa „Má královno, Má ženo, Má lásko, miluji Tě“.
Po té víčka ztěžkla a já naposledy vydechl, veškerá bolest se vytratila a tíživý pocit se rozplynul jako ranní mlha, kterou zachvátily první sluneční paprsky.

2009
Silný déšť vyšel přesně tak jak předpovídali.Stěrače sotva stíraly a ač jsem byl poměrně zkušený řidič, podobnou bouřku jsem nezažil snad nikdy. Jakoby mne mrak pronásledoval celou cestu z domova a určoval směr. Projížděl jsem těmito končinami několikrát, ale nějakým podivným zásahem, jsem se rozhodl odbočit na starou lesní cestu, o které jsem se domníval, že by zkrátila čas mého putování.
„Sakra, to přece není možné, kam to jen vede?“Rádio šumělo, mobilní telefon nedostupný a déšť neustále zesiloval, nevěděl jsem co dál a tak jsem zastavil. Kapky deště dopadali na auto a já jen nevěřícně kroutil hlavou. Jedna vedle druhé se kapky tříštily o čelní sklo a pak stékaly k zemi, která byla promáčená a zabahněná.
Obával jsem se, že zde budu nucen zůstat celou noc, což ve mne probudilo podivný pocit. Není divu, sám uprostřed lesa v hluboké noci a za silného deště, kdo by zůstal ledově klidný? Při té vší tmě, která se kolem mne rozprostřela se v dáli přede mnou hnulo malé světlo.Z počátku jsem myslel, že je to jen záblesk bouřky, ale po chvíli se světlo objevilo znovu na stejném místě, avšak mnohem intenzivněji, z toho jsem usoudil, že je tam třeba nějaké stavení, možná i hotel, kde bych se mohl najíst a vše přečkat. Inu neváhal jsem a vystoupil do deště, zamknul jsem auto a vyrazil ke světlu. Běžel jsem napříč tmou doufajíc, že vytoužený hotel najdu, avšak k mému překvapení jsem zůstal stát jako opařený. Přede mnou se rozpínala stavba, kterou bych v těchto končinách sotva hledal.
Stará zřícenina hradu se rozpínala na veliké skále s jednou věží a troskami okolo. Čas tu dokonal své dílo více než dobře, přesto tu hrad stál velmi majestátně a ve mne budil pocit pokory a obdivu. Vůbec mi nevadilo, že jsem celý mokrý, nebál jsem se ani tmy, ani zlověstných zvuků v ní, spíše jsem si připadal jako někde, kde se cítím dobře. To místo bylo mému srdci více než známé, jako kdybych tu už někdy byl.
Znal jsem přesná místa, kde byla jídelna, kde sál, kde sídlila posádka, všechno se přede mnou zobrazilo jako kdybych snil.
V myšlenkách zaslepený, jsem si všiml zase toho světla, tentokrát však bylo již velmi blízko a plápolalo z hradní věže. Kráčel jsem k němu jak nejrychleji to šlo, sám ani nevím proč. Přede mnou se otevřeli masivní dřevěné dveře a když jsem vstoupil, starý zkažený vzduch mne ovál. Již na mě nepršelo, neboť místnost byla pod střechou, snad jen chlad olizoval mé tělo, přesto jsem ho příliš nevnímal, poněvadž mou pozornost zaujalo něco zcela jiného.
Louče zapálená v zaprášené místnosti a nikdo nikde? přede mnou hrob nějakého muže, nebyl zdobený, přesto jsem tušil, že jde o někoho významného. Sfoukl jsem prach a přečetl jméno muže, který se podle všeho nalézal pod víkem.
„Sir Thomas Rouge, 1224“
To jméno mi nic neříkalo, asi se jednalo o královského rytíře a tenhle hrad byl zřejmě jeho domovem.
No, kdyby tak tušil, jak jeho domov jednou skončí, posteskl jsem si a rozhlédl se po místnosti. Schody do vyšších pater byli dřevěné a shnilé, nedalo se po nich vyjít, takže vrchní patra věže byli nepřístupné, tedy pokud nevozíte v povinné výbavě do auta horolezecké lano.
Venku stále nepřestávalo pršet a tak jsem se rozhodl, že noc strávím tady. Sednul jsem si na zem, pod sebe rozprostřel bundu a opřel se o hrob.
Vždycky jsem snil o velkých činech jenž psali historii od počátků lidstva. Sám proti přesile, přesto ho strach neovládl a postavil se smrti vstříc, pozvedl svůj meč, proti tyranii a bojoval za ty, kteří se bránit sami nemohou.
Takové představy se mi zrodily v hlavě, tolik jsem toužil být jako ten muž co tu nyní leží a né outsider, který v životě vlastně nic nedokázal, i když by chtěl.
Lásku jsem ztratil, přátelům jsem pro smích, já přeci nejsem žádný rytíř, jsem jen snílek, jen blázen, který sní o něčem co nemůže nikdy mít.Co tu vlastně dělám…..
Stoupnul jsem si a po tváři se mi utrousila jedna slzička která dopadla na hrob rytíře. Pozoroval jsem jak si putuje po kamenné desce a ztrácí se někde v temnotě pod ní.
Sklopil jsem oči dolů, když mne náhle oslepilo bílé světlo. Zář se táhla všude kolem mne a místnost zahalila podivná vůně, jakou nejsem schopný popsat. Přede mou se zjevil muž v brnění a upřímným pohledem se mi díval do očí.
„To se mi musí zdát“ řekl jsem si a začal se štípat do tváře, abych se probudil, zatím co tajemná postava v brnění ke mne promlouvala.

Rytíř.
Celou noc Ti naslouchám jak mi šeptáš srdcem, že toužíš býti jako já, ale co z toho? Královnu jsem hlídal nesčetněkrát, její krásu jsem obdivoval, její rty tajně líbal. Mou krásnou paní jsem miloval, přesto zavázán ctí musel jsem následovati ostatní do války, aniž bych ji mohl říct jak moc ji miluji.
Naslouchej pozorně, neb nasloucháš mým slovům, jenž jsou obklopené láskou, né mečem. Máš srdce rytíře, ale nikdy nesmíš zapomenout, kým opravdu jsi. Já to poznal až na sklonku života v zablácené zemi daleko odsud. Čest a sláva jdou v ruku v ruce s Tvými činy, ale lásku tím odložíš navždy a já bych vyměnil celou věčnost, veškeré tituly a erby, za jediný polibek mé královny, mé lásky.
Nepromeškej v životě ani den, ani hodinu, ani minutu, neboť čas, který nám byl vyměřen nikdo nezná a neví kdy skončí.
Vezmi si má slova k srdci, neb věz, že jsou to Tvá vlastní slova, jen si je ve svém nitru nenašel, nesmíš udělat stejnou chybu dvakrát, stejně jako jsi se zrodil ty, zrodila se i ona, odlož tedy historii, nech meč ať chladne v mém hrobu a jdi hledat naší lásku, kterou jsme oba ztratily……..

„Ty jsi já?zeptal jsem se udiveně. Do místnosti náhle vpadnul vítr a rytíř jenž stál přede mnou zmizel. „To přece není možné, měl jsem v hlavě zmatek, vše se zdálo být tak skutečné, přesto jsem si namlouval, že sním.
Venku přestalo pršet a první ranní paprsky dopadaly na zemi. Otevřel jsem masivní dveře a vystoupil ven před věž zatímco mé myšlenky neopustily místnost.
Vše bylo najednou tak jasné, věděl jsem co musím udělat a taky jsem to šel udělat navzdory následkům mého rozhodnutí. Někde na zemi je má láska, má královna, kterou jsem miloval ve třináctém století, avšak osud tomu chtěl, abych nebyl sní.
Nevím, netuším jak dlouho to bude trvat, než ji najdu, dokonce ani netuším jestli ji najdu, avšak vím, že mne povede naděje.
Možná, že opravdu nejsem rytíř jako tehdy , možná, že bych měl minulost skutečně zahodit a žít v přítomnosti a možná jsem i blázen.
Došel jsem k autu, nastartoval a vydal se vstříc novému osudu. Nevím, netuším kam mne cesta zavede, ale ve svém srdci doufám, že ji najdu a povím jí to, co jsem ji nestihl říct bezmála osm set let „Miluji Tě“…

Komentáře

  • masenkamaskovamasenkamaskova Komentářů: 285
    Ahoj, text máš zajímavý a čtivý. Ale než začnu rozebírat cokoli jiného, musím zmínit, že v něm máš spoustu pravopisných chyb. Vím, že na začátku to nemusí být tak důležité, protože později se opraví, ale když už chceš někam něco dávat, tak by nebylo špatné se chyb vyvarovat.

    Jinak text je pěkný, nápad se mi líbí. Myslím, že umíš i dobře pracovat s jazykem. Pokud vydržíš, věřím, že z toho může být pěkné dílko.

    Přeji hodně štěstí v dalším psaní :)
    Psaní je cesta jak zažít to, co se vám v reálném životě nemůže stát.

    Občas se vyžívám i v hudebních provedeních. Písničky můžete sledovat zde: Lexi Felix

  • Salma BlancoSalma Blanco Komentářů: 208
    Teda, to bylo nádherně úžasný!!! Takové příběhy můžu a ten tvůj je skvělý!!!
    Líbí se mi styl vyjadřování rytíře, jeho mluva, krásně jsi to zvládl.
    Máš něco takového podobného dál? Hezky se mi to četlo, ráda bych další dávku :-)
    Pravopisné chyby časem vychytáš, to není problém.
    Tak piš dál, Rytíři! Čekám...
    The world needs more cowboys.
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.