Povídka Enneagramového typu: Den zn. originál (1/9)

AirineAirine Komentářů: 1
DEN ZN. ORIGINÁL

Popojížděla zacpanou Prahou a nadávala si, že není schopná jet metrem jenom proto, aby její rána nezačínala stejnou podzemní šedí jako u zbývajícího milionu Pražáků. Před dvěma lety si koupila auto, aby každý start jejího dne byl jedinečný. S čajíčkem do termohrnku a punčochovou nožkou z Calzedonie vstoupit do oranžového Fiatu Beetle a dorazit do práce o čtyřicet minut moudřejší díku našlapenému podcastu o life hackech.

Představa to byla pěkná. Naplnění nulové, takže výsledný efekt na stejné ose přímky. Z dojíždění byla unavená, nestíhala snídat, často si ani uvařit ten pitomý čaj. Začínala tak Prahu pomalu, ale jistě nesnášet. Ani nepohodu, která se ráno za ránem stávala jejím železným rituálem, místo pečiva s medem, by ale nevyměnila za tramvaj!

Už teď bylo jasné, že pondělní poradu bude muset zase posunout až “na desítku”. Poslala zprávu kolegyním přes Slack a řekla si, že tentokrát nedovolí nervičkám, aby se chvěly a ovládne je. Zapnula youtube a hledala moudrou přednášku, která by jí prozradila, proč se jí to děje.

Na červené zkoušela zadávat slova jako nahled, význam ranní zácpy, meditace, zklidnění. Nakonec vybrala spot s názvem Pro zklidnění emocí, který měl nejmíň ezo obrázek. Když ale parkovala před kanclem, byla ještě víc vzpruzelá, protože to jediné, co se během 34 minut dozvěděla, bylo, že má pozorovat svůj dech a cokoliv, co dnes přijde, vítat s klidným úsměvem na tváři. Že pak prý přijde ta totální svoboda. No bezva! Zabouchla za sebou dveře silněji, než bylo nutné a dala tím sama sobě jasně najevo, co si o youtuber-myslitelovi myslí.

Minula výtah. Zásadně jím nejezdila. To dělali všichni. Když kráčela po schodech do sedmého patra a přemýšlela, proč všechen její vnitřní klid a pocit bezpečí končí ve chvíli, kdy vysune svou nohu zpod peřin a dotkne se chodidly zeleného koberce z Ikei.

Proletět levandulovou koupelnou, mrknout na přetékající koš s prádlem a slíbit si, že večer už ho fakt zklividuje. Pokusit se ignorovat něco, co dřív připomínalo kytky, které byly jejím snem o domově a smutně hodit okem na designovou porcelánovou varnou konvici. Stejně jako její wifi smutně vyslat signál v podobě toužebného přání k vesmíru, aby zítřek byl už fakt jiný a stihla si zalít alespoň mátový čaj Mark & Spencer a osladit si ho domácím medem. Toť byly její ranní souboje s časem.

Čtvrteční ráno zasune do šuplíku s názvem „nepovedené“ a rozhodne se své denní štěstí vsadit na kofein. Zatímco čeká, až se její modrý hrnek s pozlaceným okrajem zalije dvojitou dávkou espressa, přemítá, zda by nebylo na čase si pořídit nějakou tu “paní Magdu”, aby jí v bytě neumíraly i kaktusy. Idylky spojené s kytkami se pořád ještě nechce vzdát. Navíc trochu totiž tušila, že dnešek bude dalším potvrzením toho, že bez nachystaného prádla v pračce, jsou i ty nejvíc smart spotřebiče, díky kterým se dají ovládat z mobilní apky na dálku, totálně k ničemu.

Nespresso to jistí! Hodí plastovou kapsli do koše. Ty jí srdce fakt netrhají. Chce věřit, že to někdo (hodně podobný Cloonymu) „tam nahoře“ skutečně třídí, a ne se patlat ve vinně, že přispívá k zániku planety. Posílá jednou ročně štědrou částku na záchranu šimpanzů v pralese, a to ji pro pocit solidarity se Zemí bohatě stačí.

Alice se otočí, aby pověsila svůj zelený podzimní kabát na kovové ramínko, které připomíná točícího se hada a ztuhne. Na věšáku zpravidla visí všelijaké, v jejích očích nemožné, pršipláště. Nejčastěji šedé nebo černé. Výjimkou je kabát Ivy, který je pískově žlutý, ale ten je jen z H&M. Teď tam ale mezi tou sychravou snětí visí i jedna identická kopie JEJÍHO kabátu. Rozbuší se jí srdce. Její obličej se promění ve slídivého Gluma a mrštným pohybem, který by jí záviděla i ještěrka, zkontroluje štítek. JE TO DESIGUAL!!! A dokonce ještě o číslo menší…Přehodí si svůj kabát z pravé paže na levou a zoufale kouká na věšák, jako by tam už nebylo místo na ten její. Přešlápne nervózně z nohy na nohu a s hlavou zarytou do země stojí na místě, jakoby ji někdo nohy zalil do betonu.

Za žádnou cenu tady ten svůj zelený poklad nenechá viset! Potřetí si jej přehodí z pravého předloktí na levé a málem se při tom polije kávou. V ten moment si vzpomene na ranní přednášku. Zavře oči a zhluboka se nadechne. Zadkem velikosti třicet osm si otevře skleněné dveře kanceláře, kde sedí s dalšími čtyřmi kolegyněmi. Nebo že by ode dneška s pěti?

„Alice, tohle je Monika, naše nová posila na copywriting,“ Iva jí představí drobnou hubenou zrzku, která připomíná mladší a pihatější verzi Anny Geislerové. Ten kabát musí být její!

„Čau, já jsem Monča,“ podá jí ruku ta usměvavá novinka, co vypadá, že asi bude dost v pohodě, a tím Alici dokonale dráždí. Navíc jí tenhle nový ženský element totálně rozhodil scénář jejího rána. Rutina Alici běžně pekelně děsí, ale zároveň i ona potřebuje mezi svými úhybnými manévry před obyčejností, najít určitou formu řádu, aby sem tam pocítila i kousek klidu.
„Alice,“ usměje se na ni a doufá, že si zrzka nevšimne, že mají stejný kabát. Hned zítra si půjde koupit nový! „Tak tady vítej, snad se ti u nás bude líbit.“
„Zatím je to tu super!“
„Ještě neříkej hop, na rozmyšlení máš tři měsíce,“ mrkne na ni a její hlas slibuje, že určitě můžou být kamarádky, když bude Monika chtít.
„Jasně,“ mrkne na ni zpátky a z jejího sebevědomí je Alici jasné, že tahle žena přesně ví, proč tady je a co chce.
„Ivi, máš krabičku?“
„Ne, jdu s tebou na oběd.“
„Prima, tak já něco objednám.“
„Jasně, tak v jednu.“
Alice si nikdy nenosila domácí jídlo a zásadně neobědvala v místní jídelně. Měla už účet u všech pražských donáškových služeb s jídlem a každý den si objednávala odjinud podle toho, na co měla zrovna chuť. Na seznamu měla pouze 3 restaurace označené hvězdičkou, které tak patřily mezi výjimky, odkud ráda objednávala znovu – Prvotřídní Puzzle salad, křupavá Pizza Bravo a nejoblíbenější asijský podnik Ha Noi.

Alice ještě prohodila pár slov s Katkou, Bety a Janou o jejím předchozím večeru v baru. Při vyprávění se snažila být tajemná jako barman, co jí včera míchal koktejl, aniž by jí řekl, co do něj dal, a pak ji nechával hádat. Holky byly ho-to-vé z jejího zlatého pravidla, které jim loni na vánočním večírku u punče prozradila.

21:00 přijít do baru. Mít rezervovaný stůl pro dva. Počkat s drinkem do 21:15 na kolegu. 21:20 se rozhodnout, že už nečeká a objednat si. 21:25 dostat smsku, že kolega nedorazí. Smutně se číšníkem nechat přesunout na bar, aby zbytečně neblokovala stůl pro dva. Během těchto dvaceti pěti minut si vyhlídnout objekt a lítostivě blonďákovi nebo brunetovi povyprávět svůj opuštěný příběh. Cíl: zmizet z baru ve 23:00. Ideálně s číslem, na které se může ozvat a v žádném případě za sebe neplatit ani první drink.
„Tak kohos včera sbalila?“
„Tomáš, 185, černovlasý medvídek,“ zjistila, že v Praze nikdo nenechá smutnou holku na baru dlouho sedět samotnou.
„A?“
Její odpověď byla vždycky stejná.
„No, mám jeho číslo, tak se mu třeba ozvu.“
„A co jste pili?”
„Klasiku, Long Island, můj oblíbený,“ otvírala noťas a odpovídala s lhostejností v hlase, ale oči se jí u toho třpytily jako dva diamanty. Za ty roky to pro ni už byla rutina. Rutina, která ale neztrácela na barevnosti proto, že chodila pokaždé do jiného baru, druhý drink si dávala vždy jiný a pokaždého ho pila s jiným mužem. Bez čísla odešla jen párkrát – nikdo neodolá. Nepodstrčit hnědooké krásce telefon? Do kabelky. Náááhodou do kapsy od kabátu. Ti opilejší za triko. Vždycky slíbila, že se ozve. Nikdy to neudělala. To by byla jako většina holek s hloupých filmů. Co s nimi teda dělala? Koupila si kulaté akvárium a každou středu večer, kdy ji Uber vyhodil před bytem, do něj lísteček hodila. A když se jí pak kolegyně ptaly, jestli se borcovi ozvala, odpovídala, že neměla čas.

„Too busy baby,“ ve skutečnosti za tím ale bylo něco jiného. Příchod do baru v ní probouzel adrenalin. Cítila vzrušení jako když se chystávala do tanečních. Cítila se mladší. Představovala si, že do baru vstupuje po červeném koberci. Flirt, někdy i intimnější povídání jí dosytily pocit „jsem pořád žádaná“ a utvrdily v tom, že „až se rozhodnu, můžu si vybrat a mít s ním rodinu“, po které toužila. Odcházet vždy ve 23:00, nejpozději 23:15. se rovnalo se to potřebě „neztratit kontrolu nad situací“, a pak ještě druhou věc – nezávislost!
Hlavně nebýt závislá na žádném chlapovi, abych mu musela cokoliv na oplátku dávat já. Všechno, co potřebuju, jsem se naučila dát si sama!!

Pokaždé, když odjíždím taxíkem z baru, na patnáct až třicet minut se všechno kolem zastaví a pod tím alkoholovým opojením se uvnitř nebezpečně všechno třese. Někdy ty otřesy způsobuje fakt, že stárnu a třeba nakonec zůstanu fakt sama. Jindy, když míjíme výhled na Pražský hrad, vnímám na hrudníku takovou divnou klec, kam jsem pečlivě zamkla vlastní sexy masku. Vím, že ta škraboška dřív nebo později popraská, a mě to bude pekelně bolet. Každou středu ale tyhle myšlenky umlčí pípnutí mailu, oznamující stažení částky za Romana, Pepu nebo Erika. Když mě taxikář vysadí před domem, zakážu si o tom dál přemýšlet. Hodím do akvárka číslo týpka, kterému se nikdy neozvu. Tím moje snahy o navázání kontaktu zase na týden končí. A zítra mě bude čekat zase jen ten klasický pracovní to-do list.
Zapnula si noťas a usrkla studené kávy. Nějak se ten den nemohla soustředit. Myslela na mámu a na knížku, kterou ji to odpoledne přinese. Bude mít radost.

Pročítala e-maily, ale když u desátého zjistila, že neví, o čem je těch devět předchozích, otevřela svůj menstruační kalendář, aby si ověřila, že na nesoustředěnost má nárok. Neměla. Podle apky byla v kreativní fázi, takže měla střílet jeden lepší marketingový text za druhým, což se ale nedělo. Její podráždění narůstalo.

V jedenáct své snažení vzdala a začala přemýšlet, co si dá k obědu. Vybrala sushi, ať jí to sluší a objednala jedno i Ivě a přibrala k tomu pět donatů pro kolegyně. Pro jiná oddělení firmy byla Alice „ta namyšlená“ s dokonalým obličejem i bez make-upu, která navíc vůbec není hloupá, ale tak schopná, že dokázala vést celé marketingové oddělení způsobem, že firmě významně rostly zisky. Jediný, kdo ji měl doopravdy rád byly „její holky“, protože ty znaly i tu opravdovou Alici.
Byly spolu několikrát v Alpách, opily se ve vinném sklípku a poblily se na centrifuze ve Vídni. Alice se mimo kancelář vždycky totálně uvolnila a chovala se jinak. Cítila se jako víla, která si zase může rozpustit vlasy a svobodně tančit. S trochou alkoholu si pak většinou dovolila sejmout i vlastní masku a poodhalit holkám svůj vnitřek. Ty tak moc dobře věděly, že pod parádní postavou třicítky se skrývá osamocená žena, která touží po uznání, je nejistá a sama. Nebyla to ale jen lítost, díky které měly Alici tak rády.

Alice měla v životě dvě slabosti. Krásné věci a hluboké rozhovory. Její kombinace barev, materiálů a značek navenek působily, že ji zajímá jen, jak se obléká, ale stejně jako svůj Desigual kabát za šest tisíc, milovala i sezení u dobré kávy s každou z nich a povídání si o opravdovějších věcech, než byl direct e-mailing a procenta obratu. Když naslouchala se svým kapučínem Katčiným hádkám s manželem, z očí jí čišela laskavost, které byla i přes tvrdou a výkonnou dračici v sobě chopná. V marketingových vodách byla žralok, ale jinak dokázala rozumět všemu, co ženy prožívaly – Janiným nedodrženým zásadám při hubnutí, i Betiným nerozhodným pokusům o to, jakého muže si vybrat ze všech chlapů, co ji chtěli.

Nejradši z holek měla ale Ivču. Jen té se dokázala otevřít i bez alkoholu.
„Hej Ivi, já si připadám fakt nemožná…,“ svěřila se jí u společného oběda, za který si od ní odmítla vzít peníze. Měla dnes silnou potřebu udělat dobrý skutek, aby si nepřipadala tak špatná a ranní extra pětistovka, kterou poslala na děti do Afriky nepomohla.
„A proč prosím tě?“
„Úplně mne dneska rozhodil ten příchod Moniky. To nařídil šéf?“
„Jo, prý příští měsíc přibydou zakázky a chtěl předejít tomu, že se z toho Katka bude zase hroutit.“
„Tak na ten měsíc bych mohla pomoct i já, ne?“
„Máš toho myslím taky dost, ne Al?“ měla Ivu ráda pro její klid, se kterým mluvila a za to, že se jí jako jediná netoužila vyrovnat. Byla obyčejná a byla s tím v pohodě. Alice věděla, že Iva zase hltá její živelnost, se kterou uměla rozhazovat radost kolem jako vánoční konfety, když se dobře vyspala. Zároveň to byla přesně ta žena, ke které se mohla přijít vyplakat, když jí všechno začne padat na její mezonetový byt. Alice si utřla ruce od wasabi a otočila podala sójovku Ivě.
„Víš, co mně nejvíc štve?“
Iva si poposunula černé brýle s tlustou obroučkou, aby bylo zřejmé, že ji plně naslouchá.
„Že tady vůbec nejde o šéfa, ani o Moniku, ale o ten pitomý zelený kabát!!!“
„Cože???“ Ivě vypadl losos obalený v sezamu zpátky do krabičky.
„Já jsem dneska úplně zamrzla, když jsem viděla stejný kabát jako ten můj, no a když jsem vešla do kanceláře, kde jste se všechny smály, úplně mě jímala hrůza, že bude Monika třeba lepší než já a budete ji mít radši, než mně…“
„Co šílíš, prosím tě? To je pěkná blbost!“
„Jo, to vím objektivně taky, ale subjektivně prožívám zase tu stejnou úzkost, co dřív...“
„Jen dneska?“
„No, teď se párkrát objevila…častěji…“
„Aličko,“ Ivča ji chytla za ruce, protože už věděla, co v takových chvílích potřebuje. „Máme tě rády se zeleným, modrým i šedým kabátem,“ Alici začaly téct slzy. „A nejsi tady sama a nikdy pro nás nepřestaneš existovat, jasný?“
Alice mlčky kývla a utřela si rozmazanou řasenku.
„Jdu na vzduch jo…zkur***** táta.“

Po obědě holkám rozdala donaty.
Ivě vanilkový – připomínal jí dětství.
Sobě bezlepkový, aby nepřibrala.
Katce s růžovou polevou – byla to její oblíbená barva.
Bety s kinder buenem, protože to byla její největší slabost.
Janě slaný karamel, protože ten byl ze všech nejsladší a ona na cukru maximálně ujížděla.
A zrzavé novince skořicový, protože nic originálnějšího ji nenapadlo.

„Seš božská! Díky Al!“ zpívaly jí holky ódy. Usmála se na ně a olízla si ulepené prsty, když každé z nich donut naservírovala na talíř. Měla z toho upřímnou radost v břiše, ale na hrudi dál cítila studící potrubí smutku.

Přesně v pět Alice popadla do ruky Štorchovu Minehavu, kterou měla celé odpoledne položenou na stole, aby myslela na to pozitivní, co jí odpoledne čeká a dokázala se alespoň trochu soustředit. Zvládla ale sotva polovinu úkolů, co si na daný den naplánovala. Nestihla vyhodnotit statistiky předchozího měsíce, přijít s návrhem strategie na doprodej kožených sedaček, zkontrolovat a zadat práci na nadcházející týden holkám. Dvakrát si pak ještě po obědě zkontrolovala, že fakt nemá těsně před menstruací, ale když jí aplikace hlásila, že má ovulovat, jedinou záchranu ještě viděla ve špatném postavení hvězd. Astrocentrum sice upozorňovalo na nějaké nečekané ztráty, které můžou bolet, ale o dni blbec a nevyřešeném vztahu s otcem se tam nic nepsalo. Nasedala do auta a přemítala, jestli není čas si koupit ty matrace za čtyřicet tisíc s kokosovými vlákny, nebo se přihlásit na nějaký konstelační seminář, aby se její emoční věci výhledově příliš nepromítly do jejího pracovního výkonu. S otazníkem, zda po návštěvě u mámy ještě stihne fitko, aby ten den nebyl totální katastrofou, když už si druhý týden neplní svůj fitness plán, vytočila Filipovo číslo.

„Ahoj sestřičko, copak že sis na mě vzpomněla?“
„Ahoj bráško, jedu za mámou, Praha zasekaná jako obvykle a nechce se mi poslouchat žádné á moudra, jak s tím být víc v pohodě,“ pořád byla dost rozladěná z ranního youtubera, protože na pozorování dechu samozřejmě zapomněla v okamžiku, kdy uviděla druhý zelený kabát.
„Super, že za ní jedeš. Pozdravuj ji od nás.“
„Budu,“ byla vděčná, že slyší jeden z mála milovaných hlasů svého života. Filip byl z těch, který dokázal poslouchat její nekonečné starosti o tom, zda jet na Silvestra na Maltu nebo zase do těch Krkonoš s těmi stejnými lidmi a čekat, jestli tam třeba tentokrát někoho potká.
„Voláš docela brzo. Nebo už přišlo ono dilema moře verus hory?“
Alice měla každoroční sen – dát si na Nový rok drink na daleké pláži, usmívat se do paprsků slunce a provokativně na ně natáčet své dokonalé křivky s podtextem, že si jich třeba všimne nějaký Don Juan,který zjistí, že nemá jen vysportované tělo, ale i křehkou a hlubokou duši a rozhodne se s ní chtít mít tři děti. Zatím však tato představa každoročně dopadala stejně jako její ranní snídaně. Takže už dva roky po sobě začínala nový rok opilá uprostřed Krkonoš s přáteli, které měla sice ráda, ale zároveň to pro ni bylo rok od roku náročnější, protože byla jediná, bez přítele a bez dětí.
„Nevolám ti kvůli tomu. Jen jsem tě chtěla slyšet.“
„Aha,“ Filip už ji znal příliš dobře. Byl to pan psycholog bez psychologie.
„No vlastně se dnes stala jedna taková divná věc se zeleným kabátem...“
„A je to tady, no tak povídej.“
„Nezdržuju tě?“



„Alice, ty si prostě jedeš solidní kruháč. Vytvořila sis sama příběh, kterému jsi uvěřila a všechno kolem si do něj dosazuješ, aby odpovídal tvému výkladu reality.“
„Co to plácáš?“ zvýšila hlas. „Já přece vím, že ta Monika je fajn a trápí mě, že vůči ní mám výhrady jen proto, že má stejný kabát, jako já!!“
„Sestřičko, je to minulost... Jsi dospělá ženská, která si může koupit jakýkoliv jogurt chce. Nemyslíš, že by ses nad druhým zeleným kabátem mohla se svými úspěchy a schopnostmi povznést?“
Byla ráda, že v tom okamžiku, kdy Filip dokončil větu, zrovna stojí na červené, protože když řekl slovo jogurt, zatmělo se jí před očima a zabolelo jí v břiše.
„Já teď nepotřebuju řešení, ale vyslechnout! Chápeš ten rozdíl?!!“ sjela na okraj vozovky a hodila auto na blikačky, protože už měla zase plné oči slz a chtěla mít jistotu, že dnes dojede k mámě včas a nezpůsobí nehodu. Pět minut ji nezabije.

„Promiň…,“ z toho povzdechu bylo cítit, že by jí Filip hrozně rád pomohl, ale vůbec nevěděl jak.
„Alice, táta je minulost. Pusť ho z hlavy. Najdi si muže, který tě bude milovat a uvidíš, že všechny zelený strašidla z tvýho života vymizí.“
Alice cítila, jak ho najednou vůbec neposlouchá. V hlavě už jí jel samovolně film.
„Ja..ja…jasně bráško…ozvu se ti, jo? Chci teď být sama.“
Zmáčkla červené tlačítko a najednou cítila, jak jí tuhne žaludek. Za zavřenými víčky se jí náhle přehrála scéna, kterou znala už nazpaměť.
Hádka rodičů. Třísknutí dveřmi. Její pětileté otázky, „kde je táta?“, „kdy se vrátí?“. A slzy mámy. Dlouhý pláč, pro který nemohla usnout, když jí máma řekla, že už se nevrátí. A pak šeď. Dlouhá táhlá šedá zeď všech těch dní bez emocí. Máma, která jí bez výrazu každé ráno zapínala ošuntělý kabát a odváděla do školky a se slzami vedla zpátky domů. Studená postel, ve které ji najednou už táta neobjímal a neříkal jí, že je jen jeho, a že jí bude mít navždycky rád. Lhal jí? A ještě k tomu všechno to obyčejné jídlo! Hnusné tukové rohlíky, přesnídávky a ty odporné bílé jogurty, do kterých když přistálo granko, byla neděle.

S tátou odešly peníze a máma musela začít nakupovat tak, aby z jedné výplaty nakrmila jí i bráchu. Když jí jedno ráno mamka zase namazala ten stejný rohlík s máslem a medem, smetla ho zse stolu a řvala na mámu: „Až budu velká, nikdy nebudu trpět nouzí. Nikdy nebudeu mít obyčejný život jako TY!“ Odešla tehdy hladová do školy a nic si nekoupila. Neměla peníze.

Ten den jsem celé dopoledne s kručením v břiše vymýšlela pomstu tátovi a zapřísáhla jsem se sama sobě, že už nikdy nebudu závislá na jiném chlapovi, ani finančně, ani emocionálně.

Naučila jsem si všechno, co potřebuju dávat sama. Jakmile to bylo možné, našla jsem si práci a mámě jsem z ní vždycky něco koupila. Kabát, boty, hodinky, sluneční brýle. Aby už nikdy v životě nezažila strádání.


Na škole jsem makala, abych si jednou uměla vydělat právě tolik peněz, kolik chci mít. Naučila jsem se dávat si lásku v podobě drahých parfémů i čekoholiv jiného, co se mi líbilo. Milovala jsem samu sebe hned jako druhou osobu na světě, hned po mámě. I Filip byl až po mě. Když jsem toužila po doteku, zašla jsem si na masáž. Když jsem chtěla orgasmus, měla jsem vibrujícího Juanita.

Čím víc jsem v mládí muže odmítala, tím víc jsem na ně působila jako magnet. Jako by cítili mojí díru, kterou toužili zaplnit.

A moje vnitřní ambivalence narůstala. Zoufale jsem toužila po objetí. Už ne tom maminčiném, ale pevném, mužském. Potkávala jsem super chlapy, měla jsem krásné vztahy. Radima, se kterým bych se dnes už měla jako princezna z Baham. Vaška, který toužil mít tři děti jako já. A taky Kryštofa, kterému jsem snad poprvé ukázala i vnitřek té moji perfektně vydesignované krabice. Jakmile ale vzduchem začal plout závazek, začala jsem se vnitřně děsit toho obyčejného a stereotypního života ve dvou, který si pamatuju z dětství. Které neskončily idylicky, ale nabyly postupně podobu sobot a neděl bez výrazu v obličeji, proseděných gaučů u televize a společných jídel bez známky projeveného citu mezi sebou. Tak vypadal vztah mámy a táty, jak si ho pamatuju.


Hrůza, že budu zase dřív či později usínat sama, protože každý chlap přece stejně jednou odejde, mi zavelela všechny tři vykopnout v okamžiku, kdy si mě chtěli vzít. Protože…co kdyby odešli jako táta???
V momentech, kdy přede mnou klečeli na kolenou s otevřenou krabičkou v ruce, začínala navíc skomírat další oblast mé nezávislosti – oddělené účty.

Moc jsem si přála děti, ale žádnému z nich bych nepřála depresivní mámu a ta představa mě stále děsí tak moc, že už jsem raději tři roky sama. Hraju si na paní dokonalou a o tom Dokonalém zatím jen sním. Je to bezpečnější. Tečka. Tik tak, tik tak. Moc bych si přála vztah, ale zkrátka nevěřím, že by se sebebohovější chlap mohl zachovat jinak, než můj otec.


Alice se zhluboka nadechla. Jakmile se otevřela do známé bolesti nedotulené malé holčičky, začala se uklidňovat. Vyhrabala z kabelky papírové kapesníky a otřela si zbytky make-upu. Za mámou mohla vždycky přijet tak, jak byla. Před ní si nemusela na nic hrát. Už dlouho se netěšila tak moc, až ji dneska obejme.

Do LDNky vstoupila s podivně gumovou hlavou, takže si ustaraných pohledů sester ani nevšimla a kdyby jo, vyložila by si je tak, že jednou přišla nenamalovaná. Vzala za kliku mámina pokoje ozdobeného mandalou. Když ta stará paní začala i přes svou čipernost ztrácet schopnost se sama o sebe postarat, Alice trvala na tom, že si ji vezme k sobě. Milena to ale odmítla. Byla na to příliš hrdá. Když prodělala první mozkovou mrtvičku, bylo rozhodnuto.
„Ani náhodou! Scenérii, jak mi utíráš hovna bych ráda ušetřila tebe i sebe. Ale můžeš za mnou každý týden jezdit a číst mi,“ řekla jí, když se před dvěma lety probudila na jipce a trvala na tom, že chce do nějakého ústavu. Hlavně být mezi lidma. Tam jí ostatně coby bývalé zdravotní sestře bylo nejlépe.

Alice našla ten nejhezčí resort s nejlepšími recenzemi a připlatila mámě za samostatný pokoj. To dost ocenila, protože prý dělit se o prostor s dalšíma bezzubkama moc nepotřebuje, ale taky by to přežila. Byla houževnatá. Máma byla dřív žena dobrodružka. Spávala venku pod širákem a měla prochozené všechny hory v Česku i na Slovensku. Když táta odešel, trvalo jí to dlouho, ale nakonec se ke své lásce k přírodě zase vrátila.

Alice zavřela dveře a vydala se do společenské místnosti. Většinou ji mamka čekala kolem šesté už s kávou u sebe v pokoji, ale přijela dnes o půl hoďky později, tak už asi dostala hlad. Nezvykle pečlivě ustlané posteli nevěnovala pozornost.

Vstoupila do ráje kolečkových křesel a pokapaných mikin od polívky. Ani příjemně vymalovaná místnost na žluto nedokázala pohltit ten divný pach staroby. Cítila se ještě trochu rozhozená z telefonátu s Filipem, takže měla první pocit, že mámu prostě jen nemůže najít.
„Paní Fialová?“ za zády se jí objevila ředitelka kliniky.
„Dobrý den, hledám mámu. Víte, kde ji najdu?“
„Vím, můžete jít se mnou prosím do kanceláře?“
„Čeká tam na mě?“ zoufale už potřebovala cítit matčino objetí a vůni jejích vlasů. Měla dnes ten stejný pocit, jako když se vracela ze školy a spolužáci se jí posmívali, že má velký frňák. Přišla ten den smutná, že je celý svět špatně a máme jí jen dlouze objala, uvařila jí kakao, osladila ho medem, a pak jí ho nechala vypít v jejím náručí. A všechno bylo zase v pořádku.

„Prosím…,“ řekla ředitelka klidně, a zároveň lehce povytáhla levé obočí, aby dala najevo jemný důraz. Alice se zmateně rozhlížela po místnosti. V rukou stále držela Štorchovu Minehavu a moc nechápala, co se děje. Jen vnímala, že její srdce začíná bušit rychleji. A rozbušilo se naplno, když paní doktorka Novarová otevřela dveře své kožené kanceláře a její maminka tam neseděla v tom svém kolečkovém křesle, s pokřiveným výrazem pravé půlky obličeje a modrýma očima stále plnýma lásky.

Alici se udělaly mžitky před očima. „Kde je máma?“
„Paní Fialová, posaďte se prosím.“
„KDE JE MÁMA!!!!!“ zaječela na celou místnost hystericky a vnímala, jak jejím tělem nekontrolovatelně projíždí třes jako by se dotýkala elektrického ohradníku.
„Je mi to moc líto, vaše maminka dnes prodělala další mozkovou mrtvici. Převezli jsme ji okamžitě do nemocnice, ale po cestě její srdíčko…”

Alice cítila, jak se poslední naděje na záchranu dne rozplynula stejně rychle jako špatně našlehaná pěna kapučína. Jejím tělem projel podivný koktejl emocí, jako když jednou zkusila taneční drogu. Jen přesně v opačném rádiusu. Namísto všeobjímající lásky, euforie a radosti cítila směsici nepopsatelné bolesti, smutku a prázdnoty. Pak už jen zavnímala, jak obě její ruce pouští představu o společném podvečerním čtení z máminy oblíbené knížky a levandulové vůně jejího šampónu. Minehava se zřítila k zemi a hned za ní Alicino tělo.



Když se probrala, byl u ní Filip.
„Tak co, bude to moře nebo Krkonoše?“
„Pitomče,“ hlesla a cítila, jak absolutně vůbec nekontroluje své tělo a jak se uvnitř ní odstartovala nálož třesu. Schoulená do klubíčka se rozvzlykala v mámině pokoji nahlas.



Poprvé po třech letech si vzala dovolenou. Týden. Pak dalších čtrnáct. Návštěvy kolegyň odmítala. Chodila pravidelně na psychoterapie, ale vůbec si nepamatovala, co tam říká a o čem se baví. Prášky odmítala. Filip se k ní dočasně nastěhoval a pracoval na dálku.

„Obleč se,“ podal jí nové červené šaty a černý svetr s krajkou.
„Cože?“ podívala se na něj skleňenkovýma očima a vlasy do všech světových stran. Její obličej připomínal mastný pečicí papír po velikonočním mazanci a vytahané triko by si už zasloužilo dotek Woolitu. Za ten měsíc se sama proměnila ve zpustlou Minehavu, která ale na rozdíl od románové hrdinky neměla důvod dál bojovat.
„Dej si sprchu a obleč se, jdeme do divadla.“
„Cože??!“ myslela si, že si z ní dělá legraci, stejně jako když byli malí a on jí slíbil, že s ní bude hrát na schovku, ať se prý jde schovat – nikdy ji pak ale nehledal.

„Jdeme ven, potřebuješ mezi lidi, už se na tebe nebudu takhle dál dívat. Na to tě mám příliš rád, sestřičko,“ řekl to láskyplně, a zároveň s důrazem, který variantu propadlých lístků nepřipouštěl. Aby to potvrdil, strhl z postele peřinu a hodil po ní ručník. „Makej, máš hodinu na to, aby ses udělala krásnou, protože jsi kočka, ale do krásy máš teď fakt daleko ségra, sorry. Tak ukaž, co se pod těmi nánosy zaschlého potu doopravdy skrývá,“ mrkl na ni, usrkl si kávy a s klidem odešel do vedlejší místnosti ještě na chvíli pracovat. Znal moc dobře sestřina slabá místečka.

Při zmínce o její kráse ,Alici píchlo na hrudi. Došla do koupelny a poprvé po 30 dnech se zhrozila nad tím, jak vypadá.
O 56 minut později už seděla v taxíku, řidič Milan je vezl do Hasičského divadla na Míráku a Filip se zajímal, jakým parfémem to Alice voní, že ho musí koupit svojí Ivetě.
„Síčko,“ usmála se na něj. Byla z představy lidí rozrušená, ale zároveň byla bráchovi fakt vděčná. Zase se cítila jako žena.
„Manýry paní Valentýny. To má být jako název hry?!“
„Výborně, pokud se ti už vrací stará dobrá jízlivost, evidentně je ti o dost líp,“ podal Alici Martini dry a slupnul si chlebíček. „Tak jdeme?“
„No tak pojďme, ale jestli to bude blbost, odcházíme o první přestávce a vezmeš mě rovnou do Mekáče!“
„Cokoliv si budeš přát sestřičko,“ líbnul jí do vlasů a objal kolem ramen.
„Tak jo, už si dělám místo na hambáč. S tímhle názvem to nemůže být nic, než blábol!“

Na pódiu se objevila rachitická zrzka s vlnitými vlasy po ramena. Alicí jako první projela blesková myšlenka, že by herečka taky mohla občas něco pojíst. Jana v džínové minisukni, černými legínami s růžemi působila neskutečně sexy. Zaklepala na kulisní dveře místnosti, pozdravila a pověsila zelený kabát na dřevěný stojan. V ten moment měla všechnu Alicinu pozornost.

„Jak se dnes máte?“ zeptal se jí herec-psycholog v intelektuálních hranatých brýlích a zarostlou bradou.
„Je to intenzivní pane Radku… Řekla bych to asi takto...procházím spoustou složitých změn a děje se toho opravdu hodně,“ těžce si oddechla a schovala obličej do dlaní. Alici až do třetí řady iritovala intenzita, se kterou herečka toužila být litována.

„Řekněte mi o tom více Jano. Naposledy, když jsme se viděli, tak jste mluvila o Lukášovi jako princi z pohádky, o kterém jste dlouho snila. Co se od té doby událo?“
Jana se hluboce nadechla a z hloubky břicha vyloudila povzdech: „Mám pocit, že mi prostě nerozumí. Nikdo mi nerozumí. Asi jsem se v něm spletla…“

„Proč si to myslíte?“ herec Radek ji bedlivě pozoroval, jako by všechny stížnosti na Lukáše slyšel poprvé, přitom, jak Alice věděla, toto představení mělo již několikáté opakování. Sem tam si udělal poznámku, a když se zrzavá Jana odmlčela, poposunul si brýle směrem ke kořenu nosu.
„Jano, uvědomujete si, že zas a znovu roztáčíte svou fantazii o dokonalém muži, po kterém toužíte a když se objeví a vám se ta tužba splní, namísto toho, abyste naplno žila to, co vám daný vztah přináší, se všemi hezkými věcmi i výzvami, začnete se zavírat do sebe, hledat na něm chyby a důvody, proč k vám ten člověk nesedí?“
„Cože…?!“
„Chodíte ke mě už přes rok a přijde mi, že se ve vašem chování jisté tendence opakují . Hluboce toužíte po někom, kdo s kým se budete cítit jedinečná, milovaná, a tedy hodna lásky. Toto toužení se ale mění v zoufalství v okamžiku, kdy takového muže získáte. Osobu, která vám začne dávat všechno, po čem vaše fantazijní mysl toužila.“

Alice měla pocit, že ji někdo před očima věší na prádelní šňůru vzpomínky všech jejích snoubenců. Najednou k Janě pocítila hluboký soucit.

„Proč myslíte, že to děláte?“ zeptal se psycholog.
„Já…já…nevím…,“ ale víš, pošeptala jí Alice a po očích se jí začaly kutálet slzy.
„Jsi v pohodě?“ Filip se k ní naklonil. Mlčky přikývla, aniž by přestala očima hltat pódiovou kopii sebe sama. Žaludek se jí podivně sevřel. Tušila odpověď.
„Zas a znovu v okamžiku, kdy máte vztah utíkáte do melancholických vzpomínek o vašich bývalých partnerech. Proč?“ pokračoval oddálil od sebe zápisník, do kterého si dělal poznámky.
„Protože…je to bezpečnější…?“ odpovídala pomalu, jako by se bála toho, kam ji směřuje. Jakoby svými otázkami zapálil rozbušku, která za chvíli odpálí pytel vzpomínek, a pak už nebude úniku před příčinou všech jejích her.
„Nevím...tak nějak mi přijde, že co je vzdálené, to je hezčí.“
„Jak to myslíte, Jano?“
„Radku, vždyť já netoužím po ničem jiném než po intimitě a hloubce sdílení, jenže...já…já se bojím přiblížit, protože…prostě mě pak vždycky zavalí…“ rozvzlyká se jako bouřka uprostřed léta a není schopná dokončit větu.
„Strach,” dokončí za ní Alice a vysmrká se s herečkou.
„…strach, že budu znovu opuštěná…že...,“ její hlas se promění v tenoučkou vrstvu ledu, který už nedokáže nést tíhu vlastních slov a prolomí se.
„Nespěchejte na sebe Jano. Dejte si čas cítit to, co se ve vás teď děje,“ herec Radek vytáhl z kulisní skříně nový pakl papírových kapesníčků a položil je před Janu.
„Já prostě prožívám šílenou hrůzu, že ten člověk uvidí všechny moje chyby!!!“
„A opustí vás dřív, než vy jeho?“
Jana hluboce vydechne a na jejím hrudníku je i na dálku vidět, že se uklidňuje.
„Myslíte si tedy, že když poté, co navážete nový intimní vztah s mužem a velmi brzy se z vašeho romantického příběhu stane proces, kdy na něm začnete vidět především chyby a nedostatky, vás vlastně chrání před tím, abyste mu ukázala své vlastní chyby?“

Filip víc, než divadelní představení pozoroval svou sestru, která právě tajila dech. Vůbec netušil, že náhodným výběrem přinese Alici dárek, který ji tak vezme.
„Ano,“ pošeptala sekundu před herečkou.
„Ano,“ přikývla Jana a její obličej teď měl výraz generála, který přiznal porážku svých vytrénovaných vojsk.
„A nemyslíte si, že právě chyby jsou tím, co nás činí lidskými?“
„Lidskými?“ zopakovala Jana a zatvářila se přitom jako by jí Radek do úst vložil plané sousto.
„Ano, chybujícími, a tedy lidskými.“
„Já nevím,“ otáčela hlavou zprava doleva, jako by tuto informaci chtěla vytřást z uší. „Když já mám pocit, že kdybych dělala chyby, tak bych nebyla dokonalá…a pak…“
„A pak co Jano?“ zeptal se skutečným zájmem Radek a posunul si brýle tentokrát blíže ke špičce nosu.
„Pak bych byla stejná jako všichni ostatní,“ zašeptala znovu Alice a měla chuť jít Janu obejmout a po představení s ní zajít na kafe. Připadala si, že jí důvěrně zná.
„…takže bych byla úplně obyčejná, průměrná, šedá myška, která nikoho nezajímá…“
„Zní mi to Jano, že máte strach být obyčejným pěšákem a zažívat úplně obyčejný život jako kdokoliv další,“ mluvil velmi pomalu a opatrně, protože si velmi dobře uvědomoval, že rozbuška už pomalu dohořívá.
Alice ve třetí řadě pozorovala, jak obličej herečky rudne. V tu chvíli už nebyla schopná oceňovat její autentický výkon. V jejím břiše právě vybuchovala sopka, kterou tentokrát neumlčela drinkem, ani pípnutím kreditky, ani bouchnutím dveří taxíku. Pak sebou Alice trhla, protože herečka prudce vystřelila z křesla a celým divadelním sálem proletěl zuřivý výkřik:
„VY MI VŮBEC NEROZUMÍTE!!! UŽ ANI VY!!!“

Psycholog se jí nesnažil uklidnit, ani ji nabádat, aby se znovu posadila. Nechal ji šlehat všechna ta slova potlačeného vzteku a zuřivosti, kterými tolik let útočila na sebe samu, a které jeho klientce způsobovaly kaskádovité emoce, deprese, pocity viny i ošklivé závisti.

Úplně obyčejná. Úplně obyčejná. Úplně obyčejná.

Alici v uších hučel mořský příboj. Zhluboka dýchala a potila se.
Bomba explodovala, rozmetala slova na tisíce vzpomínek, které se proměnily v prostor neexistence, ve kterém poletovaly zbytky střelného prachu a prosakovaly trhlinami, skrz které se herečka propadla zpět do měkkého křesla a začala plakat. Uvolněním.
„Já mám teď pocit, že neexistuju…“

Herec Radek dlouho mlčel a nechal ji cítit jaké to je, když si jeho klientka sundá masku dokonalosti a dotkne se skutečného pocitu, kterému se snažila všemožnými manýry vyhnout. Ve snaze, aby se to nebolelo tak jako tenkrát, si přitom ale způsobovala ještě větší bolest.
„Naopak Jano, to, co právě teď zažíváte je milionkrát skutečnější, než co jste prožívala poslední roky. Dnes se tady rozloučíme. Přemýšlejte, jak často a v jakých situacích jste dávala přednost bohaté melancholii před štěstím. Přemýšlejte, co by to pro vás znamenalo, kdybyste se rozhodla, že prostě budete šťastná? Že toho utrpení už bylo dost? To bude váš domácí úkol na příště.“

Pak spadla opona.
Alici dál intenzivně šumělo v uších. Pod paží cítila dvě velká zpocená kola.

Úplně obyčejná. Úplně obyčejná. Úplně obyčejná.

„Seš v pohodě?“ Filip začínal vypadat ustaraně. Možná to nebyl nejlepší nápad sem Alici brát. Vzpomněl si na jedno kino, kde byla scéna z pohřbu asi měsíc po smrti jejich otce. Úplně ho to tehdy rozsekalo.
Alice jen přikývla, ale bělostná barva v jejím obličeji ho moc nepřesvědčila.
„Dáš si martini?“
Mlčky zakroutila hlavou.
„Toho mekáče?“ usmál se a vlastně trochu doufal, že Alice už nebude chtít vidět druhou polovinu. Přišla mu opravdu rozrušená.
„Chci jít na vzduch sama. Vrátím se,“ hlesla.

Vyzvedla si v šatně kabát a vyšla před budovu divadla. Kolem proudili lidé, ale Alice si připadala úplně průhledná. Jako by jí někdo vygumoval střeva, žaludek i obsah hlavy.
Zavřela oči a snažila se za zády vnímat fasádu, o kterou se opírala. Chladivý podzimní vzduch jí dělal dobře. Zhluboka se nadechla a vydechla.

Neexistuju.

Měla pocit, že zase přichází k sobě.
Vedle ní se najednou objevil Filip a podával jí černé kafe s cukrem. Když ho uviděla, do očí jí vyhrkly horké slzy. Prudce ho objala a Filip, který to nečekal nedokázal zabránit rozlití části kelímku na její zelený kabát.
„Promiň,“ omlouval se a čekal hysterickou scénu podobné té, když spolu naposledy mluvily v autě, ale Alice se místo toho začala hlasitě smát. Dala mu pusu na čelo a vzala si od něj to, co z kávy zbylo. Svezla se podél stěny divadla jako herečka, která pověsila své řemeslo na hřebík. Usrkla si kávy a pobídla Filipa, aby si sedl vedle ní. Ten nechápavě pozoroval usmátou Alici a vyčkával.

„Bráško…“ řekla dojatě „asi mi právě došlo, že si přeji být úplně obyčejně šťastná…se vším, co k tomu patří,“ utřela si tekoucí nos do rukávu a s úsměvem Filipovi nabídla druhý hlt.

Úplně obyčejná pro ni dlouhé roky znamenalo být stejná jako její matka. Stejná nula. Sama. Bez peněz. Bez Partnera. Opuštěná. V depresi.

Dokonalá krustička créme brulée byla jedinou volbou, jak si udržet lahodný život.

Teď toužila zabořit lžičku hlouběji a ochutnávat i to, co se skrývá pod ní.

# # #


#O ENNEAGRAMOVÉM TYPU ČÍSLO 4
Čtyřky jsou tragickými romantiky, jejichž duše si libuje v hluboké melancholii a smutku. Tyto nálady totiž pozvedají život opuštěného ousidera do pozice jedinečné bytostné citlivosti. Melancholická nálada pramení z pocitu ztráty.
Čtyřky si pamatují, jak byly v dětství opuštěny, a následkem toho trpí pocitem deprivace. Truchlení nad ztrátou se objevuje i v dospělosti, kdy zas a znovu prožívají nutkavou přitažlivost k něčemu, co nemohou mít, nebo se upínají k bývalé lásce a pocitům štěstí. Vždy však pouze do doby než to, po čem zoufale touží, získají. Pak je zaměstnání, zkušenost, věc, osoba přestává zajímat a koloběh touhy a nespokojenosti se roztáčí nanovo.
Často se cítí jako malé dítě, které tuší, že by ho neopustili, kdyby bylo přitažlivější, nebo kdyby mělo větší „hodnotu“. Jako kompenzační prostředek si tak čtyřka vytváří dramatizovanou osobní image, která kompenzuje jejich nízkého sebevědomí. Jedinečná elegance je jejich způsobem, jak se odlišit a v okolí vzbudit pocit jedinečnosti.
„Čtyřka se nikdy jen tak neprochází, ale kráčí se šustěním pláště kolem sebe. Napříč atmosférou, která jí může navždy změnit život.“ (Ennegram: 202). Pozorností jsou nejvíce zaměřeny na to, co jim chybí, protože to TO, co je v životě udělá šťastné teprve přijde a vyžaduje hledání podobné výpravě za svatým grálem.
Typický je pro ně kousavý, ironický černý humor, který odhaluje jejich vnitřní vztek. Jejich prožívání se pohybuje mezi extrémním utrpením a fantazií o totálním naplnění. Často jim tak úplně chybí zkušenost mezi těmito dvěma póly. Autentický citový život odsouvají stranou, aby mohly emoce prožívat intenzivněji. Na obyčejnou otázku „jak se máš“ tak jen zřídka dostanete prostou odpověď „mám se dobře“.
Jsou rebely ve smyslu neposlušnosti. Menší autority ignorují, a těm větším naopak prokazují ohromný respekt. Chtějí se jim vlíbit, být jimi uznávány, a cítit že jsou viděny jako „ty nejlepší“. Mají tendenci věřit, že běžná pravidla se jich netýkají. Nemají rády práci v obyčejných podmínkách.
Jejich melancholické prožívání zná příchutě deprese. Pocity typu „nikdo nechápe, kdo jsem, jsem jiná a nikdo mi nerozumí“ můžou přerůst v černou díru, kdy se čtyřka uhnízdí ve svém vlastním nitru, trápí se a zůstává i sama sobě tajemstvím.
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.