Spisovatelská výzva

13»

Komentáře

  • renenekudarenenekuda Komentářů: 124
    @hdk @KattyV @LenkaFifkSkolnik – opět musím zatleskat všem – jste fakt skvělí – jen tak dál! 👏
    Boss
  • JančaJanča Komentářů: 3
    přiznám se, že psát dialog pro mě byla opravdu Výzva s velkým V

    Úkol č.19: „No…nikdy ses mě na to neptal.“
    Dokončete tento příběh formou dialogu dvou postav
    Použít slova: ANDĚL a HROM

    „No…nikdy ses mě na to neptal.Tak nevím proč tě to najednou zajímá. Po tolika letech,“ ani na okamžik nezvedla oči od kmitajících se pletacích jehlic.
    „Vždycky mi to vrtalo hlavou, ale nenašel jsem odvahu se tě zeptat,“ nervózně poposedl až dřevěná židle děsivě zaskřípala.
    „Tak jak to teda doopravdy bylo?“, nepřestal dotírat.
    „Co na tom dneska záleží. Máš svou vlastní rodinu. Chybí ti snad něco?“
    „Nechybí, ale….“
    „Tak vidíš, k čemu křísit historky z minulého století?“
    „Dej si raději ještě kousek bábovky. Ořechovou jsi měl vždycky nejraděj.“
    „Výborná, mami. Musíš Erice dát recept.“
    „To víš, že jo. Já jí dám recept a vy za mnou přestanete jezdit úplně.“
    „Mami, víš přece, že jezdím jak jen to jde.“
    „Jo, jo. A malého Vojtíška jsem viděla naposledy vloni o dušičkách. A kdybyste mi neposlali k vánocům kalendář, tak ani nevím, jak ten andílek vypadá.“ Snažila se stočit hovor jiným směrem.
    „No a právě kvůli Vojtovi to prostě potřebuju vědět. To snad jako matka chápeš,“ začal ztrácet trpělivost.
    „Prosím tě, to přece dvouletý dítě nemůže zajímat. Nedělej ze mě senilní bábu.“
    „No jasně, že to nezajímá Vojtíška. Zajímá to mě a Eriku.“
    „Tak tomu nějak nerozumím, co do toho teda pleteš toho malýho?“
    „Víš my jsme ti nechtěli přidávat starosti…“
    „Jaký starosti? Co se děje? Co je s Vojtíškem?“, odložila rozpletený svetr a upřela svoje unavené oči na svého jediného syna.
    „Tak mluv, co se děje!“
    „Víš mami, já nevím jak ti to říct. Já, já… prostě potřebuju vědět, kdo byl můj táta, a jestli ještě žije.“
    „Vojto, přestaň sem tahat tvýho otce a okamžitě vyklop, co je s malým Vojtíškem!“
    Zhluboka se nadechl: „Mami, už tři měsíce hledáme dárce kostní dřeně.“
    „Co? Koho že hledáte? Dárce? Pro Boha, proč?“, jako by do ní uhodil hrom.
    „To sis vážně myslela, že hledám svýho fotra jen proto, abych s ním zašel na fotbal? Možná tak před dvaceti lety, to bych o to možná stál. Ale teď prostě potřebuju najít svoje pokrevný příbuzný, chápeš?“
    „Vojto, a já bych třeba nemohla…Já jsem přece taky pokrevní příbuzná?“
    „Mami, já potřebuju najít zdravý pokrevný příbuzný. A tvůj vysoký tlak a cukrovka. To vážně nejde.“
    „Aha. Tak dobře. Já ti teda povím, co vím. Ale nejsem s ním v kontaktu víc jak čtvrt století. No hlavně aby to pomohlo.“ Napila se vystydlé bílé kávy, zhluboka se nadechla a vrátila se v čase o třicet let zpět….
  • renenekudarenenekuda Komentářů: 124
    @Janča – super, že výzva funguje a posouvá limity jednotlivých účastníků – gratuluju! ;)
    Boss
  • DarinaDarina Komentářů: 2
    8. Ngidansa ngokushesha ngangokunokwenzeka ... I dance as fast as I can... Jeg danser så fort jeg kan ...
    (Zadejte do Google translatoru první větu ze své oblíbené knihy a postupně ji přeložte do tří cizích jazyků. Nakonec ji opět převeďte zpátky do češtiny. Výsledek těchto překladů je začátek vašeho dnešního příběhu… vylosované slovo SEŠIT)

    Bylo říjnové ráno. Marie otevřela okno a nadechla se vzduchu prosyceného vlhkou vůní tlejícího listí. Včera oslavila osmdesátiny. Od rána spíše drnčel telefon, taky přišlo pár mejlů a virtuálních přání. Osobních gratulací nebylo mnoho, ale byly, některé i milé a bez povinnosti.
    Květiny rozvoněly celý obývací pokoj, kurýr přinesl i několik bonboniér, dort, knihy, nový nůž do kuchyně, přívěsek s perlou od syna.
    Nejvíc jí však překvapil, potěšil a nervozně dojal balíček od neznámého gratulanta.
    Byly v něm černé střevíce, které nádherně voněly kůží. Byly obšity červenou nití a měly malou zlatou sponu na boku. Na botkách dominoval úžasný tvrdý pěticentimetrový podpatek jemně potažený. Na podrážce byly malé mosazné podkůvky z plíšku tenkého jak vlas... Kulatá špička, mírně zvednutá měla ještě speciélní futrálek ze sametu. V krabici byla ještě malá krabička a v ní náhradní podkůvky a náhradní spony. Marie si natáhla hedvábné punčochy, obula ty nádherné botky. Pocit velmi zvláštní. Padly bez odporu a nohy v nich vypadaly jako tenkrát...
    Lodičky s podpatkem měla naposledy téměř před deseti lety když byla pozvána na nějakou premiéru do oblastního divadla.

    Kdo mohl vědět, že chtěla tančit flamenco? Kdo čekal tak dlouho, přes 50 let a až nyní přišel s tímhle dárkem. Panebože, člověk zapomene na lidi, které kdysi potkal. Zapomene i na ty, kteří na něj nezapomněli. Kolik člověku projde lidí životem? Kolik jich vlastně za život potká?

    Marie si uvařila turka. Ne žádnou vodu z ponožek, jak říkala její maminka rozpustnému nebo filtrovanému kafi. Logr voní a je to káva, která neztratila po cestě do úst a těla paměť.

    Sedla si do křesla na nohou měla nové střevíčky. Přehodila nohu přes nohu vzala fix, který ležel spolu se sešitem na poznámky na stolku a na sklo napsala: Tančím tak rychle jak dokážu...
  • DarinaDarina Komentářů: 2
    Ahoj , dávám sem něco ze Sp. výzvy, díky za komentáře, opět jsem něco přidala.
  • hdkhdk Komentářů: 5
    Tak ještě jeden příspěvek (byť přiznávám, že ona mnou naposled držená čajová lžička zase až tak důležitou stopou není)...

    Poslední věc, které jste se dneska dotkli (např. klávesnice, sklenice nebo klika), je důležitou stopou ve velmi zajímavém a ojedinělém případu…

    KOMÍN, ŠÁLA, Přísný revizor

    „Ten komín nekouří,“ dotčeně, ba uraženě, vyštěkl muž v teplém kabátě, s tlustou šálou kolem krku.
    „Samozřejmě, proč by měl kouřit,“ divil se hlídač. Celý měsíc jeho práce probíhala klidně, třikrát denně prošel areál bývalé továrny, aby se přesvědčil, že torza budov stále stojí a nemají tendenci klesnout k zemi. Ve zbývajícím čase se díval na televizi. Co se ale změnilo počasí a začaly mrazy, té televize přibylo a obchůzek ubylo. A teď tohle!
    „Já jsem revizor komínů a sleduji zplodiny, které jimi jdou do ovzduší. Můžete mi říct, jak mám u vás sledovat zplodiny, když váš komín nekouří?! Okamžitě musí začít kouřit!“ Muž v kabátě začal výhružně potřásat kabelou, kde měl patrně nějaké měřící přístroje. „Tak ale!“
    Hlídač se ještě pokusil všechno obrátit v žert. „Jistě. Hned to bude. Jen,“ ukázal prstem, „támhle a támhle dám novou středu, opravím podlahy, pak přinesu stroje, zapnu je a hned potom už můžeme začít. Tedy komín může začít kouřit,“ na oko s vážnou tváří přisvědčil.
    „Tak ať to lítá,“ trval na svém muž v kabátě. „Co stojíte?!“
    Aha, smysl pro humor se nekoná, řekl si hlídač. Tak tedy revizorovi vysvětlil, že továrna je již dva roky zavřená a on sám ten komín nikdy kouřit neviděl…
    „Dobrá. Nicméně nemyslete si, že se mě tak snadno zbavíte. Provedu revizi nekouřícího komínu. Povinnost je povinnost,“ stál si za svým muž v kabátě.
    Oba se tedy vydali ke komínu. Ale kdyby jen to. Také na komín. Hlídač každým stupínkem, který jej vzdaloval od země, proklel svou dříve tak klidnou práci. S revizorem výška ani nehnula. Povinnost je povinnost.
    „Dole něco je! No, podívejte se!“
    Hlídač se zapřel a podíval se. Skutečně. Dole v komíně byla nějaká barevná skvrna.
    „To se musí prověřit. Možná tu ukrýváte nějaké chemikálie, které se mohou vznítit a jejich kouř poškodí ovzduší. Správně bych měl hned volat hasiče, ale že na to je ještě čas,“ rozhodl energicky muž v kabátě.
    Hlídač nic neřekl a lezl dolů. Co by tam tak mohlo být, vrtalo mu hlavou. Ale bude stačit jen projít továrnou, otevřít cestou pár dveří a nakonec jedna malá dvířka, aby se dostali do nitra komína.
    Prošli továrnou, otevřeli cestou pár dveří a nakonec jedna malá dvířka. Za několik desítek vteřin volali. Ne o pomoc, ale policii. Ta barevná skvrna byla modrá lyžařská bunda. A v ní býval člověk. Člověk, který byl zvědavý. Člověk, který od těch malých dveří klíč neměl. Člověk, který sem přišel horem. Člověk, kterému patrně mu pár metrů nad zemí na stupínku uklouzla noha. A pak se ta dvířka marně snažil otevřít čajovou lžičkou...
  • renenekudarenenekuda Komentářů: 124
    @Darina @hdk – super, pobavilo mě to! :smiley:
    Boss
  • sestakovaevasestakovaeva Komentářů: 14
    úkol 21. slovo: Škorpión
    Bylo přesně 6:48, když zjistil pan Klokočník, že mu došlo kafe. Ještě před tím však, jako vždy, už automaticky, pod kohoutkem naplnil a pak zapnul varnou konvici a připravil si šálek. Takový první, ranní, osvědčený rituál muže, žijícího už roky ve své samotě. Dnes však, ani při nejlepší vůli, nevydoloval z dózy ani zrnko, ba ani špetku kávového prachu.
    Byl to den, kdy byl donucen okolnostmi změnit svůj zvyk a zajít do kavárny. Tehdy začal přicházet pomalu ale jistě, na chuť kavárenskému hemžení. Zalíbilo se mu časem moc, prostředí naplněné nádhernou, ničím nenahraditelnou vůní, posezení v pohodlných křesílkách i různorodá společnost, začínající tímto způsobem svůj den. No, ale co hlavně, mohl si vybrat ze široké nabídky svého oblíbeného nápoje. Espresso, cappuccino, macchiato, nebo třeba latté. Objevil pro sebe útulné místečko u stolku v rohu kavárny, pod obrázkem černobíle vyvedeného škorpióna a odkud měl nejen dokonalý přehled o dění v kavárně, ale viděl dobře i na ulici. Tento živý obraz, se na rozdíl od toho nad jeho hlavou, měnil každým okamžikem.
    Jednoho podzimního, deštivého a šedivého rána, daly se oknem pozorovat jen zachumlané, spěchající postavy, pádící z bodu A do bodu B, lidé pospíchající kamkoliv, kde by se co nejrychleji ohřáli.
    Pan Klokočník už teď určitě neví, čeho si všiml dřív. Jestli podvědomě toho, že se za někým odcházejícím z kavárny zaklaply dveře, nebo jakési změny, jež se odehrála blízko jeho stolu. „Něco je jinak,“ blesklo mu hlavou, očima sjel pod stůl a naskytl se mu pohled, od kterého se jen tak neodtrhnete. Pes, na první odhad něco mezi kokršpanělem a bíglem. Urousaná chlupatá koule, s dlouhýma splývajícíma ušiskama, plnýma drobných bodláků a větviček. „Kamaráde, volám tě k zodpovědnosti, ty ses někde pěkně proběhl a teď mi pověz, co s tebou?“ Krásné, oříškově hnědé psí oči k němu krátce vzhlédly a pak, s lehkým vzdechem to zvíře znovu uložilo hlavu a na urousané tlapky.
    „Bady, co tady děláš, kde máš paničku? Tys jí zase zdrhnul za holkama, viď?“ všimla si a okomentovala situaci slečna od baru, a na vysvětlenou dodala: “ U stejného stolku kde jste vy, sedává i paní Tománková, ale později, většinou krátce před obědem“. V téhle chvíli se ale otevřely dveře a podle reakce psiska, který se tím směrem otočil a radostně čtyřikrát bouchnul ocasem o zem, bylo jasné, že přišla panička. Víc než cokoliv jiného, zavládla tady náhlá a oboustranná vděčnost a radost ze shledání.
    A pan Klokočník? Přestože mu v jednom testu na téma: „Dokážete žít jako singl?“po pravdivých odpovědích vyšlo, že jednoznačně ano, svůj pravidelný čas na kávičku od té doby trošku upravil. Ostatně podobně jako paní Tománková. On chodí později, ona o chviličku dříve, to aby si mohli posedět u jednoho stolečku ve třech. Tedy vlastně ve dvou, ten třetí lehává pod jejich nohama.
  • AlimakAlimak Komentářů: 5
    úkol č. 30:

    Toto téma teda nebude snadné, protože jít s vlastní kůži na trh je těžké. Ale zase je nejjednodušší psát o tom, co člověk sám zažil. Že při umělecké tvobě člověk do svého díla dává kus sebe, platí u mlaby, sochařství, hudby, psaní, vaření a vlastně se do dá vztáhnout na mnoho dalších činností, co pro nás něco znamenají.
    Konečně to bylo snadné. Tento pocit jsem zažila vícekrát. Je to jako když v mozku něco křupne, přeskočí, zapadne a hle najednou to funguje. Nikdy jsem se nepropila do střízlivosti (doufám, že ani nikdy nepropiju), ale i tak bych to přirovnala k tomuto stavu.
    Týden jsem vymýšlela vzor sněhových vloček, který jsem chtěla utkat. Dalších 14 dní jsem ručně spřádala nitě a pak přírodně barvila. Hotové, obarvené nitě jsem navlékla do malých destiček. Do každé 4 nitě. Seřadila jsem je a začala. Podle vzoru. To by mělo být snadné. Jenže po hodině tkaní jsem postřehla, že utkaná část není a nebude jako nakreslený vzor. Hlavou mi letěly ty hodiny spřádání, barvení, navlékání. Ustřihnout, přidat chybějící nitě, začít znova a riskovat, že mi bude 20 cm chybět? Pokračovat? Těžké to bylo rozhodování. Dokončila jsem tkanici, jak jsem ji začla. Vznikl tak tkaný opasek, na který jsem dodnes pyšná. Díky chybě v kreslení vzoru jsem pochopila, jak technika tkaní na karetkách funguje. Bláznivá kombince představivosti v ploše a prostoru zároveň a k tomu plánování několik kroků v předstihu. Konečně to bylo snadné. Bez návodů, knih či kurzů.
    Ale ještě před tím jsem to zažila u vytáčení na hrnčířském hruhu. Nešlo mi to minimálně dva roky. Vždycky se něco pokazilo a vytočit nádobu větší než hrnek bylo vysilující. Pak se cosi změnilo, hlína jakoby se stala součástí mých rukou a já dokázala vyrobit mnohem větší nádoby než křivý hrníček. Umím si představit, že něco takového prožívají šermíři (meč je součástí ruky) či jezdec na koni (jezdec a kůň jedno tělo jest).
    Nebudu vypočítávát další příklady. To by už bylo chvástání.
    Taky ale musím přiznat, že mě baví učit se nové dovednosti. Prý se lidé bojí udělat krok do neznáma, změnit obor atp. Ale přece se nelze bát věčně. Není náhodou každá vteřina krok do neznáma? Nikdo neví, co se stane za vteřinu, minutu, den či dva?
    Jen krátce zmíním ještě psaní, protože o to tady a teď jde. Ve chvíli, kdy si stanovým cíl (napsat XY něčeho, vydat knihu, vymyslet námět aj.), tak sabotuji sama sebe. Tvůrčí energie hodí vyhybku do jiného oboru a je po psaní. "Tenhle fikus už bys mohla nadrátovat. Podívej se, jak roste!" "Zahrada by potřebovala vyplet." "Ve skříni máš ten červený manšetr, z kterého jsi chtěla tašku." Atd. To si pak připomenu, že snaha dosáhnout vytyčeného cíle vede ke krátkodobému štěstí, nebo dlouhodobé frustraci. Psát, respektive tvořit, s myšlenkou , že cesta je cíl? Konečně to bylo snadné.

    Za příběh to úplně neberu, i tak se o to s vámi podělím. Velký krok z bezpečí komfortní zóny.
  • renenekudarenenekuda Komentářů: 124
    Koukám, že už se někteří z vás blíží ke konci. To je opravdu skvělé! 👏
    Boss
  • sestakovaevasestakovaeva Komentářů: 14
    úkol 22, slovo saxofon

    Ten obraz mi připadal po celé dlouhé roky mého dětství, stále stejný. Po úzké, klikaté silničce funící do kopce a za hodinku jste se ocitli v úplně jiné, už horské krajině. Pak vidím ten dům, s oprýskanou fasádou, bývalý hostinec, s velkým hospodářstvím. Neuspořádaný, zanedbaný, se zvláštním zatuchlým pachem. Tady bydleli Benešovi, moji prarodiče. Babička, byla po všech stránkách zlatá ženská, veselá, upřímná, velmi pracovitá. Hlavně sedřená. Však co zmůže taková křehká bytost na velkém hospodářství, nemá li potřebnou oporu ve svém muži.
    Ano, její muž, můj děda, se stává pro tuto chvíli a především pro naplnění tématu, objektem mého zájmu. V jeho rodokmenu stálo, že je vzdáleným bratrancem našeho bývalého prezidenta Dr. Edvarda, ale čest a slávu mu určitě nedělal.
    Zajisté si o sobě ale myslel, že je hrdinou, zvláště když vzal svůj saxofon, vyrazil mezi kumpány a podlehl svodům a své závislosti na alkoholu. Vlastně každý večer. Jeho ráno, byl pak takový opakující se rituál. Posadil se na posteli, dlouhými kostnatými prsty si uhladil zbytek rozcuchaných vlasů a většinou vypadal neoholeně, jakoby se zrovna vrátil z dlouhé plavby po moři. Natáhl se pro tabatěrku, z ní vyndal jednu ubalenou z tabáku Taras Bulba, zapálil si a pak dlouze, několik minut chrchlal. Měl hubenou tvář, výrazné lícní kosti a obrovský nos. Prohlížela jsem si ho zpovzdálí trochu plaše a on mě z oblaku cigaretového dýmu přikázal: „Pocem … řekni prdel…“, zasmál se svému nápadu a pokračoval“ „Řekni………“ No, vymyslel zkrátka něco pěkného, aby obohatil můj dětský slovník. „Nech toho, táto, nech tu holku“, zlobila se babička od syčících hrnců na plotně. Posadil si mě na kostnatá kolena, ztišil hlas a neúnavně děl: „ Jéén počkej holka, až vyrosteš, poznáš sama, že všechno na tomhle světě, stojí za hovno!“ Já jsem nikdy nebyla s dědou zajedno a byl to pro mě vlastně takový vzor záporáka, ale jeho jednoznačný názor na svět, jsem si už párkrát v životě měla možnost připomenout.
  • sestakovaevasestakovaeva Komentářů: 14
    Úkol 25, ŠÁL a POUŠŤ
    Stála jsem tam tiše a trochu plaše se rozhlížela. Tam, na okraji lesa, s výhledem na mýtinu a na nedalekou silničku, lemovanou starými jabloněmi. Zpovzdálí byl do nového rána slyšet dusot kopyt z nedalekého výběhu a tiché koňské odfrkávání. Jinak nic. Ticho, klid pouště a mír, jen šplouchání vody z nedalekého potůčku.
    Čekala jsem, protože vždycky v tuhle dobu přicházel. Přijde i dnes? Skryta ve stínu, stranou slunečních paprsků, prodírajících se větvemi jehličnatých stromů jako šál a dopadajících na stálezelená mechová pole, jsem soustředěně pozorovala okraj protějšího lesa, olemovaný šípkovými keři, na kterých zářily plody rudé, jak kapičky krve. Zbystřila jsem. Kdesi nedaleko, v lesním porostu se něco šustlo. Ale to se jen rezavá liška chytře proplížila mlázím a vyrušila mne ze soustředění. Za sebou zanechala jen záblesk svého světlejšího konce ocasu. Znovu jsem netrpělivě pohlédla do porostu protějších stromů, které zdobilo zářící zlatorudé listí …
    A v tom, jsem ho spatřila! Vyšel z lesa a stál tam, v mlhavém oparu, majestátně, se svým obrovským parožím, vědom si svého vítězství nad ostatními jeleny. Vkráčela jsem ladně na paseku a on, král našeho lesa, se ke mně vydal sebevědomě, s hlavou pyšně nesoucí si svou mohutnou poschoďovou korunu. Přišel, jako každý podzim, protože tušil, že ho tady bude jeho milovaná laň zase očekávat.
  • renenekudarenenekuda Komentářů: 124
    @sestakovaeva – Perfektní! Tolik kreativity v tak krátkých cvičeních! ;)
    Boss
  • Isaak_MoselleIsaak_Moselle Komentářů: 6
    Úkol 25

    Je říjen, začíná podzim, jediné období, kdy můžeme být spolu. Každý rok je to stejné, hlas přírody nám dá ve stejnou dobu znamení, vycítíme že se blíží náš čas a začneme s přípravou. Naši potomci jsou již v plné síle a mohou absolvovat dlouhou cestu, která se každý rok opakuje. Nejdůležitější věc je být silný. To platí hlavně pro naše děti, které musíme doslova vykrmit. Jeden z našich je trošku slabší, neměli jsme tu sílu ho nechat doma, tak to zkusí s námi. Myslím, že je letos uvidím naposledy svou velkou rodinu. Není mi nejlépe, jsem už starší, to co mě čeká už nezvládám levou zadní jako před mnoha lety, vím že budu za mladými zaostávat. Opustíme svůj domov, krásné hnízdečko lásky dalo by se říci, do kterého se už nikdy nevrátím.
    Nejmladší je kousek před námi, ještě loni jsem to byl já kdo udával tempo.Teď jsem s družkou uprostřed a za námi ještě jedno dítě. Je to tak lepší, mladí jsou plní elánu, ale mají ohledy na nás starší a zezadu nás trochu jistí.
    Na domluveném místě jsme první, tady byla vždycky přestávka a já naučil své děti rozeznat tento kout u malého jezírka. Zatím unavený nejsem, obávám se že za pár dní to přijde. Přestože je voda trochu studenější schladíme si nohy a něco sníme a utáboříme se.
    Postupně se shromažďuje naše rodina, nejdříve nejmladší páreček, potom během několika hodin zbytek, všech se dotýkám, hladím je, poslouchám jejich příběhy a seznamuji se s těmi, které vidím poprvé. Čekáme na mého bratra, nechci opustit místo bez něj, jenže dva dny zpoždění je moc. I když nastal pravý čas, stále čekáme. První podzimní déšť nás trochu překvapil, listy začínají žloutnout a opadávat, musíme odletět bez něj.
    Cesta ubíhá, studený vítr nám fouká do zad a žene nás, možná ztrátu díky němu doženeme a ještě si můžeme trochu odpočinout.
    Na strništi kousek od lesa stojí malý chlapec: „mami, mami, podívej, čápi letí za teplem“
  • sestakovaevasestakovaeva Komentářů: 14
    Děkuji :-)
  • renenekudarenenekuda Komentářů: 124
    @Isaak_Moselle @sestakovaeva 👏👏👍🏼
    Boss
  • sestakovaevasestakovaeva Komentářů: 14
    úkol 26, slovo ZKOUŠKA
    Je to už pár let, kdy jsem měla naposledy nervy napnuté jako strunu. Třeba před nějakou zkouškou. Jenže, byla to doba bezstarostného mládí a malin nezralých, nadějných vyhlídek a odvahy, pustit se do všeho nového. Jenže léta zrání a pak i usedlý rodinný život z téhle odvahy leccos rozmetal a odvál kamsi do temných koutů. Je to od přírody velmi neseriózní. Proto, když došlo na jednu moji samostatnou cestu do Londýna teď, v době střední zralosti, přestala jsem trochu ovládat své emoce. To jak se dorozumím, byla noční můra číslo jedna. Učila jsem se sice kdysi cizím jazykům, protože mi bylo vštěpováno, že se co v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš, a dnes je mi to dobré tak akorát při hledání ve slovnících. Další velké vzrušení jsem prožívala při představě, jak se tam dostanu. Způsobů mě napadlo hned několik. Mohla bych se vydat pěšky, vyrazit na kole, cestu zdolat autem, autostopem či taxíkem. Mohla bych si i našeho koně nebo osla osedlat. Z horkovzdušného balónu nebo vzducholodi by byl zase překrásný výhled. Ale přiznávám, napadly mě i některé přízemní varianty, například pohodlí moderního vlaku, komfort žlutého autobusu, anebo nesporně výhodná rychlost letadla. S takovými a podobnými myšlenkami, jsem uléhala ke spánku večer co večer, až jednou …
    Sedím na břehu rybníka za Prahou se stéblem trávy v puse, rozjímám o životě, mžourám si do sluníčka a pozoruji divoké husy. Probírají a čechrají si svými oranžovými zobáky šedobílé peří, vzrušeně jedna přes druhou švitoří a houfují se. Chystají se na cestu. „Vždyť ony potáhnou na svá hnízdiště,“ blesklo mi hlavou a vnořila jsem se do základů svých přírodovědných znalostí. “Poletí zcela určitě na severozápad, s konečným cílem ve Švédsku nebo Norsku a to by pak mohla být naše cesta společná! To budou přece ti nejlepší parťáci na cestu, řídí se ve dne sluncem a v noci hvězdami, bezpečně se orientují a Londýnský Big Ben nemůžeme minout!“ Čekala jsem trpělivě na čas vzletu, zařadila se pak předpisově do formace pravidelného vé, nabrala výšku … a … vždyť já letííím! Zahlédla jsem ještě koutkem oka vzdalující se věže hlavního města a pak, stříbrnou stuhu řeky Vltavy pod sebou…
    Ale co to? Tam, někde ve vzdušných výškách slyším známé zvuky a cítím vibrace … Ne, není to tam, je to někde tady. Doma. Na nočním stolku… Vypnula jsem upozornění, slastně se protáhla do nového dne a uvědomila si, že mě narostla křídla. Bude to asi tím, že odjel manžel s dětmi na pár dní k babičce.

  • sestakovaevasestakovaeva Komentářů: 14
    Mám odtud zcela nový poznatek :o . Ač si po sobě pročtu zadaný úkol třeba i několikrát, nevidím chybu. Pak se změní text do jiného fontu a bloku a teprve pak, se zbavuji své slepoty B). Nacházím stylistické chyby a podobně ;)
  • renenekudarenenekuda Komentářů: 124
    @sestakovaeva To je naprosto normální. Proto se také doporučuje např. texty při revizích vytisknout a číst je raději z papíru. Každopádně o tomhle Spisovatelská výzva není. :smile:
    Boss
  • sestakovaevasestakovaeva Komentářů: 14
    Rozumím .... :)
  • Isaak_MoselleIsaak_Moselle Komentářů: 6
    Ja to treba delam tak ze nejdriv prectu pribeh manzelce a pak ona me. Pak je videt kolik je na prvni a druhy pokus chyb.
  • hdkhdk Komentářů: 5
    Úkol č. 25
    NÁMOŘNÍK, SEDMIKRÁSKA, Nepříčetný golfista

    „Podzim je jediné období, kdy můžeme být spolu.“ Říkám jim to, i když mě neslyší, jsem jimi opuštěný jako námořník, přehlížený jako sedmikráska, nemají o mně pojem. A vlastně to ani není úplně pravda, že můžeme být spolu. Já mohu být s nimi, ale oni, oni o mně neví. Nezajímám je. Mají svůj život, vlastně spíše jeho podzim. Podzim je náš společný. Já jej tedy prožívám každý rok, pro ně je to podzim jejich života. Vlastně ne úplně pro všechny. Ale ty, pro něž není, jsem zase nemyslel, když jsem mluvil o tom, že podzim je jediné období, kdy můžeme být spolu. Oni jsou spolu celý rok až do zimy a já, já jsem jen jejich vzdálený pozorovatel a obdivovatel. A je pravda, že jejich podzim života za mého každoročního podzimu je v mých očích jejich nejkrásnější období. Já se s nimi ale mohu těšit častěji, než oni sami se sebou. Vlastně také ne. Každý podzim se těším s jinými a oni jsou pokaždé jiní. Jen na ten podzim si na ně dělávám více času a nechávám se jimi okouzlovat a zároveň mne činí melancholickým. Právě tím jejich podzimem života, jenž pro mne znamená i můj podzim a blížící se zimu. Ano, mám rád listy stromů na podzim tak, jako nepříčetný golfista svůj bílý míček.
  • renenekudarenenekuda Komentářů: 124
    @hdk Tleskám a držím palce s úspěšným dokončením výzvy! ;)
    Boss
  • hdkhdk Komentářů: 5
    Tak ještě něco. Úkol č. 27
    PODVÁDĚNÍ, BRÁNA, Zdrogovaný metalový zpěvák

    „Už toho mám dost,“ řekla si lampa. „Prý že jsem ´pouliční´. Jako nějaká pouliční holka. Copak já jdu s každým? Já nejdu s nikým. Se mnou když chtějí jenom pohnout, musejí si na to vzít jeřáb!“
    Taková pouliční lampa, tedy jen lampa, ať ji neurážíme, nemá lehký život. Kdejaký pes na ní nechá svůj tekutý „podpis“, kdejaký sprejer zase „podpis“ grafický. A hodně i záleží na tom, kam ji od počátku postaví. Jaká je to ulice, jaké město, jaká země. Není tedy lampa jako lampa. A ta „naše“ lampa, ta byla zcela výjimečná.
    „Mně se tu nelíbí,“ řekla si, když se pořádně rozhlédla. Ta šedá ulice a šedí lidé, co kolem ní chodili, šedá barva, jakou byla natřená, šedá obloha nad ní, najednou měla té šedi života dost. „Ani se tu nic zajímavého neděje,“ dodala v duchu.
    „Tady, tady je ten sloup! Ta anténa druhého břehu, světa pod světem, světa temna, světa Azazela, Bafometa a Satana. Nesmí padnout, nikdy nesmí padnout!“
    Co to je, podivila se lampa? Co se to děje? Kdo to na mne sahá, kdo mne to svírá?
    „Udržím tě, vlastníma rukama tě ochráním od pádu, neboť jsi to ty, kdo je zde jako spojnice se světem padlého anděla,“ blábolil dál zdrogovaný metalový zpěvák, když stál na špičkách a celým tělem se ovíjel kolem lampy…
    „Tohle já vážně nemám zapotřebí,“ rozhodla se lampa. Přitom ten člověk, který se k ní tisknul, vůbec šedý nebyl, byl celý černý a kožený. A najednou se přece něco dělo, ale ne to, co by jí bylo milé… A tak sebou zatřásla, vypadla mladíkovi z rukou, nechala jej ležet, vytrhal se ze sevření asfaltu a vykročila. Krok a skok, krok a skok, ulicí dolů. Ale kam?
    Tu hle! Zeleno! Barva, kterou z ulice neznala. Zaujalo jí to. Nejprve tedy šedá brána, ale stačilo se pod ní trochu sklonit a byla v parku. Park! Stromy! Keře! Tráva! A lampy? Jedna, až tááámhle vzadu. Takže jí tu bude nejen dobře, ale i posvítí.
    Na ulici, to byly jen šedí lidé. Ovšem park, park, to je něco jiného. To teprve viděla věcí. Scházení, podvádění, rozcházení. Až z toho studem zčervenala. Ale protože se jí ta červeň vehnala až do světla, bylo to ještě horší! Z lampy, kterou rozčilovalo, že jí říkají „pouliční“, byla červená lucerna. Chudák lampa.
    A tak když jednou jeden milenecký párek nechtěl ani červené světlo, dostala kamenem rovnou do žárovky. Zavzpomínala ještě na šedou ulici, šedé lidi v ní, šedou oblohu, na celý svůj šedý život, uronila poslední jiskru, a zhasla docela...
  • renenekudarenenekuda Komentářů: 124
    @hdk – ještě 3 úkoly a máte hotovo! :)
    Boss
  • hdkhdk Komentářů: 5
    Úkol č. 30

    DÝNĚ, CHATA, Sebevražedný zubař

    Od začátku nebyl dobrým zubařem. Ale o co byl horší, o to byl citlivější. Když pacientům říkal: „Mně to bolí víc, než vás!“, nebyl to žert, myslel to upřímně. A stejně upřímně pak nad pacienty plakal. Ty to však bolelo příliš, než aby si všimli, že na ně něco kape. Něco? Zubařovy slzy.
    Brzy to toho na něj začalo být moc. Existuje snad jiné povolání, které má v popisu práce přinášet svým bližním utrpení? Kromě vojáků, samozřejmě? Asi ne. Začalo se mi s tím žít hůř a hůř. Přestal vidět řešení ve změně povolání, vlastně to jej nikdy ani nenapadlo. Měl za to, že být špatným zubařem je jeho osud. A jediný způsob, jak jej napadlo vzdorovat osudu, byla sebevražda.
    Zkoušel všechno možné. Třeba umrtvujících injekcí kolik si stačil napíchat, než byl příliš umrtven, než aby zvládl dát si tu, která by jej snad už konečně zbavila toho utrpení přinášet utrpení. Skákat pod prostředky hromadné dopravy nechtěl, být příčinou zhroucení řidiče mu bylo proti mysli. Skočit z výšky? Měl závratě. A výška to být musela, aby měl jistotu. Získat zbraň, třeba loveckou? A nemusel by ještě předtím ukázat, že dokáže trefit a tedy zabít nějaké zvíře? To také nebylo řešení.
    Nakonec odjel na chatu. Potěšil se pohledem na své oblíbené dýně hokaido, než si z nich uvařil polévku. Dobře se najedl a s mírem v duši a provazem odešel na půdu. Když odkopl stoličku, stihl ještě vzdychnout: „Konečně to bylo snadné.“
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.