Spisovatelská výzva

2

Komentáře

  • renenekudarenenekuda Komentářů: 124
    @sestakovaeva a @Inka – opět 👏 oběma. skvělá práce, vítejte na fóru a tvořte dál! ;)
    Boss
  • JančaJanča Komentářů: 3
    Dodala jsem si odvahu a taky se podělím o svůj první výplod.
    Úkol č. 1: Postava potká v autobuse někoho velmi zajímavého. A její názor na tohoto cizince změní výsledek celé cesty
    Použít slova: NEMOCNICE a LEZENÍ

    „Co vám můžu nabídnout k pití?“, zašveholí už asi po třicáté unavená stevardka.
    „Dáte si něco k pití?“
    Došlo mi, že otázka je určena přímo mě.
    „Ne děkuju“
    Normálně bych si určitě dala capuccino bez cukru. To si dávám vždycky, protože je to přece dietní. Ale dnes není nic normálně. I nabízený časopis jsem odmítla. Oči mám zabodnutý do sedadla č. 21 a 22. jako včelí žihadlo do předloktí. A stejně jako ta včela vím, že kdybych se pokusila svůj zrak odvrátit, tak je to můj konec. A odvažuji se tvrdit, že by to nebyl jenom můj konec. Nikdo by to nepřežil. Ti šťastnější by skončili v nemocnici. Ale pro nás ostatní by to byla poslední cesta.
    Teď si ten na sedadle č. 22 vytahuje něco ze zadní kapsy. Nemůže to vylovit. Vytahuje mobil a …. A teď to určitě odpálí. Ale neměl by se před tím nejdřív pomodlit, nebo tak něco?
    On místo toho ukazuje něco na displeji tomu ze sedadla č. 21. Chichotají se u toho jak puberťačky před obchoďákem.
    Právě jsme minuli odbočku na Brandejs. Do cíle zbývá už jen 98 km.
    Budou je ta vtipná videa bavit ještě aspoň 50 minut? Nebo to chtějí odpálit už u Boleslavy?
    Hlavou mi blesknou pokyny pro havárii letadla. Ruce za hlavu, a sklonit se ke kolenům, příruční zavazadlo pod sedadlo. Ale to mi asi nebude v autobuse moc platný.
    Pravé oko nechávám bezpečně zabodnuté do sedadla č. 21. Levým se pokouším dohlédnout k nouzovému oknu s kladívkem. Snažím se ze všech sil, ale musím se smířit s tím, že ne všechny svaly v těle mám pod kontrolou.
    Můžu vůbec něco ovlivnit? Proč jsem si nekoupila místo blíž k východu, a proč jsem nejela o půl hodiny dřív? A proč jsem se vůbec dívala na ty zprávy o sebevražedných útocích v Iránu, Iráku, Sýrii, Lybii, Libanonu, Palestině….Příště se raději budu koukat na dokument o volném lezení. Z toho pak nebudu mít paranoidní představy.
    Kam vlastně ukládali ty kufry, když nastupovali?
    A kde je sakra u žlutých autobusů palivová nádrž?
    A proč si sebou do autobusu vzali jenom ty mobily?
    Tak teď už vím, že nejen nedokážu ovládat všechny svoje svaly. Nedokážu mít pod kontrolou ani vlastní myšlenky. A jsou to vůbec ještě moje myšlenky?
    Jejda, už jsme na odbočce na Turnov. To už máme za sebou víc jak tři čtvrtiny cesty. 25% pravděpodobnost, že to bouchne. A každý metr směrem k Liberci, tu pravděpodobnost ještě snižuje. Je to dobrý, procenta a trojčlenka mi ještě jde. Do hlavy se mi vrací racionalita a s ní roste i naděje, že se tato cesta nestane hlavním tématem pro zítřejší zprávy na Nově.
    „Važení cestující, omlouvám se za vyrušení, ale zhruba za pět minut přijedeme do naší cílové stanice. Nyní projdu uličkou a vyberu si od vás zapůjčená sluchátka. Ty mi prosím nijak nesmotávejte…….“ Vyruší mě monotónní fráze stevardky.
    Pravé oko odpoutávám od sedadla č. 21 a povoluji bezpečnostní pás.
    Snad se mi podaří opustit autobus mezi prvními.
    V bezpečí autobusové zastávky sleduji, jak si arabští studenti bezstarostně vytahují svoje zavazadla z úložného prostoru. A hledají volný taxík.
    „Please to the University colleague“ Jsou pro mě nejkrásnější slova jaká jsem kdy slyšela.
  • renenekudarenenekuda Komentářů: 124
    @Janča a ostatní: Vy jste tady tak šikovní, až mi přechází zrak. Jestli tohle zvládáte napsat za 10 minut, tak na tom nejsme jako národ zas až tak špatně. :smile: Držím palce všem zúčastněným a gratuluju vám k rozhodnotí věnovat se sami sobě!
    Boss
  • ZeraZera Komentářů: 3
    @renenekuda děkuji za pochvalu, ráda vytrvám :) výzva i forum jsou skvělé.

    Konečně jsem si přečetla díla ostatních tady a smekám všem! ;) Jsem sice na začátku výzvy a neznám všechna zadání, ale o to víc je to zajímavější. Zatím mohu pouze hádat.
  • ZeraZera Komentářů: 3
    Sdílím dnešní pokus. Zítra už musím zkusit použít přímou řeč.

    Úkol č. 3
    Slova: Semeno, orel

    Opakující se rituál pět dní v týdnu. Každé ráno projde těžkými skleněnými dveřmi. Nadechne se příjemně studeného vzduchu a nastaví tvář slunečním paprskům, které teprve svou sílu získají. Nyní ji pouze něžně pohladí a naplní srdce semenem štěstí. Zdali pak vyklíčí?

    Začal nový den. Šlapu jí na paty. Podrážky klapou o dlažbu, vzápětí vše utlumí vyšlapaná zkratka uprostřed trávníku. Následuje křupání štěrku. Tohle ji vždycky trošku rozčílí. Kamínky se zarývají zespoda do bot a vždy tam alespoň jeden uvízne. Když pak znovu vkročí na chodník, nemile to skřípe. To se vždycky krkolomnými pohyby snaží vetřelce zbavit, ale počkat! Už jí jede autobus. Rychle přebíhá silnici a neochotně pokračuje až k zastávce. Nesnáší běhání, avšak brzy na to zapomíná. Vklouznu za ní a posadím se blízko. Nikdy nejsem daleko. Znám její návyky lépe než ona sama. Posadí se k okénku na obvyklé místo, pokud je volno a rukou si podepře hlavu. Celou cestu mlčky pozoruje ubíhající ulice a noří se ve vlastních myšlenkách a představách. Hudbu neposlouchá. Jen by jí odváděla od chvilky, kterou má jen sama pro sebe a svou duši. Kdyby jen tušila, že ji sleduji jako orel, asi by tak klidná a nevšímavá nebyla.

    Autobus dorazil na konečnou. Všichni lidé se rychle cpou ke dveřím. Každý pospíchá. Mačká se. Jen ona ne. Chvilku vyčká a vystoupí jako poslední. Nebo ne? Necítí mě? Nevidí? Kličkuje davem a opatrně seběhne po schodech dolů. Do útrob metra. Jedno právě odjelo. To vůbec nevadí. Alespoň má dalších pár minut na sebe a své myšlenky. Zdalipak mi je někdy odhalí? Moc bych si to přál. Možná bych se pak mohl stát něčím jiným. Něčím jako je ona.

    Metro s burácením zastavilo. Vplížím se za ní. Šikovně se procpe na volnou sedačku a ihned vytahuje knihu. Bez toho nemůže být. Nemůže existovat. Přesně jako já bez ní. Párkrát už se stalo, že musela několik zastávek stát bez knihy. Jinak by se jí udělalo zle. Snad mi jí tehdy bylo líto, snad jsem byl pouze fascinován tím nutkáním vnořit se do falešných světů.

    Další konečná. Další přestup. Lidí přibývá. Je mnohem těžší se přes ně dostat. Většinou se musí přizpůsobit pohybu stáda. Jakmile však najde volnou skulinku, rychle se vydá vlastní cestou. Nemá příliš času. Někdy se mi stane, že se mi ztratí a já tam zůstanu čekat, až zase se večer bude vracet.

    Žena bez stínu.
  • LenkaFifkSkolnikLenkaFifkSkolnik Komentářů: 3
    Ja sa podelím na úvod Úkolom č. 2, píšem v rodnom jazyku, takže ospravedlňte, prosím, absenciu češtiny 😉
    Zadanie: Odvyprávějte příběh člověka, který žije již několik let v hotelu… Slová: sex, titulek

    Jean sa už štyri roky poflakoval v hotelovom bare. Už presne vedel, pod akým uhlom zavŕzgajú presklené dvere pri otváraní. Aj to, že po dvoch krokoch smerom k barmanovi zacíti pach zatuchnutej whisky vsiaknutej do koberca pri tretej stoličke zľava. Napriek odporúčaniu vytlačenému hrubým písmom na vchodových dverách odmietal pri bare šaškovať v smokingu a kravate. Môžu byť radi, že si dal u Edity v stredu vyprať obľúbené tepláky. Došuchtal sa rovno pod luster a vyštveral sa na stoličku. Do riti, vyššie ich už vyrobiť nemohli. „Čau, gin s tonikom? Dvojitý?“ privítal ho Lucas. Len prikývol. Na obrazovke pobehovalo dvadsaťdva panáčikov. Polovica biela, druhá červená. Blázni. Kocky ľadu významne zahrkotali, keď pred ním konečne pristál pohár. Spolovice prázdny. Tonikom rád šetril, a tak dolial do ginu len asi pol deci a kopol to do seba. „Už mám vyhliadnuté tri zaujímavé byty. Tu neďaleko, na druhej strane rieky. Budúci týždeň ich pôjdem omrknúť.“ Lucas sa uškrnul. „Tak držím palce. Snáď ti tentokrát bude aspoň jeden z nich vyhovovať.“ Jeanovi preblesla mysľou spomienka na Ericu, na ich divoký živočíšny sex a ešte divokejšie hádky. Keď tresol dverami naposledy, mal už pri nohách aj zbalený kufor. Odvtedy je hotel Imperial jeho druhým domovom. Erica si dávno zmenila číslo, vymenila zámky a dala výpoveď v starej práci. Tak trochu ju donútil. Ale čo on môže za to, že bola precitlivená? Žijeme v slobodnej zemi. Môže volať a chodiť, kam len chce. „Ešte jeden. A prepni tých upotených debilov. Aj tak to nikoho nezaujíma“. Lucas chytil ovládač a trikrát prepol, až sa dostal na kanál so starým španielskym čierno-bielym filmom. „To vážne?“ uchechtol sa Jean. „Aspoň tam zapni titulky. Kto má tým sombréristom rozumieť?“ Lucas len prevrátil oči, no vyhovel mu. Za ten čas, čo mu Jean robí každú noc spoločnosť v poloprázdnom šedivom bare, si už vybudovali, dalo by sa povedať, akési puto. Priateľstvo by bolo silné slovo, obyčajná tolerancia zase príliš slabé. „Nešibe ti tu z toho ešte“ ozval sa Jean od druhého pohára ginu. „Mne nie. Ale tebe sa čudujem. Byť tu dňom aj nocou. Fakt si nechceš nájsť nejakú prácu? Čerstvý vzduch by ti prospel“. „Prácu. Načo by mi bola. Prachov mám na rozdávanie. Díky, oci! Nech je ti zem ľahká!“ zahlásil Jean s mierou pokory jemu vlastnou. „Dám si ešte trikrát to isté. Dones mi to naraz, nech sa nemusíš stále otáčať ako taký pajác,“ poručil si Jean. Vedel, čo bude nasledovať. Vyvezie sa na štvrté poschodie, otvorí si kartou izbu, zapne počítač a bude googliť do druhej do rána. Nejakú stopu Erica musela v online svete zachovať. Dáme sa do reči a zase bude všetko ako predtým. Veď sa nemôže hnevať donekonečna. Nafúkaná krava. Gin mu stekal po brade, ako ho logal. „Zaplatím ti zajtra. Prídem. Môžeš sa spoľahnúť,“ mrkol na Lucasa a postavil sa. Presklené dvere sa za ním zabuchli a Jean zamieril k výťahu. Vkročil dovnútra, krátko sa zamyslel a stlačil tlačidlo Strecha. Zavrel oči a výťah sa pomaly pohol. „Seriem mu na ten podradný gin,“ pomyslel si a vedel, že Lucasovi dnešným rozhodnutím spôsobí nemalé manko.
  • renenekudarenenekuda Komentářů: 124
    @LenkaFifkSkolnik perfektní – slovenština nám tu chyběla a jsme za ni rádi!
    Boss
  • LipkaLipka Komentářů: 10
    Ahoj @LenkaFifkSkolnik,
    díky za sdílení. Mám ráda takovéhle texty. Baví mě ty nenápadné, ale všeříkající detaily, které dobře vykreslují nejenom prostředí, ale i pocity. Díky tomu ani závěrečný obrat k "tuctové" pointě nepůsobí nijak uměle. Na desetiminutovku je to výborný počin! Těším se na další.
  • Isaak_MoselleIsaak_Moselle Komentářů: 6
    DEN ČTVRTÝ

    Vylosovaná slova: CD, HOREČKA, postava AGRESIVNÍ ZAHRADNÍK

    Z toho jídla vám naskočí husí kůže, dostanete kulinářskou horečku, budete v nebi. Vyhláskujte si pomalu TO-PIN-KY. Nemyslím ty z toustového chleba udělané ve vyskakovacím toustovači, ale topinky z pravého chleba usmažené na pánvi. Protože ty pánevní mohou mít tisíc chutí. Chleba musí být řádně odleželý, jen pravý znalec pozná kdy je ten pravý čas, největší gurmáni preferují bochník rozdělený na čtvrtky, nejlépe je nechat odležet chléb v lednici.
    Po usmažení necháme tuk z topinek vsát do papírových ubrousků, podáváme čerstvé, necháme odležet maximálně pár minut. Při kousnutí to zakřupe, cítíte příchuť slaniny, vajec, nebo burgerů, podle toho co smažíte předtím. Topinku posypeme hned po usmažení parmezánem, který se tak trochu rozpustí na povrchu. Do pórů a nerovností chleba se nastrouhané kousky vynořují jako sněhové jazyky. Jako přílohu podáváme chili omáčku a opravdoví fajnšmekři si druhou stranu potírají vrstvou čínského česneku. Tato fúze chutí, prolnutí kuchyní Čínské, Italské, Mexické a Hruškovy kuchařky je důkazem globalizace.
    Myslím že bez studu by se tento pokrm mohl podávat na diplomatických večeřích, koktejlech a recepcích majitelům luxusních aut s vlaječkami států. Tento pokrm, božská mana, proniká do všech vrstev. Již samotný slavný spisovatel CD Payne zmiňuje ve svém dopisu příteli: že toupinkaj, jak tomu říkají ve Spojených státech, vyžaduje každou neděli. Jistý pan Zahradník z Proseku, bydlící kousek od Parku přátelství si topinky smažil každá den. Po tom co ho upozornili sousedé na zápach spáleného oleje se pan Zahradník rozzuřil a udělal zahradní, uliční, topinkovou párty. Lidé neznající tohoto zázraku se okamžitě zamilovali a nyní se pražská čtvrť halí do podivného oparu a zápachu. Začalo se jí říkat PrOLEJsek.
    Závěrečné shrnutí: budiž toto jídlo požehnáno.
  • Isaak_MoselleIsaak_Moselle Komentářů: 6
    @Zera
    za tohle smekám (úkol číslo 3), pro mě zatím nejtěžší text. A pak sedmička teda dala zabrat.
  • VendyVendy Komentářů: 1
    Musím říct, že to všichni máte hodně zajímavé a po přečtení vlastních textů bych řekla, že jsem dost nudný člověk :). Nechce se někdo podělit o úkol č. 10? Odvahu na vklad vlastní tvorby po přečtení ostatních moc nemám...tak se zatím omlouvám a třeba mi časem přijde něco publikovatelného.
  • sestakovaevasestakovaeva Komentářů: 14
    To, že mám problém s minutami při řešení úkolů stále trvá, však zaznamenala jsem malé časové zlepšení. Jde to, ale dře to :)

    úkol číslo 6, vygenerované slovo Hranolek

    „No nazdar, jak je to možné?!“ neovládla své emoce Marie. Stála tam jak figurína z muzea madame Tussaud, když uviděla na vývěsce Kulturního střediska plakát, s pozvánkou na kouzelnické vystoupení. Celý svůj dnešní program přizpůsobila, aby byla včas na plánovaném kurzu a tam se přiučila čemukoliv z oblasti duchovního rozvoje. Těšila se. Tak dlouho to plánovala a nakonec popletla termín.
    „Bóže, proč zrovna kouzelník“, mudrovala nad zákonem schválnosti, „vždyť přece víš, že je to jednoznačně něco, co mě nikdy nebralo“, zaklonila hlavu a otočila své oči vzhůru k nebi. Něco nechat zmizet, zas to objevit, proměnit v kdovíco, nechat létat sem a tam. „Eskamotér, žonglér, kejklíř, čaroděj“, brblala dál a zoufale se rozhlížela. Přemýšlela co provést s načatým pozdním odpolednem, když už se pro dnešek rozhodla vyvětrat svůj retro šmrncovní kostýmek, ještě z doby totalitní prosperity Prostějovských oděvních závodů. „Nu, což, existují chvíle lepší i trudné, snad to nebude nudné“, povzdechla si ve verších a vydala se vstříc slibovanému dobrodružství.
    Jak ale předpokládala, tak se záhy i přesvědčila. Žádná velká sláva, žádné vzrušení, tajení dechu, žádné velké překvapení, žádný Copperfield. Jen holubice míru, králíci z klobouku, železné obruče, zkrátka klasika a radost spíš pro děti. Ve chvíli, kdy mělo dojít na kouzelnické triky s kartami, opouštěla představení se zpupnou myšlenkou: „Kouzelnický trik s kartami se nekoná a ani konat nebude“ s důrazem na dodatku: “Tedy alespoň pro mne ne!“ … a s určitou dávkou hrdosti nad svým vkusem, opouštěla sál kulturního domu. Vyzvedla si v šatně kabát a šílenou produkcí řádně vyhladovělá, vydala se do místního bistra. Původně, ještě někdy odpoledne, měla v plánu posezení a večeři se sklenkou vína, ve své oblíbené restauraci Paříž, ale když pak koupala hranolek nabodnutý na vidličce v tatarské omáčce, připadal jí tento kulinářský zážitek na plastové židli pod zadnicí, přímo úměrný kultuře, který měla právě za sebou.

    a ještě úkol číslo 7, s použitím slova Bible

    No teda, jsem téměř v rozpacích! Zadavatel témat snad ví, snad tuší. Možná i nahlíží do mé domácnosti a vidí, že držím v ruce svůj mobilní telefon a mluvím s Vlastou. Hovory s ní, jsou totiž vždycky důležitou stopou, vedoucí většinou nejen k zajímavému příběhu, ale také k příjemnému rozptýlení. Osud mi tuhle kamarádku přihrál do cesty loňského roku na jaře. Ona i já jsme měly tehdy potřebu udělat si odpočinkový víkend, nejlépe wellness, jak je teď v módě. Zkrátka zmizet a chvíli nebýt, především se svými milovanými, kterým věnujeme po celý rok své vzácné dny a někdy máme pocit, že jim je i obětujeme.
    Stejný důvod, stejné lázeňské město, stejný hotel, stejný stůl v jídelně. Při dojídání v rozteklém másle topící se, bramborové kaše s karbanátkem, došlo mezi námi v družném rozhovoru i na stejný plán, tedy alespoň rámcově. Studovat bibli a dějiny jsme tam nepřijely ani jedna, očekávaly jsme především obnovu duševního zdraví, relaxaci při masážích a koupelích, vonících zeleným čajem, levandulí či čokoládou. Stalo se a nakonec došlo i na zábal ruček do horkého vosku, majících pak jemnost hedvábí. S pocitem opečovávaných a rozmazlovaných, završily jsme své odpoledne vídeňskou kávičkou a zákuskem se šlehačkou.
    Třešničkou na dortu však měla být večerní návštěva místní vinárny, nejlépe s hudbou a tancem. „Nakonec proč ne, taťka je domácí pecivál, holdující spíš kultuře bačkorové, bude to určitě dobrá změna,“ zatetelila jsem se blahem při pomyšlení, že mě konečně zase po letech, sevře v náruči tanečník, ztepilý švihák lázeňský. Hodily jsme na sebe to nejlepší z nabídky našich zavazadel, outfit doplnily tanečními střevíčky, podtrhly značkou Chanel číslo pět a vyrazily do šantánu. Ani silné přítmí však nedokázalo při vstupu skrýt, že jediným mužem v lokále, je číšník středního věku, který má tamní klienty lázeňských domů, připomínající ženské domovy, hravě zmáknuté. Sem vínko, támhle vaječný likérek a onam zase becherovčičku. Hudba hrála pěkně, však tančit nebylo s kým. Lichotníků ani zdatných jinochů aby člověk pohledal, proto začaly ty nejsmělejší přítomné víly, tančit sólo. Posilněné a uvolněné několika sklenkami pěkně vychlazeného bílého, jsme se já i Vlasta, ani nevím jak, znenadání ocitly v kruhu křepčících divoženek a s nápěvem „Nonstop, já chci žít nonstop“, jsme s rukama nad hlavou řádily po vzoru ostatních. „Život je nádherný, však tady a v tuto chvíli, několikanásobně“, byla slova, která mě napadala. „Ráj na zemi“, řvala mi do ucha moje kámoška, aby přehlušila rozvalené reprobedny. Pochopila jsem, že to cítíme úplně stejně.
    A proč je pro mě tak důležitý můj dnešní rozhovor s Vlastou? Jaro roku 2020 je skoro za námi, stav po koronaviru se rozvolňuje, roušky se pomalu odkládají a lázeňské domy se chystají přivítat znovu své hosty. Je nejvyšší čas přemýšlet, o nějakém tom super prodlouženém wellness víkendu. Stopu tak zajímavou a příjemnou, by bylo potřeba zase prošlápnout, neboť mnohá stopa bývá občas zaváta časem, a to není v tomto případě žádoucí.




  • renenekudarenenekuda Komentářů: 124
    @sestakovaeva – perfektní a skvělý, díky moc! :)
    Boss
  • sestakovaevasestakovaeva Komentářů: 14
    Děkuji, vážím si ohodnocení a je to pro mne velmi povzbuzující :-)
  • AlimakAlimak Komentářů: 5
    úkol č. 16:
    Pozzuoli imprese

    Z paluby trajektu pozoruji nejrásnější východ slunce jaký jsem, kdy viděla. Fialová, zlatá, rudá a mezi nimi pásek zelené, barevné okenice domů na skále nad zálivem. Svěží ráno dýchá slaným oparem, což je jen předzvěst horkého, středomořského dne. Moře je klidné. Imprese. Už chápu, co to znamená.
    Paluba lodi páchne kovem, starým lakem, strojním olejem a houpe se jenom trochu. Slyším převážně italštinu, zatímco se kochám, jak Pozzuoli mizí za zádí. Na chvíli je kolem nás jen moře, než nad obzorem vykoukne Capri a po něm bude následovat Ischia. Čístý obzor mi umožňuje vidět zakřivení planety. Tohle mě nepřestane fascinovat. Rovná hladina je vlastně zakřivená jako skleněná čočka.
    A kde je ta tragédie? Tohle je zpomínka. Strašně moc jsem se těšila, že ji zažiji znova. Půl šesté ráno, kufry u nohou, s manželem po boku, v hloučku českých turistů. Těšila jsem se i na to šílené troubení v podpalubí těsně před tím, než spustí nákladní rampu. Vidím se v restauraci u pizzy. Dala bych si dokonce meloun, ten malý oranžový. Jediný pro mě poživatelný! A melounovou zmrzku! A melounový likér!
    A vite co? Ono to nebude! A proč? Protože koronašílenství!
    Miluju Ischii. I to troubení, kterým Italové dokážou vyjádřit hodně věcí. Chybí mi výhled na Epomeo a silueta Vesuvu, malebné uličky, zrálé citrusy a čerstvé ryby.

  • sestakovaevasestakovaeva Komentářů: 14
    Vkládám úkol číslo 9, přiznávám, téma mi připadalo nejdřív neuchopitelné :-),
    vygenerované slovo do textu: Žárovka

    V dnešní době, v době supermarketů a všudypřítomných polotovarů a éček, by se dalo zapomenout na to, že například domácí marmelády, chutnají mnohem lépe. To však neplatilo u Vopátků. Odjakživa tam nezůstala nikdy žádná dozrálá plodina do okruhu deseti kilometrů bez zpracování a užitku. Meruňky, jablíčka, maliny, borůvky, hrušky, rebarbora, někdy kombinace dvojího, jindy došlo i na trochu exotiky, jako je ananas nebo mango. Nač si jen vzpomenete, bylo paní Jarmilkou sebráno, povařeno, za pomoci želírovacího cukru správně zrosolováno a zavařeno na horší časy. Po pravdě řečeno, byl to pro ni jen slovní obrat, který se běžně používá, ale na horší časy nikdy nepomyslela. Dělala to hlavně pro radost svou, i druhých. Každou takovou zpracovanou plodinu dala do krásné skleničky, opatřila ozdobnou nálepkou s nápisem a u hrdla převázala barevnou, ovoci odpovídající stužkou. Meruňka oranžová, jahoda červená, borůvka modrá. Všechno s nadšením a láskou, byla marmeládou doslova posedlá!
    Až jednou, když tak pobíhala kolem své sladké činnosti, navštívila ji sousedka na pravidelné odpolední kafe a cigáro. Usadila se na své oblíbené místo u pootevřeného okna, po paměti sáhla pro popelníček, zapálila si, mocně potáhla, a když vyfoukla proud kouře směrem ven, položila své hostitelce otázku: „Jarmilo, člověče, proč ty to neprodáváš? Lidi ti ruce utrhaj a ty vyděláš majlant!“
    Vopátková se snad poprvé v životě se nad tímto nápadem hluboce zamyslela a na čele jí vyvstala hluboká rýha. Chvíli zaváhala, zamyslela se a pak chvatně přešla ke skřínce na opačné straně kuchyně. „Jasně, to je nápad!“ zvolala, vytáhla šuplík a z něj vylovila časopis pro ženy. „Počkej, kde ono to bylo“, zpomaleně mudrovala, nasazovala si při tom brýle a listovala stránku po stránce. Televizní program, recepty, nedokončená křížovka …
    „Tady! Čti!“ … zvolala a pak začala sama předčítat drobně napsané řádky: „Spolek Caballinus pomáhá dlouhá léta postiženým dětem za pomoci hiporehabitačních metod“, přejížděla ukazováčkem hustě napsané řádky a hledala dál: „Koukej … Prosíme, pojďte nás podpořit v současné krizi, potřebujeme peníze na krmení pro koníky. Číslo účtu… a tak dále. Vidíš, to je ono,“rozzářila se jako žárovka, a zvolala s jasným rozhodnutím v hlase: „Prodávat a pak i pomáhat budu“.
    Tady by mohl tento můj krátký příběh skončit, jenže on tady vlastně začíná. Příběh o tom, jak se něčí posedlost proměnila v krásný smysl života.
  • rypdajrypdaj Komentářů: 1
    Dobré odpoledne všem kreativním psavcům ve spolek!
    Také půjdu s kůží na trh! Psaní mě pohltilo už u prvního úkolu vylosovaná slova i postava se mi hodily do mé fantaskní, trochu ujeté, mysli.
    1. úkol
    slova: princip, okurky
    postava: chytrá bohyně

    Kdyby za sebe Astúrie byla bývala poslala svého bratra Furbia, nevstávala by teď ze změti trosek trolejbusu. Svlékla ze sebe slušivou košili z Gantu – nesmějte se, bohyně dnešní doby přeci musí jít s módou – roztrhla ji a použila jako obinadlo na paži nebohého krvácejícího spolucestujícího, který se marně snažil sebrat ze země vedle ní. Ještě, že byla bohyně! Mrkla a všem cestujícím pražské linky č. 23 se krvavé rány zakryly kusem látky (až přijdou domů, jistě se budou divit, kde vzali tu košili z Gantu) a zacelily. Už roky se snaží na Božské radě prosadit teorii, že by se kurz přežití a první pomoci měl zavést mezi lidi stejně jako povinná školní docházka! S tou jí to kdysi prošlo, o fous – Furbius byl samozřejmě proti. A vůbec! Mezi božstvem – zvláště tím mužským – by se měli zakázat kyselé okurky, zvyšují riziko vymření lidské populace! Tohle je jasný důkaz!

    „Furbie! Dneska v poledne se koná speciální workshop na Vyšehradě s názvem Splynutí s lidskou populací snadno a rychle – rychlokurz pro bohy mladé i v nejlepších letech! Nemohl bys tam prosím za nás oba skočit? Dám Ti všechny podklady, je to připravené, ale já to prostě nestihnu! Jen se tam objevit, aby věděli, že o nich víme. Pořádá to nějaká Asociace božského přežití v 21. století.“
    „Drahá sestřičko, jak moc dobře víš, božských workshopů se neúčastním už 150 let! To nepůjde. To mi radši dej tu práci. Já tu mám okurky, co se těší do mého božského břicha! A dnešní noviny jsem ještě ani neotevřel! To po mně nemůžeš chtít!“
    „Pff! Chlapi a jejich lenost! Okurky! Noviny! Pche!“
    „Copak jsi říkala?“
    „Nic! Jez! Dojedu si tam sama!“

    V 11:50 si nasadila košili z Gantu, na šik ošuntělé džíny, nazula jehly a naskočila do tramvaje č. 23. Když si šla štípnout jízdenku na sloup u prvních dveří, zarazil ji pichlavý pohled řidiče ve zpětném zrcátku! Modré oči, zelené vlasy a tetování nad obočím! Environmentalus Umweltus! Jako řidič v pražském MHD? A doprdele! Ano, takhle bohyně chytrosti samozřejmě nemluví, ani nemyslí, v nejnutnějších případech jsou však výjimky povoleny, aniž by se pak musela jít postavit před kázeňský tribunál. A i kdyby, je tam kvůli Furbiovi každou chvíli, už má v Haagu známé!

    Okamžitě se rozhodla! Nedostane nevinné lidi do nebezpečí, na další zastávce okázale vystoupí, aby to Environmentalus viděl! Tomuhle mladému rádoby bůžkovi bylo ani ne 20. Již od útlého mládí, ještě když pil mateřský božský nektar, se ale vyznačoval zarputilostí, jakou božský svět ještě neviděl. Stal se z něho aktivista a kdyby byl božský parlament volitelný, založil by odnož strany Zelených. V poslední době rád jezdil do Švédska a stavěl nepotopitelné plachetnice pro nějakou copatou holku, o které jí Furbius předčítal v lidských novinách.
    „Vážení, dneska se koná jííízda! Ukážu vám, proč nejezdíte na kolech, ale využíváte tenhle boží nástroj zkázy! Držte si klobouky, pojedem z kopceeeeee“ zařval Environmentalus do mikrofonu a šlápl na plyn. Řítili se křivolakými uličkami kolem Vyšehradu snad třístovkou. „Vy blázni! Kdybyste hejbli těma svejma línejma prdelema, nemuseli byste teď řešit, čím si napustit bazén, když není voda!“ Matka Environmentala vždycky chodila z třídních schůzek smutná, že prý syn neumí slušně mluvit, jí tvrdili. „Tohle je ďábelskej stroj! Že do toho ještě sedáte?! Vy nemáte vlastní nohy? No, tak to je mít už z principu nebudete!“ prohlásil zběsilý řidič a namířil si to přímo proti vyšehradské skále!

    Astúria věděla, proč tohle dělá. Proč se před ní tak předvádí! Nee, proboha, nechtěl jí sbalit! Každý bůh v tomhle vesmíru věděl, že na Astúrie se takhle napřímo jít nedá. Environmentalus se jí ale už dva roky snaží všemi prostředky přemluvit, aby jeho bod o ekologii a životním prostředí přidala do svého vzdělávacího plánu lidstva. Dnes evidentně přešel k metodě demonstrace.

    Křach!

    Chtěla ho chytit za zelené pačesy a vyrvat od volantu. Už bylo pozdě. Okenní sklo se rozlétlo do všech stran a po kousíčkách zapíchlo se do tvrdé vyšehradské skály. Lidé vypadávali ven jako mouchy. Zachrání je, o tom žádná. Jen doufá, že jim někdo dostatečně brzy vymaže paměť! Zatracené okurky!
  • renenekudarenenekuda Komentářů: 124
    @Alimak a @sestakovaeva opět skvěle splněný úkol – gratuluju!

    Jinak tady vítám @rypdaj a hlásím, že mám radost z každého nového příspěvku! :)
    Boss
  • sestakovaevasestakovaeva Komentářů: 14
    @renenekuda Děkuji, těším se na další zajímavý úkol :-)
  • Isaak_MoselleIsaak_Moselle Komentářů: 6
    @sestakovaeva mě z toho vyšla povídka, kterou pochopí jen rodina.
  • JančaJanča Komentářů: 3
    Úkol č.13: Napište příběh postavy, která umírá (fyzicky, nebo metaforicky)
    Použít slova: TAXI a KNOFLÍK

    Bílé povlečení, bíle parapety, na bílo natřené spodní části oken. Mám pocit, že jsem sama v bílé bublině a není tu se mnou nikdo a nic. Jenom ta úporná bolest, která nemilosrdně požírá moje tělo i mysl. Už tolikrát se snažila do mě vetřít. Já s ní ale vždy bojovala statečně. Ona to pokaždé na nějaký čas vzdala. Brzy jsem však zjistila, že to byl jen úhybný manévr, kterým mě chtěla zmást. Za pár týdnů tu byla zase. Urputnější a vytrvalejší. Byla to taková hra, kdo z koho. Už nechci hrát, opouštějí mě zbytky sil. Ty fyzické mě opustily už před půlnocí, kdy jsem doma lezla po čtyřech z postele na záchod. Pět metrů a mě to připadalo jako cesta kolem světa.
    Ležím na zádech, nevnímám proleželou nemocniční postel, nejsem schopna pohnout jakoukoliv částí těla. Do žíly mi odkapává bezbarvý mix analgetik. Ale moji bolest by neutišilo ani čisté morfium.

    Řidič taxíku koutkem oka vyděšeně sledoval moji nenalíčenou tvář.
    „Slečno, už tam za chvilku budem.“ Snažil se mě povzbudit.
    Bez výsledku. Nejenom, že jeho slova nejsem schopna vnímat, ani si nepamatuju, jestli jsem mu tu jízdu vůbec zaplatila. Bolest je tak intenzivní, že kromě ní není v mém mozku místo pro nic jiného.

    Tlumený rozhovor lékařů u mé postele mě na pár vteřin vysvobodil z myšlenek na bolest. Ale nejsem schopna rozlišit jednotlivé hlasy, věty ani slova. Ani nevím jestli je to skutečnost, nebo začíná zabírat ta kapačka. Vidím jen bílé pláště, rozepnuté knoflíky. Lidské postavy nahradily neforemné figuríny. Bolest se stupňuje, i když jsem si myslela, že horší už to být nemůže. Tak takhle teda vypadá umírání? Začínám se těšit na vlastní smrt. Smrtí přece končí každá fyzická bolest. Bude to vysvobození. A co bude potom? Mám na výběr? Nevím, nikdy jsem ještě neumírala. Jaké mám možnosti? Buď absolutní nic, prázdnota, nebo vstup do jiné časoprostorové dimenze? Jsem si naprosto jista, že ať už nastane cokoliv, bude to příjemnější než ta nekonečná bolest, které se roztahuje v mém bezmocném těle.

    Z protějšího rohu operačního sálu se na mě usmívá dobrácká tvář Taťky Šmouly. Mám pocit naprostého štěstí a vůbec necítím nic ze svého fyzična. Nemám ani tušení, co se děje. Jsem tady nebo už tam? Je mi to jedno, bolest zmizela, nahradil ji pocit dokonalé svobody a štěstí. Věci a postavy kolem mě začínají shazovat svoji bílou skořápku a získávají barvy. Nejprve jen takový náznak, nádech a pak už je vše skutečné. Zvuky, vůně, barvy. Chci si to užít, usmívám se a současně usínám.

    Budím se v té samé proleželé posteli. Bolest se soustředila do malého řezu těsně pod pupíkem. Ale je tak maličká, tak ohraničená.
    „Dobré ráno. No teď už vypadáte mnohem líp než včera. To jsem si myslela, že jste úplně bez krve. Byla jste úplně průhledná,“ přivítá mě v nemocničním pokoji další pacientka.
  • renenekudarenenekuda Komentářů: 124
    Skvělá práce, @Janča! Sice to zadání nepoznávám, ale je to povedený text! ;)
    Boss
  • AlimakAlimak Komentářů: 5
    Úkol 24:
    Luští křížovku pomocí lupy a stejně na to nevidí. Když řídí auto, ještě před obcí zpomaluje na 50 km za hodinu, aby obec projel ideálně na 40, maximálně na 45 km za hodinu, čímž vytáčí všechny účastníky provozu. Příbuzným, především vnučkám, vnucuje vlněné příze, pletací jehlice a háčky na háčkování s odůvodněním, že už ponožky plést nebude. Lidé vstávají ze židlí a nabízí jí pomocnou ruku, když vidí, jak těžko vstává ze židle a šátrá roztřesenou rukou po holi. Předvídá počasí podle bolesti v zádech a kolenou, která si maže slivovicí. Jako malé dítě uměl řídit povoz tažený voly a dnes se tomu směje a říká: "I voly je potřeba umět řídit, aby šli tam, kam chceš." Skuhrá, že za minulého řežimu bylo lépe a vzpomíná na dovolenou v Jugoslávii. Neví, co si počít s dotykovým telefonem, počítačem či internetem. Celý den proleží, kašle a stěží poznává své nejbližší příbuzné. Schraňuje spoustu nepotřebných věcí, které je rozhodně škoda vyhodit, protože je určitě někdo opraví, aby je upotřebil. Jeho strýc přežil probodnutí jezdeckou šavlí v 1. světové válce a on sám pamatuje 2. světovou válku jako malý chlapec. Když se probírá gramofónovými deskami, připomíná, že je stejný ročník jako božký Kája Gott.

    Pro tento úkol jsem si nelosovala pomocná slova. Nebylo to potřeba.
  • sestakovaevasestakovaeva Komentářů: 14
    Úkol 16, vygenerované slovo: slza

    Bylo krásné pozdní letní odpoledne, slunce už zacházelo za obzor a třpyt jeho nízko dopadajících paprsků, se zlatavě odrážel na hladině. Seděla jsem na břehu řeky, hlavu opřenou o pokrčená kolena a sledovala nekončící proud vody. Drobné vlnky, pohrávající si mezi kameny, měnily přírodní výjev každou vteřinou a takový pohled, doprovázený okolním tichem, vždycky zklidní moji mysl.
    Ze zamyšlení mě vytrhly přibližující se kroky skupinky mladých lidí, kteří šli pomalu podél vody, nemluvili a podrobně zkoumali břeh. Vypadalo to, že něco hledají a náš pozdější rozhovor mě nejen přesvědčil, že byla moje domněnka správná, ale skončilo tím toho dne, i moje tiché, romantické snění.
    Dozvěděla jsem se, že hledají svého kamaráda, eventuálně cokoliv, co by vedlo k jeho nalezení. Několik dnů před tím, se odvážně pustil, do nesplavného jezu, několik kilometrů proti proudu odtud, pod ním se dostal do nebezpečného vodního válce a už se bohužel nevynořil. Do této chvíle nebyl nalezen.
    Jsem vlastně ráda, že to, co se odehrávalo dál, znám jen z vyprávění sousedky, která stejně jako já, pobývala často u vody. Ostatně jako každý, kdo to má ke břehu co by kamenem dohodil. „Mamí, támhle je cvička“, volala na ní dcerka, hrající si s jemným říčním pískem a ukazovala drobným prstíkem směrem do hustého porostu. Jak se po podrobnějším zkoumáním ukázalo, do té bílé sportovní boty byla nazuta noha a pod břeh zaklíněné tělo.
    Tohle místo, se stalo pro tento den smutným konečným přístavem pro muže, který před pár dny, silně posilněn alkoholem, podcenil svoje síly. Byla to obrovská tragedie toho léta, hodná hořké slzy. Teď, vždycky když sedím na břehu a odpovídám vodákům na jejich radostné, prázdninové: „Ahój“, jsem moc ráda, že dopluli až sem, ve zdraví.



  • Isaak_MoselleIsaak_Moselle Komentářů: 6
    Ukol 16 schyluje se k tragédii, skvěle rozehraná partie, romantické místo, jen nevím k jaké to vlastně tragedii dojde.
  • renenekudarenenekuda Komentářů: 124
    @Alimak: To jsou skvělé body. Opravdu!
    @sestakovaeva: Už jste za půlkou – jen tak dál! ;)
    Boss
  • KattyVKattyV Komentářů: 4
    Tak už se pomalu blížím do finiše. Úkol č. 25. Slova zápas, jeskyně.
    Zápas, jeskyně

    Podzim je jediné období, kdy můžeme být spolu. Nedočkavě jsem ji vyhlížel, tak jako každé září. Proč jenom musí zimu trávit na jihu? Prý je zimomřivá, říkala mi už mockrát, že u nás by mohla leda tak hibernovat v jeskyni jako netopýr. Nechápu. Já zvládám zimu skvěle.
    Ale když už to tak je, tak proč se mnou nezůstane přes léto? To ne, ona musí zamířit až do polských rovin. Ale alespoň podzim je náš.
    Vypadala skvěle, jiskřící oči a jasný hlas. Čekal jsem ji v našem vinohradu. Dobře vím, jak moc má víno ráda. Měl chuť jí zazpívat milostnou serenádu, ale bál jsem se, že budu vypadat směšně, a tak jsem mlčel. Strávili jsme spolu den a noc. Jako vždy zápas o každou vteřinu společného bytí. Bylo to opojné, stejně jako víno.
    A pak vzlétla, zamíchala se mezi hejno ostatních špačků a zamířila k jihu. A já, černý a smutný kos, zůstal zase na rok sám.

  • hdkhdk Komentářů: 5
    Přijal jsem Spisovatelskou výzvu, abych se po dvou letech nepsaní zkusil nastartovat. Zde tedy první cvičení:
    PARKOVÁNÍ, ŽABKY, Králík z klobouku

    Před obchodním domem stál kouzelník. Neměl na sobě plášť, ani nemumlal tajemná slova, kouzelníka ten muž nepřipomínal vlastně vůbec ničím. Že nejde o nějakého běžného nakupujícího šlo soudit jen podle dvou věcí. Podle vybledlého zaprášeného cylindru, který držel v ruce, a podle žabek, které měl na nohou. Kombinace zvláštní možná i v létě, ale teď, týden před Vánoci, jasné znaky toho, že půjde o kouzelníka. Stál tam, mezi všemi možnými stánky s ozdobami a purpurou, se svařeným vínem, uzeným a klobásami, jen kousek parkoviště, který si pro sebe zabrali prodavači stromků.
    Stál tam rozpačitě, protože zjistil, že ve své kouzelné, tedy ne kouzelné, ale kouzelnické roztržitosti zapomněl doma klobouk. Klobouk, nebo čepici. Prostě něco, kam by mu lidé mohli házet peníze jako odměnu za jeho kouzelní, kterým je pobavil. Cylindr použít nemohl, jednak by neměl kouzelnickou proprietu a jednak by mu navlhnul. A kdoví, jestli takový navlhlý cylindr ještě kouzlí. A pokud kouzlí, tak co se z něj dá vytáhnout…
    „Tak co bude,“ křiknul na kouzelníka opodál stojící občan. Kouzelník pokrčil rameny. Občan mávnul rukou, dopil svařené víno z kelímku a ten rozhořčeně hodil kouzelníkovým směrem. Pak se vydal na parkoviště hledat svůj vůz…
    Kouzelník měl nejprve chuť tím směrem alespoň zahrozit pěstí, ale pak také mávnul rukou a vlastně proč ne, vzal kelímek a postavil jej před sebe. Že ho to nenapadlo dřív!
    Lidé podle jeho počínání pochopili, že se začne něco dít. Kruh kolem kouzelníka se zúžil, od ostatních stánků sem spěchali ti, kteří právě nevybírali či neplatili.
    „Přistupte blíže!“ začal vyvolávat kouzelník. Nějak už nebyl rozpačitý. To asi ten kelímek… „Přistupte blíže, právě začínáme!“, volal dál a točil nad hlavou cylindrem. A volal a točil a točil a volal. Ale pořád nezačínal. Přišlo mu totiž, že lidí kolem něj je stále málo.
    „Začněte, mně je zima. Vám ne?“, ozval se nějaký další občan. Všimnul si totiž, jak je kouzelník obutý.
    „To bude nějakej cvok. Akorát točí kloboukem a nic,“ vyjádřil se jiný občan. Lidé, tváře červené od mrazu, se zase začali rozcházet. Kouzelník viděl, že jestli nezačne hned, nebude mít za chvilku publikum…
    „Jsou Vánoce, čas pohádek. Znáte králíky z klobouku?“ Po řečnické otázce zamumlal kouzelník „Abrakadabra“ a z cylindru vytáhnul králíka. Králíka z klobouku. V jedné ruce klobouk, v druhé králík, stál tam kouzelník v mrazu a ukláněl se. Lidé netleskali. Vytáhnout z klobouku králíka, co je na tom?! To je přece kouzelníkova povinnost. Králík z klobouku je průvodním znakem kouzelníka! Kelímek zůstával prázdný…
    Dav zalapal po dechu teprve když králík, který sebou v kouzelníkově ruce stále mlel, se domlel až zpátky ke klobouku a křiknul do něj: „Bobku, jsi tam?!“ Králík z klobouku! Ne jen tak nějaký, běžný, obyčejný králík z klobouku, ale opravdový Králík z klobouku. Klobouk zůstal němý...
    „Dobrý!“ „Fakt dobrý!“ „To tedy jo!“ Super!“ Do kelímku to jen cinkalo… Ale ne všechny kouzelník přesvědčil. „Kde je Bobek,“ ozval se nějaký občan. Králíka z klobouku zajímalo to samé… „Bobku! Kde jsi, Bobku,“ volal do klobouku… Nakonec se kouzelníkovi vyškubnul, skočil na zem a běžel na parkoviště, snad s nadějí, že tam svého spolubydlícího z klobouku najde.
    „Vykouzlit králíka, dobrý. Ale zkuste teď, před Vánocema, vykouzlit tady před obchoďákem místo na parkování,“ dal kouzelníkovi úkol občan.
    A kouzelník tam stál, rozpačitě jako na začátku, bez pláště, bez mumlání, v žabkách, s vybledlým cylindrem v ruce a bez králíka z klobouku. I do toho kelímku s mincemi si nechtěně kopnul a mince se rozkutálely do rozbředlého zabláceného sněhu...
  • LenkaFifkSkolnikLenkaFifkSkolnik Komentářů: 3
    upraveno 30. květen
    @renenekuda a @Lipka, ďakujem za zhodnotenie a prečítanie! Ten úkol bol dosť ovplyvnený atmosférou Houellebecqovho románu Serotonin, ktorý som nedávno dočítala, preto tá pochmúrnosť :wink:
  • LenkaFifkSkolnikLenkaFifkSkolnik Komentářů: 3
    Po dlhšom čase vyťahujem z archívu ďalšiu úlohu: Popište své nejoblíbenější jídlo tak, aby ostatním připadalo co možná nejvíce nechutné…slová: TROUBA SLOVNÍK:

    Každý, kto ma čo i len trošilinku pozná, vie, že jedným z mojich absolútne najobľúbenejších jedál je suši. Suši má sto a jednu podobu. Maki, nigiri, sašimi, hoso-maki, k tomu poriadna dávka wasabi. Otvára sa vám pri týchto názvoch slovník vo vrecku? Nevadí! S radosťou vás s týmito krásnymi farebnými a voňavými kráskami zoznámim.
    Na úvod to najdôležitejšie: na prípravu žiadneho druhu suši nepotrebujete hrnce, panvice, ba ani trúbu na pečenie. Ako je to možné? Tajomstvom dokonalej chuti sú čerstvé suroviny, ktoré sa však papajú tak, ako nám ich príroda z mora vyvrhla. Surové! Zabudnite teda na prepečené či grilované rybičky. Suši sa konzumuje len tak, neupravené, možno pri prvom zahryznutí ešte ucítite, ako sa rybička hmýri vo vašich ústach. Veď ešte pred chvíľkou sa naháňala s ostatnými medzi vlnami. Teraz leží nahá a bezvládna na mazľavej kôpke ryže, ovísa z toho bieleho zlepeného valčeka ako telo bez duše a čaká, až skončí vo vašich ústach plných čvachtajúcich slín.
    Surovosť ryby má svoje čaro, a keď sa studených a hladkých kontúr suši dotknete po prvý raz, možno sa vo vás niečo zlomí. Hádam nadviažete kontakt so svojou hlboko skrytou podstatou krvilačného lovcu a odomknete v sebe tajnú komôrku divokého stvorenia.
    Ďalšou dôležitou surovinou na prípravu podivne voňajúceho suši je už spomínaná ryža. Tá sa najprv poriadne rozvarí, aby sa lepila na prsty a na všetky pomôcky v kuchyni, potom sa zmieša s čudesne páchnucim sladkým octom a výsledkom je biela masa, z ktorej sa tvarujú všakovaké valčeky alebo sa rozotiera ako podivná nátierka na plát riasy.
    No a ako by som mohla zabudnúť na riasy! Takmer každý druh suši ich má v sebe zakomponované. Je to polopriehľadný čierno-zelený plát, z ktorého silne cítiť rybinu a takmer sa nedá prehryznúť. Ťahá sa medzi zubami, lepí sa na ne, a tak to jedáci musia často vzdať a strčiť si do úst celé koliesko suši, takže pripomínajú malých nenásytných škrečkov.
    V strede roliek často nájdeme okrem mŕtvej ryby aj exotickú žltú reďkovku, uhorku či kašovité zelené avokádo. No a aby toho nebolo málo, všetko podávame s pekelne slanou hnedou omáčkou. Tú je však najprv nutné ochutiť zelenou hmotou pripomínajúcou plastelínu či akúsi pieskovitú zmes. Jedna štipka tejto hmoty vás v okamihu presvedčí, že len máločo na tomto svete je pikantnejšie. Stačí to teda len trošku prehnať a z omáčky sa stane zákerný elixír, na ktorý budete ešte dlho spomínať. Oheň a bolesti v ústach sú častým javom u mnohých suši začiatočníkov.
    Samozrejme, zabudnite aj na príbor. Suši nie je nič obyčajné, a preto sa aj neobyčajne konzumuje. Buď rukami alebo paličkami, vďaka ktorým sa môžete spoľahlivo strápniť na nejednej spoločenskej udalosti. Čerešničkou na tejto rybinou páchnucej „torte“ je ešte nakladaný zázvor, ktorý slúži na prečistenie chuťových pohárikov medzi jednotlivými sústami. Prečo má takú neprirodzenú ružovú farbu, nevedno. Môžeme len dúfať, že je prírodného pôvodu a zázvor nie je naložený v náleve s výťažkami čisto umelého, priam až plastového pôvodu.
    Dobrú chuť, pustite sa veselo do tejto pestrofarebnej kreácie a nezabudnite si pripraviť veľký pohár vody. Len pre istotu.
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.