Strašidelný workshop

Tak přátelé, známí i neznámí! Inspiruje vás tenhle snímek k tomu, napsat něco strašidelného, co není radno číst třeba před spaním? Tak hurá do toho! Netřeba spěchat, počkáme si na inspiraci... Ale aby to nebylo donekonečna, navrhuji uzávěrku 29. dubna příštího roku, v den 39. výročí úmrtí Alfreda Hitchcocka... :) A ještě ten snímek...
Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
Flaubert

Komentáře

  • MarketaRMarketaR Komentářů: 680
    Na tom se nikdy nic nezmění

    Karolína
    Vyděsil jsi mě. Vlastně ne. Vyděšená už jsem byla, ještě než jsem vpadla do dveří a uslyšela tě z kuchyně.
    „Kde jsi sakra byla? Víš, kolik je hodin?“
    Dobrá otázka. Netušila jsem. Věděla jsem jen to, že už brzy začne svítat a že nejsem v pořádku. V zanícené ráně na krku, o které jsem netušila, jak se tam vzala, mi bolestivě pulzovalo, a celým tělem mi probíhaly vlny chladu. Pokaždé jsem sebou trhla, až se mi svaly v křeči napnuly jako tětiva luku, a dech se mi zadrhl v hrudi.
    Objevil ses v chodbě a vrhl jsi na mě jeden z těch pohledů, které jsem tak důvěrně znala. Ty a tvoje matka. Všechno, co se podělá, je chyba jedné nebo druhé. Kéž bys prostě zmizela z povrchu zemského jako ona a já měl jednou provždy pokoj.
    V tu chvíli jsme si zřejmě přáli to stejné. Toužila jsem zmizet, přestat cítit, rozplynout se v mlze.
    Oči se ti rozšířily a čelo se ještě víc nakrabatilo. Musel sis myslet, že jsem byla na tahu, žíly si napumpovala heroinem nebo čím a zapila to několika panáky borůvkové vodky. Ne, tati, nikdy ses neobtěžoval mě pořádně poznat.

    Libor
    Vypadala jsi jako tvoje matka, když jsme se poznali. Možná ti vypravovala, jak romantické to bylo, ale ve skutečnosti jsem ji poprvé zahlédl, když zvracela u pouliční lampy před kulturákem. Viděl jsem z ní jen její tehdy prvotřídní zadek v džínách a dlaň opírající se o kandelábr plnou prstenů z poutě. Teprve potom si mě všimla, a když se usmála, ještě měla na bradě zvratky.
    Ukázala ses doma k ránu s tváří průsvitnou jako papír, s vlasy rozcuchanými a těmi prapodivně laděnými teenagerovskými hadry plnými prachu a špíny, já ale na krátký okamžik viděl ji a nenáviděl jsem se za to, jak mi srdce v hrudi udělalo salto plné naděje. Vzápětí však ochablo zklamáním.
    Slíbilas, že se vrátíš domů do jedenácti. Koukal jsem na telku, až jsem nakonec usnul s hlavou na ubruse. Čekal jsem, očima jsem občas netečně sklouznul ke k nástěnným hodinám a necítil vůbec nic, jen pomalu rostoucí bouřkový mrak vzteku, který se hromadil někde v dálce na pozadí mé mysli a temněl.
    Napadlo mě, že by pro nás oba bylo lepší, kdyby ses nevrátila. Ale tohle bych neměl cítit, tohle normální rodiče necítí, ne pořád (jako bych slyšel všechny ty přemoudřelé cvokaře, kteří chápavě přikyvují, chlácholí vás, že je to přece úplně běžné a pochopitelné, ale ve skutečnosti jejich mozky bijí na poplach a značková pera jim div neexplodují v ruce). Už když ses narodila, jsi mě vytáčela k nepříčetnosti, drobné ručky zuřivě máchající okolo sebe, skřetí obličej modrý od řevu a tvoje oči, které jako by mě už tehdy vyzývaly, ať ti zkusím ublížit. Jen pojď, uvidíme, jak to dopadne, jen se mě dotkni a máma tě opustí. Nakonec odešla, ano, ale opustila i tebe. Nechala jen ubohou linkovanou stránku se zubatými okraji vytrženou z nějakého tvého školního sešitu a na ní pár řádků na rozloučenou.
    A teď se tu ukážeš, už skoro svítá, a v očích máš ten svůj slabošský výraz, jako by ses neustále omlouvala. Nejspíš k tomu máš svůj důvod, co?
    Dlaní mi projela ostrá bolest a ty jsi vyjekla úlekem. Na chvíli jako bych někam zmizel, jako by moje vědomí dokonale splynulo s věcmi okolo mě a prostě na několik okamžiků přestalo existovat. Vidíš, k čemu mě nutíš? Copak nechápeš, že přímo žadoníš, abych ti ublížil, abych tě potrestal?
    Když jsem znovu přišel k sobě, byla jsi pryč a já zíral na napůl otevřené domovní dveře.

    Karolína
    Kéž bych ti mohla říct… co vlastně? Všechno. Něco. Sama nevím. V hlavě jsem měla šmodrchanec vzpomínek, které jako by mi nepatřily, paniky, tupé bolesti a plíživého pocitu, že je něco špatně. Jenže jsem to nemohla pojmenovat, nedokázala jsem to uchopit, stejně jako jsem se nemohla dotknout stropu, když jsem k němu vztáhla ve tmě prsty.
    Spánek nepřicházel, a zatímco jsem se snažila přijít na to, co se mi v té zapadlé uličce stalo, pokoj se postupně nořil ze tmy do nicneříkající šedi, až ho nakonec protrhly první paprsky pronikající skrz žaluzie. Jakmile se doplížily až ke mně a dotkly se mé kůže, ucukla jsem. Pálily, jako by to byly plameny. Nohy se mi podlamovaly, když jsem se potácela k oknu, abych žaluzie zatáhla.
    Co se to se mnou děje? Kocovina? To těžko, vypila jsem jen jedno Frisco, i když do mě Mona neustále hučela, že bych se měla uvolnit, dát si něco ostřejšího a začít se konečně bavit. Je ti sedmnáct, proboha, ne pade, snažila se překřičet ten rámus, který mé vrstevníky zvedal ze židlí a nutil k tanci. Jsi jako moje babička, ježisi.
    Asi bys tomu nevěřil, ale radši bych byla doma než tam, což vypovídalo o mizérii toho místa. Spousta zpocených těl čpících alkoholem a štiplavým odérem trávy, tisknoucí se k sobě v zběsilém rytmu honby za chvilkovým vzrušením. Tohle nejsem já a nikdy nebudu.
    Pamatuju si, že se Mona někam vytratila a já si toho sotva všimla. Nejspíš se připojila k davu nebo si zrovna vyměňovala sliny s nějakým čtvrťákem ze stavebky. Byl čas zmizet. Vyšla jsem před klub a ve světle neonového nápisu u vchodu jsem s úlevou naťukala Moně zprávu. Šla jsem domů, dobře se bav. K. Ještě si vybavuju, jak mi tenisky klouzaly po kočičích hlavách pod nádražím, a na to, že byla ulice na Bráfově třídě tak nezvykle klidná, až jsem slyšela vlastní dech.
    Najednou jsem nebyla sama. Ano, něco se mihlo na rohu ulice, když jsem přecházela silnici k zimnímu stadionu. A tady se mé vzpomínky tříštily jako váza, která vyklouzne z neopatrných rukou a dopadne na podlahu ve změti tisíců střepů a střípků, které už nikdy nikdo znovu dohromady neposkládá.
    Vzpomínám si na pár očí. Byly čím dál větší a já měla pocit, že svítí, ale to se v nich nejspíš jen odráželo světlo nedaleké pouliční lampy. Jako by nepatřily k tělu, obklopoval je jen stín, tichý a ševelivý, přibližující se ke mně. Nemohla jsem se pohnout, ty velké oči mě vábily, uklidňovaly mě. A pak prudký zášleh bolesti… a tma.
    Znovu jsem se dotkla té podivné rány na krku. Ano, to musí být ono. Ty dvě zarudlé rány, které jsem tam nahmatala, když jsem se probrala. Ležela jsem na chodníku, nikde nikdo, na pravé straně krku mi pulzovalo a byla mi zima, hrozná zima.
    I teď, když o několik hodin později ležím ve své vlastní posteli, je mé tělo chladné. Ledové. Mrtvé. Někdy mám pocit, že nedýchám. Když si přiložím dlaň na srdce, nic necítím.
    Kéž bych ti mohla říct aspoň tohle.

    Libor
    Už pár dní jsem tě neviděl, což je dlouhá doba i na tebe. Pokud vím, vždycky jsi obzvlášť vynikala v umění objevovat se přesně tam, kde jsem rozhodně netoužil zakopávat o tvoje nešikovné nohy a poslouchat ty tvoje nesnesitelné omluvy a kňourání.
    Vím, že jsi někde v domě, občas z tvého pokoje zaslechnu šramocení nebo kroky. Z ledničky ale nezmizelo žádné jídlo (ani žádné nepřibylo, což je jasná známka toho, že jsi zase nebyla nakoupit a porušila tak naši dohodu, a moc dobře víš, jak tohle nesnáším). A jsem si jistý, že jsi tenhle týden nešla ani do školy. Jestli doufáš, že ti napíšu omluvenku, tak to se sakra pleteš.
    Vyhýbáš se mi kvůli té ráně, kterou sis vyprosila? To přece nemůže být ten důvod, takových už sis vysloužila tolik, že tě to nemohlo ani bolet. Víš, co se říká, co tě nezabije, to tě posílí. Je to jako s hrou na kytaru, nejdřív máš puchýře, ale ty pak splasknou, kůže se zacelí a ztvrdne. Musí za tím být něco jiného, ale ať se propadnu, jestli vím co.
    Znervózňuješ mě. Párkrát jsem dokonce zaklepal na dveře tvého pokoje, což je něco, co jsem nikdy předtím neudělal. Uslyšel jsem nějaké divné zasyčení, znělo tak zvířecky, tak divoce, že jsem odtamtud vycouval, aniž bych se ke dveřím odvážil otočit zády. Taková pitomost, jako když jste v pěti letech přesvědčení, že když se zhasne lampička, něco číhá pod vaší postelí. Moc dobře víte, že tam nic není, vždyť jste se o tom mnohokrát přesvědčili, ale stejně běžíte s křikem k mamince.
    Domem se šíří strach. Nebo mi začíná šplouchat na maják. Zase žadoníš, abych tě potrestal a oběma se nám tím ulevilo? Jestli je to tak, vyjdi konečně ven ze svého pokoje, protože já tam nevkročím ani za nic. Nemůžu. Kdykoli vyjdu schody a přiblížím se, zmocní se mě nutkání řvát hrůzou.
    Děsíš mě. A tak to vlastně bylo pořád. Jenže tentokrát mě děsíš natolik, že se na tebe neodvážím vztáhnout ruku.

    Karolína
    Srdce mi přestalo bít už před pěti dny. Úplně. V noci se plížím po pokoji jako zvíře vězněné v příliš těsné kleci a nic necítím, ani chlad, ani teplo, ani žízeň, ani nenávist, jen hlad. Toužím vyběhnout do lesů, hnát se za kořistí, povalit ji na zem pokrytou spadaným listím, zabořit jí zuby do krční tepny a krmit se, hltat, sílit, cítit teplou krev na svých rtech.
    Dny trávím schoulená pod postelí v prachu. Světlo mi ubližuje, pálí. Zatáhnu žaluzie ještě před svítáním a pak jen naslouchám tvým krokům dole v kuchyni, když se ráno vydáváš do práce nebo se odpoledne vracíš. Párkrát jsem tě cítila jen pár metrů ode mě. Ano, cítila jsem, jak ti v těle koluje hustá krev, jak ji tvoje srdce pumpuje v zběsilém tempu do všech žil a tepen, a toužila jsem se nakrmit, vysát tě, nenechat v tobě ani jedinou kapku. Ale stále ještě vím, kdo jsi.
    I přesto to nemůžu udělat.
    Běž pryč.
    Běž pryč, prosím. Odejdi někam hodně daleko a nevracej se.

    Libor
    Když jsem si v pátek ráno obouval pracovní boty, všiml jsem si už zaschlých blátivých stop v chodbě. Musela jsi vylézt z pokoje, musela ses v noci vypařit ven. Co se to sakra děje? Proč jednoduše nevyrazím dveře a nezeptám se tě přímo? Proč mi jen myšlenka na něco takového zaplaví žíly olovem?
    A pak se to stalo. To, co jsem si čas od času představoval, ale nikdy by mě nenapadlo, že se to opravdu stane a že se to stane takhle, že tohle bude způsob, jakým zmizíš z mého života.
    Už nemůžu dál předstírat a přesvědčovat sám sebe, že to byl jen sen, protože nebyl. Pořád ještě tě vidím stát u mé postele a tvá bělostná zmrzačená tvář, která mizí pod hlínou, se mi navždycky vtiskla do mysli jako nějaká hrůzná fotografie.
    Ne, tohle nebyl sen, jakkoli nepravděpodobné se to zdá.
    V noci mě vzbudila varovná instinktivní předtucha něčí přítomnosti stejně prudce, jako bys mi ve spánku přitiskla polštář na obličej. Otočil jsem hlavu a spatřil jsem temnou siluetu, tvou siluetu, rýsující se proti oknu, a i když jsem ještě pořád balancoval na okraji spánku a bdění, zmocnila se mě čirá hrůza vyvolaná tvou nečekanou blízkostí.
    Mlčela jsi, ale já věděl, že jsi přišla, abys mi ublížila. Ta touha z tebe sálala jako stepní požár, ani jsem ti nemusel vidět do obličeje nebo se ptát. Stačilo, abys tam jen tak stála, chladně vyčkávala jako dravec na svou kořist a pozorovala mě, bezmocného jako děcko v postýlce. Nakonec jsme se pohnuli oba zároveň, ale já byl rychlejší. Vystřelil jsem ruku zpod peřiny, popadl na nočním stolku tu těžkou stříbrnou lampu, kterou si před pár lety prosadila tvoje marnivá matka, a rozmáchl se s ní proti tobě, až jsem ji vytrhl ze zásuvky. Zasyčelo to, když se kov dotkl tvojí kůže. A pak znovu a znovu a znovu, jako by to byla rozpálená žehlička, kterou jsem oslepený tmou i nevysvětlitelným děsem mrzačil tvoje tělo. Možná jsem ještě věřil, že je to jen sen, to všechno je jen sen a já se zítra vzbudím, odejdu do práce a až se vrátím, přijdeš domů ze školy a budeš se chovat jako každý jiný zatracený teenager.
    Když mi došel dech i síly, ležela jsi na koberci a nehýbala ses. Vypadala jsi jako halda ledabyle odhozeného oblečení. Zatřásl jsem s tebou a opatrně ti přiložil prsty na krční tepnu. Nic. Byla jsi mrtvá.
    Tu lampu jsem pořád svíral v ruce jako nějaký kyj.

    Karolína
    Záblesky. Vidím jen záblesky a cítím bolest, hlubokou a trýznivou. Projíždí mým tělem, které je drcené tíhou něčeho, co mi nedovoluje se pohnout. Když přijdu k sobě, mám chuť řvát, dát průchod té agónii, které nelze uniknout, ale ústa mám plná něčeho vlhkého a chladného, něčeho, co vydává pronikavou vůni zeminy. Je tma, tak černá, jak jen může být. Nebo jsem možná ještě neotevřela oči, nevím. A je ticho, to stejné ticho, které dusí můj křik. Nakonec zase upadám do blaženého nevědomí.
    Jak dlouho? Jak dlouho ještě? Nevím. S jistotou můžu říct jen to, že to trvá celé nekonečno, než se bolest postupně mění v brnění a svědění, a já vím, že moje tělo se hojí, buňku po buňce, tkáň po tkáni.
    Mám hlad. Toužím po krvi.
    Neumírám, ani nežiju, zůstávám někde na pomezí. Vím, že se musím dostat ven, pryč odsud. Sílím, mé tělo se regeneruje a já jsem brzy schopná se maličko pohnout. Není to moc, ale přesto mě to přiměje zkoušet to dál. Nemůžu, nechci tady zůstat navěky. Musím tu tíhu nad sebou prorazit, ať mě to stojí cokoli. Jsem doslova na dně. Nevím, kde přesně, ale rozhodně mi to připadá jako samotné peklo.
    Drápu se nahoru nebo alespoň tam, kde tuším východisko z mého vězení. Hlína mi zalézá hluboko do krku, do očí, za nehty. Je všude a já proti ní bojuji vším, co mám. Bolí to, hrozně to bolí, ale je to jiný druh bolesti. Tahle není vyloženě fyzická, jako když se opaříš nebo si zlomíš nohu. Myslím, že vychází z větší hloubky.
    Zabil jsi mě. Nebo sis to aspoň myslel. A pak ses mě zbavil, jako bych byla jen nějaká rozbitá hračka, kterou nemá cenu opravovat. Bez výčitek a pohotově. Takhle jsi to přece chtěl, ne?
    Když nakonec tu hradbu temnoty prorazím a zase ucítím na své kůži vzduch, uvědomím si, že mě to stálo skoro všechno, ale stále žiju. Ani to stříbro mě nezabilo, i když mi jeho dotyk působil hotová muka.
    Už brzy zjistíš, že není tak snadné se mě zbavit.

    ***


    Padla jsem na zem vedle svého hrobu a notnou chvíli jsem jen dávila hlínu a snažila se zbavit toho všudypřítomného zemitého pachu, ze kterého se mi obracel žaludek naruby. Slunce už zapadlo a obloha se barvila do odstínu královské modři. Kdysi to byla má nejoblíbenější barva. Teď už na tom nezáleželo.
    To místo mi začalo připadat povědomé a teprve pak mě napadlo se rozhlédnout. Zakopal jsi mě ani ne sto metrů od našeho domu. No jistě, přece ses mě potřeboval rychle zbavit. Po mé pravici stojí ten košatý jilm, na kterém kdysi nějaký otec vyrobil pro své děti houpačku, ale ty už nejspíš dávno vyrostly a odešly. Poznala jsem i hrobeček s neuměle stlučeným křížem ze dvou větví, kam jsem pohřbila Spikeyho, svého milovaného kokršpaněla, když mi bylo sedm. Spikey. Při pomyšlení na jeho velké černé oči plné důvěry se mi sevřelo srdce, i když jsem byla přesvědčená, že něco takového už nikdy nepocítím.
    V kuchyni bliklo světlo a já tě spatřila poprvé po celém nekonečnu, které jsem strávila pod zemí. Nejspíš to ale byly jen dny. Skoro se však zdálo, že na tobě se ta doba podepsala víc než na mě. Potácel ses z jednoho místa na druhé a neustále ses trhaně otáčel, jako by ses bál, co nebo koho máš za zády. Už jsi vůbec nepůsobil tak výhružně, tak nepřístupně, tak sebejistě. Jako by ses scvrkl.
    Myslím, že už ti došlo, co jsi udělal.
    Dobře, že se ohlížíš. Jednou se otočíš a uvidíš mě stát přímo za sebou.

    Libor
    Dům se zdá prázdný a tichý, tak proč mám pořád pocit, že tu nejsem sám? Proč sebou při sebemenším zvuku trhnu a musím se ohlédnout a ujistit se, že jsi pryč a už se nevrátíš? Byly to mé ruce, které držely lopatu, která vykopala tvůj hrob a která skryla tvé tělo pod hlínou. Byl jsem to já, kdo ti rozbil lebku lampou tvé matky. Snažíš se ve mně i po své smrti vyvolat pocity viny, že jsem tě nikdy nemiloval tak, jak by měl otec své dítě milovat? Dělalas to tak neustále, vrhala jsi na mě štěněčí oči a myslela sis, že se tím kdovíco změní. A podívej, k čemu jsi mě až dohnala.
    Musím se pořád pohledem vracet tam nahoru k tomu starému stromu a zkoumat to místo, kde jsem se ve tmě zbavil tvého těla. Vypadá jinak, i z téhle dálky. Nebo se mi do mysli pomalu a zlomyslně vkrádá paranoia? Musím se tam zajít podívat, jinak se bezpochyby zblázním. Co když ale najdu tvůj hrob prázdný? Pak se zblázním určitě.
    Bojím se zjistit pravdu.
    Bojím se nejistoty.
    Včera mě na ulici odmávl soused z vedlejšího domu. Otravný čmuchal, co má vždycky úsměv od ucha k uchu a pořád prohání tu rachotinu na trávu, i když ten jeho dokonalý zelený koberec povyrostl jen o milimetr. Prý jsem celý bledý, a jestli nechci zajít na jedno, že by mi bodlo. A nakonec se zeptal na tebe.
    „A jak se daří Karolíně? Je to chytrá holka,“ řekl. „Včera večer jsem ji zahlédl na ulici. Prohodila se mnou pár slov, ale znáš teenagery. S námi dospěláky se moc vybavovat nechtějí, jsme přece hrozní trapáci.“
    Málem jsem se mu složil k nohám jako nějaká vyděšená školačka.
    Pořád to ale mohl být jen omyl. Kdo ví, s kým ten pitomec opravdu mluvil. Vždyť nerozezná berušku od ploštice a ty jsi nikdy nebyla ničím zajímavá. Mohl mluvit s kýmkoli.
    Jenže pak jsem dnes ráno uviděl na podlaze v chodbě ty stopy. Zablácené otisky tenisek tvé velikosti. Těch tenisek, které jsi na nohou rozhodně neměla, když jsem tě pohřbíval pod zem. Těch tenisek, které pak zmizely z botníku. Předtím jsi je nosila v jakémkoli počasí, stejně jako spousta jiných zatvrzelých teenagerů, kteří radši riskují, že se vymáznou na ledu nebo budou muset přečkat den ve škole v mokrých ponožkách, než aby nebyli dostatečně cool .
    Ty stopy vedly chodbou a nahoru po schodech, pak se však rozpily v neurčitou bahnitou břečku, takže nebylo možné rozpoznat, kam jsi šla a co jsi tam dělala.
    Ale nemohla jsi to být ty. Prostě nemohla.
    Když vzhlédnu, můj pohled zase, jako už tisíckrát předtím, padne na kopec za domem. Stmívá se, ale já tě tam najednou vidím stát a vím, že jsi to ty. Opíráš se o ten strom a díváš se mi přímo do očí.

    Karolína
    Nemusíš mít strach, neublížím ti, i když mi to můj znovuzrozený instinkt radí. Jsi přece jen můj otec a v mých žilách kdysi kolovala tvá krev a snad stále koluje, i když moje srdce už nadobro přestalo bít. Pro lidi jako já je krev důležitá. Ujistím se ale, že na mě nezapomeneš. Občas se ti ukážu, jen abys věděl, že tu pořád jsem. Opřu se o ten starý jilm vedle Spikeyho hrobu a houpačka, na které jsi mě nikdy nehoupal, se bude s vrzáním zteřelých provazů pohupovat ve větru. Neuplyne den, abys pohledem nesklouzl k tomu místu, kde jsi doufal, že se mě zbavíš.
    Nechat tě naživu bude největším darem, který ti můžu dát, a největším prokletím, se kterým se budeš muset naučit žít. Jak s tím naložíš, nechám na tobě. Doufám, že lépe, než jak obvykle s věcmi a lidmi nakládáš.
    Co se mě týče, pořád čekám na to, až mě obejmeš, pohladíš po vlasech, řekneš mi, že mě máš rád, a prostě se jen zeptáš, jaký jsem měla den. A na tom se nikdy nic nezmění.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,645
    Jeden starý případ

    „Vos deux cafés, s'il vous plaît…“ Číšník v tmavé uniformě se stříbrnými knoflíky, přepásaný sněhobílou zástěrou se lehce uklonil a oběma mužům položil dva šálky s kouřící tekutinou na malý kulatý stolek.
    Oba pokývali hlavou.
    Z malé terasy nad levým břehem Seiny byl nádherný rozhled na téměř všechny pařížské pamětihodnosti. Téměř naproti se vypínaly dvě hranaté věže chrámu Notre-Dame, odrážející se v protékající řece. Vlevo vyčnívala nad pařížské domy křehká konstrukce Eiffelovy věže a v dálce svítila sněhobílá kupole kostela Sacré Coeur. Po modrém nebi pluly jen malé sněhobílé mráčky. Podzim roku 1965 se v Paříži vydařil.
    „Jsem rád, pane komisaři, že jsme mohli spolupracovat a že všechno vyšlo ke všeobecné spokojenosti,“ usmál se menší, tak asi čtyřicetiletý žoviálně vyhlížející muž v nenápadném šedém obleku, který vypadal jako úspěšný obchodní cestující. Husté vlasy měl přičesány do přísné pěšinky uprostřed a pyšnil se malým pěstěným knírkem. Ale ve skutečnosti byl Jean-Pierre Laclos i přes své mládí jedním z pracovníků druhého odboru pařížské Sûreté, specializovaným na mezinárodní kriminalitu a měl hodnost kapitána.
    Jeho společník, sedící tak, aby mohl vychutnávat odpolední slunce nad pařížskými domy, štíhlý šedovlasý muž s úzkým, pěstěným knírkem, ne nepodobným mužné ozdobě Hercule Poirota se jmenoval Oliver Berry. Byl plukovníkem a pracoval jako tajný agent londýnského Scotland Yardu. Zabýval se závažnými trestnými činy, které přesahovaly území Spojeného království.
    Jeho francouzský partner lehce pozvedl ruku. Číšník přispěchal.
    „ Apportez-nous une bouteille de vin de vin, s'il vous plaît. Le meilleur que vous avez ici!“
    Obsluhující muž s pěšinkou přesně uprostřed hlavy se uctivě usmál.
    „Bien sûr, monsieur. Rouge ou blanc?“
    „Rouge, bien sûr…“
    „Objednal jsem láhev červeného vína, na oslavu. Přece jen, málokdy se podaří takový mezinárodní úlovek.“
    Jeho anglický protějšek mávnul rukou.
    „Až se za anglický národ stydím, jestliže v něm jsou i tak hloupí lidé. Ten nešťastník Webster vyloupil sejf Anglické národní banky tak nešikovným způsobem, že jsme podle otisků prstů věděli skoro okamžitě jeho totožnost. A místo aby se někam s kufrem plným peněz ukryl a počkal nějakou dobu, hned ten den večer si koupil jízdenku na vlak do Doveru a pokladnímu na nádraží Waterloo vykládal o báječné dovolené v Paříži. Než se stačil přeplavit trajektem na kontinent a nastoupit do vlaku sem, už jsme nasedali do letadla a k úspěchu stačilo počkat tady u vás na Nádraží Sever. Opravdu, spíš rutina…“
    Kapitán Laclos přikývl číšníkovi, který mu ukazoval etiketu tmavé láhve.
    „Loni se urodilo skvělé víno na francouzských vinicích. Ročník šedesát čtyři je vyhlášený. Náš prezident de Gaulle není velký milovník vína, ale loňský ročník mu zachutnal tak, že nechal do Elysejského paláce přivézt právě tohle víno z Bordeaux na doplnění státní vinotéky.“
    Ochutnali.
    „Opravdu, máte pravdu. Já jsem přece jen větší milovník whisky, ale tohle víno je vynikající,“ zamlaskal plukovník Berry.
    Zmlkli a pozorovali ruch na nábřeží Seiny a proplouvající vyhlídkové lodě.
    „Bylo mi ctí s vámi alespoň krátce spolupracovat. Doufám, že se nevidíme naposledy.“
    „Díky za chválu, od přítele potěší. Kromě toho, vaše angličtina je opravdu nádherná. Málokterý Francouz umí naši řeč tak, jako vy,“ pousmál se Angličan a přimhouřenýma očima sledoval mladou zamilovanou dvojici u vedlejšího stolku.
    „Třeba to bude tím, že jsem vlastně vaším krajanem. Ve Spojeném království jsem se narodil a pár let tu prožil.“
    Plukovník Berry pozdvihl obočí.
    „Skvělé! O to více jste mi sympatičtější! Tak na královnu a Velkou Británii!“ Pozvedli sklenice s rubínovou tekutinou.
    „Víte, Jean-Pierre,“ začal po chvíli plukovník. „Potěší mne každý úspěšně vyřešený případ. Všechny samozřejmě neskončily polapením pachatele a právě můj první případ, ten vlastně pokračuje až do dneška.“
    Kapitán Laclos opatrně postavil číši na stolek.
    „To mne zajímá, můžete mi o tom říci něco bližšího?“
    Plukovník Berry na okamžik zaváhal a pak otevřel malou příruční koženou tašku s papírovými deskami uvnitř.
    „Ukážu vám jednu fotografii. Je právě z dokumentace tohoto případu, nechal jsem si udělat ještě jednu kopii právě pro to, aby mi připomínala, že nejsem tak neomylný a úspěšný, jak si třeba myslí moje okolí.“
    Vytáhl lesklý černobílý snímek formátu 18x24 centimetrů.
    Kapitánu Laclosovi se zdálo, že při pohledu na ten snímek se okolo něj podstatně ochladilo a místo poklidného pařížského podvečera mu na mysl přišlo jakési čisté a neuchopitelné zlo.
    Noční záběr, nasvícený fotografickým bleskem zobrazoval kmen stromu se zavěšenou dětskou houpačkou vlevo a zvláštním dřevěným nahrubo stlučeným křížem po pravé straně. Mezi kořeny stromu ležela jakási poničená bedna. Celý záběr vyhlížel jak scéna, připravená pro natáčení Hitchcockova horroru.
    Kapitán nasucho polkl.
    „ Co to bylo za případ?“
    Plukovník Berry se pohodlněji posadil a zahleděl se na sluncem zalité věže chrámu Notre-Dame.
    „ Musím začít trochu zeširoka…“ usmál se.
    „Za války jsem jako mladý nadšený absolvent střední školy pracoval jako šifrant a analytik v jedné tak tajné instituci, že o ní nesmím nijak podrobně mluvit dodnes. Fungovali jsme v malé vesničce na západ od Londýna a můžu ne bez určité hrdosti říci, že jsem se svými kolegy zachránil život pěkné řádky britských chlapců, bojujících proti Hitlerovi. Tahle práce mne hodně bavila. A pak najednou válka skončila, Churchill projížděl Anglií jako vítěz a my, naše generace, jsme nevěděli, co s námi bude dál.
    Já jsem měl docela štěstí, protože jsem měl několik známých, kteří za mne kdesi ztratili slovo. A tak jsem nastoupil jako detektiv čekatel, kterého poslali až na anglický západ.
    Že někde existuje městečko jménem Clinsborough, to jsem zjistil, až když jsem vystoupil na malém nádraží, kam jsem toho podzimního podvečera přijel docela sám. Společnost mi dělal jen jakýsi chundelatý pes, který se mnou chvíli držel krok a pak jsem ho přestal zajímat. Ta krajina byla divná, zvláštní a pochopil jsem, proč Arthur Conan Doyle svého Psa Baskervillského umístil právě do těchto končin. Chyběla tu snad jen věznice v Princetownu, ale místo ní tu byl jiný, hodně strašidelný dům. S ním jsem se měl brzo seznámit.
    Policejní stanice ve městě byla obsazena jedním uniformovaným policistou a jakýmsi univerzálním zaměstnancem, který byl řidičem, fotografem, vyšetřovatelem a správcem v jednom.“
    Kapitán Laclos si stále prohlížel černobílý obrázek. Vzbuzoval v něm pocit jakési nejasné tísně. Už ve svém profesním životě zažil leccos, ale něco tak zlověstně zvláštního a přitom povědomého…
    „ To je snímek nějaké podivné zahrady, ne?“
    Jeho anglický přítel na druhé straně kavárenského stolku zamyšleně otáčel sklenkou se zbytkem červeného vína. Po Seině právě plula okolo jedna z výletních lodí a turisté na horní palubě zuřivě mávali lidem, kteří se procházeli po nábřeží.
    „ Máte pravdu, příteli. Je to kopie jednoho z mnoha policejních snímků, které jsou uloženy v dosti silné složce jednoho z nevyřešených případů. Ta zahrada patří k malému, dvoupatrovému domu, který stával asi dvě míle od městečka.
    Jak jistě víte, Anglie byla několik let ve válce s Německem a mnoho mužů i žen v ní padlo. Po válce se začalo pátrat po dětech, které osiřely a ty, které se podařilo objevit, byly soustřeďovány do jakýchsi dětských domovů s odbornou vychovatelskou péčí. A právě jeden z nich byl zřízen i tady. Bylo to původně rodinné šlechtické sídlo, ale během války dost zpustlo a provedly se tam jen nejnutnější úpravy.“
    „Počkejte, plukovníku, chcete říci, že do takového skoro strašidelného zámku se svezly opuštěné děti z celé Anglie?“
    Plukovník Berry se nevesele usmál.
    „Tady to byl spíše jakýsi polouzavřený objekt, v němž žili téměř dospělí chlapci, kteří měli už ve svém věku potíže se zákonem. A vychovatelé, kteří se o ně měli starat, také nebyli příliš holubičích povah, takže vše připomínalo spíše nápravný ústav.
    Nestihl jsem se v Clinsbrough ani pořádně zabydlet, když se to stalo. Zavolal nás místní správce, starající se o lesy v okolí. Na okraji celkem zpustlé zahrady objevil mrtvé tělo. Právě tento záběr byl pořízen asi z místa, kde byla oběť nalezena. Byl zabit osmi ranami nožem a smrtelnou se ukázala až ta v pořadí pátá. To byla jedna z prvních záhad celého případu.“
    Jeho francouzského společníka už vyprávění zcela pohltilo.
    „ Ano, tuším, co máte na mysli. Proč by vrah měl bodat právě osmkrát?“
    Plukovník Berry přikývnul.
    „Ano, máte pravdu. A potom, při pitvě, se zjistilo, že na každou ránu bylo použito jiného druhu nože. Takže při činu vrah použil osm různých zbraní. Ale při prvním ohledání jsme něco podobného netušili. Muž, který ležel v zanedbané části zahrady, byl bývalý boxer a vychovatelem se stal spíše náhodou. Pochopitelně, první naše pátrání vedlo do zámečku.
    Ten mrtvý vychovatel měl starost o osm chovanců. Osm! To nám bylo hned hodně podezřelé. Ta osmička chlapců, ve věku okolo patnácti let, založila jakési bratrstvo. Říkali si Osm spravedlivých a dokonce každý z nich měl na dlani levé ruky neuměle vytetované váhy, symbol spravedlnosti a také číslo od jedné do osmi.“
    Kapitán Laclos se zamyšleně poškrábal na kořeni nosu. Ten příběh ho zaujal.
    „Myslím, že je to docela jasné. Vrahem toho vychovatele je jeden z těch osmi.“
    Plukovník se usmál.
    „Ano, to jsme věděli celkem brzo. Ti chlapci měli motiv, protože on s nimi zacházel jako s těžkými zločinci, týral je a vymýšlel jim opravdu děsivé tresty za sebemenší přestupky.
    Zvláštní bylo, že podle stop bylo jasné, že ten muž musel utíkat a jeho útěk značily stopy krve. A pátá rána jej dostihla právě na okraji zahrady, kde jsme jej našli.“
    „A pak jste udeřili na těch osm chlapců a bylo vyřešeno.“
    Anglický host si zhluboka povzdechl.
    „Kdyby to bylo tak jednoduché. Nemohli jsme označit konkrétního vraha, protože všichni mluvili úplně stejně a jaksi se nám příčilo použít k výslechu nějaké drastičtější metody u nedospělých chlapců.“
    „A co jste tedy udělali?“
    „Nakonec jsme celý případ nechali otevřený s tím, že pachatelem vraždy je všech osm. Proběhl i jakýsi soud. Ale to víte, v časných poválečných letech se nebralo nic tak přísně, takže všichni dostali spíše výchovný trest šesti měsíců káznice pro nezletilé. Pomohlo jim i svědectví ostatních chovanců, kteří líčili jejich vychovatele jako svým způsobem zrůdu. A ta vražda je vlastně nevyřešená dodnes. Asi jsem si tenkrát, v prvním poválečném roce udělal osm nepřátel, ale dodnes jsem nezaznamenal nic zvláštního.
    V Clinsbrough jsem zůstal ještě asi rok, pokoušel jsem se pátrat dál, ale přišly další případy. Nakonec se zjistilo, že otec jednoho z těch podezřelých válku přežil a měl hodně velké slovo v britském Nejvyšším soudu. Vytrvale zpochybňoval jejich tresty, až byli všichni propuštěni a zmizeli kdesi ve světě.
    Mne poté převeleli do jiných končin Anglie a nakonec jsem skončil v Scotland Yardu. Ale tenhle případ mi ani po tolika letech nejde z hlavy.“
    Skončil. Pomalu se začínalo stmívat a na pařížských ulicích se začaly rozsvěcet pouliční lampy.
    „Děkuji za zajímavé povídání, opravdu záhadný příběh. A nebojíte se nějaké pomsty? Taková věc se v mladých hlavách uchytí na celý život,“ zeptal se kapitán Laclos.
    „Určitě ne. Už jsem toho za moji kariéru zažil dost. A věřím, že se mi třeba jednou poštěstí, zjistit, jak to tenkrát bylo…“
    Zmlkli.
    „Omlouvám se, kapitáne, ale letadlo mi letí zítra brzy ráno, nechtěl bych ho zmeškat.“
    Vstali.
    „Doufám, že se nevidíme naposledy. A považoval bych si za čest, doprovodit vás ráno na letiště v Orly…“

    Letoun DC-3 v barvách British Airways odstartoval z hlavní ranveje pařížského letiště přesně podle letového řádu a za několik minut zmizel v mracích na severozápadě.
    Kapitán Jean-Pierre Laclos stál na opuštěné vyhlídkové terase nad odletovou halou a zamyšleně pozoroval prázdné nebe.
    „Asi se opravdu nevidíme naposledy,“ prohodil tiše jen tak pro sebe.
    Začala ho svědit levá dlaň. Mimoděk se poškrábal a zamyšleně se podíval na zašlý, téměř neviditelný, neuměle vytetovaný obrázek. Symbol vah a číslice pět v trochu křivém kroužku.

    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.