Horrorový workshop



Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
Flaubert

Komentáře

  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,660
    Přátelé, spisovatelé známí i neznámí!
    Inspirovaly vás tyto dva obrázky k tomu, abyste se pokusili napsat opravdu horrorový příběh? Fantazii se meze nekladou, pište podle chuti.
    Rozsah není stanoven, jen lze požádat, aby dílo nesestávalo z jedné věty a naopak, aby nebylo vhodné spíš pro knižní vydání... :)
    Ani uzávěrku netřeba stanovovat nějak striktně, rozumné by bylo, svoje dílka uložit sem do vlákna do konce března.
    Toto vlákno jako obvykle bude sloužit pouze k prezentaci vzniklého příběhu, ostatní opět ve vlákně plkacím.
    Doufáme v hojnou účast, sežeňte múzy a hurá do díla!
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • MarketaRMarketaR Komentářů: 687
    upraveno 26. únor 2018
    Tak jo, tady je má povídka. Nejsem si jistá, nakolik je strašidelná, ale existují i větší hrůzy než vraždící přízraky. :) Tenhle příběh jsem si chtěla vystřihnout už hodně dlouho, ale nemohla jsem pro něj najít tu správnou formu. Jako pokus o román to nevyšlo, ale povídková forma tomu sluší o dost víc, doufám. Tak ať se líbí. ;)

    Sběratel duší

    Začínal jsem toho kluka mít vážně rád. Přel se se mnou ze všech sil a snažil si vydobýt dalších pět minut a další „ještě chvilku, prosím!“, dokud jsem mu herní ovladač nevypletl z dychtivých prstů a Xbox nevypnul.
    „Do postele, nebo budeme mít oba pěknej malér,“ řekl jsem.
    „Stejně bych tě porazil,“ ušklíbl se a v očích se mu objevila stejná ďábelská jiskra jako Hedvice, když měla pocit, že je v něčem lepší než já.
    „O tom pochybuju. Ale beru to jako výzvu.“
    Nasměroval jsem ho do koupelny a dle Hedvičiných pokynů jsem dohlédl na to, aby si vyčistil zuby. Byl už docela starý na to, abych ho ukládal do postele, ale stejně jsem to udělal. Záleželo mi na tom, aby to mezi námi dvěma, vlastně třemi, bylo dobré. Miky se mi v životě stejně jako jeho máma objevil znenadání a navíc v době, kdy jsem se všemu, co se jen trochu blížilo rodinnému soužití, vyhýbal. Jenže Hedvika to změnila. Po pár týdnech, které jsme po večerech trávili spolu, jsem si uvědomil, že mi všechna ta svíravá úzkost z těla zmizela a nahradila ji hřejivá jistota. Já vím, jistota je zrádné slovo a samo o sobě naznačuje, že jakmile ji získám, něco mě velice důkladně vyvede z omylu. S Hedvikou jsem si však nad jistotami a nejistotami bytí hlavu nelámal, prostě jsem s ní byl rád a to mi stačilo. A s jejím čerstvě desetiletým synem, kterého mi poprvé svěřila na hlídání na celou noc v mé ubohé garsonce, jsem toho měl překvapivě mnoho společného. Třeba zálibu ve hře Mortal Kombat.
    V pyžamu s Pokémony se usadil na mé posteli, kterou jsem mu ustlal. Natáhl jsem se k lampičce, ale on mě zarazil.
    „Nezhasínej ještě,“ řekl a oči mu svítily. „Mně se nechce spát.“
    Já už byl utahaný jako kotě, i když digitální hodiny na zdi ukazovaly čas 22:41. „Mám ti vyprávět pohádku?“ zeptal jsem se napůl žertovně. Najednou jsem si nemohl vzpomenout, jestli jsem v jeho věku stál o čtení před spaním.
    Zavrtěl hlavou a protočil panenky, jako to určitě udělal už mnohokrát před těmi trapnými dospělými, kteří nemají ani ponětí, co je pro takového kluka jako on zajímavé. „Pověz mi o tý verzi Mortal Kombat, kterou jsi hrál jako malej.“
    Povzdechl jsem si, ale jen proto, že jsem se na chvíli ocitl v jedné z těch idealizovaných vzpomínek prosycených sladkou nostalgií. Zahlédl jsem v ní sám sebe, jak sedím u přístroje velikosti krabice od banánů, prsty zuřivě vyťukávám klávesové zkratky různých bojových chvatů a nos mám přilepený na vypouklé obrazovce předpotopního počítače. Na okamžik mě zcela pohltilo pomyšlení na přirozenost, s jakou jsem do té doby proplouval životem, a zatoužil jsem se vrátit, zažít alespoň jednou ten pocit, že se mi nikdy nic zlého nemůže stát a kdyby ano, mám přece rodiče, kteří znají odpověď na každou otázku a vždy vědí, co dělat. Kéž bych si takové iluze směl dál ponechat. „Dal bych duši za to, abych si tu hru mohl zase zahrát,“ prohlásil jsem s očima ještě napůl zavřenýma.
    K mému překvapení to na Mikyho udělalo úplně jiný dojem, než jsem čekal. Vyděšeně vyjekl, ještě než jsem to vůbec dořekl. „To neříkej, to nesmíš říkat!“
    „Co nesmím říkat? Že si chci zahrát tu starou ve...“
    „Ne! To s duší.“ Rychle přešel v šepot. „On teď bude vědět, kdo jsi a co chceš.“
    „Kdo že?“ Napadlo mě, jestli ten kluk nemá horečku nebo něco takového. V očích se mu zračil děs a peřinu si tiskl pevně k tělu.
    „Sběratel duší,“ řekl tiše a s takovou bázní, že jsem ho sotva slyšel. „Když řekneš, že bys za něco dal duši, on to slyší. A pak přijde a udělá ti nabídku, kterou nemůžeš odmítnout. Zmocní se tě.“
    Oddychl jsem si, protože mi došlo, že Miky se nejspíš právě vytasil s jedním z těch dětských strašidelných příběhů. Taky jsem jich pár slyšel, když se kluci na táboře v noci potají sešli u někoho v pokoji a s baterkou rozsvícenou pod bradou (takže to na mluvčího vrhalo děsivé stíny), jsme si vyprávěli o bílých rukavičkách, které škrtí děti, o vrazích, kteří lámou svým obětem vaz, jako by to byli bezbranní králíci, nebo o mrtvých vstávajících se sípavým chroptěním z hrobů.
    „A kdo ti o tom Sběrateli říkal?“ zeptal jsem se a rozhodl se hrát tu hru s ním.
    „Všichni ve škole o něm vědí. Je to pravda. A tys to řekl, řekls, že bys dal duši za...,“ hlasitě polkl a dál na mě upíral vyděšený pohled. Pak se ke mně naklonil. „Nesmíš podepsat tu jeho smlouvu. On za tebou určitě přijde a bude se tvářit, jako že má pro tebe skvělej obchod, ale je to lhář a ty to nesmíš podepsat. Slib mi, že to nepodepíšeš. Slib mi, že ho vůbec nepustíš dovnitř.“
    „Počkej, zpomal,“ zarazil jsem ho a snažil se na sobě nedat znát znepokojení. Ani trochu to nepřipomínalo mé táborní schůzky po večerce. „To, co říkáš, vůbec nedává smysl. Kdo že je to ten Sběratel duší?“
    Miky se ode mě odtáhl a zamračil se. „Ty mi nevěříš. Seš jako máma, ta taky ničemu nevěří. Ale tohle je pravda, fakticky!“
    „Já ti věřím,“ zalhal jsem, „jen se v tom docela ztrácím. Jak ten Sběratel vypadá?“
    „Má na sobě dlouhej černej kabát, i když je horko, a taky černý kalhoty a boty. A nosí takovej ten klobouk...“ Pustil peřinu a oběma rukama nad hlavou neohrabaně naznačil tvar válce.
    „Cylindr?“
    „Jo, ten,“ přikývl Miky. „A když jde po ulici, všichni mu uhýbaj z cesty, ale nikdo se na něj nedívá a nikdo s ním nemluví, pokud je sám neosloví.“
    „Aha.“ Představil jsem si muže, který ve staromódním klobouku kráčí po jedné z rušných třebíčských ulic a nic netušící lidé ho s lhostejným výrazem v obličeji obchází, jako by neviditelný loutkář pohyboval provázky připevněnými k jejich končetinám. Zamrazilo mě v zádech. „A to nikomu nepřijde divný, že má cylindr?“
    „Lidi ho nevidí, pokud to on sám nechce. Může bejt klidně s náma v tomhle pokoji, ale kdyby se rozhodl se neukázat, ani o tom nevíš.“
    „Tak jo, myslím, že je načase jít spát,“ uťal jsem jeho bujnou fantazii právě v tom nejlepším. Najednou jsem měl pocit, že za mými zády ve stínech někdo stojí (Sběratel duší) a pozoruje nás. Musel jsem se rychle ohlédnout, abych se přesvědčil, že jsou tam jen ty stíny a nic víc. „Máma by nám vynadala, kdyby...“
    „Nechoď pryč,“ vyhrkl. Pak trochu vyrovnaněji dodal: „Ještě jsem ti to nedořekl. Musíš mě vyslechnout a slíbit, že Sběratele nepustíš dovnitř.“
    Znovu jsem si sedl na okraj postele. „Tak dobře, pokračuj,“ vyzval jsem ho, i když jsem věděl, že bych to měl zarazit a uklidnit ho tvrzením, že žádní muži v černém plášti a s cylindrem neexistují. Alespoň ne ti, kteří sbírají duše.
    „Jde z něj strach, proto mu lidi uhýbaj, i když ho nevidí. Kluci ve škole říkali, že je to dokonce samotnej Satan, ale já nevím. Možná jo. A když řekneš, že bys za něco dal duši, pro Sběratele je to něco jako pozvánka a on najednou ví, kde tě najít.“
    „Přijde, udělá ti nabídku, kterou nemůžeš odmítnout, ty ji podepíšeš a pak co?“ popohnal jsem ho, ačkoli jsem si nebyl jistý, jestli to vůbec chci slyšet.
    „Pak si vezme tvou duši,“ odpověděl Miky tónem, jako bych tu já byl dítětem a on vševědoucím dospělým. „Má místo nehtů ostrý drápy a jeden ti vrazí přímo sem.“ Píchl mě do měkkého důlku přesně tam, kde se setkávaly obě poloviny hrudního koše. „A pak tě rozpáře až ke krku, sáhne dovnitř a sebere ti duši.“ Prstem naznačil dlouhou čáru táhnoucí se až ke klíční kosti a já si přitom proti své vůli představil tu bolest, která vás trhá na kusy, teplou hustou krev vsakující se do trička, a ohlušující praskání kostí podvolujících se vetřelcově chtivé síle. Pak pocit šátrajících prstů uvnitř hrudi, jak se svírají kolem té nepopsatelné esence, která je mou součástí, která je mnou, svírají se kolem světla ve mě, a ten pocit, když ho ty cizí, špinavé prsty rvou i s kořeny z těla...
    Roztřásl jsem se a klukovi to neušlo. Sám se bál, ale neúprosně pokračoval: „Tvou duši pak dá do sklenice, přiklopí ji víčkem a nechá tě tam se smlouvou, kterou jsi s ním podepsal. Kluci ale říkali, že tu smlouvu taky nikdo nevidí, teda nikdo kromě Sběratele a tebe. Když se na ni podívá někdo jinej, vypadá třeba jako nějakej reklamní leták nebo stránka z časopisu.“
    „A ten člověk pak zemře?“ přinutil jsem se zeptat.
    „Někteří jo, ale většina žije dál. Ta rána jim hned sroste a zůstane po ní jenom taková bílá jizva,“ odpověděl a znovu se ke mně naklonil. „Znáš paní Potůčkovou?“
    Přikývl jsem, ačkoli jsem se s dotyčnou nikdy osobně nesetkal. Paní Potůčková bydlela v bytě hned vedle Hedviky a Mikyho. Podle Hedvičiných slov to byla vždycky veselá stará dáma, která pravidelně docházela na schůzky Klubu aktivních důchodců a chovala pět rozmazlených britských koček. Nečekaně se u ní však projevily příznaky nějaké běžné stařecké choroby a její rodina ji musela přestěhovat do pečovatelského domu.
    „Paní Potůčkovou dostal Sběratel. Vzal si její duši,“ sdělil mi šeptem Miky. „Jeden den nás pozvala na bábovku a kakao a druhej den nás sotva poznala. Máma na ni zvonila snad půl hodiny, protože jí chtěla vrátit talíř, a když neotvírala ani večer, zavolali jsme na policii. Paní Potůčková tam prostě jen seděla a měla úplně prázdný oči, i když jí vyrazili dveře, po bytě jí pobíhali policajti a hasiči a ty její kočky strašně mňoukaly. Určitě měly hlad. To bylo divný, protože paní Potůčková by jim nikdy nezapomněla dát nažrat. Nepromluvila od tý doby ani slovo. Vím to, protože jsme ji byli navštívit.“
    „Ale co když je vážně jenom nemocná?“ namítl jsem.
    „Udělal to Sběratel. Viděl jsem její jizvu.“ Znovu si přejel prstem od pupíku ke krku. „Byla tam, přesně jak kluci říkali. Paní Potůčková přišla o duši, a proto je najednou taková...“ Nemohl najít to správné slovo, a tak zmlkl.
    Bez života? Odevzdaná? Lhostejná? Snadno manipulovatelná? Prázdná? Jen přežívající? doplnil jsem v duchu za něj a cítil jsem, jak se mi vlasy na zátylku ježí jeden za druhým. Uvědomil jsem si, kolik takových lidí potkávám každý den na ulici.
    „Poslouchej, myslím, že už bysme fakt měli jít spát,“ řekl jsem po chvíli tíživého ticha. Nepřál jsem si nic jiného, než nechat hlavu klesnout do polštáře a upadnout do zapomnění spánku. Byl jsem utahaný a už teď jsem cítil, jak se mi tahle dětská povídačka vkrádá do mysli víc, než bych byl ochotný připustit.
    „Dobře,“ přikývl a vážně se na mě zahleděl. „Slibuješ, že ať se děje, co se děje, tak Sběratele nepustíš dovnitř? Že ať ti napovídá, co chce, odmítneš ho? I kdyby ti mohl splnit cokoli na světě? Slibuješ mi to?“
    „To víš že jo.“ Samozřejmě jsem nevěřil ani slovu z té jeho báchorky o lidech bez duše, ačkoli na mě svým vypravěčským umem udělal dojem. Konečně si lehl a přitáhl si peřinu až k nosu, ale nedovolil mi zhasnout lampu.
    Rozhodně jsem mu to neměl za zlé.

    Druhý den ráno jsme Miky a já vyzvedli Hedviku u její kamarádky, která včerejší noci slavila narozeniny ve velkém stylu (soudě podle krhavých očí všech zúčastněných a hromady neumytého nádobí ve dřezu). Miky už byl zase ve své kůži a i já byl rád, že za denního světla to, co včerejší tma přetvořila do těch nejděsivějších předtuch, vypadá všedně a naprosto obyčejně. Než jsme Mikyho vyložili u školy, ještě jsem mu připomněl, že počítám s odvetou v Mortal Kombat, a od Hedviky jsem si vysloužil polibek za to, že jsem jí dopřál dámskou jízdu a Mikymu zase pro změnu mužskou společnost.
    „Rádo se stalo,“ usmál jsem se na ni. „Kdykoli ho zase rád pohlídám. Nebo bychom se mohli sestěhovat, a pak by to bylo o dost jednodušší, co říkáš?“
    Na chvíli nad tím uvažovala, ale pak zavrtěla hlavou. „Na takový úvahy mám moc velkou kocovinu. Zeptej se mě zítra, ano?“ Tajuplně se usmála, vystoupila z auta a šouravým krokem se vydala čelit výzvě osmihodinové směny. Něco na jejím odevzdané chůzi a svěšených ramenou mi připomnělo včerejší historku o Sběrateli duší, ale ihned jsem tu myšlenku zahnal. Hlídání dětí vážně není žádná legrace.
    Vrátil jsem se do své garsonky, abych trochu pohnul s prací na webových stránkách pro jednu třebíčskou firmu. Moc jsem toho předchozí noci na gauči nenaspal a mým sklonům k prokrastinaci neprospělo ani to, že se zhruba půl hodiny poté, co jsem se konečně přinutil začít, rozdrnčel domovní zvonek. Vlastně jsem to vyrušení docela uvítal. Bezmyšlenkovitě jsem došel do chodby a otevřel dveře.
    „Pěkný den, pane. Dovolte mi, abych se představil. Jmenuji se Igor Tanas. Velice nerad vás ruším, ale myslím, že si budete chtít vyslechnout, co se vám chystám sdělit.“
    Na prahu stál muž v černém kabátě a uctivě si z hlavy sňal cylindr. Stál tak blízko, že jsem sotva mohl spustit pohled z jeho pronikavých, ledově modrých očí. Byly hluboké a podmanivé a já se v nich ztrácel, jako bych do nich padal a padal a padal...
    „Domnívám se totiž, že po něčem toužíte, a toužíte po tom opravdu hodně,“ pokračoval muž. „Mám pro vás obchodní nabídku a měl byste vědět, že jsem jediným obchodníkem svého druhu. Podobná příležitost už nikdy nemusí přijít. Smím dál, abychom si o tom promluvili podrobněji?“
    Ustoupil jsem stranou a pustil ho dovnitř.
  • williwilli Komentářů: 468
    upraveno 4. březen 2018
    Tak jo. V určitý okamžik je třeba udělat poslední tečku. Tak, snad to neurazí... :D
    Obraz
    „Pane Krakowski, to snad nemyslíte vážně?“ Harry Gregorovich si dál prohlížel obraz v masivním rámu a nevěřícně kroutil hlavou. „Nabízím za něj slušnou cenu a vy ho nechcete dát? Měl jsem dojem, že se tu všeho hodláte zbavit!“

    „Harry, jestli se opravdu něčeho chci zbavit, je to ten obraz. Ale prodat vám ho nemohu. Není to věc, kterou si někdo může koupit, když se mu zamane.“

    Krakowski pomalu otevřel bar a nalil dvě skotské. Jednu podal Gregorovichovi.

    Gregorovich se sklenkou v ruce dlouze pozoroval siluetu muže kráčejícího temnou ulicí. Chabé osvětlení lampami na stěnách domů a měsíc v úplňku na pozadí, to vše vytvářelo scénu obrazu, která v sobě měla cosi přitažlivého, tajemného. Chvílemi měl dojem, že se sám do obrazu vpíjí.

    „Kdo je autorem?“

    Krakowski se posadil do křesla a pozorně se zahleděl na svého hosta.

    „Neřekl bych, že to byl významný umělec. Obrazům se věnoval naprosto výjimečně. Vlastně toto je nejspíš jediné dílo, které po sobě zanechal.“

    „Zvláštní. Dobře, dám vám za něj klidně dvojnásobek. Já ho prostě mít musím. A jestli není na prodej, a přitom jste sám říkal, že se ho chcete zbavit, tak mi povězte, jak jinak ho od vás mohu získat!“ Gregorovich upil ze sklenky a cítil, kterak v něm s douškem alkoholu posílila touha po obrazu.

    „Jak jsem řekl, na prodej není. Mohu vám ho v podstatě jen věnovat. Vidím, že vás to dílo velmi oslovilo. Jenže podmínky se vám možná nebudou líbit.“ Krakowski si poposednul a postavil sklenku se zbytkem whisky na stolek vedle sebe. „Hlavní podmínkou je, že ten obraz také nikdy nebudete smět prodat. Ani když se vám už nebude líbit. Dokonce ho jednou budete považovat za nejhnusnější věc, kterou jste kdy získal. Ani pak se ho nebudete moct zbavit třeba tak, že jej někomu prostě dáte zadarmo, z vlastní vůle.“

    „To se nestane v žádném případě. Já ho chci. Chci ho víc, než celý tento dům. Prosím pokračujte, podmínky mne zajímají!“ Gregorovich si stoupnul bokem, aby mohl sledovat jak Krakowskiho, tak scénu na obrazu.

    „Vzpomínám si, že jsem po něm kdysi také toužil. No dobře, vy ho chcete a pro mne je to šance.“ Krakowski se odmlčel a chvilku si nervózně mnul prsty. Vyzařovalo z něj napětí, jako by nevěděl, z kterého konce začít. „Ten obraz má v sobě cosi magického.“

    „Ano, samozřejmě. Proto ho také chci získat. Má úžasnou atmosféru!“

    „Harry, to není úžasnou atmosférou, že vás to k němu přitahuje.“ Krakowski se podíval hostu do očí, „ten obraz má v sobě opravdovou magii. Jinou, než jak si ji vysvětlujete, není to jen tak nějaké umělecké dílo.“

    „Chcete mi tvrdit, že je začarovaný?“ Gregorovich se rozesmál. „S tím se dokážu snadno vyrovnat!“

    Krakowski jen povytáhnul obočí. Napil se ze své sklenky a znovu ji odložil na stolek. „Obraz vám dám, když to půjde, nebude k němu ale žádná smlouva a budete mne muset poslechnout v tom, co vám nařídím. Až to splníte, vznikne neporušitelná vazba mezi vámi a obrazem, kterou budete muset snášet po celá desetiletí. Možná až do konce života.“

    „Ale no tak, pane Krakowski, je moderní doba. S tím mne nevystrašíte, ani nepřesvědčíte. Je to krásný obraz a k domu se navíc výborně hodí. Devatenácté století, století společenských změn, úžasných vědeckých objevů, které posunuly lidstvo do nové éry!“ Gregorovich se nadšeně rozhlédnul po celé místnosti. „Mám v plánu to tu rekonstruovat do podoby, kdy byl dům postaven. A rád vám za něj zaplatím a zaplatím i za ten obraz. Peníze se vám jistě budou hodit. Já mám rád poctivé obchody!“

    „Harry, ani nevíte, jak je mi to líto. Brzy mne pochopíte!“ Krakowski smutným pohledem přejel místnost, ale obrazu se vyhnul. „Kupní smlouvu na dům podepíšeme v pondělí u notáře. Bude v ní kompletní seznam inventáře mimo tohoto díla. Až složíte peníze v bance, předám vám zde klíče od domu a také vám předám instrukce k obrazu.“

    Gregorovich se nadechnul k protestu, ale Krakowski ho velmi energicky umlčel. „Jak jsem řekl, pokud ten obraz opravdu chcete, dám vám jej. Ale do smlouvy přijít nesmí! Brzy pochopíte proč. Do doby, než vám předám klíče, máte možnost si celou věc rozmyslet. Zdá se vám to divné?“ Krakowski se zamračeně zadíval na Gregoroviče, „tak to také divné je. Měl byste to zvážit. Já se toho obrazu opravdu chci zbavit. Ale také vím, co to pro vás bude znamenat!“

    ****

    Gregorovič zvedl masivní klepadlo a několikrát udeřil na dubové dveře. Dva dny skoro nespal. Ráno složil poslední sumu v bance a dům se stal jeho majetkem. Roky v něm zrála touha koupit podobnou nemovitost. Měl by tedy jásat radostí. Jenže na dům už téměř nemyslel. Všechny jeho myšlenky se točily kolem obrazu v kuřáckém salonku.

    „Tak už jste tady, Harry?“ Ve dveřích se objevila pobledlá tvář Krakowskiho. „Vidím, že jste toho také moc nenaspal.“

    „Opravdu jsem téměř nemohl zavřít oči. Všechno se mi to honí hlavou a musím přiznat, že tak divně jsem se ještě necítil.“ Gregorovich vstoupil do haly a pověsil kabát na masivní věšák u vchodu. Chvíli se na něj upřeně zadíval a pomalu si uvědomoval, že teď je to tady už jeho.

    Vstupní hala, schodiště i koberce, obložení stěn a obrazy, vše tu bylo jako dříve. Scházely jen osobní věci bývalého majitele.

    Obrazy! Vlastně ho zajímal jen jeden, ten, který se mu čím dál víc vrýval do mozku. Musí se na něj jít podívat!

    Gregorovich vykročil ke dveřím salónku, zatímco ho Krakowski mlčky následoval. Oba usedli do křesel, Gregorovič tak, aby měl obraz přímo před sebou.

    Ano, přesně takhle se na něj chtěl dívat!

    „Je to jako droga, že?“ Krakowski hleděl zamyšleně na nového majitele. „Zdá se mi, že na vás opravdu mocně působí. Nerozmyslíte si to? Ještě je čas, můžu ho sejmout ze zdi a vzít s sebou...“

    „Ne! V žádném případě!“ Gregorovich se napřímil v křesle, jako by ho bodnul do zad. „Já ten obraz chci! Myslím na něj, kudy chodím.“

    „Máte manželku?“

    „Co prosím?“ Gregoroviche otázka zaskočila tak, že se na okamžik odvrátil od obrazu a překvapeně hleděl na Krakowskiho.

    „Nikdy jste nepřišel v dámském doprovodu. Přitom jste kupoval dům, takže bych očekával, že si ho vaše žena nebo družka bude chtít předem prohlédnout.“ Krakowski si povzdechl. „Je to důležité, abych měl jistotu, že vám mohu obraz předat.“

    „Před lety jsem se chtěl ženit, ale sešlo z toho. Upřímně, už bych stejnou chybu opakovat nechtěl. Cením si své nezávislosti. Když dovolíte, tohle je věc, o které bych nerad dál mluvil.“

    Krakowski zamyšleně pokýval hlavou, než se znovu rozhovořil.

    „Nemá smysl, abych vám cokoliv vysvětloval. Tedy abych to vysvětloval dnes, v tento okamžik. Patrně právě cítíte, že vás obraz přitahuje stále silněji. Řekl bych, že začínáte mít pocit, jako by vás měl každým okamžikem obejmout.“

    „Ano! Přesně tak to je!“ Gregorovich široce otevřenýma očima sledoval scénu na obrazu. Napjatý výraz ve tváři a zesílený dech svědčily o vnitřní touze, kterou prožíval. „Vy jste to taky cítil, když jste ten obraz získal?“

    Krakowski pomalu přikývnul. „Ano, cítil. A teď cítím, že mne obraz opouští. Vybral si vás.“

    „Cože? Tomu nerozumím, jak vybral?“

    „Dobře mne poslouchejte Harry,“ Krakowski nyní mluvil tichým hlasem, takže Gregorovich musel odpoutat svou pozornost od obrazu, aby mohl sledovat, co mu říká. „Dnes budete spát v této místnosti, nejlépe v křesle, ve kterém právě sedíte. Neměl by to být problém, protože až odejdu, budete tak vyčerpaný, že usnete ve stejný okamžik, kdy za mnou zapadnou dveře. Já se zítra vrátím a promluvíme si spolu. Zítra už bude obraz opravdu váš a jenom váš. To je moje poslední podmínka, pokud jej opravdu chcete.“

    Gregorovich hleděl zarudlýma očima na Krakowskiho, ale již nebyl téměř schopen slova. Rukama se křečovitě držel křesla a těžce oddychoval. Jakoby z dáli pozoroval, kterak se Krakowski zvedl ze svého místa, mlčky kývnul na pozdrav a odešel.

    Místnost zaplnilo ticho. Gregorovich pomalu otočil hlavu od dveří a zadíval se přímo před sebe. Proti němu na zdi visel obraz temné ulice, kdesi v mlhavém koutě Londýna. Na nebi zářil měsíc a zdi domů osvětlovaly slabé lampy. Temná zákoutí zůstala i tak skryta paprskům světla a špína se povalovala všude, kam oko dohlédlo. Obraz postupně zaplnil celou jeho mysl.

    ****

    Muž se ještě víc schoulil do dlouhého kabátu a vyhrnul si límec. Chvíli se rozhlížel po prázdné ulici, přitom naslouchal zvukům okolí. Pak jeho pohled spočinul na kostelní věži, která se rýsovala proti měsícem osvětlené obloze. Uvažoval, zda se má vydat tím směrem. Cosi ho ale pobídlo, aby vyrazil na druhou stranu, do zákoutí, která se čím dál víc topila v nastupující tmě.

    Chabé světlo lamp se odráželo na mokré dlažbě a s každou další křižovatkou ubývalo, jak se muž nořil dál a dál do zašlé čtvrti. Uvědomoval si, že co nevidět bude odkázán již jen na svit měsíce.

    Znovu si upravil límec kabátu, přitom zavadil o lem vysokého klobouku. Zamířil k nejbližšímu stínu, kde si nejprve srovnal klobouk na hlavě tak, aby mu zakrýval čelo a než se vydal na další cestu, potěžkal s uspokojením v ruce hůlku. Na tváři se mu vyloudil úsměv. Ano, tak mu to vyhovuje.

    Matně si uvědomil, že musí ještě dál do úzkých uliček, ale že už to nemá daleko. Opatrnost je na místě, jen dávat pozor na to, koho cestou potká.

    Za dalším rohem zaslechl tichý hovor. Rychle se vmáčknul mezi budovu a polorozpadlou ohradu, kolem kterých právě procházel.

    „Máš prachy? Ukaž!“

    Ženský hlas zněl pochybovačně, zatímco mužský žádostivě.

    „Ale no tak, nedělej drahoty. To víš, že mám na zaplacení“.

    „Každej má na zaplacení, ale když je po tom, peníze najednou nemůže najít. Ukaž!“

    „Tady, koukni!“ Tmou se ozvalo zacinkání mincí.

    „Zaplať mi předem!“

    „Jo, to víš. Já ti dám peníze předem a už je víc neuvidím a tebe taky ne! Ani náhodou!“

    „Tak mi dej alespoň půlku předem!“

    Další zacinkání svědčilo o tom, že část peněz změnila majitele.

    „Ale bude to pořádně, ne že na mně budeš něco zkoušet, abys to ošulila!“

    Mužský hlas zněl naštvaně i nedočkavě.

    „Pojď za mnou!“

    Tmou se roznesly dvojí rychlé kroky a za okamžik zaznělo zavrzání dveří. Muž ve svém úkrytu svíral hůlku oběma rukama a cítil, jak se ho zmocňuje vzrušení. Tady je to místo, tady by to mohlo vyjít!

    Opřel se o zeď domu a čekal, až přijde jeho chvíle. Srdce mu bušilo, ale kupodivu necítil strach ani pochybnosti. Ačkoliv tam někde na pozadí jeho vědomí se cosi ozvalo. Zhluboka se nadechnul a zahnal to ze své mysli. Nyní se soustředil jen na věci, které přijdou, a užíval si vzrušující pocity, které mu to přinášelo.

    Jeho touha začala dosahovat vrcholu, když se dveře se skřípnutím znovu otevřely. V ten nejsprávnější okamžik!

    „Tak mi zaplať ten zbytek! Užil sis, musíš mi zaplatit!“ Ženský hlas zněl hodně naštvaně.

    „Jak užil? Udělala jsi to tak rychle, že jsem si pomalu nestačil ani sundat kabát! Tebe jsem neviděl vůbec!“

    „Na koukání sis mě nenajal. Zaplať, nebo začnu řvát o pomoc!“

    „Čubko!“

    Tmou zazněl zvuk peněz hozených na dlažbu a rychle se vzdalující kroky. Žena začala s tichým klením peníze sbírat z ulice. Musela si k tomu kleknout, protože na ně jinak neviděla.

    Muž vystoupil ze svého úkrytu a tiše se k ní vydal tak, aby ho nemohla zahlédnout. Když stanul v její těsné blízkosti, hůlkou se dotknul lýtka, které jí vykukovalo zpod sukně.

    Žena na okamžik strnula leknutím, ale pak spustila spršku hlasitých nadávek.

    „Ty prase jedno! Co si to dovoluješ? Myslíš si, že můžeš všechno?“

    „Ale no tak, to byla jen taková legrace. A jestli se budeš hezky chovat, tak ti za legraci, kterou mi poskytneš, opravdu výjimečně zaplatím!“

    Zřejmě to byla ta správná písnička, protože žena zpozorněla a zkoumavě si ho začala prohlížet. Muž stál proti ní s měsíčním světlem v zádech, takže mu do tváře neviděla. Ale byl slušně oblečený a vypadal jako typ, který si může dovolit zaplatit.

    Zvedla se ze země a opatrně pronesla obchodní otázku.

    „Máš prachy?“

    Muž sáhl do kapsy pro bankovku, kterou jí vtisknul do dlaně.

    „Mám jich víc.“

    „To je...“

    „To je hodně peněz,“ dokončil za ní. „A ještě ti přidám, protože dnes se budeš věnovat už jenom mně!“ Chytil jí za loket a otočil směrem ke dveřím, za kterými provozovala svou živnost. „Padej, ať nemusím čekat. Čas běží a máš toho před sebou hodně!“

    Panovačné chování jí trochu překvapilo, ale peníze, které dostala a které ještě nejspíš dostane, odsunuly prozatím veškeré pochybnosti stranou.

    Místnost, do které vstoupili, byla osvětlená petrolejkou. Na stole uprostřed se povalovaly zbytky nějakého jídla a prázdný hrnek. U stěny hned za dveřmi stála stará šatní skříň a největší část místnosti zabírala široká postel se zcuchanými pokrývkami.

    Muž si sundal klobouk a spolu s hůlkou jej pohodil na stůl. Nohou odstrčil jednu ze židlí okolo tak, aby si na ní mohl pověsit kabát.

    „Jak se jmenuješ?“

    „Po tom ti nic není. Ale tady mě znají jako Debbie.“

    Zatímco Debbie zkoumala bankovku ve špatném světle petrolejky, muž si odložil kabát na opěradlo židle a stoupnul si za ní. Oběma rukama ji chytil v pase a prudce přitáhnul k sobě.

    „Au!“ Debbie zamávala rukama, aby neztratila rovnováhu a přitom leknutím upustila bankovku na zem. Když se pro ni chtěla shýbnout, muž do ní vrazil tak, že musela udělat tři rychlé kroky k posteli, na kterou dopadla na břicho.

    Vystrašeně se otočila, ale zůstala na posteli sedět.

    „Nech jí tam ležet, dám ti jich ještě pár. Ale budeš dělat to, co budu chtít!“

    „Ty na to jdeš teda tvrdě!“ Nejistým pohledem přejížděla směrem k bankovce a zpět na muže. Peníze by měla ráda v bezpečí, aby jí je nemohl sebrat, a jeho chování se jí líbilo čím dál míň. Na modřiny byla už zvyklá, jenže tenhle chlap asi ještě nepředvedl všechno.

    „Mám si to sundat sama, nebo to chceš udělat ty?“ Debbie zkusila nasadit tón kokety a zatahala se za šaty. Možná, že když to rychle začne, získá nad ním navrch. Chlapi si někdy na tvrďáky spíš hrají, ale pak zjihnou. Třeba potom i vypadne dřív.

    „Udělám to sám. Pojď sem!“

    Debbie se poslušně zvedla z postele, přistoupila k němu a objala ho. Jednou rukou ji přimáčknul k sobě. Druhou jí přejížděl pomalu po zádech nahoru a na krk. Prsty jí začal zaplétat do vlasů.

    Lehce se zahoupala v bocích a trochu se od něj odtáhla. Cítila, jak jeho vzrušení roste.

    Najednou se to stalo. Prudký úder do břicha ji téměř zbavil vědomí. A za ním následovala rána druhá a třetí!

    Muž povalil zhroucenou Debbie na postel. Ze stolu sebral hůlku a rozkročmo se na Debbie usadil. Koleny jí znehybněl obě paže. S hrůzou zahlédla, jak otočil hlavicí hůlky, v zápětí se mu v ruce objevila ostrá čepel. Druhou rukou ji chytil za vlasy a zvrátil hlavu dozadu.

    V následujícím okamžiku jí čepel prošla hrdlem.

    ****

    Místnost vedle pachu dýmající petrolejové lampy a nepořádku naplnil i zápach krve. Muž odpočíval na židli, odkud pozoroval rozřezané a zohavené tělo. Postel, zmuchlané pokrývky a polštáře byly nasáklé a probarvené krví do ruda. Pohledem přejel na své ruce. Pravou ruku měl poraněnou od nože, kterým surově bodal a řezal umírající Debbie.

    Jeho pohled sklouznul k bankovce na zemi. Pomalu se zvedl a došel pro ni. Pak se vrátil ke stolu, na kterém stál pohozený klobouk, a vedle ležela hůlka skrývající v sobě nyní již očištěnou čepel.

    Muž se chvatně oblékl, upravil si límec kabátu a lem klobouku tak, aby mu nebylo vidět do tváře. Spodním koncem hůlky se naposledy dotknul torza Debiina těla, jako by zkoumal, zda se pohne. Pak vyrazil ze dveří.

    Prožíval uspokojení. Ačkoliv kdesi na pozadí svého vědomí pocítil zmatek.

    Silou vůle ho zahnal a lehce se usmál. Cestu prázdnými ulicemi mu usnadňoval svit měsíce. Muž se opatrně, ale rychlým krokem proplétal uličkami a mířil zpět stejnou cestou, kterou se sem dostal. Neklid, jenž před chvílí zahnal, se začal znovu ozývat s tím, jak minul mdlé světlo první pouliční lampy.

    V okamžiku, kdy se vynořil na rohu ulice, kde svou cestu započal, změnil se pocit zmatku v panickou hrůzu. I tu dokázal svou vůlí snadno potlačit. Muž pohlédl na kostelní věž ozářenou měsícem a hrubě se rozesmál. Tyto pocity znal a věděl, že má vyhráno. Má vyhráno a až bude chtít, užije si znovu vzrušení z lovu!

    Prudce se otočil zády ke kostelní věži a zahleděl se na špinavou dlažbu. Stíny zahalily jeho skutky a nyní skryly i jeho vědomí.

    ****

    Rány! Silné rány klepadlem na dubové dveře probudily zhrouceného a propoceného Gregoroviche. Oknem pronikalo do salonku ranní světlo. Muselo být ještě velmi brzo.

    Další série úderů ho přiměla, aby se zvedl na nohy. Pocítil bolest v pravé dlani, ale nevěnoval jí příliš pozornosti. Zmateně se vydal ze salonku k vchodovým dveřím. Otevřel je v okamžiku, kdy se návštěvník pokusil znovu zabušit.

    „Jak jste na tom, Harry?“. Gregorovich musel vyvinout určité úsilí, aby si uvědomil, že bledý obličej návštěvníka, který ho oslovil, patří bývalému majiteli domu.

    „A..., to jste vy, pane Krakowski? Pojďte dál. Nečekal jsem vás...“ Gregorovich se na okamžik zarazil. „Vlastně, říkal jste, že dnes přijdete, jen jsem nevěděl, že tak brzy ráno. Kolik je vlastně hodin?“

    „Je půl šesté.“ Krakowski vstoupil do domu a zavřel za sebou vchodové dveře. „Pojďte si sednout, ale ne do salonku!“

    Vzal zmateného Gregoroviče za rameno a odvedl jej do kuchyně, kde ho posadil ke stolu. Mlčky postavil vodu na vařič a začal připravovat silnou kávu.

    „Ptal jsem se, jak na tom jste, Harry?“ Otázku pronesl otočený zády ke Gregorovičovi. Zavřel oči a sklonil hlavu, když zaslechl odpověď.

    „Jsem unavený, hrozně unavený. Jako bych v noci cosi prožil.“ Gregorovich se na okamžik odmlčel. „Bylo to něco naprosto šíleného. Zdálo se mi, že jsem...“

    „...vraždil!“ Krakowski za něj větu šeptem dokončil.

    Místnost opanovalo dlouhé ticho, které přerušilo až pískání konvice s vodou. Krakowski zalil dva hrnky kávy a postavil je na stůl. Pak se posadil vedle Gregoroviche.

    „Pravá ruka vás bolí?“

    „Jak to víte?“ Gregorovich překvapením nechal otevřená ústa.

    Krakowski si vyhrnu rukáv a ukázal mu svou pravou ruku dlaní nahoru. „Vidíte ty jizvy? Jsou od ostří nože. Nedá se to udělat tak, aby se člověk sám nepořezal.“

    Gregorovich s hrůzou vyhrnul svůj rukáv a zahleděl se do bolavé dlaně. Tam, kde měl Krakowski jizvy, zely na jeho ruce čerstvé rány se zaschlou krví.

    „To přeci není možné. To byl jenom sen! Já jsem přeci nikomu neublížil, nevytáhnul jsem paty z domu!“

    „Nevytáhnul jste paty z domu, dokonce jste to neudělal vy, ale on. A přeci jste tam byl. Byl jste na jiném místě i v jiném čase a všechno se to stalo. Vaše ruka při tom držela nůž!“ Krakowski sklopil hlavu a zašeptal, „varoval jsem vás.“

    „Co se to děje? Proboha, do čeho jsem se to zapletl!“ Gregorowich se opřel lokty o stůl a rukama si mnul hlavu.

    Krakowski mu přisunul blíž hrnek s kávou. Pak sáhl do kapsy saka a vyjmul z ní odřenou fotografii mladé ženy. Položil ji před Gregoreviče.

    „Harry, tohle jsme nemohli ovlivnit. Nemohl jsem to změnit já, ani vy. Jsem tu, abych vám to vysvětlil a snad nabídnul i nějakou radu. Ačkoliv tady se toho moc udělat nedá. Napijte se té kávy, trochu vás to probudí a zkuste se na mne soustředit.“

    Gregorovich s povzdechnutím upil doušek, ale hned hrnek odstavil. Měl dojem, že v něm chuť hořkého nápoje vyvolá zvracení. Odevzdaně se zahleděl před sebe a zašeptal. „To ten obraz? Proto jste se ho chtěl zbavit?“

    „Harry, je to mnohem složitější. Vidíte tu dívku?“ Krakowski zaklepal prstem na snímek, který před nimi ležel. „My jsme se vzali. Jenže já...“ Hlas se mu zadrhnul a musel si odkašlat, aby mohl pokračovat. „Miloval jsem jí. Ale také jsem jí strašně ubližoval. Hlavně když jsem se opil.“

    Krakowski si rukou promnul čelo a několikrát se zhluboka nadechnul, než mohl pokračovat. „Bil jsem jí. Strašně moc jsem jí opakovaně ztloukl. Když jsem pak vystřízlivěl, omlouval jsem se, kupoval jsem jí dary. A pak jsem se znovu opil... Když mě zavřeli, došlo mi, co jsem zač. Rozvedli nás a já jí už nikdy nevyhledal. Ale Harry, rozumíte mi? Je to ve mně! Je to v nás! Vy víte co, že ano?“

    Gregorovich strnule hleděl na fotografii.

    „Když jste se ptal na manželku, bylo to kvůli tomu?“

    Krakowski mlčky přikývnul.

    „Ano, taky jsem se choval jako násilník. Jenže jsem to dokázal včas poznat. Když žiju sám, nemám s tím problémy.“

    „Muž, který mi obraz přenechal tak, jako jsem ho předal já vám, byl stejný jako my. A těch několik v řadě před ním také. Podle jeho pátrání je to tak, že si obraz vybírá muže sám podle toho, jestli mají násilnickou povahu a ubližují ženám. Může je pak snáze přimět k tomu, aby se jím dali ovládat.“

    „Proč ten obraz rovnou nezničíme? Proč ho nevyřezat z rámu a nehodit do ohně?“ Gregorovič najednou vybuchnul zlostí. „Přeci to musí jít nějak vyřešit!“

    „Harry, to nesmíte udělat! Ještě pořád nevíte, co je to za obraz!“ Krakowski se vyděšeně zvednul ze židle.

    „A co je to za obraz? Tak mi to už konečně řekněte!“ Gregorovič udeřil pěstí vedle hrnku s kávou tak, že nadskočil.

    Krakowski si sednul zpět ke stolu, ze kterého sebral fotografii. Chvíli se na ni zadíval a pak ji vrátil do kapsy saka.

    „Povím vám to, na co jsem přišel já a předchozí majitelé obrazu. Na vás bude, abyste to předal dalšímu v řadě, pokud se vám ji nepodaří přerušit.“

    Gregorovich si s povzdechnutím zaryl ruce do vlasů a opřený lokty o stůl poslouchal.

    „Obraz kdosi namaloval v druhé polovině devatenáctého století. To, že jeho jméno neznáme, asi nebude překvapením. V obraze je uzavřena nejen scenérie a atmosféra Londýna té doby, ale také duše člověka, jehož siluetu na obraze vidíte. Té duši chybí fyzická schránka, kterou ale máme my. Za určitých okolností dojde k tomu, že se prolne naše fyzická existence se scenérií magicky zachycenou na tom plátně a naše tělo začne žít jeho život tam, kde je zpodobněn. Dá tam všemu skutečné dimenze a pohyb.

    Ta situace nastane tehdy, když nemáme své tělo pod kontrolou. Nejčastěji ve spánku nebo ve stavu velkého fyzického a psychického vyčerpání.“

    „Takže jste mě tu nechal usnout, abyste se ho sám zbavil?“ Gregorevich se zlostně zadíval na Krakovskiho.

    „Ale kdepak. Řekl jsem vám přeci, že si vás vybral sám. Jeho duše je tam pořád stejná, ale naše tělesná schránka s věkem chřadne. Já už se nedokážu pohybovat se stejnou lehkostí, jako před třiceti lety. Nemám ani dost síly. Pro moje tělo je už prakticky nemožné dělat ty hrozné věci.“

    „Třicet let? Pane bože, to mne bude ovládat dalších třicet let?“ Gregorovich se při těch slovech málem zhroutil.

    „Těžko říct. Byli i tací, kteří obraz vlastnili jen několik let. Prostě když se do něj zahledí někdo, kdo mu vyhovuje lépe, začne ho svou magickou mocí přitahovat a nakonec obraz majitele změní.

    Mezi majiteli byl údajně i jeden, který se v těch skutcích sám vyžíval a obrazu se nechtěl vzdát, když už si vybral jiného vlastníka. Obraz ho dokázal zabít a nakonec se stejně dostal do rukou toho, koho si před tím sám vybral.“

    „A co by se stalo, kdybychom se ho pokusili zničit?“ Gregorovich se nevzdával naděje.

    „Podle jednoho z majitelů se prý v takovém případě pokusí duše z obrazu natrvalo opanovat tělo vlastníka. Vlastně vůbec není jisté, že by takto byla zničena, spíš naopak. Je nějakým způsobem spjata s obrazem a jeho zničením by se mohla vrátit zpět na tento svět.

    „Vrátit zpět? Jak vrátit zpět, ona je to duše nějakého skutečného člověka?“ Gregorovich vytřeštil překvapením oči.

    „Říkají vám, Harry, něco jména Mary Ann Nicholson, Annie Chapman, Elizabeth Stride, Catherine Eddowes nebo Mary Jane Kelly?“

    „V životě jsem o nich neslyšel!“

    „Já myslím, že ano. Každý o nich někdy slyšel. Je to jeho pět nejznámějších obětí. Ženy podobné té, jejíž smrt jste dnes v noci viděl.“

    „To přeci není možné...“ Gregorovichovi proběhl přes tvář záblesk poznání, přesto odmítal uvěřit nevyhnutelnému. Přes to, že tomu byl svědkem.

    „Harry, je to Jack Rozparovač.“ Krakowski si několikrát zhluboka oddechnul. „Spáchal tyto vraždy a nejspíš i několik dalších. Když se mu dostala policie na stopu, najednou zmizel. Jeho rukopisem je podříznuté hrdlo a zohavené tělo oběti. Bohužel, je to ten, kdo vás má nyní ve své moci.“

    Gregorovich hrůzou zavřel oči. „Jak poznám, že to přijde znovu?“

    „Začnete po tom obraze znovu toužit.“

    „A co proti tomu mohu udělat?“

    Krakowski zavrtěl hlavou. „Myslím, že nic. Ale mohu vám říct, jak jsem se s tím naučil vyrovnávat já.“ Zamyšleně si pohladil bradu a pokračoval, „musíte si uvědomit jednu důležitou věc. Všechno se to odehrává pouze ve vaší hlavě a v tom obraze. Dokud to zůstane tam, je to jen děsivá noční můra.“

    Krakowski v tichosti sledoval Gregoroviche, který se stále nemohl vyrovnat s děsivými skutečnostmi. Pomalu upíjel dávno vystydlou kávu, až se nakonec zvedl ze svého místa.

    „Harry, je mi to moc líto. Vím, že setkání se mnou bylo tím nejhorším, co vás v životě mohlo potkat. Bohužel pro vás nic dalšího udělat nemohu.“

    ****

    Krakowski odešel a dům pohltilo ticho. Gregorovich přemýšlel o svém budoucím životě. Hlavou se mu honily černé myšlenky. Nezbývá, než přijmout poslední radu. Všechno se to děje jen v jeho hlavě a v neskutečném světě.

    Sevřel ruce v pěst, v tom mu projela pravou dlaní bodavá bolest. Udiveně se na ní podíval.

    Ovšem kde se tu pak vzaly ty sotva zhojené rány od nože?
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,660
    DEVIL 666

    Pršelo pořád víc.
    Dvůr stavební firmy osvětlovaly tři nízké stožáry s výkonnými lampami, postavené do nepravidelného trojúhelníku. Rozlehlá zablácená plocha vypadala jako nasvícená pro scénu z jakési moderní divadelní hry. Svítilo se i v nízké dřevěné budově se střechou z potrhané šedé lepenky. V dálce se ozvalo dvanáct úderů radničních hodin.
    „Sakra chlapi, ten bagr musíte dát dohromady, zítra ráno musí Standa začít ten výkop, jinak bude malér, že si to nedovedete představit.“
    Vysoký šedovlasý muž v modrém pracovním plášti s placatou čepicí na hlavě, obutý v zablácených holínkách vyšel ven ze skřípajících dveří. Nápis na stěně domku hlásal hrdě Stavební firma Rajchrt- vymyslíme, postavíme, zbouráme cokoli.
    Tři muži, stojící vedle nehybného stroje s odkrytým motorem se postupně narovnali.
    „Šéfe, děláme, co se dá, ale asi budeme muset rozebrat celou převodovku, vypadá to, že tam ten trouba strhnul zuby na převodech.“ Dělník v promočeném overalu s pirátským šátkem na hlavě a mastnou černou šmouhou na čele se podíval na hodinky.
    „Já to vidím tak nejmíň na dvě hodiny.“
    Muž v modrém plášti se zoufale rozhlédl okolo.
    „Nedá se nic dělat, když se vám to povede, nějaká ta koruna určitě padne. A tady máte alespoň něco na zahřátí.“
    Sáhl do kapsy pláště a vytáhl skoro plnou láhev s nažloutlou tekutinou. Muži okolo se usmáli a láhev kolovala mezi všemi.
    „Zkusím se podívat do skladu, myslím, že tam máme ještě nějaké díly z dřívějška. Pak už bychom tu potvoru rozeběhli…“
    Černý vůz, který odbočil z ulice na dvůr, jakoby přijel z autosalonu. I v dešti byl téměř bez poskvrnky a nikdo z mužů nedokázal odhadnout, jaký je to typ.
    Se zhoupnutím zastavil skoro uprostřed a pravé zadní dveře se otevřely pomalým vyklopením nahoru. Z vozu vystoupil zvláštní člověk, který snad odešel z nějakého z obrazů středověkých malířů. Jen téměř bílý podlouhlý obličej zářil z absolutní černi jeho oděvu. Oblečen byl v dlouhém černém plášti s nasazeným tmavým kloboukem, na rukou tmavé rukavice.
    Čtyři lidé, kteří stáli okolo rozebraného stroje, už v životě zažili leccos, ale nyní jakoby je ovládnul velký, nezvladatelný strach.
    „Dobrý večer, pánové,“ pronesl půlnoční návštěvník zvláštním, ale ne nepříjemným hlasem.
    „Hledám pana Rajchrta. Mám pro něj důležitou zprávu.“
    „Tak to jsem já. Co ode mne potřebujete?“
    Půlnoční návštěvník se lehce pousmál.
    „Přináším vám vzkaz od mého pána.“ Pomalu se rozhlédl okolo po deštěm zmáčeném dvoře a nakonec spočinul pohledem na majiteli firmy. Zdálo se, jako kdyby se mu v očích na okamžik rozžehly rudé plamínky.
    „Váš pán? Kdo to je?“ Majitel firmy udělal krok směrem k tmavě oděnému muži. Ten zvedl ruku.
    „Prosím, pane, abyste se ke mně nepřibližoval. Nemuselo by to pro vás být bezpečné. Kdo je můj pán, není vůbec důležité. Vzkazuje vám, že máte okamžitě zrušit zakázku, kterou jste přijal před čtyřmi dny. Jedná se o demolici domu mezi vesnicemi Zátory a Bludovice.“
    Rajchrt se zarazil.
    „Nevím, odkud máte tuhle informaci. Ale ano, domluvil jsem se s novým majitelem domu na zbourání stavby. Chce tam postavit rekreační areál, protože je to nádherné a opuštěné místo. A dostal jsem už zálohu, takže dost dobře nevím, kdo by mi mohl zabránit v tom, aby moje firma splnila to, k čemu se zavázala. Spíš byste se měl obrátit na majitele stavby.“
    Muž v černém plášti pokrčil rameny.
    „Vzkaz jsem vám předal, zařiďte se, jak myslíte.“
    Vrátil se zpět do černého automobilu, vůz se tiše otočil a pomalu vyjel ven na prázdnou půlnoční ulici.
    Všichni čtyři stáli bez hnutí.
    „Franto, vidíš tu poznávací značku?“ Muž s francouzským klíčem v ruce se zamračil.
    „Nojo, dneska, když jsi snob a máš peníze, si můžeš na auto pořídit, co chceš. Už jsem viděl i auto, které bylo označené tabulkou Boss 007…“
    V záři jednoho z reflektorů se zaleskla tabulka nad nárazníkem.
    DEVIL 666.

    O čtyři dny dříve…

    „Tak, už tam budeme, pane mistr,“ prohodil muž za volantem konverzačním tónem. Jeli už skoro dvacet minut a pan Rajchrt se ještě docela nevzpamatoval z jízdy. Seděl v hlubokém koženém sedadle spolujezdce a místo motoru slyšel jen jakési tiché šumění, mísící se s lehkou hudbou, proudící z osmi reproduktorů. Nerovnosti silnice nebyly cítit vůbec a lehké pohupování vozu spíš uspávalo.
    „Líbí, že? To víte, chtěl jsem si udělat trochu radosti.“ Majitel stavební firmy jen nasucho polkl. Tak tohle je jiná úroveň, pomyslel si a vzpomněl si na svoji felicii s chrastícím výfukem, která už ve svém plechovém životě odvozila vagóny stavebnin.
    Řidič vozu ho s úsměvem po očku pozoroval. Vypadal, jako kdyby právě odešel z komerčního fotografování pro pánský módní časopis. Od dokonale upravených vlasů, přes hladce oholenou tvář a na míru šitý oblek až ke koženým polobotkám, zářícím vysokým leskem.
    Trochu přibrzdil u malého odpočívadla.
    „Odtud je ten dům vidět, tady dole. Tak a teď doprava dolů.“
    Uhnuli z okresní silnice na úzkou lesní cestu, vedoucí z mírného kopce. Podvečerní slunce barvilo dozlatova listy stromů okolo a krajina se zdála vlídná a mírná jako beránek…
    „Víte, mně se tohle místo zalíbilo hned na první pohled,“ukázal muž před sebe. „Nakonec, celý ten dům i s pozemkem byl na prodej už dlouho a za tak nízkou cenu, že jsem neváhal. Chci tu vybudovat jakési klimatické lázně pro bohatší klientelu, samozřejmě se vším komfortem. Podívejte, už jsme tu.“
    Zastavili na malém travnatém paloučku. Oba vstoupili a pan Rajchrt se zhluboka nadechnul čerstvého lesního vzduchu. Po umělém klimatizovaném prostředí uvnitř vozu to bylo příjemné.
    Dům uviděl hned a okamžitě k němu pojal jakousi nedůvěru a pocítil zvláštní, mrazivý pocit. Stála tu jednopatrová tmavá stavba, tak asi čtvercového půdorysu s jednou kulatou věží v rohu domu. K podivné zanedbanosti přispíval i hodně poničený plot okolo domu a několik pootevřených oken s rozbitými skly, skřípající v rezavých závěsech. Tísnivou atmosféru ještě zvětšoval nárazový vítr, který šuměl v korunách okolních stromů.
    Prohrábl si vlasy.
    „A není to škoda, pane Tilschere, zbourat tak zachovalý dům? Možná by se podařilo nějak ho zachovat pro váš záměr…“
    Podnikatel razantně zavrtěl hlavou.
    „Víte, tenhle dům má docela pohnutou historii a já nechci, aby se o tom, co se tu dělo, nějak dozvěděli budoucí návštěvníci. Pojďte, provedu vás.“
    Došli k polovyvrácené dřevěné brance. Pan Rajchrt si najednou uvědomil, že i když už v životě zažil leccos, být tu v noci, určitě by se hodně bál. Místo vyzařovalo jakousi temnou, nepřátelskou energii.
    „Tak pojďte, ukážu vám, jak to tu vypadá, abyste věděl, jak všechno provést co nejlíp,“ zval jej jeho průvodce dovnitř.
    S trochu zatajeným dechem prošel vrzajícími vstupními dveřmi.
    Ocitli se v rozlehlé tmavé vstupní hale. Vítr, který profukoval rozbitými okny, vířil všudypřítomný prach. V místnosti stály porůznu rozmístěné převrácené židle s potrhaným polstrováním a dvě křesla, nastavená proti dávno vyhaslému krbu v zadní části haly. Po obvodu vedla nahoru dvě polokruhovitá schodiště, která končila na širokém ochozu, na kterém byly na každé straně čtvery dveře. Na tmavých stěnách byly zřetelné obdélníky světlejší omítky po kdysi dávno zavěšených a nedávno sejmutých obrazech.
    „Zvláštní dům…“ vydechl pan Rajchrt. Jeho průvodce přikývl.
    „Má zvláštní i historii. Postavil ho kdysi na konci devatenáctého století trochu extravagantní lékař. Říkalo se o něm, že je ve spojení s ďáblem, protože tady dole ve sklepě si zařídil něco jako středověkou alchymistickou dílnu. Je ale pravda, že jako lékař byl oblíbený a šikovný. Někdy okolo roku 1900 zemřely za hodně podivných okolností jeho manželka a sedmnáctiletá dcera. Tehdejší rakousko-uherské úřady celou věc uzavřely velice rychle a s tím, že příčina smrti je neznámá. Majitele domu se tehdy podařilo zadržet, ale nic mu nedokázali a dožil v ústavu pro choromyslné. Pak byl dům několik desetiletí prázdný a na začátku druhé světové války si tu udělala německá okupační moc výcvikové středisko. Proslýchalo se, že ve sklepních prostorách byly zřízeny výslechové místnosti a že tu zahynulo několik desítek českých vlastenců. Na konci války se tu strhla hodně těžká přestřelka mezi českými partyzány a německou posádkou. Ty otvory po střelách jsou na venkovních zdech ještě docela zřetelné. O domu se začalo říkat, že je prokletý a naplněný negativní energií.
    A pak se tu pokusili bydlet různí dobrodruzi a hledači senzací, ale vydrželi to tu jen jednu noc.
    Prostě, bude lépe, srovnat ho se zemí, jak jen to půjde nejrychleji. Slyšel jsem o vaší firmě jenom samou chválu, takže se vás oficiálně ptám, jestli do toho půjdete. Smlouvu o dílo mám už připravenou a myslím, že i s finančními podmínkami budete spokojen.“
    Pan Rajchrt se ještě jednou rozhlédl po zdech vstupní haly.
    „Dobrá, souhlasím. Pustíme se do toho co nejdřív.“
    Podali si ruce.
    „Promiňte, mám ještě nějaké řízení ve městě, tak se nezlobte, že už není čas na nějakou další prohlídku. Budeme ve spojení a doufám, že brzo už bude tenhle dům jen ve vzpomínkách.“
    Zvláštní, najednou měli oba pocit, jako kdyby se jim přímo v hlavě ozýval lehounký, skoro ďábelský smích.

    O dvanáct dní později…

    Záblesky modrých přerušovaných světel zářily do tmy. Lesní cesta byla rozrytá těžkými pneumatikami a jinak tak klidné místo se hemžilo desítkami lidí v požárních stejnokrojích.
    „Tak co tu máme a proč mne sháněli k požáru nějakého opuštěného zchátralého domu?“
    Kapitán Mareček měl důvod k rozmrzelosti. Právě v televizi začínalo finále českého fotbalového poháru a téměř s prvním výkopem zazvonil telefon.
    „Promiňte, pane kapitáne,“usmál se omluvně udýchaný, asi třicetiletý muž v modrobílé běžecké teplákové soupravě.
    „Mne taky ulovil výjezd při večerním běhání. Ale bylo to nutné, je tu několik podivných okolností a pak taky tohle,“ ukázal za sebe na blátivou cestu, po které se pomalu houpavě blížil černý pohřební vůz.
    „Tak dobrá, poručíku,“rezignoval s povzdechem kapitán. „Co o tomhle všem víte?“
    „Tohle byl dům, určený k demolici,“začal vysvětlovat poručík Unger. „Nikdo tu nebydlel už hodně dlouho a dnes se mělo začít bourat,“ukázal na opuštěný stavební stroj těsně za hranicí požáru.
    „Stalo se tu něco zvláštního. Podle informací manželky majitele firmy, která měla to bourání provést, se sem dnes po poledni dopravil tenhle stroj na hrubou demolici domu. Přijel sem i šéf firmy, nějaký pan Rajchrt. Se svým dělníkem si domluvili podrobnosti a šéf odjel s tím, že se vrátí před setměním a odveze ho domů.
    A pak už je to trochu neuvěřitelné.“
    Kapitán se zamračil a pozoroval trojici hasičů, pomalu stáčejících požární hadice zpět do hasičského vozu.
    „Strašilo tady?“
    Poručík Unger se v rozpacích poškrábal ve vlasech.
    „Víte, myslete si, co chcete. Fakt je ten, že ještě před tím, než tenhle stroj začal pracovat, udeřil do jeho konstrukce blesk.“
    Kapitán se na něj ohlédl.
    „Chlape, co to říkáte? Dnes bylo krásně, jasno, sluníčko, kde by se tu najednou vzal blesk?“
    „Doktor mi to potvrdil, šlo o úmrtí na následky zasažení silným elektrickým výbojem.“
    Kapitán Mareček se zhluboka nadechl.
    „Tak to si budeme muset promluvit s tím stavitelem, co tu měl bourat. Kdoví, v jakém stavu měli tenhle stroj, klidně tam mohl být nějaký bludný výboj z baterie. To nám snad řeknou technici.“
    Poručík Unger nakouknul do svých trochu pomuchlaných papírů.
    „Tak jeho se už asi nezeptáme. Když stavitel Rajchrt odjížděl odtud domů, tady dole v těch serpentinách dostal se svou felicií smyk a selhaly mu brzdy. Je tam dole Bláha a jeho lidi, říkal mi, že tak zničené auto už dlouho neviděl, nedalo se na první pohled ani poznat, jaký to byl typ. Takže druhá smrt, pravděpodobně ve stejnou dobu, jako tady.“
    „Tak to snad abych na stará kolena začal věřit na duchy,“ zabručel si pro sebe kapitán.
    Vydali se ke spáleništi, šli mokrou a zdupanou trávou k ohořelým zbytkům domu. Vypadalo to tu opravdu jak ve strašidelném filmu…
    „Dobrý den, jsem Křístek a dělám požárního technika,“ přiblížil se k dvojici policistů malý kulatý človíček s šedivými vlnitými vlasy, oblečený v těsně přiléhající modré uniformě.
    „Copak vy tu děláte, ještě nějaký problém?,“ zeptal se kapitán, když se vzájemně představili svými služebními průkazy.
    „Já jezdím vždycky k požárům, které jsou nějakým způsobem zvláštní a je nutné vše okamžitě vyšetřit. A tenhle je opravdu divný.“
    Nataženou rukou opsal široký kruh.
    „Podívejte se, pánové, nezdá se vám divné, že ten oheň hořel z pěti stran najednou a jaksi řízeně? Tady jsem si to namaloval.“ Nalistoval si stranu v trochu ušmudlaném notesu.
    „Hranice požáru jsou pravidelné a tvoří skoro přesný pětiúhelník. A přitom ty plameny mohly postupovat i dál. Ne, skončily z ničeho nic ve stejné vzdálenosti od středu. Pětiúhelníku můžete vepsat dva trojúhelníky a vyjde vám takovýhle nádherný pentagram, starý symbol ďábla.“
    Kapitán Mareček se ušklíbnul.
    “Člověče, snad jste normální a rozumně uvažující. A tady okolo nás je jedenadvacáté století a ne nějaký středověk. Ďábel! Pentagram! Ještě tu chybí čarodějnice na koštěti…“
    Muž v uniformě požárníka pokrčil rameny.
    „Věřte tomu nebo ne, je to tu divné. Zkusím ještě prolézt spáleniště, třeba něco objevím.“
    Kapitán se rozhlédl. Pak se obrátil k poručíku Ungrovi.
    „Ten dům někdo nedávno koupil a chtěl ho zbourat, ne? Kde je ten člověk?“
    Poručík se zatvářil nešťastně.
    „Zkoušíme pana Tilschera sehnat, ale nebere telefon, poslal jsem k němu domů kolegy z obvodu, co se vlastně děje.“
    Pomalu vykročili. I ze spálených trosek vyzařovala jakási podivná negativní energie a oba se necítili právě nejlíp.
    Už abych byl pryč, pomyslel si kapitán. Někde, kde necourají strašidla a nelítají čarodějnice a čerti… Nakonec to bude tak, že dům shořel, protože sem vlezly nějaké děti a zapálily si ohníček. Není nad to, vyšetřovat nějakou klidnou a úhlednou vraždu, kde je všechno jasné a za pár hodin chytí darebáčka se zakrváceným nožem v kapse…
    Poručíku Ungrovi zazvonil telefon.
    „Promiňte, pane kapitáne.“ Chvíli poslouchal a pak zblednul.
    „Volali mi z výjezdu. Do vily pana Tilschera se dostali násilím. Je mrtev. Říkali, že něco takového ještě neviděli. Shořel ve svém obývacím pokoji úplně na popel. Ležel na naprosto netknutém vlněném koberci a Neshořela jen jeho pravá bota.“
    Kapitán Mareček se opřel o kmen stromu a ucítil tupou, pulzující bolest v zátylku.
    „Tak snad k tomu případu budeme muset povolat zaříkávače ďábla.“
    „Ale je pravda, že všichni, kdo měli co do činění s tím domem, jsou mrtví.“
    „Zatracená práce,“ ozval se kapitán zvýšeným hlasem a muži v hasičských uniformách se na něj otočili.
    „Jdeme, musíme to vzít pořádně a od začátku…“ Zvedl hlavu a dlouze se podíval na ohořelé popraskané trámy, mířící k večernímu nebi.

    Na malém odpočívadle nahoře nad kouřícím spáleništěm stálo jen jedno auto. O otevřené dveře byl opřen dlouhý štíhlý muž v černém plášti a rukavicích s tmavým kloboukem na hlavě. Ve tmě zářila jen jeho podivně bledá tvář. S lehkým úsměvem sledoval hemžení dole mezi stromy.
    „Jsme s vámi spokojen, Azraeli,“ ozval se z automobilu hluboký, skřípavý hlas.
    „Pro vás přece všechno, můj pane.“ Lehce se uklonil stojící muž.
    „Přesuneme se jinam, líbilo se mi to místo, o kterém jste mi nedávno vypravoval.“
    „Jak si přejete.“
    Muž nastoupil a černé auto se téměř neslyšně rozjelo po úzké silničce. A právě v té chvíli jeden z posledních záblesků uhasínajícího ohně na okamžik ozářil okolí a poznávací značku vozu.
    DEVIL 666.





    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • MarketaRMarketaR Komentářů: 687
    Tak já to načnu. Vypadá to, že k workshopu už se nikdo nepřidá a byla by škoda, kdybychom aspoň my tři neocenili naši snahu stvořit něco v chaosu běžného života. :D

    Jen takový obecný komentář na začátek: Na workshopech mě vždycky nejvíc baví, jak si každý poradí se zadáním po svém. Sledovat tu rozmanitost (jsme jen tři, já vím, ale i tak), která vzejde z jednoho obyčejného obrázku, je inspirující. A taky ráda sleduju, jak se v povídkách odráží autorův individuální styl. I kdybyste se nepodepsali svým nickem, bez váhání bych poznala, kdo je autorem, i kdyby se nás účastnilo víc.

    Trochu váhám, jak mám k hodnocení přistoupit, ale vezmu to z obou úhlů pohledu: jak se zadání odrazilo na povídce a jestli povídka funguje i mimo workshop a v rámci hororového žánru. Stylistickou stránku jako opakování slov nebo drobné neobratnosti nechám být (tyhle kosmetické záležitosti nejsou tak důležité). ;)

    Willi, tohle byla snad nejdelší povídka, kterou jsem od tebe četla. :) A musím říct, že delší útvar a více prostoru k rozvinutí příběhu ti jen prospěly. Většinou jsem od tebe četla spíše takové kratší příběhy s vtipným vyústěním, takže tahle hororová povídka je milým překvapením. Na tvém psaní oceňuju to, že nás nekrmíš vatou a dokážeš vystihnout přesně tu míru popisu, která charakterizuje postavy i prostředí, ale nenudí nebo nepůsobí nadbytečně. V hororovém žánru dokáže méně popisu vzbudit víc strachu (z neznáma), nemyslíš? :) Bavilo mě odkrývat zápletku a odhalovat, co má tajemný obraz za lubem. A že je za tím Jack Rozparovač? Proč ne, dodnes je stále záhadou a to, že je jeho identita stále neznámá, trápí lidskou představivost už hodně dlouho. Tvůj příběh byl z hlediska zadání asi nejvíc věrný Jerryho obrázku (zasazením příběhu, použitím obrazu ve vyprávění, atmosférou...). Snad jediná věc, která mě napadá k vytknutí, je hodně náhlý a nečekaný přechod mezi skutečností a snem. Chvilku mi trvalo, než mi docvaklo, že sleduju jinou postavu v jiné době. Ale možná to bude tím, že mi na hlavu dlouho svítilo sluníčko. :D

    Jerry, tvoje auto s poznávací značkou DEVIL 666 mi kdovíproč celou dobu evokovalo auto Kruely ze 101 dalmatinů. :D Ale teď k hodnocení. Z hlediska zadání bych řekla, že ses ho držel spíše volněji a inspirovala tě postava tajemného muže v klobouku (jako mě). Čím to je, že si oba představujeme ďáblovskou postavu v cylindru a plášti, která takhle chodí oblečená i v 21. století? :D Je zajímavé, že tě taky napadlo zasadit příběh do současnosti. Na druhou stranu je Ďábel postavou nadčasovou, takže ať si klidně nenápadně jezdí v autech s velmi nenápadnou značkou. :D Jako hororová povídka na mě příběh ale působil až moc průhledně a vlastně jsem se nebála, protože jsem takový vývoj událostí tak nějak očekávala. Možná bych se pro příště vyvarovala našeptávání čtenáři, že tady se děje něco divného a že jsou za tím nějaké ďábelské čáry. To, že se děje něco nevysvětlitelného či děsivého, myslím nejvíc vynikne, když to necháš na čtenáři, aby si to přebral. Také nevím, jestli jsem to přehlédla nebo nepochopila, ale co je vlastně důvodem, proč náš pan Satan nechtěl, aby se ten dům zboural? Chtěl si ponechat místo, protože ho lidé považují za zlé a prokleté? Nějak mi to nedává smysl, ale možná mi jen něco uniklo. :)

    Podařený workshop, díky moc za povídky, willi a Jerry. Doufám, že si před Bartoničkou ještě vystřihneme další. ;)
  • williwilli Komentářů: 468
    Tak, konečně mám cestování za sebou a můžu si taky trochu užít volna. Povídky jsem si znovu přečetl, jednak proto, abych si je oživil a taky proto, že druhé čtení s časovým odstupem je na hodnocení tak trochu lepší.

    Mně se povídky líbily a je fakt, že tento workshop mě opravdu bavil. Vzato kolem a krajem, souhlasím s Markétou, že každý má už svůj způsob psaní, který ho i bez podpisu identifikuje. A je veliká škoda, že se nepřidal někdo další, kdo by to zpracoval po svém a vnesl do toho další náhled.

    Sběratel duší i Devil 666 mě vtáhli a bavil jsem se. Taky se nebudu vrtat v drobnostech, které by se daly opakovaným čtením vychytat, protože se mi povídky líbily tak, že jsem ani neměl potřebu v nich něco takového hledat. No, tudíž ani nevím, jak do toho hodnocení kousnout...

    Sběratel duší: Já jsem taky kdysi hrával Mortal kombat, v mém případě na Atari 130. Kopance a údery jsem lovil bez manuálu z klávesnice a řvali jsme u toho na koleji smíchy. Jo, kde ty časy jsou. Nápad se zápletkou se mi líbí a je to i čtivě sepsané. No, jelikož to má být o zpětné vazbě a nejen o chvále, tak tedy jednu drobnost bych měl, je stejná, jako u Devila: jakoby vrchol povídky nastal o odstavec dřív, než je ten s poslední tečkou. Kdyby ten konec šlo trošku víc udělat hororově. Tak nějak z toho sice vyplývá, že tu smlouvu podepsal, ale co to s ním udělalo? Mně taky nevyděsilo podepsání půjčky, ale až to, co to udělalo s mým rozpočtem... Ale to je spíš otázkou chuti, někdo to rád takhle, někdo jinak. Někdo má rád steak na pepři, jiný na bylinkách.

    Devil 666: Tak Jerryho styl psaní je příznačný, jako otisky prstů. Povídka má pěkně popsané charaktery postav a přitom fantazii zůstává dost prostoru pro vlastní obrazotvornost. Vsálo mne to hned u prvního odstavce a vydrželo mi to až do konce. Fakt je, že oproti Sběrateli se děj poslední částí uzavírá, ale jak píše Markéta, trochu tam chybí, proč vlastně k tomu všemu došlo. Nakonec dům stejně lehl popelem a „šéf“ si jel hledat jiné místo, tak proč vlastně? Takže kdyby tam bylo pár řádků navíc, které by to nějak posadily do vysvětlujícího rámce, zůstala by za tím příjemně mrazivá strašidelná stopa.

    Ale to jsou drobnosti, chtěli jsme se pobavit a myslím, že se to opravdu povedlo. Mně na těchto cvičeních baví to, že to jsou ucelené povídky. Má to začátek, má to prostředek a má to i konec. Nejsou to jen samostatné slovní hříčky. Ty jsou sice taky důležité, aby si člověk procvičil techniku a rozšířil slovní zásobu. Ale mnohem důležitější je, že to člověk musí domyslet až do konce. Snadno se dá pomazlit s nějakou myšlenkou nebo vypilovanou frází. Ale smysl tomu dává až zasazení do celku.

    Takže tak.

    A už se těším na něco dalšího :O)
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,660
    Nojo, taky budu muset trochu zrecenzovat vaše dílka, díky za ty vaše kritiky... :) Upřímně řečeno, já ani nevím sám, proč jsem to takhle napsal, nějak jsem nedomyslel uprostřed efektů a ohně, že to musí mít taky nějakou logiku. o:) Asi se na to po čase podívám. Souhlasím, že jsme se alespoň trochu vyřádili a zase něco vymyslíme, nakonec, na Bartoničce bude čas. B)
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,660
    Tak, budu vám muset taky pochválit vaše dílka, Markétko a willi, nějak se k tomu nemůžu dostat...
    Ale vzal jsem si k srdci vaše rady a trošku poopravil ten konec mé povídky. Dovolil jsem si ho tu prezentovat, myslíte, že teď už je to lepší a srozumitelnější? >:)

    Na malém odpočívadle nahoře nad kouřícím spáleništěm stálo jen jedno auto. O otevřené dveře byl opřen dlouhý štíhlý muž v černém plášti a rukavicích s tmavým kloboukem na hlavě. Ve tmě zářila jen jeho podivně bledá tvář. S lehkým úsměvem sledoval hemžení dole mezi stromy.
    „Jsem s vámi spokojen, Azraeli,“ ozval se z automobilu hluboký, skřípavý hlas.
    „Bylo nutné, aby ten dům strávily čisté plameny ohně, místo takového významu nesmělo být zbořeno nějakými bezvýznamnými lidmi. Dobře, že jste zachránil Esenci čistého zla.“
    „Pro vás přece všechno, můj pane.“ Lehce se uklonil stojící muž a pozvedl malý kožený kufřík.
    Cvakl dvěma zdobenými zámky. Byla to vlastně mělká skříňka, vyložená tmavorudým sametem. Uvnitř byla uložena kulatá nádoba s úzkým hrdlem, naplněná do tří čtvrtin šedomodrou opalizující tekutinou, která vypadala, jako když je neustále v jakémsi chaotickém pohybu.
    „ Bravo, Azraeli. Můžeme se přesunout jinam, líbilo by se mi to místo, o kterém jste mi nedávno vypravoval.“
    „Jak si přejete.“
    Muž nastoupil a černé auto se téměř neslyšně rozjelo po úzké silničce. A právě v té chvíli jeden z posledních záblesků uhasínajícího ohně na okamžik ozářil okolí a poznávací značku vozu.
    DEVIL 666.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • williwilli Komentářů: 468
    Tak samozřejmě, jako vždy, byť je to pár řádků, opět je to chytlavé. Asi bych si dokázal ještě vymyslet dotazy proč došlo k tomu či onomu (...proč např. zlikvidoval všechny ty lidi - pomsta? objevili se tam moc brzy? pokus o uhájení domu?...), ale to můžeme probrat na Bartoničce. ;)
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,660
    Díky za chválu, tohle se mi na takovém spisování moc líbí, že stačí přimyslet k nějakému textu něco navíc a už to vyzní úplně jinak a dá se pokračovat s dalšími nápady, o kterých jsem ze začátku vůbec neuvažoval. Pravdu máš, willi, tam ještě něco chybí, třeba se k tomu ještě někdy vrátím, samozřejmě, na Bartoničce na to bude prostor...
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.