7denní výzva - Moře koupání

EvaEva Komentářů: 4
upraveno 10. září 2017 v Povídky
Ahoj všem, shodou náhod jsem se dostala k 7denní výzvě, která je sice 2 roky stará, ale tak mě zaujala, že jsem se rozhodla ji vyzkoušet. Jsem tu nová, nejsem spisovatelka, ale psaný text mě baví. Předkládám svou krátkou povídku a doufám, že ji úplně nerozcupujete :-)


Seděla ve své oblíbené kavárně ve Fiesole, odkud se dívala dolů na rozprostřenou Florencii, město, které ji za celý ten čas přirostlo k srdci jako žádné jiné. Bylo po dešti a vzduch byl prosycený párou, světlo bylo matné a siluety florentských budov zastřené. V dálce mohla spatřit duhu, která se pyšnila více barvami než posledně.

Otevřela kabelku a vytáhla jedno balení z mnoha svých předepsaných pilulek. Pomalu ztrácela přehled, které a kdy by měla vlastně brát. Jediné, co teď potřebovala, bylo utlumit tu náhlou bolest, co se poslední dobou ozývala stále častěji. Celé tělo se jí svíralo v podivné křeči a cítila se jako stará, dosluhující stařena.

Kafe dopité, potřebuji vodu, pomyslela si a vydala se k barovému pultu.
“Vynikající materiál, co tu připravují, mnohem lepší, než u nás doma, tam se to nedá pít”, otočil se k ní muž neznámého původu, velmi exotický a očividně bez jakýchkoli společenských zábran. Byl vysoký, štíhlý a vlasy i oči měl stejné barvy, tmavé jako havraní křídla v pokročilé noci. Ty oči. Úplně ztratila půdu pod nohama, jak ji tyhle oči vtahovaly do cizincových spárů. Pohádky tisíce a jedné noci nebo Sandokan, prolítlo jí hlavou.

“A kde jste doma?”
“Moje milá, mým domovem je moře. Je tam voda, kamkoli se podíváte. Modrá, průzračná slaná voda, která vás omývá, i když si večer doma sníte na matraci. Plavete v ní, hladí vás po celém těle a později na něm zanechá jemně slané stopy. Jakmile se stanu součástí té magie, jsem znovu malým dítětem, pravidelná tempa občas přeruším kotrmelcem nebo čubičkou..”
“Čubičkou??” Usmála se a v zrcadle na zdi nad barem pozorovala neznámou ženu. Kolem očí a koutků úst jí hrály drobné vrásky, které neviděla už spoustu let.
“Nebo znáte styl delfína? To je něco tak divokého a nespoutaného, že si nepřipadáte ani jako člověk, ale stáváte se součástí mořského světa, splynete s ním.”
“Čubička a delfín, vy mi dáváte!” Obličej se jí rozjasnil ještě víc a vrásky se teď objevily i na čele, ne ty, které ukazují na starost a bolest na těle i v duši, tohle byla docela jiná podívaná. Dělalo jí radost pozorovat sebe samu, podobalo se to narcistní sebelásce, skoro jako by flirtovala s tou slečnou v zrcadle, a ne s tímhle pohledným mužem.
“Je to asi takhle, děláte krouživé pohyby pažemi a nohy rozvlníte jako byste byla mořská panna,” lehá si na zem a začíná sebou mrskat. Nemohla uvěřit tomu, co se tu odehrává. Nenacházeli se teď v kavárně na kopci nad Florencií, ale plavali někde mezi ostrovy na jí neznámém místě.
Teď už se nekontrolovaně smála a přistihla se, že jí po tváři stékají slzy. Lehla si k němu na zem a kopírovala jeho pohyby, aby se co nejvíc podobala tomu svobodnému delfínovi, kterého se tak nadšeně snažil vylíčit. Nevšímala si směsice zvědavých, nevěřících a pohrdavých výrazů ostatních hostů. Prožívala tenhle nový pocit naplno, poddala se té chvíli a zapomněla, že je její život na hony vzdálený téhle téměř dětské radosti.

Potom, co byli oba spokojení s výsledkem snažení, vstali, uhladili zmačkané šaty a vzali do ruky své nápoje připravené na pultu.
“Tak asi takhle”, usmál se srdečně a v jeho očích mohla vidět svět plný dobrodružství a prožitků, které mu nikdo nikdy nevezme. A on to věděl. Uvědomoval si, že tenhle dar má a že mu tak život dává jenom to, co on sám od něj umí brát.

“Můžete mi dát své číslo a třeba si brzy zaplaveme spolu”.
Její výraz se náhle změnil. Oči jí pokryl ten starý známý stín bolesti a nedosaženého naplnění. Snažila se o úsměv aspoň trochu podobný tomu jeho. Sebrala kabelku, podívala se na něj zpříma a řekla: “Je mi líto, další výjev už asi nebudeme mít příležitost sehrát.”
Ještě když se za ní zavíraly dveře kavárny, cítila jeho pohled na svých zádech. A v hlavě, utlumené hrstkou prášků, se jí zjevil obraz mořské hladiny, od které se odráží světlo zapadajícího slunce.



Komentáře

  • williwilli Komentářů: 468
    upraveno 10. září 2017
    Tady není co cupovat. Je to hezká náladovka. Vlastně je v tom hodně pravdy - kdo má to štěstí, aby si v životě dělal jen to, co chce. Na druhou stranu, pár lidí, co se o to snaží znám a někdy mi jdou docela na nervy...
    Vítej tady a doufám, že to nebyla poslední návštěva.
  • EvaEva Komentářů: 4
    Díky za komentář, Willi :-) Jsem na takovém fóru poprvé a vlastně jsem netušila, co od toho čekat. Vypadá to ale, že tu vládne docela přátelská atmosféra..
    Myslím, že žádné snažení by se nemělo příliš přehánět. Spíš by to mělo přicházet přirozeně.. Já jsem zas poslední dobou zdeptaná tím, jak jsou lidi kolem neustále kvůli něčemu nasr.. a já prostě nevidím důvod.. :-)
    Přeju krásný večer a určitě tu nejsem naposled :-)
  • williwilli Komentářů: 468
    upraveno 12. září 2017
    Tak hodní lidé tady jsou, to teda jo. Oni se ti určitě časem ozvou. Je to tu takové docela poklidné - někdy až příliš. Tak se nenech zaskočit tím, že se tu občas život zastaví a týden dva se nikdo neozve. Ale pak se ledy zase pohnou...

    Nakonec, pokud tu občas rozstřelíš stojaté vody nějakým dílkem, bude jen dobře.

    A nezapomeň vyzkoušet Povídkáře. Je to vlastně taková legrácka, ale dobře se s ním pobavíš. Zvlášť jestli tě psaní opravdu baví.

    Je tu průběžné plkací vlákno ("Plkám, plkáš, plkáme"), tak tam na to můžeš upozornit. A neboj se, tady lidi nekoušou :smile:
  • EvaEva Komentářů: 4
    Život zastaví :-) Dobře, budu trénovat svou slabou trpělivost :-)
    Díky za tipy, Povídkáře i Plkání určitě brzy vyzkouším..
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,660
    Jé, nová duše se tu objevila! Tak vítej ve spolku, my tu jsme opravdu hodní a spíš chválíme... :)
    Ani jsem už netušil, že jsme tu měli jakousi sedmidenní výzvu... My tu máme leccos, občas se něco vymyslí, abychom duševně nezakrněli... :D
    Willi tě už tady přivítal, má pravdu, že je tu občas poklid a lidé se neozývají. Ale to víš, nejsme profíci a není čas, chuť ani inspirace, zasednout k literárnímu dílu ještě po práci. Právě proto se pořádá jakési přátelské soustředění v podhůří Krkonoš, letos už páté, kde se povídá, odpočívá a hlavně tvoří v příjemné atmosféře.
    A občas někdo vytvoří povídku, uloží ji sem a pak se debatuje...
    Povídkář je dobrá aplikace, my podle ní píšeme povídky na určité téma právě v Krkonoších. Jenže je pravda, že je trochu svazující a fantazie se nemůže správně rozhýbat... Ale zkus to.
    Samozřejmě, můžeš i číst a komentovat všechna dílka, která tu najdeš. Máme tu i vlákno Dlouhodobé projekty, kde se autoři chlubí svými delšími věcmi a pohříchu i já tu mám rozepsaných pár nesmrtelných děl, které ne a ne dokončit...
    Takže uvidíš, tady je veselo a vládne tu kamarádský duch bez ohledu na věk a schopnosti...
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • EvaEva Komentářů: 4
    ahoj Jerry, moc děkuji za komentář a uvítaní. Přesně jak říkáš, tvoření večer po příchodu ze zaměstnání je občas oříšek. Určitě se tu ale budu rozhlížet a pokusím se číst, co půjde. No ale hlavně psát :-)
    Přeji příjemný zbytek víkendu.
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.