Hvězda v kruhu

jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,675
Tak jsem nějak nezakrněl... Zrovna jsem dodělal další kousek svého rozplánovaného westernového díla, které začíná jak Santiago. A kousek jakéhosi pokračování je s názvem Muž se žlutýma očima a pak taky tohle dílko, psané jako oddychovka. A budu samozřejmě pokračovat...

HVĚZDA V KRUHU

Vůně opečené slaniny s fazolemi se nesla širokou planinou. U malého prostého srubu z hrubých klád se klidně páslo stádečko koní a čtyři muži v barevných košilích a s propocenými širokými klobouky v týle sekyrami upravovali několik dřevěných sloupů.
Lehce zvlněná pastvina byla v záři zapadajícího slunce mírumilovná a tichá až k předhůří hor, zvedajících se na severovýchodě.
„Hanku, musíš se trochu víc rozmáchnout, takhle ten kůl budeš tesat ještě zítra,“ ozval se starší, lehce prošedivělý muž s tváří zbrázděnou hlubokými vráskami.
„Tu ohradu musíme konečně dodělat, aby sem mohli hnát stádo z Horního konce. Pan Baxter by nás asi nepochválil, kdyby už to dílo nebylo hotové. Pamatuješ si, co nám říkal minulý týden.“
Mladší muž v kožené vestě a zelenobílé kostkované košili se narovnal a sekyru si opřel o pravé stehno.
„Poslyš, Blaine, přece děláme, co můžeme. A pan Baxter…“
Předák ho přerušil.
„Můžeš se ho zeptat sám, tamhle jede.“ Všichni čtyři se jako na povel otočili směrem ke křivolaké cestě, vlastně jen páru nezřetelných kolejí vyjetých v trávě.
Majitel ranče Hvězda v kruhu byl asi šedesátiletý muž s věčným ironickým úsměvem v koutku úst. Jeho vrásčitá tvář prozrazovala, že její majitel strávil většinu života venku, pod pálícím sluncem. A modré oči se na svět dívaly s jakousi mírnou shovívavostí. Oblečen byl jako kovboj, v kostkované košili a šedomodrých pracovních kalhotách.
Jeho lidé ho uznávali jako dobrého zaměstnavatele, který v případě potřeby dokázal přiložit ruku k dílu a pomoci. Ať už se značkováním telat, sháněním stád nebo s prací ve stájích.
Předák Blaine se pomalu narovnal a sejmul z hlavy propocený klobouk.
„Vítáme vás na Zlém dílu,“ usmál se a podával ruku. Majitel ranče mu ji upřímně stisknul.
„Dobrý podvečer, pánové, objel jsem okolí a opravdu jste s prací pohnuli. Promluvím si ještě tady s Blainem, ale myslím, že v sobotu to poznáte, až se budou vyplácet týdenní výplaty. A tuhle část budeme muset přejmenovat, moc se mi to nelíbí, jmenovat to tady Zlým dílem.“
Ranč Hvězda v kruhu byl dost rozlehlý, proto se postupem času zavedlo jakési označení jednotlivých pastvin. Před mnoha lety v kraji řádili zloději dobytka a jednoho večera shodil zdivočelý kůň tehdejšího předáka, který tu byl sám na hlídce. Muž dopadl nešťastně hlavou přímo na jeden z kamenů, které tvořily ohniště malého tábora. Pravděpodobně žil ještě nějakou dobu, protože stihnul napsat dopis na rozloučenou. Objevili ho až ráno s opuštěným koněm a s kusem popsaného papíru v ruce.
Od té doby se v těch končinách ranče nikdo nechtěl příliš zdržovat a vžilo se označení Zlý díl.
„Zůstanete na večeři a dáte si s námi?“
Majitel ranče nasál vzduch.
„Fazole a slanina, skvělé. Pokud vám nebudu ujídat…“
Předák s úsměvem zavrtěl hlavou.
„Máme toho dost pro všechny a brzy se vrátíme, počítám, že zítra odpoledne jsme hotoví. Jestli tamhle Hank trochu zabere…“
Mladík zčervenal. Baxter se usmál a rozhlédl se okolo.
„Ale chlapi, zabrali jste tu opravdu všichni, toho si cením.“
Stmívalo se. Kuchař už připravil jídlo a nyní se věnoval úklidu okolo ohně a mytí nádobí. Poklidné ticho, rušené jen občasným zařehtáním koní vzadu za chatou a cinknutím hrnce, umývaného v potoce.
Předák Blaine právě zapaloval majiteli ranče doutník, když se na okamžik zarazil.
„Kopyta. Jeden kůň, nedávno okovaný.“
„Asi někdo z ranče.“
„Ne, přijíždí z opačné strany. Vezměte si zbraně, pro jistotu.“ Všichni čtyři muži i jejich šéf se postavili s puškami v rukou. Bylo na první pohled vidět, že je nedrží prvně v ruce a že strach není jejich slabou stránkou.
Osamělý jezdec, který přijížděl stezkou podél malé říčky, vzbuzoval respekt se špetkou strachu. Černý kůň z ušlechtilého indiánského chovu společně s jezdcem tvořili jakousi spojenou dvojici.
Muž byl oblečen v černé košili a tmavých silných kalhotách, ačkoli teplo v této části Nevady bylo i v podvečer hodně ubíjející. V pouzdrech na bocích měl zasunuty dva vyleštěné revolvery a ze sedlové brašny vyčnívala pažba pušky. Široký tmavý klobouk částečně stínil jeho tvář a z polostínu zářily jasně žluté oči. Jezdec i jeho kůň vypadali odpočatě a jaksi zlověstně.
„Dobrý podvečer, pánové,“ promluvil cizinec melodickým hlasem, který se ani nehodil k jeho postavě. „ Přilákal mne kouř vašeho ohně, jinak bych se vám raději vyhnul.“ To nebyla příliš zdvořilá slova, protože tím naznačoval svoji nadřazenost.
„Promiňte, tak jsem to nemyslel,“ mírně se usmál, když uviděl, jak se hlavně pušek v rukou mužů, stojících okolo něj, lehce pohnuly.
„Jsem osamělý jezdec, cestující za svým soukromým cílem. Nemusíte se mne bát.“
Rančer Baxter byl první, kdo sklonil hlaveň pušky k zemi.
„Jste u nás vítán, ať jste kdokoli. Jídla k večeři máme dost, takže pokud nepohrnete fazolemi, můžete si dát s námi.“
Muž na koni se lehce usmál, ale jeho tvář zůstala vážná a neproniknutelná. Poděkoval pozdvihnutím klobouku a pak lehkým, jakoby hadím pohybem seskočil z koně. Ještě jednou se rozhlédl a zřetelně si oddechnul.
„Děkuji vám, pánové. Opravdu mám hlad, dnes jsem ještě nejedl. Říkají mi Santiago a cestuji docela nalehko. Musím se co nejdříve dostat do městečka jménem Resolution a pravděpodobně jsem se vydal špatným směrem…“
Rančer odložil pušku na hrubě sroubený stůl, který tu nahrazoval téměř veškeré kuchyňské vybavení.
„Jmenuji se Baxter a jsem majitelem ranče Hvězda v kruhu,“ promluvil. Bylo to zvláštní, ale cizinec se stále držel zády k zapadajícímu slunci, takže při pohledu na něj bylo nutné mhouřit oči na tmavou siluetu. „Tady okolo jsou moji kovbojové, právě doděláváme opravu oplocení.“
Muž v černém se ještě jednou pozorně rozhlédl po okolí a pak konečně seskočil z koně, pružně, jako černý panter. Vše v jeho vzezření působilo poněkud znepokojivě.
Pak pozvedl klobouk a posunul si ho dále do týla. Objevila se zajímavá, docela mladistvá tvář bez jediného vousu, kde největší pozornost přitahovala tmavá jizva, táhnoucí se okolo levého ucha kamsi dozadu. A pak žluté, jasné zářící oči…
Rančer pokročil s nataženou pravicí, kterou mu cizinec po chvilkovém zaváhání pevně stisknul.
„Prosím, posaďte se k nám, večeře je za chvíli. I nějaký skromný nocleh tu pro vás najdeme.“
Cizinec s lehkým úsměvem zavrtěl hlavou.
„ Mám trochu naspěch a noc bude jasná, pojedu dále. Ale děkuji za nabídku.“Kuchař před něj postavil pořádnou mísu opečených fazolí s promíchaným masem.
Za chvíli dostali i ostatní kovbojové svoji porci a zapadající slunce ozařovalo poklidnou scénu se spokojeným i strávníky.
Dojedli.
„Víte, pane Santiago,“ začal Baxter. „ Do Resolution se dostanete dvěma cestami. Buď okolo Buddy Mountains, to je tohle pohoří za námi. Jedete skoro rovinou a cestou minete poštovní přepřahací stanici Abraham Junction. Anebo rovnou skrz hory. Hodně nepříjemná cesta a kromě toho jsou tam nahoře posvátná indiánská pohřebiště, která mají i své ostražité hlídače.
Santiago položil velkou dřevěnou lžíci.
„ Kratší je to asi přímo přes hory, ne?“ Majitel ranče přikývl.
„Ušetříte skoro dva dny jízdy, ale říkám vám, není to tam bezpečné. Jsou tam pohřbeni legendární indiánští náčelníci Sedm životů, Ohnivý oblak a Divoký vítr a spousta jiných, které ani neznám. Je tam spousta mohyl a hrobů, leží tam společně, nehledě na příslušnost k jednotlivým kmenům a okolní indiánské kmeny si pokládají za čest, vykonávat tam stráž, ačkoli se třeba jedná o jejich úhlavní nepřátele. A cizinec, bílý k tomu, který se tam objeví, to není dobré…“
Santiago se na hrubé lavici rozkošnicky protáhnul. Opravdu svým vzezřením i chováním vypadal jako divoká šelma.
„Děkuji vám všem za pohostinství, opravdu už budu muset jet k horám.“
Kovbojové vzhlédli od svých misek.
„A pane Santiago, opravdu se nebojíte? Doba se už uklidnila, ale přece jen, osamělý muž…“ ozval se mladý Hank Robinson. Mohl na tajemném cizinci nechat oči a v duchu si umiňoval, že se bude snažit být podobný jako on.
Muž v černém se usmál.
„Jestli se nebojím? Vidíš, o tom jsem ani nepřemýšlel…“
A pak se najednou událo něco podivného. Muž se zvláštním, kočkovitým pohybem vymrštil z hrubě sroubené lavice, provedl bleskurychlou otočku, během kmitu těla stačil vytáhnout oba revolvery z pouzder a z každé hlavně vyšly dva ohnivé blesky. A netrvalo to ani půl vteřiny, spokojeně zase seděl zpátky na lavici a usmíval se na naproti sedícího nejmladšího kovboje. Ten na černě oděného muže hleděl s otevřenými ústy.
Santiago mu pokynul.
„Běž a přines to prkénko, které je přitlučené tam na té kůlně.“
Kůlna, používaná jako seník, stála asi třicet kroků od nich a z prkénka, které bylo přibité v jejím štítu, se ještě jemně kouřilo.
Hank vyskočil a v okamžiku se vrátil s očima navrch hlavy. Ve špičce asi pět palců širokého prkénka se skvěly čtyři otvory, uspořádané do pravidelného čtverce.
Rančer Baxter si mimoděk sundal klobouk.
„Tedy, pane Santiago, ať jste kdokoli, nechtěl bych být v souboji proti vám anebo si vás rozzlobit.“
Muž v tmavém oblečení se pousmál a na okamžik se zahleděl do dálky k horám.
„Měl jsem dva skvělé učitele. Tak už mi věříte, že se dovedu o sebe postarat?“
Muži okolo pokyvovali hlavami.
„Resolution chci navštívit co nejdřív, potřebuji se setkat s jedním starým přítelem.“ Pronesl to takovým tónem, že se zdálo, jako by se okolo ochladilo.
Tiše mlaskl a v okamžiku se vedle něj objevil jeho tmavý kůň. Vyskočil na něj naprosto bez námahy.
„ Budu na vás myslet a děkovat Bohu, že na své cestě potkávám i dobré lidi.“ Cvrnkl do okraje klobouku a pomalu se vydal prašnou tmící se prérií směrem k horám.
Kovbojové i s rančerem za ním hleděli se zamyšlením.
Rančer Baxter si nepřítomně smetal z klobouku neviditelné smítko prachu.
„ Kdoví, za kým ho tam vede cesta,“ zabručel si polohlasem. „Ale nechtěl bych být v jeho kůži…“
Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
Flaubert

Komentáře

  • williwilli Komentářů: 468
    Zrovna sedím na koňském ranči ve vymrzlém autě a čekám, až se mi vrátí mrně z vyjížďky. Jo, mísu fazolí se slaninou, to bych si dal...
    Pěkné počtení při čekání na nový rok.
    Abych si to odpracoval: ...předhůří hor... ale jinak nic zásadního.
    Pěkné.
    Takže vše nej do nového roku, ať se dílo daří.
    V.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,675
    Tak alespoň, že jsem potěšil...:-)
    Jasné, předhůří hor, to je hloupost, nějak mi to v zápalu děje uteklo. Dík.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • ZdenekJasekZdenekJasek Komentářů: 80
    Předhůří hor mě vůbec netrklo, ale zarazilo mě, že cizinec zvládl seskočit z koně dvakrát po sobě ;)
    Jinak na mě z toho krásně dýchlo období, kdy jsem čítaval kovbojky. Pěkný :)
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,675
    upraveno 4. leden 2017
    Dobrý, tak to jsem v zápalu inspirace docela prošvihnul. Ale to víš, on je natolik schopný, že skáče jako jelen nahoru a dolů... :D Ale díky za pozornost, opravím... B)
    Mimochodem, já mám tohle rozplánováno docela nadlouho, už jsem začal jakýmsi začátkem Santiago, a potom dalšími dílky skládačky, Muž se žlutýma očima a tohle. Nakonec to bude asi pohromadě jako jakési delší povídání.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.