Předprázdninový workshop

Takže, přátelé, oficiálně tímto vyhlašuji nový workshop, abychom nezakrněli a trochu si procvičili mozkové závity.
Termín dokončení a uploadování vašeho díla je 31. květen 2016.
Rozsah ani žánr není dán. Sem na fórum je omezení příspěvku na 8000 znaků, takže to je jediné, co nutno dodržet. Píše se s těmito podmínkami:
1. Musí být s tajemstvím nebo s detektivním nádechem.

2. Musí se odehrávat po západu slunce.

3. Alespoň jedna scéna musí být na vlakovém nádraží.

4. Alespoň mihnout se tam musí pes.

Účast není povinná, prostě, kdo má chuť a inspiraci... Nic nehonorujeme, všechno slouží spíše k pobavení a k následné diskusi, jak kdo tohle všechno pojal.
Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
Flaubert

Komentáře

  • renenekudarenenekuda Komentářů: 94
    upraveno 27. duben 2016
    Upřesnění: Max. počet znaků v jednom příspěvku je 80.000 znaků, bylo to 8.000 a to bylo málo. :) Ale klidně to ještě navýším, to není problém…
    Boss
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,675
    Tím lépe... :) Myslím, že jsi mi to číslo psal, asi jsem se utnul...
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,675
    Takže pro ty, kdo se chtějí zúčastnit!
    Workshop bude za stejných podmínek, nicméně termín se posunuje pro zaneprázdněnost potenciálních autorů... :)
    Uzavřeme to tedy nikoli před prázdninami, ale až 15. srpna 2016.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • ZdenekJasekZdenekJasek Komentářů: 80
    A máme povídky vkládat sem nebo do povídek a označit, že jde o dílko k workshopu?
    Já si dal předsevzetí, že to napíšu do toho původního termínu ;) Napsáno mám, ale ještě to nechávám uležet ;)
  • MarketaRMarketaR Komentářů: 695
    Právě jsem se chtěla zeptat na to samé. :) Ještě nemám úplně hotovo, jen rozepsáno, ale taky jsem si dala předsevzetí, tak snad se zadaří. ;)
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,675
    Já bych si osobně myslel, že by se hotová díla měla vkládat sem, aby to bylo pěkně pohromadě. A tady by se měla odehrávat i eventuální diskuse a vzájemné chválení... :D :D Já jsem si sice předsevzetí dal, ale ta jsou k tomu,a by se porušovala, takže asi ne přímo termín polovina srpna, ale určitě později. Já jsem se teď ve volných inspiračních chvílích zakousl do ukončení Radka...
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • williwilli Komentářů: 468
    Já už mám nějakou dobu dopsáno. Takže si to čas od času po sobě přečtu, seškrtám, upravím, předělám... No, a stejně s tím nejsem a nebudu spokojený :s
    Ale jakmile Jerry zavelí, seškrtám to naposledy a dám to sem :D
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,675
    Krásné, stal jsem se velitelem workshopu... :) Willi, buď klidný, to je ta správná autorská trýzeň, nikdy nebýt spokojen se svým dílem...
    Dobrá, vážení autoři, klidně dílko pilujte a přepisujte, termín, kdy vše uložíme na tyto stránky, jsem stanovil na týden od 8. do 14. srpna,, aby byl čas na klidné přečtení a aby následná diskuse byla fundovaná a plodná... - :D
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • ZdenekJasekZdenekJasek Komentářů: 80
    Tak jo, zkusím to. Při nejhorším mám ještě druhý pokus do srpna ;)
    První bod jsem asi úplně nesplnil. Zkoušel jsem ho tam trochu propašovat, ale není to úplně ono... Ale nechám posouzení na vás :)

    Bezdomovec

    Schovaný za keřem jsem toho chlápka pozoroval s obezřetností a touhou zároveň. S obezřetností proto, že nemám rád lidi. Ne že bych je snad nenáviděl, ale nevyhledávám jejich společnost. Raději jsem sám. Bývaly doby, kdy jsem měl kolem sebe svoje blízké. Lidi, které jsem měl rád. Ale to už je pryč. Myslím, že nenávratně. A moje touha se netýkala ani tak toho chlapíka, jako krabice s pizzou, kterou nesl. Voněla naprosto neskutečně lákavě a mě hlady kručelo v břiše. Nejedl jsem už několik dní.

    Zbystřil jsem, když položil pizzu na lavičku a odkráčel k několik metrů vzdálenému stánku. Z chladicího boxu si vybíral pití. Rychle jsem vyrazil. Chtěl jsem si vzít celou krabici a zmizet, ale ta omamná vůně mě přemohla a přikovala na místě. Začal jsem ještě horkou pizzu hltat přímo na lavičce.

    „HEJ!“ přerušil moje hodování výkřik, „Nech to bejt! Padej!“

    Věnoval jsem rozzuřenému pánovi jen rychlý pohled a už jsem mizel do parku schovat se za svůj keř. Těsně kolem ucha mi prosvištěla plechovka. Pak se divte, že nemám lidi rád. Nápoj se po nárazu o kámen roztrhl a obsah na mě vystříkl. Olízl jsem se. Hm, Coca-Cola.

    Zalezl jsem do křoví a doufal, že nejsem vidět. Mezerou v listí jsem pozoroval pána u lavičky. Rozčiloval se nad krabicí a chvilku hledal zachovalý kousek pizzy. Pak se asi rozhodl, že nebude riskovat jíst něco po mně a celé to smetl na zem. Od stánku na něj mezitím volal prodavač, že nezaplatil. Pán mu ukázal zdvižený prostředníček a nakvašeně odkráčel pryč. Asi jsem mu vážně zkazil den. Ale sobě jsem udělal radost.

    Vyplazil jsem se z křoví a pustil se do pizzy. Jestli si myslel, že si ji ze země už nevezmu, tak asi vůbec netuší, co je to hlad. Zhltnul jsem ji do posledního drobku. Pak jsem ještě vypil zbytek Coly z roztržené plechovky. Paráda. Dnešek se vážně povedl.

    * * *


    Potuloval jsem se bezcílně parkem, ale nakonec jsem skončil tam, co obvykle. Před tou divnou budovou, jejíž význam jsem nikdy nepochopil. O to víc mě děsila. Něco mi na ní prostě přišlo špatně. Sedl jsem si do trávy a sledoval dění. Proudy lidí střídavě směřovaly dovnitř nebo ven. Byl to zvláštní chaos, který v sobě ale zároveň skrýval určitý řád. Jednoho výrazného týpka jsem vídal skoro každý den. Ráno přišel před východem slunce a vrátil se zpátky ven až v pozdním odpoledni. Takových bylo víc. Jenže už jsem zažil, že z budovy vyšel někdo, koho jsem ještě neviděl. A co hůř, jsem si jistý, že někteří lidé, co vešli, se už nevrátili nikdy. Myslím, že tam mohli zmizet i moji přátelé. Chtěl jsem zjistit, co se tam děje, ale nesebral jsem dovahu se tam vypravit. Třeba bych se taky nevrátil.

    Sledoval jsem cvrkot kolem tajemné budovy několik hodin. S pozdním večerem davy značně prořídly. Už se tu pohybovaly jen jednotlivci a pár malých skupinek. Zaujala mě jedna rodinka. Určitě jsem ji tu ještě neviděl. Další noví neznámí, které vyplivla záhadná stavba. Oba rodiče mladí, usměvaví. A děti, holka a kluk asi tak desetiletí, byly až překvapivě ukáznění.

    „Ach jo, ujelo nám to,“ povzdechla si žena a mávla rukou směrem k právě se rozjíždějícímu autobusu. Byla zvláštně přitažlivá. Atraktivní, ale přitom decentně oblečená. Působilo to mnohem zajímavěji, než když se rádoby modelky snaží ukázat co nejvíce kůže. Její muž se rychle rozhlédl. I on byl pohledný, buď sportovec nebo pravidelný návštěvník posilovny. Zároveň inteligentní, viděl jsem, jak rychle zvažoval co dál.

    „Ten bus tady objíždí několik zastávek a pak se obloukem vrací a staví ještě na druhé straně nádraží. Tam bysme ho mohli stihnout. Jdeme,“ kývl směrem k podchodu. No nevím, tam tudy nikdo nechodí ani ve dne. Natož po setmění. Stahuje se tam kdejaká pakáž. Ze zvědavosti jsem rodinku následoval.

    Chodba byla spoře osvětlená, protože většinu světel někdo rozbil. Hnusně to tu smrdělo a na podlaze se válela spousta zmačkaných plechovek a střepů od lahví. Pečlivě jsem se jim vyhýbal, abych na sebe neupozornil zbytečným hlukem. Cestu pravidelně přetínaly boční chodby, ale těžko říct, kam vedly. Mimo hlavní trasu byla tma úplná.

    Stalo se to mezi čtvrtou a pátou křižovatkou. Z bočních chodeb se vynořily dvě postavy a zastoupily skupince přede mnou cestu. Rodina se zastavila. Muž se ohlédl, jen aby viděl, jak jim další dvojice odřízla ústup. Já se přikrčil do stínu, aby si mě nikdo z nich nevšiml. Skupinka pochybných existencí obestoupila rodinu a zatlačila je do výklenku, kde kdysi snad býval nějaký stánek.

    „Tohle je naše území,“ promluvil rádoby žoviálním tónem vysoký holohlavý pořízek, „máte povolený vstup?“

    „Chceme jen projít.“

    „To vidím,“ ušklíbl se vůdce pobertů a založil si ruce na hrudi. „Ptám se, jestli máte povolený vstup.“

    „Určitě máme,“ riskl to táta od dětí.

    „Ukaž.“

    „Cože?“

    „Ukaž povolení k vstupu. Obvykle ho lidé mívají v peněžence. Začíná číslovkou a pokračuje slovem korun,“ usmál se svalovec. Jeho kumpáni se pobaveně rozchechtali. V mladíkovi v rohu to evidentně vřelo. Být tu sám, asi by se porval. Teď v něm převládl pocit pro povinnost a odpovědnost za rodinu. Pomalu vytáhl peněženku.

    „Kolik chcete?“

    „Všechno?“ Chodbou se zase nesl pobavený smích.

    Muž velmi neochotně vytáhl tři tisícovky. Partičce zazářily oči. Právě okradený vykročil vpřed, ale svalovec mu zastoupil cestu.

    „Zaplatil jsem, nechte nás jít,“ zavrčel s těžko skrývaným vztekem na vůdce bandy.

    „Vidím tu jen tři povolení,“ ušklíbl se na něj pořízek, „to jsou děcka a ty. Mladá paní bude muset platit v naturáliích.“

    Parťáci ho hned povzbudili smíchem a pochvalně-oplzlými poznámkami směrem k mladé ženě.

    „Ani náhodou!“ vyštěkl její manžel. Teď už vztek neskrýval. Ruce zaťaté v pěst, připravený okamžitě vyrazit do útoku. Sám proti čtyřem rváčům? Myslím, že nemá šanci.

    „Můžeš si vybrat, jestli si pohrajeme jen s tvou kočkou nebo…“ po chviličce ticha cvakl vystřelovací nůž a šéf bandy dokončil: „Nebo si prvně pohrajeme s tebou a pak s tvou ženskou.“

    Opravil jsem svůj úsudek. Proti čtyřem rváčům a noži nemá šanci žádnou. Možná si to uvědomoval, ale neměl v plánu se vzdát. Viděl jsem mu na očích, že se hodlá rvát za své blízké do posledního dechu. Byl ochoten bít se za svoji rodinu a jejich čest jako nějaký bláznivý rytíř…

    A v tom jsem si vzpomněl. Na všechny svoje ideály a postoje z doby, kdy jsem nebyl na ulici. Kdy jsem někam patřil. Kdy jsem měl ještě za co bojovat. Moje instinkty se probudili a najednou jsem situaci vnímal z úplně jiné perspektivy.

    Drobné cuknutí v paži s nožem a ruka se začala pohybovat dozadu k nápřahu. Vše se dělo jakoby zpomaleně. Vyrazil jsem. Naprosto neslyšně. Byl jsem už za polovinou cesty, když se nůž začal pohybovat vpřed. Mnohem rychleji, ale stále pomalinku. Alespoň z mého pohledu. Dva kroky a skočil jsem. Pořád bez jediného zvuku.

    Trefil jsem se přesně. Tesáky jsem do ruky zabořil hned za zápěstí svírající nůž. Trhl jsem hlavou a cítil, jak se kůže i maso v sevření mé tlamy trhá. Povolil jsem stisk a muž se s výkřikem zapotácel o dva kroky zpět. Jeho spolubojovníci ztuhli. Nevěděli co dělat.

    Zavrčel jsem. Hlubokým výhružným způsobem. A udělal dva malé, ale rychlé, kroky vpřed. Útočníci na nic nečekali a prchali pryč. Bolestí řvoucího druha táhli s sebou.

    Otočil jsem se zpět k rodině. Sedl jsem si, nasadil ten nejmilejší výraz a otočil hlavu na bok, až mi ucho přepadlo přes čelo. Děti v bývalé rodině to vždycky strašně pobavilo. Bylo mi jasné, že to vystoupení trochu kazí čumák celý od krve, ale s tím jsem nic udělat nedokázal.

    „Ten pes nás zachránil,“ ozvala se jako první žena.

    Otočil jsem hlavu na druhou stranu, až o čelo pláclo druhé ucho. I když byli děti vystrašené, trochu se teď usmály.

    „Jsi tu s někým? Nebo sám?“ zeptal se mě muž.

    Podíval jsem se mu do očí, nasadil jsem ten nejsmutnější výraz a jako malé štěně procítěně vypustil: „Knííí.“

    Pomalu natáhl rozevřenou dlaň před sebe. Chápal jsem, že mám šanci, která se už nebude opakovat. Dvakrát jsem k ní čichl a pak podřízeně sklonil hlavu. Podrbal mě mezi ušima a já se cítil na vrcholu blaha.

    „Půjdeme, než se vrátí,“ sebral ze země peníze, které během boje vůdce gangu upustil a vyrazil.

    „Jdeš s ná…“

    Otázku dokončovat nemusel, už jsem klusal těsně vedle jeho nohy. Tohle bude moje rodina. A svoje lidi mám rád.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,675
    Tak, to by bylo smutné, abych já, kdo takový workshop vymyslel, se ho nakonec nezúčastnil! Tak jsem si trochu pohrál a ze tří variant nakonec dopsal takovouhle hříčku... Doufám, že něco podobného potěší alespoň Salmu, jinak, pro ostatní, je to jen takový vtípek...

    MRAK

    Hubený muž v ošoupaných kožených kalhotách a kostkované košili se jmenoval Ben Morrison. Stál ve stínu nízké dřevěné budovy a líně se opíral o trochu rozvrzaný dvoukolový vozík a široký klobouk s pochroumanou střechou měl sklopený hluboko do očí. Slunce zapadalo za vzdálené hory, skryté v mlhavém oparu a i když den pomalu končil, z okolních pastvin vanul stálý horce suchý vítr.
    Nad dvěma pásy kolejí se třepotal rozpálený vzduch. Trať tu byla rovná jako pravítko.
    Nikdo neví, proč se kdysi zeměměřiči, kteří tu trať vytyčovali, rozhodli právě zde založit železniční stanici. Možná kvůli malému jezírku, které se tu vytvořilo ze spodní vody a nikdy nevysychalo. Osobní vlaky tu projížděly oběma směry dvakrát denně a stanice Water Junction sloužila k občasnému doplnění zásoby vody do kotlů lokomotiv. Postupem času tu vyrostla ještě jedna vedlejší kolej s nakládací rampou, kde se čas od času nakládalo vše, co vyrostlo na pastvinách a polích v okolí.
    Ospalé městečko stejného názvu, to bylo nejdřív jen pár neuspořádaně postavených dřevěných domků. Svoji ospalost si zachovávalo dodnes, i když tu vyrostl malý kostel, obchod se vším potřebným a zároveň i nezbytná nálevna. Trochu života se tu odehrávalo hlavně v sobotu večer, když okolní farmáři a rančeři svým zaměstnancům vypláceli výplatu.
    Jediný příležitostný zaměstnanec místního nádraží se rozhlédl po okolí. Je čas, brzo přijede podvečerní spoj, mířící do Salt Lake City. Obvykle tu nikdo nevystupoval, ale často z poštovního vagonu vykládali zásilky pro okolní usedlosti.
    „Taky máš žízeň, viď,“ prohodil Ben polohlasem k šedivému vyhublému psovi, ukrytému před slunečním žárem ve stínu stanice.
    „Neboj se, až ten vlak odjede, půjdeme se napít oba.“ Sehnul se a pohladil psa po vyhublém hřbetě.
    „Co se děje, Berte?“
    Pes naježil srst na hřbetě a jeho uši se přitiskly k hlavě. Pak lehce couvl…
    Ben se otočil.
    U kolejí se objevil jezdec. Černá košile, kalhoty a vysoké vyleštěné boty. Dokonce i klobouk byl černý. I jeho kůň byl stejné barvy. Jedině šátek, uvázaný okolo krku zářil jasnou červení.
    Nebylo slyšet klapot kopyt přijíždějícího koně. Prostě se tu najednou objevil. Stál bez hnutí, naprosto čistý a upravený, jako kdyby právě vyšel z krejčovské dílny. I jeho kůň vypadal zcela svěží a odpočinutý.
    Najednou se zdálo, jako kdyby se prudce ochladilo.
    „Je to Water Junction?“ ozval se muž hlubokým, sametovým hlasem.
    Ben Morisson ukázal palcem za sebe na velkou dřevěnou tabuli se žlutými písmeny.
    „Problém s písmenky, že?“ usmál se, ale úsměv mu ztuhl na rtech, když se k němu cizinec pomalu obrátil a z jeho tmavých očí zpod střechy klobouku vyšlehly dva ledové blesky.
    „Chcete někam jet?“ Ben se trochu zakoktal. „Jízdenku vám prodají až ve vlaku. A kůň…“
    „Na někoho čekám. A vy to nejste, Morrisone.“
    Cizinec se otočil zpět ke kolejím a bez pohnutí sledoval vzdálený obzor. Ani neuznal za vhodné vysvětlit, odkud ho zná.
    Pes ve stínu se schoulil do klubíčka a nepřestával neznámého muže pozorně sledovat.
    „Vlak tu bude za chvíli,“ prohodil zřízenec, ale cizince už přestal zajímat.
    Bylo ticho a zapadající slunce pomalu protahovalo okolní stíny. Muž v černém stál jako socha a ani jeho kůň se téměř nepohnul. Pro Bena byl ten muž jakýmsi ztělesněním čehosi nepříjemného a zlého. Necítil se právě nejlíp v takové společnosti…
    Lehký vítr přinesl nový nezvyklý zvuk. Jakoby se odkudsi zdáli ozývalo dunění přicházející bouře.
    V dálce, v místě, kde se obě koleje sbíhaly v jednu, se objevil tmavý bod s oblakem bílého kouře. Dva pásy kolejí začaly lehce vibrovat. I pes ve stínu zvedl hlavu a trochu bázlivě se podíval na muže s černým koněm.
    Vlak zastavil. Krásná, červenomodrá lokomotiva Union Pacific s mocně dýmajícím válcovým komínem vypustila oblak páry a v zapadajícím slunci se zaleskla zlatá písmena na jejím kotli. Čtyři osobní a několik nákladních vagonů za ní bylo vyvedeno ve stejných barvách.
    Z vagonu za lokomotivou vyskočil průvodčí a přátelsky na Bena zamával. Z předposledního nákladního vozu složili dva muži na jeho příruční vozík dvě dřevěné, železnými pásy pobité truhly.
    Z jednoho osobního vozu vystoupili na prašnou zem tři muži. Dva vyhlíželi jako ostřílení pistolníci a drsní muži, kteří pro bleskurychle tažený colt nešli příliš daleko. A ten třetí byl jejich pravý opak. Menší, kulatý mužík, který se snažil vypadat jako muž západu. Oblečený v na míru šitém modrém obleku se zlatě prošívanou vestou a s bílým kloboukem na hlavě. Nebyl ozbrojen a na svět se i přes svou malou výšku díval jakýmsi povýšeným způsobem.
    Pan Gregory Boone byl majitelem jednoho z největších rančů v okolí. Zaměstnával téměř padesát honáků a značka G v kruhu byla známá po celém Utahu. Proslul jako bezohledný podnikatel, likvidující menší farmáře a vládnoucí svým zaměstnavatelům tvrdou rukou.
    Ben Morisson se pohnul s vozíkem, naloženým dvěma bednami k staniční budově. Ve vzduchu bylo cítit něco zvláštního, nepříjemného a tajemného.
    Vlak se pohnul. Píšťala dvakrát zapískala, z komína se vyvalil oblak, strojvůdce z kabiny lokomotivy mávnul rukou a stroj zabral naplno.
    „Kde mám bryčku,“ rozkřikl se Boone na svoje průvodce, kteří se rozhlíželi po prázdném nástupišti.
    „Určitě tu bude hned, šéfe…“
    Černý kůň se pohnul.
    „Co chcete,“ vyhrkl rančer. Vypadal jako zanedbatelný človíček proti vysokému tmavému jezdci.
    „Vás, pane Boone.“
    Ta věta šlehla prázdným nástupištěm jako rána bičem. Černý muž se ani nepohnul, zato Gregory Boone sebou znatelně trhnul.
    „Já vás neznám,“ řekl nejistým hlasem a ohlédl se na oba muže, kteří mu stáli po boku. Na čele se mu objevily kapky potu.
    „Vy se mne bojíte,“ stejným tónem pronesl jezdec. „A přitom dost často vykřikujete v nálevně u Freda, že nemáte strach ani z ďábla.“
    Rančer se lehce zapotácel.
    „Kdo vlastně jste,“ mimoděk zašátral k pasu, kde někdy míval pouzdro se zbraní.
    „Ale to přece víte,“ v cizincově hlasu byl cítit posměch. „ Už jsem říkal, že neustále tvrdíte, že ze mne strach nemáte.“
    „Hloupost,“ utrhl se na něj Boone. „Co to tu na mne zkoušíte?“
    Muž v černém zlehka pobídl svého koně a oba rančerovi průvodci sáhli po svých zbraních. Jezdec se rozesmál nepříjemným, skřípavým smíchem.
    „Mne nemůžete zabít. Ale váš čas se dnes naplnil.“ Stáhl si klobouk ještě více do čela. „Jste odpovědný za smrt několika skvělých lidí, kterým jste podvodem sebral pastviny. Myslíte, že váš soused Hallwell, který přišel o všechno, se oběsil jen tak? A jeho děti skončily v sirotčinci ve Wellingtonu, protože chtěly? Máte toho ale na svědomí mnohem víc. Waltersovi, Robertsonovi, mám pokračovat? Tak, půjdeme.“
    Rančer Boone vytřeštil oči, lehce vykřikl a pomalu se sesunul k vyprahlé zemi.
    Jeden z jeho průvodců k němu rychle poklekl a pak houkl na přihlížejícího Morissona.
    „Rychle, sežeňte doktora Blakelyho, stejně sedí u Freda a leje do sebe whisky…“
    Měl pravdu. Doktor Blakely, veterán z války Severu proti Jihu, si ve Water Junction před časem otevřel svou praxi a kupodivu měl dost práce se zašíváním bodných ran, vytahováním kulek po soubojích rozhádaných kovbojů a rovnáním zlomených žeber, zlomených kopyty divokých zvířat. Volné chvíle opravdu trávil u sklenice a obveseloval přítomné válečnými historkami.
    Přišel rychle, ležícímu muži rozepjal košili a zkoušel nahmatat tep. Pak mu dvěma prsty pootevřel jedno oko a zavrtěl hlavou.
    „Co se tu stalo?“ Oba Boonovi průvodci se trochu ztuhle rozhlíželi po okolí. Po muži v černém a jeho koni nebylo ani památky.
    „Byl tu jakýsi podivný jezdec…“
    „Kde je? Za tu chvíli nemohl odjet.“
    „Prostě zmizel.“
    „Zmizel…“ řekl si doktor napůl pro sebe. „Tady už nejsem nic platný. Odneste ho ke mně do ordinace, zítra ráno s ním budu muset odjet do Wellingtonu.“
    Několik obyvatel městečka, které přilákal nezvyklý rozruch na železniční stanici, pomohlo odnést rančerovo tělo. Oba jeho průvodci odešli do městské stáje pro svoje koně, aby vyjeli na ranč G v kruhu a oznámili rančerově ženě, co se stalo. A najednou byl klid.
    Ben Morisson podrbal už klidného psa mezi ušima. Ten mu za to vděčně olízl ruku.
    „Tak nevím, kamaráde, co to všechno mělo znamenat. Boone si přece jen nezasloužil takový konec…“
    Rozhlédl se okolo.
    Slunce už se svým spodním okrajem dotýkalo hor na obzoru a začal foukat lehký chladný větřík.
    Zaostřil pohled nad západní obzor. Nad zapadajícím sluncem se objevil osamělý bílý mrak.
    Ben vstal, a i když byl v kostele naposledy, když ho jeho přiopilí rodiče křtili, pokřižoval se.
    Mrak měl zřetelnou podobu lidského obličeje s poněkud křivým, skoro ďábelským úsměvem a zřetelnými růžky na čele…



    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    Ač jsem původně myslel, že se zúčastním, nějak stál čas proti mě. Takže jsem si dnes alespoň stáhl a vytiskl jak Zdendovu tak Jerryho povídku a už se těším až si je v přírodě pod stanem (ve kterém budeme trávit následující týden) v klidu přečtu. A po návratu sdělím své dojmy. :-)
  • williwilli Komentářů: 468
    upraveno 1. srpen 2016
    „Rony?!“ Hlas mi málem přeskočil do fistule. Co ten tu dělá? Ale je to přeci můj pes..?
    Černý míšenec labradora s bůhví čím se zvedl ze země a radostně zakýval hlavou nahoru a dolu. Bláznivě přitom vrtěl pahýlem ocasu. Teď na mně civí s radostně otevřenou tlamou. Jazyk mu přitom visí po straně dolů jako čerstvý plátek šunky.
    Jasně že je to on! Ještě teď mi běží mráz po zádech, když si vzpomenu, jak přišel o špičku ocasu.
    „Rony, ty rošťáku, odkud se tu bereš? No pojď sem! No tak pojď ke mně!“
    Černá psí hlava znovu radostí zakmitala nahoru a dolu a bouři nadšení nad nečekaným shledáním završil krátký tanec na místě.
    Podíval jsem se na hodinky. Za chvíli mi pojede vlak na noční směnu a honit ho po nádraží nemůžu. A domů to už vůbec nestihneme.
    Sakra, bude muset se mnou do práce. To bude vysvětlování...
    Rony se pro něco sklonil a za okamžik mu v tlamě zasvítil žlutý míček. Už se smráká, ale reflexní barva jeho milované hračky i tak zablikala, jako světlo baterky.
    „Ty blázne starej! Já ti teď nemůžu házet aport, musím do práce a ty pojedeš se mnou. No tak, pojď sem a nedělej drahoty!“
    A nic. Rony si dřepnul na zadek a zavrčel. Jiný by při tom zvuku asi okamžitě vzal kramle. Jenže je to můj pes a já vím, že přesně tohle je jeho láskyplná žádost o hru. O tu nejoblíbenější.
    Honit se za míčkem a nosit ho uslintaný zpátky mohl donekonečna.
    „No tak Rony, nezlob a pojď sem. Dobře, přines mi míček a já ti ho hodím. Ale dělej!“ Podíval jsem se znovu na hodinky. Vlak tu bude během pěti minut. Mizerná večerní lokálka s dvěma vagóny, ale zaplať bůh za ní. Moc toho k nám už nejezdí.
    Pes najednou zvážněl a zavětřil. Míček mu spadl k předním tlapám. Úplně o mne ztratil zájem a začal se pomalu otáčet dokola, jako by někoho sledoval.
    Vrčení, které vydával, už nebylo ani trochu přátelské. Teď bych se bál i já.
    Pomalu jsem k němu vykročil a rozhlížel se po stranách kolejí, abych viděl, na koho to Rony tak hrozivě reaguje. Teď se dokonce přikrčil a s břichem položeným na zemi střídavě kňučel a přecházel zpět k temnému mručení. Stále se při tom pomalu točil dokola se zvednutou hlavou, jakoby nad ním někdo stál.
    Tiše jsem proklel opuštěné nádraží v polích, noční směnu i tuhle situaci. Párkrát už tu problémy byly s tuláky. Z pěti lamp tady svítí taky jenom dvě.
    Rony najednou zanaříkal, jako by dostal od někoho ránu a prudce odskočil. Teď pro změnu sklonil hlavu až k zemi a na zapřených nohou začal chraplavě štěkat. Ještě v životě jsem ho neviděl tak navztekaného.
    Sebral jsem z náspu první pořádný kámen, který mi přišel pod ruku. Mému psovi nikdo ubližovat nebude!
    Ale dobře mi z toho taky není. Kdybych alespoň věděl, s kým máme tu čest. Kdyby Rony takhle nezblbnul, nevěřil bych, že tu nejsme sami.
    Rony vyrazil kupředu, vyskočil a zachňapal do vzduchu, jako by se do něčeho chtěl zakousnout. Dopadl na zem a znovu se strašlivě rozštěkal.
    Ve stejný okamžik mne málem porazil prudký závan ledového vzduchu.
    A pak nastalo ticho. Rony klidně stál a hleděl kamsi do tmy.
    „Rony! Rony, no tak, co se tu děje? Koho tu máš?“
    Pomalu ke mně otočil hlavu a najednou se začal zase usmívat. Po svém, po psím. Zakýval hlavou se staženýma ušima a zbytek ocasu mu kmital kolem zadku, div že neulítnul.
    Kdyby neměl čerstvou ránu na čumáku, člověk by neřekl, že se tu teď něco odehrálo.
    „No tak brachu, ukaž, co s tím máš?“ Zahodil jsem kámen a natáhnul ruku, abych ho pohladil po hlavě a taky si ho přitáhnul blíž. Ta rána nevypadala dobře. Rony zvednul uši a vesele se mi podíval do očí. Skoro jsem se ho už dotknul, když sebou najednou cuknul a couvnul zpět.
    Teď tiše kňučel a pokaždé, když jsem se k němu přiblížil na dosah, kousek couvnul, nebo uhnul do strany. Nechtěl, abych se ho dotknul, ale taky nechtěl pryč ode mne.
    Za mnou se ozvalo zahoukání a z dáli se vyloupla světla lokálky. Vláček pomalu vjel do stanice a my sebou musíme hodit, aby nám neujel. Chtěl jsem zavolat na psa, ale on se z ničeho nic sám rozeběhl k vlaku.
    S povzdechem jsem se vydal za Ronym. Ten se posadil u posledních dveří posledního vagonu a zvědavě se za mnou otočil.
    „No jo, ty jsi najednou nějaký nedočkavý“, teď jsem pro změnu vrčel já a pohled na jeho zranění mě nenechával v klidu. Musím mu to zkontrolovat, až si sednu.
    Podíval jsem se okny do vagónu a s uspokojením vzal na vědomí, že je úplně prázdný. Těch pár cestujících, kteří také míří na noc do města, sedí v předním voze. Znám je za ta léta všechny. Ale teď se mi hodí, že budeme sami, abych si mohl psa v klidu prohlédnout.
    Z předních dveří se vyklonil průvodčí. „Ty nejdeš k nám?“
    Zamával jsem zamítavě rukou a otevřel zadní vagon. Ještě jsem čekal, že bude mít připomínky k psovi kvůli vodítku a náhubku. Ale jenom pokrčil rameny a zase zalezl zpátky. Taky se známe léta. Tady zná každý každého.
    Rony vyskočil do vozu a já si vlezl za ním. Jenže místo aby na mne počkal, začal pobíhat po vagonu a očichával všechna sedadla. Pak se rozeběhl zpět a posadil se doprostřed uličky. Nezbylo mi, než si sednout v poslední řadě sedadel.
    Bylo to přímo pod osvětlením, takže jsem se ho ani nesnažil popohnat víc dopředu.
    „No tak, ukaž a nedělej drahoty“ Chtěl jsem ho chytit za přední nohy a přitáhnout k sobě. Málem se mi to povedlo, jenže vlak sebou právě škubnul a začal se rozjíždět. V okamžiku, kdy jsem se Ronyho téměř dotknul, zakňoural a kousek couvnul.
    „Ty jsi dneska netykavka! Takhle se ti na to nemůžu podívat a ta rána se mi ani trochu nelíbí. Co dneska pořád vyvádíš?“
    Ronyho chování se opět změnilo. Teď se se začal úzkostlivě rozhlížet a střídavě se na mne díval doširoka otevřenýma očima.
    A pak to přišlo.
    Tma.
    ****
    Ani nevím, jestli to byla jen tma, co přišlo, nebo se před tím ještě něco odehrálo. Poslední vzpomínku mám na svého psa a jeho krásné černé oči.
    Když jsem otevřel ty svoje, ležel jsem v hromadě střepů v převráceném vagoně. Rozbitými okny vnikal dovnitř dým a bylo strašidelné ticho. Pokusil jsem se zvednout, ale nohy jsem měl zaklíněné pod utrženými sedačkami.
    „Rony! Kde tě mám? Pojď ke mně! Slyšíš?“
    Odpovědí mi bylo jenom ticho. V hlavě jsem měl zmatek ale i přesto jsem nechtěl věřit, že by se mému psovi mohlo něco zlého stát. To přeci není možné! Provázel mě celý život.
    Celý život? Ale to ne...
    Z venku se ozvaly první hlasy a několik tlumených výbuchů.
    „Rony! Rony!“
    Znovu mne začala obklopovat tma. Najednou jsem ucítil zatahání za rameno. Napadlo mě, že to bude on. Tak mě přeci jenom slyšel a je tu se mnou.
    Ale to přeci nejde...
    ****
    Sestřička mi podala obálku se zprávou pro obvoďáka a já se vydal na cestu domů. Mohl jsem zavolat, aby si pro mne přijeli, ale já nechtěl. Nic mi není, až na několik stehů, a chci si v klidu srovnat pár věcí v hlavě.
    Manželka i dcera mě na střídačku navštěvovaly v nemocnici. Dcera mi vyprávěla, co se psalo v místních novinách. Pár minut jízdy od nádraží je železniční přejezd a hned za ním pokračuje silnice do kopce. Těsně před tím, než jsme k němu dojeli, přes něj projel traktor s přívěsem plným dřeva.
    Asi to ve spěchu a po tmě neměl dobře spřažené. Prostě se ten přívěs v polovině kopce oddělil a rozjel zpět. Vletěl přímo do prvního vagonu. Celý vlak to srazilo na bok a první, motorový vagon, začal hořet od proražené nádrže s naftou.
    Přežil jsem jediný. Jenom proto, že jsem seděl až v druhém voze.
    A já tam seděl kvůli Ronymu.
    Jako štěně ho k nám někdo strčil za plot týden po tom, co jsem se narodil. Spolu jsme vyrůstali, spolu jsme spáchali většinu mých průšvihů a je pravda, že jsme spolu strávili snad veškerý čas. Do mých třinácti let.
    Rony zašel před dvaatřiceti lety.
    Takže to na nádraží nemohl být můj Rony. Ale já bych byl přísahal, že to byl on. V nemocnici mi říkali, že záchranáři kvůli mně hledali nějakého psa. Prý jsem ho volal, když mne našli. Ve vagónu nebyl, ani v okolí. Prý se asi zaběhl, takže si nemám dělat starosti. Že se nejspíš vrátí domů sám.
    Domů jsem jel náhradním autobusem, protože železniční trať ještě nebyla opravená. Cesta vedla i kolem místa nehody a já si ho mohl poprvé prohlédnout z okna.
    Vedle náspu stále ležely ohořelé kusy předního vozu a zdemolovaný přívěs. Probíhal úklid a parta dělníků se připravovala položit nové koleje. Ohořelá tráva okolo svědčila o velikosti požáru.
    Kdybych si nastoupil jako obvykle, tady bych našel svůj konec.
    Přemýšlel jsem o Ronym. Už je to dávno, co zavřel oči.
    Proč jsem si na to ten večer nevzpomněl? Najednou mne napadlo, že jsem asi žádného psa na nádraží neviděl. Možná to byl jen přelud v mojí hlavě při té nehodě. Poslední dobou dřu ve dvou zaměstnáních. Ne snad proto, že bychom potřebovali tolik peněz. Ale když děti odrostou a odejdou za svým životem, má člověk pocit, že je nevyužitý. Začne slibovat na všechny strany a pak to takhle dopadne.
    Měl bych si dát pohov.
    Pevně rozhodnutý, že s tím skončím, jsem vlezl do dveří domova. Myslel jsem na to, že si musíme udělat hlavně čas na sebe. Moc nechybělo a nikdy bych se domů nevrátil. A taky začínám blbnout, protože si hraju se svým psem, který tu už léta není a ...
    „Už jsi doma?“ Manželka s dcerou strčily současně hlavu do dveří chodby.
    „Táto, máš tu návštěvu.“
    Podíval jsem se udiveně na dceru, protože z tónu jejího hlasu bylo jasné, že se něco děje. Manželka jen mávla rukou, abych si pospíšil.
    V kuchyni seděl muž s jakýmsi černým ranečkem na klíně.
    „Že ses ani nepochlubil!“ Manželka si vzala raneček k sobě. Ten se zavrtěl a najednou z něj vykoukly čtyři nožičky, z jednoho konce pahýlek ocasu a z toho druhého čumák štěněte s párem neposedných uší a krásných velikých očí. Z jejího výrazu bylo naprosto zřejmé, že máme nového člena rodiny.
    „S čím jsem se měl pochlubit?“ Brada mi spadla a udiveně jsem zíral na návštěvníka. „Promiňte, já si teď nejsem vůbec jistý...“
    Muž se s úsměvem zvednul a zamířil ke dveřím. „To je v pořádku. Já vím, co máte za sebou. Setkali jsme se minulý týden na nádraží, těsně před tím, než jste nastoupil do toho vlaku.“
    „Já si ale na nic takového nevzpomínám. Mám dojem, že jsem tam byl jen sám. Akorát že jsem jednu chvíli myslel, že vidím...“ Zarazil jsem se, protože o Ronym jsem zatím s nikým nemluvil.
    „Ale ano, potkali jsme se tam. Dokonce jsem vás málem porazil na zem, když jsem ve spěchu odcházel. Ale možná si ještě vzpomenete. Po takové nehodě, při které se člověk znovu narodí, se může stát, že mu vypadne kus paměti.“ Podíval se na štěně v manželčině náručí. „Viděl vás tam a od té doby vás hledá. Je to takový váš ochránce. Od nás by pořád utíkal a my bychom ho museli trestat. Tak jsem vám ho raději přinesl domů. Také se teď cítí, jako by se znovu narodil.“
    Sledoval jsem s otevřenými ústy, jak nám na rozloučenou pokynul hlavou a vyšel chodbou ven.
    „Počkejte ještě!“ Najednou jsem se vzpamatoval a vyběhl za ním. „Moment, jak jste mě našel?“
    Muž se zastavil a sáhnul do kapsy. V ruce se mu objevil jakýsi malý žlutý předmět. „Málem bych zapomněl, tohle je jeho nejmilejší hračka. Tak mu jí dejte.“
    Podal mi ji, otočil se a bez dalšího slova odešel. Vrátil jsem se domů a zíral na to, co mi dal.
    Svíral jsem v ruce malý, svítivě žlutý míček.
  • Alex MysseAlex Mysse Komentářů: 237
    Úvaha nad zadáním v podání Dona T. Alberque
    (aneb Filosofický traktát o obyčejích života psího a mašinek různě se na nádraží vyskytujících.)

    Pes po západu slunce prošel po vlakovém nádraží.
    V čem je háček a ono slibované tajemství? Pojďme si rozebrat dopodrobna tuto premisu.
    Pes je šelma.
    Nádraží je místo.
    Slunce je horké.
    Rozebereme si napřed psa. To je hlava, tělo a nohy. A taky spousta chlupů. Chlupy, hlava a
    tělo se jenom vezou. Hlavní jsou nohy.
    Po vlakovém nádraží jezdí lokomotivy. Když si rozebereme tento problém, dojde nám, že vlaková stanice není nic jiného než domeček pro mašinky. Mašinka = kola, vagóny a motor. Vykrátíme-li tento vzorec, dojde nám, že mašinka / vagóny = kola krát motor. Mašinka a vagóny se jenom vezou, takže je můžeme stejně jako zbytek psa logicky zanedbat.
    Dále tu máme období po západu slunce. Kdy slunce vlastně zapadne, když svítí neustále už nějaké tři miliardy let a pořád se má čile k světu, ten uličník jeden?
    Po logické stránce nám tedy musí dojít, že je jedná o čilý nerozum. Pes tudíž nikdy nemůže projít po vlakovém nádraží.
    Kam se tímto zcela zdravým uvažováním chystám dojít, se dozvíte na konci článku.
    Jelikož se chlupy, hlava a tělo psa jen vezou na nohách, stejně jako se mašinka / vagóny vezou na kolech vynásobené motorem, je dílčí závěr ten, že pes = mašinka.
    Jestliže se tyto dvě entity rovnají, pak můžeme stejně dobře jezdit na psech, nebo venčit mašinky.
    Jestliže slunce, jak jsme si postulovali hned na začátku, a za předpokladu, že venčíme mašinky, zatímco jedeme na psovi, a za stejných podmínek nebudeme-li podle principu Occamovy břitvy (nejjednodušší možné řešení je to správné) tuto větu zbytečně natahovat a přidávat do ní další nepotřebné entity a řešení dalších logických paradoxů, pak jsou všechny tyto závěry předkládané touto cestou platné, je horké, pak z celého tohoto elaborátu vyplývá jedna zásadní otázka.

    Kolik je mi let?
    Je mi 46. Přátelé tvrdí, že můj 23 letý bratr je jen poloviční idiot.
  • MarketaRMarketaR Komentářů: 695
    Tak i já konečně přispívám k workshopu. ;)

    Černá hodinka

    Ještě než jsem se ocitla v úplné tmě v neznámé nádražní budově kdesi po cestě mezi Brnem a Třebíčí, musel náš vlak zastavit právě tady. Byl únor a z nebe se snášely líné dešťové kapky, které ihned tvořily překrásnou ledovou vrstvu, kamkoli dopadly. Před mýma dětskýma očima rostlo ledové království, nikdo jiný však zjevně mé okouzlení nesdílel.
    Moje máma byla jednou z prvních cestujících, kdo vznesl otázku: „A jak se jako máme dostat domů?“ Elektřina zanechala lidstvo napospas a zahalila vše do tmy tak absolutní, že jste neviděli ani své vlastní tělo. Přes koleje padaly pod tíhou ledu stromy křehké jako suché větvičky. A všude bylo ticho, které protínaly jen hlasy cestujících, kteří si zoufali nad otázkou, jestli se vůbec do půlnoci dostanou do tepla svých domovů.
    Vyhnali nás z vlaku a řekli, ať počkáme uvnitř nádražní budovy. („Děláme vše, co můžeme. Dáme vám vědět, jak se situace bude vyvíjet. Uklidněte se, opravdu s tím momentálně nemůžeme nic dělat.“) Máma se okamžitě rozhodla vzít situaci do svých rukou, řekla mi, ať se neopovažuju ani pohnout, a kamsi odběhla.
    Mé rodící se spisovatelské ambice se v té chvíli opět probraly k životu. Jak si moje oči zvolna přivykaly tmě, má mysl už se toulala jinými světy, ve kterých je ztroskotání na neznámém místě veliké dobrodružství.
    Když jsem poslepu nahmatala chladnou lavičku a posadila se, vklouzlo mi do klína něco měkkého. Byly to dlouhé a hebké psí uši.
    „To je Azor,“ řekl někdo. Ten hlas patřil siluetě po mojí pravici, která vypadala jako černý stín s čepicí na hlavě. „Je to můj pomocník.“
    „A s čím vám pomáhá?“ vyzvídala jsem.
    „Před více než padesáti lety jsem přišel o zrak a Azor tady je můj průvodce.“
    Starý pán se odmlčel a já neomaleně vyhrkla: „A jak jste oslepl? Bolelo to? Můžete mi o tom vyprávět?“
    „Že bychom si udělali černou hodinku? Proč ne, stejně očividně nemáme nic jiného na práci.“
    Zdálo se, že se ta myšlenka zamlouvá nejen mému společníkovi, ale i ostatním cestujícím, kteří ve tmě uvízli spolu s námi a kteří se odmítali smířit s vyhlídkou nudného vyčkávání na záchranu. Někdo totiž namítl, že nám chybí svíčky a vzápětí se ozvalo zašustění a nějaká paní se začala přehrabovat v tašce.
    „Počkejte, já svíčku mám. Zrovna jsem ji koupila v Brně v obchoďáku,“ řekla.
    „A já mám zapalovač.“ To promluvil nějaký puberťák, který nejspíš tajně kouříval se svými kamarády cigarety za rohem školní budovy.
    Ozvalo se škrtnutí a v místnosti se slabě rozzářil mihotavý plamínek. Obličeje lidí čekajících na záchranu se zbarvily do žhnoucí oranžové.
    „Černá hodinka může začít,“ prohlásil s úšklebkem kluk a usadil se na lavici. Já sice ve svém útlém věku neměla tušení, co se bude dít a o čem to všichni mluví, ale dychtivé očekávání mi prozradilo, že se chystá něco téměř posvátného.
    Stařec se zhluboka nadechl a pustil se do vyprávění. „Povím vám příběh o tom, jak pro mne svět potemněl a co se stalo potom. Můžete mi věřit, ale nemusíte, a ať už se rozhodnete pro cokoli, nebudu vám to mít za zlé. Já sám občas váhám, zda to nebyl jeden dlouhý, nepravděpodobný sen.
    Tak tedy…
    Pár let po válce jsem začal létat pro československou leteckou poštu a na trase Praha - Štrasburk - Paříž jsem převážel balíky různých velikostí a pytle plné obálek. Na sklonku léta ve čtyřicátém devátém jsem se ale dostal do nečekané bouře někde nad Francií či Švýcarskem a poslední, co si pamatuji, bylo, že jsem se řítil v nezvladatelném stroji k zemi a okna omýval tak silný proud vody, že jsem sotva mohl poznat, kde je země a kde obloha. Byl jsem přesvědčený, že v příštích několika vteřinách zemřu, jenže osud to nejspíš chtěl jinak.
    Když jsem procitl, pamatuji si jen vlnu nezvladatelné bolesti a tmu. Svaly jsem měl napjaté k prasknutí v bolestné křeči a jednou z prvních myšlenek, které se mi vloudily do mysli, byla otázka: Proč jsem raději nezemřel?
    Dlouho jsem při vědomí nevydržel, odporoučelo se do temných vod zapomnění. Párkrát jsem se ještě probral a měl dojem, že cítím něčí přítomnost a ten někdo se mne zlehka dotýkal na tváři a cosi říkal tichým zvonivým hlasem, ale v deliriu se sny prolínaly se skutečností, jako když se do sebe na papíře vpíjí vodové barvy. Slyšel jsem hlas šeptající slova, která jsem neznal, a zpívající písně, které zněly jako z jiného světa.
    Nevím, jak dlouho trvalo, než mi trápené tělo dovolilo udržet se při vědomí déle než pár minut. Když jsem se ale probral z horečnatých snů, uvědomil jsem si, že opravdu nejsem sám. Stále mě však obklopovala temnota. Zvedl jsem ruku, která mi připadala těžká a cizí, a zjistil jsem, že mám na očích cosi lepkavého a chladivého. Jakmile jsem se té podivné hmoty připomínající lesní smůlu dotkl, někdo mi pohotově odtáhl prsty.
    „Nedotýkej se toho,“ řekla dívka. Měla jasný melodický hlas, který zněl jako vítr prohánějící se v korunách stromů. Dokonce i tak voněla, jako les. Kdykoli se ke mně přiblížila, cítil jsem zemitou kůru, spadané jehličí a borůvky.
    „Kdo jsi? A co to mám na obličeji?“ zeptal jsem se. Svůj vlastní hlas jsem nepoznával.
    První otázku přešla bez odpovědi. „Spadl jsi z oblohy spolu s kapkami deště,“ řekla. „Umíral jsi.“
    „Co to mám s očima?“
    Mlčela a mně pomalu začalo docházet, co to znamená. Vymrštil jsem paže, ignoroval snahy té neznámé mě zadržet a prsty si setřel hojivou mast. S hrůzou jsem nahmatal cosi pulzujícího a mokvavého tam, kde bývaly mé oči.
    Tehdy jsem si uvědomil, že nechci žít, pokud to znamená, že už nikdy nespatřím krásu vycházejícího slunce a nebudu moci pohlédnout do očí lidem, které mám rád. V tom okamžiku, neznámo kde, jsem to vzdal, vyčerpaný bezmocí, příliš vyděšený tím novým světem plným tmy. Něco se ve mně zlomilo a ona to možná slyšela.
    Dodnes nevím, kolik dní jsem strávil v její přítomnosti. Přicházela a zase odcházela a pod nohama jí praskaly suché borové větvičky. Někdy mě tam nechala ležet celé věky a já doufal, že si mě spánek opět vezme na milost. Nemohl jsem se hýbat, protože každý pohyb mi do těla vyslal bolestivý varovný zášleh. A tak jsem jen existoval a modlil se, abych se už zítra neprobudil.
    Když se vrátila, zpívala mi a já cítil, jak mi z té nadpozemské melodie neuchopitelného významu mravenčí kdesi hluboko v těle. Byla to magie? Nevím, záleží na tom, jestli na kouzla ještě věříte. Já myslím, že to muselo být kouzlo, protože jsem měl vždy pocit, že je má duše o trochu lehčí.
    Dívka mi do úst vkládala sladké bobule a lesní plody, i když jsem se zprvu bránil. I čerstvou vodu jsem odmítal, a tak mi mnohokrát místo do krku stekla po pevně stisknutých umíněných rtech. Nezlobila se na mě, jen to příště mlčky zkusila znovu. Myslím, že ji to rozesmutnilo, protože pak její písně zněly, jako by jí po tváři kanuly slzy.
    Vracela se, i když jsem ji svými slovy zraňoval. Vracela se, i když jsem tvrdošíjně odmítal jíst a pít. Pokaždé se vrátila a nechtěla mě nechat odejít.
    Jednoho dne mě požádala, abych jí vyprávěl o svém světě. Chtěla, abych jí řekl, odkud pocházím, kdo jsem, na kom mi záleží a jak jsem se sem dostal. Dlouho jsem mlčel a nechal ji přicházet a odcházet. Byl jsem přesvědčený, že na ty otázky neznám odpověď nebo že na tom nezáleží, protože už do toho světa nepatřím. Jednou jsem ale znovu zaslechl její lehké kroky a já vyprávěl, jako teď vyprávím vám. Jako by se protrhla hráz, najednou ze mě prýštily příběhy o tom, kdo jsem, kým jsem byl a kým se možná stanu. A jak se přede mnou odkrývalo to, co dlouho zůstávalo skryté, cítil jsem se lehčí a lehčí. A ona poslouchala. Věděl jsem, že mi naslouchá, i když neřekla ani slovo.
    Uvědomil jsem si, že to vyprávím nejen jí, ale také sobě. Musel jsem se ujistit, že tam v té tmě pořád někde jsem. A i když jsem pátral dlouho, nakonec jsem toho vyděšeného kluka našel, jak se choulí kdesi hluboko, toužící po světle a teple, ochromený strachem. Bál se, co na něj v temnotě čeká.
    Víte, příběhy vám mohou zachránit život. Možná právě proto si je vyprávěli lidé před tisíci lety, a proto si je vyprávíme i my v době všech těch technologických vymožeností. Na tom se nic nezměnilo. Pořád stojí za to je vyprávět, protože nám ukazují cestu a dodávají odvahu. Když jsem tenkrát nechal toho kluka ve mně poprvé tápat tmou, uvědomil jsem si, že stále žiju a jaký je to zázrak. Došlo mi, že to strach mi zatemnil mysl, ne slepota.
    Pomalu jsem se uzdravoval, a když přišel den loučení, dívka mě vzala za ruku a jemně mě vedla mezi stromy. Pod nohama jsem cítil hebký mech a na tváři stydlivé sluneční paprsky. A i když jsem to nemohl doopravdy vidět, věděl jsem, že jsem obklopený krásou.
    Poděkoval jsem jí za všechno a poprvé se dotkl její tváře. Konečky prstů jsem zkoumal její rysy a představoval si, jak vypadá. Políbila mě na rty, zlehka, jako když se o vaši ruku otře motýl svým křídlem, a pak byla pryč.
    Zanedlouho jsem zaslechl hlasy volající mé jméno. Později jsem se dozvěděl, že to byli muži z nedaleké francouzské vesničky, kteří po mně pátrali v lesích. Pověděli mi, že našli mé letadlo rozbité napadrť už před několika dny, po mně ale nebyly ani památky. A já tu teď před nimi stál polonahý, zesláblý a plný šrámů a slepé oči jsem měl skryté pod čímsi, co připomínalo obvaz utkaný z husté pavučiny. Neustále cosi rychle drmolili francouzsky o zázracích.
    Nikdy jsem na tu dívku nezapomněl. Neznal jsem ani její jméno a nikdy jsem se nedozvěděl, kým byla. Zůstává pro mě tajemstvím, které mám nadosah ruky, ale jakmile k němu vztáhnu prsty, nahmatám jen vzduch.“
    Starý pán se odmlčel a dlouho nikdo nepromluvil. Myslím, že jsme všichni byli v lesích spolu s ním a tou dívkou, a zapomněli jsme, že nás ve skutečnosti spojuje jen tenhle příběh a plamen svíčky.
    Zanedlouho všechny nahnali do autobusu, který nás měl po zledovatělých silnicích dopravit do našich domovů, a já starce ztratila z dohledu, protože mě mamka navzdory mým protestům rychle táhla z mrazu dál od toho kouzelného nového světa příběhů.
    Zatímco jsem se s čelem přilepeným na sklo pokryté námrazou snažila ještě naposledy toho starého pána zahlédnout, slíbila jsem si, že na tu černou hodinku nezapomenu. Že ten příběh budu jednou vyprávět těm, kteří ho potřebují slyšet. Že jednou také mé příběhy budu zachraňovat životy.
    Netušila jsem, že to budu zrovna já, koho po letech ten příběh zachrání.
    Trvalo mnoho let, než jsem splnila svůj slib a starcovo vyprávění sepsala. Během té doby jsem dospěla a ztratila mnoho z dětského okouzlení světem. Zvážněla jsem a už ani nevím, kdy jsem vyměnila fascinaci zázraky za honbu kdoví za čím.
    Když jsem však vyčerpaná z každodenního shonu seděla nad šálkem kávy a mlčky hleděla z okna na svět, který se nikdy nezastaví, zazněl mi v uších starcův hlas znovu a vyprávěl mi příběh o jednom pilotovi a záhadné dívce, aby mi připomněl, kým jsem. Celé roky mlčel, ale teď ho slyším jasně jako tenkrát. A jak píšu tyhle řádky, vidím, jak kdosi zapaluje svíčku, a ten mihotající plamínek v temnotě mě přitahuje jako můru světlo.
    Možná tam někde v lesích mezi Francií a Švýcarskem stále žije jedna dívka, která toho moc nenamluví, a když ano, její hlas zní jako vítr svištící v korunách stromů. Možná tam ještě někde je a vzpomíná na muže, který spadl z nebe, a kterého zachránila před sebou samým. Možná stejně jako on přemýšlí, zda to byl pouhý sen. Možná stejně jako on doufá, že se s ním ještě naposledy setká. Nebo možná existovala jen v mé a starcově fantazii, kdo ví.
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.