Jak vtáhnout čtenáře do děje?

Jakým způsobem vtahujete čtenáře do děje?
Já píšu 90% povídek v ich formě, dávám tam dost emocí a pohnutí hlavní postavy a docela to fuguje. Někdy až moc
(
Ale přemýšlel jsem teď o jedné věci. Protože ne vždy se mi chce přemýšlet nad dějem povídky, ale přesto se chci snažit psát, tak občas zkouším psát blog. Takové seskupení nějakých mých nápadů, postřehů a případně zážitků. Tam se taky nejvíc hodí ich forma. A píšu teď jeden článek, kde popisuji jeden skoro nereálný zážitek. Je tam zase hodně vnitřních myšlenek a úvah. A napadlo mě, jestli by nebylo ještě zajímavější, kdybych do to popisu místo sebe zasadil čtenáře. Tedy místo například:
Tak si to představte:
Koukal jsem na tu bílou neforemnou stěnu, která tam najednou stála, a nechápal, co že se děje. Měl jsem z toho nepřijemný pocit. Konkrétně strach. Bál jsem se a začal se rychle hledat cestu pryč. Pomalu jsem couval zpět a doufal, že vše bude zase v pořádku.
Bych napsal něco takového:
Tak si to představte:
Koukáte na tu bílou neforemnou stěnu, která tam najednou stojí, a nechápete, co že se děje. Máte z toho nepřijemný pocit. Konkrétně strach. Bojíte se a rychle hledáte cestu pryč. Pomalu couváte zpět a doufáte, že vše bude zase v pořádku.
Jak to na vás působí? Použili byste to?
Říkal jsem si, že bych napsal obě verze a pak je porovnal, ale ještě jsem se k tomu nedonutil
Já píšu 90% povídek v ich formě, dávám tam dost emocí a pohnutí hlavní postavy a docela to fuguje. Někdy až moc

Ale přemýšlel jsem teď o jedné věci. Protože ne vždy se mi chce přemýšlet nad dějem povídky, ale přesto se chci snažit psát, tak občas zkouším psát blog. Takové seskupení nějakých mých nápadů, postřehů a případně zážitků. Tam se taky nejvíc hodí ich forma. A píšu teď jeden článek, kde popisuji jeden skoro nereálný zážitek. Je tam zase hodně vnitřních myšlenek a úvah. A napadlo mě, jestli by nebylo ještě zajímavější, kdybych do to popisu místo sebe zasadil čtenáře. Tedy místo například:
Tak si to představte:
Koukal jsem na tu bílou neforemnou stěnu, která tam najednou stála, a nechápal, co že se děje. Měl jsem z toho nepřijemný pocit. Konkrétně strach. Bál jsem se a začal se rychle hledat cestu pryč. Pomalu jsem couval zpět a doufal, že vše bude zase v pořádku.
Bych napsal něco takového:
Tak si to představte:
Koukáte na tu bílou neforemnou stěnu, která tam najednou stojí, a nechápete, co že se děje. Máte z toho nepřijemný pocit. Konkrétně strach. Bojíte se a rychle hledáte cestu pryč. Pomalu couváte zpět a doufáte, že vše bude zase v pořádku.
Jak to na vás působí? Použili byste to?
Říkal jsem si, že bych napsal obě verze a pak je porovnal, ale ještě jsem se k tomu nedonutil

Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.
Komentáře
Pokud jde o tebou nastíněný text, i tady je to těžké - většinou, alespoň já to tak mám - když si nejsem jist jakou formou (v tomto případě osobou) text napsat, musím vytvořit několik odstavců (většinou alespoň půl strany), abych byl schopen se rozhodnout.
Taky je ještě fajn si ujednotit nejen osobu, ale i čas. Tedy jestli bude:
Koukal jsem na tu bílou neforemnou stěnu, která tam najednou stála…
Koukám na tu bílou neforemnou stěnu, která tam najednou stojí…
Koukali jste na tu bílou neforemnou stěnu, která tam najednou stála…
Koukáte na tu bílou neforemnou stěnu, která tam najednou stojí…
Za sebe bych se asi zatím přikláněl k variantě 1 - tedy první osoba, minulí čas.
Naopak když chci po čtenáři, aby si představoval, jak se s ním něco děje, tak bych nepoužil čas minulý. Proto jsem rovnou zkoušel jen ty dvě varianty.
Pak je ale otázkou co si představit pod tou výzvou pro mistra :-) .
Podle mě je důležité najít rovnováhu mezi popisy, dialogem, akcí apod. Je fajn, když autor pracuje s jazykem a čtenář tak může objevovat i nová slova a pojmy, ale zároveň čtenáře nesmíš podle mě zahltit pojmy, které jsou mu naprosto cizí.
Stejně tak popis může být stručný nebo květnatý, děj jednoduchý nebo komplikovaný, můžou být karty vyloženy na stůl nebo se vše postupně odhalovat. Ani k jednomu bych nepřiřazoval nálepku, tohle je dobře, tohle je špatně (či tohle je ta jediná správná a tohle špatná cesta).
Když to převedu do přirovnání ve výtvarné tvorbě, stejnou výzvou pro mistra může být namalovat akt jako propracovanou malbu, kde je vše zachyceno do detailu, ale stejnou výzvou může být ten akt zachytit v pouhé lince, ale tak aby z něho dýchal život.
A to myslím platí i v knihách a příbězích. Jak knihy strohé, tak komplikované mohou být skvělé a čtenáře k sobě připoutat a vtáhnout.
Třeba knihy od takového Hemingwaye, to je podle mě hezká ukázka strohého, úsporného psaní. Nebo některé knihy Cormaca McCarthyho, některé jsou stylem psaní jednoduché (Cesta, Dítě Boží), ale jiné naopak jsou podstatně bohatší (Tahle země není pro starý, Krvavý poledník). A stejně tak jsou ale fajn knihy složitější, popisem bohatší, pomaleji rozplétané. Např. mě napadá David Brin a jeho Existence, Terror od Dana Simmonse nebo klasika v podobě Dostojevského nebo takového Viktora Huga (kde už těch popisů je na mě už místy až moc :-) ) Někdy je prostě potřeba něco víc rozpitvat, někdy stačí jedna dobře zvolená věta.
Proto si myslím, že těch cest a faktorů je spousta, a výzvou může být jak strohý, úderný text, tak komplikovaný, pomalu rozplétaný příběh.
Ten akt je dobrá metafora, ktorá mi už napadla dávnejšie, aj keď v súvislosti s niečím iným. V umení, a je jedno v akom, je niekoľko stupňov. Netalentovaný človek nútený nakresliť postavu z nej náhodne vyberie niekoľko línií, a tie hodí na papier – no kvôli ich zdeformovaniu, no najmä kvôli nevhodnému výberu, podobu nevystihne. Človek trochu talentovaný alebo remeselne zručný nakreslí na tej postave úplne všetko, každú jednu linku, pretože nevie, ktoré sú dôležité a ktoré nie – tak ale aspoň zaručí, že tie dôležité na jeho kresbe určite budú. Veľmi talentovaný človek však len pozrie na postavu a ihneď uvidí kľúčové línie – stačí zachytiť tie a má výstižný, čistý, elegantný, nepreťažený obraz... pričom ale niekomu môže vyhovovať aj ten s mnohými „zbytočnými“ detailmi. Len v práci toho prvého ťažko niekto nájde zaľúbenie. Na druhej strane, obraz sa líši od písanej formy v tom, že ho možno obsiahnuť pohľadom naraz, kým čítanie je dosť pracný proces – preto asi viac ľudí uprednostňuje tretiu formu, len zopár výstižných slov, pred prebujnene kvetnanými detailmi.
Určitě je fajn když autor má nějaké povědomí o psaní jako o řemesle, ale také ne vše bych bral jako dogma. :-)
To hlavní na co jsem chtěl poukázat je podle mého názoru skutečmost, že ať už bohatý nebo strohý styl dokáže vtáhnout a být výborně napsaný. A že ta variabilita výzev je různá a pro každou knihu, pro každého autora to může znamenat něco jiného.
A co se týče původního dotazu - oslovování čtenáře je podle mě super věc, ale nesmí se přehánět. Nedokážu si představit, že by tak byl napsaný nějaký delší článek (celý). Myslím si, že je dobrá kombinace těchhle dvou postupů, kdy do vlastních myšlenek vkládáte čtenáře a snažíte se ho zapojit :-)
o psaní jinak...