Muž se žlutýma očima

jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,675
upraveno 22. březen 2015 v Povídky
Muž se žlutýma očima

 

„Resolution,“ řekl si jezdec pro sebe a poplácal svého mustanga po krku. „Konečně jsem to zatracené město našel.“

Zastavil se na malém návrší u cesty, vlastně jen dvou vyjetých křivolakých kolejí, které vedly mezi živořícími kaktusy a sluncem rozpraskanými skalisky. Jednou týdně tudy projel poštovní dostavník z Carsonu a občas i nějaký zbloudilý jezdec, mířící kamsi do neznáma za svými více či méně ušlechtilými cíli.

Široké údolí, kterým protékala úzká říčka, bylo malou zelenou oázou uprostřed vyschlé prérie.

Pomalu si prohlížel okolí a docela ho překvapilo, jak je městečko, o kterém toho už tolik slyšel, docela rozlehlé. Mělo hlavní, dlouhou zaprášenou ulici zakončenou malým kostelíkem a několik vedlejších, které vybíhaly do stran a končily na okraji nepravidelného zeleného kruhu. Trochu ho zarazilo, proč se právě zde vystavěli takové město, a došel k názoru, že snad vzniklo jako zlatokopecká osada. V horách Sierra Nevada, které se zvedaly na západě, se kdysi našlo zlato a podobná města vznikala a zanikala velice rychle.

Lehce pohnul uzdou v levé ruce a kůň vykročil. Oba, jezdec i jeho zvíře, byli trochu zvláštní. Muž byl vysoký přes šest stop, oblečený i přes hodně velké teplo v černé košili a tmavých kalhotách, které vypadaly, jako kdyby je téhož dne ušil krejčí v Carson City. Na hlavě měl téměř nový široký klobouk s ohnutými okraji s pletenou ozdobnou šňůrou pod krkem. Ozbrojen byl dvěma revolvery v černých pouzdrech a puškou, jejíž pažba vyčnívala z jedné ze sedlových brašen. Jeho vysoké boty měly jen lehký prašný povlak, takže jezdec vyhlížel, jako kdyby si vyjel jen na krátkou projížďku po okolí.

Jeho černý kůň měl srst lesklou a zářivou až do modra. Vypadal stejně jako jeho jezdec, čerstvě a odpočinutě a zároveň jaksi zlověstně.

Muž v sedle se pomalu rozhlížel zpod střechy klobouku a snažil se vrýt si do paměti celé městečko i s okolím. Když si lehce nadzvednul klobouk, který mu trochu sjel níž, zasvítily zvláštním leskem jeho podivné, téměř žluté oči.

 

Vjel na hlavní ulici, procházející mezi dřevěnými domy s honosnými štíty a zadními částmi stlučenými z prken. Na několika z nich ještě v mírném větru vanoucím od Sierra Nevady povlávaly barevné ozdoby, zbytky jakési dřívější oslavy. Jeho kůň držel stále svůj pravidelný krok a muž v sedle jen neznatelně otáčel hlavou a obhlížel okolí. Ještě bylo úmorné vedro a ulice byla skoro prázdná.

Ve stínu verandy jednoho z domů seděl v houpacím křesle starší muž v kněžské sutaně s unavenou tváří, držící v ruce skleněnou láhev se zlatavou tekutinou.

Sledoval muže, projíždějícího na koni okolo a láhev mu téměř vypadla z ruky.

Narychlo se přežehnal křížem. „Ďábel,“ vydechl.

Muž projel okolo něj bez povšimnutí, stárnoucí kněz mu nestál ani za pohled.

Rozhlédl se kolem. Zaujal ho dům, působící trochu bytelnějším dojmem, který měl na křivém prkně přibitém na průčelí nápis Sheriff.

Muž, který se opíral o stěnu z hrubě přitesaných prken ve stínu vedle vrzajících létacích dveří, si záhadného pistolníka pozorně prohlédl. Potom jakoby mimoděk položil pravou ruku na černou pažbu revolveru, vyčnívajícího z pouzdra na boku a zároveň odhalil zlatou šesticípou hvězdu na levé straně tmavošedé brokátové vesty.

„ Jmenuji se Everett a v Resolution představuji zákon. Odkud jedete?“

Muž si ho chvíli prohlížel. Potom ukázal palcem za sebe někam do sluncem vyprahlé prérie.

Šerif se zhoupnul na patách a udělal jediný krok. Pak ukázal okolo sebe.

„Nechceme tu žádné potíže, to je první zákon tohoto města.“

Muž zastavil svého koně.

„A druhý zákon?“

Everett se rozhlédl okolo. Přímo cítil neviditelné oči, které je sledovaly za záclonami oken okolních domů.

„Nemáme tu rádi cizince, kteří přijíždějí beze jména a o kterých nevíme, co u nás v Resolution hledají.“

Cizinci se v jeho tmavě žlutých očích nebezpečně zablesklo. Ale v okamžiku se ovládl a usmál se. Smála se jen ústa, oči zůstaly kovově chladné.

„Říkají mi Santiago. Možná mám i nějaké jméno, které mi dali rodiče… A v Resolution hledám jednoho muže.“

Šerif Everest přimhouřil oči.

„A z jakého důvodu?“

Muž jménem Santiago na okamžik zaváhal. Potom zalovil v levé náprsní kapse a vytáhnul malé kožené, už trochu zašlé pouzdro. Vytáhl z něj nadvakrát přeložený papír.

„Mám vzkaz pro Joshuu Logana, řekli mi, že se usadil někde tady v okolí. A abych vás trochu uklidnil…“ Podal mu složený dokument.

„Hm, šerif Dougherty z Diamond Lake…“ zabručel si pro sebe Everett, když si jej zběžně prohlédl. „Trochu ho znám, už to bude hodně starý pán. A tenhle papír napsal před lety…“

Pak se pustil do podrobnějšího čtení.

„Dobrá, tady se píše, aby vám všichni poskytli podporu, protože jste byl vyslán jako zvláštní pátrač. Lovec lidí?“

Santiago se mrazivě usmál.

„To určitě ne, nejsem nic takového, ani vrah, ani nájemný pistolník. Třeba by se dalo říci, hledač spravedlnosti… A Joshuu Logana musím najít, je pro mne důležitý.“

„Určitě se s ním setkáte. Je to majitel ranče L v kruhu a viděl jsem ho dnes přijíždět se dvěma svými honáky. Ta tmavozelená bryčka, co stojí tamhle vzadu, je jeho. Ranč L v kruhu je půlhodinu cesty směrem na severozápad.“

Muž, říkající si Santiago, sáhl do náprsní kapsy a vytáhnul špetku nahrubo řezaného tabáku a nažloutlý kousek papíru. Několika prsty pravé ruky stočil v okamžiku docela úhlednou cigaretu. Šerif Everett ho pozorně sledoval.

„ Máte hbité prsty, cizinče. Doufám, že s vámi nebudou žádné problémy.“

„Buďte bez starosti, šerife, je to jen mezi mnou a Loganem. Opravdu mu musím jen něco vyřídit.“

Šerif pokrčil rameny.

„Dobrá, nesmíte mi mít za zlé, že si na vás dám trochu pozor. Přece jen, nejbližší soudce je až ve Fort Dodge a tady si  na nějaké dlouhé soudy moc nepotrpíme.“

Santiago lehce cvrnknul do střechy klobouku.

„Asi se ještě uvidíme.“ Pomalu se rozjel prašnou ulicí. Provázel ho zkoumavý pohled šerifa Everetta. Bylo jasné, že potíže určitě budou.

 

            SALOON, hrdě hlásal trochu křivě přitlučený nápis na jednom z trochu bytelněji postavených stavení. U dřevěného zábradlí byli na přímém slunci uvázáni tři koně a se svěšenou hlavou apaticky očekávali svoje jezdce.

Muž zastavil, pružně seskočil a přehodil uzdu přes vodorovné břevno. Mustangové, stojící u hrubé klády zastříhali ušima a snažili se dostat se co nejdále od podivné dvojice.

Santiago cosi pošeptal svému zvířeti do vztyčeného ucha a kůň téměř zkameněl. Měl patrně důkladnou indiánskou výchovu.

Symbolicky oprášil svoje tmavé kalhoty, mimoděk zkontroloval obě pouzdra na stehnech, zhluboka se nadechnul a otevřel létací dveře, lehce povrzávající v mírném průvanu.

Nízká místnost byla temná i v pozdním odpoledni.

Nálevní pult tvořilo jen několik hrubých fošen, položených na pěti dřevěných sudech. Dřevěná skříň v rohu fungovala jako sklad lahví. Na podlaze z vrzajících prken stálo několik nahrubo sroubených stolů, nepravidelně rozmístěných po místnosti. Židle okolo nic byly obsazeny asi z poloviny, bylo znát, že se ta pravá zábava ještě jaksepatří nerozproudila.

Debata v místnosti pomalu utichla a všichni přítomní otočili hlavy k nově příchozímu. Ve vzduchu bylo znát sílící napětí.

„ Dobré odpoledne, pánové,“ hlas muže v černém se rozlehl místností jako šlehnutí bičem. Jeho nažloutlé oči bleskurychle přejely nálevnu a zkušeně odhadovaly kvality několika mužů uvnitř. Usoudil, že od těch, kteří sem zašli na skleničku, mu nějaké nebezpečí nehrozí a uvolnil se. Muži u stolů se pomalu vraceli ke svým lahvím, skleničkám a rozehraným partiím karet.

Santiago došel až k nálevnímu pultu. Za ním se na něj nejistě usmíval kulatý hostinský, oblečený v poněkud těsné bílé košili, přepásaný už dávno nepranou zástěrou a s koltem, zasunutým za opasek širokých modrobíle kostkovaných kalhot.

„Čím vám mohu posloužit?“

Muž v černém se opřel lokty o pult a otočil se čelem do místnosti. Hosté u stolů po něm nejistě pokukovali, ale nikdo se nesnažil jej provokovat přímým pohledem.

„Nejprve pořádnou whisky a potom jednu informaci.“ Sáhl do malého váčku, který měl pověšený na krku a na hrubý pult položil zlatý nugget, velký jako nehet malíčku.

„Bude to stačit jako odměna za vaši ochotu?“

Hostinský vytřeštil oči.

„Zlato… Samozřejmě…“ Muži u karet znovu přestávali debatovat u svých stolů, ten malý kousek kovu všechny fascinoval.

„ Hledám muže jménem Joshua Logan. Je tu?“

Hostinský se mimoděk otřásl závanem chladu, který ucítil z jeho hlasu.

 „Ano, je. V zadní místnosti má rozehranou partii pokeru s rančery z okolí. Obsluhuje je tam moje pomocnice, hned přijde, zatím se můžete napít.“

Na nálevním pultu přistála sklenice téměř plná zlatavou tekutinou.

„Dobrá,“ pochválil.

„A proč chcete…“ začal hostinský, ale zmlkl, když se podíval do jeho očí.

Létací dveře se znovu otevřely a dovnitř vstoupil šerif Everett. Rozhlédl se a pak zamířil přímo k nálevnímu pultu, kde se nenuceně opřel lokty. Zlatá šerifská hvězda matně svítila v pološeru.

„Přišel jsem se pro jistotu podívat. Jime, nalej mi taky jednu.“ Mávl rukou na hostinského, který je oba trochu nechápavě pozoroval.

„Slíbil jsem vám, šerife, že nebudu dělat žádné potíže.“ Everett pokrčil rameny a posunul si klobouk více do týla.

„Řeknu vám přímo, že z vás nemám příliš dobrý pocit a nechci nějakou střelbu z důvodů, které nechápu.“

„Nemusíte se bát, nebude se střílet, alespoň ne v této chvíli.“

Dveře vzadu se otevřely a do místnosti vstoupila dívka s prázdným tácem v ruce. Muži znovu ztichli a nepokrytě ji hltali očima. Sám šerif si mimoděk uhladil vlasy a narovnal si klobouk na hlavě. Dívka pohledem spočinula na nově příchozím cizinci a usmála se.

Byla oblečená v tmavomodrých šatech, sice trochu sepraných, ale čistých a upravených. Měla oválný, trochu kulatější obličej a nebesky modré oči, které se na svět dívaly s jakousi klidnou shovívavostí. Černé havraní vlasy jí v bohatých spirálách padaly až na ramena a nad levým uchem v nich měla zasunutou bílou růži. Vyhlížela jako jedna z těch krasavic, které žijí na farmách americko-mexického pohraničí. Ale do těchto míst, plných drsných mužů jakoby vůbec nepatřila.

„Vyřiď panu Loganovi, aby přišel, až bude mít chvíli času.“ Přikývla, podívala se znovu na muže, říkajícího si Santiago a vrátila se zpátky do zadní místnosti.

V saloonu se znovu rozproudila volná zábava, ale ve vzduchu bylo cítit zvláštní napětí.

„Kdo mne ruší ve chvíli, kdy mám tak dobře rozehranou partii?“ ozval se nepříjemně skřípavý hlas a ve dveřích se objevil menší muž s počínajícím bříškem. Oblečen byl jako typický rančer v tmavé košili a kožené vestě s bílým kloboukem, posunutým až do zátylku. Jeho tvář byla narudlá nejen vypitým alkoholem, ale i potlačovaným vztekem. V pravé ruce držel vějířek pěti už hodně používaných karet.

Santiago se pomalu odlepil od pultu s poněkud vystrašeným hostinským. Šerif Everett se napřímil a pomalu posunul ruku blíž k pouzdru na boku.

„Já.“ Slovo prásklo do náhlého ticha.

„Neznám vás, co ode mne vůbec chcete?“ Logan pronesl svoje slova s arogancí, ale byla znát jeho nejistota a strach.

„Chtěl jsem vás jenom vidět a podívat se vám do očí. Nebojte se, slíbil jsem šerifovi, že se tu dnes nebude střílet a slovo držím.“

Joshua Logan sjel rukou k pažbě revolveru.

„Ani vy tahat zbraň nebudete,“ zahřměl cizincův hlas. „Neznáte mne, protože jste mne viděl jednou před mnoha lety. Diamond Lake a Holmanův ranč, vzpomínáte si?“

Rančer zavrtěl hlavou, ale pak se najednou s jeho tváří stala velká změna. Celý se jakoby zhroutil do sebe, jeho tvář zpopelavěla a ruce se roztřásly.

Cizinec pokračoval.

„Mysleli jste si, vy a vaši společníci, že jste navždy umlčeli všechny, jenže jste zapomněli na jednoho jedenáctiletého kluka. Přežil díky hodným lidem a zasvětil svůj život pomstě. Nechci vás zabít, alespoň ne dnes a tady. Chci jen, abyste věděl, že jsem na světě. Váš život se od dnešního dne změní, budete se bát, probouzet se v noci a za každým rohem vidět svoji smrt. Budu vaší noční můrou, vaším černým svědomím. Jednoho dne se znovu potkáme. Kdy to bude, nevím já, ani vy. Ale sejdeme se znovu, to vám mohu slíbit.“

Odmlčel se a otočil se zpátky ke své sklenici, jakoby bylo vše podstatné už řečeno.

„Ale tohle přece nejde, šerife, vy jste…“ třesoucí se hlas jako kdyby ani nepatřil mocnému rančerovi.

Everett zavrtěl hlavou.

„To je záležitost jenom vás dvou. Nic nezákonného se tu nestalo.“

„Vyhrožoval mi!“

„Já jsem nic neslyšel.“

Logan se rozhlédl po nečitelných tvářích okolo. Pak se rychle otočil a zabouchl za sebou dveře do pokerové místnosti.

Všichni si slyšitelně oddechli.

„Díky, šerife.“ Everett si přejel čelo rukou.

„Asi vás chápu. Tušil jsem, že rančer Logan je darebák, ale neměl jsem na něj nic, za co bych ho měl nějak postihnout. Že se ke svým lidem chová bídně, to se všeobecně vědělo. Všiml jste si, že ti dva jeho honáci, co s ním přijeli a sedí tamhle vzadu, pro něho nehnuli ani prstem.“ Santiago přikývnul.

„Zbabělci…“

Šerif si promnul bradu.

„A co vy?“ Cizinec se zamyslel.

„Vyřídil jsem, co jsem chtěl, vyrazím dál, k horám a najdu si nějaký nocleh pod hvězdami.“

„A Logan?“

„Vím o něm a on ví o mně. Bude to pro něj větší trest, než kdyby hned skončil svoji pozemskou pouť.“

„Ten Diamond Creek…“ Santiago rezolutně mávnul rukou.

„Nechci o tom mluvit. Pět mužů kdesi na Západě, kteří se provinili na nejlepší rodině tím nejhorším… Sbohem, šerife.“

Lehce pokynul rukou a prošel létacími dveřmi zpět na prašnou ulici Resolutionu.

 

Zarazil se. U jeho černého koně stála dívka ze saloonu, hladila ho po krku a prsty probírala jeho tmavou hustou hřívu. Dělalo mu to opravdu dobře, protože přivíral oči a lísal se k dívce velkou hlavou jako pes. To ho zaujalo, protože jeho mustang si od lidí držel odstup, lidé okolo to vycítili a vyhýbali se mu.

Podívala se na něj.

„Chci jet s tebou.“

Zavrtěl hlavou.

„Raději jezdím sám, moje cesta Západem je příliš nebezpečná. A potom, ty jsi tu doma, ne?“

Zamračila se a pohrdavě si odfrkla.

„Kde jsem doma, nevím. Jako dítě mne před deseti lety našli nedaleko odtud s rozbitou hlavou a přivedli mne zpět do života." Rozhrnula vlasy a Santiago s úžasem zíral na dlouhou klikatou narůžovělou jizvu.

" Nikdo nevěděl, co se stalo a kde jsou mí rodiče. Zůstala jsem tady, neměla jsem stejně kam jít.  Hostinský se o mne trochu stará, ale musím si odpracovat všechno, co dostanu. Už mne často napadlo, abych zjistila, co jsem vlastně zač a ty jsi mi přišel právě vhod. Jsme na tom skoro stejně.“

„Ale umíš jezdit na koni, střílet a nebojíš se nepohodlí?“ Usmála se zářivým smíchem.

„Umím střílet jako Indián, koně mám vzadu ve stáji a nepohodlí si užívám už dlouho.“

Rozhodl se.

„Dobrá, uvidíme. Počkám na tebe za městem, ale čekám jen půl hodiny.“

„Děkuji, nebudeš litovat, já ti nebudu na obtíž.“

Vyšvihnul se na koně, který svého pána přijal s radostným zařehtáním. Dobrá, pojedeme ve dvou, alespoň nějakou chvíli, uvidíme.

„Mně říkají Santiago. A ty máš nějaké jméno?“

Dívka se trochu zarazila.

„Když mne našli, v horečkách jsem vykřikovala jedno jméno, takže si mysleli, že se tak jmenuji. Asi to tak nebude, ale už jsem si zvykla.“

„Tak jak se jmenuješ?“

„Salma.“

„Jenom Salma?“

„Ne, přidali mi ještě jedno jméno, díky mé zálibě nosit ve vlasech bílý květ. Takže se jmenuji Salma Blanco.“

„Dobré jméno, líbí se mi.“

Pokrčila rameny.

„Určitě se jmenuji nějak jinak, možná mám někde rodiče, kteří mne hledají. I proto se chci dostat z Resolution pryč.“

„Tak nezapomeň, Salmo, čekám půl hodiny za městem.“ Cvrnkl do klobouku.

Zvonivě se rozesmála.

„Ani nebudeš muset čekat tak dlouho, Santiago…“

Odběhla do domu.

Santiagovi se na rtech usadil mírný úsměv.

Co mne asi čeká v dnech příštích…
Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
Flaubert

Komentáře

  • Salma BlancoSalma Blanco Komentářů: 210
    Jerry, ty lumpe! Ale děkuji a jsem poctěna kiss

    Spravil jsi mi náladu, padla na mě nějaká depka a už je pryč. laugh

    Díky!
    The world needs more cowboys.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,675
    Tak to byl přece záměr, složit hold spisovatelce westernů... wink Upřímně řečeno, celá povídka se docela vyvíjela, původně jsem měl v hlavě něco jiného. Ale přesvědčil sem se, že western není vůbec žádná legrace, šlo to ztuha. Možná sis všimla, že jsem touhle povídkou prozradil, co asi zamýšlím dál s začátkem delšího psaní jménem Santiago. V každém případě mne to velice bavilo a jsem rád, že jsem tě mohl potěšit a vylepšit náladu.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.