Taxi

jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,675
upraveno 26. říjen 2014 v Povídky
„ Prosím vás, za chvíli mi letí letadlo, potřeboval bych nutně na letiště. A autobus mi ujel před nosem,“ spustil na mne muž v tmavém plášti a skoro si u staženého okénka mého taxíku kleknul. Oddychoval při tom jako lokomotiva. Mohlo být mu tak okolo čtyřiceti, možná o trochu víc. Měl tmavé, skoro až černé oči bez nějakého výrazu, vysoké čelo a hodně vystouplé lícní kosti. Okolo zarudlého obličeje se mu neposlušné kroutily tmavé vlasy.

„Ale tak si nastupte,“ pozval jsem ho do vozu, ani nevím proč, protože svou vizáží se mi jaksi nezdál. Ale náš zákazník, náš pán a na letiště můžu udělat dobré rito.

Na mužově tváři se objevil úsměv, otevřel zadní dveře a posadil se na sedadlo. Tmavý kufřík položil vedle sebe, ale stále si jej jednou rukou lehce přidržoval.

Podíval jsem se narychlo do zpětného zrcátka, vyhodil blinkr a vyrazil po Evropské třídě směrem k ruzyňskému letišti. Naštěstí v tuhle noční dobu už nebyl takový provoz, takže se jelo docela dobře. Jen jednou nějaký nepozorný řidič zazmatkoval a vyjel z vedlejší silnice bez rozhlédnutí.

„Na další křižovatce zahnete doprava,“ řekl náhle můj pasažér, když už jsme byli na polovině cesty.

Zarazil jsem se.

„Ale pane, k letišti musíme pořád rovně, to se asi pletete.“

„Řekl jsem vpravo a nedělejte hlouposti.“

Otočil jsem hlavu. V prvním okamžiku jsem si myslel, že ta pistole, kterou drží v ruce je jen hloupý vtip. Když jsem se mu ale podíval přímo do jeho očí, byly stále naprosto bez nějaké emoce. Ten muž byl opravdu odhodlaný udělat všechno. Tak to opravdu nebyl žert. Trvalo to jen pár okamžiků, ale připadalo mi to jako celá věčnost. Nemohl jsem se soustředit na jízdu a všechno jsem dělal jen jako stroj. Žaludek se mi sevřel a svět okolo dostal docela jiný rozměr.

Na další křižovatce jsem poslušně zabočil do úzké uličky. Byla úplně liduprázdná a na jejím konci stál zaparkovaný bílý, už pořádně ojetý bílý favorit.

„U toho auta zastavíš a přestoupíme si.“ Muž přešel na suverénní tykání.

Zastavil jsem těsně za favoritem a zůstal sedět na sedadle. Pokusit se o útěk se mi zdálo přece jen trochu riskantní, ale odjet kamsi s cizím vozem nebylo o nic lákavější.

„Podívejte se, pane,“zkusil jsem vyjednávat. Jestli potřebujete peníze, tak jsou tady v té tašce, nebo si klidně vezměte moje auto. Já stejně nemám dobrou paměť na tváře, kdyby se mne někdo ptal…“

Muž se přesunul za mne, přiložil mi k hlavě pistoli a řekl jediné slovo.

„Ven!“

Neochotně jsem se soukal ven z auta, mého jediného místa jistoty. Rozhlédl jsem se okolo, všude bylo pusto a prázdno. Slepá ulice, to určitě nebyla náhoda.

„Běž k tomu druhýmu autu,“ poručil mi muž a k nohám hodil kroužek s klíči.

„Tak hejbni kostrou a seber je.“

Mlčky jsem se sehnul a zvedl klíče ze země.

„Odemkneš vůz, otevřeš vzadu a teprve až ti řeknu, tak nasedneš. A nic na mne nezkoušej, jasné?“

Přikývl jsem, co jiného se taky dalo v téhle situaci dělat.

Odemkl jsem dveře. Muž nastoupil a pistoli držel stále nebezpečně napřaženou. Zdálo se, že s ní umí zacházet.

„Tak a teď vlez dovnitř.“

Pokrčil jsem rameny a sedl si rezignovaně k volantu. Muž se posadil přímo za mne, kufřík pohodil vedle sebe na sedadlo a zabouchl dveře.

„Zavři a jedeme.“

„A kam,“ zeptal jsem se. Žádný nápad, co udělat, nepřicházel.

„Ven z Prahy, směrem na Jílové.“

Zhluboka jsem se nadechl. Opravdu jsem neměl jedinou chuť vydat se na nějakou podobnou nejistou cestu. Jenže teď se mne na můj názor nikdo neptal.

Kilometry ubíhaly a nic se nedělo. Zkusil jsem nenápadně nějak pomoci osudu. Několikrát jsem překročil povolenou rychlost a jednu křižovatku projel dokonce na červenou. Vysloužil jsem si bolestivé dloubnutí hlavní mezi žebra.

„Přestaň!“

Rezignoval jsem a zaobíral se tím, co bude dál. Asi nebude snadné, spoléhat se na cizí pomoc, z toho svrabu se budu muset dostat sám.

Občas jsem se nenápadně podíval do zpětného zrcátka, ale z mužovy tváře se nedalo vyčíst vůbec nic.

Když jsme vyjížděli z Prahy, vytáhl muž z kapsy kabátu krabičku cigaret a zapalovač. Pistoli si položil do klína a zapálil si.

Znervózněl jsem a ucítil studené kapky potu, stékající po zádech.

Mozek se mi začal pomalu zase rozbíhat. I ta doba, kterou jsem před lety strávil v laskavé péči vojenského útvaru u průzkumné jednotky, mi byla dobrá k tomu, že mi zůstala docela dobrá vizuální paměť a taky postřeh.

Proto se mi najednou začalo zdát, že tu něco není v pořádku. Jakoby se ten muž snažil dělat ze sebe někoho docela jiného. Všiml jsem si něčeho zvláštního. Můj podivný spolujezdec totiž nebyl schopen pohybovat očima a panenky mu zůstávaly stále uprostřed oka. Pokud se chtěl podívat někam stranou, musel otočit celou hlavou. Cigaretu, kterou kouřil, si přikládal ke rtům v naprosto pravidelných intervalech, ale nikdy přitom nevtáhl kouř do plic. Pomalu se začal potit a středem čela mu stékala kapka světle zeleného potu. Nesetřel ji.

Teď už muselo být dost dlouho po půlnoci a my jsme mířili někam do brdských lesů. Projeli jsme okolo směrové tabule Štěchovice 6 km.

„Kam pojedeme,“ ozval jsem se přiškrceným hlasem. Přece jen už jsem toho začínal mít dost.

„Už tam budeme, dočkáš se.“ Muž se rozhlížel okolo sebe do tmy.

„Tady vpravo bude lesní cesta, tam zahneš a pojedeš asi pětset metrů. Zhasneš světla a pojedeš dál jen na parkovací. Pak ti řeknu, co máš udělat dál.“

Tak, prolétlo mi hlavou, to není zrovna nejlepší konec života, skončit někde uprostřed lesa s dírou v čele a nad sebou pár decimetrů hlíny. Ten pán za mnou vypadal docela odhodlaně na to, že by něco podobného provedl.

„Teď,“vyhrknul podivný pasažér. „Uhni sem!“ Opravdu, vedla tam úzká, křivolaká cesta mezi stromy, pravděpodobně ji používali lesní dělníci ke stahování dřeva.

„Je tam zákaz vjezdu,“zmohl jsem se na chabý odpor.

„Jeď,“ přikázal mi muž a významně zvedl pistoli. I ta mi najednou připadala nějaká podivná a vůbec to vše vyhlíželo jako nepěkný sen.

Zabočil jsem na blátivou cestu a vjel do kolejí, vytlačených v lesní půdě těžkými koly. Stromy okolo působily strašidelně a tma byla tak hustá, že by se dala krájet na kusy.

Horečně jsem hodnotil svoje šance na obranu. Můj únosce měl sice pistoli, ale jinak nevypadal na příliš silného a obratného. Výhoda by snad byla v momentu překvapení a problém v náhlém chvatu dozadu za sebe…

„Na ty svoje nápady si nech zajít chuť,“ ozvalo se za ním. Ten muž určitě odhadnul moje myšlenky. Tak tohle byl opravdu konec. Střela z pistole je přece jen rychlejší než sebeobratnější ruce…

„Stůj!“ vykřikl fistulovým hlasem můj pasažér. Přišlápnul jsem brzdu tak silně, až motor zhasnul.

Ohlédl jsem se na zadní sedadlo. Muž tam seděl ztuhle s otevřenýma očima a napřaženou pistolí, jako kdyby se mu tam posadila poněkud morbidní loutka s výlohy.

Najednou jsem si všimnul, že na té malé pasece nejsme sami. Přímo naproti mně stálo cosi podivného, podobného nejspíš nějaké dodávce ze začátků automobilismu. O přední kapotu se ležérně opírali dva muži v pracovních overalech. Jeden z nich držel v ruce jakousi trubku a jeho kolega mi přátelsky pokynul. Šířilo se od nich příjemné namodralé světlo.

Ztuhle jsem se vysoukal od volantu a v hlavě jsem měl naprosté prázdno.

Oba muži si byli podobní jako dvojčata, odlišovali se jen tím, že ten s trubkou v ruce měl na prsou žlutý trojúhelník a ten druhý zase červený kruh.

Ten s trubkou v ruce přišel k opuštěnému favoritu, kterým jsem přivezl svého záhadného cestujícího. Ten seděl na zadním sedadle a ani se nepohnul.

Ten s červeným kruhem na overalu se ke mně otočil.

„Asi ti budeme muset leccos vysvětlit. Totiž, všechno je asi tak. Jestli nevěříš na existenci mimozemských civilizací, tak od tohoto okamžiku už můžeš.“

„To myslíte opravdu vážně?“ Už jsem nevěřil vůbec ničemu, snad ani tomu, že se mi to všechno nezdá.

Muž s červeným kruhem se na něho usmál.

„Dobrá, začnu zeširoka. Opravdu nejsme ze Země, ani my, ani tenhleten krám, co jsi sem přivezl.“

Muž se žlutým trojúhelníkem, který něco kutil u opuštěného favorita se narovnal a mávnul rukou.

„Je to tak, jak jsem si myslel. Vyhořel modrý a bílý obvod, je to tam na škvarek. To tady neopravíme, šoupneme ho na základnu.

Něco cvaklo. Muž se ze zadního sedadla vysoukal ven a zůstal ztuhle stát.

„Opravdu s ním nemůžeš něco udělat?“ zeptal se muž, který mluvil se mnou.

„Tak si to poslechni sám, tohle už je na generálku, sáhnul ten druhý mému pasažérovi někam za zátylek.

„Parní stroj vynalezl Napoleon Bonaparte Třetí v roce 1999,“promluvil dívčím hlasem. „Největším římským vojevůdcem je John Rambo,“ tahle věta byla pronesena hlubokým sametovým tónem.

„Opravdu, nic se nedá dělat. Vypni ho, zavoláme servisní loď,“řekl muž s modrým kruhem.

„Co to má všechno znamenat,“odvážil jsem se zeptat.

„Dobrá, všechno ti řeknu. My pocházíme z planety Alquir, která obíhá okolo hvězdy, které vy říkáte Alfa Centauri. Na vaši planetu jsme narazili náhodou, před padesáti vašimi lety, protože naši věci byli přesvědčeni, že život je i jinde. A naše přístroje zaregistrovaly umělý atomový výbuch tady u vás, Hirošima…

Od té doby monitorujeme veškeré rádiové, televizní a rozhlasové vysílání, všechno tu máte natolik primitivní, že to pro nás není problém. Víme o vás všechno, dokonce i naše podoby jsou vytvořeny podle televizních filmů. Náš skutečný vzhled by se vám asi nelíbil.

Původně jsme se s vámi chtěli zkontaktovat už dávno, ale naše vědecká rada to zamítla. Vaše civilizace ještě není na takovém stupni vývoje, aby nejen brala, ale i dávala. Takže jsme se zatím omezili jen na dálkové pozorování a do vašich problémů nezasahujeme. Svoji základnu máme vybudovanou v podzemí jednoho bezejmenného ostrova v Indickém oceánu. A mezi vás jsme poslali jen monitorovací jednotky, jako je tahle,“ zlehka kopl do jeho holeně. Kovově to zazvonilo.

„Samozřejmě, je to robot. Chodí mezi vámi a sbírá informace. Je naprosto autonomní a dokonce ani pitva, provedená vaší technikou, by nic neodhalila. Jenže zrovna od něj začaly chodit zmatené zprávy, tak jsme se rozhodli ho stáhnout a opravit. Dostal za úkol, dopravit se sem, na tohle místo. Ale u nás nějak neuvážili, že mu sice přichystali automobil, ale že nemá v obvodech znalost jeho řízení. Takže to muselo dopadnout nějak takhle a my se jen děsili, s kým sem přijde. Mimochodem, nic by se ti nestalo, podívej,“ vzal pistoli z robotovy ruky.

„Vidíš, je sice dokonalá, ale nestřílí. Má plnou hlaveň, bez otvoru. Všichni naši roboti mají v obvodech, že nesmí člověku ublížit. Už jsi zavolal do servisu?“ zavolal na druhého muže. Ten se klepnu do hlavy a začal něco vyklepávat prsty na krabičce u pasu.

„Zvláštní, u nás tak zapomnětlivý nebyl, asi to tu odkoukal,“usmál se muž s červeným kruhem.

„A proč jmi to všechno říkáte? Nebojíte se, že se celá ta vaše věc prozradí?“ Připadal jsem si, jako kdybych o tom všem jen četl v nějaké povídce. Ale bylo to až nepříjemně skutečné.

„To máš tak, zkus někde vyprávět, že tě stopnul robot z Alfy Centauri a ty jsi ho vezl do lesa za Prahu na generální opravu…“

„Už tu bude,“ ozval se ten druhý. Nejdřív se nedělo nic a pak se najednou na pasece objevila podivná stavba, ze všeho nejvíc podobná dosti zchátralému dřevěnému srubu.

„Dokonalá kamufláž, že? Museli jsme vymyslet něco hodně nenápadného. Kdybychom chtěli přistát třeba v Africe, byla by to slaměná chýše. No nic, jdeme na to.“

Druhý muž zatím něco připojil k robotově zátylku. Ten se prkenným mechanickým krokem vydal přímo k podivnému srubu. Muž se žlutým trojúhelníkem šel za ním s jeho kufříkem.

„Co je uvnitř?“ zeptal jsem se.

„Ale, má tam dobíječku a nějaké náhradní díly…“

Ve dveřích srubu se objevil třetí, zase úplně stejný muž, tentokrát označený bílou vlnovkou.

„Měli jsme trochu problémy se startem, tak to trvalo trochu déle. Tak co tu máte?“

„Ale, jednu generální opravu,“ ukázal muž trojúhelníkem na prsou. Technik ve dveřích pokýval hlavou.

„Tyhle modely mají moc velkou poruchovost, asi budeme muset vyměnit celý strojový park. Tak se mějte, my pojedeme,“ zamával, nasměroval robota do dveří srubu a v okamžiku byla paseka zase prázdná.

„No, a my vyrazíme taky. Máme ještě jeden podobný problém v Buenos Aires. Jo, tohle naše vozítko při startu vyzařuje trochu radioaktivity, nám to nevadí, ale ty už odtud radši běž.“

Zarazil jsem se.

Zavedli jste mne až sem, jak se dostanu zpátky a co tady tenhle ten…“ ukázal jsem na opuštěné auto s otevřenými dveřmi.

„Vidíš, málem bych zapomněl. Už mne ta zapomnětlivost dostala taky. Ten favorit je tvůj, za to, co jsi musel vydržet dnes v noci. Všechno důležité máš tady,“podal mi silnou bílou obálku. Neboj se, jsou pravé a přepsané na tvoje jméno podle vašich zákonů, pro nás to není problém. Tak ať ti slouží. Nekoukej na jeho vzhled, je malinko upravený, bude fungovat bez problémů tak třista tisíc kilometrů, jen s ním nejezdi do servisu… Tak, už musíme zmizet. Radši už jeď, by se ti tady nestala nějaká nepříjemnost.“ Pokynuli mu rukama.

„Vy si tu podáváte ruce na rozloučenou, to my udělat nemůžeme, nebylo by to pro tebe příjemné.“

Nervózně jsem se usmál. Bylo toho opravdu dnes trochu moc. Nasednul jsem, zacouval a jako ve snu se vrátil lesní cestou zpět na liduprázdnou silnici.

Tam jsem zastavil, vystoupil a zhluboka se nadechnul. Snad poprvé za pětatřicet let svého života jsem zatoužil po cigaretě…

 

Nad lesem se objevila slabá namodralá záře. Pak se nad něj vyhouplo podivné těleso, snad nejvíc podobné jakési staré dodávce. Na okamžik zůstalo stát na místě a pak zmizelo na jihozápad. Směrem na Buenos Aires…

Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
Flaubert

Komentáře

  • williwilli Komentářů: 468
    Tak tohle je příjemné čtení. Jestli bych v tom snad měl něco hledat, tak bych řekl, že v první části je to o trochu napínavější. Od okamžiku, kdy se tam objeví mimozemská dvojčata je to už volnější.

    Kdybys tomu chtěl udělat pokračování, mohlo by to být něco jako "Muži v černém - po česku".

    Řekl bych, že naše folklórní prostředí by tomu mohla dát nový rozměr.

    laugh
  • RolandmanRolandman Komentářů: 4
    Souhlasím :) dobře se to četlo a líbilo se mi, že mimozemská rasa nebyla agresivní a nikoho nezabíjela jak bývá zvykem. Už mě dokonce napadlo pár témat pro pokračování laugh
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,675
    Klidně, já na to nemám copyright, pokračování bych jenom uvítal. Taky už mne to napadlo, něco napsat dál, ale kdyby na to byl čas.yell
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.