Setkání

jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,675
upraveno 17. srpen 2014 v Povídky
Přece jen už je to pár let, ale věřte mi, dost často si ještě dnes na tenhle den vzpomenu…

 

Tenhle pátek byl stejný, jako mnoho jiných pátků před ním. Bylo to fajn, dva dny volna.

Prošel jsem se podvečerním náměstím, mrkli jsme na sebe s pískovcovým Poseidonem uprostřed stříkající kašny a znovu jsem zvednul hlavu k plechovému rytíři Rolandovi na špičce radniční věže. Určitě mi nenápadně pokynul svým kopím...

Restaurace U modrého medvěda si zachovala svůj ráz od doby, kdy jsme ji objevili jako nezvedení studenti stavební průmyslovky v dobách, kdy pivo stálo dvě koruny čtyřicet a pan Vejtasa, kralující nejen za pípou, ale i v celém lokálu byl o pěkných pár let mladší než dnes. Dokonce tam v dávných dobách opravdu na zdi visela jakási namodralá chlupatá kůže, o které pan šéf tvrdil, že je to medvěd, kterého zastřelil ve slovenských horách.

Pustili se do ní moli, tak ji za našich mladých let slavnostně snímali z čelní zdi a po čase někdo přinesl opelichaného plyšového medvěda, který dodnes seděl na skříňce s lahvemi alkoholu.

Sešel jsem z náměstí boční ulicí k malé předzahrádce a už se těšil na jedno lehce orosené pivo natočené zkušenou rukou mistra výčepního.

„Ahoj, Jirko, věděl jsem, že se tě tady dočkám,“ ozvalo se za mnou a já se prudce otočil.

Toho člověka, který seděl na jedné z dřevěných židliček před restaurací, jsem nejdřív nepoznal a považoval jsem ho za jednoho z bezdomovců, kteří tu na příchozích vyžebrávali malé pivo. Ale podle hlasu už jsem byl doma.

Josef Fischer, všemi zvaný Chosé. Dokonce i jeho rodiče mu tak začali říkat. Poprvé jsme se viděli při nástupu do prvního ročníku stavební průmyslovky a celou dobu studia jsme spolu seděli v jedné lavici. Stala se z nás nerozlučná dvojice, jezdili jsme trampovat, líbily se nám stejné dívky. Chosé měl ale nespornou výhodu v tom, že pro ně byl mnohem atraktivnější. Černovlasý, s vypracovanou postavou a pod nosem si pěstoval úzký knírek. Opravdu španělský typ, takže přezdívka na něj opravdu seděla.

A dnes jsem nevěřil svým očím. Se smutným úsměvem se na mne díval člověk nejméně o třicet let starší. Hlava bez jediného vlásku, propadlé tváře, pergamenová bledá kůže. Oblečený v pomačkaném obleku, který byl šitý na někoho mnohem objemnějšího a v ruce dřevěnou hůlku.

„Proboha, Chosé, já tě nemohl poznat, co se to s tebou stalo?“

Mávnul rukou, podobnou ptačímu pařátu.

„Teď už je to dobré, už mne přestali léčit. Za poslední rok jsem toho prožil hodně. Víš, rakovina je svinstvo, zvláště tahle moje. Šlo to hodně rychle a přišli mi na ni pozdě. Začalo to slinivkou a teď už to je všude. Doktoři se sice snažili tvářit optimisticky, ale já se tipuju tak na tři týdny života. Zatím mi to jde se jakžtakž pohybovat, takže jsem se rozhodnul srovnat se se životem a vyřídit všechno, dokud to půjde. Chtěl jsem tě ještě naposledy vidět a na chvíli si popovídat.“

Ztěžka vstal.

„Půjdeme dovnitř? Pana Vejtasu jsem už dlouho neviděl…“

„Jasně, jsem rád, že tě vidím,“ pokusil jsem se odpovědět nějakou otřepanou frází a při tom mi v hlavě běžely spousty vzpomínek a taky otázek.

Nějakou náhodou jsme se spolu dostali i na stejný vojenský útvar a prožili dva zelené roky. Jako absolventi stavební průmyslovky jsme se dostali na jedno z nejutajovanějších míst ve vojenském prostoru v šumavských lesích. Skoro půlrok jsme pomáhali stavět a poté i udržovat kopii americké vojenské základny, vystavenou do všech detailů, na které se pak učily svoje postupy i útočné jednotky prvního sledu, určené k invazi za západní hranice.

Skončila nám vojna, oba jsme se vrátili zpátky domů a zjistili, že Ivana Bartáková, na kterou jsme si dělali nárok oba, dala přednost Chosému. Brzy měli svatbu, do toho pak přišlo cinkání klíčů na náměstích a manželé Fischerovi z našeho města zmizeli někam pryč.

Pan Vejtasa ho poznal na první pohled.

„Kruci, Chosé, ty jsi nám nějak zestárnul! Jak je to dávno, co jsme se viděli naposledy, já už myslel, že jsi umřel!“

Chosé se usmál.

„Zatím, ještě ne, ale už to dlouho nebude trvat.“ Hostinský zvážněl. „Blbej život… Tak co si dáte, pánové? Chosé, co můžeš?“

„Já už můžu všechno, pane Vejtasa.“

„Takže pivo, to je lék, že?“ Sledoval jsem ho, jak odchází k výčepu a kroutí hlavou.

Posadili jsme se. Bylo tu skoro prázdno, obchody nějak nešly.

„Tak tě tu vítám, povídej, co jsi dělal, jak ses měl,“ podal jsem mu ruku. Měl ji suchou a horkou. Podíval se na mne, ale jeho pohled šel nějak skrz, někam do dálky.

„Hele, Jirko, dneska už je to všechno jinak, ale musím ti něco vyprávět, mělo by být mezi námi jasno alespoň teď.“

Tohle jsem vůbec nechápal. S čím to Chosé přišel?

„Nech mne chvíli povídat.“

Pan Vejtasa přinesl dvě napěněné sklenice piva.

„Pánové, ty jsou na mne, jsem rád, že jste ke mně oba našli cestu.“

Chosé poděkoval pokývnutím a pak se zhluboka nadechnul.

„Určitě si vzpomeneš na druhý ročník na škole, kdy jsme zdobili nástěnku k výročí osvobození a zapichovali jsme tam ty různé rudoarmějce a vlaječky?“ Přikývnul jsem a vůbec mi nebylo jasné, kam míří.

„Tenkrát ses hrozně rozčílil, že kus republiky osvobodili i Američané a připíchnul jsi tam i nějaký snímek amerického vojáka a vlajku s hvězdy a pruhy.“

Samozřejmě, vzpomněl jsem si, v té době jsem byl horlivým čtenářem knih o druhé světové válce a tohle mne opravdu naštvalo.

„Tak a toho tvého díla si někdo všimnul a někomu o tom řekl. Ještě ten týden na mne v ředitelně čekali dva pánové v oblecích. Jeden z nich jakoby z oka vypadnul francouzskému herci Jeanu Maraisovi a ten druhý vypadal jako obyčejný úředník. Ten první se představil jako kapitán Růžička a řekl mi asi to, že ty ses projevil jako nepřítel našeho zřízení a že bude nutné, mít tě pod kontrolou. Potřebovali, abych čas od času napsal jakousi zprávu o tom, jak ses choval, co jsi řekl a tak. Nejdřív jsem odmítnul, ale když mi předhodili, co všechno vědí o mém otci a co by se mohlo stát, kdybych s nimi nespolupracoval, kývnul jsem.“

Vytřeštil jsem oči, nechtělo se mi věřit, co tu slyším.

„Divíš se, že? Já se taky divil, když rovnou vytáhli nějaký papír, kde jsem se musel podepsat. V první chvíli mi prolétlo hlavou, že se pokusím je nějak ošidit a psát jim ty zprávy nějak učesané. Ale nebyli tak hloupí, řekli mi, že i mne bude ještě někdo kontrolovat, abych si moc nevymýšlel. Podepsal jsem i naprostou mlčenlivost, protože jsem ti to chtěl hned říci, co a jak.

Takže jsem v těch sedmnácti nad vším nějak mávnul rukou, protože, co takový kluk ví o STB a sledování nepohodlných osob.

S tím kapitánem Růžičkou jsem se pak nepravidelně scházel. Byl docela přátelský, pořád se tak zvláštně, jedním koutkem úst usmíval. Hodně se vyptával, pak to nějak sepsal a já to podepsal.“

Pivo před námi už mělo skoro spadlou pěnu, ale ani jednoho z nás nenapadlo se napít.

Zajímalo ho, co povídáš ve škole, věděl i o našem trampování a ptal se na podrobnosti, jak se tam chováš, jestli projevuješ sympatie ke Spojeným státům.

Snažil jsem se trochu kličkovat, ale věděl o tobě spoustu podrobností i odjinud.“

„Takže ty jsi vlastně na mne donášel?“ Nebyl jsem to schopný pochopit.

Pokrčil rameny.

„Když bych to nebyl já, byl by to někdo jiný, měli o tebe opravdový zájem. A když jsme se dostali na vojnu, přebrala péči o tebe vojenská kontrarozvědka. Proč myslíš, že jsme se dostali na tu fiktivní americkou základnu? Jen aby věděli, jak se tam budeš chovat. Vůbec nevím, co s tebou měli za úmysly, ale přesně věděli snad i to, kolikrát denně jsi byl na záchodě.

Byli se mnou jakžtakž spokojení, dokonce jsme se někdy sešli i v restauraci a ten kapitán za mne zaplatil oběd, nebo mi vrazil padesátikorunu do ruky.“

„Takže jsi byl dokonce i placený donašeč?“ To bylo na mne trochu moc.

„No jo, já to fakt tenkrát tak nebral. Ten Růžička mi pořád říkal, že nedělám nic špatného, naopak, že moje vlast na mne bude hrdá a takové hlouposti. Dokonce za mnou přijel i několikrát na vojnu, aby mi řekl, že jsou s mojí prací spokojení. Nevím, snažil jsem se co nejmíň ti uškodit, když jsem do těch problémů takhle vletěl já.“

Vzpomněl jsem si na zamítnutou přihlášku na stavební fakultu, na rány pendrekem při demonstracích v roce 1988, na slova jednoho ze zasahujících policistů: „ Hele, to je přece von…“ a na zvláštní kontroly na mém pracovišti, na podivné provokující kolegy…

„Uškodil jsi, dost. Ale co teď, teď už je všechno dávno pryč.“ Co jsem mu měl říci. Přede mnou seděl ubohý stín mého kamaráda, který má ten metr na stříhání už hodně krátký.

„No, a jak jsme se vrátili z vojny, sešli jsme se s tím kapitánem ještě asi pětkrát, ale už jen narychlo. Já byl jinde, ty jsi byl jinde. Tak to nějak potichu ukončili a přestali se o mne zajímat. Pak přišla sametová revoluce a měli jiné starosti.

Já si vzal Ivanu, sehnali jsme si bydlení jinde, narodila se nám dcera a já zkoušel na všechno zapomenout. Ani ona o ničem neví, povedlo se mi to před ní utajit. Ale zapomenout nešlo, pořád jsem měl pocit, že jsem ti zkazil život. Chtěl jsem za tebou přijít už dřív, ale najednou si tahle pitomá nemoc na mne začala dělat nárok a takhle jsem dopadl. Občas mne napadne, jestli to snad není nějaký boží trest…“

Nadechnul jsem se.

„Hele, Chosé, co kdybychom se na to vykašlali a nechali to tak. Co myslíš, že tady vyřešíme? Mám ti dát pár facek? Pomohl bych si? Možná tak za Ivanu, protože to byla hezká holka a ty jsi mi ji přebral.“

Poprvé se usmál. Ten úsměv mu zůstal dodnes, i když mu chybělo pár zubů.

„Pane Vejtasa, přineste nám čerstvé pivo, nějak jsme se zapovídali a tohle nám zvětralo.“

Povídali jsme si ještě pár hodin a na ten stín mezi námi jsme se snažili zapomenout.

„Budu už muset jet, vlak mi jede za necelou hodinu a Ivana by měla starost.“

Zvedli jsme se. Venku se setmělo a ochladilo se.

„Chceš doprovodit na nádraží?“

Chosé zavrtěl hlavou.

„Nechci, děkuju, zatím ještě funguju sám. Tak se měj a promiň mi to, jestli můžeš.“

Podal mi ruku a lehce mne plácnul po rameni.

„Jsem rád, že jsem tě viděl. Drž mi palce, ať to brzo skončí…“

Odcházel přes náměstí, až mi zmizel v šeru. Ohlédl jsem se na sochu pískovcového Poseidona a vypadalo to, jako kdyby pokrčil rameny.

 

Chosé se moc v odhadu nemýlil. Za necelý měsíc mi přišel dopis a v něm smuteční oznámení. Po dlouhé a těžké nemoci… Josef Fischer… pohřeb bude…

 

Pršelo, foukal vítr a bylo hodně nevlídno. Vykopaný hrob byl plný bláta a čtyři chlapi okolo mokré černé rakve se viditelně těšili na to, jak zalezou někam do tepla restaurace. Kněz si přidržoval čtverhrannou čepičku rukou a brebentil nějaká slova, která mu vítr bral od úst.

Ivaně to i po letech v černých jednoduchých šatech moc slušelo. Za ruku držela Chosého dceru, která v jedenácti letech byla hodně podobná své matce.

„Dík, Jirko, že jsi přišel,“ zašeptala mi.

„Byl to přece kamarád,“ odpověděl jsem a znělo to docela upřímně.

„Chosé byl fajn chlap…“ Přikývnul jsem…

Rozhlédl jsem se okolo. Hřbitov byl opravdu smutné místo. Pár sousedů, kněz s pomocníkem a jeden osamělý, trochu shrbený muž. Podíval jsem se pozorněji. Podoba s Jeanem Maraisem tu určitě byla…

Podívali jsme se na sebe. A pak se na mne ten muž usmál. Ale tak nějak zvláštně, jen jedním koutkem úst.
Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
Flaubert

Komentáře

  • Salma BlancoSalma Blanco Komentářů: 210
    Dobrý jako vždycky, Jerry!
    The world needs more cowboys.
  • williwilli Komentářů: 468
    Nevím, jak moc je toto z reálného života, ale cosi mi to hodně připomnělo. Něco obdobného prožila moje máma v posledním roce života. Ale to by bylo na dlouhé povídání, sem se to nehodí.

    Jako vždy, četlo se to samo.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,675
    Děkuji za vlídné kritiky. 

    Willi, je to z reálného života tak ze šedesáti procent a takových příběhů asi bylo víc.

    Mimochodem, když jsem to navečer dopsal a nemohl v noci nějakou dobu spát, obvykle se mi v té době objevují schopné literární nápady. A zčistajasna mne napadlo ještě několik vět na závěr.

    Předkládám k veřejné diskusi ještě dodatek, Co myslíte, stálo by za to něco takového tam ještě dopsat? 

    Ten úsměv jsem znal taky už mnoho let. Podíval jsem se zpátky na rakev, která pomalu mizela v mokrém hrobě. Chosé se už nikdy nedozví, že v té ředitelně jsem byl o hodinu dříve také já a že kapitán Růžička, nebo jak se vlastně doopravdy jmenoval, mi říkal téměř stejná slova.

    Svět je vlastně docela absurdní místo...
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • williwilli Komentářů: 468
    No, těžko říct. Vzhledem k tomu, že to zcela mění příchuť, která v člověku zůstane po přečtení (tedy alespoň ve mně), tak je na pováženou to takto změnit.

    Ovšem doba taková byla a klidně by ten příběh mohl být napsán takto.

    Jinými slovy je to stále výborné, ale pozor, už to není totéž. Je jen na tobě, jak si přeješ, aby to celé vyznělo. Nejde jen o dodatek pro dokreslení na závěr.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,675
    Jasně, willi, vím přesně, co jsi myslel. Doba to byla opravdu divná a mám tušení, že neskončila.

    Asi máš pravdu, že ten dodatek není vhodný. Přece jen by bylo dobré, mít kladného a záporného hrdinu, mít dva záporné, to vyznívá trochu pesimisticky.

    Takže, dobří lidé, ten dodatek neplatí!! laughlaugh
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373

    Dobré, dobré.smile Na začátku mě trochu rušil první odstavec - opakování jako: ...byl stejný, jako mnoho jiných …. jako obvykle jsem zvednul ... Jako vždycky se mi zdálo...

    Ale pak už to pěkně plynulo až do konce. Takže za mě spokojenost. wink

    Pokud jde o dovětek, já bych jej asi také nedával...

  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,675
    Děkuji za vlídnou kritiku. Pravda, ten první odstavec není to pravé, asi ho trochu upravím.

    A ten dovětek, to bylo vlastně jen na zkoušku, s tím, že žádný člověk není svatý, i když tak vypadá. Ale opravdu, nepatří to tam.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    On ten dovětek není špatný (použitelný rozhodně je), ale posouvá vyznění samosebou jinam než původní závěr. Někomu se ten posun může zamlouvat, mě ale víc sedělo to civilnější vyznění.smile
  • MarketaRMarketaR Komentářů: 695
    Konečně přečteno. ;) Je to jiný Jerry, než jsme zvyklí, ale pořád Jerry Mistr Pisálek. Od začátku mě to vyprávění chytlo a nepustilo až do konce, po přečtení po něm zbyl takový zvláštní melancholický pocit. Přenést mě do té atmosféry doby, kterou jsem nezažila a kterou si můžu jen představovat, jsi dokázal na výbornou. ;)

    A ten dovětek je takové zajímavé zpestření (jak jen se "příchuť" příběhu dokáže změnit za pomocí pár slov), ale vnímám ho spíš jen jako to zpestření. ;)
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,675
    Nezbývá, než poděkovat za taková slova, od nového Mistra to potěší dvojnásob.laugh

    Měl jsem už dlouho takový pocit, že něco podobného by mělo být napsáno, i právě pro to, že tuhle dobu mnoho lidí už nezažilo a stojí za to si ji připomenout.

    Těch závěrečných pár slov bylo opravdu jen takový bonbónek, až jednou vyjde kniha s mým souborným dílem, tak tam samozřejmě nebude. wink

    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • LucieLucie Komentářů: 404
    Já bych ten bonbonek do vydání souborného díla dala. / Samozřejmě pod čáru. / Jé to bude krásné Jerry Mungo : Soubor díla. Přála bych si jeden výtisk!

    Jinak já osobně jsou touhle tematikou trochu přesycena, nějak se mi víc líbí ty tvoje trempské povídky.wink
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,675
    laugh

    Taky se mi zdá, že už je takového tématu dost. Ale mám dobrou zprávu, jedna povídka z trampského okruhu už se rodí.

    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.