Roztančený pekař, nevrlý chirurg, studená kavárna

upraveno 22. říjen 2011 v Povídkář
Trafalgar café

1. kapitola

To ráno bylo pošmourné. Na podzim v Londýně nic neobvyklého. Jimmy vstával už o půl čtvrté. V šest až bude otvírat svou pekárnu musí být vše nachystané. Otevřel okno, aby se nadechl vlhkého vzduchu a pohledem pohladil stařičkou pramici, která se pohupovala na Temži. Rybaření byla, hned po pečení bagelů, preclíků a koblih, jeho největší vášeň. Už léta byl sám. A ryby mu byly věrnými němými společnicemi v jeho jednotvárném životě.
O pár bloků dál se na lakované posteli prudce posadil Frank. Už asi měsíc ho provází stále stejný šílený sen, ve kterém se po náhlé srdeční příhodě ocitá v rukou jednoho ze svých kolegů. Operace trvá nekonečně dlouho a vždy, když už se má probrat z narkózy, probudí se. Chvíli jen upřeně hledí před sebe. Pozoruje obraz s portrétem. Je to babička jeho ženy, usmívá se. Už osmdesát sedm let. Od doby, kdy ji takhle jako sedmnáctiletou, mladou, krásnou zachytil zamilovaný malíř, za kterého se i přes velké protesty svých rodičů tajně provdala. Její matka ji potom za to odvrhla. Proč na to myslí zrovna teď? Tikání hodin ho vrátí do reality. Pohlédne na prázdné lůžko vedle sebe, vzdychne, odloží propocené pyžamo a jen ve spodkách míří do koupelny. Čeká ho další den. Stejně šedivý jako ty před ním i ty, které ho teprve čekají.
Jimmy je pravým opakem Franka. Prozpěvuje si, když vymetá drobečky z prosklené výkladní skříně, aby nachystal čerstvou vonící záplavu nádherných tvarů sladkého i slaného pečiva. Drobečky pečlivě ukládá do papírového sáčku s emblémem pekárny. Večer je nasype holubům na Trafalgarském náměstí. Jejich krmení je úřady už několik let zakázáno, kvůli ochraně památek. Jimmy má však s holuby tajnou dohodu. Rozhodí drobky nenápadně kolem Nelsonova památníku a ptáci přiletí teprve,­ až když už mizí na rohu ve své oblíbené kavárně. On je potom ze svého místa u okna s láskou pozoruje.
Ve stejné kavárně u vedlejšího okna sedává Frank, pozoruje stejné náměstí jako Jimmy, jenže ho vidí jinýma očima. Přes modrošedý nápis Café se zdá celý svět ještě smutnější. Co je tohle za život. V práci má celý den před očima jen samé lidské tragedie, doma je sám, venku už zase prší a tady snad zapomněli zatopit, pomyslí si a stáhne hlavu níže mezi ramena, aby bradu zabořil hlouběji do roláku. Teď z něj jako obvykle bude necelou hodinku zírat na protější prázdnou židli a usrkávat černočernou kávu, kterou mu mlčky donesl mladičký pikolík Tim. Je to pro ně pro oba zvláštní každovečerní rituál. Za deset minut osm pak Tim stejně mlčky přinese účet, Frank na talířku nechá jeden a půl libry, zvedne se a mechanicky odejde domů.
Jimmy sleduje vše, co se v kavárně šustne, takže by si jen těžko mohl tohohle zvláštního patrona nevšimnout. Jimmy má rád svojí samotu, proto se dlouho rozmýšlí. Nakonec se rozhodl. Zahraje si hru, co hraje už od dětství vždy, když se má pro něco závažného rozhodnout. Rozpočítá holuby u Nelsona. Mám, nemám, mám, nemám, … nemám. Taky dobře. Ale ne, tamhle je ještě Cukrouš. Má svoje holuby pojmenované. Jde do toho.
„Možná jste si jen vybral špatné místo?“ prohodí vesele směrem k zakuklené postavě.
Frank sotva postřehl, že někdo něco řekl, takže jen zamrkal.
„Sedíte u špatného okna“, zopakoval hlasitěji Jimmy. Teď nemohlo být pochyb, že je to směrem k Frankovi.
„Prosím?“, zeptal se zmateně, „Co tím myslíte?“
„No to, že koukáte ven přes špatná písmena, a tak ven vlastně ani nekoukáte.“
„Nechápu, co tím myslíte pane...“
„Jimmy. No podívejte, písmena Trafalgar jsou oranžová a Café šedomodrá. Pojďte se posadit ke mně a uvidíte, že celý svět vypadá veseleji. Také možná nevíte, že kohout u vašeho radiátoru je rozbitý, takže je pořád nastavený na nejnižší hodnotu.“
„Jak to víte?“
„Dívám se kolem sebe.“
„A všemu rozumíte, že jo? Myslíte, že nějaká hloupá písmena mohou za to, jakou mám dnes náladu?“
„Ano.“
„Ne!“
„Promiňte, nechtěl jsem se vás dotknout.“
„Vám je hej, krmíte si ty svý holuby, pijete bílý kafe.“
„Vy jste si všiml, tak to máte naději.“
„Všiml čeho?“
„No těch holubů, myslel jsem, že vidíte jen židli před sebou.“
„Kdo by vás neviděl, vždyť přes to náměstí vždycky doslova tančíte. Jak jsem řekl, vám je hej!“
„No vidíte a já se snažím být nenápadný,“ od srdce se zasměje Jimmy. Hned ale přestane, protože vidí, že muže jeho smích spíš popudil, tak jen řekne: „No, mohl byste to aspoň vyzkoušet.“
„Co?“
„No, to s tím oknem. Změní vám to život.“
„Prosím vás, ženu mi to nevrátí, do práce budu muset stejně a pršet taky nepřestane. Nenechte se vysmát.“
„Třeba by pro začátek stačilo, že vám bude tepleji. Radovat se můžeme i z mála,“ zkusí to naposled Jimmy a otočí se směrem ke svým holubům.
Frank dál usrkává kávu jako by se nic nestalo, za deset osm zaplatí. Na talířku zůstanou dvě libry.

Komentáře

  • Zapomněla jsem vás poprosit o reakci. Díky!
  • MonikaMonika Komentářů: 7
    Moc hezky napsané, řekla bych. Docela by mě zajímalo pokračování. Ještě že je tam tak brzy ta přímá řeč, která to oživuje. Líbi se mi začátek i to zakončení, zvláště ta poslední věta. Jediné, co mi tam tak trochu chybí je bližší popis kavárny, alespoň pár slovy se zmínit, jak to tam vypadá, toť asi vše.
  • Popsat blíže kavárnu - to je výborná připomínka. Díky! Možná bych to mohla napravit ve druhé kapitole. :-)
  • KachenKachen Komentářů: 19
    Stvořené na základě povídkáře? Budu to muset taky zkusit.-). Je to svižné, zajimávé, s myšlenkou, ale dál bych to osobně nerozváděla, přišlo mi to už dobré, tak jak to je.
  • Díky za další povzbudivou reakci. Určitě by se text dal lehce překlopit do povídky, ale asi by mi bylo líto rozehraných partií z úvodu (lékařův sen, babička,...). No, uvidíme. Každopádně Povídkář je prima nástroj pro nácvik psaní (díky za něj), doporučuji.
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.