bez názvu

JanaM.JanaM. Komentářů: 9
upraveno 24. únor 2014 v Povídky
Ticho. Uvědomila jsem si jaké je kolem mě ticho. Až mě to děsilo. Otevřela jsem oči a nade mnou byla modrá obloha prosvícena sluncem. Svítalo. Pomalu jsem vstala a dívala se kolem sebe, jakou spoušť nadrobila má touha znovu ho spatřit. První sluneční paprsky se dotkly lesa. Ranní rosa vykouzlila milion svítících drahokamů na listech stromů a já uviděla postavu. Na první pohled jsem poznala, že je to on. Jeho chůzi bych poznala na míle daleko. Srdce mi bušilo, daně se mi orosili. Sklopila jsem pohled, jelikož strach mi nedovolil dívat se, jak přichází.

Moje ruka pohladila jeho tvář s nejistotou. Chlad, který mě polil, byl tak silný, že jsem ucukla. Zarazilo mě, že je tak studený.

Výraz v jeho obličeji ale mluvil jasně. Byl mrtvý. Zklamala jsem samu sebe, jelikož Druzí mi po všem tom úsilí poslala „jen“ jeho tělo. Stála přede mnou socha. Neusmál se, ani nemrknul.

Znovu jsem svojí dlaní pohladila jeho tvář, pohladila po vlasech, chytla za ruku…odhodlala jsem se ho políbit. Toužila jsem po polibku a obětí toho, jehož jsem tak moc milovala a Druzí mi ho bez mrknutí oka vzali.

Byl to jen okamžik, pouhá chvilka když jeho tělo zasáhnul ten blesk. Pamatuju si to jako dnes i když už jsou to roky. Blesk, který vyslal Oliver na mě. Zákeřný, rudý, smrtelný blesk. Jeho pomsta za to, že jsem odešla zpět do země Snů.

Objala jsem ho tak silně, jak jen to šlo. Polibek na tvář byl tak studený, že i slza z mého oka na ní hned umrzla. Plakal jsem štěstím i smutkem, že Roberta opět vidím, i když to nebyl on. John mě varoval, abych to nedělala, abych nechodila k bráně mrtvých a neprosila Druhé o přejití na druhou stranu.

Stáli jsme tam a dívala se na sebe. Na malou chvilku jsem v jeho očích uviděla slzu. Jako by tam byl ale nemohl nic dělat. Uvězněný vlastním tělem. Slunce začalo stoupat na oblohu. Ozval se zvuk cinkajících zvonečků. Volali ho. Naposledy jsem ho objala a políbila na rty. „Miluji tě“ pošeptala jsem mu do ucha. Otočil se a mířil zpět směrem k lesu. Následoval jsem ho.

Na druhém konci lesa byla velká stříbrná brána a u ní stáli dva strážci oblečeni do bílých hábitů převázaných lýkovým páskem. Nohy měli bosé a v rukou svírali klíče a pergamenoví svitek. Za nimi byl dlouhý dřevěný most pokrytý mlhou.

„No konečně Roberte! Jdeš pozdě.“ Ozval se strážce a začal odemykat bránu. Ten druhý ho ale zastavil. „ Počkej, Leonide. Oni přicházejí.“ Otočil se a ukázal směrem k mostu. Přes most kráčely čtyři postavy.

Jako první z mlhy vystoupila dlouhá štíhlá postava v plášti až na zem u krku zapnutá zlatým řetězem se sponou. Za ní se objevily dvě robustní menší postavy, které mezi sebou vlekly v řetězech něco malého, průhledného… Nebylo ji dobře vidět.

„Pane.“ Poklekli oba strážci brány před štíhlím mužem.

„Otevřete, a pustě ho do vnitře.“

Strážci vytáhly zpoza hábitů dva velké stříbrné klíče a vložili je do velkého, hranatého zámku. Brána se otevřela a velký jas osvítil Robertovo tělo.  Šel přímo k bráně a zastavil se u toho štíhlého muže. Ten se otočil směrem ke dvěma robustním obrům a něco zamumlal. Otočil se zpět ke mně a přišel blíž.

„Jsem Avakib vládce Druhých. A myslím, že naše obry strážce duší už moc dobře znáš Katherin. Nelíbí se, že si se v přestrojení za Abbaby chtěla dostat do naší země. (Abbaby jsou přenašeči. Když někdo umře, přenesou jeho duši na palouk za lesem a dovedou ho přes bránu až do země Druhých.) Byl jsem připraven tě potrestat a navždy ti zakázat přístup a to i po smrti!“ díval se na mě s té výšky a rýha mezi obočím mi naznačovala, že tohle nebude přátelský rozhovor.  

„Nebylo lehké se sem dostat. Víte moje babičce sice…“ „Ticho!!!!“ zařval na mě hlubokým hlasem.

„Milá Katherin, pokud mě budeš přerušovat, celou svou dobrou myšlenku si uchovám a odejdu i s tvým milovaným pryč. Víš, nejdřív jsem byl rozhořčen, že si někdo dovolil vstoupit, poté jsem byl ještě více nazloben tím, že jsi mě obešla přes Marii Dorothy. Byl jsem odhodlán pro trest nejvyšší. Už jsem se chystal svolat padlé anděly, aby tě ve Snu vyhledali, když za mnou přišel mladík, který moc usiloval o to, abych tě nechal být. Vyprávěl mi příběh o dívce a chlapci, které spojila velká láska. A dokonce i mě Avakiba to obměkčilo.“ Vzal mě za rameno a ukázal směrem k bráně. „Tady ho máš.“ Usmál se a popostrčil mě. „ Máte čas do večera. Poté bude tvoje duše navždy uzamčena, Roberte.“

Komentáře

  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    Přiznám se, že jsem měl po dočtení rozporuplné pocity. Proč?

    Jak již v anotaci píšeš, není to ucelené. Vyvstává spousta otázek o pozadí příběhu, ale samotný text působí opravdu jako bys jej vytrhla z většího celku.

    Když si text přečteš nahlas, jistě sama objevíš občasné krkolomnosti, a nějaké překlepy. Také bych si dal pozor na přílišnou popisnost jevů zřejmých a přivlastňovací zájmena.

    např.

    Moje ruka pohladila jeho tvář s nejistotou – pohladila jsem ho nejistě po tváři

    Znovu jsem svojí dlaní pohladila jeho tvář – dlaní jsem mu přejela po tváři

    když jeho tělo zasáhnul ten blesk – když ho zasáhl blesk

    pošeptala jsem mu do ucha – stačilo by: pošeptala jsem mu

    To bylo pár postřehů, které mě vyrušily, mimo skutečnost, že text na mě působí nedotaženě. wink Určitě to dodělej, nech trochu odležet, a s odstupem sama uvidíš, co tě trkne do očí. Budu zvědav na tvá další dílka.smile
  • JanaM.JanaM. Komentářů: 9
    děkuju za připomínku, mrknu na to :)
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,752
    MIrek to všechno řekl za mne, souhlasím s jeho postřehy. 

    I mně to připadá, že jsi to napsala jaksi z jedné vody načisto, že nápad jsi měla dobrý a měla jsi i snahu, ale opravdu, žánr fantasy, i když je momentálně hodně moderní, je docela náročný. Aby se takový text povedl, chce to hodně zkušeností a spousty smazaných slov, vět a celých textů.

    Připomíná mi to hodně překombinované, na malém prostoru se ti objevuje spousta postav, které ale nemáš nějak vysvětlené, proč tu jsou. Takže celkově je to trochu chaos, máš snahu všechno vysvětlovat. Piš spíš úsporněji a nech na čtenářově fantazii, aby si udělal při čtení svůj svět. A pokud možno se vyvaruj závorek, ty do takových textů vůbec nepatří. V žádné knížce nenajdeš, že by autor něco vysvětloval v závorce, to je hodně neprofesionální. Spíš rozšiř ten text a slova v závorce nějak vlož do normálního textu.

    A ještě pozor na chyby, ty hodně ruší. Třeba štíhlý muž, pergamenový svitek. 

    Zkus to přepsat, zvolni tempo vyprávění, napiš třeba delší povídku a uvidíme. 
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.