Workshop:Kolektivní dílo

jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,675
upraveno 28. leden 2014 v Srazy, soutěže a setkání
Do kopce vlak znatelně zpomalil. Za oknem se mihnul docela rozlehlý les, takže se ve vagonu trochu setmělo.

Průvodčí se patrně v úpravě vousů zhlédl ve starém mocnářství a Františku Josefovi. Placatou čepici na hlavě měl posazenou frajersky až do týla a usmál se na mne jak na starého známého. Nakonec, viděli jsme se za tu spoustu kilometrů už nejmíň pětkrát.

„ Bacha, chlapče, na tu kytaru,“ ukázal na pouzdro, odpočívající v síťce na zavazadla.

„Copak, ve vlaku se krade?“ Představoval jsem si železniční lapky, přepadávající poklidné cestující a obírající je o šperky a hotovost.

„To ani ne, aspoň ne kytary. Ale spíš že to teď bude trochu drncat, opravujou se tu koleje. Taky to trvalo skoro dvacet let, než tomu požehnali.“ Ukázal ven z okna. Les zmizel a vystřídala ho velká louka, důkladně rozježděná nákladními auty, uprostřed níž stál zaparkovaný nakladač. V mém zorném poli se mihla zasmušilá postava, opírající se o nějaký červený předmět.

Vagón se opravdu rozhoupal a kytara nahoře se zlehka rozdrnčela. Průvodčí přejel očima moji velkou sportovní tašku a už hodně vyrudlý naditý batoh.

„Copak, do světa?“  Přikývnul jsem.

„Príma nápad. Taky jsem měl ve vašem věku tyhle choutky, pustit se máminy sukně a vyzkoušet svět. Tak hodně štěstí.“ Cvrnknul prstem do štítku čepice a otočil se ke dveřím. Kdyby věděl, kam jedu a proč…

Vlak zpomaloval, další stanice, už jsem je přestal počítat.

Byla polovina dubna a meteorologové neustále ujišťovali o tom, jaké bude letos pěkné léto. A opravdu, zatím jim to docela vycházelo.
Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
Flaubert

Komentáře

  • lulalula Komentářů: 99
    Vlak zastavil na opuštěné stanici. Malá přízemní budova vypadala nově zrekonstruována a zívala prázdnotou. Ostražitě jsem sledoval okolí přes špinavé okno, ale spatřil jsem jenom jediného člověka stojícího na perónu. Měl železničářskou uniformu a v ruce plácačku. Chvíli čekal, aby dal znamení strojvůdci, a vrátil se k pochrupování na nedaleké židli.

    Souprava se s trhnutím opět rozjela po nově položených kolejích s obnaženými podvaly. Ještě chvíli to s námi pořádně drncalo, až jsem se opravdu začal o svoji kytaru bát. Vytáhl jsem ji ze síťky a položil na kolena. Začínal jsem být už paranoidní, ale co když se izolepa odlepila?

    Chytil jsem zip na pouzdru a ještě pro jistotu zkontroloval ubíhající krajinu. Mé oči těkaly po rozbrázděné půdě a hromadách stavebního materiálu, které se míhaly za oknem. Rozevřel jsem zip a vyndal to jediné, co mi ze starého života zbylo. Zmáčkl jsem struny na pražci a jemně hrábl do strun. Tichý zvuk, který vydala, byl jemně skreslený a já moc dobře věděl proč. Prsty jsem opatrně vnořil do rezonančního otvoru a nahmatal izolepu s nevelkou vybouleninou na vnitřní straně desky. Je na svém místě a v pořádku.

    O něco klidnější jsem ji vrátil na místo a pohodlně se usadil. Vlak už přejel staveniště a před námi se opět otevřela pohádková krajina plná lesů a kvetoucích luk. Houpání vagonu se ustálilo v harmonickém rytmu a mě pomalu ukolébalo do dřímot. Oči se mi mimovolně začínaly zavírat a mě obklopila temnota.

    Nevím, jak dlouho jsem spal, když jsem na špičce jazyku ucítil pachuť strachu. Ticho proťal výkřik tak hlasitý, že mne celého prostoupil. Strhl jsem se ze snu a díval se do tváře vousatého průvodčího. Vypadal klidně, jako kdyby ten výkřik neslyšel. Byl to jenom sen. Nebo ne? Promnul jsem si rozespalé oči, když moji pozornost upoutala čerstvá podlitina na zápěstí.

    „Tak hochu, jsme na konečné. Ať tě tvé nohy vedou kamkoliv, tady budeš muset vystoupit,“ řekl vlídně a ukázal ven oknem.

    Na špinavém poškrábaném skle jsem spatřil odraz kupé. Vlak stál na konečné stanici, která už byla ponořená do tmy. Stála tam osamocená malá budova s taškovou střechou, na které bujně rašil mech a dodával jí zelený nádech.

    Protáhl jsem se jako kotě, co jsem vzápětí olitoval, protože mi křuplo v kříži a já zasténal bolestí.

    „Zranění z války?“ Zasmál se průvodčí vlastnímu žertu.

    „Něco takového,“ odvětil jsem neurčitě. Netušil, jak blízko pravdě byl.

    Vzal jsem si své věci a vystoupil na starý perón, který byl prorostlý trávou. Kolem přeplněného odpadkového koše se potuloval vypelichaný pes a hledal něco k snědku. Nad ním visela informační cedule, která už byla vybledlá a nečitelná.

    „Kde to jsme?“ Zeptal jsem se průvodčího, který vystoupil z vedlejšího vagonu.

    „Hochu, hochu. Ty to nevíš? Tomuhle se říká, konec světa,“ odvětil a začal se smát. Byl to vážně vtipálek, nebo alespoň on si to o sobě myslel.

    „Ale ne, jsme v Lhotě,“ dodal, když se uklidnil a uvědomil si, že se nesměju.

    To mi fakt pomůže. Kolik vesnic s tímhle jménem máme? Stovku? Ale co. Tahle vesnice, nebo jiná. Stejně na tom nesejde. Nejdůležitější je být pořád v pohybu.

    „Hele, máš kde spát?“ Křikl na mě, když jsem se chystal odejít.  

    „Něco si najdu. Je tady nějaká noclehárna?“ Zeptal jsem se jen tak. Stejně jsem měl v úmyslu přespat v nějakém rozpadlém opuštěném domě. Byl jsem si jistý, že na tomhle Bohem zapomenutém místě nějaký najdu.

    Průvodčí opět spustil ten svůj smích, který mě už pomalu začal otravovat. Byl jsem tak utahaný, že jsem neměl chuť se s ním bavit.

    „Tady nejsi v Praze, hochu,“ řekl, a pak si tlustými prsty promnul hustou bradu. Mimoděk z ní vyndal drobek a chvíli ho zkoumal, jako kdyby přemýšlel, jestli ho sníst.

    „Když mi slíbíš, že mě ani moji ženu nezamorduješ, můžeš se vyspat u nás. Máme volný pokoj po synovi.“

    Přinutil jsem se o té nabídce uvažovat. Postel s teplou peřinou, koupelna a možná také něco k snědku. „Tak jo.“ Nemohl jsem odolat.

    „Mimochodem, já jsem Bohdan Gašpar. A než se začneš smát, jsem Gašpar s Gé ne s Ká,“ řekl jedním dechem. Poškrábal se na hlavě, čím si posunul čepici víc do čela. „Víš co? Raději mi říkej Bohdane. Jak mám říkat tobě?“ Zeptal se a nabídl mi ruku. Stisk jeho ruky mi připomínal louskáček na ořechy.

    „Říkejte mi třeba, Radek,“ odvětil jsem, když se mi povedlo vyndat ruku z toho drtiče. Tohle jméno se mi líbilo. Na to skutečné jsem si sotva vzpomněl. „Proč to pro mě děláte?“ Zeptal jsem se, když jsme společně vyšli ze stanice.

    „Víš, Třeba-Radku. Tady se traduje, že přichýlit pocestného, přináší štěstí,“ ukázal na hlavní ulici tvořící velkou část vesnice.

    Pousmál jsem se té ironii. Přichýlit mě, lidem štěstí ještě nepřineslo. Spíš naopak. Přeložil jsem si kytaru do druhé ruky, aby vyrovnala tíhu sportovní tašky a vyšel jsem vstříc osudu, který mě možná čeká právě tady.
  • MarketaRMarketaR Komentářů: 695
    Bohdan mě vedl potemnělou Lhotou, která vypadala jako město duchů. Můj společník celou cestu nepřestal mluvit, takže když jsme se zastavili před dveřmi skromného domku, měl jsem pocit, že o něm a jeho ženě vím všechno.

    „Tak pojď dál, Radku,“ vyzval mě Bohdan a věnoval mi jeden ze svých vousatých úsměvů.

    „Bohoušku, jsi to ty?“ Do předsíně se přiřítila energická ženština s natáčkami na hlavě. Když mě spatřila, zarazila se, ale ihned se vzpamatovala.

    „A kdo je tenhle mladý muž?“ zeptala se a aniž by čekala na odpověď, podala mi ruku. Vzápětí jsem se přesvědčil, že je stejně upovídaná a bezprostřední jako Bohdan. „Já jsem Jiřka. Nech mě hádat. Určitě jsi jel ve vlaku tady s panem průvodčím a on ti nabídl nocleh. Dělá to docela často. Co náš Péťa vylétl z hnízda, je v domě hrozné prázdno. Hned ti povleču postel.“ A než jsem stačil něco říct, už byla pryč.

    „Jmenuje se Radek, mimochodem!“ křikl za ní pobaveně Bohdan. „Nic si z toho nedělej, taková je pořád.“ 

    Uvedl mě do kuchyňky, která působila útulně a zároveň trochu stísněně. Rozpačitě jsem zůstal stát na prahu. Netoužil jsem po ničem jiném než po bezesném spánku, ale Bohdan už na mě spiklenecky mrkl. „Dáš si víno, slivovici nebo pivo?“ 

    „Nic z toho, děkuju,“ řekl jsem. Po tom dlouhém mlčení zněl můj hlas cize.

    Za zády se mi vynořila Jiřka a rázným pohybem mě usadila ke stolu. „Neblázni, určitě máš za sebou dlouhou cestu.“ Kytaru jsem opřel vedle odpadkového koše a sportovní tašku si hodil pod nohy.

    Bohdan si mě kriticky změřil a pak prohlásil: „Takže pivo. Nevypadáš na milovníka vína.“

    Víno mám vlastně docela rád, ale nic jsem neřekl. Za chvíli přede mnou přistála plechovka vychlazeného Kozla a pořádná porce ohřátého guláše. „Určitě máš hlad,“ odhadla naprosto správně Jiřka. Poděkoval jsem a s pocitem, že si takové pohoštění nezasloužím, jsem se hltavě pustil do jídla. Chovali by se ke mně stejně, kdyby věděli, co jsem zač? napadlo mě, ale hned jsem tu myšlenku zaplašil. Jak daleko ještě musím jet, aby mě nepronásledovala minulost?

    „Kam máš vůbec namířeno, Radku?“ zeptal se mě Bohdan, když na stůl nanosil nezbytný alkohol a usadil se. 

    Otázky, na které nechci odpovídat, si mě pokaždé najdou. Polkl jsem sousto a zapil ho pivem, abych získal čas. „Ještě mám kus cesty před sebou,“ odpověděl jsem nakonec.

    „Ty jsi jedno velké tajemství,“ uchechtl se Bohdan a poplácal mě po zádech. „Moc toho nenamluvíš a já úplně hořím zvědavostí dozvědět se o tobě víc.“ 

    Vždycky mě to dohoní, vždycky. Mlčky jsem dojedl guláš a pak vyndal kytaru z pouzdra. „Nemám žádný příběh,“ řekl jsem a bolestně si uvědomoval, jak velká je to lež. Nebo spíše přání?

    Začal jsem vybrnkávat a snažil se nevzpomínat na doby, kdy jsem takhle po večerech sedával s ní a ona poslouchala se zavřenýma očima a broukala si.

    „Každý nějaký má,“ prohlásila Jiřka a starostlivě se na mě zahleděla. Pak se obrátila ke svému muži. „Ale Radek je určitě úplně utahaný, vždyť se na něj, Bohoušku, podívej. A ty bys po něm chtěl kdo ví co.“

    Vděčně jsem přikývl a nepřestával hrát. Prsty mi běhaly po strunách a kuchyňku naplnila melancholická melodie.

    Když jsem nakonec dopil i druhé pivo, které přede mě nemilosrdně položil Bohdan, vstal jsem. „Půjdu už spát, jestli to nevadí. 

    Jiřka vyskočila a dovedla mě do pokoje. Okamžitě jsem padl do postele a usnul nepokojným spánkem, ve kterém mě vzpomínky konečně dohnaly.

    Sen mě v sobě uvěznil a já z něj nemohl ven. Bloudil jsem místy, která jsem navštívil, i na kterých jsem nikdy nebyl. Potkával jsem přátele i lidi bez tváří. A nakonec jsem došel tam, kde se to všechno stalo, a hleděl do očí plných bolesti. A pak jsem uslyšel ten výkřik, který mě nepřestane pronásledovat do konce života. Její výkřik.

    Probudil jsem se celý zpocený a zamotaný do peřiny a bylo mi jasné, že musím jet dál.
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    Srdce mi stále divoce bušilo.

    Byly doby, kdy jsem si myslel, že vzpomínky stačí pohřbít dostatečně hluboko, ale mýlil jsem se. Vlastní chyby si neseme celý život. Litoval jsem toho, co se tenkrát stalo, čas však nešlo vrátit. A i když to vypadalo jako nehoda a všichni tomu věřili, z mostu pod vlak nespadla sama, v opilosti, jak stálo ve spisu.

    Vysoukal jsem se z peřiny, jako z kukly, zatímco venku nesmělé šero upíjelo tmy. Byl nejvyšší čas zvednout zadek, už jsem se nemohl dál zdržovat. Měl jsem před sebou dlouhou cestu. Ruce se mi ještě trochu chvěly, když jsem bral za kliku. Nechtěl jsem Bohdana ani jeho ženu budit, jenže mi bylo hloupé odejít bez jediného slova. Snad bych nakonec nechal vzkaz, ale když jsem potichu otevřel dveře, v kuchyni se svítilo.

    Bohdan byl již na nohou.

    „Koukám, že jsi ranní ptáče,“ přivítal mě.

    Rozpačitě jsem stál na prahu. „Je čas se pohnout dál,“ odvětil jsem, i když mu to muselo být jasné, jak jsem tam tak stál ověšen bagáží. „Děkuji za nocleh!"

    Přikývl. „Rádo se stalo, chlapče, tady máš ještě něco na cestu,“ podal mi pytlík s nabalenou svačinou a plechovku piva, „Jiřka by mi neodpustila, kdybych ti s sebou nedal něco k snědku."

    Usmál jsem se a na rozloučenou mu chlapsky potřásl rukou.

    Ranní vzduch byl chladivý a nebe bez mraků, na kterém již skoro vybledly hvězdy, slibovalo teplý den. Jako vždy, když se mi připomenula minulost, jsem se potřeboval trochu projít, byla to ta nejlepší terapie.

    Cesta, lemovaná zakrslými stromky, vedla do kopce a vinula se tu doleva, tu doprava. Kopírovala krajinu jako asfaltová řeka. Po hodině chůze mi už bylo lépe. Dokonce jsem měl tolik štěstí, že se mi do cesty připletla nejen osamělá zastávka u rozcestí, kde jedinou blízkost civilizace připomínala Boží muka, ale i zřejmě první ranní autobus.

    Stará Karosa byla téměř prázdná, přesto se řidič netvářil nadšeně na má zavazadla. Nastoupit mě sice nechal, ale pár poznámek, abych nic nezasvinil, si neodpustil. Nedohadoval jsem se. Sedl jsem si k okénku a po celou cestu sledoval krajinu měnící se za sklem. Stromy a louky brzy vystřídaly malé domky předměstí a i ty za nedlouho ustoupily šedavému centru města.

    Vystoupil jsem. Autobusové nádraží mělo už svá nejlepší léta za sebou. Oprýskané nosníky držely prorezavělé vlnité plechy tvořící střechu jednotlivých nástupišť. Omítka nádražní budovy připomínala ekzémem postiženou kůži. Těch pár lidí spěchajících do fabriky, co vystoupilo se mnou, se brzo vytratilo. Rozutekli se zapojit do pracovního procesu.

    Opět jsem osaměl. Alespoň zpočátku jsem si to myslel. Když jsem však míjel nádražní budovu, uslyšel jsem ženské vyjeknutí a hrubý opilecký smích. Ještě pár kroků a naskytl se mi pohled na tři řízky v podroušeném stavu, dorážející na mladý pár. Hubený mladík ležel zkroucený na zemi, držel si dlaně přes obličej a mezi prsty mu protékala krev. Jeden z bouchačů se nad ním tyčil jako Goliáš a něco na něj syčel. Další dva drželi drobnou černovlasou dívku u stěny, jeden jí dlaní zacpával ústa a nenechavé ruce druhého bloudily po jejím těle. Snažila se vzpínat, když jí dotěrná ruka vjela mezi stehna, ale neměla šanci.

    Dříve bych snad zavolal policii. Možná bych jen vycouval a dělal, že jsem nic neviděl. Ale není to zas tak dávno, co bych sám mohl být jedním z těch otrapů. To ale byla minulost.

    Opřel jsem kytaru i batoh ke zdi a vykročil k opilé trojici.

  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    „Hej!“ křiknu a hned se zastydím. Co by tomu asi tak řekl tvůj starej seržant, co? Takhle se připravit o moment překvapení.

    „Vodprejskni. Se tě to netejká!“ zahuhlá ochlasta nejblíže ke mně a pustil dívku. Myslel si, že na mě bude stačit sám. Chyba, chlapče.

      Udělal dva kroky ke mně. Čas seznámit tě s pravačkou, kamaráde. První rána šla přímo na čelist, ale byl jsem až žalostně pomalý. On, v opileckém rauši, snad ránu ani necítil. Zato já ano. Něco zapraskalo a já si s hrůzou uvědomil, že to byla moje ruka. To už se ale dostavil příjemný pocit oblouznění adrenalinem a moje levačka mu přistála na spánku dřív, než se po mě stačil ohnat.

      Radek: 1, ochlastové: 0.

      Druhej chlapík pustil dívku a už si to rázoval ke mně, když ho zastavila obří pracka Goliáše. A když říkám pracka, myslím pramáti všech pracek. Ohnal se po mě v širokém oblouku a na konci toho oblouku svištělo zapomnění. Jen tak tak, že sem se tomu kladivu vyhnul, protože by mi nejspíš urazil palici. Odkryl si bok a tak jsem mu poslal na žebra dva rychlé údery, ale jen ho to rozzuřilo.

    „Ses do toho neměl plýst, cucáku.“

       Asi sem se měl přeci jen vypařit. Tohle nedopadne dobře. Ten druhej frajírek se mi snaží dostat do zad, to zaručeně nedopadne dobře. S vypjetím posledních sil se vyhnu i druhé ráně a pravačkou Goliášovi za ucho. Zasupěl jako rozzuřený býk. Ale v tom přišlo vysvobození. Nikdy bych nevěřil, že tu větu uslyším tak rád.

    „Jménem zákona!“

      Slizoun, co se mi snažil skočit na záda, vzal do zaječích. Stejně tak se dal i Goliáš na zběsilý úprk před dvojicí strážníků. Jeden z uniformovaných se ještě za běhu otočil, aby na mě zavolal: „Občane, zůstaňte tady, my se vrátíme.“

    „Samozřejmě, strážníku.“ To tak, to by mi ještě scházelo. Rozhlédnu se. Až na spícího opilce sem tu zůstal sám. Dívka i mladík jsou fuč, nemáte za co! Popadnu kytaru i bágl a mizím. Snad se ztratím v davu na nádraží. Jako pstruh se snažím protlačit proti proudu lidí, který míří na autobusové nádraží. Tam já nechci, já chci na vlak.

      Na tabuli si vyhlídnu nejbližší vlak, směrem... ale to je vlastně fuk. Třetí nástupiště, za deset minut. No, možná to přeci jen nebude tak hrozný den. Vyběhnu schody, adrenalin se pomalu odplavuje a já začínám cítit únavu. Teď by bodlo to pivo. Se zakručením v žaludku si uvědomím, že taška se svačinou od Bohdana zůstala před nádražím. V tom spěchu jsem ji tam nechal. Otočím se a proti mně vychází do schodů ta drobná černovlasá dívenka. Jen mě spatří, usměje se. Mladík se souká do schodů hned za ní, mává na mě.

    „Nazdar mládeži, ste oukej?“ houknu na ně.

    Mladík, stále si držící krvácející nos, kývne. Dívka do něj dloubne loktem.

    „No tak, brácho, by ses měl naučit chovat.“

    „...kuju,“ zahuhlá. Jo, kamaráde, to je zlomenej nos.

    „Rádo se stalo.“

      Teď rychle pro svačinu a třeba ten vlak ještě stihnu. Nebo možná ne, k nástupišti se právě přiřítil stařičký dunihlav. Strojvedoucí výhružně zahoukal, snad aby nikdo nezdržoval. Nakonec, stáli jsme tu jen my tři. Co teď?

    „Vy nejdete?“ ptá se dívka.

    „Vlastně nevím.“

    „Kam máte namířeno?“

    „Kamkoli,“ plácnu. A přesně tam mám teď namířeno.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,675
    „Kamkoli? Kde to je, takový místo neznám.“ Hoch vypadá, jako kdyby se styděl za to, že jeho sestru musel bránit někdo jiný než on.

    „Jsi trapnej, Davide. Radši si nastup, já přijdu hned za tebou.“

    David po mně loupnul okem a vydal se přes kolej k čekajícímu vlaku. Výpravčí v červené čepici si svojí plácačkou lehce poklepával o dlaň. Byl to kluk o pár let mladší než já a snažil se tvářit úředně.

    „Hele, lidi, já si klidně ještě můžu skočit na kafe, než se vy dva dohodnete, jestli chcete jet, nebo ne.“

    Dívka mu věnovala ten nejzářivější úsměv.

    „Pane dráha, dejte nám dvacet vteřin, máme ještě něco moc důležitého.“

    Přikývnul a kouknul se na náramkové hodinky.

    „Já vám těch dvacet vteřin stopnu.“

    Dívka se obrátila zase ke mně.

    „Moc ti děkuju, jsi frajer a nikdy ti to nezapomenu. Třeba se ještě potkáme a já ti to budu zase moci nějak oplatit. A na Davida se nezlob, vypadá velkej, ale je to pořád ještě dítě.“

    Mávnul jsem rukou. Připadal jsem si v tuhle chvíli jako ochránce všech slabších na světě.

    „Jmenuju se Simona.“

    „Radek.“ To jméno se mi začínalo líbit.

    Byla sice o půl hlavy menší, ale postavila se na špičky a já dostal takový milý a přátelský dívčí polibek.

    „Pane výpravčí, tak můžeme jet!“

    Zamávala mi a naskočila do zelenobílého vagónu. Kluk v červené čepici mi věnoval ještě jeden pohoršlivý pohled a pak se začal věnovat své práci.

    Vlak odjel a já zůstal stát na skoro prázdném nástupišti. Mohl jsem jet s nimi, ale asi by to nebylo to pravé. Chtěl jsem ještě nějaký čas zůstat nezávislý.

    Prošel jsem odjezdovou halou, ponořenou do jakési dřímavé nálady okolo dvou otevřených pokladen. Chvíli jsem si pohrával s myšlenkou, k jedné z nich zajít a plácnout první jméno, které bych si přečetl na světelné tabuli. Ale pořád jsem měl takový pocit, že mne v tomhle městě ještě něco čeká.

    Potěšilo mne, že moje taška se svačinou byla stále ještě opřená o zeď hlavní budovy autobusového nádraží. Ale u ní stáli oba mí známí policisté a pátravě se rozhlíželi po okolí. Tak to už bylo horší. Nějakou nadměrnou služební horlivost ale neprojevovali, takže jsem zůstal klidný. Že by tu povedenou partičku nedohonili a chtěli pomáhat a chránit mne? Tak tu radost jim neudělám, nechci, aby se mne vyptávali a třeba si dali dohromady i nějaké souvislosti. Ať si to pivo v tašce dají na moje zdraví.

    Pomalu jsem se vrátil zpátky na nádraží. Byl čas na to, začít se zase chvíli starat o sebe.

    V jednom z výklenků poněkud ponuré chodby jsem objevil zastrčený bankomat. Skvělé, musím si udělat pořádek ve financích…

    Z kapsičky košile jsem vytáhnul malou plastovou kartičku, která tam odpočívala ve společnosti prázdné nábojnice ráže .45 a malého odznáčku tvaru kosočtverce s obrázkem Vítězného oblouku a dvěma slovy Legion Etrangére.

    Obrazovka terminálu mi zvedla náladu. Měl jsem na svém kontu solidní částku, skoro čtyřicet pět tisíc. A včera byl na mém účtu přírůstek necelých třicet šest tisíc, jako pravidelná platba zahraniční banky.

    Usmál jsem se pro sebe. Třináct set euro, které mi měsíčně přicházely z Crédit Lyonnais, opravdu potěšily.

    Nádražní restaurace byla otevřená. Místní číšník se zbytečně nevyptával a bez řečí přede mne postavil jedno orosené pivo. Tašku i batoh jsem položil na zem a opřel o ně svoji kytaru. A pak jsem chtěl symbolicky připít neznámým francouzským bankéřům. Díky hoši…

    Ale bolest, která mi projela pravou rukou, byla nečekaná a hodně nepříjemná. Sklenice s pivem mi vypadla z prstů a kutálela se po umakartovém stole. Číšník se na mne pohoršlivě podíval.

    „Je něco v nepořádku, pane?“ Zavrtěl jsem hlavou.

    „Mám zánět v zápěstí, občas se mi to projeví.“ Pokýval hlavou.

    „To znám. Přinesu vám nový a radši ho chytněte do levý ruky.“ Usmál se.

    Nebudu mu přece líčit, jak jsem dnes dopoledne bojoval o čest nevinné dívky. Vyhrnul jsem si rukáv a uviděl hezky nateklé zápěstí s krvavou podlitinou. Vzpomněl jsem si na to zvláštní zapraskání po úderu do opilcovy čelisti. Takže mi asi něco prasklo…

    „Máš to hezký. To si na tu kytaru chvíli nezahraješ,“ ozval se nade mnou příjemný bas. Zvednul jsem hlavu. Nade mnou stál pán, který jako by vypadl z nějakého filmového westernu. Oblečený v dlouhém, snad koženém kabátu, na hlavě klobouk se širokou střechou. Jeho tvář byla obrostlá prošedivělými vousy a modré oči se na svět dívaly s jakousi shovívavostí. Chyběl jen kolt nízko u pasu a sedlo, které by shodil u dveří restaurace z ramene.

    „Ukaž,“ natáhnul se po mé ruce. Všimnul jsem si, jaké má až zvláštně jemné a citlivé ruce, které se k jeho celkové vizáži vůbec nehodily.

    Jemně mi prohmátnul zápěstí a sledoval, kde mne to bolí.

    „Jsi nějakej tvrďák, máš nalomenou vřetenní kost. To by chtělo ošetřit.“

    Podíval jsem se na něj. Co tenhleten zálesák ví o kostech.

    „To se zahojí.“

    Zamračil se.

    „Zahojí se, když se řízneš do prstu, tohle ne. A co jsi dělal?“

    „Narazil jsem,“ zahučel jsem neochotně. Nebudu se tady svěřovat nějakému podivnému cizinci v nádražní restauraci.

    „Jo, narazil jsi, na něčí hlavu, že?“ Jeho smích mne probral.

    „A co jsi vlastně zač, že mne tady kurýruješ?“ Nechte mne všichni být, chci si odpočinout a lidi mi začínají nějak vadit.

    „Já se jmenuju Vašek Trnka, a i když to nevypadá, dělám primáře na chirurgii zdejší nemocnice.“

    Vytřeštil jsem oči.

    „Co, primář?“

    Usmál se.

    „Nojo, už je to tak.“ Vytáhl z kapsy jmenovku s fotografií. Měl pravdu.

    „Copak ty si myslíš, že všichni doktoři vypadají jako pan primář Sova nebo jezdí ve Ferrari? Pojď, špitál je tu kousek, dojdeme pěšky a mrkneme se na to. Nemusíš mi nic vysvětlovat, vypadáš sympaticky a já se v lidech vyznám.“

    Dopil jsem pivo, kývnul na číšníka a vyrazili jsme. Trochu jsem se bál, že oba strážci zákona budou ještě hlídat moji tašku, ale byli rozumní, vzdali to a vydali se po stopách dalších darebáčků.

    Vašek mi vzal kytaru a sportovní tašku. Batoh jsem si přehodil přes levé rameno.

    „Zvláštní, mám pocit, že už jsem tě někde viděl.“

    „Lidi jsou si podobný…“

    „Jak chceš, nebudu tě trápit,“ řekl rozumně. „Každej máme nějaký malý tajemství.“

    Jo, kdyby jen malý…
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • MarketaRMarketaR Komentářů: 695
    Za chvíli jsme dorazili do nemocnice. Přesně jak říkal Vašek, byla téměř za rohem. Působila neskutečně zastarale, jako by ji tu postavili někdy na počátku novověku.

    Vašek mě vedl chodbami, kterými se nesl známý nepříjemný pach nemoci a bolesti, a občas prohodil poznámku jako: „Není to nic moc, já vím.“ nebo „Za chvíli si tu zvykneš.“ a „Víš ty co, já mám tu nemocnici docela rád.“

    Já neříkal nic, jen jsem se držel krok za ním a s výhledem na jeho široká záda a vlající lem kabátu jsem přemýšlel, jestli jsme se my dva už někdy setkali. Moje paměť sice váhala, ale nemohl jsem se zbavit zlověstného pocitu, že tu není něco v pořádku.

    Vystoupali jsme do třetího patra a Vašek odemkl dveře na konci chodby. „Tak tohle je můj kutloch, pojď dál a já se ti na tu ruku podívám.“

    Místnost svými vybledlými barvami a kachličkami trochu připomínala koupelnu z dob socialismu. Jen plakáty na stěnách ten dojem kazily. Na všech byl Vinettou s Old Shatterhandem nebo bez něj. Vašek se omluvně usmál. „Jsem fanoušek.“

    Odložil si kabát i klobouk a najednou vypadal docela obyčejně. „Tak, sundej si, prosím tě, tu mikinu a posaď se.“

    Udělal jsem, jak mi řekl. Opět vzal mou ruku, do které mi v tu chvíli vjel zášleh bolesti, a důkladně si ji prohlížel. Téměř se jí dotýkal nosem.

    „Hmm,“ zabručel, „možná by nebylo od věci poslat tě na rentgen.“

    „To ne, prosím, jen mi to hoďte do nějaký dlahy,“ řekl jsem spěšně. „Nechci vám přidělávat starosti.“ Lhát jsem mu nechtěl, ale taky jsem netoužil po tom se tu zdržovat a dostat se do problémů.

    „No přemlouvat tě nebudu,“ zamračil se Vašek. „Stejně je tohle jen předběžný ošetření, až dorazíš tam, kam máš namířeno, zajdi si na řádný vyšetření, rozumíš?“

    Přikývl jsem, ale nic takového jsem v plánu samozřejmě neměl.

    „Ruku ti dám teda do dlahy, ať si to zpevníš a tolik tě to nebolí. Obávám se, že nic víc udělat nemůžu, když mě nenecháš.“ Vašek si povzdechl a zavrtěl hlavou, víc se se mnou ale nehádal. Ten chlápek se mi začínal líbit.

    Za chvíli už jsem měl ruku hezky uvězněnou v dlaze. „Díky, pane primář.“

    „Nemáš za co,“ odvětil Vašek. „Ale slib mi, že to nenecháš jen tak. S kostma není žádná sranda.“

    „Slibuju.“

    „A teď, nevím jak ty, ale já mám hlad jako vlk. Co takhle zajít na jedno a dát si k tomu guláš nebo svíčkovou?“ Jeho modré oči na mě laskavě zasvítily. Nemohl jsem říct ne.

    Vašek se ihned dal do povídání o nejbližších hospůdkách a o tom, jak tam vaří a koho tam zná. Já se mezitím shýbl ke své tašce a mikině. Když jsem se napřímil, místnost náhle ztichla. Vašek mlčel a ostražitě na mě hleděl.

    „Stalo se něco?“ zeptal jsem se a tělem se mi rozlilo nepříjemné brnění. Už zase ten pocit...

    Zdálo se, že Vašek přemýšlí. Po chvíli tiše řekl: „Ta jizva, co máš na zádech...“

    Srdce se mi jako na povel rozbušilo dvakrát rychleji. Tričko se mi muselo vyhrnout. Jak je možné, že jsem si nedal pozor?

    „Už jsem ji někde viděl. Tohle opravdu není poprvé, co se setkáváme, že ne?“

    Mlčel jsem. Co bych mu měl říct? Že si na jeho tvář nevzpomínám, ale jestli on si vzpomíná na tu mou, nevěstí to nic dobrého? Že moje minulost je jedna temná skvrna, na kterou chci zapomenout?

    „Nemusíš mi odpovídat, když nechceš,“ vzdal to nakonec, ale ten podezíravý výraz z jeho obličeje nezmizel. „Každopádně moje nabídka stále platí. Pojďme se najíst a já ti povím celej příběh. Kde si myslím, že jsme se setkali a kdy. Co ty na to?“
  • lulalula Komentářů: 99
    Než jsem stihl odpovědět, vyrušilo nás zaklepání na dveře. Bez vyzvání vešla starší zdravotní sestra v bělomodré uniformě se značně vychozenými bílými sandály. Zmateně se na mě podívala a změřila si mě pohrdavým pohledem. „Pane primáři, té dívce na pětce se pohoršilo, vylítla jí horečka a srdce jí buší jako o závod,“ zpustila bez pozdravu a špetky slušnosti.

    „Jdu se na ní podívat. Děkuju, Agáto,“ odvětil klidně a zavadil o mě pohledem. „Bude to jen chvilka, pak můžeme jít,“ řekl a následoval sestru ven ze dveří.

    Kdybych tohle nebral jako znamení, byl bych blázen. Natáhl jsem si mikinu tak rychle, jak mi to jen ta proklatá dlaha dovolila.  Vzal jsem si věci a u dveří ještě zaváhal. Takhle přece nemůžu odejít. Vrátil jsem se k psacímu stolu, který byl zaházený různými spisy a lejstry. Na růžový papírek jsem spěšně naškrábal: Děkuju za všechno. Až se příště potkáme, máte u mě pivo.

    O něco spokojenější jsem opět přešel kancelář a opatrně vyšel ze dveří. Chodba byla vylidněná. Tiše jsem našlapoval těsně u zdi, jako kdybych se plížil podél nepřátelské linie. Zabočil jsem za roh a pokračoval dál. Minul jsem stařičkého pána, který se šoupavým krokem sunul po opačné straně chodby. Přidržoval se infůze na kolečkovém stojánku, která vrzala při každém pohybu. Když na mě pohlédl prázdnýma očima, sklopil jsem pohled a šel dál. Ale jenom pár kroků, protože jsem v dálce spatřil místo schodů pevnou zeď.

    Zaraženě jsem zůstal stát a civěl před sebe. Kudy jsme k čertu přišli? Chtěl jsem se otočit, když z protějších dveří, mírně zažluklých od slunce vyšel Vašek. Zvedl pravé obočí, když mě spatřil a s úsměvem na tváři pokroutil hlavou. „Dejte jí další jednotku a sledujte jí po hodinách,“ řekl ještě zpátky do pokoje, a pak se vydal mým směrem. „Copak, zabloudil’s?“ Zeptal se pobaveně a ukázal směrem, kterým jsem přišel. „Když jsem tady nastoupil, trvalo mi měsíc, než jsem trefil do své kanceláře na první pokus.“

    Smířený s tím, že si se mnou osud opět moc hezky pohrál, jsem ho následoval zpátky do jeho kanceláře. Když si sundával lékařský plášť, okem zavadil o růžový papírek na stole: „Koukám, že mi dlužíš pivo. Tady přes ulici čepují to nejlepší, jaké jsi kdy pil. Tak pojď.“

    Vzal mi cestovní tašku a vyvedl mě spletí chodeb ven z budovy. Celou cestou jsem mlčel a těkavě koukal z jedné strany na druhou. „Já nejsem polda, mě se bát nemusíš. Chci se jen najíst a uvítám společnost,“ řekl klidným hlasem, když jsme vcházeli do menší putiky a já u dveří naposled zaváhal.

    Sedli jsme si u prázdného stolu hned u okna. Lavice i stůl byly vyhlazené od letitého užívání. Kostkovaný ubrus byl na mnoha místech propálený a pocákaný skvrnami různých odstínů. Vašek u obtloustlého číšníka, který byl v mžiku u našeho stolu, objednal dvě svíčkové a dvě velké orosené. Vypadal jako štamgast, protože číšník se na něj usmál a pozdravil ho jménem.

    „Kolik je to už let? Napovíš mi?“ Začal bez varování. „Přesně si to nepamatuju,“ zamyslel se a díval se při tom do stropu. „Tady jsem už dva roky, takže to bude nejmíň tři, ne?“ Opět se na mě podíval. Nezbylo mi nic, jen váhavě přikývnout. Bylo to krapet víc, ale na tom přece nesejde.

    „Pamatuju si, když tě přivezla ta cizí sanitka. Byl jsi na hadry. Nedokázal jsem pochopit, jak tě v takovém stavu mohli převážet,“ kroutil hlavou a hodil přede mě oválnou placu s obrázkem buclatého mnicha držícího korbel.

    „Jel jsem na revers. Chtěl jsem jet domů,“ odvětil jsem tiše a přijal od číšníka svůj škopek.

    „Vida, už jsem si myslel, že‘s po cestě ztratil jazyk,“ zasmál se a přiťukl si se mnou. Pivo bylo opravdu vítečné. Hořké na jazyku, správně vychlazené a krásně zlatavé jako hrnek horského medu. To jsem právě teď potřeboval.

    „A řekneš mi proč? Byl jsi nejtajemnější případ v mé kariéře. Tvé papíry nic neříkaly o původu tvých zranění. Když si dobře pamatuju, tvé uzdravení potřebovalo další dvě operace. Byl jsi u nás skoro měsíc a za ten čas jsi stěží řekl jednu větu. Nikdo tě nepřijel navštívit ani nezavolal, aby se informoval o tvém stavu. Moc dobře si to pamatuju. Mám dobrou paměť,“ poťukal si po čele a upil si pořádný doušek.

    Moji odpověď zasekl v hrdle příhod číšníka. Přinesl dva talíře se svíčkovou a popřál nám dobrou chuť. S chutí jsem se pustil do jídla. Až s prvním soustem jsem si uvědomil, jak hladový jsem byl. Když jsem tiše přežvykoval, vybavil jsem si svůj návrat domů.

    Byl jsem připoutaný na lůžku. Ležel jsem na břichu tolik hodin, že jsem měl pocit, že místo vnitřností mám jednu velkou placku. Všechno mě děsně bolelo a já litoval, že jsem trval na svém návratu. Teď už jsem si vybavoval i Vaška, tehdy byl o něco mladší, hladce oholený a tlustší. Ale byl to on. Pořád se mě na něco ptal a opakoval mi, že mě dají do kupy. Kdybych tehdy neutekl, možná by se jim to povedlo.

    „Řeknu ti, že s tebou by se jeden zalkl nudou,“ ozval se Vašek mezi sousty. „I se svoji chřadnoucí kytkou v kanclu si pokecám víc. Nechci tě vyslýchat, jen mě vždy zajímalo, co se ti tehdy stalo a proč jsi vlastně utekl z nemocnice. Ty záda tě musí pořád bolet, nemám pravdu?“ Mlčky jsem souhlasně přikývl.

    „Hochu, hochu. No nic, když nechceš, nutit tě nebudu.“ Měl jsem pocit, jako kdyby nade mnou zlomil hůl. Já ale nechtěl. Nechtěl jsem, aby to se mnou vzdal. Kousla mě výčitka, jako kdybych mu to dlužil. Jako kdybych mu dlužil alespoň kousek z té děsivé skládanky. 
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    „Tak jo,“ řeknu nakonec po chvíli přemýšlení, „ to je to nejmenší, co můžu udělat. Chci říct, nemůžu ti to povědět všechno, půlku z toho bys nepochopil a tu druhou půlku bys mi nevěřil, ale něco ti říct můžu. Vlastně chci, zachránil si mi život, dlužím ti alespoň tu část, která se tě týká.“

      Mlčí, jen kývne a upřeně mě sleduje. Tak kde začít?

    „Prostě, stalo se to takh…“  V půli slova mě přeruší vyzvánění mobilu. Usměju se, nějak mi to k němu sedí. Je to takové to postarší, monofoní vyzvánění, melodie, která frčela před desíti lety, ale dnes působí hrozně staře.

    „Vezmeš to?“ ptám se, „moje vyprávění počká.“

      Vašek zavrtí hlavou a říká: „Já sebou nemám mobil, nechal jsem ho v kanceláři.“

      Rozhlédnu se kolem, kdo by to tak asi mohl být. Pomalu a jistě mi dochází, odkud to zvonění jde. Přímo z mého batohu. Sakra! Sakra! Sakra! Ne teď!

      Hrábnu do batohu, přístroj nahmatám až na dně. Vrní mi v ruce. Vytáhnu ho, abych se přesvědčil, že se mi to nezdá. Vás by možná zarazila ta bizarně masivní anténa, nebo klávesnice, která má víc tlačítek, než vesmírná loď, ale mě právě teď podivuje ten fakt, že telefon po těch letech ještě pořád funguje. Chci říct, jasně, čas od času ho nabiju – ne že by to potřeboval příliš často – ale kódování už muselo dávno pozbýt platnosti. Neměl by fungovat. Tak proč se právě teď dívám na to důvěrně známé číslo na černobílém displeji? Na to číslo si vzpomínám, přesněji řečeno, nikdy jsem nezapomněl.

    „A ty to nevezmeš?“ zeptá se Vašek, jakoby se nic nedělo.

    Kývnu. V duchu si vzpomínám na základy francouzštiny.

    „Oui?“ začnu opatrně.

    „Nous avons eu un probléme!“ vychrlí na mě zkreslený hlas na druhé straně. Máme problém? Ano, to máme, zatraceně velikej problém, abych byl přesný.

    „To si piš!“ zavrčím do telefonu.

    „Asi nerozumím. Předpokládám, že si zapomněl své lekce francouzštiny,“ odpoví, tentokrát česky, jen se slabým přízvukem.

    „Dobře, že ty si nezapomněl ty svoje. Co chceš?“

    „Jsi sám? Můžeš mluvit?“ Jestli si dobře pamatuju starý kód, tohle znamená, že nás někdo poslouchá.

    „Ano.“

    „Zabezpečená linka?“ Někdo, kdo by neměl.

    „To mi řekni ty.“

    „Budu tedy stručný. Volám, abych ti řekl, že jsme ho našli. Nezasahuj, opakuji, v žádném případě nezasahuj, rozumíš? Postará se o to náš člověk v Praze.“

     „Rozumím.“

    „Výborně. Dlouho sis nevyzvedl schránku, jak vidím. Takže si tedy opravdu skončil?“ Ve schránce máš informace.

      Mlčím. Nemám mu co říct.

    „Dávej na sebe pozor,“ řekne nakonec a je dost možné, že to tak i opravdu myslí. Jenže ve skutečnosti to znamená, že mě někdo vyčmuchal.

    „Nic neslibuju.“

      Ve sluchátku zapraská a utichne. Strčím satelitní telefon zpátky do batohu a nahmatám jiný předmět.

    „Jak se odtud dostanu nejrychleji do Prahy?“ vyhrknu na Vaška. Soudě podle jeho výrazu ho tahle otázka nijak nepřekvapila.

    „Jak, jak…jak asi? Autem to jsou slabé tři hodinky,“ řekne a zamává mi před nosem klíčky.

    „A po cestě mi můžeš povyprávět ten příběh.“ Hodil na stůl bankovku a hrst drobných a postavil se vedle mě.

    „Tak to ani nápad!“ odmítnu a chytím ho za zápěstí, abych mu naznačil, že nikam nejde.

    „Nehodlám s tebou diskutovat.“

      Vysmýkne se mi a opouští lokál. Co mi zbývá, říkám si. Tenhle člověk nevypadá na někoho, kdo by se dal snadno odmítnout. Poberu si tedy svoje věci a vyrážím za ním.

      Zamířil si to přímo k nemocnici, takže nasadím rychlejší tempo a snažím se ho dohnat. Zastavuje u starého oprýskaného Defenderu a odemyká dveře.

    „Ještě máš čas si to rozmyslet.“

    „Bez diskuze, Radku. V Praze jsem nebyl, ani nepamatuju,“ říká a usmívá se. Chápete? Usmívá se. Ještě ráno neměl ani potuchy, že existuju, nebo mu to bylo přinejmenším jedno a teď je schopný odvést cizího a nejspíš sakra nebezpečnýho chlapa přes půl kraje? Něco mi na něm nesedí, bude lepší, když si ho pořádně pohlídám.

      Ale nakonec bez řečí nastoupím do auta, batoh si položím na zem pod nohy a ponořím ruku hluboko do jeho neprozkoumaných útrob. Po chvíli přehrabování najdu, co hledám. Vašek mezitím po krátkém přemlouvání nastartoval auto.

    „Čekáš potíže?“ zeptá se, když uvidí mou starou pětačtyřicítku Sig Sauer.

    „Vždy připraven, copak si nebyl skaut?“ usmívám se. Ten Vašek je mi záhada, to teda jo! Ale instinkt mi říká, že bude dobrý ho mít po boku. A můj instinkt mě ještě nikdy nezklamal. Natáhnu závěr pistole a vrátím ji zpátky do pouzdra v batohu. Pokusím se uvelebit na tvrdé sedačce, tak pohodlně, jak to jen jde. Zavírají se mi oči.

    „Hej, nespi!“ probere mě z mrákot Vaškův hlas, „dlužíš mi dobrý příběh.“
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,675
    Několikrát se zhluboka nadechnu.

    „Musím si to trochu srovnat v hlavě.“ Přimhouřenýma očima koukám skrz trochu poškrábané přední sklo. Vašek mne neruší, trochu riskantně se vyhnul protijedoucí škodovce a mezi předměstskými domy najíždí na dálniční přivaděč.

    Takže tři hodiny… Dost času na to, rozmyslet si, co říci, co neříci, co zalhat.

    „Nebudou tě v nemocnici shánět?“

    Mávnul rukou.

    „Nechal jsem vzkaz, že si beru pár dní volna, jsou na to zvyklí. Teď  tam je docela klid a mám schopného zástupce. A kdyby něco, mobil mám teď raději s sebou.“

    Rychlost Defenderu se ustálila na sto deseti. Právě jsme minuli obrovský nápis Praha 278 km, když jsem si uvědomil, že se začíná pomalu stmívat. Jsem v cizím autě s cizím člověkem a jedu do noční Prahy. A vůbec nevím, co mne tam čeká. Nádherná perspektiva.

    „Tak povídej,“ vyruší mne Vašek a po očku na mne mrkne.

    Ale o čem mu mám povídat? O prachu, špíně, všudypřítomné vlhkosti, pijavicích, desítkách kilometrů stezek v džungli? O kulometné palbě,nízko letících vrtulnících,  nášlapných minách?

    „Dobrá, začnu já, je to sice už pár let, ale jak říkám, paměť mám dobrou. A vzpomněl jsem si na tebe hned, jak jsem tě uviděl dnes ráno na nádraží.

    Už jsem ti říkal, že tady dělám primáře dva roky. Ale před tím jsem měl možnost stáže v cizině. Mojí láskou už od dětství byla Francie, a i když jsem si nedělal iluze o tom, že se někdy vůbec podívám na Západ, chodil jsem na kurzy francouzštiny, jen tak ze záliby. A pak byla najednou možnost, obhlídnout chirurgii, jaká se dělá za šumavskými kopci. Měl jsem výhodu znalosti jazyka, takže mne vybrali a já dělal nějakou dobu sekundáře na chirurgickém oddělení nemocnice Svaté Markéty v Marseille.“

    V houstnoucím soumraku se okolo nás mihla směrová tabule, do Prahy ještě dvě stě dvacet šest. Vzpomínal jsem si na zasuté střípky vědomí, na žlutě vymalovaný nemocniční pokoj, na malou francouzskou vlajku nad vchodovými dveřmi…

    „Bylo to tam zvláštní v tom, že vedení nemocnice mělo jakousi nepsanou dohodu, takže se v tom špitále dost často objevovali zranění vojáci, a k tomu ještě různých národností s tajemnými osudy a zraněními. Bylo to logické, do Aubagne, kde je velitelství Cizinecké legie, to bylo, co by kamenem dohodil. Měl jsem doslova v rukou i několik Čechů.

     Platilo kategorické, na nic se neptat…

    A pak přivezli tebe. Do přijímacích papírů tě pojmenovali Vincent Denis, automechanik z La Ciotat. Při sváření ti vybuchla v garáži bomba s acetylénem. Dobře to vymysleli, ale mně bylo hned jasné, že je všechno úplně jinak. I když, částečně pravdu měli, ne?“ Usmál se na mne svým zvláštním, jakoby polovičním úsměvem.

    „Měli,“ ozval jsem se konečně vyprahlým hlasem. Už zase jsem měl v ústech jako na poušti.

    „Byl to granát…“ Pokýval hlavou a hlasitě přeřadil na nižší převodový stupeň před táhlým stoupáním.

    „Vím, procvičil jsem si na tvých zádech tahání mikroskopických střepin.“

    Zmlkli jsme. Opravdu, věděl asi víc, než jsem si myslel.

    „Bylo to ostré nasazení v jedné středoafrické zemi,“ začal jsem a narychlo uvažoval, kolik toho můžu říci a kolik toho ještě snese moje mysl.

    „Měli jsme dočasnou základnu na předměstí hlavního města Bangui a odtud kontrolovali sever země, kde probíhala partyzánská válka. A jednou nás poslali do malé nenápadné vesnice na průzkum. Jenže kromě vesničanů jsme tam našli i jedno z partyzánských velitelství. Nás bylo osm, přežili jsme tři a já jen tak tak, když mi za zády vybuchl ruční granát. Taky to bylo to poslední v životě, co ten černý kluk udělal. A pak si pro nás přiletěl evakuační vrtulník, naložili mne do sanitního letadla a odvezli zpět do Evropy. Zbytek už znáš.“

    Dobře jsem mu to vysvětlil. Bylo to věrohodné a to ostatní vědět nemusel. Vytřeštěné oči vesničanů, kouř ze spálených chatrčí, mrtvá, ještě uplakaná dívenka s kudrnatými vlásky…

    „Měl jsi to těžké…“ zamyšleně řekl Vašek a upíral pohled do houstnoucí tmy před sebou. „Každý máme nějaký balvan, který valíme před sebou…“

    Ukazatel nám sdělil, že do Prahy máme ještě sto dvacet kilometrů.

    Mlčeli jsme.

    „Hele, pumpa,“ukázal Vašek bradou před sebe. „Já si odskočím, nechceš taky?“ Zavrtěl jsem hlavou.

    „Dobrá, můžeš mi natankovat, tady máš kartu.“

    Stočil volant na odpočívadlo s benzínovou pumpou. Parkoviště za ní bylo plné kamionů, ale místo pro osobní vozy, osvětlené mrtvolnými zářivkami bylo poloprázdné.

    Vašek zastavil u jednoho ze stojanů.

    „Jsem hned zpátky. Naber plnou.“

    Přikývnul jsem. Defender byl opravdu žíznivý, vytočil jsem skoro čtyřicet litrů.

    Okolo bylo podivné ticho a já cítil, že něco není v pořádku. Takový pocit už jsem v minulosti měl.

    Zaklapnul jsem víčko nádrže a šel s kartou v ruce dovnitř k pokladně.

    A najednou se stalo hodně věcí najednou. Odkudsi z dálky se ozval podivný zvuk, jakoby lusknutí prstů. Otřásl jsem se. Poznám přece výstřel z pistole s tlumičem…

    Okolo muže za pokladnou přeběhl nezřetelný stín a vzápětí byl slyšet kvílivý zvuk akcelerovaného auta. A pokladní vyběhl ven z budovy.

    „Viděl jste ho?“

    „Koho?“

    „Toho chlapa s pistolí, co střílel na toho pána, který přijel s vámi…“ Viditelně se mu třesou ruce, když na mobilu vytáčí stodvanáctku.

    Vběhnu dovnitř. Vašek leží na zemi, jeho kožený kabát je rozhalený a na levé straně košile se mu zvětšuje červená skvrna. Nemluví, ale je při vědomí a jeho oči se na mne upírají s jakousi naléhavostí. Sklání se nad ním jeden z řidičů kamionu s vizáží dobromyslného medvěda.

    „Koupil to,“říká mi zbytečně. V duchu vrtím hlavou, celá scéna mi připadá naprosto neskutečná a absurdní.

    „Volal jsem, budou tu hned. Snad to přežije.“ Medvěda asi nic nerozhází a tváří se, jako kdyby postřelené na benzínových pumpách potkával denně.

    A pak se mi další události slily do jakéhosi kaleidoskopu. Tři policejní auta, sanitka s doktorem přijely za pár minut. Vaška odvezli s houkačkou. Upadl do bezvědomí, ale ještě předtím mi stačil pokynout zdviženým palcem. Pak se okolo objevilo několik policistů, natahali barevné pásky okolo všech čerpadel a vyslýchali kdekoho.

    První na řadě jsem byl já, slušný podporučík si vyžádal můj občanský průkaz. Nebál jsem se, ani pod mikroskopem by neodhalil nic, byla to mistrovská práce.

    Opsal si všechny data a oslovení – pane Bartoši -  mi znělo hodně cize. Vypověděl jsem, že jsem si ho stopnul na posledním nájezdu na dálnici, že ho neznám a že se vracím z vandru domů do Prahy.

    Spokojil se s tím, prohodil obvyklá slova o tom, kdybych si na něco vzpomněl, mám zavolat. A propustil mne.

    Pár policistů zatím obcházelo opuštěný Defender a nakukovalo dovnitř. Jeden z nich sáhnul do přihrádky spolujezdce, pak vzal svůj pomačkaný kapesník a vysoko zvedl něco kovově se lesknoucího. Zatrnulo mi v zátylku. Pistoli Parabellum poznám i na tu dálku...

    Už bude lépe se tu moc nemotat, chtěl jsem pryč odtud.

    Na rameno mi poklepal medvěd, kterého jsem potkal uvnitř.

    „Chceš do Prahy? Jedu do Holešovic na terminál, můžu tě tam hodit. Tady už tě nic dobrýho nečeká.“

    Přikývnul jsem.

    „Mám tenhle bágl, tašku a kytaru.“

    Usmál se.

    „Jasný, kamion to uveze. Támhle ten modrej se žlutými blesky.“

    Naposledy jsem se ohlédl na opuštěný Defender a pár sad blikajících majáčků.

    Tak jedeme dál.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    Světla majáků se pomalu ztrácela a motor při každém přeřazení spokojeně zabručel. Za chvíli už se kamion hnal temnou dálnicí. Jen čas od času kabinu osvětlily odlesky reflektorů protijedoucích aut. Z rádia hrála hudba a medvěd, jak jsem si kamioňáka označil, usrkával během jízdy kávu.

    Minulost se mnou držela krok, i když jsem se jí snažil nechat daleko za sebou. V hlavě mi hlodala spousta otázek. A tak jsem řidiče poslouchal jen na půl ucha a občas něco ze zdvořilosti odpověděl. Mohl jsem být rád, že mě vzal, ale pokud si chtěl pokecat, aby mu cesta rychleji uběhla, nevzal toho pravého.

    Nejvíce mě znepokojovala podivná souhra náhod, pokud to tedy všechno byly náhody - Vašek, telefonát a teď ta střelba. Spousta otázek, málo odpovědí. Nikdo ale nemohl dopředu vědět, kde mě hledat. Sám jsem nevěděl, kam jedu. Žádné plány, žádný konkrétní cíl. Museli mě už nějaký čas sledovat. A pokud náhodou vypátrali můj pražský úkryt, malý byt v centru města, vše se ještě více zkomplikuje. Musím se tam bezpodmínečně zastavit, ať je riziko sebevětší.

    Přesvědčení, že jsou mé noční můry předzvěstí komplikací, sílilo. Vždy, když mě nenechaly spát, se něco posralo. Osud si se mnou zahrával, jakoby to byla pomsta za mé hříchy.

    Zahleděl jsem se z okna na svodidla táhnoucí se podél dálnice. Ze tmy se vynořily vzpomínky.

    Večer tehdy začal tak slibně. S celou naší partou jsme popíjeli v oblíbeném baru. Hudba hučela a zpocená těla se proplétala za blikání stroboskopu. Verča se ke mně tiskla. Nejdříve na mě vrhala jen nesmělé úsměvy, ale jak hladina alkoholu rostla, začala být stále vyzývavější. Nebylo tedy žádným překvapením, že jsme odcházeli společně.

    Zaklesnuti do sebe jsme vrávoravě kráčeli ztichlou ulicí. Ve světlech lamp se leskly kaluže, jarní větřík slabě pofukoval a snažil se vetřít pod vrstvu oblečení. Její vlasy mě zašimraly pod nosem. Užíval jsem si letmé doteky hřejivého těla. Oba jsme museli vědět, jak to skončí. Chtěl jsem ji a nehodlal jsem už čekat, cítil jsem žádostivost, která z ní sálala. Přitáhl jsem si Veroniku k sobě a roztouženě ji políbil. Rukou jsem polaskal ňadro rýsující se pod tenkým svetříkem.

    Vzepřela se. „Neblbni! Nech toho.“

    Najednou si chtěla hrát na slušňačku? Nejdříve mě rozdráždí a pak nic?! Sevřel jsem ji pevněji, aby se mi nevysmekla, a přisál se opět na její rty. Z opojení mě probrala facka, kterou mi uštědřila. „Do prdele… co děláš!“

    „ Řekla jsem NE, Martine.“

    Nevím, kde se to ve mně tenkrát vzalo, ale zpětně jsem to přičítal alkoholu, co mi proudil v žilách. Když jsem přebral, měl jsem občas problémy se sebeovládáním. A ten večer jsem byl dost v rauši. NE jsem prostě jako odpověď nebral. „ Nehraj si na dámu,“ odbyl jsem ji a nadrženě ji znovu přitáhl. Ruce mi sjely přes boky až na její zadeček. „nedělej se, stejně to chceš.“

    Kolenem mě nabrala do rozkroku, až se mi podlomily nohy.

    „Ty kurvo!“ sykl jsem přidušeně a hmátl po ní.

    „Nedals mi na výběr,“ snažila se ospravedlnit, když couvala, „zapomenem na to, jo?“

    Ušklíbl jsem se. Když si chce holčička hrát, pozná co je chlap. Na to jen tak nezapomene. Zítra nedá nohy k sobě.

    Něco v mém výrazu ji vyděsilo. „Martine, vykašli se na to,“ začala plačtivě nabírat. Byli jsme tady sami, zkratkou přes starý most nad kolejemi moc lidí nechodí.

    Věděla, že by mi neutekla a tak přelezla přes oprýskané zábradlí.

    „Nech mě!“ naklonila se nad železnicí utopenou ve tmě. Snažila se naznačit, že skočí, pokud se ještě přiblížím.

    Opile jsem se zasmál a došel až k ní. Už nás dělil jen chladný kus  kovu.

    „Na co si jako hraješ?“

    „Vypadni. A nic nenahlásím!“

    „ Nic nenahlásím.“ výsměšně jsem opakoval a pokusil se Veroniku přitáhnout. Ohnala se a její nehty se mi bolestivě zaryly do ruky.

    „ Chceš kurva dolů?“ strčil jsem do ní. Ne nějak silně, nechtěl jsem ji shodit. Prsty jí však z mokrého zábradlí sklouzly a ztratila rovnováhu. Zoufale máchla rukou v pokusu se něčeho zachytit. Natáhl jsem se, ale stihl jsem se dotknout jen konečků jejich prstů. A pak už padala. Do uší se mi zaryl zoufalý výkřik. Ozvalo se zahoukání vlaku.

    „Tak jsme tady.“ probral mě z myšlenek medvěd. Ani jsem nezaregistroval, že už jsme v Holešovicích. Oklepal jsem se. Minulost jsem již změnit nemohl. Ona změnila mě.

    Nyní jsem se však musel vypořádat s přítomností.

    Rychle jsem se rozloučil, rozhlédl a vyrazil do noční Prahy.
  • masenkamaskovamasenkamaskova Komentářů: 285
    Procházel jsem ulicemi, koukal jen přímo pod nohy a snažil se na nic nemyslet. Možná i proto, že jsem měl strach, co mě čeká.

    Lampy se asi na hodinu staly mými jedinými společníky. Bloumal jsem v jejich světle Prahou, nohy kráčely samy od sebe a nějaký šestý smysl mě navigoval správným směrem. Zastavil jsem až po dlouhé době před jedním z mnoha paneláků na Palmovce. Sundal jsem ze zad batoh a začal po hmatu hledat klíč. Už před několika měsíci jsem ho zašil do látky, teď jsem musel roztrhnout jemnou niť a konečně ho vytáhl. Kov se na světle zaleskl.

    Rozhlédl jsem se, jestli mě náhodou někdo nesleduje – poslední dobou jsem to dělával dost často – a tiše zaplul do tmavé chodby. Světla jsem nechal zhasnutá, po dnešní střelbě jsem musel dávat dostatečný pozor. Pořád mi vrtalo hlavou, jestli to byla náhoda, nebo mě opravdu sledují.

    Vyběhl jsem po schodech do druhého patra. Moje prvotní představy se nevyplnily. Byt na první i druhý pohled vypadal stejně, jako když jsem ho před měsíci opouštěl. Pravda, bylo to tehdy trochu ve spěchu, takže na pohovce v obýváku pořád leželo roztržené triko. Rozsvítil jsem a vzal ho do ruky. Zaschlá krev ve mně začala vyvolávat další a další nepříjemné vzpomínky, takže jsem ho radši hned vzal a hodil do koše. Na zem jsem shodil všechny věci a posadil se na pohovku.

    Být zpátky na známém místě pro mě dostalo nový význam. Pocítil jsem zvláštní klid, jako už dlouho ne.

    Přemýšlel jsem, jestli se mám nejdřív osprchovat, ale nakonec jsem se rozhodl všechno vyřídit najednou. Vytáhl jsem kytaru, sáhl dovnitř a jediným pohybem odtrhl izolepu. Byla tam, schovaná v malém hedvábném sáčku. Kdybych tady měl notebook, možná bych podlehl pokušení a podíval se, co vlastně za tajný materiál přenáším.

    A možná taky ne. Zašramocení na chodbě jsem v tom tichu nemohl přeslechnout. Ihned jsem vyletěl k vypínači, zhasnul a přitiskl se ke stěně. Možná jsem se zas tak nemýlil. Jen přišli později. Kdyby mě nevzal medvěd do Prahy, v tomhle pokoji by nic nezůstalo na správném místě.

    Na skříňce jsem s úlevou nahmatal lovecký nůž z dávno zapomenutých dob. Na chvíli jsem doufal, že na chodbě jen potácí mladý páreček, který se právě přiopilý vrátil domů. Pak se dveře rozletěly.

    Vtrhli dovnitř, očividně bez starosti, že bych už mohl být doma. Ustoupil jsem o pár kroků dozadu a zabočil za roh do malé kuchyňky. V tu chvíli se rozsvítila světla a já musel ještě o krok couvnout, aby mě nemohli zahlédnout. Oba se hned zastavili a já si začal nadávat, že jsem nedával větší pozor.

    „Ty vole, vidíš ty věci?“ ozvalo se šeptem.

    „Jako myslíš, že už je tady? Vždyť říkali, že ho zdrží!“

    Odpověď už se neozvala. Pochopil jsem, že si začínají dávat větší pozor. Podle kroků zkoumali obývák, jeden se mi začal přehrabovat v batohu. Obličej se mi zkřivil, jak jsem si v duchu nadával do největších pitomců světa. Mohl jsem jen doufat, že to nejsou vycvičené gorily. Bohužel ta pravděpodobnost zas tak vysoká nebyla.

    Pak jsem si vzpomněl na sáček a na chvíli se mi zastavilo srdce. Horečnatě jsem přemýšlel, jestli jsem ho nenechal na pohovce, ale naštěstí ho prsty nahmataly v pravé zadní kapse u kalhot. Potichu jsem ho vytáhl, abych na sebe neupoutal pozornost. Tušil jsem, že pokud ho najdou u mě, všechna práce a čas do projektu vložená přijde vniveč. Ustoupil jsem ještě o několik kroků a skrčil se. Skulinku mezi skříňkou na hrnce a troubou jsem nahmatal i poslepu a zvedl odříznutý kousek linolea.

    Z hedvábného váčku jsem vytáhl placatý černý obdélníček skrývající doslova celý můj život a zastrčil ho do skrýše.  Připadalo mi až směšné, že taková miniaturní věcička by mě mohla zruinovat. Nebo přinést nový a úžasný život, který jsem začal budovat už před tolika měsíci.

    Na chvíli jsem si představil písečné pláže, mladou Francouzku opalující se na slunci, vilu s bazénem a nádhernou zahradou. Všechno bylo na dosah ruky. Jenom mi zbývalo vypořádat se s větším problémem v podobě dvou nejspíš vycvičených a ozbrojených chlapů.
    Psaní je cesta jak zažít to, co se vám v reálném životě nemůže stát.

    Občas se vyžívám i v hudebních provedeních. Písničky můžete sledovat zde: Lexi Felix

  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,675
    Kovová střenka loveckého nože mne v ruce chladila a dodávala mi klid. Byl nejvyšší čas vymyslet nějakou akci, dokud mám určitou převahu já. Všechno v téhle chvíli záleželo na tom, kdo bude mít na svojí straně moment překvapení.

    Oba postupovali bytem hodně chaoticky, podle kroků jsem byl celkem přesně schopen odhadnout, kde právě jsou. Vzpomněl jsem si na jednu z příruček, které jsme studovali. Jak zajistit neznámý prostor… Určitě ji neznali.

    Blížili se k místu, kde jsem se ukrýval.

    Pak jsem je oba zahlédl a v duchu si zhluboka oddechl. Na takovou dvojici ještě budu zaručeně stačit. Hned na první pohled bylo jasné, že takhle nevypadají, ani se nechovají alespoň trochu vycvičení specialisté. Koutky úst mi trochu zacukaly.

    Byla to úplně nesourodá dvojice, jeden dlouhý a hubený, oblečený v džínách a ušpiněné modré bundě. A ten druhý asi o hlavu menší, na sobě plátěné kalhoty a trochu moc zánovní sako. Když takové lidi potkáte na ulici, máte pocit, že slušně řečeno, příliš nevoní.

    Jak to vypadá, asi mne jejich tajemní šéfové hodně podcenili. Na tu dvojici budu stačit i se zraněnou rukou.

    „Hele, ještě jedna cimra,“ zašeptal ten dlouhý a hubený.

    „Myslíš, že tam je?“ Kdysi dávno nás francouzský instruktor učil poznávat rozpoložení člověka podle zabarvení a výšky hlasu. Pamatujte, že pokud odhadnete protivníka dřív, než on vás, máte velkou výhodu, říkával. A tady jsem poznal, že ten kluk má docela obyčejný a nefalšovaný strach.

    „Rozsviť, vletíme na něj.“

    Pevněji jsem sevřel rukojeť nože. Samozřejmě, že jsem neplánoval nějaké krvavé divadlo, ale spíš ten nůž v ruce použít jako vyjednávací argument. Cítil jsem, jak se adrenalin vyplavuje do krve. Chlapci, na tohle hned tak nezapomenete.

    Légionnaires, avant!“ Bleskl mi hlavou povel z dávných dob, který jsem slyšel tolikrát.

    U stropu se rozsvítila holá žárovka, visící na dvou barevných drátech. A v tom okamžiku se stalo několik věcí najednou.

    Do dveří vpadnul ten malý a kulatější. Přišel mi právě do rány, takže jsem vyrazil ze svého úkrytu s napřaženým nožem přímo proti němu a povedlo se mi trefit jej skloněnou hlavou přesně na solar plexus.

    Udělal „héééh“ a sklapnul jako zavírací nůž. Projevil chabý náznak se trochu narovnat, ale dostal klasický boxerský úder levačkou pod bradu a zároveň úder rukojetí nože na pravý spánek. To už neustál a sesul se k zemi jako loutka, které přestřihnou provázky. V té chvíli mne už přestal zajímat, od něj už nebezpečí nehrozilo.

    Ve dveřích stál jeho spolubojovník s vytřeštěnýma očima a rukama napřaženýma před sebe. Vypadal jako kostelník, který najednou spatří ďábla. Využil jsem pohybové energie, kterou jsem ještě měl, úhledným chvatem jsem ho složil na zem a posadil se mu na poněkud propadlou hruď. Koleny jsem mu přidržel rozpažené ruce a pak jsem krvelačně zamával nožem nad jeho tváří.

    Zasténal a z jeho úst jsem ucítil nejen alkohol, ale i něco navíc. Marihuana. Její vůni jsem si pamatoval moc dobře, afričtí bojovníci ji pokuřovali naprosto běžně.

    „Co se mnou uděláte?“ vyheknul.  Bylo to jasné. Ti kluci byli někde z ulice, najatí někým úplně jiným.

    „Měl bych tě podříznout,“ procedil jsem mezi zuby a snažil se tvářit zle, i když bych se nejraději rozesmál.

    „My za nic nemůžeme.“

    „Jak to, vloupali jste se do mého bytu, začali tady čenichat a kdoví co jste měli v úmyslu.“

    Zavrtěl hlavou.

    „Ke mně a k Rudovi dnes večer přišel nějaký pán, dal nám klíče od auta a obálku s adresou a klíčem od bytu. Máme sem přijít, udělat trochu nepořádek, vzít si, co se nám bude líbit a počkat, až se vrátíte. Hned ve dveřích vás trochu klepnout baseballovou pálkou a utéci. Říkal, že to je jen pro výstrahu, že prý někomu dlužíte veliké peníze. Jenže vy jste přišel dřív, než čekali.“

    „Co jste za to dostali?“ Že by už někde začínala nějaká nervozita?

    „Každý padesátku.“ Zvedl jsem obočí.

    „To si mne cení jen na sto korun?“

    „Euro…“  Trochu mi zatrnulo. Vida, že by…

    „Tak, kamaráde, asi jste si vzali moc velký kus krajíce. Máte se s tím svým šéfem zase sejít?“

    Malinko pohnul hlavou, jen jak mu to nepohodlná pozice dovolovala.

    „Najde si nás sám.“

    Ještě jednu věc jsem chtěl vědět.

    „To auto, se kterým jste sem přijeli, kde je?“

    „Stojí na parkovišti před domem, je to červená dodávka s nápisem Okrasné květiny a zahradnické práce.“

    Ušklíbnul jsem se.

    „Opravdu vtipné. A teď mi musíš prominout, konečně, za sto euro musíš trochu bolesti vydržet.“ Přehodil jsem si nůž do levé ruky a dvěma prsty pravé ruky našel za uchem jedno místo. Říkávali jsme mu Point Diable, ďáblův bod. Vyděsil se a sledoval pohybující se nůž. Trvalo to jen pár vteřin, obrátil oči v sloup a zvadnul. Spolehlivé místo, na podobné věci byli francouzští instruktoři odborníci.

    Vstal jsem. Oba vetřelci leželi na podlaze bez hnutí. Až teď jsem ucítil bolest ve zraněné ruce, dřív jsem si toho nějak ani nevšimnul.Měl jsem stoprocentní úspěch, ale necítil jsem nějaké uspokojení. Tušil jsem, že vše ještě pořádně nezačalo a že někde v pozadí plném hlubokých stínů stojí ti opravdu mocní.

    Musel jsem pryč, tenhle byt už nebyl bezpečný. Ve skříni v předsíni jsem našel zapomenuté klubko prádelní šňůry. Svázat oba chlapce netrvalo ani tak dlouho, podobné věci jsme trénovali hodně často. Dával jsem jim tak půlhodinu, než se proberou a další, než se jim povede dostat se z pout. Malý a obtloustlý Ruda byl asi důležitější, protože jsem v kapse jeho saka našel ušmudlanou obálku s adresou bytu a autoklíč s dálkovým ovládáním.

    Sbalil jsem tašku, batoh a taky kytaru. Jinde jí bude zaručeně líp. Ještě jsem se vrátil do kuchyně a vytáhl odtud svůj ukrytý malý poklad. Vrátil jsem jej zpět do malého váčku. Tady už nechci nechávat nic důležitého.

    Toho bytu mi nebylo líto, protože na kroužku jsem měl ještě dva další klíče. Chvíli jsem si pohrával s myšlenkou, zachovat se jako řádný občan a zavolat policii. Bylo by to zajímavé, trochu jim to zkomplikovat.

    Ještě jsem se stačil převléknout. Oba návštěvníci ještě odpočívali na podlaze. Zamával jsem jim na rozloučenou a šel. Dveře bytu jsem nechal jen přibouchnuté.
    Sjel jsem výtahem o čtyři patra níž a další klíč z kroužku mi otevřel dveře bytu se jmenovkou Božena Málková. Pod svícnem bývá největší tma, pravdivé přísloví.

    Byla to garsonka, skoro bez vnitřního zařízení. Skříň, už dlouho používaná válenda, prázdná kuchyňská linka. Opřel jsem kytaru o zeď, sportovní tašku položil vedle a sáček s černým obdélníčkem skončil pod jednou uvolněnou parketou v levém rohu pokoje. Tam ho nikdo nenajde, leda by vytrhal celou podlahu.

    Zůstal mi jen batoh, alespoň s sebou nebudu vláčet tolik zbytečností. Teď už tu nešlo o nějaký vandr s kytarou, ale spíš začínající boj o život.

    Bylo přesně jeden a půl hodiny po půlnoci, když jsem zavíral hlavní dveře domu. V ruce mne hřál klíč od červené dodávky. Nebylo by to špatné, odjet někam daleko a nebýt závislý na jízdních řádech, nebo ochotných lidech, kteří mne svezou.

    Rozhlédl jsem se. Pár zaparkovaných soukromých aut a v rohu parkoviště osamocená červená dodávka. Takže hoši nelhali, budu moci vyrazit jako potulný zahradník.

    Šel jsem ji obhlédnout. Obyčejný Ford transit, na první pohled hodně používaný, docela nenápadný, takových jezdí po silnicích tisíce. Okolo mne byl naprostý klid a právě to ticho mne trochu znejistilo. Nějak už jsem si zvyknul na zmatek, střílení a přepadení v bytech. Na chvíli mi blesklo hlavou, že by bylo zajímavé, jak dobrý by musel být spisovatel, aby sepsal můj příběh s tak nereálnou zápletkou.

    Pár metrů od automobilu jsem stisknul dálkové ovládání dveří na klíči. V tom okamžiku jsem měl pocit, jako kdyby hned vedle mne vybuchl dělostřelecký granát. Tlaková vlna mne odhodila několik metrů daleko, v automobilech v okolí se rozhoukaly otřesové alarmy, pár oken v domech okolo se s řinčením rozsypalo. Vleže na asfaltu parkoviště jsem bez dechu sledoval, jak se dodávka mění v hučící sloup ohně, jak vybuchuje benzínová nádrž a jak vzduchem létají hořící kusy plastu. V oknech domů se začala rozsvěcovat světla. V hlavě jsem měl jen jedinou myšlenku, co nejdřív zmizet a co nejdál.

    Zvedl jsem se ze země a vyběhl na Libeňský most směrem na Holešovice. Ještě jsem si pamatoval, kde je nákladový terminál. Třeba tam ještě bude můj přítel, řidič kamionu.

    Za mnou pomalu dohoříval vrak dodávky a hasičské auto se okolo mne prohnalo až příliš velkou rychlostí. A hned za nimi další, stříbrné policejní.

    Jestli se právě do toho zmatku vypotácí ze dveří domu dva mí nezvaní návštěvníci, třeba si někdo důvtipnější dá dohromady postřeleného doktora u benzínové pumpy s tímhle ohňostrojem, třeba i podivnou dávnou smrtí na železničním mostě a s nějakým Radkem Bartošem.

    V kostech jsem cítil, že mne čeká dobrodružná budoucnost.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
      A když mluvíme o kostech, jak se mi z těla vyplavoval adrenalin, ozvala se moje ruka. Že já blbec neposlechl doktora a nenechal si to dát do dlahy.

      Potlačil jsem nutkání běžet. To poslední, co teď potřebuju, aby někdo zahlídl chlapa, jak běží z místa činu. Hasiči se sjížděli a chrabří policisté hlavního města Prahy na sebe nenechali dlouho čekat. Bílý transit s toliko typickým přívěsem – veliký sud připomínající vajíčko s překvapením – prosvištěl přímo kolem mne.

      Fíha, ti to musí brát fakt vážně, napadlo mě. Ale na druhou stranu, nedivil jsem se. Nestává se často, že by v ulicích Prahy vybuchovaly dodávky. A v dnešní době se každá exploze musí brát vážně.

      Cestou přes most jsem za sebou zaslechl pískot pneumatik. Ohlédl jsem se a co nevidím, další policejní auto. Nemířilo k místu exploze, ale ke mně. Viditelně zpomalilo. Projelo kolem mě, pomalu, cítil jsem, jak si mě posádka prohlíží. Ale pokračovalo dál v cestě. Bohužel pro mě, neradoval jsem se dlouho. Asi deset metrů přede mnou vůz zastavil a posádka vystoupila na chodník. Pitomci, pomyslel jsem si. Nejspíš někdo dodal popis člověka, který byl na místě činu a oni se mě teď pokouší zadržet. Tak, že mi dají šanci vymyslet únikový plán.

      Když provádíte zatčení nebezpečné osoby z jedoucího auta, nezastavíte deset metrů do něj a nečekáte, až k vám dojde. Ne, musíte ho omráčit, zaskočit, vyvést z míry a pak na něj padnout jako tuna cihel.

    „Váš občanský průkaz, prosím,“ řekl ten chytřejší. Haha.

    „Jistě, důstojníku, někde ho tu mám,“ začal jsem si prohledávat kapsy. Zatímco levou jsem odváděl pozornost, pravá pomalu a jistě mířila k místu, kde jsem měl za opaskem zastrčenou svou pětačtyřicítku.

    „Stalo se něco?“ hrál jsem o čas.

      Ten větší promluvil. S těžkým ruským přízvukem řekl: „Grigori si chce promluvit. Nasedněte si.“

      Nepřekvapil mě ani tak fakt, že Grigori, bývalý rezident KGB, má na výplatní pásce místní polici, ale to, že se odváží ji použít jako kurýrní službu, to už zavánělo zoufalstvím.

      Kývnul jsem, s těma dvěma nemělo cenu se hádat. Minimálně jeden z nich nebyl opravdový policajt, ale s největší pravděpodobností zběh FSB nebo SBU a s těma si není radno zahrávat. Nasedl jsem tedy do policejní Octavie a s napětím čekal, co se bude dít dál. V kapse jsem cítil balíček s mou šancí na lepší život. A pokud jsem měl získat alespoň malou šanci na lepší zítřek, musel jsem hrát o čas, zjistit, kdo všechno je ve hře. Jedno bylo jisté, Grigori věděl, že jsem byl zpátky v Praze a co mě děsilo mnohem víc, věděl, kde mě mají jeho gorily hledat. Měli rozkaz mě přivést přímo k němu, bez obvyklých procedur. A já věděl naprosto přesně, kam to bude a také jsem věděl, že živý se odtamtud nedostanu.

      Projeli jsme Holešovice a řidič, stočil směr Hlávkův most. Vracíme se zpátky do centra. Takže jsem se nemýlil. Musím jednat rychle, jestli si dobře pamatuju cestu, budeme těsně míjet hlavní nádraží, to je moje jediná šance. Vyčkával jsem, dokud to jen šlo. Noční provoz byl minimální, nejspíš si zastavujícího policejního auta nikdo nevšimne. Teď jen najít tu správnou chvíli….připravit….de se na věc!

      Tasil jsem pětačtyřicítku, žádný odlehčený model z plastu, ale poctivý kov. Dodala mému švihu ten správný důraz. Nesměl jsem se rozmáchnout moc, to poslední, co bych teď potřeboval je, aby se zbraň o něco zasekla. Ale tohle nás trénovali a je to jako jízda na kole. Dutý náraz doprovázený prasknutím lebeční kosti zněl přesně tak, jak nás to učili, rusák se pár dní nezvedne z postele. Řidič zazmatkoval a mě v tu chvíli bylo jasné, že je to „jen“ podplacený policajt. Přitiskl jsem mu pistoli ke spánku.

    „Tady zastav,“ zavrčel jsem mu do ucha.

    „Co chcete dělat?“

    „Zastav a bez otázek,“ odpověděl jsem mu, a abych tomu dodal trochu důrazu, natáhl jsem kohoutek. Nechtěl jsem ho zastřelit, jen postrašit. Nechci mít na kontě mrtvýho policajta, to zase ne.

      Poslušně zastavil u krajnice. Choval se dobře, poslouchal a nedělal problémy, takže si ode mě vysloužil jen lehký úder do zátylku. Z toho se vyspí.

      Pobral jsem si svoje věci a vypadl z auta. Jen s malou trochou obtíží jsem přeběhl silnici a prastarými dveřmi vstoupil do Fantovy budovy. Rychle jsem zamířil ke schodům dolů, do hlavní haly. Překvapilo mě, kolik lidí je tu takhle v noci. Moje první kroky vedly k přepážce mezinárodní přepravy.

    „Dobrý večer, co si přejete?“ oslovila mě starší dáma za přepážkou.

    „Kdy jede nejbližší vlak do zahraničí?“

      Paní se na mě podívala dosti s podivem, nejspíš se s podobným dotazem nikdy nesetkala. Podívala se na hodinky a pak do počítače.

    „O půl páté odjíždí vlak na Berlín, o deset minut později na Vídeň. A v pět jeden rychlík na Žilinu. Kdybyste mi řekl, kam, mohla bych najít i jiný spoje.“

      Zamyslel jsem se. Kam teď? Pryč odtud, to je jisté, ale kam? Na téhle volbě závisel můj život, takže jsem si to musel promyslet.

    „Řekla jste, že nejbližší jede ve čtyři?“

    „O půl páté na Berlín.“

      Kouknul jsem na hodinky. Půl čtvrté, času dost.

    „Díky, vrátím se.“

      Zrovna teď jsem potřeboval cigáro. Rozhodnu se později.


  • LucieLucie Komentářů: 404

    Chladný vzduch a hlavně chuť cigarety mi trochu rozjasnily hlavu. Není to tak dlouho, co jsem s kouřením přestal a teď jsem byl rád, že v jedné z vnitřních kapes batohu mi zůstala celá krabička poslední záchrany.

    Podělanej den. Zaklel jsem pro sebe v duchu. Bilance posledních čtyřiadvaceti hodin byla žalostná. Mé poklidné až nudné, anonymní courání po republice se opět změnilo v podivnou směsici frašky, kovbojky a boje o život. Jako bych to už kdysi nezažil. Tentokrát to začalo jedním nezdařeným úderem pravačky. Kdyby nebylo předchozí noční můry z onoho osudného večera na železničním mostě, asi bych dopoledne na nádraží zachoval klidnou hlavu. Ale rozjitřená mysl z noci mi nedala na výběr a já jsem se potřeboval alespoň sám před sebou gentlemantsky předvést, ospravedlnit, odčinit. Kolikrát ještě? A teď mi pravá ruka připomínala, jak byl můj zásah pošetilý a hloupý. Cigaretu jsem jsem si přehodil do levé ruky a pravačku v ortéze s dlahou zavěsil do rozepnuté bundy. Po tom, co všechno mělo nalomené zápěstí během dne i noci za sebou, se rozbolelo jako čert, i prsty natekly a lehce brněly. Navíc po pádu na zadek při výbuchu auta se připomnělo i moje zranění na zádech. Připadal jsem si jako lazar a to bylo to poslední, co jsem potřeboval.

    Naštěstí park před hlavním nádražím byl setmělý a klidný. Pokuřoval jsem si ve stínu sloupu a nikde, kam až jsem dohlédl k Opletalově ulici nic podezřelého. Přesto o mou existenci jevilo zájem tolik lidí, že to bylo nad mé chápání. Touhle dobou už jsem měl být s doprovodem u Grigorije v jeho soukromém klubu ve Školské. Mám sotva čtvrthodinku, ale spíš daleko míň, než zjistí, že jeho nápadné policejní taxi parkuje i s uspanou posádkou na liduprázdné magistrále nade mnou.

    A co ti ostatní? Partička v bytě určitě nebyla pozdravem od ruských soudruhů, Grigorij byl magor, ale ne takový, aby mě chtěl strašit těma dvěma týpky. Nejpodivnější mi připadala úloha primáře Trnky. No, aspoň ten je na tom hůř než já, pokud ještě dejchá. Vzpomínka na něj mi paradoxně dodala optimismu.

    Dokonce Maurice považoval za nutné mě varovat. Potřeboval bych vědět, o co jde, ale instrukce budu mít ve schránce až za pár hodin. Pánové na velitelství si teď lámou mozkové závity a doufám jen, že to co vyplodí bude mít aspoň hlavu a patu. Nejradši bych je s tím poslal někam, ale mohlo by jít o tu věc z Nice a tuhle šanci bych si nemohl nechat proklouznout mezi prsty.

    Rychle jsem típnul cigaretu a seběhl zpátky dolů k pokladnám. Bylo by po dnešních zážitcích naivní domnívat se, že si odsud prostě jen tak odjedu za hranice. A pokud můžu doufat, že se navíc jedná o nevyřízený účet z Nice, tak by ani nebylo v mém zájmu se vypařit.

    Paní u pokladny se na mě usmála a unavené vějířky z vrásek okolo očí značily, že už se těší do postele.

    „Tak do Berlína nebo do Vídně?“

    „Rozhodl jsem se, že k obědu bude lepší vídeňský řízek než nějaký eintopf,“ zaplatil kartou 532,- korun a zadoufal, že mi ty peníze velitelství proplatí. A minimálně snad rusákům zamotám na pár hodin hlavu.

    Trochu spěšněji, než jsem zamýšlel jsem vyběhl schody do hlavní haly a z beder mně okamžitě prostřelila bolest až do nohy. Nezdálo se mi, že by mě někdo sledoval, ale na tak časnou ranní hodinu bylo v hale překvapivě hodně lidí. Zabočil jsem na wc, v duchu jsem ocenil, že jsou toalety liduprázdné a navíc se vstupem přes turnikety na mince. Celá akce v kabince mi trvala necelé dvě minuty i s rychlou kontrolou mého nového outfitu v zrcadle. Hnědé kontaktní čočky, kšiltovka s polodlouhými tmavými vlasy, bunda otočená naruby do své fleecové tmavě modré varianty. Děkoval jsem bohu, že tyhle krámy snad ze staré pověrčivosti s sebou tahám pořád. Není to zas tak moc, ale pro tuhle chvíli mi to musí stačit. Fialová ortéza s dlahou zmizela na dně batohu. Přes batoh jsem ze spodní kapsy přetáhl pomalovanou pláštěnku, pravou ruku uložil do kapsy a houpavým krokem vyšel z toalet.

    Věděl jsem o nedalekém, zastrčeném hotýlku, ve kterém jsem kdysi jednou přespal. Nerušený spánek a ruku v klidu, to je to, co jsem teď potřeboval úplně nejvíc.

  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,675
    Když se zastavíte před pařížskou obrazárnou Louvre a budete obdivovat nádvoří s velkou skleněnou pyramidou, vydejte se vlevo.  Přejdete rušnou Rue Rivoli a objevíte se na náměstíčku, kterému vévodí důstojný Hotel de Louvre. Samozřejmě, můžete vstoupit dovnitř, obdivovat nádhernou recepci s několika černými leštěnými sloupy, a pokud na to máte příslušné finance, můžete si zajít do jednoho z několika veřejně přístupných barů a restaurací.

    Chodba, která vede podél recepce šikmo dozadu do útrob hotelu, ta už pro vás určena nebude.  Taktně, ale nekompromisně vám bude naznačeno, že tato část hotelu není veřejná.

    Kdybyste se po ní přece jen vydali, prošli byste okolo mnoha uzavřených dveří až na konec chodby, kde se cesta lomí do pravého úhlu vpravo. Ještě několik schodů k suterénu a ocitli byste se před klasickými tmavými dveřmi, nápadnými jen tím, že jsou uzamčeny dvěma přídavnými zámky.

    Předsíň, sloužící jako přípravna občerstvení, byla jen malá místnůstka. Druhý, hlavní pokoj, bez oken, byl vybaven pouze kulatým stolem, čtyřmi židlemi a lustrem se zeleným stínítkem, osvětlujícím pouze plochu stolu, takže zbytek pokoje byl zahalen v tajemném zeleném přítmí.

    Toho dubnového podvečera se zde sešli čtyři zcela nenápadní pánové v oblecích, sice šitých na míru, ale nikterak přehnaně okázalých. Vzhledem připomínali nejspíš bankéře z vyšší střední třídy, kterých se po prvním pařížském okresu pohybovalo velké množství.

    Dva z nich popíjeli whisky, jeden dal přednost bílému vínu a ten poslední upíjel z láhve minerálky Perrier.

    „Promiňte, pánové, problémy s ledvinami,“ omluvně se usmál na ostatní.

    Muž se sklenkou whisky si zapálil doutník a pozoroval tenký proužek dýmu, táhnoucí se až kamsi ke skryté klimatizaci ve stropě.

    „Dobrá, pánové, můžeme se domluvit na francouzštině, jako poděkování našemu příteli, který toto dnešní setkání zorganizoval?“

    Ostatní přikývli a muž se skleničkou bílého vína v ruce s ní lehce pokynul.

    „Takže můžeme začít. Probereme běžné věci naší organizace, finanční plánování, akce do budoucna, činnost a rozvoj. Myslím, že toho budeme mít dost k diskusi.

    Ale nejprve bych se chtěl zmínit o malém problému, který se nám vyskytnul v Praze.“

    „ V Praze? Tam všechno funguje bez problémů už pěkně dlouho.“

    „Až do minulých dnů, pánové. Číslo 1248.“ Rozdal ostatním mužům okolo stolu jediný list papíru.

    Un garcon!“

    „Ano, pánové, takový chlapeček, ale dokázal nám už nadělat pár nepříjemností. Přečtěte si o něm něco. Není to takový innocent garcon, jak se vám zdá. Sedm let v Legion etrangére, nějaká vyznamenání a pár akcí, za které se nedávají vyznamenání. A pak se objevil v Čechách, v Praze a trochu nám to tam narušil.“

    „Eliminace?“

    Muž vyfoukl oblak doutníkového dýmu vzhůru.

    „Asi jsme ho trochu podcenili, došli jsme k názoru, že bude dostačující lehká výstraha, nebo akce z místních zdrojů. Ale teď všechno v Čechách vzbudilo trochu pozornosti a 1248 nám unikl celkem bez úhony.“

    Muž vlevo se skleničkou whisky se nespokojeně předklonil.

    „ A to je možné?“

    Muž s doutníkem pozoroval jeho špičku s dlouhým proužkem popela.

    „Ale přirozeně! My přece nejsme vojenská ani policejní represivní složka, my jen přesvědčujeme.“ Všichni čtyři se pobaveně usmáli.

    Čtvrtý muž, který dosud nepromluvil, řekl zamyšleně:

    „Podobní lidé by se nám určitě hodili.“

    „Mám stejný názor. Proto jsme jej nechtěli nějak okamžitě eliminovat. Víme o něm, můžeme jej kdykoli kontaktovat. Pro tentokrát bych asi upustil od nějakých dalších zjevných akcí. Necháme 1248 vydechnout, myslím, že si to na nějaký čas zaslouží. Máme přece čas. Souhlasíte se mnou, zajisté?“

    Muži okolo stolu pozvedli skleničky.

    „Děkuji, pánové, jsem rád, že jsme se shodli. Mimochodem, monsieur  Grelange, ředitel hotelu, mne ubezpečil, že nadívaná jarní kuřátka, pomalu pečená na speciálním koření, jsou i pro letošní rok tou největší specialitou hotelu. Takže jsem si dovolil učinit předběžnou objednávku na čtyři porce…“
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Mile mě překvapila vstupní hala malého hotýlku, jen pár kroků od Václavského náměstí. Jak se zdá, od mé poslední návštěvy se tu hodně změnilo. Na stěnách stále ještě zářil nový bělostný nátěr, starý kožený gauč na recepci už nejspíš vzal za své a byl nahrazený poněkud modernějším kouskem, ale co víc, ta nepříjemná postarší recepční byla nahrazena mladší a mnohem atraktivnější kolegyní.

    „Dobrý večer,“ pozdravil jsem, abych na sebe přitáhl pozornost. Takhle pozdě, nebo spíš brzo, žádného hosta nečekala.

    „Dobrý,“ odpověděla.

    „Nemám rezervaci, ale doufal jsem, že tu bude něco volného.“

    „Máte štěstí, dneska nám nepřijeli hosti, mám tu volný pokoj.“

    Usmál jsem se. Štěstí, to tedy rozhodně nemám.

    „Vezmu si ho.“

    „Budu potřebovat nějaký váš průkaz.“

    „No jasně,“ řekl jsem a stáhl si batoh. V jedné z mnoha praktických přihrádek na mě čekala celá škála identifikací, na různá jména z různých zemí. Pro tentokrát jsem si vybral nějakého Petra Boháče, rodáka z Olomouce. To byla moje oblíbená krycí postava.

     Recepční si vše zapsala a zeptala se: „Jak dlouho se zdržíte?“

    „Do konce týdne,“ zalhal jsem. Co kdyby náhodou.

     Recepční kývla, doťukala posledních pár informací do moderně vyhlížejícího počítače a pak mě požádala o zaplacení. Sumu jsem vysázel na stůl a s poděkováním vzal kartu od pokoje. Až v nejvyšším patře pětipatrové budovy. Výtah tu ale byl, schody v mém stavu nepřipadali v úvahu.

     Pokoj jsem našel snadno, byl na konci chodby, nalevo od výtahu. Podvědomě jsem si ukládal do paměti všechny možné únikové cesty. Poslední dva dny byly natolik šílené, že jsem už počítal s každou alternativou. Bohové se musí šíleně bavit, když se mnou hrají takovou podivnou hru, napadlo mě.

     Protáhl jsem kartu elektronickou čtečkou, otevřel pokoj a vstoupil. Až když se za mnou dveře s klapnutím zavřely, oddychl jsem si. Nikdo mě nesledoval, nikdo neví kde jsem a pokud se přijde policie vyptávat na nádraží, pokladní, na kterou jsem snad udělal náležitý dojem, řekne, že si muž daného popisu koupil lístek do Vídně a odešel k nástupišti. Výpis z kreditní karty to jen potvrdí.

     Teď mám snad padla. Ale spát ještě nemůžu. Ještě musím pár věcí zařídit. Hned tou první je sprcha. Hodil jsem batoh na dvoulůžko, které dominovalo jinak skromně zařízenému pokoji a odebral se do sprchy. Špinavé, propocené a místy i značně potrhané oblečení jsem nechal ležet na zemi a pustil na sebe proud vody.

     Zatímco mi vařící voda, stékající po zmoženém těle, odplavovala únavu a ztuhlost ze svalů, přemítal jsem o bilanci předchozích dnů. A nebyla nijak lichotivá, to jsem musel uznat.

     Doktor těžce raněný, hlavní skrýš zničená, karta je v bezpečí u mě. Krytí nejspíš prozrazeno a navíc o mě znovu projevila zájem Agentura, o čemž mě ubezpečil telefonát z Paříže. Kouknul jsem na hodinky. Zbývalo jen pár hodin, než budu muset vyzvednout schránku a zjistit, co se vlastně děje.

     Ručníkem jsem se nezdržoval, padl jsem do postele a prakticky okamžitě usnul.

     Spal jsem tři, možná čtyři hodiny, když mě probudilo ostré světlo. Zažil jsem pár vteřin děsu, než mi došlo, že to je východ slunce. Můj pokoj byl na východ a v noci jsem zapomněl zatáhnout závěsy. Podíval jsem se na hodinky. Pošta otvírá za dvacet minut. Takže abych pomalu šel. Z batohu jsem vytáhl malý vakuový balíček. V něm bylo moje náhradní oblečení, navěky chráněno proti vodě, molům a dle slov výrobce také proti radiaci a nejspíš i armagedonu. Džíny byly sice trochu zmačkané, ale čisté a bylo fajn si po čase zase obléknout krví nebo blátem nezašpiněné triko. Na dně batohu pak na mě čekala lehká větrovka, která, společně s obrovskými slunečními brýlemi, na všechny strany křičela: TURISTA!

     Vyběhl jsem z pokoje, sjel dolů, cestou jsem požádal recepční o mapu Prahy a vyrazil ven. Budova hlavní pošty byla jen necelý blok od hotelu. Už teď jsem viděl davy lidí, kteří čekali, až pošta otevře. Vycházkovým tempem jsem dorazil ke vchodu – právě včas. Ohromné dvoukřídlé dveře se rozevřely a dav lidí začal proudit dovnitř. Připletl jsem se mezi ně, čekacím lístkem jsem se vůbec nezdržoval a rovnou zamířil do patra k poštovním schránkám. Tu svou, s označením 1248 jsem našel hned. Klíč zapadl a já s neskrývanou nervozitou odemkl schránku. Čekal tam na mě úhledně zabalený balíček a malý přenosný počítač. Vybral jsem schránku, klíč vložil dovnitř a zabouchl dvířka. S balíčkem a notebookem v ruce jsem opustil poštu a zamířil do nejbližší kavárny, která byla hned naproti přes ulici. Byla ještě prázdná, jen v opačném koutě jsem zahlédl postarší pár, jak si pochutnával na brzké snídani. V tu chvíli mi zakručelo v žaludku. Kdy jsem vlastně jedl naposledy? U číšníka jsem si tedy objednal černou kávu a tu největší snídani, kterou tu mají v nabídce.

     Zatímco jsem čekal, až ji přinesou, pustil jsem se do průzkumu balíčku. Po rozbalení mě čekalo milé překvapení. Balíček euro bankovek, po rychlém přepočítání alespoň deset tisíc. Lístek se sadou aktuálních hesel a čísel, pro kontaktování Agentury a hlavně nový satelitní telefon. Zbytek balíčku vyplňovala šedivá hmota plastické trhaviny – to pro případ, že by jej chtěl otevřít někdo, kdo neměl.

     Uložil jsem peníze a hesla do vnitřní kapsy bundy a otevřel počítač. Překvapilo mě, o jak kvalitní model se jedná, vzhledem k tomu, že za pár minut už bude hořet v koši. Ale Agentura má nejspíše peníze na rozhazování.

     Čekali tam na mne dvě zprávy. Ta první mě ani trochu nepřekvapila. Zdá se totiž, že jsem narušil nějakou citlivou operaci a svým nadřízeným jsem způsobil nemalé potíže. Někdo se však nade mnou slitoval a pozastavil příkaz k okamžité eliminaci. Zpráva byla odeslaná včera v noci a podle styčného důstojníka mám tři dny do dalšího kontaktu. Dost dlouhá doba na to, abych se trochu zotavil.

     Ve druhé zprávě od neznámého odesílatele bylo číslo. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že se jedná o číslo satelitního telefonu. Pod číslem bylo ještě zapsané heslo.

     Vyťukal jsem tedy patnáctimístné číslo do svého nového telefonu, a zatímco jsem čekal na spojení, usrkl jsem horké kávy, kterou mi právě přinesli. Cítil jsem, jak se mi do žil vrací energie, káva byla opravdu silná.

    „Votre identification, s'il vous plaît.“ Vaši identifikaci, prosím. Takže se jednalo o číslo Agentury, zajímavé.

     Na klávesnici jsem naťukal krátké heslo a znovu vyčkával. To mi, mezitím, přistála na stole opravdu poctivá snídaně, skládající se převážně z míchaných vajíček a čerstvě rozpečené bagety. S chutí jsem se zakousl do stále ještě teplého pečiva, když se v telefonu ozval hlas.

    „Da?“ ozval se ten, mě více než dobře známý hlas. Div mi nezaskočilo. Patřil totiž jedné havranovlasé Rusce, bývalém operativci FSB, kterou jsme spolu s kolegou naverbovali v Italském Nice. Ji jsem rozhodně nečekal.

    „Radek. Mluv česky, z hodin ruštiny si toho už moc nepamatuju.“

    „Radek? Tak si teď říkáš?“ odpověděla plynulou češtinou, avšak s citelným přízvukem, který mi, nevím proč, přišel neuvěřitelně atraktivní.

    „Občas. Co chceš?“

    „Tahle ty teď se mnou mluvíš?“

    „Ano,“ odpověděl jsem stroze s vědomím, že ji tím naštvu. Nevím proč, ale měl jsem pocit, že tohle všechno je její vina.

    „Prima. Za hodinu budu v Praze. Očekávám, že mě jako pravý gentleman vyzvedneš na letišti. A nesnaž se vymlouvat na to, že jsi ve Vídni. Grigoriho si možná oblbnul, ale mě ne.“

    „Budu tam,“ řekl jsem a položil telefon.

     Takže Ona přiletí do Prahy? Nevím, jestli jsem se měl bát, radovat se, nebo se naštvat.
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    Do hodiny jsem byl na letišti. Vystoupil jsem z autobusu, jako jeden z mnoha cestujících, u Terminálu 2. Beze spěchu jsem vyšel po schodech do druhého podlaží do odbavovací haly. Lidé se v proudu hrnuli k přepážkám, ověšení kufry a příručními zavazadly, nebo seděli a čekali, než ohlásí jejich let.

    Nina na obvyklém místě setkání nebyla. Buď ještě nedorazila, nebo si dává zatraceně dobrý pozor, aby nepřilákala něčí pozornost.

    Zamířil jsem tedy skrz halu, pomalu kráčel vedle skupinky německy hovořících turistů, jako bych k nim patřil, a přitom sledoval tváře a pohyb lidí. Hledal jsem potenciální zdroj ohrožení. Nic podezřelého.

    Na chvíli jsem se zastavil, abych očima přelétl oranžová písmena odletů, a pak už sám pokračoval na druhý konec haly. Bloumal jsem zdánlivě bez cíle, ale neustále jsem vyhlížel Ninu. Nechávala mě naschvál čekat? Nebo zatím opravdu nemohla dorazit? Odpověď jsem neznal, ale čekání jsem si nakonec rozhodl zkrátit alespoň nakouknutím do ranních novin. O včerejším incidentu jsem objevil jen krátkou zmínku. Pousmál jsem se. Všude to bylo stejné. Když se něco nepovedlo zamést pod koberec, alespoň se to uhrálo jako nehoda. Tentokrát byly na vině vadné propanbutanové lahve.

    Po další půlhodince čekání jsem ji konečně spatřil. Na první pohled obyčejná ženská, někdo by řekl nezajímavá šedá myš, ničím nevybočující z davu. Ale zdání může klamat. A já měl možnost poznat, že je zatraceně nebezpečná.

    Od doby, co jsme se viděli naposledy, se téměř nezměnila. Jen vlasy měla nyní sestřižené na krátko. Prošla nevšímavě okolo mne a ani já se k ní nehlásil. Dával jsem pozor, zda ji někdo nesleduje. Ale nezdálo se, že by jí kdokoliv věnoval nezvyklou pozornost. Když Nina zamířila k východu, vzal jsem to přeci jen po druhých schodech a došel ji až někde v půli cesty k parkovišti.

    „Vypadáš dobře.“ usmála se na mě.

    „Taky tě rád vidím.“ hlesl jsem na uvítanou, i když to nebyla tak úplně pravda. „O co jde?“

    „Anatol je v Praze.“

    „A?“ vzpomněl jsem si na telefonát Maurice, měli se o něj postarat.

    „Ztratil se nám.“

    Nespokojeně jsem zabručel. Naposledy mi pořádně zatopil, než jsem se k němu dostal, a nakonec mi stejně pláchl.

    „Marhold ale ví, kde ho najít. Nechal vzkaz.“ pokračovala Nina.

    Tak odtud vítr vane. Můj informátor se ozval a jen já věděl, jak se k němu dostat. „Chápu, zařídím to.“

    „Mám být u toho. Instrukce z vedení.“

    Zamračil jsem se. Nelíbilo se mi, že bych měl svůj kontakt prozradit a už vůbec ne Nině. Ale neměl jsem na výběr.

    Nina zatím zamířila k nenápadné stříbrné oktávce a z kabelky vylovila klíče.

    „Martine?“ ozvalo se od nedalekého mercedesu. Nereagoval jsem. Přestože jsem muže poznal. Naposled jsem ho viděl po Verčině pohřbu. Trochu se od té doby zakulatil, ale nebylo pochyb. Byl to on, jeden z bývalých kamarádů.

    Otočil jsem se k němu, až když vyrazil k nám.

    „Martine... jsi to ty?“ zaváhal, když jsem nedal najevo, že bych ho poznával. V zápětí ale rozhodil v uvítání ruce. „ Málem jsem tě nepoznal. Vzpomínáš si? Roman Kroutil.“ připomněl se. „Jak je to dlouho co jsme se neviděli?“

  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,675
    Nedat se poznat a zachovat neutrální a kamennou tvář, takové umění jsme pilovali docela dlouho. Vyslali mne třeba do neznámého francouzského městečka a místní policisté dostali mou fotografii s popisem. Musel jsem je svým chováním přesvědčit, že jsem někdo docela jiný.

    „Prosím?“ ozval jsem se hlasem člověka, který je obtěžován někým, kdo je pod jeho úrovní. Ale v hlavě mi to zběsile pracovalo, vyhodnocoval jsem možnosti a další slova.

    Trochu se zarazil.

    „Viděli jsme se přece na hřbitově v Dobronicích, na pohřbu…“

    „Promiňte, ale pravděpodobně si mne s někým pletete, já na pohřby ze zásady nechodím a právě jsem se s manželkou vrátil z dlouhodobého pobytu v cizině.“

    Zamračil se, mrkl na moji partnerku a nerozhodně si přehazoval klíčky od svého auta v rukou.

    „Ty nejsi, nejste Martin Daneš?“

    Zavrtěl jsem hlavou a ostentativně se podíval na hodinky. Zdržuješ mne, Romane, já s tebou mluvit nechci a mám úplně jiné starosti než vzpomínat na ty podivné staré časy.

    „To tedy určitě nejsem. Asi vám do toho nic není, ale jmenuji se Petr Boháč a jsem z Olomouce. Mohl bych vám ukázat svůj pas, ale opravdu spěcháme, moje žena už je unavená z cesty.“

    Roman nerozhodně přešlápl.

    „Tak to se tedy omlouvám, ta podoba je neuvěřitelná. I když pravda, Martin je asi mladší.“ Ještě že události posledních dnů mi přidaly pár vrásek a kruhů pod očima.

    Nina nás beze slova pozorovala. Také rychle pochopila, o co tu jde.

    „Petře, musíme jet, do Olomouce je to daleko a maminka už na nás čeká. Víš, že odpoledne máme jít na to grilování, Peškovi už se na nás těší.“

    Rozhodil jsem ruce.

    „Vidíš, to je ten časový posun, pořád jsem ještě za mořem.“

    Ještě okamžik jsme na sebe civěli na parkovišti před hotelem Mariott a já si s chutí prodlužoval tu trapnou chvíli.

    Pak se Roman konečně vzpamatoval.

    „Tak se nezlobte a promiňte, že jsem vás zdržel.“ Trochu prkenně se otočil a já ještě zaslechl, jak někomu uvnitř svého mercedesu říká: „Představ si, to není on! Ale že mu je hodně podobný, viď?“

    Nasedl, nastartoval a pomalu projel okolo nás. Sledoval jsem je pohledem a na zlomek vteřiny zahlédl člověka na sedadle spolujezdce. Kdyby vedle mne uhodil blesk, nepolekal bych se tolik, jako v téhle chvíli. Musel jsem se hodně ovládat…

    Odjeli.

    Nina si mne pobaveně prohlížela.

    „Hezké. Tak ty se tu zapíráš a já v tom lítám jako spolupachatel.“

    Nechtěl jsem jí vysvětlovat, o co tu šlo a už vůbec ne tohle dopoledne na prostranství před terminálem ruzyňského letiště.

    „Prostě jsem se zrovna nechtěl vybavovat. A to stejně není tvoje záležitost.“

    „Hříchy mládí, že?“ Pokrčil jsem rameny a rozhlédl se okolo. Nebylo mi tu zrovna příjemně.

    „Asi by bylo lepší odtud zmizet a někde, kde by nás alespoň chvíli nechali na pokoji, si v klidu ujasnit, co a jak.“

    „Jak myslíš, ty určitě víš kam.“ Zatím jsem nevěděl, ale přesto jsem přikývl. Nina vytáhla držadlo z pojízdného kufru a já měl svůj nerozlučný batoh stále na zádech.

    Přece jen už trpím stihomamem, řekl jsem si pro sebe, když Nina namířila dálkový ovladač na stříbrnou, už trochu ojetou a na pravých dveřích trochu naťuknutou oktávii, prostě takové typické české vozidlo do pražské pouliční džungle. Přimhouřil jsem oči a čekal zase mohutný výbuch. Nakonec jsem byl i trochu zklamaný, že se jen otevřely zámky dveří.

    Nina na mne mrkla.

    „Máš strach, co?“ Mávl jsem rukou. Až jí budu vyprávět, co jsem tu za několik dní zažil, přejde ji chuť na žertování.

    Došli jsme k autu.

    „Tak jedeme, ne? Chceš řídit?“ Podávala mi klíčky.

    Můj šestý smysl zapracoval, přece jen se mi tu nezdálo všechno úplně v pořádku. Hlavou mi bleskla dávná vzpomínka ze středoafrické džungle. Tenkrát jsme poničili vojenský džíp jen tím, že náš řidič najel na nenápadný pařez a utrhl brzdovou hadičku na levém předním kole. Pamatoval jsem si dodnes tu sladkou vůni unikající brzdové kapaliny.

    „Co to tu vyvádíš, hledáš bombu?“ zvedla obočí Nina, když jsem si kleknul na špinavou asfaltovou plochu a začal prohlížet podvozek. Nevšímal jsem si jí.

    Pravá přední brzdová hadička byla čistě naříznutá, nalomená a obě části zase srovnané k sobě. Obešel jsem vůz a stejný řez našel i na druhém kole. Malá loužička pod koly byla jasně viditelná a sladce voněla. Opravdu stačilo v nějaké nouzové situaci sešlápnout brzdový pedál…

    „Kakoj durak…“ přešla Nina na chvíli do své mateřštiny a rozhlédla se okolo. „ Tady, na takovém místě?“

    „V téhle zemi to pořád ještě neznáš. Stačí, aby sem k autu přišel chlap v montérkách s brašnou, a nikdo si ho nevšímá, i kdyby to auto rozebral.“

    Ještě jednou jsem se sklonil k předním kolům. Byla to dobrá a čistá práce, asi by si toho nikdo nevšiml. Klečel jsem na jednom koleni, ohlédl jsem se na Ninu a v tom okamžiku jsem ucítil na obličeji lehký závan vzduchu. V pravém blatníku se objevila úhledná kulatá dírka… Ostřelovač naproti v hotelu měl smůlu, pohnul jsem se právě v ten kritický okamžik.

    Vyskočil jsem na nohy a prohlížel si prázdnou a mlčenlivou fasádu hotelu naproti. Nikde nikdo…

    Hotelový portýr v uniformě, který obcházel okolo vchodu, se pomalým krokem vydal k nám. Asi jsme byli docela nápadní, není to tu obvyklé, aby si hoteloví hosté obhlíželi podvozek svých vozů.

    „Musíme pryč!“

    Chytil jsem její kufr a vyrazil ke stanovišti taxíků naproti. Nina běžela za mnou.

    „Kam jsem to přiletěla? Tohle je Praha nebo Chicago?“ Tak to ještě uvidíš, děvče…

    O první žlutý taxík v řadě se opíral jeden z typických pražských taxikářů v květované košili a černých brýlích.

    „ Guten tág,“ pozdravil a zatvářil se otráveně, když jsem odpověděl česky.

    „Potřebujeme co nejrychleji do Holešovic na kamionový terminál.“ Zakroutil hlavou a začal se nadechovat.

    „Platíme v eurech.“ Ta krátká věta ho viditelně potěšila.

    „Prosím, nastupte si…“

    Objeli jsme hotel Mariott bez problémů. Neznámý střelec asi nechtěl riskovat výstřel na pohybující se cíl se zatmavenými okny.

    „To byl zase kdo, ten v tom hotelu?“ Nina už ztratila trochu svého sebevědomí. Nenápadně jsem ukázal na taxikáře, který by měl nejraději otočené uši směrem dozadu.

    „ Nevím, možná někdo z Agentury, nebo nějaký Anatolův kamarád, uvidíme. Určitě jsi nečekala, že tu bude tak veselo.“

    Nina vyhlížela ven na pražské ulice a její ruka mi nenápadně vklouzla do mé trochu zvlhlé dlaně.

    Jeli jsme docela dlouho, taxikář si nás asi vychutnal a předváděl nám krásu Prahy.

    Zastavili jsme před velkou zavřenou bránou. Zaplatil jsem docela přehnanou sumu bez řečí a vysloužil si uznalý pohled našeho řidiče.

    Vystoupili jsme. Nechal jsem Ninu stát venku a otevřel dveře do malého domečku, který byl patrně nějakou vrátnicí.

    Vousatý šedovlasý dědeček uvnitř si právě vařil kávu na malinkém spirálovém vařiči. Usmál se na mne nebeským úsměvem.

    „Copak si přejete? My máme plný stav, nikoho zatím nepřijímáme.“ Zavrtěl jsem hlavou a v duchu zatoužil po té kávě v otlučeném porcelánovém hrníčku.

    „Nesháním práci, jen potřebuji mluvit s jedním z řidičů, co sem jezdí. Má modrý kamion se žlutými blesky.“

    „Jé, pane, vy máte štěstí,“ dědeček si samou radostí zamnul rukama. „ Vy myslíte Rudu, že? Ten je tady, zrovna ho nakládají, tamhle ho máte.“

    „Můžu za ním na pár slov?“

    Dědeček se trochu zamračil. Pak se spiklenecky usmál.

    „Nesmí se to, ale běžte, jen ať vás nikdo nevidí.“

    Ruda s vizáží dobromyslného medvěda si zrovna utíral ruce do kusu už tak špinavého hadru a muž v uniformě celníka mu právě předával složku papírů.

    „A hele,“ řekl. Vůbec se nedivil, že jsem se tu objevil. „Co potřebuješ tentokrát?“ Trochu klidu a co nejmíň lidí, co po mně střílejí, Rudo, pomyslel jsem si.

    „Chtěli bychom kousek svézt, já a moje kamarádka, stojí před vrátnicí.“

    „Kam?“

    „Kamkoli.“ Zvláštní odpověď… Ale všechno tu bylo nějak zvláštní...

    „Vyjedu do dvaceti minut, počkáte?“ Přikývl jsem.

    Tak a je to tu zase, znovu na cestě a znovu zmizet před nějakým nejasným zlem. Alespoň, že jsme na to dva…
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,675
    „Pomůžeš mi?“ Ruda sice měl postavu na to, že by ten svůj kamion obrátil klidně koly vzhůru, ale přikývnul jsem.

    „Potřebuju zavřít závoru na dveřích, tady kluci mi tam cvaknou plombu.“ Odfouknul si. „To je zase práce, vezu pětadvacet palet brzdových bubnů do Turína, u Fiatu zase jedou na tři směny. Ale tak daleko asi nechceš, že?“

    Opravdu, nebyl jsem si tak jistý, že právě v Turíně by mne čekalo trochu klidu. Zakroutil jsem hlavou.

    „Tak co, kamaráde, zavřeš to?“ poplácal mne Ruda po zádech, až mi při tom poklesly nohy v kolenou.

    Chytnul jsem za otočnou páku, na okamžik přehlédnul tři řady palet zabalených ve fólii a přepásaných ocelovou páskou a zasunul ji do vybrání na druhé polovině vrat. Ruda mne se zájmem pozoroval.

    „Hele, ty jsi docela machr, kdybys zrovna nebyl nějakým tajným agentem, co se motá okolo stříleček na nočních benzínkách, mohl bys dělat třeba závozníka. Umíš jezdit s ještěrkou?“

    Usmál jsem se. Vida, tady bych mohl třeba klidně zakotvit, nakládat kamiony, dělat drsnou chlapskou legraci s řidiči a skladníky a svoje starosti zastrčit někam hluboko…

    „Jo, už jsem s ní taky jezdil,“ usmál jsem se. Ale už jsem si nechal pro sebe, že to bylo na jednom polním letišti ve středoafrické džungli, když jsme nakládali už několikátý transportní C 130 Herkules a přitom poslouchali blížící se dělostřelecké salvy…

    „Tak jo,“ ukončil naši debatu Ruda. „Nechci vyzvídat, každej chlap má mít svoje tajemství. Tak pojedem, domluvíme se cestou, kam chceš hodit…“

    Zamračený chlápek v usmoleném pracovním plášti s velikými kleštěmi zacvaknul plomby do ok na zadních dveřích. Ruda mávnul rukou.

    „Tohle je taky jen na oko. Kdo by kradl brzdové bubny, to se nehodí ani do sběru. Jo, když jsem vezl náklad elektroniky na Ukrajinu, bezpečnostní přestávku jsem v noci prochodil okolo korby s flintou v ruce.“

    Vlezl jsem do kabiny. Bylo to tady zařízené opravdu podomácku, záclonky, plyšáci, vzadu i docela pohodlně vyhlížející ustlaná postel. Minule jsem si toho tady ani nevšiml, ale to bylo za trochu dramatičtějších okolností.

    „Kde máš tu svoji parťačku?“ rozhlížel se Ruda okolo. „Tamhle ta, co stojí u starýho Pecháčka? Dobrý, vkus tedy máš, to se musí nechat.“

    „A nebudete mít malér, že vezete pasažéry?“ Mávnul rukou.

    „Jen ať si mne zkusí vyhodit. Kdo by jim tady dělal za ty peníze. Stejně se mnou nepojedete za hranice, nemám pravdu?“ podíval se na mne zkoumavě.

    „Ne, my nikam nezdrháme, nic jsme neprovedli.“ Pokýval hlavou.

    „Tak, vyrazíme.“

     Jo, musel jsem ti zalhat, i když to nemám rád. Ale opravdu zdrháme a něco jsme provedli. A potřebujeme zpomalit a oddechnout si…

    Otočil klíčkem v zapalování a pod kapotou se k životu probudilo pěkných pár set koní. Ale nahoře v kabině to byl docela příjemný a uklidňující zvuk. Ve svém životě jsem jezdil už lecčíms, od rozpadajících se ukořistěných džípů povstalecké armády až k americkým bourákům a bojovým vozidlům Humvee, ale tady na mne všechno působilo uklidňujícím dojmem.

    Ruda vykroužil s návěsem na dvoře pravidelný kruh a zastavil přímo před vrátnicí.

    „Hele, Pecháčku, už ji nech, doma máš svoji Růženu, my musíme vyrazit, do Itálie daleko.“

    Nina se usmála, zamávala dědečkovi ve vrátnici a vyhoupla se nahoru do kabiny, jako kdyby jezdila pravidelně.

    „Dobrý den, já jsem Nina, nebudete se zlobit, když se s vámi kousek svezeme?“ nasadila jeden ze svých smutně-dychtivých obličejů, které se mi na ní docela líbily.

    „Já jsem nějakej Ruda a fajn spolujezdce mám rád.“ Podal jí přese mne obrovskou tlapu a její ruka se v ní skoro ztratila.

    Vyjeli jsme z vrat. Rozhlížel jsem se okolo, ale nic nápadného jsem neviděl. Žádné stojící auto s dvěma muži uvnitř, nikdo nenápadně stojící na rohu a mluvící do mobilního telefonu. Asi jsme na nějakou chvíli v bezpečí.

    Rudovi to neuniklo. Podíval se na mne, nadechl se, jako kdyby chtěl něco říci, ale pak zavrtěl hlavou a zařadil se do provozu.

    „Tak, vážení a milí přátelé. Jedu na jih, to znamená na Budějovice a pak na přechod do Rakouska. Už jste si rozmysleli, kam chcete hodit?“

    Rozhodl jsem se. Napadlo mne, že mám přece přátele na místě, kde je klid a kde nás nikdo hledat určitě nebude.

    „Chtěli bychom do Lhoty.“ Nina na mne vytřeštila oči a Ruda za volantem se znovu burácivě rozesmál.

    „Fajn, Lhot je u nás asi dvacet.“ Najížděli jsme na okruh, za chvíli budeme pryč z Prahy. Kamion měl obrovská zpětná zrcátka, takže bylo snadné sledovat provoz i za námi. Okolo samí obyčejní řidiči, spěchajícími za svými soukromými cíli.

    Vysvětlil jsem, kterou Lhotu mám na mysli. Ruda se za volantem zamyslel.

    „Mládeži, trochu si budu muset změnit trasu, ale nevadí. Stejně s tímhle autobusem až do té tvojí Lhoty nedojedu. Ale tam už vás někdo vezme.“

    Byli jsme už mimo zastavěnou oblast, okolo se mihl přeškrtnutý nápis Praha. V kabině byl klid a příjemné teplo, kabina se lehce pohupovala a Nina vedle mne mi začala usínat na rameni. Ruda si toho všimnul, usmál se a ukázal mi vztyčený palec…

     

    „Tak se držte, třeba se ještě jednou potkáme,“ houknul na nás od volantu, vytočil se na malém náměstíčku a za chvíli po něm zbyl jen pomalu se usazující prach.

    Rozhlédli jsme se. Krásné městečko s kostelíkem na východní straně náměstí, poklid a skoro liduprázdno.

    V duchu jsem ještě jednou poděkoval našemu řidiči. Na nic se zbytečně neptal, dokonce se malinko pohádal i se svým šéfem, když mu oznámil, že musí trochu změnit svoji trasu a podle všeho nám opravdu držel palce, i když to nějak nedal najevo.

    Tak díky, Medvěde, na světě jsou přece jen ještě dobří lidé…

     

    „Podívej, jezdí sem autobus.“ Nina měla větší postřeh než já. Jenže ona byla přece jen víc odpočinutá. Zkuste si prožít pár takových dní jako já a neuvidíte důležitější věci, než autobusovou zastávku.

    Došli jsme k ní a zkoušeli vyluštit z potrhaného a vybledlého papíru, jestli se odtud vůbec někam dostaneme.

    „Tady nic nezjistíme, zkusíme to tady,“ ukázal jsem na obchod s barevným vývěsním štítem Smíšené zboží Jana Hezká.

    „To jméno je mi sympatické,“ podotkla Nina s úsměvem. Už se přece jen trochu uvolnila, tiché odpoledne v tomhle městečku bylo jak lék na nervy.

    „Copak si dáte?“ Paní Hezká dělala svému jménu opravdu čest. V bílém plášti a s látkovou čelenkou ve vlasech jí to opravdu slušelo a její krámek voněl kořením a bonbóny. V duchu jsem se vrátil do dětství, kdy mne babička posílala na nákup do podobného obchodu a já za slušné pozdravení dostal vždycky červené lízátko.

    Jako na povel mi zakručelo v žaludku a Nina na tom asi nebyla o moc líp.

    Nakoupili jsme, paní Hezká dostala i něco navíc a usmála se na nás tak, jako kdybych jí dal zlatou cihlu. Nina se nedočkavě zakousla do křupavého rohlíku, který byl určitě dílem nějakého místního pekaře.

    „Potřebujeme se dostat do Lhoty, nevíte, jestli jede nějaký autobus?“

    Ohlédla se za sebe na velké kulaté kuchyňské hodiny.

    „Už jel, propásli jste ho o dvacet minut.“

    „A další?“ Pokrčila rameny.

    „Ráno v pět třicet dva.“ Rezignovaně jsem svěsil ramena. Máme smůlu. Skoro patnáct kilometrů po silnici pěšky… Mrkla na nás.

    „Počkejte, něco vymyslíme.“ Oběhla pult a otevřela dveře na náměstí.

    „Jardó…“

    Pán, který kráčel okolo malé kašny se zarazil a otočil se k nám.

    „Co jé, Janííí?“

    Asi v tomhle městečku bylo zvykem konverzovat i na delší vzdálenost a pokřikovat na sebe.

    „Pocém!“

    Pan Jarda měl rozježený plnovous a byl oblečen v lesnické uniformě. S holí, vyrobenou z pokroucené větve vypadal jako místní klon Krakonoše, vládce hor.

    „Copak se stalo?“ Krakonoš si nás pátravě prohlížel. Uznávám, nevypadali jsme zrovna nějak moc důvěryhodně. Taková pomuchlaná dvojice by nevzbuzovala důvěru nikde.

    „Tihle dva chtějí do Lhoty a ujel jim autobus, tak je tam hodíš, ano?“ Paní Hezká mu to předložila jako docela hotovou věc.

    Pan Jarda pokýval hlavou.

    „Musím si ještě něco vyřídit, tak jestli čtvrthodinu počkáte, pojedeme. A proč zrovna do Lhoty?“

    „Chceme na vlakovou zastávku.“

    „Jedete za Bohdanem?“ rozzářil se lesník. „tak až tam budete, vyřiďte mu, že mi ještě dluží osmnáct korun z mariáše. V sobotu jsem ho málem stáhnul i z trenýrek, jak mi šla karta.“

    Paní Hezká ve dveřích obchodu se zakabonila.

    „Říkal jsi, že si musíš ještě něco zařídit, tak abys na to nezapomněl.“

    Krakonoš mávl rukou.

    „Vidíte, mládeži, ženský… A to ještě není ani moje a takhle mne bude pérovat…“

    Ukázal na liduprázdné náměstíčko, kde pod rozložitou lípou parkoval jediný automobil.

    „Tamhle to červené auto. Počkejte na mne, hned jsem tady a pojedeme.“

    Nadzvedl zelenou lesnickou čepici, paní Hezká se na nás ještě jednou usmála a já si najednou zase připadal jako docela normální člověk, bez stínu minulosti a jakýmsi nepojmenovaným nebezpečím v patách. Hlavou mi bleskla paměťová karta, uložená v nenápadném úkrytu a bylo mi jasné, že tomu, co mne čeká, stejně neuteču.

    „Zblednul jsi,“povídá mi Nina. „Je ti něco?“ Zavrtěl jsem hlavou. Muselo to na mně být hodně znát.

    „Ne, to nic není. Snad bude čas na to, popovídat si a naplánovat, co bude dál. Gašparovi jsou skvělí lidé.“

    „Tak pojedééém!“ Pan Jarda už stál u zánovní červené škodovky s jedním zeleným blatníkem.

    Zamávali jsme paní Hezké a celému tomu klidnému městečku.

    Lhota 15km…

    Směrová šipka jakoby udávala další směr našich životů…
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,675
    Vesnička Saint Hilaire, kdesi ve Francii

    Zákruty Loiry dole pod mírným návrším vypadaly opravdu malebně. Dům, který vévodil okolí uprostřed vinic a polí sice vyhlížel jako běžná usedlost, ale bezpečnostní plot, ostraha a kamery na vysokých sloupech byly v tomto klidném kraji přece jen trochu neobvyklé.
    „Jsem rád, Maurici, že vás zase mohu uvítat, i když jsme se viděli nedávno. To setkání v Paříži bylo opravdu inspirující.“
    Muž v tmavě modrém letním saku a krémově žlutých plátěných kalhotách vítal svého návštěvníka s nataženou pravicí.
    „ Ano, na náš rozhovor jsem myslel už několikrát.“ Muž, který vystoupil z pronajatého automobilu na žlutým pískem vysypanou příjezdovou cestu, se široce usmál.
    „ Děkuji vám, Sebastiene, za pozvání, snažil jsem se zavítat k vám co nejrychleji. A pro začátek, můžu mluvit? Přece jen, odposlechy…“ Sebastien Thierry se lehce pousmál.
    „Buďte naprosto bez starosti, mám tu instalovaný systém, který nemají ani na ministerstvu obrany.“ Vzal svého přítele zlehka okolo ramen. „A pak, není důvod k nějakému sledování. Platím řádně daně, nekonám nic nezákonného proti francouzskému státu. I kdyby někdo přece jen pátral, za svoje rodiče přece nikdo z nás nemůže. Dole v Saint Hilaire jsem vážený občan a mecenáš zdejší církevní školy. Starosta Lefebvre je můj osobní přítel.“
    Vystoupali několik schodů na prostornou terasu, obrácenou do údolí řeky. Z komínů několika stavení dole ve vesnici vycházely proužky dýmu a na loukách na opačné straně za řekou se páslo stádo krav. Klidný, pohodový podvečer.
    Maurice se rozhlédl po pěstěném trávníku s několika sochami a malou fontánou.
    „Nevidím tu vaši manželku, rád bych ji také pozdravil a poděkoval za pohostinství.“ Hostitel se lehce usmál.
    „Znáte to, muži stačí navléknout sako, ale žena má přece jen víc starostí s tím, vypadat trochu k světu… Přijde později,“ ukázal nahoru k pootevřenému oknu. „Ale objevil jste se tu opravdu rychle, volal jsem vám dnes ráno. Jste šikovný cestovatel.“ Maurice Montez pokrčil rameny.
    „Ráno jsem po vašem telefonátu nasedl do soukromého letadla na barcelonském letišti, přeletěl na letiště v Tours a pronajal si automobil. Sem k vám to už není tak daleko.“
    Thierry uznale pokýval hlavou. „Cením si toho. Chci s vámi probrat několik důležitých věcí, které jsem nechtěl řešit na schůzce v Paříži. Jste samozřejmě naším hostem a doufám, že neodmítnete skromnou večeři.“ Ukázal na velký oválný stůl z leštěného dřeva s pohodlnými křesílky, postavený na velké, prosklené terase.
    „ Gaston už ji chystá, nakonec, musím se přiznat, počítal jsem s vámi. Určitě nespěcháte a vydržíte u nás do zítřka. Přece jen, žijeme si tu skromně a příliš mnoho návštěv nemíváme…“
    Velké francouzské okno, vedoucí na terasu lehce klaplo. Oba muži se otočili jako na povel.
    Paní Jacqueline Delmont-Thierry byla opravdu atraktivní žena. Ve svých sedmačtyřiceti letech měla postavu antické bohyně. Byla oblečená v blankytně modrých přiléhavých šatech. Lehce se usmívala a podala svému hostu pravici. Maurice Montez se sklonil a lehce políbil hřbet ruky.
    „Jste stále krásnější,“vydechl. Zasmála se zvonivým smíchem.
    „Milý Maurici, neviděli jsme se už několik let a roky se zastavit nedají.“
    Sebastien si odkašlal.
    „Byli bychom rádi, kdybys s námi povečeřela.“
    „Ráda, ale pak už vás nechám o samotě, máte si určitě co říci…“

    Dříví v krbu poklidně praskalo a velkou, útulně zařízenou místností se šířilo příjemné teplo. Oba muži se pohodlně usadili v hlubokých křeslech se sklenkou vína v ruce.
    „Závidím vám vaši ženu, kdykoli se usměje, jako by vyšlo slunce…“
    Hostitel pokýval hlavou.
    „Víte, příteli, Delmontové byli jeden z opravdu starých francouzských šlechtických rodů. Několik zámků, polnosti, vesnice… Ale politické kotrmelce v průběhu historie, znáte to. A nakonec události na konci světové války. Ale snad se v budoucnu podaří tu slávu znovu vzkřísit.“ Zamyšleně se zahleděl do plamenů v krbu.
    „Musím pochválit také vašeho kuchaře, ten humr byl prostě excelentní.“ Montez lehce pozvedl sklenici.
    „Vyřídím mu to. Ještě nedávno byl šéfkuchařem v jedné pařížské restauraci. A doufám, že vám chutná i víno, Chateau Grilet, přišlo ze sklepa na vaši počest.“
    „Vynikající!“ Maurice Montez prohlížel jiskru ve vínu proti plamenům v krbu. Zvedl se z křesla a došel k obrazu, visícímu vlevo od krbu. Podobnost muže v tmavém obleku, opírajícího se o stůl na zvětšené fotografii s jeho hostitelem byla zřetelná na první pohled.
    „Váš otec vypadal skvěle.“ Sebastien Thierry pokýval hlavou a také vstal.
    „Něco vám ukážu, jen pro přátele.“ Natáhl se k zarámované fotografii, sundal ji ze stěny a otočil. Ve stejném rámu byl na opačné straně zarámovaný portrét téhož muže, tentokrát mladšího, oděného v nacistické uniformě a zvedajícího pravou ruku k pozdravu.
    Host Sebastiena Thierryho se mimoděk postavil do pozoru.
    „Ano, mám podobných snímků a dalších památek už slušnou sbírku, je to taková nostalgie po rodičích. Musela to být krásná doba. Můj otec to dotáhl až na kapitána a padl v únoru posledního roku války na východní frontě. Byla ho škoda, určitě by udělal mnoho užitečného pro nové Německo…“
    „Má skvělého syna,“ pozdvihl sklenku s vínem Maurice Montez.
    Hostitel vrátil na místo zpět původní fotografii.
    „Děkuji. Tak, přejdeme raději k tomu, proč jste musel vážit tak dalekou cestu až sem.“ Zahleděl se do velkého okna, vedoucího na temnící se zahradu a hledal vhodná slova.
    „Já, jako jeden z vrcholných představitelů naší Organizace, jsem velmi znepokojený činností čísla 1248. Za jistých okolností by mohl narušit naši běžnou agendu. Mimochodem, asi víte o tom, že jeho rodiče jsou přiděleni k velvyslanectví České republiky oficiálně jako konzultanti, ale v podstatě se podílejí na stíhání německých občanů, usídlených po válce v Argentině. Odešlo jich tam hodně, založili rodiny a na světovou válku chtěli zapomenout. Jenže pořád se ještě najdou takoví, kterým existence takových lidí a činnost organizací, jako je ta naše, nedá spát.“
    Maurice Montez si zlehka poklepal na náprsní kapsu.
    „Promiňte, může se zde kouřit?“
    Jeho přítel pokynul směrem k umělecky zdobenému popelníku na kuřáckém stolku.
    „Mohu vám nabídnout několik druhů cigaret a doutníků. Některé zaručeně vyráběli ručně na Kubě.“ Maurice zavrtěl hlavou.
    „Děkuji, zůstanu věrný svým španělským cigaretám,“ vytáhl z kapsy trochu pomačkanou krabičku.
    „Tedy dobrá. Čím nám může číslo 1248 uškodit? Pokud jsem informován, nevyvíjí nějakou činnost proti nám.“
    „O něho až tolik nejde. Ale má ve svém držení výbušnou věc. Ta paměťová karta, o které všichni víme… Kdyby se dostaly na veřejnost všechny informace, které na ní jsou, byl by to nejen konec naší Organizace, ale i náš.“
    Host odložil sklenici s vínem na malý kulatý stolek a podepřel si bradu sepnutýma rukama.
    „Takže, soudím podle vašich slov, že by bylo nejlépe, zmobilizovat všechny síly Organizace a najít tu ztracenou paměťovou kartu. Pokud ji má číslo 1248 u sebe, asi by to nebyl žádný problém. Jenže určitě je natolik chytrý, že ji někde ukryl. Určitě dobře, aby ji nikdo nenašel jen tak.“
    Dveře místnosti se pomalu otevřely.
    „Přejete si ještě něco, pane?“
    Thierry vzhlédnul a lehce nadzdvihl obočí.
    „Děkuji, Gastone, to bylo vše. Náš host si pochvalně vyjádřil o vaší večeři,“ usmál se.
    „Máte volno a snídani pro dva bych prosil na devátou.“
    „Jak si přejete, pane. Mám vás informovat, že vaše žena odešla do svého pokoje Dobrou noc.“ Dveře tiše zaklaply.
    „Oddaný a tichý personál je k nezaplacení,“ podotkl zamyšleně hostitel a chvíli hleděl ven do tmavnoucího večera. Dole ve vesnici už se rozsvěcela první světla v usedlostech okolo řeky. Nad údolím se vznášel lehký opar.
    „Takže dobrá,“Sebastien si zamyšleně pohrával s kulatými kostěnými brýlemi. „Rozhodl jsem se, abyste vedl celou logistickou operaci a aktivoval Kaina…“
    „Kaina?“ Sklenka v ruce jeho hosta se lehce zatřásla. „Už jsme jej nepoužili dlouho a nyní…“
    Thierry zvedl ruku.
    „Věřte mi, příteli, je to nutné, už pro naši celkovou bezpečnost. Celou akci je třeba provést co nejdříve. A v Praze máme aktivního J 65, pomohl nám už několikrát. Přece jen, východní národy slyší šustot západní měny na míle daleko. A velkou výhodou je, že na rozdíl od Kaina,zná osobně našeho přítele 1248.“
    Vstal a z malého psacího stolu v rohu místnosti vzal tenkou složku papírů.
    „Tady máte všechno potřebné, včetně kontaktu na J 65. Vím o vás, že jste v těchto věcech zkušený a mám k vám důvěru.“
    Maurice Montez se rozhlédl po místnosti a hlavou ukázal na telefonní přístroj v retro stylu, stojící na rohu stolku.
    „Můžu ho použít?“
    „Vy chcete kontaktovat Kaina na veřejné telefonní lince?“ Thierry se na něj bedlivě díval. Byl to dlouhý a pátravý pohled.
    Jeho host se usmál.
    „Je to trochu jinak. Zapnu vám hlasitý odposlech.“
    Vytočil dvanáctimístné číslo.
    „Dobrý večer, dovolali jste se na informační linku pojišťovny Brézet.“ Místností se rozlehl příjemný strojově zabarvený ženský hlas.
    Thierry v křesle se nejistě usmál.
    „Pokud si chcete sjednat životní pojištění, použijte číslo jedna. Pokud si chcete…“
    Maurice vytočil dvoumístné číslo.
    „Jaké pojištění je číslo dvanáct?“
    „Žádné.“
    V reproduktoru se několikrát ozval zvláštní stoupavý tón.
    „Vytočte číslo od jedné do devíti.“
    Sebastien Thierry se předklonil.
    „Vytočil jste sto čtyřicet jedna.“ Montez přikývl.
    Ženský hlas promluvil opět strojovým hlasem.
    „Děkujeme za váš zájem, naše společnost vás bude co nejdříve kontaktovat.“
    Položil sluchátko.
    „Zařízeno. V téhle chvíli už dostává Kain informaci, že se o něj zajímám. Číslo čtrnáct, to je moje maličkost. A jednička na konci je priorita informace. Počítám, že během zítřka se mi ozve.“
    Thierry uznale pokývnul hlavou.
    „Vidím, že vaše působení ve španělských tajných službách bylo užitečné. Ale ani já jsem nezahálel a zařídil vám co nejrychlejší návrat zítra ráno do Barcelony, abyste mohl všechno zorganizovat takříkajíc na vašem domácím hřišti. Gaston nám připravil ještě nějaké občerstvení, takže budeme moci probrat další záležitosti naší Organizace v klidu a míru…“










    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,675
    Lhota, kdesi v Čechách

    „Tak, tady už budete muset po svých. Ale není to daleko, tamhle dole pod kopcem, ten domek, kousek od stanice.“ Jasně, přece jsem tady už byl. Hodně se toho stalo za těch pár dní.
    Odtud seshora, se údolí zdálo ještě malebnější. Samozřejmě, hned jsem poznal domek, kde bydlí Gašparovi a v zapadajícím slunci se zaleskly dva pásy kolejí, které tady vlastně končily. Zvláštní místo, opravdový konec světa.
    „Tady je to?“ zeptala se Nina. Trochu mne vytrhla z myšlenek, ale dobrá, snad bude lepší myslet jen na budoucnost.
    Pomalu jsme scházeli dolů po opuštěné asfaltové silničce, která procházela údolím a vedla kamsi za protější kopec.
    „Jak ses dostal právě sem, nepochopím, to je místo, kde bych tě nikdy nehledala.“ Nina se rozhlížela po tom klidném kraji a bylo na ní vidět, že se jí tu líbí. Ve vzduchu se v lehkém vánku nesla zvláštní květinová vůně.
    Úplnou náhodou, děvče. Musel jsem se tu zastavit a utéci před vzpomínkami a problémy, které jsem táhnul za sebou…
    „Hele, to je třeba Radek,“ ozval se známý hlas.
    Jiřinka, Bohdanova žena udělala geniální věc, prodlužovací šňůru vytáhla až na zápraží, postavila tu žehlící prkno a v poklidu vlahého podvečera žehlila horu vypraného prádla.
    „Už jsme se dlouho neviděli, Třebaradku,“ usmála se širokým úsměvem.
    „Třebaradek?“ ohlédla se na mne Nina.
    „Ale když jsem se tu objevil poprvé, ptali se mne, jak mi mají říkat. Tak jsem mávnul rukou a napadlo mne, ať mi říkají třeba Radek. A to se jim zalíbilo…“
    Jiřinka si utřela skoro chemicky čisté ruce do zástěry.
    „Tak už jste dva?“ Ukázal jsem na svou společnici.
    „Jiřinko, tohle je Nina, kamarádka. My zrovna potřebujeme trochu klidu, nevadilo by kdyby…“
    Zavrtěla hlavou.
    „Nevadilo, jak dlouho potřebujete. Ale zatím se musíte spokojit se mnou, Bohoušek přijede půlšestou do Lhoty na konečnou. Ale vlastně, proč to říkám, koleje vedou ještě sto metrů za stanici a končí u skály. Takže to musí být konečná, i kdyby nechtěla…“
    Jiřinka povídala a povídala, ruce se žehličkou se jí kmitaly a já s Ninou jsme se posadili na lavičku u domku, komíhali nohama a bylo nám docela fajn, asi jako mně kdysi dávno v Lískovicích u babičky…
    „Určitě máte hlad, tak to ještě chvíli vydržte, hostina bude, až dorazí ještě ten můj fousatý průvodčí. Dlouho to trvat nebude, půlšestá už pískla.“
    Oba jsme se jako na povel podívali s kopečka dolů ke kolejím. Jasně, Bohdan, s úsměvem od ucha k uchu mezi rozježenými vousy. Připadalo mi to, jako kdybych tu byl doma a vracel se mi otec ze směny.
    Jako kdysi, když všechno bylo ještě docela jinak… Mí rodiče byli docela jiní a žili jsme jako miliony ostatních…
    Nina zaváhala, přece jen asi nečekala, kdo se objeví. Určitě nečekal někoho, kdo měří skoro dva metry a vousy nosí jak František Josef. S Jiřinkou tvořili docela nesourodou dvojici, ale byla tu vidět taková ta starosvětská srdečnost a pohostinnost.
    „Podívejme, vzácná návštěva ve Lhotě! Už jsme se dlouho neviděli, že?“ ten hlas burácel a rozléhal se po okolí. Od nádražíčka přicházel opravdu mohutný chlap a jeho úsměv byl doslova od ucha k uchu.
    „Můžeme tady na chvíli…“ začal jsem. Bohdan zamával rukama jako větrný mlýn.
    „Nechci slyšet nějaké prosby. Jste tu jako doma, jak budete chtít. My moc návštěv nemíváme, pokud se tu nezastaví jeden známý z karetní společnosti…“
    „Zaplatíme…“ začala Nina. Bohdan se jí podíval zpříma do očí.
    „Tak tohle je druhá věc, kterou nechci nikdy slyšet!“ Pohrozil jí prstem.
    „Prostě pobudete, popovídáme, třeba s něčím pomůžete a až přijde čas, půjdete, kam vás srdce táhne. Souhlasí?“
    Stisknul jsem mu ruku, ve které se tam moje bez potíží ztratila.
    „Díky.“¨
    „Jasně. Jiřinka už chystá něco k jídlu? Lidé od železnice mají pořád hlad…“

    Domácí sekaná byla vynikající, dlouho jsem nic podobného nejedl. Jiřinka se opravdu překonala. Nina vypadala spokojeně a už byla klidná. Omluvila se a šla si brzo lehnout. Přece jen toho bylo na ni za posledních pár dní moc. Jiřinka šla s ní do pokoje v podkroví. Brzy se vrátila k nám a oznámila, že Nina tvrdě spí. Pak se vrátila do kuchyně.
    Bohdan vyčaroval z lednice dvě lahve piva.
    „Pojď, půjdeme ještě na chvíli ven.“
    Posadili jsme se na příjemnou lavičku u zdi domku s výhledem přes zahradu do údolí. Pomalu se stmívalo a kopce naproti dostávaly zvláštní, tmavošedou barvu. Odněkud bylo slyšet cinkání zvonku a zdálky zvuk motorové pily.
    Cinkli jsme o sebe tmavohnědými lahvemi.
    „Tak na to, abys našel, co chceš a byl šťastný.“ Bohdan byl až nezvykle vážný. „A klidně mi tykej, možná o tobě vím víc, než si myslíš.“
    Zarazil jsem se a zahleděl se do tmavnoucího údolí.
    „Jak to?“
    Bohdan se na mne otočil.
    „Hele, jsem jen možná obyčejný ajznboňák, ale dovedu se koukat. Ten pokoj, ve kterém jste, patří mému synovi. A kde myslíš, že je teď?“ Udělal nad hlavou jakousi svatozář, naznačil tím něco kulatého…
    „Képi blanc, bílá čepice…“ Už dlouho jsem tenhle termín neslyšel…
    „Cizinecká legie? Taky?“ vyhrknul jsem. Ano, českých kluků jsem tam pár potkal, ale přece jen…
    „Už je to skoro dva roky, zbláznil se do armády, a protože ta naše se mu nezdála dost dobrá, sbalil se a zmizel, skoro se ani nerozloučil. A po několika týdnech přišla pohlednice z Castellaundry, přijímacího střediska.“
    Přikývl jsem.
    Taky jsem tudy prošel…
    „Já tam byl taky,“ řekl jsem tiše. Bohdan pokýval hlavou.
    „Poznal jsem to, přece jen musím se umět dívat, už z profese. A od té doby přijde od Tomáše jednou za čas pár slov. Cestuje po Francii, kam ho pošlou, naposled byl v Aubagne. Znáš to, víš, jak to tam chodí.“
    Vím, Bohdane a opravdu podrobně…
    „Takže jsem poznal skoro hned, že jsi taky od nich a považoval jsem za normální, pomoci ti. Už za Tomáše… Je mi jasný, že máš těžký život, je v něm hodně temných skvrn a tvoje minulost je všelijaká. Ale nevadí mi to. Prostě jsi tady. S dívkou, která asi nebude odtud.“
    Zmlkli jsme. Prohlížel jsem si kopce okolo, pak tmavomodré nebe s prvními hvězdami a přemýšlel, co Bohdanovi říci. Povědět mu o Cizinecké legii, o podivné smrti mé kamarádky, o lidech, kteří mne nepřestávají hledat. O rodičích, kteří plní na opačném konci světa úkoly, které nejsou právě bezpečné.
    Bohdan se zamyšleně probíral ve vousech.
    „Tamhle naproti, ta silueta kopce s dvojitým vrcholkem. Nějak se jmenuje, ale my tady mu říkáme Zázračný. Těsně pod vrcholem je studánka a nad ní prohlubeň ve skalní stěně. Napiješ se ze studánky a pak položíš ruku do té prohlubně. Přání, které vyslovíš, se ti splní. Zkus to, nic za to nedáš,“ prohodil konverzačním tónem.
    Podíval jsem se na něj, ale v šeru jsem uviděl jen vážnou tvář.
    „Dobrá, zkusím to.“
    „Podívej se, Radku, musíš si rozmyslet, co dál. Jaký život chceš vést a co dělat…“Bohdan nevědomky pronesl skoro stejnou větu, jako kdysi před lety můj otec, když mi bylo patnáct…
    Zvláštní, právě teď jsem si vzpomněl na otce…
    „Promiň, Bohdane, musím si na okamžik zapnout mobilní telefon. Já ho nosím pro jistotu vypnutý, nechci, aby někdo zjistil, kde právě jsem. Tak jen na chvíli.“
    Bohdan se usmál.
    „Člověče, jak jsme mohli existovat my bez mobilních telefonů, to dnes nepochopím. Žili my jsme vůbec?“
    Displej mobilu zasvítil jasným modrým světlem. Přístroj mi oznámil připojení k operátorovi. A pak se ozvalo několik úryvků francouzské bojové písně Le Boudin. Neodolal jsem ji použít…
    Podíval jsem se. Několik nepřijatých hovorů od neznámých čísel. Obvyklé… A jedna zpráva.
    Priletime do Prahy zítra v 17,45 linkou z Amsterodamu, muzeme se videt? Tata a mama.
    Zatrnulo mi. Moji rodiče byli v Argentině už čtvrtý rok a domů se podívali jen jednou. V té době jsem byl právě kdesi v džungli a minuli jsme se. Rád bych je viděl, moc rád, přece jen, byla to jedna z mála opravdových jistot v mém životě.
    Vypnul jsem telefon. Bohdan se na mne zvědavě podíval.
    „Dobré zprávy?“ Pokrčil jsem rameny.
    „Víš, já už si nějak nejsem jistý, co je dobré a co špatné. Píšou mi rodiče, zítra přiletí do Prahy. Chtěl bych je vidět, ale honem do Prahy se asi nedostanu.“
    Bohdan vstal.
    „Sakra, jsi na návštěvě u nádražáka, to se ještě uvidí!“ Za chvíli byl zpátky, rozsvítil světlo nad zápražím a profesionálním gestem zalistoval v tlustém papírovém špalku. Jízdní řád, taky jsem ho měl kdysi v mládí a bavil se vymýšlením nejrychlejších tras okolo republiky…
    „Tak, podívej se,“ ukazoval Bohdan na řádky s časovými údaji.
    „Když odtud vyjedeš ráno v šest třicet osm, přestoupíš v Dolním Benešově a v Chocni počkáš na rychlík, přes Pardubice jsi v Praze na hlavním ve čtrnáct nula čtyři. A na letiště to pohodlně stihneš.“ Zaklapl Jízdní řád a ztichnul.
    „Ale co s Ninou?“
    Zavrtěl hlavou.
    „Kruci, to si myslíš, že ji vyhodíme? Klidně ji tu nech, pomůže Jiřince škrábat brambory… Já stejně zítra zase musím sloužit, tak bude mít alespoň společnost. A ty se snad zase vrátíš, ne?“ Plácnul mne po rameni.
    Podal jsem mu ruku.
    „Díky, Bohdane.“
    „Neděkuj, pro tebe to udělám rád. A padej na kutě, musíš se vyspat…“

    Nina v horním pokoji pootevřela jedno oko.
    „To je dost, že ses utrhnul,“ zamumlala v polospánku.
    Vylíčil jsem jí, co se událo. Otevřela i druhé oko.
    „Dávej si pozor, Praha není Lhota a letiště není konečná zastávka místní lokálky.“
    Mávnul jsem rukou. Už jsem toho zažil dost…
    „Dám si pozor.“ Mrkla na mne.
    „Pojď ke mně…“


    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,675
    Paříž, letiště Orly

    Dívka v tmavomodré uniformě Air France se usmála na dalšího klienta ve frontě u přepážky 147. Zalíbil se jí od prvního pohledu, a i když nesměla už z popisu své práce flirtovat s cestujícími, ten pán měl svoje nepopíratelné kouzlo.
    Lehce pozvedl obočí a podal jí letenku s modro-červeným logem společnosti, vloženou do pasu s francouzským státním znakem.
    Nahlédla dovnitř. Zahlédla několik vstupních i výstupních razítek, hlavně české pasové kontroly.
    „Přeji příjemný den, pane Lauziére. Máte nějaká zavazadla?“ sjela pohledem na prázdnou plochu transportního pásu.
    Usmál se a okolo očí se mu objevily vějířky veselých vrásek.
    „Ne, mám jen tento příruční kufřík. Letím do Prahy narychlo a jen na chvíli. Pražská kancelář mé firmy má nějaké problémy, takže nejlépe je vyřešit je přímo a osobně.“
    Pokývala hlavou, naklepala údaje na klávesnici a do pasu vložila palubní vstupenku.
    „Odlétáte z terminálu 2D. Máte ještě dost času na jednu kávu. A nezapomeňte v Praze na potvrzení zpátečního letu. Víte, nikdy nevíme, kdy se který let zruší. Piloti mají zase tendenci stávkovat.“
    „Děkuji za informaci, slečno, poslechnu vás. Škoda, že na tu kávu nemůžeme spolu…“
    „Snad někdy příště,“ neodpustila si s úsměvem. Měl opravdu zvláštní charisma.
    Lehce se uklonil. Rozhlédl se po životem pulsující odbavovací hale s úsměvem na tváři. Za několik hodin se sem zase vrátí, spokojenější a bohatší…

    „Můžete položit vaše zavazadlo na pás?“ Muž v uniformě letištní bezpečnostní stráže se tvářil velice nepřístupně. Cestující v šedém ručně šitém obleku nepatrně pokrčil rameny.
    „A vše kovové, prosím, uložte sem.“ Sundal si stříbrné hodinky, vytáhl pásek s kovovou sponou a z kapes vysypal několik drobných mincí.
    Kožený kufřík zmizel uvnitř tmavé kovové skříně. Muž u obrazovky rentgenového přístroje se zamračil. Vrátil pás ještě o několik centimetrů nazpět a pak kufřík vysunul na druhé straně.
    Uniformovaný příslušník letištní ostrahy, který tu stál, si navlékl bílé rukavice a ukázal na zavazadlo.
    „Můžete mi ho otevřít?“
    „Samozřejmě.“
    Uvnitř bylo několik svazků papírů v tvrdých papírových deskách, několik osobních věcí, mobilní telefon a kovová krabička.
    Muž z ostrahy na ni ukázal.
    „Můžu se podívat dovnitř?“
    „Samozřejmě.“
    Otevřel ji. Uvnitř bylo měkké sametové lůžko s několika jednorázovými injekčními stříkačkami. Uniformovaný muž tázavě vzhlédl.
    „Promiňte, zapomněl jsem. Diabetes mellitus, docela těžká forma. Musím si několikrát denně aplikovat injekci inzulínu.“
    „Máte nějaké lékařské potvrzení? Promiňte, nerad vás obtěžuji, ale je to předpis.“
    Muž v obleku lehce pokynul hlavou.
    „Samozřejmě, je moje vina, že jsem vám je nepředložil hned.“
    Z kufříku vyjmul list papíru v průhledných plastových deskách. Přednosta oddělení diabetologie v pařížské nemocnici Saint Louis MUDr. Emile Sardoux potvrzuje, že pan Jean Lauziére trpí těžkou formou diabetu, která vyžaduje pravidelné dávky injekčně aplikovaného inzulínu.
    Potom z náprsní kapsy vytáhl tenké kožené pouzdro na doklady a předložil průkaz diabetika, vydaný před pěti lety, který dosvědčoval pravidelnou péči pařížské nemocnice Saint Louis.
    Muž u rentgenu si vše pozorně prohlédl.
    „Zlá nemoc,“ prohodil konverzačním tónem. Zaklapl krabičku a podal ji zpět.
    „V pořádku, dávejte na sebe pozor.“
    Jean Lauziére pokýval hlavou.
    „Musel jsem se naučit s ní žít, je to podobné, jak se ženou, nemusíte ji milovat, ale musíte ji respektovat.“
    Zaklapnul kufřík, úklonou pozdravil a vydal se do útrob odletové haly. Jednu kávu by si mohl opravdu dát. I na oslavu toho, že vše zatím vycházelo podle předpokladů.



    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,675
    Letiště Václava Havla, Praha

    Před letiště v Ruzyni jsem se dostal se skoro hodinovou rezervou. Bohdan mi to spočítal dobře, jízdní řády jsou jeho specialita.
    Vystoupil jsem z autobusu 119 před příletovým terminálem a už ze zvyku jsem se rozhlédl po okolních oknech, střechách a projíždějících automobilech. Přece jen, už jsem si za posledních pár dní zažil leccos a kdo ví, jestli ten pán s kufrem, co přecházel okolo a zavadil o mne očima, má v plánu opravdu jen někam odletět…
    Všechno vypadalo klidné, jak už jen všední jarní odpoledne bývá. V duchu jsem pokrčil rameny, už asi opravdu trpím stihomamem. Asi nejvyšší čas, někam zmizet. Jestli bude Nina chtít, můžeme se ztratit někam spolu, tam, kde by nám nikdo nevolal, nikdo nás neznal a nikdo neplánoval cokoli proti nám.
    Příletová hala pražského letiště byla poloprázdná. Projel jsem seznam přilétajících spojů na blikajících obrazovkách. Ještě tři linky, právě přistává stroj ČSA z Barcelony, potom spoj z Frankfurtu a hned po něm letadlo KLM z Amsterodamu.
    Stál jsem u automatických východových dveří a před očima se mi objevovalo pár nezřetelných obrazů z dětství.
    Otec s matkou, vedou mne do první třídy a nesou mi obrovskou kytici pro paní učitelku, otec mne učí potápět se na vranovské přehradě, moje matka, stahující ze mne promáčené oblečení z veliké sněhové bitvy, jejich odlet do Jižní Ameriky…
    Budeme si po těch několika letech mít co říci? Mám vůbec začít s tím, co dělám nyní, jaké problémy mne pronásledují?
    Okolo mne prošla dvojice vojáků se samopaly, zavěšenými ležérně na zádech a s nimi trochu unavený služební pes. Probudily se ve mně instinkty z armády. Prohlédl jsem si je a konstatoval, že kdyby se tu opravdu objevil špičkově vycvičený terorista, ti dva kluci by neměli jedinou šanci na obranu. Spíš to vše bylo jen tak na efekt.
    Do příletové haly se vyhrnul dav lidí, kteří se vraceli z Barcelony. Prohlížel jsem si je bez zájmu. Byli to typičtí pasažéři pravidelných linek. Pár baťůžkářů, nějací manažeři s mobilním telefonem u ucha, výletující rodiny. A nakonec se vyhrnuly ven dobré dvě desítky halekajících rozjásaných nedospělců v jednotných teplákových soupravách. Jeden z nich mával stříbrně vyhlížejícím pohárem a podle nápisu na zádech jejich bund to byl reprezentační tým estonských juniorů ve vodním pólu. Šikovní plavci. Naplnili příletovou halu pokřikem a troubením na malé plastové trumpetky.
    „Podívejme, tebe jsem už dlouho neviděl,“ ozvalo se za mnou se znatelným východním přízvukem. Otočil jsem se až příliš prudce. Za mnou stála povědomá postava. Široká slovanská tvář, nakrátko ostříhané vlasy, jizva pod levým okem, táhnoucí se až někam k ušnímu boltci. Ale maskovací uniformu vyměnil za decentní oblek s šedou kravatou. V ruce držel velkou tabuli se jménem.
    „Nu vot, Grigorij Alexandrovič! Ty už nepracuješ pro Anatola?“ Mávl rukou.
    Tenhle pán mi v minulosti pár problémů způsobil, ale v tuhle chvíli se zdál naprosto mírumilovný.
    „ Továryšč, já už řemeslo pověsil na hřebík, zatraceně velká konkurence, na naše místa se tlačí mladí. A ti už neovládají tu správnou jemnou práci. Tak jsem se dal na osobního strážce pro cizince. Peníze jsou za to menší, ale mám klid. Přece jen, Praga nět Chicago.“ Sice bych s tím asi moc nesouhlasil, ale nechal jsem ho při tom.
    Podívalo jsem se na jeho tabuli. Mr. Lauziére, stálo tam velkým písmem.
    „Přiletí ti klient z Francie?“
    Pokrčil rameny.
    „Asi, čím míň toho vím, tím líp. Tak se drž, já ho jdu hledat, jestli už tu někde neběhá.“ Poplácal mne po rameni a vydal se letištní halou dál.
    Obklopilo mne několik cestujících z letadla z Barcelony a spolu s partou vodních pólistů se na okamžik vytvořila trochu nepříjemná situace. Nemám takové chvíle příliš rád…
    V tom okamžiku jsem ucítil lehké píchnutí do levého předloktí. Ohlédl jsem se a zahlédl jen dvě oči, tmavé jako noc, které mne na okamžik propálily chladným pohledem.
    A pak najednou jako kdyby okolo mne zatáhli hustou šedou záclonu, kde nebylo nahoře ani dole.
    Slyšel jsem z dálky jen jakési volání… pane, pane…
    Strop příjezdové haly nade mnou náhle ztmavnul. Přímo fyzicky jsem cítil, jak moje srdce dvakrát udeřilo a najednou bylo ticho…
    Před očima jsem měl jasně žluté pulzující světlo.
    Pak jsem na okamžik uviděl kývající se stojan s lahví čehosi průhledného a zdálky slyšel naříkavý zvuk sirény. A byla tma…

    V prázdném nástupním tunelu se na kovových deskách kroky rozléhaly do dálky.
    „Dobrý podvečer, pane Lauziére, stihnul jste vše na poslední chvíli. Už se vám Praha nelíbí?“ Usměvavá letuška v otevřených dveřích letadla na opozdilého cestujícího zamávala jako na starého známého. Přece jen se na něj pamatovala, když před dvěma hodinami přistáli v Praze.
    „Opravdu jsem přiletěl jen na skok. Musel jsem vyřešit nějaké nejasnosti, budeme prodávat nějaké stavební stroje. Všechno se vyřešilo rychle, tak budu doma na večeři.“
    „ Můžete se posadit, kam chcete, dnes máme místa dost.“ Ukázala do poloprázdné kabiny pro cestující.
    Poděkoval lehkou úklonou.
    „Omlouvám se, ale přiběhl jsem tak rychle, že jsem ani nestihnul informovat svého šéfa. Stihnu jeden krátký telefonát?“
    „Určitě, ale až naš letadlo začne popojíždět, bude muset být váš telefon už vypnutý.“
    „Bude to rychlé, jen pár slov, děkuji.“
    Pan Lauziére se posadil na sedadlo 5A. Svůj kufřík si odložil na vedlejší sedadlo a na mobilním telefonu vytočil dvanáctimístné číslo.
    „ Tut va bien, je suis venue…“
    Vypnul telefon, uložil ho zpět do kufříku a vyhlédl ven z kulatého okénka na letištní plochu. Byl sám se sebou spokojený.
    Startovací dráha byla volná, takže spoj Air France do Paříže odstartoval podle letového řádu a bez problémů. Zakroužil nad Prahou a nabral kurs směrem na jihozápad, špičkou přímo do načechraných jemných mráčků.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,675
    upraveno 20. červenec 2016
    Lhota, kdesi v Čechách

    „Bohdan se vrátí dnes až pozdě večer, má ještě záskok za kolegu.“
    Jiřinka se obrátila na Ninu, která se právě zakusovala do velikého krajíce chleba s máslem.
    „Budeme si muset vystačit spolu. Ten tvůj Radek, neříkal, kdy se vrátí?“ Nina zavrtěla hlavou.
    „Stejně mi to je všechno trochu divné.“
    Jiřinka se zamyšleně podívala ven otevřeným oknem.
    „Ale to víš, rodiče máš jen jedny, a když se dlouho neviděli… Počkej, už je sedm, koukneme se na televizi, jaké bude počasí...“
    Zprávy už pomalu končily. Podle nich byl dnešní den nějak příliš klidný.
    Objevila se hlasatelka zpráv.
    „Na závěr ještě jedno důležité oznámení. Chtěli bychom vás požádat o pomoc. Dnes v odpoledních hodinách zkolaboval na srdeční slabost v příletové hale ruzyňského letiště neznámý muž…“
    „Radek?“ vykřikla Nina, když se na obrazovce objevila fotografie.
    „…byl bez jakýchkoli dokladů a zemřel při převozu do nemocnice. Policie žádá veřejnost o jakoukoli informaci k jeho totožnosti. Volejte nejbližší oddělení Policie nebo přímo linku 158…“
    „To přece není možné…“ vyhrkly jí slzy.
    Jiřinka ji vzala okolo ramen.
    „Možné je všechno. Zavolej jim a řekni všechno, co víš.“
    Nina zuřivě zakroutila hlavou.
    „Ne, to není pravda. Okolo Radka je spousta tajemství. Nevěřím, že on, bývalý elitní voják by měl zemřít na tak banální věc. Určitě je všechno docela jinak. Ale já na to všechno přijdu.“
    Jiřinka se posadila na židli ke stolu a bezděčně smetala neviditelné smítko z ubrusu.
    „Ale Nino, ty za vším vidíš nějaké problémy. Zkus se s tím smířit. Máš kam jít?“ Přikývla.
    „Půjdu se sbalit a vrátím se domů.“ Jiřinka pokývala hlavou a setřela si slzu.
    „Fajn kluk, co měl smůlu.“
    Nina vstala.
    „Děkuji vám za všechno, zmizím co nejdřív. Těch pár věcí mám sbalených za pět minut. Pozdravujte svého manžela. Třeba se ještě někdy uvidíme.“
    „Nechceš počkat alespoň do rána, venku už se začíná stmívat.“
    „Radši odejdu, nechci vám přidělávat starosti a dostat vás do nějakého problému. Tohle je moje bitva. Moje a Radkova.“
    Dveře zaklaply. Nina se vydala zpět stejnou silnicí, kudy před několika málo hodinami přišli oba. Neohlédla se a jen v zádech cítila smutný pohled. A pak její postava zmizela v zatáčce k lesu.




    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,675
    Vojenská nemocnice Praha-Střešovice

    Chodba v pátém patře byla v tuto noční hodinu prázdná. Jen přede dveřmi do pokoje číslo 513 seděl na bílé nemocniční židli muž ve společenském obleku, čtoucí trochu otrhaný společenský magazín z loňského roku.
    V pravidelných intervalech se pozorně rozhlédl okolo.
    Byl klid a v tichu noci bylo zevnitř pokoje zřetelně slyšet lehké pravidelné pípání.




    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.