Když to nejde silou, použij větší sílu!

williwilli Komentářů: 501
upraveno 21. leden 2014 v Povídky
„Tak co, dáme se do toho? Nedostal ses mi pod ruku jako první a nebudeš ani poslední.“

„Bezpochyby nebudu. Stačí se jen podívat kolem.“

Přimáčknutým ukazovákem v koutku oka zkusil zastavit cukání. Už je to tu zase. Asi mu schází vitamíny. Chvíli civěl z okna a pak ho otevřel. Ledový vzduch se vlil do místnosti a on ho nasál do plic. Zamumlal: „Ta ironie tě brzy přejde!“

„Myslíš, že s tímhle něco dokážeš?“

„Proč ne. Ledový vzduch ostří mysl a... A už tady vyřešil nejednu historku.“

„Třeba jak sis uhnal nudli těsně před dovolenou? No tak to bylo fakt veselý...“

„Sklapni!“ Vztekle se k němu otočil. „O tom, co budeš kvákat, tady rozhoduju já!“

„Pche!“

„Drž hubu!“

„No prosím, jak chceš. Ty sis začal.“

Tlak mu vyletěl nahoru. Je to mizera! Pako jedno oportunistický, však on mu ukáže.

Ne, nesmí se nechat vytáčet, vždyť možná přesně o tohle jde. Ve vzteku ztrácí soudnost. Pak to okolo nemá takhle vypadat. Leží jich tu už hromada a kusy některých se válí až na chodbě.

Klid. To chce klid a začít znovu.

„Podívej se kolem. Dobře se rozhlídni kolem a řekni mi, jestli chceš skončit jako oni. To by se ti přeci nelíbilo, nebo se snad pletu?“

Pomalu se nad něj sklonil a vycenil zuby. S úsměvem jde všechno líp. Odpovědi se ale nedočkal.

„Ty se mnou nemluvíš?“ Dopadl zpět na židli. „To ti nepomůže.“

„To ty jsi chtěl, abych byl zticha. Zrovna před chvílí.“

„No tak teď bych rád, abys mi s tím pomohl.“ Vzal si tužku do ruky, přitáhnul lampu a namířil ji na něj. Ostré světlo se odráželo zpět, až musel trochu stáhnout stínidlo.

„Budeme to rovnou psát, nejdřív jako poznámky: Žena, asi dvaatřicet, zrzavé vlasy, velmi vyzývavě oblečená. Smrt přivozena mnohočetnými ranami tupým předmětem...“

„Kdes tu pitomost vyhrabal? To snad nemyslíš vážně?“

„...No tak jí bylo kolem pětačtyřiceti a byla silně opilá..“

„Ha ha ha ha...“

„Čemu se směješ? No čemu se směješ?! Hajzle! Jste všichni stejný a stejně všichni dopadnete!“ Rozčileně vyskočil ze židle a dupal kolem stolu. Po minutě k němu sklonil zlostí zkroucený obličej a zasyčel: „Mám dost času. Já mám dost času!“

„Pro mě za mě, já ho mám ještě víc. Určitě víš, že já nikam nespěchám. Ale ty...“

„Jo takhle?! Tak ty si myslíš, že na tebe a ty tvý kamarádíčky v balíku nic nevymyslím? Tak to je omyl, protože jestli to tady a teď nenapíšu a jestli to nebude to ono, tak skončíte žehem. Škrtnu a letíte komínem. Nezůstane tu po vás ani smrad!“

Tak tohle trochu zapůsobilo. To bylo dobrý, mohl by si poznamenat alespoň některá klíčová slova, jako oheň, žeh a smrad. A navíc to na toho zmetka snad udělalo konečně dojem. Do ohně se mu nechce. Mohl by teď začít rozumně spolupracovat. Ale musí to mít tempo.

„Dobře, tak co mám škrtnout?“

„Asi všechno.“

„Proč?“

„Je to blbý.“

„Myslíš?“

„Jasně!“

„Neřekl jsi co.“

„Ona přece.“

„Neznáš jí.“

„Každej ví hned, co je zač.“

„To nevadí. To je na jistotu. To se takovým ženským přece stává...“

„No právě. Musíš být originální!“

„Jak?“

„Zabij radši chlapa. Policajta, nebo příslušníka SWAT.“

Vytřeštil na něj oči. „Ty ses úplně zbláznil! Co já pak s mrtvým policajtem?“

„No to je přece jasný. Bude to mít dynamiku, velký věci se budou odehrávat. Klidně bych ještě odprásknul starostu a k tomu vystřílel i celou rodinu.“

„Víš ty vůbec, co to znamená! To šílený plánování, musel bych dát dohromady další hráče, dostat se ke starostově rodině, arzenál zbraní... Ty vůbec nevíš, co navrhuješ!“

„No, tvoje volba, jestli se chceš zahazovat s průměrnou šlapkou...“

„Ne, ne, ne! Do toho já nejdu.“

„Jsi srab!“

„Ne, fakt nevíš, co to obnáší.“

„Ty se normálně bojíš! Chceš udělat díru do světa a bojíš se trochu zariskovat! A mně tady vyhrožuješ?!“

„Ne, prosím, vrátíme to zpátky.  Poskládáme to jinak, jo?“

„Ale už si tu něco začal psát. Já to vím nejlíp, tady je to černé na bílém.“

„To nevadí. Já to takhle začmárám a jako by to nikdy nebylo. Měls pravdu, je to blbý. Úplně celý je to blbě.“

„Jenže já ti to budu připomínat.“

„Ne...“

„Jo! Kdykoliv se na mně podíváš, uvidíš to.“

„Ne, to ne. To nemůžeš. Já to zamažu úplně celý a bude to pryč. A žádný mrtvý policajty taky nechci...“

„Nemůžeš se z toho jen tak vykroutit. Zašel jsi moc daleko. Já to dosvědčím!“

Vstal a praštil tužkou o stůl. A je to tu zase. Oko mu cukalo a ani chlad z otevřeného okna ho už nedokázal zklidnit. Navzdory ledovému vzduchu měl zpocené čelo. Opravdu to chtěl zvládnout bez zbytečných emocí. A zase se nechal takhle vytočit. Kvůli couře, kterou chtěl nechat vzápětí zapomenutou.  Vlastně mohl jí nechat něco spáchat a pak jí zabít. Možná jí mohl hodit na krk tomu policajtovi ze SWAT. Nebo nějak zařídit, aby se sešla se starostou a pak do toho vtáhnout ten SWAT...

Ne! Měl se držet původního plánu. Ale za to může on! Tenhle tady! Zavřel okno a zhasnul lampu. Už na něj nemusí svítit. Už není důležité, aby ho viděl. Naopak teď si přál, aby jeho někdo nezahlédl oknem. Protože za tohle, co se chystá udělat, se opravdu stydí.

„Nedosvědčíš. Ty už nic nedosvědčíš! A víš proč?“ Chytil ho oběma rukama a zvedl nad hlavu. Na odpověď nečekal. „Protože já tě teď rozervu na kusy, roztrhám tě na mraky a rozházím na všechny strany!“

Mezi lidmi měl pověst klidného a vyrovnaného člověka. Ale když ho chytil amok, bylo to jako by opustil vlastní tělo a díval se sám na sebe, jak zuří a trhá a hází kusy nešťastného archu papíru na zem a za skříň a do koše na odpad.

Nenáviděl ten pocit, kdy chtěl něco napsat, kdy cítil, že by mohl, ale nebyl schopen dát dohromady první větu. Nenáviděl to, když neměl inspiraci.

Koutek oka mu mocně tikal. Dýchal zhluboka a mezi prsty pouštěl na zem poslední útržky. Nevzdá to. Sáhl do balíku pro další papír a položil ho na stůl. Stisknul si ukazovákem koutek a pokusil se o úsměv.

„Tak co, zkusíme to spolu?“



--------------------------------------------------------------------------

Tak, hotovo. Pokud jste to někdo dočetl až sem, klidně trhejte. Budu za to vděčný.

V.


Komentáře

  • TrigatronTrigatron Komentářů: 48
    Rozhodně zajímavý nápad a dobře vypointovaný. Netrhat, uchovat!

    Chyb jsem si v tom zápalu čtení nevšiml. :)
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    He, he. Hezký  nápad. A prolítl jsem to jedna  báseň.  Má to spád a hezký závěr.

     A teď trochu kibicování . 

    Místy by to šlo asi ještě trochu učesat, lehce proškrtat (např. … Je to mizera! Pako jedno oportunistický, však on mu ukáže. - vyškrtl bych - Pako jedno oportunistický- , které z mého pohledu narušilo dynamiku, ale někdo to může vidět samozřejmě jinak.)

    „Mám dost času. Já mám dost času!“ - klidně bych zkrátil do podoby  - Já mám času dost!

    Tak to je omyl, protože jestli to tady a teď nenapíšu a jestli to nebude to ono, tak skončíte žehem. - V téhle větě mi neustále  dráždilo oko opakující se TO, zkusil bych asi nějaké TO vyhodit  a dát větě jinou podobu. Např. -  Tak to jsi na omylu, protože jestli teď nic pořádného nenapíšu, skončíte žehem….

    Tolik tedy pár mých postřehů.
  • williwilli Komentářů: 501
    Dík za připomínky - "TO" je moje prokletí a ačkoliv jsem si ho vědom ... tedy strašně se snažím nenapsat "toho", jelikož jde o stejný problém ... chtěl jsem napsat "je TO stejný problém"... fakt mi "TO" pořád leze pod prsty.

    Budu se s "TO" muset vypořádat, stejně, jako jsem se musel odnaučit ukazovat prstem. A seškrtání je jasné - správně bych měl písmenka na 14 dní odložit, přečíst si je (....grrr "TO") po sobě a dát textu (..."tomu", ufff) nějakou konečnou úpravu.

    Takže ještě jednou dík.

    Jdu se kát...
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    Ono, asi všichni máme v psaní nějaké nešvary.smile Tak se není třeba kát cool

    A je fakt, že po odležení textu se vždy najde ještě něco na úpravu a škrtání. (Nedávno jsem si přečetl asi 10 let starou věc a zhrozil jsem se - celé povídka byla na přepsání...)

    Navíc, kdo to má vydržet a nepodělit se, když je v té euforii z dokončeného dílka.laugh
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.