Po kapkách

Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
upraveno 17. leden 2014 v Povídky
    Po kapkách…



    Mohl to být den jako každý jiný. Nebýt událostí posledních hodin.

    Marek si musel, ač nerad, přiznat, že si nepamatuje, jak se ocitl ve své posteli. Poslední vzpomínka patřila lahvi vodky a celý předchozí večer halila mlha alkoholového opojení.

    S námahou se posadil. Každý pohyb byl plný bolesti. Připadal si jako váza, kterou někdo rozbil a špatně slepil. Denní světlo ho řezalo do očí, až je musel přimhouřit do malých škvírek. Jak se zdálo, včera to opravdu přehnal. A nebylo to poprvé.

    Každý pátek vyrážel se svými kumpány bez ohledu na přání Petry. Netoužil sedět doma a celý večer poslouchat její štěbetání. Přes týden si toho užil dost. Kdyby měl štěstí a Petra ho nezahrnovala výčtem toho, co má ta či ona kamarádka nového anebo neustále omílaným snem o návštěvě Peru, seděli by a koukali na bednu.

    Byl přesvědčen, že má právo udělat si čas jen sám na sebe. Odreagovat se. Ať si říkala, co chtěla. Těšil se na hořkou chuť piva. Na teplo, které se mu rozlije v hrdle společně s protékající vodkou. Až se mu rozpumpuje krev. Snad právě tohle byl začátek konce.

    Včera to ale muselo být zatraceně divoké. Myslel, že se mu hlava rozskočí. Jako by ji drtil neustále se utahující svěrák. Pomalu, nejistě se Marek konečně donutil vyhrabat z postele. Zmačkané triko i kalhoty se válely na podlaze. Odkopl je stranou a doklopýtal do koupelny. Zdálo se, že se sotva drží na nohou, a přestože mu bylo teprve pětačtyřicet, nohy se mu klepaly, jako sešlému starci.

    Aby se probral, chrstl si do tváře ledovou vodu. Několikadenní strniště mu dodávalo divoký vzhled. Kruhy pod očima byly důsledkem probdělých nocí.

    Líně pokračoval do kuchyně. Ve dřezu se kupilo špinavé nádobí, lednice byla prázdná. Místo snídaně se natáhl po Fernetu. V lahvi bylo jen po dně. Musí koupit novou. Nedokázal si představit jediný den bez alkoholu. Už ne. Od chvíle co ho vylili z práce a Petra opustila, byla flaška jeho jediná jistota.

    Lokl si. Spokojeně pomlaskal a odšoural se do křesla. Zahleděl se na prázdnou zeď, kde vyšisovaná omítka prozrazovala místo, na němž dříve visel obraz. Petra ho měla ráda. Zátiší s kyticí slunečnic od neznámého autora. Odnesla si jej stejně jako spoustu jiných věcí. Od doby co odešla, působil byt neutěšeně, vytratilo se teplo domova. Pro Marka už to byla jen noclehárna.

    Když se sem nastěhovali, byli mladí a plní energie. Dychtili po vzrušení. Měli plány, které se ale s přibývajícími lety neustále vzdalovaly. Vetřela se mezi ně pachuť zklamání.

    Dopil a rozladěně odložil láhev. Prohrábl prošedivělé vlasy. Byl čas se sebrat. Pohnout se. A tak se oblékl a vyrazil ze dveří. Ještě musí něco zařídit.

    Zatímco se vrávoravě šinul ze schodů, vzpomínky se hnaly nezadržitelnou rychlostí.

    Petra mu neustále předhazovala, že spolu pořádně nikde nebyli. Nikam nejezdili. Raději je prý v zaplivaném pajzlu než s ní. Vzlykala, že se do Peru nikdy nepodívá. Nenavštíví bájné Machu Picchu.

    Křivdila mu. Nechápal sice, co ji tam táhlo. Co by tam dělali, když neumí kváknout jinak než česky. Ale přes všechny hádky a rozepře mu na ní záleželo, chtěl ji překvapit. Z každé výplaty něco ušetřil, aniž by o tom Petra věděla.

    Dřív, než jí ale mohl sen splnit, opustila ho.

    Odmítl jít na léčení. Měl vše pod kontrolou. Ale ona to neviděla. Nechtěla to vidět. Myslela si, že ho bude komandovat. Říkat mu co smí. Organizovat mu život. Že pod kontrolou nemá nic, si Marek uvědomil, až když bylo pozdě. Byl pod obraz, když Petru zmlátil. To byla poslední kapka. Po kapkách se mu bortil svět.

    Nemohl Petru po těch letech z hlavy jen tak vypudit. Nešlo vzít skalpel a jednoduše všechny společné vzpomínky vyříznout. Chtěl se jí omluvit. Stýskalo se mu. Víc než si zprvu dokázal připustit. Slíbil by, že už se alkoholu ani nedotkne. Místo toho má na krku žalobu za výtržnictví a těžké ublížení na zdraví. Když ji totiž viděl šťastnou a usměvavou, nalepenou na tom brejlatém zazobanci, veškerá předsevzetí byla ta tam.

    Hněv v Markovi žhnul. Cítil se dotčeně. Zradila ho. To kvůli němu ho opustila? S ním se celou dobu pelešila, zatímco on střádal korunu po koruně, aby ji splnil ten její pitomý sen. Slyšel sám sebe, jak na ni začal řvát, že je nafoukaná coura, která roztáhne nohy každému, kdo zašustí prachama. Pak už šlo všechno strašně rychle. Petra brečela. Slzy jí po tváři kreslily černé potůčky z rozmazaných šminek. Snažila se Marka od brejlouna odrhnout. Ječela, ať toho nechá. Ale brejloun si za to mohl sám, neměl se mezi ně plést. Kdyby se neobjevili fízlové, snad by ho i ukopal. 

    „My dva jsme skončili. Už tě nikdy nechci vidět. Nikdy!“ byla tehdy poslední Petřina slova, která se Markovi uhnízdila v hlavě.

    Ještě spolu ale neskončili.

    Právě proto dnes kráčel k jejímu novému domovu. Věděl přesně, kde bydlí. Občas ji pozoroval, ukrytý mezi stromy.

    Ulice byla podivně tichá, veškerý hluk; řinčení tramvají, vrčení motorů, šum davu utichnul. Inverze pohltila barvy podzimu a jindy zlatavé listí se zdálo šedavé a nevýrazné. Domy se ztrácely v mlze. I lidé okolo procházeli mlčky. Netečně.

    Cestou si všímal vykotlaných dlažebních kostek. Sledoval praskliny v asfaltu táhnoucí se jako nahodilá změť žilek bez krve. Nikdy dřív tomu nevěnoval pozornost.

    Uvažoval, zda byla podivná souhra náhod nebo škodolibost osudu, že včera potkal Petřinu kamarádku Janu? Kdyby se nesrazili v domovních dveřích, nehlásil by se k ní. A ona na tom byla stejně. Ale nemohli kolem sebe projít jen tak mlčky. Na to se znali příliš dlouho. Ze zdvořilosti prohodili pár slov. Marek se zeptal na Petru. Raději se ptát neměl. 

    „Jo, dobrý. Zítra v poledne letí do Peru.“ prozradila Jana.

    Následovalo rozpačité zabručení. O tuhle informaci nestál. Rozjitřila zbytečně bolavé rány.

    Celý večer si potom říkal, že všechno mělo být jinak. Utápěl se v sebelítosti. Házel do sebe jednoho panáka za druhým. Nakonec si objednal celou flašku. Vodka tekla proudem. A čím víc toho v sobě měl, tím si byl jistější, že ji nemá šanci získat zpět. Nemělo smysl si ještě něco nalhávat.

    Udělá za tím vším tlustou čáru.

    Z myšlenek Marka vytrhl pohled na branku k domu. Došel až k ní. Byl nervózní z neobvyklého ticha i z pomyšlení, že se setká s Petrou. Přál si, aby ještě nebyla na letišti. Zazvonil. Ticho. Nikdo nepřišel otevřít. Zkusil to ještě jednou. Nic. Museli se minout. Vylovil z kapsy kus papíru a roztřesenou rukou napsal vzkaz. Napsal jediné slovo - Odpusť. Zaváhal, pak přidal ještě podpis. Schránka lístek spolkla.

    Z dálky k Markovi dolehlo dunění, první výrazný zvuk ve ztichlém světě. Zamířil tím směrem. Bylo to jako volání, které musel uposlechnout. Proplétal se ulicemi, které by měl znát. Připadaly mu ale strašlivě cizí.

    Před ním čněl do výše pilíř mostu, zčásti skrytý v oparu. Dunění zesílilo. Rozhlédl se. Hledal původce toho zvuku, div že nezakopl o ztuhlé tělo, které se z mlhy vynořilo. Zbledl. Nemohl odtrhnout pohled od mrtvoly na chodníku. Páteř mu sevřela ledová ruka, žaludek se stáhl. Stružka zaschlé krve i v podivném úhlu ohnuté končetiny Marka vyděsily. Nejděsivější ale byla důvěrně známá tvář. Díval se sám na sebe. Za jeho zády někdo promluvil. Polekaně se otočil s němým výkřikem na rtech. Oči hrůzou vytřeštěné. Zpod černého hábitu se na něj zubila lebka.

    „Můžeme už jít? Ještě musím, stihnou polední letadlo do Peru.“

Komentáře

  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
     Teda, normálně se takových výrazů v komentářích snažím vyvarovat ale....hůůůstýýý laugh Tak ten závěr jsem tedy nečekal, na mou duši smile

      Četlo se to jedna báseň, kdyby mě nevyrušil telefon v polovině textu, přečetl bych to na jeden nádech. Dokonce mi tam ani nijak zvlášť nevadila ta smršť krátkých vět v části Odmítl jít na léčení.... . Nějak to tam prostě patří smile 

      Rozbor textu a příběhu nechám na fundovanějších, za mě jenom: Vítej na fóru a doufám, že tohle není tvůj poslední příspěvek. Mě se to totiž moc líbilo smile I když příště něco trochu veselejšího laugh
  • masenkamaskovamasenkamaskova Komentářů: 296
    No páni...moje reakce je asi podobná jako Mikova smile Je to vážně dobré, to, jak se pomalu propracováváš tenkou dějovou linkou...já osobně moc nemusím příběhy, kde hraje roli závislost na alkoholu, ale tady mi to nějak nevadilo. Asi jako ty krátké věty, tady to docela sedí a hlavně to neruší. Na jednu stranu se to čte jedním dechem, na druhou je zvláštní, že se tam toho tolik nestalo. Ale vzpomínky na vytvoření příběhu postačily - a dobře - a závěr tomu přidal už jen deštníček jako do koktejlu smile

    Přidám se k uvítání na fóru a doufám, že sem dáš brzy něco dalšího...a za mě to nemusí být úplně veselejší (ale může být) laugh
    Psaní je cesta jak zažít to, co se vám v reálném životě nemůže stát.
    o psaní jinak...

  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    Díky za vřelé uvítání a ještě více za komentáře. Jsem rád, že to někoho oslovilo. Sám doufám, že sem čas od času něco přihodím (ale opravdu jen čas od času, na psaní totiž není tolik času, co bych chtěl – dělím to ještě mezi rodinu a výtvarnou tvorbu). Každopádně až zas něco napíšu, šoupnu to sem, abych měl zpětnou vazbu. Bez ní se hůř někam dál posunuje…ale to zde přítomným není jistě nutné opakovat. smile
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,752
    Všichni vítají nově příchozího, takže tě vítám i já. 

    A samozřejmě, počítá se s tím, že se tu lidé objevují tak, jak mají čas, jak má čas jejich múza a jak silná je inspirace.laugh Takže je jasné, že se tu budeš objevovat, jak se ti bude chtít.

    Jinak, na vysvětlenou, já tady ve fóru existuji jako takový Advoccatus Diaboli a nejen chválím, ale i kritizuji. Nicméně, všichni vědí, že to je v přátelském duchu a všechno je jen mů názor. Ale to víš, už jsem si něco napsal a prožil, tak do toho mluvím i ostatním. Takže pokud se ti něco, co píšu, nebude zdát, neber to zase až tak vážně. je v tom trochu i profesionální deformace, protože jsem skoro půl života prožil v tiskárnách a korektury byly můj chleba...wink

    Takže ke tvé povídce. Zase moje už ohrané tři atributy úspěchu - nápad, zpracování, pointa. Nápad je to zajímavý, i když, pravda, poněkud pochmurný, ale vděčný. Doufám, že nepíšeš z vlastní zkušenosti...laugh

     Zpracování. Na rozdíl od ostatních mi příliš mnoho krátkých vět docela vadilo. Jestliže je několik jedno až dvouslovných vět za sebou, docela to ruší, i když to zvyšuje dramatičnost. Několik vět se mi zdálo dost šroubovaně vystavěných a některé věty tam působily jako klišé, třeba Jako by ji drtil neustále se utahující svěrák. Vymyslet nějaký neotřelý příměr, bylo by to fajn. A ještě maličkost, pokud bylo v láhvi fernetu jen na dně, hrdina si asi moc nelokl... winkAle jinak, zajímavá věc.

    Ovšem pointa, to je bomba. Líbí se mi, když je konec nějakým způsobem překvapivý, potkat svoji vlastní smrt, to je dobrý závěr. A to, že je nutné stihnout letadlo do Peru, je originální nápad. To bude masakr...wink I když, smrt asi nemusí nic stíhat, klienta si najde kdekoli...laugh

    Taky bych se přimlouval pro příště o něco veselejší námět...cool
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • MarketaRMarketaR Komentářů: 729
    Přidám se k pochvalným komentářům a také k uvítacímu sboru tohohle fóra. wink

    Ta povídka je vážně dobrá, celou dobu jsem si říkala, že tohle už jsem někde četla, a pak jsi mi tím závěrem úplně vytřel zrak. Takže za mě říkám, že tohle neumí každý a povídku tím rozhodně posouváš o třídu výš. Detaily nechám stranou, o tom už se rozepsal Jerry, koukám spíš na celek a ani mi nevadí, že je to docela depresivní. Prostě je to ta pravá atmosféra odpovídající ději. wink
  • Alex MysseAlex Mysse Komentářů: 237
    Vítám tě smile

    Vše už bylo řečeno výše, takže už není skoro co dodávat.

    Bomba. Oblast alkoholismu se mě dost dotýká, takže pro mě to bylo... nemám pro to slovo. Možná děsivé, otřásající, jak je to všechno vykreslené do podrobností. A pointa - doslova jako bych dostal pecku mezi oči.
  • LucieLucie Komentářů: 421
    Výborný, tyhle rozpadající se osobnosti mě moc baví smile
    Dostala mě poslední věta, kterou jsem nějak pochopila až při druhém čtení, /asi kvůli tomu překlepu wink/ Krátké věty mi začaly vadit také až při druhém čtení, při prvním jsem je prostě nevnímala...

    Doufám, že nepíšeš jen psycho, poslední dobou tu na fóru nevisí skoro nic, kde by nikdno neumřel nebo nezešílel laugh




  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    Děkuji všem za komentáře i kritiku.

    Kritika k dílkům rozhodně patří, jsem toho názoru, že je nezbytná. Nezainteresovaný čtenář má odstup, který autor po dopsání nemá a který získá až po nějaké době. (Takže Jerry..., za postřehy díky, minimálně ten svěrák upravím určitě smile a nad některými krátkými větami také pouvažuji, přestože byli užívány hlavně na dynamiku. Zkrátka abych to ořezal na to nejpodstatnější).

    A navíc 100 čtenářů 100 různých chutí (a je dobré je poznávat).

    Naštěstí, mohu říci, že jsem nevycházel z vlastní zkušenosti, ale zkusil si vzít negativní přesto vcelku všední příklad ze života, ale zpracovat ho vypointovaně a dynamicky.

     A věřím, že nebudu přihazovat jednou za čas jen potemnělá dílka (píšu jen ve volných chvílích co mi zbudou po dodělání rytin, takže to jde pomalu) a že se dočkáte i něčeho pozitivnějšího.
  • lulalula Komentářů: 99
    Taky se přidávám. Jsem ráda, že se to tady tak rozrůstá. Více lidí, více příspěvků. laugh

    Na můj vkus dost depresivní, ale zato moc dobře napsané. Já mám prostě ráda šťastné konce, i když přiznávám, i já hrdinu občas zaříznu, čistě kvůli příběhu.  wink

    Co naplat, prostě je to dobré i s tím smutným koncem…. laugh
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    Lula:  díky wink

    Každopádně uvidím, co sem přihodím příště... mám rozpracovanou jednu vcelku pozitivní povídku a rozdělanou revizi jednoho starého textu (to už je záležitost depresivnější)... jen toho času je nějak  málo. frown (teď jsem zasekán až do konce příštího týdne, ale pak  to chci dotáhnout, trochu nechat odležet a pak se dočkáte smile )


Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.