Ve stínu neonů

MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
upraveno 5. leden 2014 v Dlouhodobé projekty
  Tak, jelikož si na Pustinu ještě počkáte a Bratrstvo sem vůbec dávat nebudu, rozhodl jsem se zveřejnit jeden ze starších projektů, který jsem během Silvestrovské prokrastinace (neboj Markétko, už jsem si dal facku sám) přivedl zpět k životu. Je to pokus o cyberpunk. Odehrává se v nepříliš vzdálené budoucnousti v ulicích megaměsta Londýna. Je to první kapitola, žádná akce, jen rozjezd. Pokud se bude líbit, prdnu sem i druhou kapitolu a třeba se rozhodnu napsat i tu třetí smile

POZOR! Jelikož jsme to psal stylem své noirovské povídky (on je to taky tak trochu noir), a nějak jsme si nehlídal jazyk, tak pro čtenáře mladší 18 let doporučuji číst za přítomnosti rodičů laugh Byli jste varováni.

  Obsahuje spoustu chyb, budu rád, když mě na to upozorníte. Je to hrubý text, bez jemnůstek. Tak, jak to mám rád laugh

----------------------------------------------------------------------------------

Kapitola první: Rodina



   Chci spát. Bože, já chci spát. Probudil mě ten zatracenej rozbitej neon dole na ulici. Na parapet buší kapky deště. Venku zase prší a déšť smívá všechnu tu špínu z Londýnskejch ulic do kanálu. Připadám si stejně, proud vody mě táhne, všechno se semnou točí, ale jedno objetí záchodový mísy by mi mělo udělat dobře. Netuším, čím to sakra je. Jestli tím zaplivaným pokojem levnýho motelu, flaškou whiskey, která se teď dere ven, nebo tou mladou holkou, co ještě spí v posteli.

  Jedno je jistý. V tomhle stavu už neusnu a venku je ještě pořád tma. Ach ta moje zatracená hlava. Co teď? Zkusit ji probudit a nechat se znova ukolýbat ke spánku tou její malou, jemnou ručkou? Nebo se oblíct, a vyrazit do baru?

  Ve šrajtofli mi toho zrovna moc nezbylo a kreditka je prázdná. Takže bar. Potřebuju práci a rychle. Hodím na sebe hadry, kterým by ani ten nejubožejší bezdomovec neřekl oblečení, natáhnu pouzdro s bouchačkou a vyrazím z pokoje.

  Recepční si mě ani nevšimne, stejně dostal zaplacenou předem. Vyrazím teda rovnou na ulici a v tu ránu jsem promoklej až na kost. Levná kožená bunda toho moc nezachránila. Hlavně aby zůstala v suchu moje zbraň. Vykročím ulicí osvícenou neony. Za chvíli minu poslední barák ze starý čtvrti a vcházím do moderní části megaměsta. Ještě dva bloky, dva nekonečný bloky a budu v teple baru.  Vidina panáka mě nakopla k rychlejší chůzi. Vyhýbám se davům, jak jen to jde, ale každou chvíli do někoho narazím. Támhle děvka, támhle fízl v převleku. Ve dvě ráno na ulici normálního člověka prostě nepotkáš. Tu a tam parta děcek, co si hrajou na velký a snaží se něco ukrást, nebo někomu rozbít hubu.

„Hej, ty, sviňáku,“ volá na mě holka, nejvejš třináct, „naval prachy a můžeš jít dál.“

  Rozhrnu bundu a ukážu ji svou bouchačku.

„To je všechno co mám. Pojď si pro ni,“ zavrčím na ní vztekle. Vzala nohy na ramena a sní i její povedená banda. A dobře že tak, dneska mám fakt chuť, někoho sejmout. Nakonec dorazím k baru. Ohromný neon mě vítá už z dálky. Vlčí hlava rudě ozařuje ulici. A že to dodnes nikoho nenapadlo, napadne mě v duchu.

„Hej Dixi, ty dneska vypadáš,“ houkne na mě vyhazovač.

  Pokrčím rameny. Co mu mám sakra říct? Dolezu až k baru a posadím se na volnou židli.

„Jako obvykle?“ ptá se mě malá blonďatá servírka. Uši má geneticky vypěstované do špičata, tak jak to dneska děcka s oblibou nosí. Za rok si někdo vymyslí nos na zádech a genetický laboratoře se zase napakujou, jak jinak.

„Jo, jako vždy. A tebe navrch.“

„Na mě bys neměl, kámo,“ ušklíbne se a podá mi sklenici whiskey.

„Zlato, eště bys mě prosila, abych nepřestával.“

„Jojo, zlatý řeči, Dixy. Radši se napij, vypadáš na umření.“

„Taky že se tak cejtim. Je tady?“

„Jo. V zádu. Ale má společnost.“

  To je mi ukradený. Popadnu sklenici, ještě jednou zálibně kouknu na spoře oděnou barmanku a vydám se do patra. Minu neon „VIP Salón“. Zastaví mě vyhazovač. Nováček.

„Hej, špíno, kam se cpeč? Tohle je vybraná společnost.“

  Vyhrnu si rukáv a ukážu mu zářící tetování vlčí hlavy.

„Nebo bys raději tohle?“ a vrazím mu pod nos pistoli tak rychle, že se ani nestihl nadechnout.

„To je v pořádku. Běžte.“

  To bych si vyprošoval. Projdu dveřmi do skromně osvícené místnosti. Od soukromých boxů na mě tu a tam někdo kývne. Oplatím stejnou a pokračuju dál, až k vyvýšenému stolu na konci místnosti. Znova mě zastaví vyhazovač, tentokrát starý známý.

„Jdu za ní.“

„Má návštěvu…“

  Než ale stačí dokončit, od stolu se ozve: „To je dobrý, pusť ho.“

  Obejdu tedy hromotluka a to už mi jde naproti ona. Slečna Viktorie, pro přátelé Viky. Celá v černé kůži tak těsné, že jí div kozy nevyskočí ven. Ale nenechat se zmást jejím poněkud uvolněným vzhledem. Zkuste to na ní a vykrvácíte dřív, než pomyslíte, odkud sakra vytáhla tu dýku. Lehce se políbíme na tvář, jsme staří známí. Pak mě vyzve, abych se posadil k jejich stolu, naproti té tajemné návštěvě. Muž, asi tak starej jako já. Podivnej fialovej kožich a klobouk tak vysokej, že mu div nespadne z hlavy. To je zase móda.

„Pane Gundersone, dovolte, abych vám představila pana Parkera.“

„Neobyčejně mě těší, pane Parkere,“ řekne uhlazeně a natáhne ke mně ruku. Neochotně jí potřesu. Tenhle kontakt moc nemusím.

„Co si dáte k pití, pánové?“

„Slečno Viky, musíte mě omluvit, ale mám důležité jednání. Jsme ale domluveni, budu čekat, až se ozvete.“

  Jejich rozloučení trvá snad nekonečně dlouho. Spousta lží o důležitosti jejich jednání a vděků za důvěru a bůh ví co ještě. Nakonec se Viky posadí zpátky ke mně a lehce se přitulí.

„Tak co potřebuje můj nejmilejší zabiják?“

„Tvůj nejmilejší zabiják potřebuje někoho zabít,“ zavrčím a upiju ze sklenice.

„Jednotlivce, nebo skupinu?“

„To je mi fuk. Hlavně ať z toho něco kápne. A né jako minule.“

„Za to já nemůžu, Dixy. Byla to průser, to přiznávám, ale to jsem nemohla ovlivnit.“

„Ale zaplatit si mi taky nemohla.“

„Hele, já pravidla nevymýšlím. Tak co, chceš něco?“

„Jo.“

„Fajn. Detaily probereme potom.“

„Po čem?“ Mrkla na mě. Aha.

„Hej, Bude, dneska už nikoho nepříjmám.“

„Jasně, Slečno Viky,“ odpověděl hromotluk. Na to se Viky zvedla, chytla mě za ruku a odvedla do soukromé pracovny za barem. Pracovny, vybavenou postelí. Tomu já říkám luxus.

  Moc toho nenamluvíme, není čas se zdržovat. Ona si stejně na řeči moc nepotrpí. Jasně, kouše, škrábe a vrčí jako kočka, ale nemluví. A to mám nejradši.

  Netuším, jak dlouho to trvalo. Možná pět minut, možná dvě hodiny, to je fuk. Zvednu se z postele a dojdu k hromádce oblečení, vzít si cigáro.

„Chceš taky?“ nabídnu jí. Jen zavrtí hlavou a odhrne si pramen zrzavých vlasů, co jí sjel do očí.

„Takže, ten chlap, co tu byl. Má konkurenci. A nechce mít konkurenci. Dvacet lidí. Dva, možná tři civilové, ale zbytek zkušení žoldáci. Dáš to?“

„Já? Jasně, že jo. Pošli mi detaily,“ říkám, zatímco se pokouším znova oblíct.

„Stav se ve skladu. Něco si tam určitě vybereš. Včera došlo zboží z Novejch Států.“

  To se mi zamlouvá. A třeba se tam najde i nějaká výpomoc. Kolem skladu se vždycky toulá pár chlapů na volný noze, co si chtěj přivydělat.

„Kdy to budeš mít hotový?“

„Zejtra večer to bude.“

„Tak se mi to líbí, bráško.“

„Jasně. Tak se měj, sestřičko.“

  Na to vypadnu, nechám jí tam samotnou. Ještě na mě stačí křiknou: „A vem si sakra čistý hadry, vypadáš hrozně.“ Jo, já tě taky miluju.

  Jasně, vím, co si asi teď říkáte. Je to zvrácenost.  Možná. Máme stejnýho fotra a to vám byl pěknej parchant. Bil nás, co to jen šlo. První ženu, mou mámu, zabil. Ta druhá, co porodila Viky, ta byla chytřejší, když od něj utekla. A zabil by i nás, ale i my dostali rozum. A něco vám povím. Když jste tam dole, na ulici megaměsta, je vám deset a choulíte se jeden k druhýmu, jen aby ste se zahřáli, jde bratrský pouto stranou. Jde jen o přežití. Kryli jsme si záda a postupně se vypracovali z žebroty na vládce ulice. Ona byla mozek a já svaly. Když dnes někdo zaslechne, že po něm jde Viky Parkerová a její brácha Dix, ví, že to má spočítaný. Ještě pořád si myslíte, že je to zvrácený? Tak bacha, protože Viky tohle slovo nemá ráda. A když něco nemá ráda…tak se o to postarám já.

  Ale dost bylo vzpomínek na dětství. Mám práci. V baru už je skoro prázdno. Za chvíli začne svítat a to se tenhle póvl rozleze do svejch temnejch doupat a nějak přečká den. Já si taky zalezu do doupěte a přečkám den. Ale ještě předtím musím do skladu. Venku na ulici hvízdnu na taxík. Zastaví přede mnou jedno z těch moderních vznášedel.

„Kam to bude, chlape?“

„Horní Harrow a fofrem.“

„Prachy máš?“

Kývnu a nasednu do černé, vznášející se krabice. Řidič na to šlape pěkně zostra. Chce být z týhle čtvrti co nejrychleji pryč. Napojíme se na dálnici a už si to frčíme pryč z centra. Míjíme Ground Zero. Jak  že se to tu menovalo? Máma mě sem vodila, koukat se skrz mříže na boháče. Buckingham? Možná. Nevím. Co se město rozrostlo, muselo se uvolnit místo pro domy, památka nepamátka. Město musí růst. Brzy dorazíme na místo. Hodím řidiči pár bankovek, snad to bude stačit. Mračí se, ale nic neříká. Taky jsem mu mohl vpálit jednu mezi oči a to on moc dobře ví.

  Možná mě opravdu poznal, protože mě vysadil poblíž skladu. Nebo to byla jen náhoda, čert ví. Naposledy potáhnu z cigára a vyrazím dál po ulici. Sklad, neoznačenej barák, stejnej jako všechny tady okolo, byl za rohem. U dveří stál hlídač, nejspíš si dával přestávku na čaj a cigáro. Kývnu na něj, on zase na mě. Netřeba se představovat. Vejdu dovnitř, vypadá to jako normální dům. Stačí se ale dotknout místa tady, pak tady a pak přejít sem a zašeptat: „Dix Parker, posílá mě Viky.“ Pak už jsem počkat, až mi někdo dojde otevřít. Dnes to netrvalo dlouho. Část stěny se odsunula stranou a já seběhl po schodech do sklepa. Ten musel bejt spojenej snad ze všech sklepů v ulici, protože tak velikej prostor, plnej zbraní a jinýho kontrabandu se nemůže vejít pod jedinej barák. Přivítá mě bělovlasý staří, pod kůží je to samej implantát. I oči má uměle vypěstovaný, to se pozná hned.

„Co to bude, Dixy?“

„Něco si vyberu. Prej ste dostali novou zásilku.“

„Jen pro vybranou společnost.“

„Mám ti připomenou, kdo sakra sem?“

„Hej, klidni se. Já neřek, že do tý společnosti nepatříš. Sakra, Dixy, ty snad jedeš na fetu, ne?“

„Víš, že bych se toho svinstva ani nedotkl. Ale dneska to byla sakra dlouhá noc a já už sem utahanej. Chci si vzít pár věcí na a jít spát.“

 „Chovej se tu jako doma, Dixy.“

„Jasně. A napiš to na Viky.“

  Supermarket pro zabijáky, jak tomu říkali kluci z ulice, bylo místo pro mě jako stvořené. Jasně, moje bouchačka ještě slouží dobře, a nejspíš mě i přežije. Ale na dvacet chlapů potřebuju větší kalibr. Padne mi do oka jedna hezounká útočná puška. Stará dobrá východní osm pět osma, s bubnem místo zásobníku a navrtaná na větší ráži. Klasika, která ani po sto letech nevyšla z módy Tak to si nechám líbit. Pro jistotu popadnu i pár rezervních zásobníků, ale těch pěta sedmdesát mi nejspíš bohatě postačí. Ať si děcka hrajou s laserovejma kvérama, mě stačí olovo a ocel. Hodím pušku do kufříku na míru a vyrazím za staříkem. Po cestě ještě seberu pár zásobníků do mé bouchačky a ochranou vestu.

„To je všechno, Dixy?“

„Jo, to je všechno. Měj se, dědo.“

  Jojo, my jsme tu všichni jedna velká, šťastná rodina.

Komentáře

  • TrigatronTrigatron Komentářů: 48
    Hó, tak tohle je parádní... úplně jsem měl pocit, že mi prší za krk. Co se kritiky týká, jediné, co mne překvapilo, je nejednotnost oslovení, Dixi a Dixy. Předpokládám, že jedno z toho je překlep, ale měkké i je tam jednou a tvrdé v tom zbytku. Takže nevím, co z toho zvolit. 

    Ale jinak... zbraně, atmosféra, náznak nějakého většího příběhu (fuška se nepovede, následkem je hromadná likvidační akce na "rodinku", pomsta zbývajícího/zbývajících...) - tohle všechno tam je, a krásně nadávkované. 
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Jop, překlep. Vlastně ani nevím, jaké i/y by se tam mělo dát (hola, experti na češtinu, jaké i/y?), ale Dixon Parker už v jednom mém příběhu vystupuje a říkají mu tam Dixy. Ale jak se znám, je právě ten překlep správně a zbytek je chyba laugh

     Jinak děkuji. Ten závěr tak jednoduchý nebude...vlastně ještě nevím, jestli z toho udělám tří kapitolovou rychlovku, nebo se rozjedu na něco většího....asi se sám nechám překvapit, kam mě příběh zavede smile
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,756
    Dobrý dílo! Já bych si přisadil na Dixyho s tvrdým y, zdá se mi to takové sympatičtější.

    A jinak, ty jsi se viditelně našel v tomhle žánru, použití hovorového jazyky je tu funkční a dokonce jsem nenašel ani nějaké zásadnější chyby, asi bych to taky trochu učísnul, některé věty mne zatahaly za uši, ale jinak skvělé, do toho jdi a nepouštěj!cool
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • LucieLucie Komentářů: 421
    Super, to jsem dneska potřebovala! Moc se mi líbí tenhle tvůj styl a je sympatický, že tam není žádná slaďárna. Teda, ale doufám, že tohle dokončíš! Protože jestli zase ne, tak si taky dojdu do toho skladu pro nějakou bouchačku a vypálím ti "střelu" mezi oči...


  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
      Děkuji moc. Teda, fakt jsem nečekal, že tohle bude mít nějaký úspěch. Je to fakt rychlovka. Nejvíc mě tady trápí automatický pravopis ve Wordu, páč mi systematicky ničí "styl" laugh Ale s nápadem cyberpunku/neo noir si pohrávám už dlouho, takže si na tomhle aspoň potrénuju laugh

      Jerry: nějaká konkrétní výtka, ať vím, na co si dávat pozor? smile

    No a tady je druhá kapitola. Závěr kapitoly se mi moc nepovedl, v hlavě mi to znělo líp, takže aby bylo jasno, ještě to bude pokračovat smile

    --------------------------------------------------------------------------------------------------

    Kapitola druhá: Dokud dejchám

      Konečně přestalo pršet. Už bylo na čase. Teď eště aby se přes tu zatracenou mlhu prodralo trochu toho sluníčka. To nikdy neuškodí. Co teď? Asi domů. Hehe, domů. Čtyři stěny tak špinavý, že i šváby se tomu místu vyhejbaj. Jak je sakra možný, že já, Dixon Parker, klesl tak hluboko. A nebýt Viky, klesl bych ještě hlouběji. Až na samotný dno. Dostal bych pěkný, stylový boty z betonu, pletivovej kabát a přidal se k tý veselý partě na dně Temže.

      No, né že bych na tom teď byl líp, ale aspoň dejchám. A dneska večer se prostřílím k lepším zítřkům. Už už chci zamávat na taxík, když se z poza rohu vyřítí černá kára. Gumy zahvízdají na mizerným asfaltu a než stihnu tasit bouchačku, už stojí u mě. Z otevřenýho okýnka na mě zírá věčně rozesmátá tvář Půlhlavýho Jimmyho.

    „Hej, Dixy, klidni hormón a tu bouchačku nech schovanou.“

    „Jimmy, rád tě vidím.“

    „Nekecej a nasedej. Chceš hodit do baru?“

      A vlastně proč ne. Naskočím do jeho luxusní káry, kde na ní vzal, to fakt netuším. Aspoň, že nelítá. Půlhlavej Jimmy, a neptejte se, odkud má tuhle přezdívku, mi nabízí cigáro, drahá značka, co kouří ti nahoře. Tohle není týpek z ulice, jako já. Tenhle se ke kšeftu dostal z té druhé strany. Nepovedená zakázka na jeho hlavu ho stála pár stehů a půl kovový lebky – ano, odtud ta přezdívka – a Jimmy se chtěl mstít. A zjistil, že zabíjení ho baví, tak proč si tím nevydělávat? Já ho potkal, když chtěl ojet moji sestřičku. Než jsem stačil cokoliv udělat, vykreslila mu Viky do tváře nikdy nekončící úsměv svou dýkou. Od té doby jsme nejlepší kamarádi. To jen, abyste měli představu, co jsme to vlastně za lidi.

      Kára polyká kilometry s překvapivou lehkostí. Stejně ještě všichni chrápu a silnice jsou prázdný. Za půl hodinky jsme v baru. Už mě chytá chuť na panáka. A Viky možná ještě stále tiše vrní v posteli. Možná ji ani nevzbudím, jen se tiše přitulím, jako tenkrát, za mlada…ale dost. Dnes ne. Dneska musím mít čistou hlavu. Jen panáka, možná dva. A pak spát.

    „Dlouho si tu nebyl, dlouháne,“ špitne na mě barmanka, když sedneme za prázdný bar.

    „Stejskalo se mi.“

    „Prej máš večer fušku,“ začne Jimmy. Jak to sakra ví? Přikývnu.

    „Nic velkýho,“ zalžu.

    „Prej dvacet lidí.“

    „Dyť řikám, že nic velkýho.“

    „Potřebuješ píchnout?“

      To by se ti tak líbilo, co? Přisrat se ke mně a pak všem tvrdit, žes je odbouchl sám. Seš možná magor, ale to z tebe nedělá dobrýho zabijáka.

    „Ne, zvládnu to.“

    „Jak myslíš, kámo. Jak myslíš. Ale když se něco posere, víš, že mi můžeš zavolat. Žejo.“

    „Jasně Jimmy, jasně.“

      Dál pijeme mlčky. Nakonec se rozloučíme a každý si jdeme svou cestou. On odchází a já se pomalu přikrádám k Viky. Jasně, vím, co jsem říkal. Ale co, sakra. Aspoň na chvíli, jako za starejch časů. Tiše zavrní.

      Probudím se o hezkých pár hodin později. Samozřejmě, postel je prázdná. Viky je ranní ptáče, peníze se musí vydělávat. To ona vždycky uměla. Na křesle vedle postele leží pytel a na něm lístek.

    Mělo by ti padnout. Ať reprezentuješ firmu.

      To je celá ona. A že má holka dobrý oko, to se musí nechat. Natáhnu si kalhoty a triko. Pak z hromádky, kterou jsem si přinesl ze supermarketu, vytáhnu vestu a upravím popruhy. Padne skvěle.

      Mrknu na kapesní počítač. Prospal jsem půl dne, už se blíží pátá. A čeká na mě jedna nevyřízená zpráva. Otevřu ji. Detaily o večerní akci. Sumička je to pěkná, pár měsíců s ní vydržím. Ale nelíbí se mi to okolí. Doky jsem odjakživa nenáviděl, schází se tam hrozná sebranka. Ale sakra, sto klacků v hotovosti, do toho du.

      Poberu zbytek věcí a vyjdu z pracovny.

    „Kdopak se nám to probudil?“

      Viky v obležení klasické společnosti. Nějaký ten právník, podplacenej polda a pár zabijáků na okrasu.

    „Potřebuju káru.“

      Nic neřekne a hodí mi klíče. Tak to mám rád. Hlavně bez řečí. Kývnu na pozdrav, ani se nezdržím na panáka. Co bych si s nima tak asi povídal, co? Že máme venku krásně, a jak nám ty akcie hezky stoupaj? Ne ne, to s chutí přenechám Viky. Sakra, jak já už se těším, až se setmí.

      Dojdu do garáže, až k místu, kde parkuje Viky. Místo jejího obvyklého sporťáku tam stojí černej teréňák. Má na sobě růžovou mašli.

    „Co to sakra…“

    „To je dárek od pana Gundersona,“ ozve Viky za zádama.

    Nechápavě na ni zírám.

    „K zásnubám, víš?“ usměje se.

    „Netušil jsem, že se chceš vdávat.“

    „Taky že nechci. A nebudu. Jen nevím, jak to tomu chudáčkovi říct.“

    „Poslyš, Viky, já…“

     „Mlč. A buď na sebe opatrnej, jasný? Povíš mi to ráno.“

      Přikývnu, zatímco se pokouším strhnout tu pitomou mašli s kapoty auta. Pak mlčky nasednu, nastartuju a vyrazím ven. Slunce už je nízko nad obzorem, za chvíli bude tma. To je dobře, to je jenom dobře. Je toho teď ve mně tolik a chce to ven. A je mi fuk, jestli to ze sebe dostanu pusou, ptákem nebo hlavní kulometu, hlavně že to ze sebe dostanu. Zařadím se do provozu a pomalu směřuju k dokům. Čím blíž jsem, tím doprava řídne. Nikomu se nechce jezdit do doků. Zamířím k rozestavěné budově, která sousedí s dokem šestnáct. Tam je můj cíl. Zastavím v úzké uličce, seberu kufřík s puškou a naposledy zkontroluju, jestli je vše v pořádku. Náhradní zásobníky nacpu, kam to jen jde. Upravím si přední rukojeť, tak a by mi dobře padla, až budu střílet. Tam na to nebude čas. Když mluvíme o čase…je půl sedmý. Venku je tma, ale kvůli všem těm neonům stejně člověk prd pozná. Jdu na to.

      Vylezu z auta, s puškou na krku. Kašlu na to, jestli mě někdo uvidí. Tady je to normální. Cestou k dokům potkám partu žebráků, ale ti se mi radši vyhnou.  Už vidím ceduli s nápisem Dok 16. U strážní budky stojí dva frajeři v černejch kombinézách. Vypadají ostře, ale takový týpky já dobře znám. Hrají si na vojáčky, ale když přijde do tuhýho, nestojí za nic.

    „Hej, frajere, kam si myslíš, že deš?“ křikne na mě jeden z nich. Oba mají krátký samopaly, ale evidentně ve mně nevidí hrozbu. Já jsem sám a jich je tam celá armáda. Chyba, pánové. Chyba.

      Od boku vypálím dvě dávky. První se sesype hned, ten druhej potřeboval ještě jednu mezi oči, než se složil. Tak to by bylo. Teď těch osmnáct dalších. Střelba evidentně nikoho nepřilákala. A to si říkají ostraha. Projdu kolem strážní budky a závory a po svažující se cestě dolů, k hlavní budově doku. Nikde nikdo. S teleskopem obhlídnu jeřáb, ale ani tam nikdo není. Divný, zrovna tam bych čekal snajp….něco mi hvízdlo kousek od ucha. Kurva, Dixy, stárneš. Snajpr nebyl na jeřábu, ale na ochozu ve třetím patře doku. Jedna dávka ho vyvedla z míry a dala mi čas se ukrýt. Co teď? Vykouknu. Další střela zachřestila o zem. Teď. Zalícím a jednou ranou ho trefím do břicha. Na to, že jsem mířil na hlavu, dobrý. Má ale vestu, parchant. Druhá rána už šla přesně. Trochu zapomínám, že musím mířit vejš, tohle není laser. Jenže to už se z baráku vyřítila trojice jeho kamarádů a spustili to na mě z pěkně velkejch kanónů.

      Možná sem si přeci jen měl vzít zálohu. Ale co naplat. Rychle přeběhnu z poza jednoho úkrytu do druhýho. Kolem hlavy mi sviští střely o velikosti pomeranče, ale naštěstí jsou to mizerní střelci. Jedna dávka, druhá dávka. A hned je o jednoho míň. Ti druzí dva si ale budou dávat větši pozor. Ještě jednu dávku, více méně na slepo, jen abych je vyvedl z rovnováhy. A pak do dalšího úkrytu. Tentokrát se ale poštěstilo i jim. Jedna z kulek mě štípla do prsou. Díky, Nové Státy Americké, za úžasnou polytitanovou vestu. Skoro jsem to necejtil.

      Tihle dva jsou chytří. Když jeden přebíjí, druhej střílí. Nedávaj mi moc šancí. Ale stojí na místě. To musí znamenat že…pohyb, kousek ode mě. Otočím se a bez míření střílím. Jedna ze střel našla svůj cíl, naštěstí. Ten parchant mě chtěl obejít a sejmout ze zadu. A ti dva zpanikařili. Jejich plán nevyšel, tohle je patová situace. Já nechci jít k nim, oni zase ke mně. Co teď?

      Jak říkával můj kamarád, když nevíš, jak se z toho dostat, střílej. Vím, blbá rada. Ale pořád lepší, než sedět a přemejšlet. Nábojů mám dost. Počkám si na sebemenší chvilku a pak…teď. Stisknu spoušť a držím. Nepřestávám je kropit. Kulky ráže deset milimetrů lítají sem a tam a trhají a drtí, na co přijdou. A ten frajer to prostě nevydržel a pokusil se přeběhnout jinam. A to neměl dělat. Zasáhlo ho možná deset, patnáct střel. Tančil tam a řval, ale už mu to nepomohlo. Zbývá poslední. A já jsem bez munice. Zahodím buben a naláduju pušku normálním zásobníkem. Teď už se budu muset krotit. Přepnu optiku na přiblížení a hledám skulinku, kudy bych mohl toho posledního sejmout. Když žádnou nemůžu najít, rozhodnu se, že si nějakou udělám. Frajer se schovává za plechovou bednou, tou se snadno prostřílím. Dvě krátký dávky, výkřik a ticho. Jaký já mám dnes ale štěstí.

      Počítám mrtvé. Sedm. Ještě deset jich zbejvá. Možná víc, ale spíš ne. Tohle není tak velkej dok, víc než dvacet chlapů se tu nechová. A poldové tu nejsou zase tak hloupí. Když se někde potuluje dvacet těžkooděnců, začnou se zajímat. Ne, nebude jich tu tolik.

      Opatrně se blížím ke dveřím. Je tam tma, ale to mě nikdy neodradilo.

    „Patriku? Johne? Jste tam?“ ozve se zevnitř.

      Přecházím na plán B. Pušku hodím na záda a tasím pistoli s tlumičem. Dveřím se vyhnu obloukem. Radši po schodišti, tam to nebude tak horký. To mě dostane až na ochoz. Uvnitř je úplná tma. Zpod bundy vytáhnu malý, ale sakra šikovný brýle. A hned vidím, jako kočka.

      Opatrně nadzvednu vyklápěcí okno a proklouznu dovnitř. Na vnitřním ochozu vidím dalšího chlapa. Nevidí mě, míří proti dveřím. Na čele se mu zastavila rudá tečka zaměřovače. Než si něčeho všimnul, zavrtala se mu do čela kulka a on padnul na zem. Když se ujistím, že je opravdu po něm, dovolím si krátkej pohled dolů. Vidím další dva, jinak je místnost prázdná. Ale na opačný straně jsou další dveře. I nahoře, na ochozu, se dá projít do vedlejší haly.

      Takže jsou vedle. Fajn. Tím snazší pro mě. Jen se pěkně rozdělte, chlapci. Jen mi to ulehčujete. Proplížím se až ke schodům, kde se schovává další. Málem jsem do něj vrazil, ale byl pomalejší. Než stačil vykřiknout, prostřelil jsem mu hrdlo. Mizerná rána, nějaký zvuk přeci jen unikl. Ti dva zpozorněli.

    „Co se to sakra…“

      Jedna rána, druhá rána. Další je na zemi. Třetí už ale věděl, kam střílet. Jen tak tak jsem uskočil za nějakej barel. Chlapík ale udělal osudovou chybu. V tmavý místnosti střílel bez tlumiče. Oslepenej vlastní zbraní se snažil krejt. A vkráčel mi rovnou pod mušku. Jedna rána stačila. Stejně byla poslední. Rychle přebíjím a vystoupám po schodech zpátky na ochoz. Do vedlejší haly se dá dostat dveřmi, nebo dalším vyklápěcím oknem. Na ochozu nikoho nevidím a tak volím okno. Dole je stejná tma, jako vedle. Divný. Ani jeden nemá noční vidění, proč si, sakra, nerozsvítěj? Možná proto, že tu nikdo není. Sakra, dyť tu nikdo není! Je tu pusto a prázdno. Kousek nalevo je žebřík. Sklouznu dolů a hned do krytu. Kde, do háje, sou? Hala ja malá, uprostřed stůl a pár židlí. Ještě vidím zbytky tepla na místě, kde seděli. Kurva! Co teď?

      Přemístím se do dalšího úkrytu. Nahoře se něco pohlo, co to sakra....záře reflektorů mě skoro oslepila. Odhodím brýle a namířím zbraní, ale něco mě praštilo do hlavy.

    „?!“ hlesnu a padnu k zemi. To poslední, co vidím, než mě opustí vědomí, jsou boty. Fialový.



      Už zase prší. Doháje, co je s tímhle místem špatně? Furt tady prší. Otevírám oči a i to bolí. Každý nádech bolí. Sakra. Přes zalepený víčka vidím obrysy budov. Kde to sem? Aha, na střeše. Přes řeku vidím mrakodrap Banky a Shard, krčící se vedle něj. To je mi, panečku, výhled.

    „Už  se probral, běž pro šéfa.“

      Chci se podívat, kdo to mluví, ale nemůžu se hýbat. Divný. Tak silnou ránu jsem nedostal. Mrknu se, co mě to drží. A sakra. Musel sem spát dlouho, protože beton už zatvrdnul. Tak to je v pytli.

    „Ale, ale, ale, pane Parkere, vás bych tu nečekal,“ ozval se ten uhlazenej slizák.

    „Koho ste čekal? Zpívanej telegram? Za to je příplatek.“

    „Víte, pane Parkere,“ mluví ten chlap, ale stojí mimo moje zorný pole, „naštěstí jsem se tu se svým novým partnerem dohodl na spolupráci, takže vaše služby už nebudeme potřebovat. Nicméně vám moc děkuji, byla to vskutku fantastická podívaná. Na shledanou, pane Parkere.“

    „Hej, ty ksindle, vrať se.“

    „Ano, pane Parkere?“

    „Zabiju tě!“

    „Možná v příštím životě.“ Na chvíli se odmlčel. Pak znova promluvil, ale evidentně né na mě.

    „Hoďte ho tam. A pak se postarejte o tu jeho zvrácenou sestru. A ať to netrvá celou noc!“

      No, mohl jsem dopadnout hůř, ne? Taky sem mohl žít nudnej život, najít si ženu, mít s ní děti a svou sestru navštěvovat o svátcích a všechny ty divný, zvrácený věci, co dělaj normální lidi. Ale ne. Dokud dejchám, tak se tohle nestane.

      Dva chlapy mě popadli, jeden za ramena, druhej za moje nový boty. A že mi sluší. Na tři mě pouští a já padám, padám dolů, do temné a ledové vody té stoky, co jí říkají Temže. Než se nademnou zavřela voda, ještě jednou, naposledy, sem se nadechl. Protože dokud dejchám, pořád mám naději, ne?

      Ke dnu jdu jako kámen. Haha. Naštěstí tu nejsem sám. S tím chlapem vedle už sem se někdy viděl. I když, tenkrát měl víc masa.Vzduch v plicích mě pálí, chce ven. Čím víc bojuju, tím bolestivější to je. Něco mě dloublo do zad. To už si mě ochutnává nějaká rybka a těší se na večeři.

      Už dost, nemůžu. Vypouštím z plic poslední zbytky čehosi a nadechuju….vodu. Pálí to jak čert, ale to je fuk. Už se mi zavírají oči a je mi teplo. Jen doufám, že mi neproběhne celej život před očima, protože jsou části, ke kterejm bych se nerad vracel a lidi, který nechci znova vidět. Jako třeba Půlhlavej Jimmy, jehož rozesmátej ksicht se mi právě zjevil před očima. Divný, že sem ho nikdy neviděl s kyslíkovou maskou, ale to je asi tím, že umírám….
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,756
    Ale ani ne, konkrétní výtka to ani není, spíš takové upozornění. 

    Třeba věta:

    Sklad, neoznačenej barák, stejnej jako všechny tady okolo, byl za rohem. Přehršel čárek, takže jsi větu rozbil na pár minivět. Ale bylo tam pár vět, které se mi nezdály, ale pak jsem si uvědomil, že taková stavba věty se do tohohle žánru docela hodí. Tady je veliké plus, že můžeš pravdu hodně řádit. Připomíná mi to Blade Runnera a nebo film Split Second. Docela bych si jako tvého hrdinu dokázal představit právě Rutgera Hauera.

    Druhá kapitola, skvělé, přiměřeně akční a napínavé. Zajímavé zpracování, kde se netřeba ohlížet na nějaké zvyklosti při psaní. Možná bych trochu pokrátil popis střílečky. A konec dobrý, nechal bych to tak. 

    I tahle kapitola ukazuje, že tenhle typ, kombinace noir a cyberpunku lehce stříknutého scifi je tvoje parketa a daří se ti. Dá se z toho vysledovat jakési nadšení, se kterým jsi tohle psal. Určitě pokračuj, pokud ti nevyschnou nápady, bude to výborné.wink
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • Le fille AshLe fille Ash Komentářů: 84
    Tak co na to říci? Dokonalé. Bez dalšího protahování, dokonalé. Popis, styl psaní, příběh... všechno. Četlo se to jedna báseň a já nejednou otevřela ústa v údivu a špitla něco jako: ""Jak tohle sakra může vymyslet!" Nic, to nic. Jedním slovem: "Skvělé" Až mi je trapné vypíchnout pár momentů, které by šly ještě malounko vyšperkovat.. ale tak, snad promineš.. wink

    Vyrazím teda rovnou na ulici a v tu ránu jsem promoklej až na kost. Levná kožená bunda toho moc nezachránila. Hlavně aby zůstala v suchu moje zbraň. Vykročím ulicí osvícenou neony. => možná jednu z těch vět, kde  jsi zmínil ulici, pozměň.. zbytečně tam je 2x


    A dobře že tak, dneska mám fakt chuť, někoho sejmout. => ta čárečka tam je myslím navíc..


    pro přátelé => tady asi mělo být krátké e.. že? wink

    Jinak ale nemám vůbec co vytknout! Díky za příjemné čtení!
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
      Jerry: jo, tak ta věta je opravdu divná, to je pravda laugh A děkuji za chválu. Pochvala od mistra vždy potěší laugh

    Ash: I tobě děkuji za chválu, moc to potěší laugh Té ulice jsem si všimnul, až když to bylo vystavený. Máš naprostou pravdu, tahá to za uši. Té čárky jsem si ani nevšim, takže děkuju za upozornění. A...ehm...ano....má tam být krátké. Na "džýny" to sice nemá, ale i tak je to hrubka frown A abych odpověděl na tvou otázku: Jak tohle sakra může vymyslet? Snadno. Poradím ti. Mrkni na Bladerunnera. Pak si dej dva, tři panáky zrzavého moku, ideálně tak kolem 10-15 let a vypěstuj si insomnii. No a pak ti to půjde jedna radost laugh
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,756
    Tak vida, je to fakt, inspirace Blade Runnerem! Ale mne to o něco víc připomíná Split Second. Tam mne Rutger zaujal, jak se v dlouhém kabátě brodí polozatopeným nočním Londýnem. A tady ho fakt docela vidím.

    Ale fakt, musím tě ještě jednou pochválit, protože tohle dílo je excelentní. Tobě prostě jdou tyhle příběhy, klidně bys mohl psát dalšího Phila Marlowa. 

    JInak, pro Ash- Mike je na zrzavou vodu opravdu gurmán, dodnes vzpomínám na tu láhev, kterou dotáhl na Bartoničku. To byla tekutá pohádka.

    A jinak, nekoukej moc na to že se ti šťouráme v čárkách a písmencích. To je pro to, aby jsme něco našli, protože jinak je to bez chyby. 

    A pár chybiček -  Dva chlapy mě popadli.

    A je mi fuk, jestli to ze sebe dostanu pusou, ptákem nebo hlavní kulometu, hlavně že to ze sebe dostanu. Dvakrát za sebou stejná slova, to trochu ruší.

    Ale to už je jen opravdu dolaďování. Šikovný chlapec.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • Le fille AshLe fille Ash Komentářů: 84
    MikeHavliczek napsal(a)
      Jerry: jo, tak ta věta je opravdu divná, to je pravda laugh A děkuji za chválu. Pochvala od mistra vždy potěší laugh

    Ash: I tobě děkuji za chválu, moc to potěší laugh Té ulice jsem si všimnul, až když to bylo vystavený. Máš naprostou pravdu, tahá to za uši. Té čárky jsem si ani nevšim, takže děkuju za upozornění. A...ehm...ano....má tam být krátké. Na "džýny" to sice nemá, ale i tak je to hrubka frown A abych odpověděl na tvou otázku: Jak tohle sakra může vymyslet? Snadno. Poradím ti. Mrkni na Bladerunnera. Pak si dej dva, tři panáky zrzavého moku, ideálně tak kolem 10-15 let a vypěstuj si insomnii. No a pak ti to půjde jedna radost laugh


    Oh, no tedy.. tak to jsou mi rady.. laugh Až najdu odvahu, vyzkouším.. gurmáne.. wink A jinak, jak řekl Jerry, je to už jen zbytečné šťourání v detailcích, ty chybičky. Ale tak, mně to nějak nedá.. :D
  • MarketaRMarketaR Komentářů: 730
    Konečně jsem se dostala k tvému novému kousku a jsem ráda. Je to super, Miku! Tenhle cynický kyberpunk ti prostě sedí. Byla jsem v tomhle semestru přinucena přečíst Neuromancera, ale tohle je xkrát lepší (možná proto, že to narozdíl od Neuromancera chápu laugh). Pěkně to odsýpá, stačí pár slov a najednou se člověk ocitne jinde, kdesi v londýnských uličkách. Je tam sice spousta chyb, ale to ty víš a už to ve svých komentářích napsali i další kolegové, takže to nechám být. wink

    Piš dál, určitě. Už se těším na další nášup. (A věz, že jenom díky tobě jsem tenhle žánr nepohřbila). laugh
  • LucieLucie Komentářů: 421
    Je to tak čtivý, že na chyby kašlu, vlastně si jich v té čtenářské smršti ani nevšimnu. Jen doufám, že nás nenecháš moc dlouho se svým hrdinou pod hladinou Temže, to by mě opravdu deprimovalo.


  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,756
    Ale zvláštní, ony i ty chyby mi do toho textu docela sedí, připadají mi, jako kdyby tam patřily. A jinak s Markétou naprosto souhlasím.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • TrigatronTrigatron Komentářů: 48
    Je to skvělé. Chybky jako čtenář nevnímám, když nejsou nijak obří. A jinak, musím pochválit inspiraci, pochlubím se i tím, že Whiskey Dalmore Valour (16let) byla prvním alkoholickým nápojem, po jehož ochutnání jsem si řekl, že to bych mohl častěji.
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Děkuji vám všem, za milé komentáře i za upozornění. Za odměnu, třetí a závěrečná kapitola...i když, jak pravil Dixy: "Dokud dejchám..." laugh Ale napřed:

    MarketaR: Neurmancera jsem četl a taky mě to moc neuchvátilo. Jak jsem psam výše, hlavní inspirací pro měl byl Bladerunner, ale tady Shadowrun, což je desková hra z roku 1989 a dodnes naprosto skvěle hratelná. Pokud se mi podaří sehnat originál, vezmu ho na chatu a zahrajeme laugh O chybách vím, hlavně díky vám smile Teď se vrhnu na revizi a zkusím z toho splácat malej ebook, abych taky nezahálel smile

    Jerry: Prej gurmán...to byl jen Johny Walker red label, Gambrinus mezi whiskey. Na silvestra jsem popíjel Green Label, 15 let. 900kč za láhev laugh Ale stálo to za to laugh

    Ash: tak tu insomnii můžeš vynechat, ale pak se pořádně nevcítíš do hrdiny smile 

    Trigatron: To je ta s jelenem, že? Valour jsem měl možnost ochutnat, když jsem si vyzvedával doutníky a slečna prodavačka popíjela s přítelem...tak jsem si taky přituknul a byla velice chutná. Ale čoveče začínat na flašce za patnáct stovek, to už chce odvahu smile

    Lucie: neboj, nenechám. Tady je třetí kapitola laugh

    ------------------------------------------------------------------------

    Kapitola třetí: Na viděnou, pane Gundersone

      Jednou mě máma vzala do kostela. Myslela, že tím ve mně a mým fotrovi probudí svědomí. Uprostřed stál takovej divnej chlap v šatech a vyprávěl o pekle. Prej, že když povedeme hříšnej život, po smrti padneme do hořících jam a tam budeme do skonání světa řvát a pykat za svoje hříchy. Proč ale peklo vypadá jako Londýn, to do háje nevím. A že by tu někdo řval?

      V dáli kdosi zařval.                       

    Ale stejně. Chvíli mi trvalo, než sem pochopil, co se sakra stalo. Stejně dlouho chvíli zabralo Jimmymu rozřezat tu betonovou cihlu.

    „Už myslel, že du pozdě,“ zavrčí Jimmy a stírá si z obličeje bláto.

      V plicích mám pořád ještě hodně vody, ale aspoň můžu dejchat. A mluvit.

    „Sakra, nikdy bych nevěřil, že tě tak rád uvidím. Jak se ti to, sakra, podařilo?“

    „Sledoval sem tě až sem,“ usmívá se.

    „No jo, ale jak si věděl, kam du?“

    „Viky mi poslala zprávu. Tušila, že se něco posere.“

    „Viky! Musíme zpátky do baru!“ vykřiknu sem. Postavil sem se tak rychle, že se mi z toho motá palice.

    „Jen klid, brácho. Viky je v pohodě. Někdy jí poslal echo, věděla přesně, co přijde.“

    „Musím za ní! Ty to nechápeš. Ten chlap, Gunderson, nebo jak. To byl on!“

    „Tyvole, starosta Gunderson?“

    „Starosta?“

    „No jasně. Starosta Starýho Londýna. Zkoupil tu všechno, co se dalo. Kde si sakra žil, poslední tři měsíce? V kanále?“

    „Jo, i tak by se to dalo nazvat,“ zavrčím. Takže starosta, jo? No to se podívejme.

    „Jestli v tom jede von, brácho, tak sme v pěkným průseru. Šéfuje každýmu policajtovi na východ od řeky, chápeš? Cokoliv překročí most na tuhle stranu Londýna, je v jeho moci. Nikdo netuší, odkud se vzal, ale má sakra hodně prachů, takže se nikdo vlastně ani moc nevyptává.“

      Zatímco mi Jimmy doplňuje chybějící informace za posledních pár měsíců, hledám svou bouchačku. Kurva! Oni mi vzali bouchačku!

    „Kde mám pistoli? Nemůžu za Viky beze zbraně.“

      Jimmy hrábne do báglu, co leží kousek od něj. A vytáhne revolver. Pochromovanej. No do prdele. Vypadá dost prehistoricky, tak počátek jednadvacátýho století. Tyvole, tohle eště střílí?

    „Na, tohle sem sebral jednomu strážnýmu. Vypadá dobře.“

      Podává mi zbraň a opasek s náboji. Taurus. Hmm, něco mi to říká. Buben je plnej, náboje vypadaj, že nějakou paseku dokážou udělat. A sedí mi do pouzdra. Fajn, na chvíli to bude stačit.

    „Tak dělej, musíme do baru. Mám blbej pocit, kámo.“

    „Mám tu auto,“ řekne Jimmy, ale já vrtím hlavou.

    „Ten tvůj sporťák je nám na houby. Mám tu teréňák, ale musíme se k němu dostat.“

    „Jen klid, je tu prázdno. Co tě hodili dolů, vypadli, jako by jim za patama hořelo.“

    Jedou do baru. K Viky. A já tu vykecávám o hovadinách. Dám se do běhu. Cestou vykašlávám zbytky vody, ale tempo udržím. Vydrž, holka, vydrž. Hned budu u tebe.

      Auto stojí na svým místě. Naskočí hned na poprvý. Dupnu na pedál a už mířím na hlavní, a do baru. Jedu, co to jen de. Ale pomalu, hrozně pomalu.

    „Zpomal, ty vole! Chceš nás zabít?!“ řve Jimmy, ale já ho nevnímám. Rudne mi před očima. Chci zabíjet, bože, tak moc chci zabíjet.

      Už vidím neonovou vlčí hlavu. Před barem stojí spousta černejch aut. Taky pár policajtů. Teď uvidíte, co se stane, když naserete vlčí smečku.

      Slyším klapnutí. To si Jimmy láduje svoji brokovnici. Taky je to klasik, lasery sou mu cizí. Jenže ta smečka fízlů tam, ta bude pořádně vyzbrojená. Ti se nebudou srát s přebíjením, našijou to do nás plazmou  a bude. Chce to plán. Ale, seru na plán. Policejní zátaras před náma. Ani nezpomalím.

      Ten fízl, co se přilepil na kapotu auta, ten vypadal dost vyděšeně. Teda dokud mu Jimmy neposlal skrz ksicht výstřel z brokovnice, pak se výraz vytratil. I s jeho hlavou. Dupnu na brzdu a zastavím před barem. Bezhlavý polda se sesype na zem. Jeho kolegové na něj vyděšeně čumí. Asi tak vteřinu. A pak začnou pálit. Broky, kulky, laser i plazma. Všechno to lítá kolem nás. V chumlu vidím i pár těžkooděnců. Samej implantát, nadopovaní stimpakama a bůhví čím ještě.

      S Jimmym se schováme za auťák, kterej aspoň chvíli vydrží ten nápor, ale dlouho se tu krejt nemůžeme.

    „Co teď?“ křikne na mě Půlhlavej Jimmy.

    „Sejmem je a dem dovnitř. Máš v tom kouzelným batohu ještě nějaký překvápko?“

      To se ví, že měl. Dva granáty. A že to byly pecky. Ti frajeři, co to do nás pálej ze všech strani si ani nevšimli těch dvou jablíček, co se k nim dokutálely.

      Z té rány mi zalehly obě uši.

    „Hezký, co tam máš dál?!“

      Palba krapet povolila. Fízlové se stáhli, lízat si rány a sbírat končetiny. Teď je řada na nás. Vykouknu a hned mi pod mušku přijde jeden těžkooděnec. Ani nemusím mířit, ten frajer je širokej jak vysokej, samá zbroj. Stisknu kohoutek.

      Takovou ránu sem teda nečekal. Frajer, zbroj nezbroj, odletěl dobrej metr vzad. A moje ruka mi taky málem upadla. Tak tohle si nechám líbit. Druhá rána už mě tolik nepřekvapila, zato ten chlapík, co mu to vyvrtalo díru do břicha vypadal dost překvapeně. Ale to už se do nich pustil i Jimmy.

      Pálí to, hlava nehlava, všude lítaj splašený uranový bročky z jeho kanónu. To je jako ze starejch filmů. Dva hrdinové, proti všem. Ve filmech to dycky dopadne dobře. Tak by mě zajímalo, jak to dopadá v životě. Nechám se překvapit.

      Jimmy dobíjí, tak si jdu chvilku užívat já. Střídáme se, ránu za ránou. Chlupatí padaj k zemi, jeden po druhým. Nakonec nezbejvá nikdo, koho bysme mohli sejmout.

    „Je po všem, Jimmy. Musíme dovnitř!“

      Jimmy kývne. Rozběhneme se do baru. Tam je ticho. Nikde nikdo. Za barem slyším jakejsi zvuk. Běžím tam.

      Ale ne. Sakra, sakra, sakra! Za tohle mi někdo zaplatí.  Ta mladá holka, co si tu za barem vydělávala na školu, leží v kaluži krve. Kleknu k ní, ale vidím, že se toho moc dělat nedá. Někdo si s ním pěkně pohrál. Dívá se na mě, chce něco říct.

    „Nemluv. Bude to dobrý.“

    „Zlatý řeči…“ to jediný se jí podařilo říct.

    „Dixy, není čas. Poď, tý stejně nepomůžeš.

      Chtěli mě nasrat a povedlo se jim to. Teď teprv uvidí, co dokážou Parkerovi. Cestou do schodů dobíjím bouchačku. Zastavím se u dveří.

    „Gundersone, ty fialovej ksindle, seš tam?!“ řvu.

    „Čekám tu na vás, pane Parkere. Jen pojďte dál.“

      Kývnu na Jimmyho. Ten si pohodí svůj rychlopalnej kanón a spustí. Stačili mu čtyři rány a dveře nadobro zmizely. A to mu zbývalo ještě osm ran. Do místnosti nevidim, ale vidím ten šílenej pohled v Jimmyho tváři. Bum, bum, bum…hlaveň jeho brokovnice chrlí kusy kovu a ty kosí všechno, na co narazej. Dobře, že stojím tady a ne uvnitř.

      Klap.

      Jeho brokovnice je prázdná.

    „Je to tvoje, Dixy,“ řekne a ustoupí.

      Tak fajn, teď já. Srdce mi buší jak o život. Cejtim, jak se mi žíly plní adrenalinem. A ještě něčím. Překvápekem od firmy TriCel Health Unlimited, bojový koktejl řady tři. Brní mě prsty a mozek mi pulzuje, až to není příjemný. Překročím mrtvolu poldy, rozsekanou Jimmyho smrští a spustím tu svou.

    Jedna rána, fízl. Druhá rána, další fízl. Třetí, čtvrtá, pátá, každá si našla svůj cíl. Šestá rána šla mimo, ale co už. Rychle se ukryju za betonovým sloupkem a to už na mě prší kamenná tříšť. Než prázný nábojnice zacinkají na podlaze, narvu do bouchačky další náboje.

    Bum, těžkooděnec se popadne za břicho a de k zemi.

    Prásk, frajer co se kreje za sedačkou se už nemá za čím krýt. Bang! I on de k zemi.

      Sakra, tohle se mi líbí. Něco mě kouslo do nohy, ale kašlu na to.

    „Du si pro tebe, Gundersone!“ zařvu.

    „Čekám.“

      Vstoupí mi do zornýho pole. Viky drží před sebou, jako štít. Zakrvácenou dýkou jí tlačí na krční tepnu.

    „Ještě krok a je po ní, pane Parkere.“

    „Než tě zabiju, řekni mi, proč?“

    Rozchechtá se.

    „Kvůli penězům, ty imbecile. Sedíte si tu na pěkný sumičce. Vaše kontakty mají cenu zlata. Informace, co ta tvoje kurvička nashromáždila, ty jsou k nezaplacení. Proto!“

    Usměju se.

    „Díky za info.“

     A stisknu kohoutek. Cvak.

    „Zapomněl jste počítat, pane Parkere. Asi vás to nenaučili.“

    Zase se chechtá. Odhodil Viky, jako by byla jen kus hadru. A sáhne po vlastní zbrani. Tak stisknu kohoutek po druhé.

       Nikdy bych nevěřil, že někdo může takhle koulet očima. Pan Gunderson, starosta Starého Londýna, právě opuští svou funkci. Ještě z posledních sil si, frajer, snaží zastavit krvácení z ohromné díry v jeho hrudi. Škoda, neprůstřelná vesta tu ránu zbrzdila, ale ne dost.

    „Těšilo mě, pane Gundersone.“

     A teď se zase chechtám já. Nevím, jestli je to tou ztrátou krve, vedlejším účinkem drogy, nebo prostě tím, že sem právě odkrágloval dvacet lidí, za který mi nikdo nezaplatí, ale prostě se mi chce smát. A smál sem se eště dlouho po tom, co mi noha přestala fungovat a já padl na zem. A i když mě Viky s Jimmym zvedli ze země a odnesli do auta sem se pořád usmíval.



      Takže to je asi konec, říkám si a sleduju ulici osvícenou neony. Jimmy sedí vzadu a něco si spokojeně bručí. Viky řídí, veze nás svým fajnovým sporťáčkem pryč z města. Daleko od toho bordelu, kterej sme tam s Jimmym udělali. Ale co.

    „Co teď?“ ptám se.

    Pokrčí rameny a chvíli přemýšlí.

    „Teď? Teď si najdeš ženu, hodnou. Nasekáš si s ní kupu dětí a o prázdninách za mnou budete jezdit. A o svátcích si budeme volat a posílat přáníčka. Co ty na to?“

    Usměje se. I Jimmyho to evidentně pobavilo, i když u něj je to těžký poznat. Vážně o tom přemejšlím. Sakra, já o tom vážně přemejšlím!

      Ale ne, dělá si ze mě srandu. Vidím, jak se směje. Mě teda do smíchu už moc není, ta droga vyprchala. Ale co. Dokud dejchám, ne?

      Míjíme poslední stavení, poslední sklad. Město za náma září, asi na rozloučenou. Je to žumpa, o tom žádná, ale stejně je to hezkej pohled. Jak všichni pozorujem tu záři, nikdo si nevšímá černýho auta, co se na nás přilepilo. Což se později, mnohem později, ukázalo jako velikej problém. Ale o tom zase jindy. 
  • TrigatronTrigatron Komentářů: 48
    Tak tohle byl regulérní a hodně silný nářez. Na začátku chytne a už nepustí až do konce. Opět, chybiček si nevšímám, takže moje kritika ti asi nebude moc přínosná.

    Ano, taky jsem ten trend pozoroval, cokoliv mi zachutná, líbí se, nebo to jen obdivuji, bývá velmi, velmi drahé. Co nadělám, jinačí nebudu. Ale jiný alkohol nepiju, takže i tohle je spíš takové slavnostní, velmi příležitostné...
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
      Děkuji za chválu, vážím si toho! Kdyby sis přeci jen něčeho všiml, budu rád za upozornění. To víš, moje ego mi nedovolí vidět vlastní chyby. Já přece nechybuju! laugh

      Taky moc nepiju, ale whiskey, to je prostě moje laugh
  • LucieLucie Komentářů: 421
    Super! Konečně můžu jít klidně spát smile


  • Le fille AshLe fille Ash Komentářů: 84
    Nemá cenu nic vypisovat.. je tam pár překlípků, ale ty jsou bezvýznamné.. a je jich jen pár. Jinak opět.. skvěle napsané, čtivé atd. atd. wink Jen bych se opakovala. Mimochodem, pokračování mne překvapilo. Já skutečně žila v domnění, že minulá druhá kapitola měla být závěrečná.. (ale říkala jsme si, že by to bylo nějak krátké.. laugh

    Nu což, jen tak dál. A doufám, že se dočkáme pokračování!
  • MarketaRMarketaR Komentářů: 730
    Miku, to vypadá, jako by všichni ještě nespali a netrpělivě očekávali tvoje dílo. Jsi na dobré cestě. laugh

    Jinak co jsem napsala předtím, pořád platí. Je to super! Hořký, cynický, vtipný, s ničím se nepářeš. Ten ebook ti budou všichni trhat z ruky. smile
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
      No tohle byla stopro poslední kapitola. I když si pohrávám s nápadem, udělat pár dalších krátkých povídek se stejným hrdinou. Nápady jsou a konec jsem si nechal trochu otevřený, tak snad časem. Tohle byla jen oddechovka, teď mě čeká pořádná práce, takže se zase na pár tejdnů odmlčím...teda co se tvůrčího psaní týče smile Možná, když budete opravdu hodní, se vytasím i s nějakou kratičkou ukázkou z Bratrstva smile

       Tak ještě jednou moc děkuji za chválu smile
  • MarketaRMarketaR Komentářů: 730
    Ukázku chceme a hodní jsme. Šup sem s tím. Díky. laugh A víc takovýchto povídek? Máš mou plnou pozornost. laugh
  • Le fille AshLe fille Ash Komentářů: 84
    Aha.. nu což. V tom případě.. já jsem (my jsme!!!) děsně, úplně, totálně, neuvěřitelně hodní a chceme další ukázku od Mika!!! 

    Poust Skriptum: Hrdina mi je sympatický, klidně bych si s ním nějaký další příběh ráda přečetla smile
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
      To je dilema. Buď budu pilně pracovat na Bratrstvu, nebo pokračovat v téhle cyberpunk/neo noir slátanině. Ale víte co? Dix mě fakt začal bavit. Docela se s ním ztotožňuju...teda až na ten incest a vraždění...ale mít ségru, která by vypadala jako Viky tak nevim nevim laugh laugh laugh
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,756
    Vida, všichni tě pochválili a já bych jen opakoval všechnu tu chválu. Ale přece jen, myslím, že u tohohle typu psaní a hlavního hrdiny bys měl zůstat, tohle ti opravdu jde. Pořád si tam představuju starouška Rutgera v dlouhém koženém plášti.wink

    Takový e-book by byl opravdu zajímavý, tohle dílo a k tomu pár povídek se stejným hrdinou. Dokonce si myslím, že jsi i originální, alespoň jsem nikde zatím nečetl něco podobného, tedy osamělý střelec v Londýně budoucnosti. A docela vtipný mi připadá i název, neměnil bych ho. 

    Prostě dobrý, není co kritizovat a jestliže něco, bylo by to jen zbytečné šťourání. surprised
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.