Jezero v plamenech

2»

Komentáře

  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,758
    To nic, to víš, staří frontoví bojovníci, co ještě bránili socialismus na západní hranici...laugh

    Takže to byla maličkost, která celý ten příběh vůbec nějak neovlivňuje.

    A tempo - já to znám sám, když rozepíšu nějaké dílo, pak nevím jak dál a uložím ho k ledu. A po čase najednou zjistím, že pokračování je úplně jiné. To se srovná.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • TrigatronTrigatron Komentářů: 48
    Dokončeno, dopsáno, v první hrubé verzi i hotovo. Postupně to sem budu vkládat, i když budu asi za blbce... ale pokud se chci o sobě a potažmo o svém psaní něco dozvědět, bude to jedině dobře. Klišé se chystají. :)
  • MarketaRMarketaR Komentářů: 731
    Proč za blbce, Trigatrone? Sice jsem ještě neměla čas tohle tvé dílko dočíst (jsem zhruba někde ve třech čtvrtinách toho, co jsi tu zatím publikoval) a jsem nadšená. Píšeš vážně chytlavě a věrohodně a nějaké to klišé k tomu patří. laugh
  • williwilli Komentářů: 505
    Tak co mě se týče, já už se těším na celý příběh. Je to moje krevní skupina, takže sem s tím. Co se týče klišé, vytknul bych ti jen jediné:

    "...budu asi za blbce..."

    Rozhodně nebudeš. A nepoužívej to, nebo se budu (a možná i někdo jiný) bát napsat, co si o tom díle myslím, kde něco nesedí, abys to nevzal blbě. Čímž přijdeš o část zpětné vazby. A myslím, že ta je stejně důležitá, jako pochvala za parádní nápad a poutavé zpracování.
  • TrigatronTrigatron Komentářů: 48
    Ups... sakra, takhle jsem to nemyslel... spíš jsem měl obavu z toho, aby někoho neurazily mé základní neznalosti vojenské organizace a řádu. Celý ten svět si vymýšlím v podstatě za pochodu, kromě definovaných základních vztahů pak už jen upravuji detaily... no, takže tu a tam, někdy i dost často, dojde k tomu, že udělám "botu jako kráva".




    V. Lavina

     

    “Jak je mu?”

    “Asi dobře. Bude lépe, když si odpočine.”

    “Teda řeknu vám, stát se to nějakému běžnému veliteli, tak nevím, jak dlouho by se udržel. Ale tady je to něco jiného.”

    “Všimli jste si, jak byl zaostřený na můstku? Naprosto klidný, soustředěný člověk. A na marodce najednou zplihl jako kus hadru. Erichu, co s kapitánem vlastně je? Řekl ti o něm velitel Richter něco?”

    “Ano. Ale většinu z toho vám nemohu říct bez souhlasu současného kapitána. Zeptejte se ho, až se probudí. To, co mohu sdělit, se týká jeho psychiky. Po havárii S-457 se kapitán obviňoval, pod tlakem médií, ze smrti dvou techniků. Obzvláště rodina jednoho z nich byla velice útočná. Ale pak byl převeden na Akademii, pomalu se zotavoval a když přišel na Bauera, jedinou viditelnou památkou na tu havárii bylo jeho kulhání, z větší části psychosomatické.”

    “Proto se jeho stav tak zlepšil, poté co se potkal se slečnou Hernandézovou,” došlo komandérovi, když vyšli z kapitánovy kajuty, “Konečně si začal věřit, že je opět zdravý.”

    “Přesně. S vámi se zná asi nejlépe, co jste na něm pozoroval před těmi třemi lety?”

    “Uzavřel se do sebe. Začal intenzivně studovat vlastnosti letových obvodů a asi bych řekl, že se ve vědě schovával před minulostí.”

    “A ta ho teď dohnala,” pokýval hlavou první důstojník.

     

    Droboučké pulzy proudu mu tančily na sítnici jako rozbouřené moře a on se v nich marně snažil najít nějaký řád. Desky cavoritu o sebe tloukly se zvukem nakřáplého lodního zvonu a drtily mezi sebou jeho hlavu. Pak se obraz uklidnil a on prostoupil dovnitř krystalové mřížky. Viděl pevnou klec, tvořenou jádry, mezi kterými se tetelila elektronová mlha obalů. Viděl i permanentní polarizaci, kterak se kmitající jádra vychýlila v jednom směru a zasekla se do sebe. A najednou mu bylo vše jasné.

     

    Když se probral, byl sám, ve své kajutě, ležel na posteli, kompletně oblečený, jedině jeho čepici někdo pečlivě pověsil na háček u umyvadla. Kocour mu ležel na ruce a srst příjemně hřála. Opatrně přesunul spící zvíře stranou a vstal. Hlava se mu točila a připadal si podivně lehký. Vyměnil propocenou košili za čistou, sako pověsil na opěradlo židle a sedl si ke stolu s blokem a psacími potřebami. Všechno to vypadalo tak jasně, teď, když si uvědomil vše, co předtím přehlížel. Dlouho a soustředěně psal, chvílemi sáhl po logaritmickém pravítku a tabulkách.

     

    Ťukání hůlky ohlásilo kapitánův příchod na můstek. Byl stále ještě bledý, ale už ne tak, jako na ošetřovně.

    “Erichu, Johne, pojďte sem,” kývl na prvního důstojníka a komandéra, “potřebuji se s vámi poradit, ohledně dalšího postupu.”

    “Ano, kapitáne?”

    “Pro velení se, jak se ukázalo, nehodím. Nejsem to schopen zvládnout. Ale,” zvedl ruku, aby předešel jejich námitkám, “tuhle plavbu dokončím.”

    Odmlčel se, chvíli jen koukal do stolní desky a oddechoval, “Patřím za stůl, do školy, ne na bitevní loď. A proto mohu pomoci alespoň vyřešit problémy se selháním letových okruhů,” začal, a jeho hlas postupně získával na jistotě.

    “Vlastnosti cavoritu lze narušit trvalou polarizací desek, k čemuž může dojít převážně zahřátím, respektive jakýmkoliv dostatečně silným elektromagnetickým impulsem. Nejméně energie je ovšem potřeba u vln s určitou vlnovou délkou, a které jsou v cavoritu pohlcovány. Jedná se o takzvané mikrovlny, které objevil již před padesáti lety Helmuth Steiner. Cavorit by se měl podle mých výpočtů přehřívat a ztrácet vlastnosti přímo úměrně času. Takový způsob by umožnil na dálku poslat k zemi i naši loď. Ovšem ne hned. I při mezní energii na metr čtvereční plátování by to trvalo minimálně deset minut.”

     

    “Jak velké zařízení je k tomu potřeba?” zeptal se věcně komandér.

    “Nevím. Ale myslím si, že ho najdeme tam, kde ty korvety. Mají jich určitě alespoň pět, takže potřebují dostatečně velkou vodní plochu. A náš kurs nasvědčuje tomu, že tou plochou bude ono neprozkoumané jezero, Lago San Maria, jezero svaté Marie.”

    “Kapitáne, klesá viditelnost!” vpadl do jejich rozpravy hlas z hlídkového stanoviště.

    “Snižte rychlost, pomalu vpřed, rozsvítit reflektory!” okamžitě zareagoval Löwenhardt. První důstojník a komandér se po sobě podívali s naprosto stejným výrazem, který jasně vyjadřoval jejich nesouhlas s kapitánovými pochybami. Reagoval brilantně.

    “Navigátore, kolik hodin nám to zabere při současné rychlosti?”

    Adolf Strasser chvíli počítal. “Asi pět hodin. Přeletíme dvě údolí, potom přijde průsmyk a v jeho polovině leží jezero. Brána do průsmyku je ideálním místem pro přepad.”

    “No jistě. Civilní doprava tu nelétá, takže žádná pozorování, žádná zmizení. Většinu roku je průsmyk zasněžený,” odhadl kapitán. “Musíme být připraveni. Informujte Exeter, zúžíme formaci. Bauer letí jako první, Exeter…“ upřesňoval ještě kapitán, když vtom se loď otřásla nárazem.

     

    V husté vánici vplula bitevní loď kýlem přímo do skoro kilometr širokého a stovku metrů vysokého pole, připomínajícího lešení, postaveného na mohutných patkách, zasekaných hluboko do skály. Celá samonosná konstrukce, postavená z ocelových trubek a nosníků, byla natřená bíle, jen na místech, kde barva oprýskala, prokvétala rzí. V husté oblačnosti poblíž horského sedla se tak skoro ztrácela. Bauer rozčísl bariéru zhruba ve třetině její délky, a spuštěné stabilizátory trhlinu ještě rozšířily.

    “Plný zpětný chod, snížit cavorit!” rozkázal kapitán, aby se tak vyhnul poškození stabilizačních ploch.

    Loď poklesla a s hlasitým skřípěním se pomalu dala do pohybu zpět. Pak se ještě jednou otřásla a nakonec se, s praskotem a kvílením trhané oceli, celá jedna část skácela k zemi, zatímco bitevní loď se vyrovnala a opět nabrala výšku.

     

    Na palubách obou lodí zavládl zmatek. Kapitán Löwenhardt nakonec navrhl ustoupit a přistát na jednom z jezer v oblasti, vzdušnou čarou tak padesát kilometrů od průsmyku. V táhlé zatáčce zamířili pryč od konstrukce, která byla podle všeho radarem dlouhého dosahu. Za zostřených hlídek, které ovšem ve vánici nebyly příliš platné, doletěli až k jezeru, jedné z nouzových stanic.

     

    Dávno opuštěná budova a tři nevlídná betonová mola, jako zasněžené prsty roztažené po hladině. Těžké trupy lodí při dosednutí probořily až metr silný led. Vítr rozezníval napjatá lana anténních stožárů a v jeho poryvech přicházel sníh.

     

    “Určitě o nás vědí. Ale snad nás už nesledovali sem.”

    “Máme asi tři a půl tisíce mužů, myslím, že si na nás jen tak něco nezkusí,” poznamenal optimisticky komandér.

    “Dobrá. Ale co dál?” řekl Löwenhardt. “Zdvojíme hlídky, rozestavíme stráže a znovu obsadíme budovu v kotvišti. Ale jestli chceme zjistit, kam unesli Ann…ehm, an..ebo kde drží slečnu Hernandézovou, budeme muset odstartovat dříve nebo později.”

    Prvnímu důstojníkovi cukl koutek, když si povšiml kapitánova přeřeknutí, ale zachoval klid a doplnil: “Měli bychom mít minimálně nějaký průzkum. Zimní výstroj máme, pro pár set mužů určitě. Sestavíme pátrací skupiny a přes tyto hřebeny,” ukázal na mapu, “se dostaneme až nad jezero svaté Marie, kde by se to vše mělo vyjasnit.”

    “Děkuji, Erichu. Pánové,” kývl kapitán hlavou, “pro dnešek rozchod.”

     

    “Koukám, že už se ti ta kočka tady usídlila natrvalo,” ušklíbl se komandér, když spolu s kapitánem zasedli ke stolu ve velitelské kajutě.

    “Jo, Sepp je něco jako lodní talisman.”

    “A pouští chlupy.”

    “To taky,” zasmál se Georg a natáhl se po skleněném hrnku s kovovým uchem, aby zapil tři tablety, které vyklepl z lékovky.

    “Neměl bys to svinstvo brát po jednom?”

    “Asi jo, ale menší dávky mi poslední dobou nezabírají.”

    “No to je vážně skvělé. Zkus to postupně vysazovat, člověče, už takhle vypadáš o dvacet roků starší.”

    Löwenhardt si povzdechl. “Já vím, Johne, ale je toho na mne moc. Nedokážu ani pořádně velet, a ta nejistota, jestli je slečna Hernandézová ještě naživu…,” zadrhl se. “Nejsem správný velitel.”

    “A kdo je?” pokrčil rameny komandér Fraser. “Máš zodpovědnost za dvě tisícovky námořníků, to by položilo kdekoho.”

    “Když říkáš. No nic, dáme si nějaký drink a pak se ještě jednou mrknu na plány tvojí lodi. Snad to bude alespoň k něčemu dobré.”

     

    Ušlapaný sníh vrzal pod botami jednoho z vojáků, kteří strážili okraj přístaviště, přiléhající ke svahu. Kdesi daleko za ním svítila přístavní budova, narychlo obsazená jako strážnice. Nemělo smysl se skrývat, první důstojník Haeckel namísto toho doporučil všem, aby byli co nejvíce vidět a upozornili tak případného nepřítele, že stojí proti přesile. I proto si tenhle konkrétní voják, Ernst Boruwka z Tannenwaldu, prozpěvoval.

    O, du schö-ö-öne We-e-esterwald,

    Eukalyptusbonbon,” vpadl mu do zpěvu kdosi za zády s typickou vsuvkou, která vyplňovala jinak přítomnou pomlku,

    über deine Höhen pfeift der Wind…,” pokračoval Boruwka setrvačností, než mu to došlo.

    “Stůj, kdo tam?”

    “Kapitán, desátníku.”

    “Omlouvám se pane, ale rozkaz je rozkaz.”

    “Nic se neděje, pokračujte.”

    Desátník zasalutoval a jak se od kapitána a komandéra vzdaloval, pokračoval i ve zpěvu.

    über deine Höhen pfeift der Wind zu kalt, jedoch der kleinste Sonnenschein, dringt tieft ins Herz hinein...

    “Johne, není ti náhodou zima?”

    “Děsná.”

    “Tak zmiz, já tě za chvíli dojdu,” mávl Georg směrem k lodi a volným krokem vyrazil dál po břehu.

    Potřebuje klid, pomyslel si komandér, přitáhl si úžeji klopy svého saka a vyrazil k Exeteru, aby se také trochu uklidnil sklenicí pravé skotské ze svého soukromého baru.

     

    Stále sněžilo. Kapitán ale svému okolí moc pozornosti nevěnoval. Pomalu kráčel nahoru do mírného svahu, až se zastavil na hřebeni. Kolem dokola byla jen mlha a sníh. I přes vychvalované námořnické vysoké boty ho zábly nohy a v hlavě měl prázdno. Skončil tady, na zamrzlém jezeře kdesi v horách, s posádkou dvou válečných lodí, bez jakékoliv nápovědy stran dalšího postupu. Přišlo mu to jako ze špatné knihy. Dívka v nebezpečí, odvážný, ha ha, zachránce, pomyslel si sžíravě, jediné co chybí je drak. A pak mu pod nohama něco prasklo, skoro jako kdyby zlomil otýpku chrastí a po zasněženém svahu se zaklikatila trhlina…

  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,758
    V podstatě každý z nás, kdo tady nese svoji uměleckou kůži na trh se vystavuje riziku, že se mu něco nepovede, že napíše nějakou nelogičnost nebo podobně. Ale od toho tu jsoou ostatní, víc očí víc vidí a nějakou kritiku neber jako shazování nebo šťourání. Prostě někdo  o něčem ví víc a je fajn, že se podělí s ostatními o svoje znalosti.

    Takže tohle fórum je spíš taková kamarádská základna.wink

    V každém případě píšeš zajímavě. Vojenské reálie nějak neřeš, ve tvém paralelním světě to může být jinak než třeba u VÚ 8127 Klatovy, kde jsem kdysi působil...laugh

    Jestli můžu trochu zkritizovat, tak se mi poslední části zdají trochu víc upovídané, máš tam příliš dialogů na úkor akce. Jako kdyby se sešlo pár chlapů a popovídali si.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • TrigatronTrigatron Komentářů: 48
    Bohužel, je to tak... a počítám s tím, že se to bude opakovat ještě mnohokrát, než to celé po n-té projdu a nepřepíšu reálie z dialogů do textu mezi nimi.
  • williwilli Komentářů: 505
    Tam kde z toho má jít zima, tam z toho zima jde. Je to skutečně trošku pomalejší část, ale předpokládám že uklidnění předchází utrženou lavinu. Tím víc pak vynikne následná akce.

    Takže dynamika příběhu se asi měnit bude dle potřeby a píšeš, že teď budeš dolaďovat celý text. Máš to ve svých rukách a určitě naladíš každou strunu příběhu podle autorského záměru.

    Mně se to četlo opět velmi dobře. Dovolím si jedinou poznámku, ale to jen ke zvážení.

    Kapitán je tak trochu mimo a v tomto stavu mu dojde podstata problému se ztrátou funkce Cavoritu. Nestálo by za to oddělit tento odstavec třeba s pomocí kurzívy? Je to jakýsi "odskok" z kapitoly do kapitánovy mysli, přímo to nenavazuje na odstavec před tím ani potom. Čtenáře by to hned trošku navnadilo.

    Pěkné, těším se na další.


  • TrigatronTrigatron Komentářů: 48
    Dík, s tou kurzívou to zvážím... stejně jako jsem dával do kurzívy i cizí pojmy.


  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
      Jé, heleďte, kdo se nám to probudil ze zimního spánku :D

      Pokračuješ moc hezky, Trigu, móóc hezky. To, co ostatní považují za problém, já považuju za normální. Je vcelku jasné, že dynamika příběhu bude stoupat a klesat. V životě taky nejedete pořád na sto procent nebo na deset. Někdy je potřeba akční scéna a někdy zase lehký oddech, aby mohl čtenář nabrat dech na další, ne? Tak to vidím já :D
  • TrigatronTrigatron Komentářů: 48
    Díky, bude hůř. Příběh se nadlouho zasekl, takže teď přijdou ty nelogičnosti... ale už je dokončeno a vychytávám to. O sto procent více okecávací kapitola, která si klade za cíl vše vysvětlit... což se nestane.
    Pozor! Varování! Detekováno kritické klišé! Senzory přetíženy!




    VI. Argento

     

    "Dobré ráno, Herr Kapitän," ozval se jen lehce povědomý hlas. "Omlouvám se, že jsem vás sem přivedl bez varování, ale má hlídka říkala, že jste jim v té lavině málem zemřel. Měli instrukce vás unést, ale vy jste jim, byť trochu pošramocený, spadl přímo do náruče. No jestli vy nejste šťastlivec."

    Löwenhardt chvíli mžoural proti světlu, než rozeznal alespoň siluetu postavy. Pokusil se narovnat v křesle, ale zjistil, že má zápěstí a lokty připoutané k područkám. "Co to má znamenat? Kdo jste?" vypálil otázku a snažil se nedat najevo paniku.

    "K hysterii byste snad neklesl, milý Georgu," pronesl samozvaný hostitel. "Říkejte mi třeba Argento. Prozatím."

    “Pusťte ho, vy kreaturo!” ozval se odkudsi zleva hlas, který kapitán bezpečně poznal.

    "Slečno Hernandézová? Co tu děláte?"

    "Ticho," přerušil je Argento. "Za chvíli má dorazit vzácná návštěva, která vám to vše vysvětlí. A nemlaťte mi do mých stráží, slečno," dodal rozmarně. "Mám jich jen pár set."

     

    Kapitánovi se konečně začal zaostřovat zrak. Po své levé ruce viděl Annu Hernandézovou, kterou eskortovali dva strážní. Jeden z nich si ohmatával natržený rukáv. Pak pootočil hlavu zpátky a zahleděl se na postavu, otočenou zády. “Kdo jste?”

    “Trpělivost, kapitáne, trpělivost,” řekl dotyčný s bavorským přízvukem.

    “Co kdybyste přestal koukat z okna, vy Argento, a vysvětlil nám, co máte v úmyslu?” začala slečna Hernandézová od podlahy a kapitán se musel, i přes neutěšené vyhlídky, usmát.

    “Jste ve vybrané společnosti, slečno, ovládejte se. Ostatně, pan guvernér už jde. On vám vše vysvětlí.”

    Georg a Anna na sebe nevěřícně pohlédli. Pak se otevřely dveře a do místnosti nakráčel sám Alberto Escamillo Hernandéz.

    “Vítejte, příteli,” ozval se Argento a otočil se. Kapitán jen zalapal po dechu a zavřel oči. To prostě nemohla být pravda! Muž, který se jim představil jako Argento, byl Friedrich Stihlmann, ministr obrany Velkoněmeckého Kancléřství. Tentýž muž, který ho poslal na misi za ztraceným Nürnbergem.

     

    “Pane ministře, co to má znamenat?” vypravil ze sebe ztěžka Georg, když se poněkud vzpamatoval. “A proč jsem připoutaný?”

    “Aj, pravda. Stráž, odvažte pana kapitána.”

    Strážný přistoupil, sejmul Löwenhardtovi pouta a dokonce mu podal jeho čepici a hůlku, které byly položené na stolku vedle dveří.

    “Děkuji, pane. A teď bych vás rád poprosil o vysvětlení. Proč?”

    “Jste velmi oddaný službě vlasti, že? Všichni důstojníci se shodli, že jste loajální, možná poněkud idealista, umíte velet, ale máte problém. Havárie u Egeru."

    “Co s tím všichni mají,” chytil se za čelo Georg, div si nesrazil čepici. “Kam přijdu, pořád je to Eger, Eger, Eger… dokola jako kolovrátek. Zavinil jsem smrt dvou mužů, výborných a čestných, přiznávám,” zadrhl a chvilku jen oddechoval. “Ale proč nemůžou všichni nechat mrtvé spát? Nestačí jim, že jsem rezignoval, museli mne tupit, vláčet tiskem, neschoval jsem se ani na Akademii.”

    “Ne. Někomu to nestačilo,” řekl klidně Argento. “Mně. Já vás chci vidět trpět.”

    “P-pane?” vykoktal kapitán.

    “Kapitáne, řekněte mi, jak se jmenovali ti dva technici?”

    “Oberbootsmann Ingo Dressler a Hauptbootsmann Friedrich Stihlmann.” Kapitán nervózně polkl. “No jistě. Mělo mne napadnout dřív, že za tou štvavou kampaní musí být někdo bohatý. Byl to váš jediný syn, pane Stihlmanne?”

    “Chytrý učitel. Škoda, že jste na Akademii nezůstal.”

    Kapitán znovu promluvil, i když se jeho hlas třásl. “Lituji jeho ztráty každý den, pane. A co vám udělala Anna? Chci říct, slečna Hernandézová přece za nic nemůže?”

    “Ale bude užitečná,” řekl opět naprosto s klidem Argento. “Vy budete dělat, co řeknu, a ona, možná přežije.” S tím vytáhl ze zásuvky psacího stolu krátkou šipku, jako do indiánské foukačky, a ampuli s čirou kapalinou. “Stráže, podržte ji. Otrava se projevuje rychle.”

    Kapitán se zděsil, ale myšlenky mu běžely jako splašené. “Ne! Řekněte, co po mně chcete, udělám to!”

    “Výborně. Váš první úkol je jednoduchý, kapitáne. Tady jsou podklady. Spočítejte mi potřebný výkon generátoru na anténu daných rozměrů, pro vyslání svazku energie, který by dokázal vyrušit cavoritové pole do tří minut u křižníku středního výtlaku.”

    Několika kroky došel k Anně, usmál se a hrotem šipky jí pomalu přejel po kůži, tam, kde bylo možné tušit klíční kost. Pak, znenadání, bodl o kus níž a do rány vymáčkl obsah. “Máte přibližně půl hodiny, kapitáne,” řekl, když se slečna Hernandézová zhroutila k zemi. Zapálil si doutník, pokynul strážím a následován Albertem odešel.

     

    “Zbláznil jste se? Co když to neudělá?”

    “Udělá. Zvládne to.”

    “Ale Anna zemře! Kvůli vám!”

    “Alberto! Ještě slovo, a já už opravdu ztratím trpělivost. Díky mně máte peníze, moc i střechu nad hlavou. Vytáhl jsem vás z hlubin střední třídy, zařídil vám sňatek s nejkrásnější ženou Berlína, a teď, po dvaadvaceti letech naší spolupráce, mi chcete vrazit nůž do zad?! Ani náhodou!”

    Tlustý guvernér ustoupil o krok, ve tváři výraz zděšení.

    “Zatím vaši dceru zemřít nenechám. Je pro mne užitečnější živá.”

     

    Kapitán Löwenhardt stál uprostřed místnosti jako ochromený. Anna ležela na zádech, tak, jak ji strážní položili, ruce nepřirozeně rozhozené a mělce dýchala. Přiklekl k ní, rozepnul si kabát a přehodil ho přes dívku jako provizorní pokrývku, pak teprve usedl k výpočtům. Ruce se mu třásly, ale zároveň věděl, že má určitou šanci Annu zachránit. Pokud vše půjde dobře.

     

    ***

     

    “Heine, je kapitán u sebe?”

    “Ne, pane. Myslím, že šli s panem komandérem kontrolovat hlídky.”

    Ach ano, smíšené hlídky. Němečtí a britští námořníci se střídali po dvou hodinách, a kapitán, jako obvykle, kontroloval vojáky, místo aby odpočíval. I když, s jeho nočními můrami, asi bych taky nespal, pomyslel si Erich, pokynul kadetovi a vyšel na palubu. Otočil se směrem k Exeteru a viděl, jak komandér Fraser šplhá po schůdcích nahoru.

    “Komandére!” zavolal a vyrazil po lávce na molo. V tom okamžiku, kdy se oslovený otočil, zahučela ve vedlejším údolí lavina. Oba muži se rozběhli zpět ke břehu a nad zamrzlou hladinou se rozezněly dvojjazyčné výkřiky “Poplach, poplach!”

     

    Skutečně, nejhorší předtuchy se naplnily. Kapitánovy stopy končily v místech, kde se utrhla lavina.  Jak ale ukázal odposlech radiového ruchu, mrtvý nebyl. Šifra nápadně podobná německým oznamovala, že se hlídka dvacet osm vrací a má toho, koho měli získat.

     

    “Posílíme hlídky. Na lodích zůstane jen obsluha strojů a zbraní, všichni ostatní budou na hlídkách kolem celého údolí. Vyčleníme oddíl, asi kolem padesátky mužů, s plnou výbavou a silně ozbrojený. Já půjdu najít kapitána, vy commander, v případě, že bych se do týdne nevrátil, zvednete kotvy a informujete naše vlády o situaci,” vyložil svůj plán Erich Haeckel.

    John Fraser se nadechoval k protestu, ale pak si to rozmyslel. “Souhlasím. Máte k dispozici mé nejlepší lidi.”

     

    Na druhý den vyrazilo komando s prvním důstojníkem v čele na pochod k průsmyku. Zhruba v době, kdy Anna Hernandézová padala k zemi, dosáhli hřebene a před nimi se rozprostíralo malé údolí se strmými svahy a zamrzlým jezerem vprostřed. Průzkum dalekohledem odhalil, že na jezeře je provizorní dřevěné molo a opuštěná pozorovatelna.

     

    Když kapitán kdesi v zajetí končil s výpočty, zahodil pero na stůl a přiklekl k Anně, skupina Ericha Haeckela dosáhla břehu jezera. Po zhodnocení terénu se rozhodli založit předsunutou základnu a natáhnout telefonní linku pro předsunuté pozorovatele. Pět mužů bylo posláno zpět, zatímco ostatní se rozmístili na hlídková stanoviště kolem zamrzlé plochy. První důstojník se s další pěticí mezitím vydal dovnitř pozorovatelny.

     

    ***

     

    “Anno, slyšíte mne? Mein Gott, tak řekněte něco!” třásl se hlas kapitánovi. Neodpovídala. Stále dýchala mělce a trhaně, její prsty byly prochladlé a ani kapitánův kabát jí příliš nepomáhal. Nakonec ji Georg neobratně vzal do náruče a přenesl do křesla, aby neležela na zemi, i když si nebyl jist, jestli tím nenapomáhá cirkulaci jedu. Chemie organických sloučenin mu nikdy moc neříkala a i to málo, co se naučil kdysi ve škole, už dávno zapomněl. Ještě ji přikryl kabátem a pak si vedle křesla přitáhl židli od stolu. Vzal její chladnou ruku do svých dlaní ve snaze ji alespoň trochu ohřát, ale nebylo mu to moc platné.

    “Už žádní mrtví. Nikdo už nesmí zemřít kvůli mně,” opakoval si, jako prapodivnou mantru, když se otevřely dveře a dovnitř vstoupil Argento, s poněkud vyděšeným guvernérem v patách.

    “Zmizte od ní! Ještě žije,” vychrlil ze sebe Escamillo a otočil se na svého šéfa. “Protijed!”

    “Ano, počkejte,” sáhl do kapsy Friedrich a vytáhl ampulku. “Anebo ne, rozmyslel jsem si to,” řekl potom, hodil skleničku na zem a kopl ji k Albertovi. Ozvalo se křupnutí skla.

    “Vrahu!” vykřikl kapitán, skočil po skleničce a přestože si pořezal prsty, podařilo se mu zachránit trochu obsahu v jedné z polovin. Přistoupil k Anně, opatrně jí otevřel ústa a kápl jí tekutinu na jazyk, tak, aby se nezalkla. Polykací reflex naštěstí i v bezvědomí fungoval.

     

    Argento, alias ministr Stihlmann, se srdečně rozesmál. “Jak dojemné!”

    “Co je ti na tom k smíchu?” narovnal se kapitán a chytil překvapeného Argenta za límec. “Otrávíš ji a ještě se chechtáš? Svině!”

    Dva vojáci stráží těžce oddechujícího kapitána odtáhli. Argento si upravil oblečení a s úšklebkem řekl: “Bylo to jen anestetikum. Spí, kapitáne. A ten protijed byla voda s cukrem.”

    Guvernér se sesunul vedle křesla. “Díky bohu.”

    “Nicméně, kapitáne, nepoděkoval jsem vám, skvělá práce!” zamával Stihlmann papíry s výpočty.

    “Odveďte kapitána do jeho ubikace. Tu slečnu ať si odnese taky. Já si zatím promluvím se svým dobrým přítelem, že, Alberto?”

     

    ***

     

    Kapitán opatrně položil dívku na úzké lůžko a přehodil přes ni opět svůj kabát. Pak se začal detailněji věnovat prohlídce prostor, které měly sloužit jako vězení. Šlo o malou předsíňku, která končila trojími dveřmi. Levé vedly do kuchyně a spižírny, pravé do skromné ložnice, navazující na koupelnu s toaletou a prostřední do obývacího pokoje, propojeného s kuchyní. Neobvyklý luxus, na vězně, říkal si Löwenhardt, když procházel místnostmi a prohlížel vybavení. Jak dlouho tu asi bude muset žít, ptal se sám sebe, bez znatelného postupu. Ještě jednou prošel kuchyň a uvařil si čaj. Posadil se do křesla, párkrát usrkl ze šálku, pak natáhl nohy a zavřel oči.

     

    Probudilo ho zatřesení. Rozespale otevřel oči a chvíli mžoural na nejasný obrys.

    “Slečno Hernandézová?”

    “Chtěla jsem vám poděkovat. Za záchranu života.”

    “Byl to trik,” prohlásil kapitán trpce. “Ten mizera si z nás jen utahoval. Dal vám nějaká sedativa.”

    “Cože?”

    “Omlouvám se, je to moje chyba. Váš otec zřejmě poznal, že jste se mi… ehm. No, víte, prostě, Argento vás využívá proti mně. Ví, že nedopustím, aby vám bylo ublíženo.”

    Ke kapitánovu překvapení si Anna sedla na područku křesla a pousmála se.

    “Ono to nepotřebovalo žádný zvláštní talent, víte, pane kapitáne?”

    “Ale vždyť vás kvůli mně unesli. Vyhrožují vám smrtí, aby mne přinutili dělat co chtějí.”

    “To není vaše chyba. Za tohle může můj drahý pan otec.”

    Löwenhardt kývl: “Nechápu, jak nás mohl guvernér podrazit. A ještě pod vedením ministra obrany mé vlasti. Navíc kvůli osobní mstě.”

     

    ***

     

    Po zajištění pozorovatelny a zřízení hlídky se výprava námořníků obou velmocí vydala do strmého svahu na druhém břehu. Kameny pokryté sněhem byly kluzké a tu a tam mezi nimi smutně vyčníval trs trávy.

    “Tohle není místo pro lidi,” mudroval Erich Haeckel, kterému už z mohutného kníru visely ledové zmrazky.

    “Ono to tu vypadá vůbec mrtvě,” podotkl vojín Schäfer, který pocházel z hor a platil za zkušeného horského vůdce. “Ale občas, když přestane foukat, je slyšet slabý, takový klepavý zvuk.”

    Nikdo zatím nic neslyšel, ale jak se blížili výš a výš k sedlu, které je dělilo od cíle jejich cesty, i další z vojáků si začali všímat různých detailů. A když byli na vrcholu, všichni pochopili, když spatřili hromady hlušiny a ruch důlních vozíků. A na jezeře kotvilo v mlžném oparu několik povědomých lodí, na kterých občas probleskl plamen hořáku.

     

    “Stříbrné doly. A támhle je pan majitel osobně,” oznámil Schäfer a podal dalekohled Erichovi.

    “No to se podívejme. Pan guvernér Hernandéz.”

    “Co ale dělá guvernér tady? Někde v okolí sídlí únosci jeho dcery a on se tu klidně producíruje?”

    “Hernandéz obchoduje se stříbrem, pravda. Ale že by nějací horníci unesli jeho dceru, to je blbost. Kde by vzali bojová plavidla, například?”

    “Já nevím,” řekl první důstojník váhavě, “ono to skoro vypadá, že v tom pan Alberto jede. Využil vlastní dceru, ať už vědomě nebo ne, aby dostal kapitána. Proč, to netuším. Můžu jen hádat, že to není kvůli jeho schopnosti velet, ale spíš kvůli jeho znalostem.”

    “Co ví náš kapitán tak závažného, aby kvůli němu podstupovali takové riziko?” ptal se Schäfer a Erich Haeckel nemohl dělat nic jiného, než pokrčit rameny.

    “Nevím, vojíne. Ať už je to ale cokoliv, jsem si jistý, že kapitán ví, co má dělat a rozhodně jim tu informaci nedá lacino.”

     

    ***

     

    První důstojník netušil, jak moc byla jeho slova prorocká. Kapitán se ani pořádně nevyspal a už mu někdo ťukal na rameno. Vyskočil z křesla a sako, které měl přes sebe přehozené, se svezlo na zem.

    “Zklamal jste mne, Georgu. Takovou krásnou holku jsem vám naservíroval pod nos. Štíhlá a půvabná po francouzských a německých předcích, rázná a vášnivá po španělských. A vy tu spíte. Prohodil jste s ní jen pár slov,” bodře se zasmál Argento a pokračoval. “Ale není všem dnům konec. Když budete dělat co řeknu, tak vám ji zase půjčím. Na hraní,” usmál se slizce.

    “Slečnu Hernandézovou z toho vynechte, pane Stihlmanne. Nejsem rváč, nejsem násilník, ale přísahám, jestli se jí něco stane, nebo budete mít ještě jednou podobně nevkusné narážky, vyvodím z toho důsledky,” narovnal se hrdě kapitán, přehodil přes sebe sako a dopnul si límeček. “A protože jste útokem na mou loď spáchal velezradu, nejste pro mne nic jiného, než civilista. Vydírání, odposlechy a naprostý nedostatek základních morálních hodnot, co potřebuje voják víc, aby vás mohl beztrestně zabít?”

    “Jste zábavný, kapitáne,” ušklíbl se bývalý ministr a z kapsy vytáhl drobný, složitě cizelovaný revolver. “Ale je čas pracovat.”

    “Tak mne zastřelte,” řekl bezvýrazně. “Jestli vám to pomůže.”

    “Mám si zvolit jiný, rozhodně půvabnější cíl, než jste vy, Georgu?”

    “Ne. Udělám co žádáte. Teď. Ale varoval jsem vás,” kapituloval Löwenhardt, a zdrceně sledoval, jak se Argento nad jeho planými výhrůžkami baví.

     

    “Tady,” ukázal na rýsovací prkno s nákresy jakési zbraně, ve stejné kanceláři, kde se kapitán poprvé po únosu probral.

    “A co já s tím?”

    “Zkontrolovat, zjistit účinnost a navrhnout nabíjecí algoritmy,” suše zkonstatoval Argento. Stiskl zvonek telefonního aparátu a ohlásil do mluvítka: “Přiveďte ji.”

    “Budete mít motivaci, kapitáne.”

    Anna prošla dveřmi v doprovodu dvou strážných. “Dobré ráno, kapitáne.”

    “Jako hrdličky,” zahlaholil vesele Stihlmann.

    “I když ta zrůda tady to trochu kazí,” pokračovala Anna konverzačním tónem. “Myslíte, kapitáne, že byste mne mohl toho svinstva zbavit?”

    “Žádost dámy by neměla být ignorována, i kdyby byla sebevíce nepříjemná,” zadeklamoval kapitán a nehledě na strach popošel blíž k ministrovi, ruce připravené k úderu. Věděl, že to není bezpečné, ale nedokázal si pomoct. Jak by řekl komandér Fraser, vždy bránil to, co mu bylo drahé, nehledě na následky. A v tomhle okamžiku to zahrnovalo prakticky jistou sebevraždu.

    “Ale, ono by se to chtělo prát,” poznamenal Argento a kývl prstem. Okamžitě přistoupili oba strážní a tasili revolvery z pouzder.

    “Žádné zbraně! Měl by zůstat naživu.”

    Strážní neochotně kvéry schovali.

    “Tak co bude? Vyvedete mne?” dráždil dál kapitána bývalý ministr a zlomyslně se usmíval.

    A pak se najednou stalo několik věcí ve velmi krátké době. Kapitán skočil dopředu, popadl Argenta za klopy saka s urputnou touhou smazat ten samolibý ksicht. Strážní ovšem nezaháleli, jeden zachytil kapitána za paži a druhý mu podkopl nohy. Löwenhardt sklouzl stranou a když padal, Argento ho ještě udeřil pěstí, takže důstojníkovi skoro slyšitelně zachřestily zuby. Potom se sneslo ticho.

     

    Kapitán ležel na zemi, ochromený úderem, bolestí v pravé noze a adrenalinem. Mělce dýchal a z rozraženého rtu mu stékalo pár kapek krve. Strážní mezitím odstoupili se svým velitelem ke dveřím.

    “Postarejte se o toho vašeho rytíře,” zavrčel Argento na slečnu Hernandézovou. “A jestli ten návrh nebude hotov do zítřka, tak si na vás, děvče, vyzkouším novou břitvu,” dodal, rudý vztekem, a práskl za sebou dveřmi.

     

    “Můj rytíř…,” řekla Anna polohlasně a pomohla kapitánovi do křesla. “nebo hubený a kulhavý kapitán ocelového monstra,” opravila se s úšklebkem a usedla vedle něj. “Tumáte,” podala mu složený kapesník, “ať si nezakrvácíte uniformu.”

    “Děkuji, slečno Hernandézová,” zadrhl a tiše sykl, jak si otíral ret “možná to nebyl ten nejlepší nápad, protřepat místního hlavouna.”

    “A to vás napadlo až teď? S prominutím, kapitáne, jste sice o dost vyšší, ale vážíte určitě méně než čtvrtinu toho co on. A byl jste sám proti třem, beze zbraně. Co jste si myslel, že zmůžete?”

    “Nevím. Prostě se to nějak ve mně hne, jako kdyby to byla jediná správná věc, která se dá udělat.”

    “To se krásně říká, ale mohli vás také zabít.”

    “Pak asi vypadám jako pořádný hlupák, když jsem nedokázal ochránit vás. Jako byste mi už tehdy na soireé nebyla… ehm,” došla kapitánovi slova. Prudce, jako by se chtěl vyhnout dalším otázkám, vstal a přešel k rýsovacímu prknu.

    “Měl bych s tím výkresem pohnout. A to hned.”

     

    Už po zběžném prohlédnutí výkresů začalo kapitánovi svítat. Jistotu mu ale dodala až nečekaná návštěva. Dveřmi na opačném konci místnosti vstoupil relativně mladý voják, s hlavou svěšenou a pohledem zabodnutým do podlahy. Před sebou tlačil servírovací vozík.

    “Oběd.” prohlásil monotónním hlasem a už se otáčel k odchodu, když ho kapitán oslovil. “Počkejte chvilku… vy jste Rudolf Neumann.”

    Voják se překvapeně narovnal. “Kapitán Löwenhardt? Co tu děláte?”

    “Vězně vašemu šéfovi, námořníku. Jak jste vůbec mohl zradit svou vlast?”

    “Nebylo to tak těžké. Když přinutili Nürnberg přistát, napochodovalo na palubu komando a ty, kteří se nepřidali, na místě zastřelili. Znal jste našeho kapitána, Dietera Wiessmanna?”

    “No jistě. Měli jsme na jeho předchozí lodi praktika, ještě jako kadeti. Co je s ním?”

    “Popravili ho, stejně jako všechny ostatní důstojníky. Ale než jsme přistáli, řekl mi, abych já nebo kdokoli z ostatních nedělal hrdinu a pokusil se dostat zprávu ven. Vzdalo se nás docela dost.”

    “Bezúspěšně.”

    “Omlouvám se, pane. Nebylo to možné. Drží nás tu už skoro měsíc, o naší předstírané loajalitě samozřejmě věděli předem. Za tu dobu, co tu jsme, přestavěli obyčejný osobní parník na zákeřnou zbraň proti vzdušné flotile. Naši loď použijí jako cvičný terč.”

    Nürnberg je v provozuschopném stavu?”

    “Ne. Sedí na mělčině, výzbroj a většinu vybavení ukradli. Jen málo zařízení se nám podařilo včas zničit. Použili náš cavorit k posílení své nové lodi.”

    Löwenhardt si povzdechl. Začínalo se to čím dál tím víc komplikovat. Raději už nic neříkal, odsunul podnos s kusem uzeného masa a začal se opět věnovat výpočtům.

     

    ***

     

    “Tak je hodný kapitán,” šklebil se odpudivě Argento, s guvernérem za zády, když bledý Löwenhardt odevzdal své zhodnocení.

    “Pohov!” rozkázal bývalý ministr dvěma mužům, kteří mířili zbraněmi z bezprostřední blízkosti na hruď slečně Hernandézové. “Do zítřka máte volno, kapitáne. Užijte si to.”

    Guvernér sice otevřel ústa k protestu, ale neřekl nic.

     

    Georg a Anna byli strážemi eskortováni k jejich ubikaci. Sotva za nimi zaklaply dveře, kapitán se opřel o stěnu a pomalu se sesunul k zemi.

    “Co je vám, Georgu?”

    Pootevřel oči “To nic není. Jenom únava.”

    A neumí lhát, pomyslela si jedna část jejího mozku napůl potěšeně, zatímco zbytek hlavy si o Georga dělal starosti. “Tak si alespoň lehněte do postele.”

    “Když myslíte,” povzdechl si a s pomocí hůlky vstal. Naprosto bezmyšlenkovitě stáhl z věšáku kabát a začal se oblékat.

    “Někam jdete?” ptala se Anna překvapeně.

    “Ne, je mi zima. Strašná zima.”

    Skutečně, kapitán měl chladné, zpocené dlaně a slečně Hernandézové se zdálo, že se i trochu chvěje.

    “Pojďte si lehnout,” naváděla ho k posteli, a když se natáhl, kompletně oblečený, přehodila přes něj ještě tenkou pokrývku.

    “Nezdržujte se se mnou, slečno,” řekl slabým hlasem.

    “Seženu vám nějakého doktora, jste v deliriu.”

    “Nesmysl,” oponoval, “to přejde. Jsem důstojník flotily, ne nějaký civil.” Pokusil se vstát, ale nedokázal se zvednout.

    “Lež! Já ti seženu lékaře,” odmítla jeho iniciativu ostře, aniž by si uvědomila, že mu v rozčilení tyká, a vyrazila ke dveřím, když se nad údolím rozlehla mohutná salva z děl.

  • williwilli Komentářů: 505
    Výborné, nemám co dodat. Jo, jenom jedno: těším se na pokračování.
  • TrigatronTrigatron Komentářů: 48
    Tak to nebudu zdržovat...



    VII. El Fenico vzlétá

     

    Nad jihovýchodním horizontem se vynořila bitevní loď provázená křižníkem. V táhlé zatáčce se obě plavidla přehoupla přes hřeben a pod nimi, v jejich stínu, běžely oddíly vojáků směrem k dolům. Po zhodnocení situace se komandér Fraser rozhodl pro ofenzivu v plném rozsahu.

     

    Znovu zabouřila děla a suché doky na západní straně jezera dostaly první zásahy.

    “Odstartujte El Fenica!” zařval do telefonu Argento a sám vyběhl z kanceláře. Produsal po chodbě, rozrazil dveře kapitánovy ubikace a málem vrazil do slečny Hernandézové, hrůzou ztuhlé na místě.

    “Polez, hajzle!” obořil se na kapitána a vytáhl ho z postele. Mátožný Löwenhardt jen pomalu ztěžka mrkal, jako by nechápal, co se s ním děje. “Hybaj ven!”

    Anna bezmyšlenkovitě popadla hůlku opřenou v rohu a následovala nesourodou dvojici. Argento před sebou strkal kapitána, hlaveň revolveru mu držel u temene hlavy a snažil se ho dostat co nejrychleji ven z budovy.

     

    Střepiny granátů pročísly montované haly a způsobily menší výbuchy mezi naskladněnou municí. Tři z pěti korvet se pokusily vzlétnout, dvě dokonce vystřelily, ale vzápětí se staly terčem přesné palby Exeteru, zatímco děla Bauera rozsévala zkázu mezi budovami a zařízením. S ohromujícím třeskem dostala zásah kovárna, z rozšklebené pece vytrysklo žhavé železo a celý výjev lemovala oranžovorudá plamenná stěna. Dělníci prchali jako krysy, skákali z umělých nábřeží do vody a snažili se odplavat co nejdál od pekla, které se rozpoutalo na břehu.

     

    Vojáci z obou lodí, Angličané i Němci, s nasazenými bajonety na karabinách postupovali vpřed. Navzájem se kryli a i přes jazykovou bariéru skvěle spolupracovali. Zanedlouho jeden z oddílů zahlédl zvláštní vozidlo, uhánějící ke vzdáleným důlním šachtám.

    “To je kapitán!” vykřikl, po průzkumu dalekohledem, první důstojník Haeckel, který se přepadu účastnil jako velitel pozemních jednotek. “První a třetí oddíl, za mnou!”

     

    ***

     

    Automobil poháněný elektřinou vjel do tunelu, který strmě stoupal vzhůru. Kapitán Löwenhardt napůl seděl, napůl ležel na zadním sedadle, podpírán slečnou Hernandézovou. Argento seděl na sedačce proti nim a mířil neustále na kapitána revolverem, zatímco řidič hnal vůz dál. A pak najednou vyjel do liduprázdné haly, která se na jednom konci otevírala do vedlejšího údolí.

    “Tak vystupovat, honem!” pobídl Argento dvojici. Anna pomohla kapitánovi ven, podepřela ho a pomalu následovali bývalého ministra.

    “Co od nás chcete?” zmohl se konečně Löwenhardt na otázku.

    “Nic. Zůstanete tady. Všechno jste zničili, ale El Fenico, můj vynález, se obrodí z popela zkázy.”

    “To myslíte ten civilní parník?”

    “Upravený. Moje nová zbraň, která učiní vzdušné lodě zranitelnými. Ale dost už řečí. Vojáku, přivažte kapitána k támhleté židli.”

    Jak bylo přikázáno, tak také řidič vozidla učinil. Alespoň naoko. Přitom se natočil ke kapitánovi a zašeptal: “Opasek s šavlí je hned za vámi.”

    Další z posádky Nürnbergu, uvědomil si kapitán. Pak ale jeho pozornost strhl opět Argento, který zkroutil Anně ruku za zády a přivedl ji blíž.

    “Než vás opustím, dám vám dárek. Jako muž a žena, budete spolu šťastně až do smrti,” zašklebil se Stihlmann, alias Argento, a vytáhl volnou rukou z kapsy zavřenou břitvu. Trhnutím zápěstí ji rozložil a přiblížil ostří k tváři slečny Hernandézové. Anna zrychleně dýchala, očima pozorovala blyštivou čepel a viditelně byla pološílená hrůzou.

    “Nechte toho!” vykřikl kapitán, bolestivě si vědom toho, že nemůže nic udělat. Ve tváři byl popelavě šedý a i on neměl ke zhroucení daleko.

     

    Zahoukala lodní siréna.

    “Startujeme,” prohlásil Argento. Současně s tím se dotkl špičkou ostří Anniny tváře. Necítila příliš velkou bolest, ale jasně vnímala, jak jí z drobné ranky stéká kapka krve. Argento se k ní postavil čelem a opět pozvedl břitvu.

    “Přestaňte!” vykřikl šofér, který celou scénu sledoval zpoza kapitánovy židle, a vrhl se po Argentovi. Naaranžované smyčky, kterými předstíraně svázal kapitána, se svezly k zemi. Bývalý ministr byl ale rychlejší. Uhnul stranou a když ho voják minul, pustil slečnu a vytáhl revolver. Vystřelil od boku a zasáhl. Muž se zkroutil bolestí a upadl. Chtěl něco říct, křečovitě svítal prst, nakonec jen zachrčel a zanedlouho vydechl naposledy. Argento, zaujatý jeho agónií, tak vůbec nevnímal, že kapitán Löwenhardt vstal, sebral opasek s šavlí a otočil se právě v okamžiku, kdy se kapitán chystal tasit.

    “Patetické. A pomalé,” ohodnotil to a stiskl spoušť. Protože ho ale slečna Hernandézová strhla, minul.

    “Ty děvko!” vykřikl Argento, upustil břitvu a uhodil ji. Zavrávorala a upadla, stále však byla při vědomí. A právě tehdy si Argento všiml děsu v jejích očích. Nebála se jeho. Bála se vysokého a vyzáblého kapitána, který tasil šavli s prázdným výrazem v očích a postupoval k bývalému ministrovi.

    Friedrich Stihlmann zbledl. V revolveru už mu nezbýval ani jeden náboj. Zahodil nepotřebnou zbraň a dal se na úprk k odstavenému vozu, protože kapitán stál přímo mezi ním a malým létajícím člunem, jedinou ústupovou cestou na palubu El Fenica.

     

    “Tak pojď, mrzáku!” zařval Argento, když tasil vlastní šavli, kterou měl odhozenou spolu s pláštěm ve voze. Další zahoukání sirény jako kdyby odstartovalo podivný turnaj dvou moderních rytířů. Löwenhardt vyčkávavě stál, čepel spuštěnou, a pozoroval protivníka. Ten těžce dýchal a rudou tváří tvořil naprostý opak k bledému kapitánovi. Pomalu postupoval vpřed a několikrát cvičně máchl šavlí. “Bojíš se?”

    Kapitán mlčel. Ani Anna nebyla schopná odhadnout, co se děje za tím prázdným pohledem. A pak se Löwenhardt zlehka pousmál. To ji vyděsilo ještě víc, protože do lidského úsměvu to mělo velice daleko.

     

    Argento skočil kupředu a sekl šikmo zprava doleva. Kapitán jeho úder zablokoval a ostří o sebe poprvé zaskřípěla.

    “To je všechno co umíš?” vypálil další otázku Friedrich ve snaze vyprovokovat protivníka k odpovědi.

    Löwenhardt mlčel. Bledý, s oroseným čelem a nepřítomným pohledem odrážel další útoky, kryl se před zraněním a ani jednou nepromluvil.

    “Jseš jen slabej mrzáček, přiznej to. Nemáš šanci a moc dobře to víš,” provokoval Argento a v tom okamžiku sekl prudce proti kapitánovi. Ten uskočil, útoku se vyhnul a sám, s ledovým pohledem, odpověděl vlastním seknutím.

     

    Argento uskočil, aby se vyhnul úderu, přesto ho ale kapitán zasáhl. Bývalý ministr s výkřikem upustil šavli a chytil se za krvácející ránu na paži. Těžce oddechoval a začal pomalu ustupovat. Löwenhardt mu ale nevěnoval pozornost. Místo toho se vrátil ke slečně Hernandézové a pomohl jí vstát.

    “Jste v pořádku?“ zeptal se a když se k němu bez jediného slova přitiskla, ztratil řeč úplně.

    Argento mezitím došel pozpátku až k vozu a z přihrádky na rukavice vytáhl zbraň. Natáhnutí kohoutku působilo na kapitána jako zásah elektrickým proudem. Trhl sebou a prudce se otočil, aby Annu kryl. Třeskl výstřel a Argento s vítězným šklebem proběhl kolem Anny a Georga k jedné z rychlých lodic u vzdálenější stěny. V tom okamžiku vpadli do haly muži z Bauera s vítězným pokřikem.  Prvnímu důstojníkovi ale zmizel úsměv z obličeje, když se kapitán Löwenhardt naprosto apaticky zahleděl jejich směrem, upustil šavli a podlomila se mu kolena. Dopadl na bok, ruce rozhozené a skelný zrak upíral do stropu. Friedrich alias Argento naskočil na vyvýšenou platformu a za svistotu vrtulí hnal lodici ven, za prchajícím parníkem El Fenico. Vojáci sice vypálili několik salv, ale ani jedna kulka prchajícího muže nezasáhla.

    “Nechte ho! Seberte to auto a dostaňte kapitána na loď!” přikázal první důstojník a sám pomohl slečně Hernandézové zvednout Löwenhardta ze země. Dýchal, ale měl úplně ledové a zpocené ruce. Když ho položili na sedadlo, na okamžik se probral, aby vzápětí opět omdlel. Prostřelené rameno krvácelo jen lehce, ale kapitán byl evidentně v těžkém šoku.

    “Dostaneme tě z toho, Georgu,” řekla Anna tiše, když se vůz rozjel.

  • williwilli Komentářů: 505
    Prima. Ale abych jenom nechválil, tak přece jen jedna poznámka, ale možná to souvisí s tím, že to čtu po jednotlivých částech:

    Je Argento, bývalý ministr a Stihlmann jedna a tatáž osoba?... Musím se dost soustředit, abych se v tom vyznal - takže to trochu ruší sledování dějové linie.

    Ale jinak, má to báječnou atmosféru a to je samozřejmě to hlavní.
  • TrigatronTrigatron Komentářů: 48
    Pravda, motá se to. Asi zůstanu u oslovení Argento, ale ono se to pak opakuje a bude to celé nutné trochu přepsat. Pokud to dokážeš u následujících částí přehlédnout, budu rád... je tam toho hodně a já to raději pak vezmu zgruntu znova.
  • williwilli Komentářů: 505
    Za mne samozřejmě bez problémů. Těším se na pokračování. Hlavně se tím nenech vykolejit.
  • TrigatronTrigatron Komentářů: 48

    Nenechám se vykolejit jen tak. Bez ohledu na kritiku ty svoje klišovitosti píšu už nějaký ten rok. :)

     

    VIII. Tváří v tvář

    “Už je vzhůru,” ozval se hlas lodního felčara. Kapitán nechápavě mžoural do tlumeného světla, protože hlavu měl zabořenou v polštáři a připadal si jako kus betonu. Pravou ruku měl zafixovanou v obvazech a ramenem mu pulzovala tupá bolest.

    “...” chtěl se optat, co se děje, ale z vyschlého krku vyšlo jen zasípání. Téměř okamžitě se z levé strany natáhla ruka v bílém, modře proužkovaném rukávu a houbičkou mu otřela rty. Voda měla příjemnou a velmi slabou citronovou příchuť.

    “Co…?” vypravil ze sebe napodruhé.

    “Operace se nám podařila, ránu jsme vyčistili. Pár dnů si poležíte a budete zase v pořádku.”

    “Děkuji,” řekl, aniž věděl komu děkuje.

    “Já to mám v popisu práce, kapitáne. Ale tady slečna se od vás skoro nehnula.”

    Löwenhardt ztěžka pohnul hlavou. Anna se na něj usmála, v jednoduchých šatech a s vlasy svázanými pod čepcem vypadala opravdu jako nemocniční sestra.

    “Děkuji i vám. Za starost a za péči,” řekl s námahou a už při posledních slovech se ho opět zmocnil spánek.



    O týden později se otevřely dveře a kapitán vešel na můstek.. Anna ho podpírala, protože stále ještě nemohl držet hůlku, ale když stanul ve dveřích a muži srazili paty v bezchybném pozoru, pookřál. Škoda, že John musel s Exeterem odplout, na přímý rozkaz britské vlády, pomyslel si, když přehlédl vzorně seřazené důstojníky..  
    “Pohov. Erichu, hlášení,” požádal stroze.

    “Loď je zakotvena, naši muži pročesávají oblast a dokumentují vše nalezené. Rozkazy od velení flotily jsou zde, pane,” podal kapitánovi do levé ruky obálku a opět ustoupil. Kapitán mu připadal podivně odtažitý a duchem nepřítomný. Sám pro sebe si ale řekl, že to bude tím zraněním. Papír zašustil a chvíli bylo ticho. Pak se kapitán narovnal, nasadil si monokl do oka a přešel na své obvyklé místo. Otočil se k mužům a řekl: “Startujeme do dvou hodin. Svolejte posádku, informujte své úseky.” Oči, nyní studené a modré jako ledovce Severního oceánu, nebezpečně zářily. “Ať už je Argento kdekoliv, chci ho najít.”



    Zatímco se roztápěly kotle, kapitán sešel na jednu z nejnižších palub, kde byly umístěny cely pro vězně, uhelné sklady a balastní nádrže.

    “Cela guvernéra, pane,” ohlásil voják, který je doprovodil. Pak odemkl dveře a nechal je projít dovnitř. Sám zaujal místo ve dveřích, tak, aby vězeň neměl možnost utéci.

    Klapání podrážek probudilo schouleného muže na kavalci. Zmateně zamrkal a jakmile zahlédl návštěvu, vmžiku se stáhl do nejvzdálenějšího rohu s koleny přitaženými k bradě. Dříve mírný kapitán ho teď děsil k smrti.

    “Pane Hernandézi, jednou se vás zeptám. Kde je Argento a co má v úmyslu?”

    Nastalo ticho. Anna pohlížela na svého otce se směsicí lítosti a odporu, protože ten muž, který ji vychoval, ji byl také schopen bez mrknutí oka obětovat pro své politické cíle.

    “Odpověz kapitánovi, slyšíš?” řekla nakonec, když Alberto Escamillo mlčel.

    “Nic mu neřeknu,” vzdorně odsekl guvernér. “Ukradl mi mé peníze, mé postavení a nakonec i mou jedinou dceru.”

    “Otče, prosím, buď rozumný,” zkusila jeho výlev zmírnit Anna, ale nedostala žádnou odezvu. Naopak, její otec se ještě více zatvrdil.

    “Tak se s ním kurvi, když chceš. Ale ten prušák se ode mne nic nedozví. To raději zemřu.”

    “Snadná pomoc,” řekl kapitán a levou rukou tasil rapír, kterým nahradil tradiční šavli, poškozenou při souboji s Argentem.
    “Ne, kapitáne!” vykřikla Anna a pověsila se mu na paži.

    “Pusťte mne, slečno Hernandézová.”

    “Ne. Je to ještě stále můj otec. Pošleme ho před řádný soud, slyšíte?”

    “Soud je pro něj příliš dobrý,” odvětil Löwenhardt ledově.

    “Ano! Ale vy ho na svědomí mít nebudete. Jste nemocný, kapitáne, ještě byste měl odpočívat.”

    “Nepotřebuji,” řekl, ale ruka se mu už začala chvět. Nakonec zasunul čepel zpět. “Vaše dcera vám zachránila život, pane. Ale příště už tu nemusí být,” pokusil se ještě o hrozbu.

    “Kdyby promluvil, přivolejte mne,” řekl vojákovi na stráži a podpírán slečnou Hernandézovou odešel.



    Protože ještě nebyl zcela zdráv, strávil kapitán v následujícich dnech na můstku vždy jen krátkou dobu. Jeho podřízení si ale všimli změny, kterou prošel. Hlas měl ostřejší, pohled pronikavý a stále se držel rovně jako pravítko, našponovaný k prasknutí a jeho vnitřní napětí se ještě násobilo nejistotou, protože netušil, zda Argento svou zbraň spustil, nebo ještě ne. Nakonec se rozhodl pro riskantní krok. Vyslal širokopásmovou depeši s výzvou Argentovi k jednání, za týden na Galapážském souostroví. A pak už nezbývalo, než doplout na pozici a čekat. Dvojité hlídky na palubě, neustálá pohotovost a nejistota, to vše se stupňovalo den co den.



    Poslední den zadané lhůty začal jako všechny ostatní. Za rozednění se vystřídaly hlídky, o hodinu později první důstojník, tak jako každý den, zkontroloval jejich rozmístění a pak zamířil na můstek. Tam ho čekalo překvapení. Kapitán Löwenhardt stál u mapového stolu, uniformu měl dopnutou ke krku a pravou ruku už nenosil zavěšenou na šátku.

    “Kapitáne?”
    “Erichu, dobré ráno. Hlídky jsou na místech?”

    “Ano. Je vám dobře?”

    “Jde to.”

    “Dneska je poslední den,” začal první důstojník Haeckel směřovat konverzaci k otázkám, které mu kolovaly hlavou “myslíte, že se ta krysa ukáže?”

    Kapitán mlčel a jen se díval do prázdna. “Nevím.”

    “Co vlastně máte v plánu?”

    “Chci zjistit jeho záměry. A zastavit ho.”

    “To… může být poněkud riskantní.”

    “A naivní. Anna mi to řekla také.”

    Erich si sám pro sebe přikývl. I ze své kajuty slyšel uprostřed noci hlasitou výměnu názorů, kterou vedl kapitán s Annou. Byl evidentně nemocný a zlepšení jeho stavu bylo v nedohlednu.

    “Určitě to vyjde,” usmál se první důstojník povzbudivě, ale měl své pochybnosti, zda bude kapitán vůbec schopen racionálního jednání. Na druhou stranu, svým vystupováním a rychlým jednáním ve vypjaté bitvě si kapitán získal sympatie celé posádky, takže při jakékoliv konfrontaci by nikdy nestál sám.



    Deset hodin dopoledne. Slunce zářilo na obloze a nikde ani mráček. Vlažný vítr lehce vlnil vlajky na stožárech Bauera a hlídky zkoumaly obzor. A pak se rozezněl alarm.

    “Poplach, polach! Loď na obzoru, přímý kurs k nám.”

    “To je ono,” řekl Löwenhardt a vyšel na ochoz můstku. Brzy i bez dalekohledu rozeznal siluetu osobního parníku, překvapivě rychlého a obratného plavidla, plujícího ve stometrové výšce nad hladinou.

    “Vzdálenost dvacet kilometrů. Otáčejí se pravobokem k nám,” hlásila obsluha dálkoměru a dvě široká ramena zařízení sledovala každý pohyb nepřítele.

    “Kapitáne, kouřová stopa!” ozval se náhle výkřik a o vteřinu později narazilo do boku lodi vzdušné torpédo, tři a půl metru dlouhý válec s rovnými křídly, hnaný reaktivním pohonem, nad hladinou takřka nezjistitelný. Exploze mezi třetím a čtvrtým komínem otřásla celou lodí. Zabila pět mužů na místě, další těžce zranila a téměř nikdo nezůstal stát na nohou. Kapitána vrhl otřes paluby a tlaková vlna proti stěně. Před očima se mu na krátkou chvíli zatmělo, když se svezl podél ocelového plátu na podlážku ochozu.



    Brzy se opět dostal na nohy, vrazil na můstek a zařval: “Klid! Nouzové stoupání! Plný chod vpřed! Osádky děl na místa, dálkoměry připravit na zaměření! ”

    To už na stanoviště doběhli i zbylí muži z posádky a Bauer se prudce vznesl.

    “Kapitáne!” ozval se Erich a vedl slečnu Hernandézovou. V šatech od prachu a krve, s bledou tváří a drobnou rankou na spánku.

    “Co se stalo?” ptal se Georg, zatímco ji ukládal do křesla za mapovým stolem. Sice se chabě usmála, ale neřekla ani slovo.

    “Vaše kajuta byla proti místu výbuchu. Trup není poškozen, ale ten otřes byl hrozný.”

    “Musíme jednat,” řekl rozhodně kapitán. “Řízení palby, jakmile budete připraveni, zaměřit!”

    “Kormidlo, obrat přídí k nepříteli!” rozkázal první důstojník v součinnosti s kapitánem a oba si stoupli k oknům zaskleného můstku. Sledovali, jak se trojice děl ve věžích natáčí, a kopírují pohyby dálkoměru. Loď fungovala jako dobře seřízený stroj, a jak si Erich povšiml, kapitán byl zase úplně jiný člověk. Odměřený a úsečný byl sice stále, ovšem jeho energie se plně koncentrovala na nadcházející situaci.



    “Něco chystají, pane! Vidím pohyb na hlavní nástavbě!” ozval se interkom s hlášením z pozorovatelny
    “Jsme na dostřel?”

    “Nemůžeme je zaměřit, máme poškozené rozvody řízení palby. Věže se zaměřují samostatně.”

    “Sakra,” povzdechl si kapitán, vzal dalekohled a snažil se co nejvíc si přiblížit Argentovu loď. Vypadalo to jako řízená demolice. První ze dvou komínů se spustil dolů a na nástavbě se začala rozkládat věc, která byla asi nejvíce podobná obřímu deštníku.

    “Připravují mikrovlnné dělo, Erichu,” sdělil výsledek svého pozorování kapitán naprosto nevzrušeně, jako kdyby mluvil o počasí.

    “Mám připravit nouzový sestup?”

    “Ne, vyšleme zprávu. Vyzvěte je, ať se vzdají.”

    “Rozkaz!”

    Když první důstojník spěchal ke stolku radisty, po očku se ohlédl a pak lehce strčil do ramene slečny Hernandézové. Zamrkala a vzhlédla, zatímco jí cosi naléhavě pošeptal. Zatvářila se překvapeně, ale kývla.



    Ocelové kolosy se k sobě stále blížily. Žádný další úder již z parníku El Fenico nepřišel, pouze obrovská anténa mířila přímo na bitevní loď. A pak se z útrob parníku ozval mnohokrát zesílený hlas.

    Kapitáne Löwenhardte, jeden by se vám skoro obdivoval. Na jednu stranu jste neduživý mrzáček, na druhou stranu vás miluje celá Uruguay a slečna Anna obzvlášť. A ještě máte odvahu mi nařizovat, ať se vzdám. No tedy. Moc dlouho už se ale před tou courou předvádět nebudete. S vašimi výpočty vás, i vaši tupou posádku smažu z oblohy i z hladiny moře. Sbohem.”

    “Co tím myslel?” ptal se navigátor Strasser.

    “Že nás všechny zabije na místě,” odpověděl kapitán a všichni s údivem sledovali jeho lhostejný výraz.

    “Musíme se bránit! Děla ho zaměří!”

    Mnohohlasý souhlas zaburácel můstkem.
    “Ne. Je příliš pozdě. Pokud se stane to, co si myslím, nevypálíme už ani jednu ránu.”

    První důstojník sklopil hlavu, ale pak se sebral a potřásl kapitánovi rukou. “Byla to čest, pane.”

    “Počkejte, takhle jsem to…,” snažil se kapitán začít větu. V tom okamžiku ho ale přerušil praskot elektrických výbojů. Po anténě začaly přeskakovat jiskry a z komínů parníku se valilo více dýmu než kdy předtím. Stroje El Fenica začaly dodávat energii do okruhů a zařízení se připravovalo k palbě.

    V tom nejvypjatějším okamžiku, když příď Bauera směřovala přesně proti zlověstnému disku antény, přistoupila slečna Hernandézová ke kapitánovi, a přes všechny věci, které jí řekl v afektu, ho přitáhla k sobě a vášnivě políbila. Naprosto zmatený kapitán hodil protokol za hlavu. Na jeden krátký moment zapomněl na minulost, léta výčitek i psychické vypětí posledních dní. A pak se zablesklo. Vzápětí zaburácela exploze, až tvrzená okna můstku zadrnčela ve svých rámech.

  • williwilli Komentářů: 505
    No! Okna můstku zadrnčela ve svých rámech a....? Pokračování příště.

    Tak si holt počkám. Dodávat nic nehodlám, protože co bylo třeba říct, bylo řečeno, těším se na další. Ale přeci jen mě napadla maličkost - takovéto příběhy si zaslouží ilustrace. Dokážu si to představit jako knihu, kterou bych chtěl dát někomu na prázdninové čtení. Já takhle dostával třeba Verneovky. A ty se mi pořád u tohoto příběhu vybavují i s obrázky, které k nim neodmyslitelně patří.
  • TrigatronTrigatron Komentářů: 48
    Já k tomu mám obrázky i rozmyšlené. Jenže na nakreslení pořád nezbývá čas... A navíc mám problémy s kreslením postav. :)
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    Jak už jsem psal Jerrymu, nepřišel jsem na chuť čtení na pokračování, kdy  musím čekat na jednotlivé  části. Ale přečetl jsem  úryvek a ten mě zaujal, takže až to budeš mít komplet, rád bych si to přečetl (zda to pak  můžeš poslatve wordu na e-mail.)

    Samozřejmě bych pak dal i zpětnou vazbu. smile


  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,758
    Náhodou, čtení na pokračování má svoje kouzlo, bylo fajn, když kdysi vycházely romány na pokračování a končily v tom nejlepším, aby čtenářstvo čekalo týden v napětí.


    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • TrigatronTrigatron Komentářů: 48
    Mirek: Určitě se to pokusím doladit do formy zkousnutelné pro rozesílání co nejdříve to půjde.
    Jerry: Já jsem se zatím k celistvým dílům nedostal, protože čtenářská zpětná vazba mi hodně pomáhá při psaní. Takže spíš budu spamovat. :)
  • TrigatronTrigatron Komentářů: 48

    Poslední kapitola...

    IX. Pád fénixe



    Důstojníci začali tleskat a pískat. Kapitán překvapeně vzhlédl a zalapal po dechu. Tam, kde před chvílí visel El Fenico se sypaly trosky antény. Odlehčený parník stoupl, vyrovnal se a pak bok jeho trupu zevnitř prorazilo divoce rotující dynamo.

    “Fungovalo to!” vykřikl Löwenhardt a znovu k sobě Annu přitáhl. Překvapeně vytřeštila oči, ale to už ji opět políbil a ona jen cítila, jak mu po tvářích tečou slzy.

    “Georgu, co je?” zeptala se ihned, jak nabrala dech.

    “Zabralo to! Dostal jsem ho!” zářil štěstím kapitán a jeho předchozí neutěšený stav jako kdyby někam zmizel. “Megafon!”



    Když byl megafon nainstalován a spuštěn, kapitán, provázen Annou, vyšel na ochoz můstku, nadechl se a spustil:
    “Argento, mluví k vám velitel bitevní lodi Kancléřství. Jsem kapitán Georg Löwenhardt a nabízím vám možnost se vzdát. Přistaňte s lodí a vzdejte se. Bude s vámi nakládáno jako s válečnými zajatci.”

    Kapitán se odmlčel, pak objal Annu, ještě jednou ji letmo políbil a dodal do mikrofonu. “Mimochodem, Argento, slečna Anna děkuje za vyřízené pozdravy. A až budete příště něco počítat, vzkazuje vám, ať nezapomenete zkontrolovat znaménka. Já to neudělal, a podívejte, jak to dopadlo.”

    To už ani vážní důstojníci nedokázali skrýt úsměv a nepokrytě se chechtali. A než přistáli na hladině vedle zmrzačeného El Fenica, už se kapitánova finta rozšířila i mezi mužstvo.



    Poškozená loď dosedla na mělčinu, aby posádka zabránila jejímu potopení. Bauer se snesl do volné zátoky a brzy z lodi směřovalo několik člunů různých velikostí k El Fenicovi. Posádka pod velením Argenta se shromáždila na břehu, utéci do vnitrozemí nemělo smysl. Přestože jejich velitel zuřil a vzdát se nechtěl, jeho podřízení už takovým fanatismem prodchnuti nebyli.



    Kapitán přebrodil posledních několik kroků v mělké vodě a vystoupil na pláž, následován skupinou vojáků.
    “Ty zkurvenej mrzáku!” dolehl k němu jeden z výkřiků nepříčetného Argenta. Slečna Hernandézová, dosud tiše stojící za kapitánovými zády, se neudržela a vyprskla smíchy.
    “Ty opravdu umíš zanechat dobrý dojem, Georgu.”
    “Anno, co tu děláte? Měla jste zůstat na lodi,” zaprotestoval kapitán, i když odpověď už tušil podle lišáckého úšklebku prvního důstojníka.
    “Pozoruji. Přeci jen, přijel jste do Uruguaye demonstrovat odhodlání a sílu Kancléřství,” řekla s hranou formalitou a nad kapitánovým rozpačitým výrazem se dala do smíchu.

    Löwenhardt se zhluboka nadechl a pomalu vydechl, což mu poskytlo čas na znovuzískání ztraceného klidu. “No dobře. Zajatci do čtyřstupu, vyrovnat na břehu. Budete převezeni na naši loď a vyslechnuti.”

    Zatímco vojáci z Bauera začali řadit a kontrolovat zajaté námořníky, Argento, osamocený, zůstal nerozhodně stát ve stínu vraku. Kapitán, doprovázen Annou a dvěma důstojníky k němu vykročil, ale sotva popošli o pár metrů, Argento ucouvl.

    “Stůjte, pane Stihlmanne!” zavolal první důstojník a skutečně, nervózně se rozhlížející muž se zastavil. Vyčkal, než se k němu přiblížili na pár metrů a pak vykřikl “Ani krok. Nedotýkejte se mne!”

    Löwenhardt se skutečně zastavil. Skoro až smutně se díval na šílence, který mu připravil tolik děsivých prožitků a teď tu stál, poražený a zneuctěný.

    Kapitánova zaváhání Argento využil. Bleskově tasil zdobenou šavli, skočil vpřed a máchl šikmým obloukem přímo napříč hrudník slečny Hernandézové.

    Přesněji řečeno, máchl by, kdyby jeho úder nezablokoval kapitán. Rozkmitané ostří ho sice škráblo na hřbetu ruky, ale přes nával adrenalinu si toho nevšiml. Odhodil hůlku, o kterou se do té doby mírně opíral, a vykrýval další útoky. První důstojník a navigátor Strasser mezitím odtáhli Annu, která při útoku omdlela, o kus stranou. Zatímco první důstojník vyrazil pro pomoc a navigátor opatrně křísil dívku, Argento s kapitánem pozvolna ve svém souboji postupovali ze stínu vraku na slunce.



    Kapitán se dostal na ostré světlo jako první. Oslnění způsobilo, že přimhouřil oči, na okamžik zcela nevnímavý vůči okolí. Argento si toho všiml, skočil dopředu a bodl. Minul, ale kapitán nebyl s to zabránit jeho postupu. Ucouvl, v sypkém písku mu ujela noha, zavrávoral a upadl. Vykryl další seknutí, ale to už Argento vstoupil také na světlo. Situace se obrátila. Kapitán se snažil rychle vstát a aby získal čas, hodil momentálně oslepenému Argentovi hrst písku do tváře. Tak se mohl dostat zpět na nohy a zaujmout obrannou pozici.

    “Ty svině,” zavrčel bývalý ministr a několikrát máchl šavlí.
    "Vzdejte se, pane Stihlmanne,” zareagoval kapitán naoko klidně, ale už předem mu bylo jasné, jak bude znít odpověď.
    “Ne!” vykřikl Argento a zbraně se znovu zkřížily.



    Od tohoto intermezza měl souboj spíše vyčkávací charakter. Oba muži se soustředili na vlastní obranu, útok a kryt se pravidelně střídaly, protože ani jeden z nich neměl zatím dost sil zaútočit. Z Argenta lil pot, zatímco kapitán stále více pociťoval bolest v noze. Nebyl si jistý, jak dlouho by takhle vydržel, když vtom začal Argento zase mluvit.
    “Co na vás ta holka vidí, kapitáne?” ušklíbl se. “Jak dopadlavaše předchozí známost? Utekla vašemu pofňukávání?” Zbraně o sebe znovu zaskřípěly. “Anebo jste až takový mrzák, že vám už ženské nic neříkají? Impotentní chcípáček?”
    Kapitán odrazil ránu šavlí a pokusil se o slovní odvetu “Možná jsem prostě dokonalý. A vy jen závidíte.”
    Argento se zašklebil. “To sotva. Pamatujete na náš minulý souboj?” Kapitánovi se na chvíli zadrhl dech, když Argento volnou rukou sáhl za záda, která mu kryl kabát, a vytáhl malý derringer, dvourannou skrytou pistoli s krátkou hlavní.
    “Zbraň schovat. A couvat zpátky k té vaší milované.”

    Anna se probrala, když vedle ní stanul kapitán. Automaticky se chytila jeho dlaně a on jí pomohl vstát. Pak teprve si všimla Argenta.
    “Co to… ?”
    “Milá slečno, polibte hezky tady vašeho kapitána, vidíte ho naposledy živého.”
    “Kde je pan Strasser?” zeptala se Anna.
    “Opustil své místo. Ale to mu nedaruju,” řekl kapitán.
    “Na slovíčka nemáme čas,” zoufale se rozhlédl Argento. Po přicházejících vojácích ale zatím nebylo ani stopy. “Tak tedy bez rozloučení...”
    “Ani na to nemyslete!” vyjela Anna, stoupla si před kapitána a dodala “Klidně mne zastřelte, vy idiote, ale dokud jsem naživu, máte i vy šanci to celé přežít.”
    “Slečno, jděte stranou. Tohle je záležitost pana Argenta a mne.”
    “Nikdo ani hnout!” Zpoza zohýbaného plátu kovu vyběhl navigátor Strasser, s mokrým obkladem v ruce jedné a revolverem v ruce druhé. Argento se otočil po zvuku a vypálil jednu ránu. Navigátor padl k zemi.

    “A ta druhá je pro pana kapitána. Auf Wiedersehen, Herr Kapitän.” Stiskl spoušť.

  • williwilli Komentářů: 505
    Teda doufám, že té poslední kapitoly bude ještě kousek...

    Je to, jako když skončíš vyprávění uprostřed věty. Takže i kdybys chtěl kapitána nechat na konci zastřelit, nějaký doslov by to chtělo. Konec konců, pár opuštěných nitek příběhu tu zůstalo - něco k vysvětlení osudů Anny a jejího otce, jak to dopadlo s tím exministrem, co se stalo s námořníky, co se dali na špatnou stranu, jen aby si zachovali šanci na přežití (...bylo tam přeci o nich zmíněno).

    Kapitána někdo vyslal splnit úkol, tudíž by někdo měl dát hlášení o splnění úkolu a posledních událostech, atd. Tahle poslední (?) část mi přijde tak trochu nedotažená nebo uspěchaná. Jako bys to už chtěl rychle uzavřít, nebo tě honil čas. 

    No, až napíšeš, že poslední tečka je opravdu ta poslední, tak si to prolétnu celé znova - nechci to hodnotit per partes, ale jako celek.

    Je to od tebe v každém případě kus práce...

    ....ale ještě kousíček by to chtělo, aby to nevyšumělo.
  • TrigatronTrigatron Komentářů: 48
    Samozřejmě, chce to závěr. Ne zrovna uspokojující, je to jen prvotní nástřel, ale zcela v duchu oné prazvláštně pseudo-scifi-romantiky, která do mého psaní prosakuje...


    Epilog. O měsíc později.



    “Technika plavby… fuj, teorie? Kdo to přednáší?”
    “Minulý rok to zrušili, když odveleli kapitána Löwenhardta. Byly toho plné noviny, když se Bauer vrátil. Nevím, jestli to někdo vzal po něm.“
    “Nevím… ale je to nějaké divné, podívej těch papalášů tam dole. A všichni ve slavnostním.”
    “Třeba to je vzpomínkový akt.”

    Studenti mezi sebou šířili nové a nové teorie, než se konečně nahrnuli dovnitř. Přesně v jedenáct nula nula vstoupil přednášející, sestoupil ke katedře, smekl čepici a spolu s aktovkou ji položil na desku. A až pak zvedl oči. Byli tam všichni. Náčelník generálního štábu, velkoadmirál von Saarland, jeho kolegové důstojníci, šklebící se komandér Fraser, i Anna, jeho Anna.  A pak povstal stařičký velitel a s mnoha pomlkami jmenoval kapitána Löwenhardta, hrdinu Velkoněmeckého kancléřství, do čela výcvikové flotily.


    Všichni v hale povstali a začali tleskat. V tom jedinečném okamžiku pohlédl kapitán Anně do očí, usmál se a ještě jednou poděkoval svému štěstí. Za to, že Argentovi druhý náboj selhal.
    Když bylo po ceremonii, vedoucí Akademie rozpustil přednášku a ke katedře se okamžitě začali hrnout gratulanti. První důstojník Haeckel, navigátor Strasser, všichni jeho spolubojovníci z Bauera. Komandér Fraser, který se stále nepříčetně šklebil, předal kapitánovi malou krabičku a sotto voce řekl: „Teď, nebo nikdy. A nezvorej to, Georgi.“
    Kapitán se narovnal, na chvilku jen hleděl do prázdna, pak se omluvil gratulantům a přešel podél fronty až k první řadě lavic.
    „Slečno Hernandézová, měl bych vám poděkovat. Díky vaší přítomnosti jsem se dokázal dát dohromady.“ Zhluboka se nadechl, upravil si límeček a pak řekl, do naprostého ticha: „Přesto mám na vás jednu, konečnou prosbu.“
    Nezkaž to, říkal si v duchu John Fraser a vyčkávavě sledoval vysokého kapitána.
    „Anno, stanete se mou ženou?“
    Doširoka rozevřela oči.  Její tiché „Ano,“ odstartovalo lavinu potlesku a výkřiků. Rázem se kapitán i jeho nastávající ocitli v obležení gratulantů, jak studentů, tak i důstojníků.



    ***



    „Doufám, že jsi všechno pečlivě uvážil, můj drahý,“ usmála se na něj, když po půlnoci dorazili do jeho bytu na Kaiserstrasse 57.
    „Jistěže… ne,“ odpověděl a přitáhl ji k sobě. „Pomohla jsi mi víc, než tušíš. Je čas, abych tu péči splatil.“
    „Přijímám,“ zašeptala. „A mimochodem, Georgu, tohle,“ vytrhla mu hůlku z ruky, kopla ji pod postel a stáhla ho s sebou na matraci. „To už potřebovat nebudeš.“
    Nehádal se. Některé její přesvědčovací metody to prostě nepřipustily. 

  • williwilli Komentářů: 505
    Konečně jsem se dostal k tomu, abych si to dočetl. Máš v tom kus odvedené práce a věřím, že až to dobrousíš do finální podoby (včetně těch obrázků), tak nebudeš mít o čtenáře nouzi.

    Určitě to chce nechat trochu proležet a pak znovu projet a vyvážit všechny vrstvy a chutě příběhu - technické detaily, vojenské rysy, romantika, dynamika, napětí, překvápka... Někde něčeho přidat, jinde něco jiného trochu ubrat. Co si tak vybavuji, je přeci jen rozdíl mezi prvními kapitolami a tím, jak to končí - myslím tím detail a linii po které se to nese. Na začátku to bylo dost technické, pak spíš dobrodružné a končí to (na mě trochu moc) romanticky.

    Ale už teď je to pěkné. Gratuluju k dotažení do konce, spousta věcí končí na půl cesty. A to je škoda.
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.