Cena války

cerebrocerebro Komentářů: 6
upraveno 1. leden 2014 v Dlouhodobé projekty
Dobrý den, o tomto portálu jsem se dozvěděla od známé a skutečně mě nadchl. Jsem ve psaní takový nováček, ale už dlouho jsem chtěla psát něco delšího. Bohužel se nikdy nedokážu přinutit ve své literární práci pokračovat. Proto jsem si "naordinovala" vlastní medicínu v podobě tohoto fora. Doufám, že se vám nikomu nebude zvedat umělecký žaludek z mé prvotiny a doufám, že mi napíšete vaše výtky nebo možná nějaké klady. smile

Cena války

 

„Nevím, čím se bude bojovat ve třetí světové válce, ale ve čtvrté to budou klacky a kameny.“

  • Albert Einstein

 

 

 

1

 

 V krbu jedné luxusní brněnské vily praskal oheň a jeho teplo se příjemně rozlévalo po místnosti. Světlo vrhané plameny mihotavě poskakovalo po stěnách a dodávalo pokoji podivnou atmosféru. Po parketové podlaze se táhla dlouhá silueta muže sedícího v hlubokém křesle. Obličej mu ozařovalo slabé světlo notebooku, který měl otevřený na kolenou. Byl oblečen do luxusního tmavého obleku značky Armani. Hlavu měl holou jako koleno, ale obličej působil nezvykle drsně. Pod vystouplým čelem měl dvě malé hnědé oči, mezi kterými se táhl dlouhý úzký nos, podobný zobáku nějakého dravce. Úzké rty měl pevně semknuté. Upřeně pozoroval monitor a čekal. Sem tam se napil drahého červeného vína. Po chvíly se ozvalo oznámení o příchozí poště.

„Skvěle, mrknem, co pro nás mají tentokrát.“

Po obličeji se mu mihl sotva zřetelný úsměv.

„Ale ale, tohle vypadá nadějně,“ rozklikl zvýrazněnou položku, „ vypadá to, že chlapci z obrany se činili.“

Už dlouho sledoval černý trh se zbraněmi. A když se naskytla příležitost podívat se na takzvané Nové zboží, tedy nové zbraně přímo z Ministerstva obrany, neváhal utratit nemalou sumu. Teď měl přístup do celého arzenálu zbraní. Prohlédl si ještě pár položek a pak zvedl telefon.

„Oskare? Potřebuju sehnat pár lidí. Co? Jo, vím kolik je. Nevíš s kým mluvíš? To doufám.“

Jestli někdo dokáže něco ryhle sehnat, tak jedině Oskar. , pomyslel si. Zvedl se z křesla a přešel k pevné lince na jeho pracovním stole. Sundal sluchátko a zmáčkl číslo jedna. Chvíly poslouchal známé pípáni. Po pár vteřinách se ozval hlas tak hrubý, že by mohl osmirkovat prkno.

„Ano šéfe? Nějaký problém?“

„Ne, Igore, potřebuju auto a hned. Jedem do firmy.“

„Jistě.“

Jízdu svou luxusní Škodou Suberb si vždy užíval. Projížděli tichými ulicemi Brna, osvětlenými pouze pouličními lampami. Po chvíly auto dojelo před velkou prosklenou budovu. Byla nasvícena bočnímy reflektory, což jí dodávalo jakési tajemné kouzlo.

„Jsme tu, šéfe.“ ozval se drsný hlas řidiče.

„Doopravdy? To bych bez tebe nezjistil.“ odpověděl mu muž v kvádru na zadním sedadle. Nechtěl být nepříjemný, ale kdykoliv byl nervózní, choval se podrážděně. Došel až k soukromému výtahu a zmáčkl číslo 24. Prosklený výtah stoupal potichu vzhůru. Pokaždé, když v něm jel, si připadal mocně a sebejistě. Opíral se o nerezové zábradlí a dívaje se na modré osvětlovací pruhy kolem dveří, přemýšlel, jestli Oskar sežene profíky na jeho špinavou práci. Ponořen do svých myšlenek, dojel až do cílového patra. Místnost, ve které vystoupil znal i poslepu. Byla to rozlehlá kancelář. Ve dne byla krásná a plná světla, ale teď zde panovalo velké šero. Proti oknům se rýsoval masivní dubový stůl a kacelářská židle s velkou opěrkou. Na stole byla staromódní lampa,notebook, pevná linka a několik papírů. Na záznamníku blikalo červené světlo. Došel až k němu a zmáčkl tlačítko play. Ozval se Oskarův upištěný hlas.

„Myslím, že někoho mám, Mariane. Jsou to ti nejlepší v oboru, ale budeš potřebovat nějakou páku. Poslal jsem ti složky na mail. Oskar“

Marian obešel svůj stůl a zahýbal s myší od počítače. Vyťukal své jméno a heslo. Otevřel novou zprávu. Monitor zaplnily údaje o pro něj neznámých pěti lidech. Projížděl si jejich osobní záznamy a blaženě se usmíval.

„To bude zábava.“

 

2

„Takže naposledy,“ vyhrožoval policejní důstojník krátkovlasé blondýně naproti sobě, „kam jsi dala ty diamanty?“

„My si můžeme tykat, pane?“ zeptala se přidrzle blondýna.

Policista začínal mít tik v oku. Tuhle dvacetiletou zlodějku znal jako své boty. Nechávala si říkat Elster – straka. Často si četl její spis. V osmi přišla o rodiče a od té doby se střídavě dostávala do pěstounských rodin po celé zemi. Někdy mu jí bylo dokonce líto.

„Copak si nechcete ani trochu pomoci, slečno Kovářová? Řekněte, kam jste dala ty ukradené diamanty a kdo s vámi spolupracoval. Možná, ale jen pokud ho chytíme, odejtete se třemi lety nebo dokonce jen s podmínkou.“ zkusil ji navrhnout výhodnou dohodu.

Elster vypadala, že nad jeho slovy uvažuje. Dlouho byla zticha. Potom rezignovaně svěsila ramena a nahlula se blíž k policistovi, který seděl na naproti.

„Dobře, uvažovala jsem o tom, co jste mi řekl. A myslím, že mi můžete říkat Petro. Slečno Kovářová zní moc noblesně.“

„Cože?!“ policistovi začala zlověstně nabíhat žíla na čele.

„No jak říkám,“ odpovídala celkem pobaveně a v očích se objevil drzý pohled, „klidně mi říkejte Petro. A ještě něco, s tím vaším návrhem běžte, s prominutím, do hajzlu. Pracuju sama a dělám to jen kvůli popularitě.“

Nadporučík už byl za svůj život zvyklý na ledacos. Ale tahle ženská ho už doopravdy přiváděla k šílenství. Že ta loupež byla jejím dílem, věděli oba, ale nebylo jak jí to dokázat. Takže se rozhodl přestat se smlouváním a začít s ostřejším výslechem.

"Tak hele, buď mi budeš odpovídat na moje otázky, nebo ti garantuju..." Větu už nedokončil. Dveře místnosti se otevřely a dovnitř vpadl mladý policista v uniformě.

 

„Teď ne,“ řekl naštvaně jeho starší kolega, „mám tu nějakou práci. Řekneš mi to potom.“

„Ale pane, dostali jsme rozkaz ji pustit. Přišlo to shora.“ nedal se odbýt mladý strážník.

Policejní důstojník se překvapeně podíval na Elster. Z její tváře vyčetl, že je to novinka i pro ni. Nakonec se ale usmála a zvedla se ze své židle. Provokativně obešla stůl a mrkla na vyšetřovatele.

„Díky za pěkné odpoledne, pane důstojníku. Zase si někdy zajdu pokecat.“ s těmito slovy opustila místnost a pokračovala až k hlavnímu vchodu.

Příkaz od někoho shora? Kdo to mohl nařídit? Pravděpodobně někdo, kdo pro mě má nějakou prácičku, uvažovala cestou. Byla zvyklá, že si jí najímali i vysoko postavení lidé, protože ve svém oboru byla třída. Prošla kolem vrátnice a zastavila se před vchodem. To už zase prší? Přetáhla si kapuci přes hlavu a vyrazila směrem k domovu.

„Promiňte slečno, jste Petra Kovářová?“ zeptal se drsným hlasem obrovitý svalnatý muž stojící nedaleko.

Elster se zastavila a změřila si ho pohledem. Co to je za korbu?

„Ano jsem, proč se ptáte?“ odpověděla podezíravým hlasem.

„Výborně,“ řekl muž a přitiskl jí kapesník na obličej, „můj šéf pro vás má nějakou prácičku.“

Rozhlédl se po ulici a pak omámenou ženu naložil do auta, kde byli už další čtyři pasažéři. Taky spali. Pak obešel auto a sedl si za volant. Vytáhl černý dotykový telefon a vytočil číslo svého šéfa.

„Pane, tady Igor. Už mám všechny. Potřebujete ještě něco? Ano rozumím. Hned jsem u vás.“

Nastartoval motor a vyrazil směrem na hlavní silnici. Doufám, že dostanu aspoň přidáno.

Cesta mu netrvala ani půl hodiny. Zaparkoval černou firemní dodávku na soukromém parkovišti a své pasažéry naskládal do výtahu. Když naložil poslední osobu, muže se škaredou jizvou přes obličej, zmáčkl tlačítko 24. Výtah pomalu a neslyšně stoupal vzhůru. Ze skrytých reproduktorů hrálo tlumeně rádio. Igor se začal pomalu pohupovat do rytmu. Tanec měl od malička rád. Bohužel se nemohl stát profesionálním tanečníkem jak si přál, ale pracovníkem ostrahy v této firmě. V jeho snu mu neochvějně bránil jeho otec, který tancem vyloženě pohrdal. Vlastně pohrdal vším, o co se zajímal jeho malý synek. Z jeho myšlenek ho vytrh zvonek ohlašující cílové patro.

„Konečně si tady,“ ozvalo se z křesla naproti výtahu, „trvalo ti to nějak dlouho. Byly nějaké potíže?“

Potíže? Ale jak by mohly. Vytáhnout doktorku z přeplněné nemocnice, jakéhosi ajťáka z malé kanceláře nebo zlodějku z policejní stanice? Žádný problém. Myslel si Igor, když tahal těla ven z výtahu. „Ale vůbec né, šéfe. Zdrželi mě akorát ti policajti.“

„Chápu. Posaď je na ty židle a jdi hlídat do haly. Nechci být nikým rušen, jasné?“

Obrovitý muž v saku, které se na jeho postavu zdálo příliš malé, jen lehce pokývnul hlavou. Nastoupil do výtahu a stiskl tlačítko. Dveře se zavřely a muž v kanceláři mlčky sledoval blikající světélko, signalizující klesající kabinu.


Doufám, že mi Oskar nelhal. Jestli nesplní to, co po nich chci, osobně ho prohodím oknem. Řekl si pro sebe. Vstal ze svého pohodlného křesla a šel k lékárničce. Otevřel ji a vytáhl čpavek. Potom se vrátil k pohovce a dávál postupně všem přičichnout. Jestli to je zas něco jeho výroby a poškodí jim to mozek, nechám ho vycpat.

 

3

 

Na skupinku lidí namačkanou na jedné pohovce byl vtipný pohled. Marian si pobaveně prohlížel, jak všech pět nabírá vědomí. První se brobudila zrzka v lékařském úboru. Ospale se rozhlédla po místnosti a vylekaně sebou trhla. Stejná reakce byla k vidění i u ostatních.

„Vítám vás ve své kanceláři,“ začal přívětivě, když se dostatečně rozkoukali, „jmenuji se Marian Horkys a -“

„Co tu sakra děláme? A jak jsme se sem dostali?“ přerušil ho svalnatý muž s vojenským sestřihem a jizvou na tváři.

V očích ostatních viděl, že se mlčky ptají na totéž. Zmáčkl tlačítko na stole a zatemnil všechna okna. Pak přešel doprostřed místnosti a spustil projektor. Na plátně se okamžitě objevily osobní údaje o všech pěti lidech, které před chvílí unesl. Podle něj najal.

„Jak jste se k tomu dostal?!“ ozval se pro změnu hubeňour, který v obličeji připomínal myš.

„Mám svoje zdroje,“ odvětil mu Marian, který se mezitím posadil zpět do svého křesla, „a teď zpátky k tomu, proč tady jste. Jste mistři ve svých oborech a já vás potřebuju na vyřízení jedné záležitosti. Ale nejdříve bych vás měl asi představit, že?“

Klikl na složku se jménem R. Tichá. Objevila se fotka pohledné zrzky s pihovatým obličejem a hnědýma očima. Byly tam všechny její osobní údaje, fotografie z dětství, lékařská kariéra a mnohem víc.

„Představuji vám vaši lékařku,“ prolomil ticho Horkys, „Radku Tichou. Někteří jí říkají i Cerebro, tak se snad nebude zlobit, když budeme i my.“

Doktorka byla bledá jako stěna. „Ale jak-“

„A pokračujeme dál.“ přerušil ji. „Tehle chlapík s jizvou je expert přes zbraně. Poručík Alexandr Černý známý též jako Ares. Potom tu máme Googla, počítačového odborníka Romana Švece.“

Google byl nejmenší ze všech v místnosti. Neměřil více jak sto sedmdesát centimetrů. Černé vlasy měl nagelované a zesvětlené melírem. Rozpačitě se po všech podíval

„Potom tu máme nejlepší zlodějku za posledních deset let. Petra Kovářová, častěji spíš Elster a jako zlatý hřeb bývalou hvězdu cirkusu Marconi, velmi dobrého artistu Jana Krále, uměleckým jménem Reflex. Tak to by bylo všechno a můžeme se vrátit k vaší práci.“

Zavřel osobní dokumenty a rozklikl složku s označením A121. Obraz zaplnily plány, video záznamy a různé fotografie. Horkys vstal a přešel před plátno. Sáhl do kapsy saka a vytáhl skládací ukazovátko.

„Takže, chci po vás jen malou službu, za kterou vám zaplatím nemalé peníze. Jedná se o...“

„Cože? Počkejte, ani nevím kdo jste. A tyhle lidi ostatně taky neznám. Před chvílí jste nás unesl! Jdu okamžitě na policii vy šílenče.“ přerušila ho zrzavá doktorka. Energicky se zvedla a šla směrem k výtahu. Zmáčkla tlačítko a čekala na příjezd kabiny.

„Být vámi,“ řekl výhružně, „sednu si zpět na své místo. Jinak by to nemuselo dobře skončit.“

„Jo? A co se stane? Zabijete mě tady v kanceláři před čtyřmi svědky?“ zeptala se. V jejím hlase nebyl ani náznak strachu. Vzdorně se mu dívala do očí. Ticho přerušil zvuk výtahu, který dorazil. Otočila se a vstoupila dovnitř.

„Jak se má otec? Slyšel jsem, že je v nemocnici. Bylo by nemilé, kdyby se mu zastavilo srdce, že? Nechcete mou nabídku ještě zvážit?“

Zarazila se. Vylekaně se podívala na Horkyse. V očích se mu zračilo malé vítězství. Byla pravda, že je otec v nemocnici, ale taky byla pravda, že jejich vztach nebyl zrovna dobrý. Ale nikdy by mu nenechala ublížit.

„Když udělám, co chcete, bude v bezpečí?“ zeptala se a vyšla z kabiny.

„Záleží na tom, jak dobře se vám to povede. A taky jestli budete všichni rozumní.“ odpověděl. Na tváři měl žoviální úsměv. Vždycky dostal, co chtěl. „Ano, vím toho dost na každého. Ares a zbytek jeho jednotky. Myslím, že jsou pořád ještě na základně. Reflex byl vychován prarodiči. Žijí teď na Šumavě, pokud vím. Nebo Julie, mladší sestra Elster. Pracovnice UNICEF v Africe, že? A taky Googlova rodina ve Francii. Záleží čistě na vás, jestli budete chtít peníze, nebo to pro mne uděláte zadarmo. Každopádně každý něco získáme.“

V místnosti bylo náhle ticho. Horkys přešel místnost a nalil si skleničku pálenky. Oskar se trefil do černého. Ty páky se opravdu hodí.

„Tak co, dohodneme se?“

Všichni se na sebe nejistě podívali. Nemají na výběr.

„Když to uděláme, necháte naše rodiny a přátele být?“ zeptal se hlubokým hlasem Ares.

„Máte mé slovo. Nic se jim nestane.“ ujistil ho.

„Tak co máme udělat?“ zeptala se Elster.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

  • lulalula Komentářů: 99
    No dneska jsem tady asi první, tak tě tady vítám. Já jsem tady v podstatě také pořád nováčkem a mám pocit, že jím zůstanu ještě hrozně dlouho…

    Tohle fórum je opravdu moc dobrá medicína… A já se tedy určitě těším na pokračování. Zatím to vypadá zajímavě, i když se do toho ještě nedá moc ponořit, možná až toho bude víc… Hlavně piš, piš a piš. To je to nejdůležitější…

    Na můj vkus to máš trochu moc přeplácané opisem a některé věty jsou trochu kostrbaté. Ale tu kostrbatost připomínají i mě (s češtinou pořád bojuju), takže to ber v klidu…  laugh

    Je to pokaždé jenom úhel pohledu. Každý má rád něco jiného…

    No na začátek to podle mě není špatné…  Šup sem s pokračováním…wink

    Jo, a když už jde o nějakého papaláše, nebylo by lepší ho posadit do něčeho luxusnějšího než je škodovka??? laugh
  • vranavrana Komentářů: 8
    Taky tě zdravím. Skoro ve všem souhlasím s lulou. Zatím se mi to líbí, i když se do toho opravdu ještě nejde ponořit. Ale takové tajemno se mi trochu líbí. Těším se na pokračování wink. A taky je tu konečně nějaká změna. Konečně někdo použil české auto pro nějakého bosse laugh
  • cerebrocerebro Komentářů: 6
    Děkuji vám za komentáře a za přivítání. Jsem ráda, že se vám má práce zatím líbí. Doufám, že se vám bude líbit i zbytek.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,756
    Souhlasím se všemi přede mnou, že napoprvé to není špatné, ale opravdu, tak krátký úryvek z čehosi rozsáhlejšího se příliš hodnotit nedá. 

    V každém případě i já tě tu vítám, za chvíli přijdeš na to, že tu nejsme nějaký spolek estétů a inteligentů, ale pár docela normálních lidí, co mají rádi literaturu a amatérsky spisují. Nicméně tu bývá i docela legrace...laugh

    Takže sem se zbytkem!wink

     K tomu začátku bych měl trochu připomínek. Souhlasím s lulou, že opisné věty a kostrbatost tu je znát. Zkus si svoje dílko přečíst nahlas a hned uvidíš, co tam nesedí. Občas jsem uviděl i hrubky, asi spíš překlep. A pozor na přechodníky, málkdo s nimi umí zacházet. A zkus si to ještě po sobě přečíst a proškrtej a oprav. Slova,  jako třeba - zahýbal myší od počítače, muž v kvádru,  hlas tak hrubý, že by mohl osmirkovat prkno, panovalo velké šero - to je takové vyumělkované. Zkus to doladit, klidně pomůžeme, když nebudeš vědět, co a jak.

    Ale zase, něco podobného jsme tu ještě neměli. Myslím si, že i Superb už je dostatečné auto pro podobné mafiány a líbí se mi, že jako dějiště nemáš třeba Detroit nebo Chicago, ale klasické Brno.

    A maličkost. Začínat delší práci větou Byl pozdní srpnový večer, to je dost nešťastné, už je to jaksi neprofesionální. A v srpnovém večeru že by praskal krb a jeho příjemné teplo se rozlévalo po místnosti? V létě?wink

    Ale v pohodě, já už jsem takový šťoural, nenech se odradit a my si rádi přečteme, co bude dál.cool

    A ještě jedna věc: ten název je dost zvláštní, máš ho rozmyšlený? btw. válka se píše s malým písmenem.wink
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • cerebrocerebro Komentářů: 6
    Právě jsem přidala novou část. Mimochodem dík moc za hezký komentář. S těmi hrubkami je to tak, že něco je překlep, něco slabší dyslexie . Ale to je vedlejší smile. Samozřejmě budu moc ráda, pokud mi sem tam poradíte nebo i opravíte nějakou tu "vyumělkovanou" část. Díky wink

    P.S. Ten název se může ještě tisíckrát změnit. Vím, je to neprofesionální, ale někdy se mi to stáválaugh
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,756
    Líbí se mi, že děkuješ i za kritiku...wink My jsme tu už měli jednu autorku, která se za to, že jsme jí tu našli chyby v psaní, pěkně naštvala a přerušila s námi debatu. Ale jinak, samozřejmě, jako člen tohohle spolku máš právo kritizovat a debatovat nad příspěvky ostatních, nehledě na jejich věk, zkušenosti a postavení... laugh

    Poradíme, pochopitelně, od toho to tu je. A jiné oči zase vidí něco jiného.

    Jasně, hrubky se objevují leckomu. Ale ono to je i tak, že pokud svůj text s chybami předhodíš nějakému čtenáři, bude si připadat, jako že si ho nevážíš. Takže je dobré si tohle uhlídat.

    A další část... Vida, ono se to už zajímavě rozbíhá. Cítím v tom zajímavý námět. Ale asi budeš mít dost práce v tom, ukočírovat tohle téma. Přece jen, pokud začínáš se psaním, je dost těžké, pustit se do thrilleru a napsat ho tak, aby to nevyznělo jako parodie. Ale pokud se to povede, skvělé!

    Tak a zase bych tam trochu nějaké věty učesal, občas mi to připadá zbytečně popisné. A kostrbaté- „Ano jsem, proč se ptáte?“ odpověděla otázkou podezíravým hlasem. To je zmatené. Představ si čtenáře, který se zabere do děje a najednou se mu do cesty postaví taková věta. Musí se zarazit a začít nad ní přemýšlet a to ruší.

    Slovo - securiťák- to není ani české, ani cizí. Co třeba - pracovník ostrahy?

    A třeba -  Po parketové podlaze se táhla dlouhá silueta... zase trochu nejasné, začnu číst a v podvědomí zaregistruji, že se tam něco táhne po podlaze... 

    Ještě jedna věc, jen tak na ukázku. Obrovitý poskok lehce kývnul hlavou, nastoupil do výtahu a odjel do vstupní haly. Já bych asi napsal. Obrovitý muž v saku, které se na jeho postavu zdálo příliš malé, jen lehce pokývnul hlavou. Nastoupil do výtahu a stiskl tlačítko. Dveře se zavřely a muž v kanceláři mlčky sledoval blikající světélko, signalizující klesající kabinu.

    Ale to jsou detaily, neboj, vyladíme to.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • cerebrocerebro Komentářů: 6
    Opět moc děkuji a jsem ráda, že se námět líbí. Doufám, že ti to nebude vadit, ale použila jsem tvůj příklad. Pokud v tom je nějaký problém, hned to odstraním wink. Kvůli té kritice jsem tady vlastně napůl přišla. Navíc žádný učený z nebe nespadl, že? Budu moc ráda, když mi budeš i nadále pomáhat a číst si mé dílko laugh.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,756
    Vůbec nemusíš děkovat, tady je to normální, že si pomáháme vzájemně, víc očí víc vidí a není marné, dozvědět se názory ostatních. Samozřejmě, že mi nevadí, že jsi použila můj příklad, to bylo jen tak nahozené na první dojem, co mne zrovna napadlo. Ale nemám na to žádná autorská práva, takže naopak, jsem rád, že jsem se mohl podílet na tvém díle. Takže kdykoli pomůžu a doufám, že se připojí i ostatní.

    A něco dalšího na přemýšlení.

    Policejní důstojník byl zvyklý na ledacos, ale tahle osoba ho už přiváděla k šílenství. Oba věděli, že tu loupež spáchala ona, ale věděli taky, že jí to nemůžou dokázat. Rozhodl se dát stranou metodu smlouvání a nasadit tvrdý tlak.

    „Tak hele, okamžitě mi odpověz na moje otázky, nebo ti gara-“

    Větu už nedokončil, protože dveře výslechové místnosti se hlasitě otevřely a do místnosti vešel mladý policista.

    Podle mne:

    Nadporučík už byl za svůj život zvyklý na ledacos. Ale tahle ženská ho už doopravdy púřiváděla k šílenství. Že ta loupež byla jejím dílem, věděli oba, ale nebylo jak jí to dokázat. Takže se rozhodl přestat se smlouváním a a začít s ostřejším výslechem.

    "Tak hele, buď mi budeš odpovídat na moje otázky, nebu ti garantuju..." Větu už nedokončil. Dveře místnosti se rozletěly a dovnitř vpadl mladý policista v uniformě.

    To jen tak, co mne okamžitě napadlo. Ono je to docela príma, si svoje dílko číst po čase znovu a hrát si se slovy. A najednou tě napadne něco úplně jiného a trefnějšího. A pokud se ti bude něco z toho, co píšu, zdát vhodné, bez obav to použij.wink

    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • cerebrocerebro Komentářů: 6
    Proto mám tohle forum ráda. Dozvím se, co se komu líbí a co newink. Brzy přibude další část. Díky za spolupráci. Když tohle někdy (s notnou dávkou štěstí) vydám, napíšu všechny do poděkovánílaugh
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,756
    Jasně, v pohodě. Ber to tak, že tu nejsme žádní profíci, prostě jen lidi, co rádi píšou a mají už nějaké ty zkušenosti.

    A ty jsi autor, my ostatní ani nespolupracujeme, spíš radíme. Ale bude to krása, najít se jednou někde v seznamu s poděkováním...laugh

    Ale zatím to pořád ber jen tak, že píšeš pro radost.

    A další kousek. Samozřejmě, nemusíš to vůbec brát za definitivní a použít to, spíš se na takových šástech uč, jak postupovat.

    Tvoje práce:

    Jízdu svou luxusní Škodou Suberb si vždy užíval. Projížděli tichými ulicemi Brna, osvětlenými pouze pouličními lampami. Po chvíly auto dojelo před velkou prosklenou budovu. Byla nasvícena bočnímy reflektory, což jí dodávalo jakési tajemné kouzlo.

    Můj návrh:

    Jízdy se svou luxusní Škodou Superb se stále ještě nemohl nabažit. Tiché brněnské ulice, kterými projížděli, byly osvětlené jen pouličními lampami a jen občas ještě některé okno svítilo do tmy. Auto zatočilo  vpravo a zastavilo před velkou prosklenou budovou, nasvícenou bočními reflektory. To jí dodávalo jakousi zvláštní, tajemnou atmosféru.

    Taky by se to dalo doladit, třeba za týden bych to napsal jinak. Ale třeba přijdeš na to, jak se dá takový text vylepšit a ozvláštnit.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • cerebrocerebro Komentářů: 6
    Díky. Tvojí pomoci si moc vážím. Tady je nová část. Mám trošku problém s postavami. Ale to se doladí.
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.