Životní omyly

JaninaJanina Komentářů: 18
upraveno 10. prosinec 2013 v Povídky
Když jsem se svým tehdejším přítelem Radimem cestovala po Americe a on se mě v Las Vegas zeptal, jestli do toho jdeme, utrpěla moje vysněná žádost o ruku hlubokou řeznou ránu. Bylo to tak neromantické a odfláknuté. Moje představa zásnub se s touto shodovala jako dva odlišné otisky prstů. Byl zklamaný, ale jen chvilku, později už se radoval z výhry v ruletě. Jenže já už byla jiná. Ne kvůli tomu co po mě chtěl a kde to chtěl, ale z toho, že jsem ho odmítla. Nejdřív jsem to sváděla na jeho halabala styl, ale pak mi došlo, že kdybych ho opravdu milovala, vezmu si ho i kdyby mi měl jít Elvis za svědka. A tak se moje představy o společné budoucnosti rozplynuly.
Co vím, tak je momentálně viceprezidentem z jedné finské bance. A to je děsně těžký jazyk, nemyslíte?

Další mezník přišel, když do mého života vstoupil nový muž jménem Richard. Měl malé ruce, lakoval si vlasy a vyžadoval po mě žehlit jeho boxerky. Přesto kývnul na můj bláznivý nápad pořídit si venkovský dům, tři vytoužené psy a nosit občas holiny. Vše se zdálo být perfektní, možná i proto, že jsme se doma jen míjeli a na hádky nebyl čas. Ale firma ho po po dvou letech rozhodla odvelet na dva roky do Paříže. „Pojeď se mnou,“naléhal. Rozhlédla jsem se z okna našeho domu, viděla jsem jen černý les a naše psy válející na zahradě sudy. „Nemůžu.“ Odjel a já byla znovu překvapená reakcí mého chladného srdce. Richard je v Paříži stále, má krásný slunný byt na pravém břehu řeky a vyklubal se z něho gay.

Následující měsíce jsem víkendy trávila běháním s vlky, jak jsem nazývala mou smečku,čtením tlustých časopisů a popíjení Merlotu. Večery byly občas tíživé, lesy okolo přispívaly k většímu pocitu osamění a studená levá strana mé postele mě deptala čím dál víc. A pak jedno sobotní odpoledne zavolala má drahá přítelkyně Ester. „Darling, halo, dnes je mejdan, bude prvotřídní, vyzvednu tě v osm,“ nařídila bez otázky jestli chci vůbec jít. Podívala jsem se zběžně na své oprýskané nehty. „Tak jo…“

A pak jsem ho uviděla, byl jednou rukou opřený o bar, zrovna si zapaloval doutník. Byl éterický a i přes vytahané sako mi připadal sexy.

Alan byl umělec, měl svůj byt v Praze na Újezde, neměl rád zvířata a zásadně nikdy nechodil do přírody, tudíž i odmítal jezdit ke mě na venkov. Ale já ho milovala .Tolik, že jsem psům o víkendu sháněla hlídání, ranní běhání po lesích jsem vyměnila za vysedávání po zakouřených kavárnách a celibát za nekonečné hodiny sexu.

„Přestěhuj se ke mně, “navrhl Alan, mezitím co mi doléval koňak. „Jak si..přeješ..,“hlesla jsem.

Tak jsem se ocitla ve starém bytě pod Petřínem, bez psů a tušení, jak tohle dopadne.

Naučil mě jak poznat dobré víno, jak držet v ruce štětec, které knihy si za život člověk musí přečíst a jakou milovat hudbu. Stinné stránky života s umělcem byla častá kocovina, zakouřená ložnice, desítky nedopitých hrnků od kafe po celém bytě včetně okraje vany a obavy, jestli šel z toho večírku rovnou domů. Začalo mě to unavovat, chyběl mi čerstvý vzduch a vlastní názory.

Vydrželo nám to rok. Pak odvezli Alana do léčebny. Čím dál častěji vyměňoval moje polibky za namáčení rtů v kubánském rumu. A mě došlo, že je to poprvé, co mě zklamal vlastní instinkt. Tolik jsem k němu vzhlížela a obdivovala ho, že jsem zapomínala sundávat růžové brýle alespoň na noc.
Odstěhovala jsem se, pronajala si malý půdní byt a v práci jsem dobrovolně dělala přesčasy jen proto, abych oddálila své pravidelné večerní kurzy pláče.

Večer co večer jsem plakala nad rozlitým mlékem, což byl v mém případě prodaný venkovský dům a moji chlupáči, které jsem odvezla k jedné známé na statek. Jsou tam štastní, co vím. Jasně že ano, kdo by taky byl šťastný se mnou? Začínala jsem si uvědomovat, jak jsem se ke každému chovala. Sobecky jsem každého odvrhla jakmile se mi trochu nehodil, nebo nepostupoval podle šablony mých představ a naopak dávala šanci těm, kteří za to nestáli. Chtěla jsem si dát pár facek. Ale místo toho jsem zvedla telefon a vytočila Ester.
„Copak Sáro?“ ozvala se ospale. Vylíčila jsem jí své myšlenkové pochody a to, že se nenávidím. Odpověděla, že ona je ještě mnohem horší než já a ať se nezlobím, ale má kocovinu a nemá náladu probírat moje nářky. „S někým se vyspi, uleví se ti,“ zněla její cenná rada na závěr a zavěsila. Zírala jsem na display. Ty sobecká krávo, zasyčela jsem. Zvedla jsem zrak a uviděla se v zrcadle. Dokonale načasované.

Komentáře

  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,752
    Vida, všimnul jsem si nového příspěvku a se zájmem ho přečetl.

    Dobrá, napíšu ti svůj přísně soukromý čtenářský názor, ano?

    Znovu - tři předpoklady úspěšného textu. Nápad, zpracování a pointa. Nápad- budiž, jakési povzdechnutí nad životem hrdinky a nad nekončícími problémy. Dobré téma, to beru. Ale pokulhává tu zpracování. Připadá mi to jak školní slohový úkol na téma Moje životní prohry. Přitom jednotlivé zkrachovalé vztahy jsou zajímavé a neotřelé, dobré je třeba použití závěrečné věty u každého z partnerů s tím, co právě nyní dělá. Tím jsi to skvěle oddělila. Ale jinak, používáš trochu šroubovaných vět a slov, které k takovému vyprávění nesedí. Některé věty jsou příliš dlouhé, tím čtenáře trochu unavíš. 

    A to třetí, pointa. Ta mi tu nějak docela chybí, chybí tu něco překvapivého na závěr, jako kdyby tě to najednou přestalo bavit a nechala jsi toho. A tím jsi čtenáře docela ošidila, protože čte, čeká nějaké rozuzlení a ono nic. Takže se mi to jeví trochu nedodělané. Ale jsou tam dobré momenty, které si zaslouží se na takový text po čase znovu podívat a poopravit.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • Le fille AshLe fille Ash Komentářů: 84
    Dobře. Pozor na pár překlepů. Toť první komentář. Všimla jsem si dvou..

    A jinak. Souhlasím s Jerrym. Chybí mi tu pointa. Čekala bych nějaké vyvrcholení. šokující vyvrcholení. A to tu není. Nebo možná ano, ale ne takové, jaké by mohlo být. Ještě by to mohlo být dvakrát tak delší.

    Naopak se mi líbí Tvůj styl psaní. Je květnatý a rychlý. Příměry, které používáš, jsou povedené. Jen pozor, některé malounko klišoidní. Ale sečteno podtrženo, četlo se mi to dobře. Víc říkat nebudu. Chtělo by to skutečně ještě jednou projít a trochu vyšperkovat. Není to špatné, ale může to být ještě lepší...

    Jen prosím, nedělej si nic z krapet negativních komentářů.. ;) Mně osobně vždycky pomohou víc, než ty pochvalné..
  • LucieLucie Komentářů: 421
    Taky jsem to se zájmem přečetla a už nezvládla přidat komentář.

    Líbí se mi tvůj styl a to, čemu si tak pro sebe říkám cit pro detaily. Mně se to čte moc prima, baví mě to a těší.

    Celkově by to ale bylo dobré dát tomu nějakou ucelenější formu? Za sebe bych to cítila asi takhle: Pokud bych to brala jako vyprávění, budiš, nechala bych rozepsané všechny vztahy, tak jak tu jsou a udělala kompletně jiný závěr, stylově tomu odpovídající?

    Ale spíš bych to viděla jako povídku, kde bych ústřední nechala ten poslední a nejdůležitější vztah. Pokud bych tam chtěla mít zážitky nebo pocity z těch vztahů předešlých, nepředsouvala bych to synchroně před hlavní text, ale zakomponovala to nějakou formou do hlavního děje /vzpomínky?/ A pak bych klidně nechala závěr tak, jak ho máš / teda možná malinko učísnutější - přece jen na mě taky působí trošku useknutě.

    Moc doufám, že jsme tě tu nějak neodradili, protože na tvoje textíky se vždycky těším.










  • JaninaJanina Komentářů: 18
    Máte pravdu, máte pravdusmilesmile jsem flink a hodlám se polepšit, nesekat konce a párkrát si to po sobě přečíst,než to otisknu! smile
  • masenkamaskovamasenkamaskova Komentářů: 296
    Podle mě je to dobré, hezké zamyšlení, správná dávka ironie...jenže pak, jak už to říkali ostatní, nic moc jako konec. Kdyby tam byla ta správná pointa, hned by to dílko víc prokouklo wink
    Psaní je cesta jak zažít to, co se vám v reálném životě nemůže stát.
    o psaní jinak...

Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.