Malíř

LucieLucie Komentářů: 421
upraveno 3. prosinec 2013 v Povídky

Sedím před nedokončeným plátnem, chybí už jen pár tahů štětcem. Napětí z téměř hotového díla mě úplně ovládá, jsem jako v tranzu. S rozkousanými, suchými rty čekám na Fabia. S jeho pomocí plátno dokončím. Děsím se toho, ale už tomu nemohu zabránit. A v očích postavy na plátně se mi zvolna promítá celý můj život.

 ***

V ten letní podvečer jsem na opuštěném rynku skicoval holuby před kašnou. Fábio i ostatní kluci odjeli někam na prázdniny a já si připadal s uhlem a bílým papírem sám sobě trochu důležitější, než jak jsem se ve skutečnosti cítil. Druhým rohem rynku se ke mně blížil starší zmrzlinář se svým vozíkem, vracel se z náměstí, které s nadcházejícím večerem bylo ještě línější, než za poledne. Automaticky jsem ho zběžně naskicoval na další list, lehce přihrbenou postavu napadající na pravou nohu, přidržující se vozíku s obrovskými koly. Nejvýraznější na muži byl už z dálky jeho knír, kroutící se až k uším. Působil legračně a sentimentálně. Zvedl jsem se i se skicákem z lavičky a doběhl si k němu pro zmrzlinu.

 „Ukaž, kluku, co to máš, viděl jsem, že jsi mě maloval!“ Spustil na mě, ještě než mi podal lahodný kornout. „Snad se přede mnou nestydíš, co?“

 Potěšilo mě, že ho zajímalo, co dělám, a tak jsem překotně rozevřel desky na zmrzlinářský pultík.

 „Ha ha ha, to jsem já, jo? No to je dobrý,“ zálibně si protahoval nad náčrtem svůj knír,

„ukaž dál“ a už převracel listy papíru s holubem a kašnou... „vod kluka jako ty, bych čekal jiný malůvky,“ poznamenal na konec.

 „Jo, kreslím i jiný věci“, vytáhl jsem pyšně svůj notes s minikomiksy ze školy, s učitelkou s tváří zkřivenou nad syrečky, které jsme jí strčili pod katedru, Fábia s potutelným výrazem, jak dává připínáček spolužačce na židli a pár dalších legrácek.

 „Hele, kluku, to je dobrý, to se mi líbí... Mám pro tebe návrh. Potřebuju reklamu, tady v tom vospalým městě lidi ani moje zmrzlina neprobere. Nakresli mi na vozík nějaký takový komiks. A já ať tam jsem pěkně ve středu s tím svým knírkem. Co ty na to? A máš na celý léto postaráno vo zmrzlinu, platí?“

 To byla moje první umělecká zakázka. Týden jsem maloval s chutí zmrzliny na jazyku. I po letech se tomu musím pousmát. Snad už tenkrát jsem vytušil, jakou moc nade mnou má chuť, jak je schopná v mém mozku aktivovat struktury inspirace a lehké ruky.

 ***

 Fábio. Fábio za chvilku přijde. A já dokončím svůj obraz.

 Fábio nikdy nic pořádného nedělal. Zdědil nějaký peníze, a tak se jen tak poflakoval po městě, po barech, po bordelech. Rád chodil ke mně, když jsem doma maloval. Přišel, z ledničky si vzal pivo, o stojan si ho v pokoji otevřel a pozoroval střídavě vznikající obraz a mě při práci. Nevadil mi a musím přiznat, že občas měl zajímavé nápady.

 Někdy přitáhl holky z ulice a v pokoji jsme si udělali malý mejdan. Vždycky jsem přitom maloval.

 „Marty, ty vole, dej do toho konečně víc sebe, víc svýho prožitku, víc emocí. Dyť to jsou jen nezajímavý sr...“ Fábio měl už dost upito a podával mi láhev piva.

 „K... , Fábio, zase jsi urazil na flašce kus skla, vždycky se říznu do huby. V kuchyni je otvírák...“ Ale jak jsem si olízl rty, přesně v tom okamžiku mi došlo, o čem to vlastně Fábio mluví. Víc emocí, víc sebe.

 Očima jsem se vpil do obrazu před sebou i do dívky, za ním. Laura sedící obkročmo na židli, s cigaretou u úst, svádící v lehké opilosti boj sama se sebou, zda se uvolnit, nebo setrvat v provokativní póze. Ano, to je přesně to, co cítím. Ten boj mezi tím jí obejmout a poděkovat za to, že kvůli mně dřepí na té pitomé židli a touhou jí jednu vrazit, aby si sedla pořádně a působila aspoň trochu eroticky. A touhou odtáhnout ji do ložnice. Ale na to bude ještě čas. Teď, teď ji musím takhle zachytit.

 Ani nevím, kdy té noci všichni vypadli. Maloval jsem až do rána a Lauru k tomu už nepotřeboval.

 Když jsem se probudil, připadal jsem jak v doznívajícím rauši.

 Prohlížel jsem si obraz, který jsem namaloval za jedinou noc. Za jedinou noc! A bylo v něm všechno. Laura, tak jak jsem ji viděl. Obyčejná holka z ulice. Krásná holka, která už zvolna začíná uvadat. Vyzývavá a přesto naivní. Byl jsem opravdu spokojený.

 Natáhl jsem další plátno a uchopil do ruky štětec. Laura číslo dvě, chtěl jsem namalovat detail jejího obličeje, jak jsem ho zapamatoval z večera, když jsem jí naléval víno. Její provokativní pohled, kterým zakrývala obdiv, nebo snad touhu?

 Nic, vůbec nic se nestalo. Zůstal jsem stát před prázdným plátnem jako přikovaný. Kam se podělo mé včerejší vytržení? Myšlenky a dohady mi vířily hlavou, místo tvůrčí extáze. Sakra. Jak to včera bylo? „Dej do toho víc sebe,“ jako bych znovu slyšel Fábia. „Ty vole, Fábio, zase jsi urazil kus...“ Ano, a pak jsem ucítil na jazyku svou krev. Svou krev?!

 ***

 S Laurou jsem namaloval celý cyklus. Zachycoval jsem na obrazech všechny emoce, které jsem k ní cítil. Bylo v nich tolik rozporu, napětí. Ale nic není zadarmo a já si uvědomoval, jak se od toho rána začaly věci postupně měnit. Laura ke mně chodila ráda a přesto, že jsem našel podivný klíč ke své tvorbě,poznenáhlu se mi zdálo, že to je málo.

 „Hele, Marty, je to akt. Co ty na to, Lauro?“ Fábio při další návštěvě u mě doma, kdy jsem maloval Lauru ležící na pohovce, rozdával svá moudra. „Kruci, vždyť na obraze vypadá jak děvka, ne? Je jen vidět, jak se na ní třeseš. Ale kde je nějaká její něha, co? Její tajemství?“

 Bylo jasné, že má Fábio pravdu. Potřeboval jsem dostat do obrazu kromě svého pohledu i Lauru. A věděl jsem jak. Bohužel její sliny i slzy byly k ničemu. Kousl jsem se do rtu. To jsem poslední dobou dělával často.

 ***

 „Promiň, Lauro,“ zašeptal jsem si sám pro sebe, když jsem opatrně dával střep rozbité sklenice pod tenký přehoz na pohovku. Za chvilku se měla objevit ve dveřích, a já musel být připravený. Čistý kapesníček na stolku a hrnek s vychladlou kávou za rohem v kuchyni. Tam rychle vhodím kapesník nasáklý krví, až poběžím pro náplast k ošetření. Jenže Laura nikde. Už má zpoždění deset minut. Začal jsem pochybovat o svém jednání. Dělám správně? Šel jsem překontrolovat střep. Bude to v pohodě, uklidňoval jsem se, když tu Laura zazvonila u dveří.

 „Promiň, zlatíčko, porazil mě kluk na skejtu, jsem trochu odřená, ošetříš mi to?“

 „Díky bohu, to není možný,“ ujelo mi, ještě než jsem v rozčilení přestal přemýšlet nahlas, „jasně, pojď do koupelny, vyčistíme to.“

 Rána na ruce nebyla velká, ale z té na noze se při dobré vůli dalo trochu krve získat bez problémů.

 „Ty jsi připravený na všechno, úplný ošetřovatel,“ šveholila Laura, zatímco jsem rány čistil pod proudem vody.

 „Ještě to vezmu čistým kapesníčkem, vymačkáme z toho všechny nečistoty, tak a je to hotovo. Desinfekce a závážeme to. Dáš si panáka?“

 Zatímco si Laura v koupelně přepírala špinavé kalhoty, uklidil jsem střep, nalil jí panáka whisky a kapesník s krví vylouhoval v hrnku. S obrovským očekáváním jsem usrkl. I v silné kávě jsem rozeznal sladkou chuť krve. Byla jiná než moje. Byla sladší, byly v ní jiné odstíny. Byla chladnější, byla plná netušených věcí. Byla tak inspirující.

 Ten obraz byl nádherný. Završil celý cyklus s Laurou. A stal se mou vstupenkou - vlastně přemýšlím kam - do malířského ráje?

 Od té doby jsem maloval stále, mé obrazy začala kritika hodnotit jako velmi osobité, plné rozervaných emocí, na výstavách sklízely obdiv a prodávaly se za slušné ceny. Jen ze mne se pomalu stával podivín. Na nohou jsem měl šrámy, které jsem se už nesnažil skrývat. Stále rozkousané rty. Jenže moje krev už nedokázala uspokojit mé umělecké potřeby. Nestačila mi poté, co jsem poznal kouzla skrytá v Lauřině krvi, té sladké tekutině, plné citu, plné života.

Probůh, co se to se mnou děje?

 ***

 „Hele, Marty začínáš bejt divnej, pojď si někam vyrazit, vypadnout z toho svýho doupěte. Jseš tu zalezlej jak krysa.“

 „A co moje obrazy, Fábio, vidíš to? Je to tak, jak jsi říkal! Jsou dobrý, konečně jsou opravdu dobrý!“

 „Marty, vys... se na obrazy. Jasně, jsou dobrý, ale ty jdeš do pr... . No, vlastně, spíš jak na tebe koukám, tak míříš rovnou do pekel.“

 To byl rozhovor, který předcházel tomuhle obrazu. Do pekel, tak mi to Fábio řekl. Slyším to jako před měsícem.

 A tak jsem se pustil do posledního obrazu. Protože nechci do pekel.

 Je to obraz vykoupení. Ježíš na mě kouká svým smutným pohledem. Ukázal mi celý můj život a já pátrám, kde se stala chyba. Můžu za to, že jsem zatoužil po Lauřině krvi, že jsem ji okusil? Nebo se to stalo ve chvíli, kdy mě hrdlo láhve řízlo do rtu? Nebo byl můj osud sepsán už v okamžiku, kdy jsem potkal zmrzlináře?

 Buď jak buď, jsem to já sám, kdo propůjčil Ježíšovi na plátně podobu. Pohublý, propadlý, ztrýzněný, šrámy po těle. Oschlé, popraskané rty. A je to Fábio v několika podobách, okolo Ježíše. Vždy můj kamarád od dětství, Fábio. Fábio jako blázen, radostný, nic netušící prosťáček v pravém rohu obrazu. Fábio jako inspirace, zakletý v podobě ptáka na větvi. Fábio soucitný, Fábio prorok.

 Musím se připravit, a tak se zvedám od obrazu. Vysypávám pět tobolek prášků na spaní do sklenice s whiskou a sleduji, jak se prášek v alkoholu zvolna rozpouští. Lehce smočím ve sklenici jazyk. Ne, nic není cítit.

 ***

 „Marty, zamluvil jsem stolek v baru a sehnal nějaký baby, je to zařízený, tak jdeme, ne?“

 „Hele Fábio, chtěl bych něco dokončit a udělat za vším čáru, jasný. Jen moment a pak vypadnem. Napijem se na to, pojď.“

 „Ok, jsem rád, že jsi se dal do kupy, už tě zase začínám poznávat, starej Marty, co? Tak na zdraví.“

 Ještě chvíli plkáme, nemám odvahu mu obraz ukázat. Netrvá to dlouho a Fábio usíná. Beru do ruky skalpel, a jemně ho říznu na předloktí. Jsem nedočkavý, lačně se napiju krve a zamotá se mi hlava. Tak tohle jsi ty, Fábio. Věděl jsem to, celou dobu, celou dobu jsem tě tak dobře znal a teď to i cítím. Uchopím štětec a blázen dostává svou definitivní podobu, taky ptáček... Jsem tak ponořený do práce, že na Fábia málem zapomenu, jen jeho hlasité oddechnutí mě probere. U ruky už se mu utvořila loužička krve. Mám chuť se napít, ale udržím se a ránu Fábiovi nejprve obvážu.

 Dokončeno. Ježíš se na mě usmívá. Jakoby mi říkal: „Už žádnou krev, prosím.“ Zbylé kapsličky uspávacího prostředku sypu do nové sklenice whisky, a modlím se, aby mi to stačilo.

Komentáře

  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,752
    Tak.

    Asi bych měl nějak reagovat, hledat chyby, radit, co vylepšit. Jenže to nejde. Je to naprosto dokonalé dílko, uzavřené, vtipné, s patřičnou dávkou tajemnosti a skvělým koncem.  Přečetl jsem si to dvakrát a opravdu, profesionální práce.

    Kdybych chtěl opravdu najít něco k úpravě, tak snad větu:  Druhým rohem rynku se ke mně blížil starší zmrzlinář... Druhým rohem, to je trochu divné. Ale budiž.

    Musím říci, že to se ti opradu povedlo a kdybych měl klobouk, hluboce ho smeknu. Dokonce v tom textu cítím i tvoji zvláštní poetiku. 

    Takže - nádhera.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • LucieLucie Komentářů: 421
    Teda Jerry, tys mě opravdu dostal tou svou pochvalou, moc potěšil.laugh / A ještě pochvala od takového ďábla!/

    Psala jsem to do první soutěže, které jsem se rozhodla zúčastnit, mj na neskutečné téma - chuť umění-umění chuti a mořila se s tím tak, abych dodržela zadaní. A pak si o víkendu čtu vítězné povídky - byly dobrý, to určitě jo, ale to příšerný zadání jsem v nich teda nenašla. Takže ještě jednou díky, že jsi mě vysvobodil z mé frustrace, protože asi není nic horšího, než něco někam poslat a nedostat vůbec žádnou zpětnou vazbu...frown


  • lulalula Komentářů: 99
    Tak ať Jerry neremcá, že tady přispívá jenom on.cool (Jerry: Ne že se naštveš a srazíš mě do horoucích pekel) confused

    Četla jsem to ještě včera, ale na koment už nezbyl čas. Práce… Ale moc se mi to líbilo. I když já jsem prostě zarytá měkota a mám ráda šťastné konce. Co plácám, i já jsem už pár hrdinů obětovala embarassed.

    Podle mého názoru, jsi zadání zvládla na jedničku.laugh

    A moc se mi líbil ten "zmrzlinář s knírem kroutícím se až k uším" wink
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,752
    Neboj, já jsem se naposledy naštval v roce 1996...laugh Jsem hodnej ďábel... Už jsem si začínal zvykat, že tady budu sólovat a dopisovat si sám se sebou.

    Šťastné konce jsou fajn, ale ono to v životě taky vždycky nekončí dobře. A toho zmrzlináře jsem si všimnul taky, skvělý popis, hned se dá představit si, jak vypadá.wink
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • LucieLucie Komentářů: 421
    Díky Lulo, no já taky asi čtu ráda dobré konce, ale často mi přijdou trapně dobré... prostě, tady jsem hned od počátku věděla, že to někdo odskáče, a v podstatě se nabízely i horší varianty. Takže tohle u mě bylo něco jako happyend. confused




  • Le fille AshLe fille Ash Komentářů: 84
    Já nestačím zírat.. tohle je... dobré. Velmi dobré! Hlavně chválím geniální a nápaditý námět. Četlo se mi to dobře, dialogy se povedly.. atd. atd. Proč to vypisovat, že? Nic není třeba vytknout, jak už bylo zmíněno. Tedy jen jedno slovo - skvělé!
  • LucieLucie Komentářů: 421
    Le fille Ash : Díky moc za pochvalu, jsem vždycky ráda, když si to někdo přečte a napíše komentář a pokud se to i líbi, tak mi to hned dodá chuť a motivaci k psaní. smile

    a díky snad i jménem ostatních, že píšeš komentáře, moc doufám, že ti aktivita na foru vydrží wink
  • masenkamaskovamasenkamaskova Komentářů: 296
    No tedy...zase jsem narazila na výborný příběh. To zadání je zrádné, ale ty jsi ho pojala krásně originálně a je v tom opravdu vidět. Prostě výborná myšlenka i zpracovaní...až si to přečtu znova, tak třeba ještě něco dodám smile
    Psaní je cesta jak zažít to, co se vám v reálném životě nemůže stát.
    o psaní jinak...

  • Le fille AshLe fille Ash Komentářů: 84
    Lucie: Nu, snad vydrží.. wink Věřím v to. Tak uvidíme..
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    Má to šmrnc smile A se zadáním sis poradila nápaditě.

    Celé to hezky plynulo, téměř bez zaškobrtnutí. Vlastně mně vyrušili snad jen dvě věci. Již jednou zmíněný „druhý roh“ a potom pasáž … „Ten boj mezi tím jí obejmout a poděkovat za to, že kvůli mně dřepí na té pitomé židli a touhou jí jednu vrazit, aby si sedla pořádně a působila aspoň trochu eroticky. A touhou odtáhnout ji do ložnice“…. Kde mi navíc přišla opakující se touha (A touha odtáhnout ji…).

    Ale to je jen malinká vada na kráse, která někomu jinému ani do oka padnout nemusí. smile

    Budu si muset dohledat nějaké tvé další povídky. smile
  • LucieLucie Komentářů: 421
    Díky moc za chválu, s tím druhým rohem je mi to jasný, už jsem to nechtěla po té Jerryho poznámce do textu opravovat. wink




  • LetopisecLetopisec Komentářů: 14
    Skvělá povídka! Moc se mi to líbí. Kdy jich bude kniha? Podepíšeš mi ji? wink 

    No dobře, tak trošku vážně - fakt je to báječně napsané. Moc dobře se to čte. 
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,752
    Jé, já jsem to s tím druhým rohem tak zle nemyslel...embarassed Klidně to oprav, já jsem taky některá svoje dílka opravil podle kritiky ostatních!wink
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • LucieLucie Komentářů: 421
    Mí nejvěrnější fanoušci z fóra dostanou autorský výtisk zdarma laughlaugh. A neboj, Jerry, v knižní podobě už bude roh "protilehlý"

    wink
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.