Už nikdy sama

kacenacekacenace Komentářů: 24
upraveno 28. listopad 2013 v Povídky
Tak si tak odpočívám po dokončení první kapitoly, než se pustím do druhé a brouzdám svým archivem. A co nenajdu?laugh
Tohle krátké dílko jsem vytvořila coby maturitní písemnou práci, takže je to už hrozně, HROZNĚ dávno. Češtinářka mě tenkrát vynášela do nebes, tak snad nepohrdne ani Vaše ctěné odborné oko wink
Nutno ještě podotknout, že dílo je tvořeno na základě skutečné události cool



Už nikdy sama



Rychlík číslo 617 - Krušnohor ze směru Cheb, který dále pokračuje ve směru Praha - hlavní nádraží, přijíždí na první kolej. Žádáme cestující, aby při pohybu v kolejišti dbali své osobní bezpečnosti. Nevstupujte do kolejiště, dokud přijíždějící vlak nezastaví...



Už bych ani nespočítala, kolikrát jsem tohle hlášení slyšela během těch necelých čtyř let dojíždění do Sokolova. Skřípění brzd přijíždějícího kolosu přehluší výčet dalších zastávek a rozrážený vzduch mi cuchá pečlivě vyžehlenou ofinu. Moje ranní desetiminutové snažení přišlo vniveč. Ale to nevadí. Hlavně, že už konečně jedu domů.

Mám trochu hlad a popruhy přecpaného batohu se mi zařezávají do ramen. Svačina už se do něj nevešla. Mé nevrlosti nahrává i dav tlačící se do úzkých dveří vlaku. S každým šťouchnutím, postrčením nebo závanem nelibého pachu míra agresivity vůči všem cestujícím stoupá jako rtuť v teploměru. Jak já nesnáším hromadnou dopravu!

S mírným použitím loktů se dostávám k onomu nehezkému vstupu do vagonu. Teď začíná boj o prázdné kupé. Po celou dobu se snažím ničeho nedotýkat. Když ho konečně najdu, s vítězoslavným pocitem za sebou zavírám dveře a vyčerpaná dosedám k oknu. Vlak se ještě ani nerozjel a už mám hlavu zaplavenou melodií přitékající ze sluchátek. Víčka mi těžknou a usínám.

V tom se s hrozným rachotem rozrazí dveře a i přes hlasitou hudbu leknutím nadskočím. Tep se mi prudce zrychluje a rázem je po únavě i po spánku. Prostor kupé zaplnili tři třicátníci v ne moc čistém oblečení. Téměř současně s jejich příchodem mě do nosu udeří pach potu smíseného s alkoholovými výpary a cigaretovým dýmem.

Prvotní šok přechází v naprosté znechucení a vztek. V mém výrazu se dá asi ledasco vyčíst, protože muž dosedající naproti mě se uculuje a nabízí mi poloprázdnou láhev vodky. Jeho kamarádi to zřejmě považují za velmi povedený vtip. Řehtají se na celý vagon a pošťuchují se lokty. Přemýšlím, jestli mám víc vztek nebo strach. Zastavuji přehrávání oblíbeného songu, protože stejně nic neslyším. Z hovoru narušitelů rozeznávám ruštinu. Teď už mám asi víc strach. Myslím na to, jak daleko je nejbližší zastávka, abych mohla předstírat vystupování. Sedím strnule a zírám z okna. Raději se moc nehýbu, abych nebudila jejich pozornost. Vzduch je prosycen štiplavým odérem a stává se nedýchatelným. Láhev, už značně vyprázdněná, putuje od jednoho ke druhému. Do hlavy se mi vkrádá myšlenka na záchranu v podobě průvodčího. Ale on stále nejde!

Vodka udělala další kolečko mezi Rusy. Čtvrté? Nebo páté? Už nevím. Napadají mě ty nejhorší scénáře. Co když soustředí svoji pozornost na mě? Budou mít radost, že se bojím? Nechají mě vůbec vystoupit? Koutkem oka zachytím něco lesklého. Pohledem střelím po zdroji a hned zase zírám z okna. Teď už ne se strachem, ale s hrůzou. Vytřeštěné oči mě začínají pálit, v krku se usadil knedlík, po celém těle mi naskakuje husí kůže a po spánku stéká kapka potu. Byl to jen kratičký okamžik. Možná se pletu. Možná jen adrenalin rozvířil moji představivost. Zorničky se opět pohnuly. Na předmět, na jeho majitele a zpět k oknu. Teď už není pochyb. Je mi špatně. Žaludek se kroutí a první kapku potu následují další.

On se usmívá a dívá se na mě. V ruce drží dlouhý lovecký nůž a poklepává si čepelí o koleno. Chce se mi zvracet, do očí se derou slzy. Nemůžu se ani pohnout. Nemůžu dýchat. Tohle je můj konec! Pořád se na mě zubí a odhaluje tak zkažené zbytky chrupu. Je mi úzko. Stěny jsou jakoby blíž, prostor se zmenšil. A hlavně ten nůž je tak nepříjemně blízko! Točí se mi hlava a zatmívá před očima. Najednou vlak zpomaluje a někde hluboko ve mně se zažehla jiskřička naděje.

A opravdu! On se zvedl, zasunul nůž do koženého pouzdra a všichni tři se vypotáceli na karlovarské nádraží. Dívám se na prázdnou láhev postavenou na stolku přede mnou a po tvářích mi tečou slzy. Únava a vyčerpání na mě doléhají plnou vahou. Vlastně se mi vůbec nic nestalo, a přesto se cítím tak mizerně.

Srdce mi ještě tluče jako o závod a dech se pomalu začíná uklidňovat. Po nástupišti chodí spousta lidí. Baví se spolu, smějí se a ani jeden z nich netuší, čím jsem si právě prošla.

Už nikdy nebudu sedět v kupé sama!

Komentáře

  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,752
    Naše ctěné odborné oko spočinulo na takové miniatuře docela se zalíbením.wink Výstižný popis, trocha napětí, zajímavé.  Jako maturitní práce se to muselo určitě líbit, protože chudáci profesoři jsou zvyklí na různé úděsnosti, takže takovýhle souvislý a vychytaný text musí působit hodně osvěžujícím dojmem.

    Copak asi chlapec s tou kudlou zamýšlel? Je fakt, já jsem dojížděl taky čtyři roky sto kilometrů daleko a ve vlaku jsem se setkal se všelijakou cháskou. Taky jsem jednou zažil solidní kudlu v kupé, ale ten dotyčný si nejdřív proihlížel ostří, pak kouknul na mne a nakonec začal odkrajovat kus špeku a večeřel. Dokonce se se mnou i rozdělil, ale ten okamžik byl taky trochu nepříjemný.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • kacenacekacenace Komentářů: 24
    Vím úplně přesně, jak to myslíš laugh někteří lidé prostě nepřemýšlí...
    Ale je fakt, že bez téhle příhody, bych asi neodmaturovala, protože ta ostatní témata... no děs laugh
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,752
    Je mi to jasné, ono je důležité se dívat okolo sebe, nakonec, málokdo by tuhle příhodu sepsal do docela zajímavé miniaturky.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.