Zůstaň se mnou...

kacenacekacenace Komentářů: 24
upraveno 27. listopad 2013 v Dlouhodobé projekty
Já to teda risknu a hodím sem rozdělanou knihu. Jednou jsem myslela, že se mi celá vymazala, tak už nechci riskovat a navíc mě to třeba donutí konečně pokračovat laugh Mám hotový začátek a vím úplně přesně, jak to skončí. Už jenom vymyslet ten zbytek a je to... Tak mi prosím držte palec wink

image












Prolog

 „Pane doktore, jak to s ní vypadá?“ špitne se sevřeným hrdlem a upře své vlhké oči na lékaře.

                „Slečno Schneiderová.“ Lékař se na chvilku odmlčí, zadívá se do těch nejmodřejších očí, jaké kdy viděl a vzdychne.

                „Není to dobré.“ Kolikrát už tuhle větu použil, a přesto si nikdy nezvykne na to, jak se její dopad odráží v obličeji příbuzných. Veškerá naděje vyprchala a zbyla jen bolest a bezmoc.

                „Jak dlouho?“ Snaží se být statečná, ale vlastní hlas ji zrazuje.

                Lékař se podívá pootevřenými dveřmi na ženu ležící na posteli. Už pro ni nemůže udělat nic. Je těžké přiznat si porážku.

                „Několik dní,“ řekne a stočí pohled zpět ke zlomené dívce před sebou. Chtěl by ji něčím povzbudit, ale není jak. Po tváři se jí kutálí slza, která přes veškerou snahu nešla zadržet. Ruce si zkříží na prsou, aby trochu potlačila chvění, i když ví, že ten chlad, co cítí, nezažene.

                „Je mi to líto,“ promluví tiše a položí jí ruku na rameno.

                „Teď je důležité, abyste byla s ní. Budeme pokračovat v tlumení bolesti, takže bude hodně spát a vzhledem k vysokým dávkám může být dezorientovaná. Dohlédněte prosím, aby něco snědla a zbytečně se nevyčerpávala.“ Cítí, jak mu pod rukou vibruje. „A Vy byste si také měla odpočinout,“ řekne důrazněji, než měl v úmyslu a sundá dlaň z dívčina ramena.

„Já vím, že je to těžké.“ Doktor nejistě přešlápne a s lítostí sleduje, jak jí stékají další slzy.

Ona svěsí hlavu a prohlíží si špičky svých bot. Ticho se mezi nimi vleče. Na chvíli pevně zavře oči a pak k němu vzhlédne. Když znovu promluví, její hlas se zdá mnohem pevnější.

                „Děkuju, pane doktore.“

                „Teď musíte být silná, pro Vás obě.“

                „Já vím,“ hlesne a přikývne. Otře si slzy z tváří a zhluboka se nadechne.

                Je jí teprve šestnáct, ale vypadá mnohem starší. Únava, strach a smutek vymazaly z její tváře úsměv, pod oči namalovaly temné kruhy a na čelo vyryly vrásky. Měla by něco sníst, ale jídlo je to poslední, co ji zajímá. Doktor nakloní hlavu, věnuje jí povzbudivý úsměv a společně se vydají po schodech dolů, do vstupní haly a k východu.

Když za doktorem zavře dveře, opře se o ně zády a několik minut jen tak stojí a zírá do stropu. Potom se znovu zhluboka nadechne, prohrábne si dlouhé hnědé vlasy a vydá se zpět do ložnice.

                Zastaví se na prahu zšeřelého pokoje a opře se bokem o dveře. Zatažené žaluzie propouští jen málo světla a podtrhují tak bezútěšnou atmosféru. Potichu přejde ke komodě. Stojí tu několik dřevěných rámečků s fotografiemi jí a jejího otce. Vzpomínka na něj stále hodně bolí, přestože zemřel již před třemi lety. Prstem pohladí otcovu tvář a hrdlo se jí opět stáhne. Moc mi chybíš, tatínku, promluví v duchu k obrázku. Odhrne si z čela pramen vlasů a ohlédne se. Ještě spí. Posadí se na kraj postele a vezme do dlaní kostnatou ruku ležící na přikrývce. Studuje obličej tolik podobný svému vlastnímu. Mírně klenuté obočí, rovný nos a plné rty. To všechno mají společné, ale přesto je každá jiná. Políbí měkce ruku, kterou drží. Tahle žena pro ni znamená celý svět a už brzy ji ztratí.

                „Viki?“ zamumlá rozespale. Chce zvednout víčka, ale je moc unavená.

„Mami?“ odpoví tiše a sama sobě slibuje, že nebude brečet.

                Viki si rozloží matčiny prsty po tváři a vtiskne jí do dlaně další polibek.

                „Jsem u tebe, mami,“ konejší ji. Ten pohled ji uvnitř trhá na kusy. Odchod otce přišel náhle, nemohla se na něj připravit. Ale tohle je mnohem horší. Smrt se přikrádá pomalu, ale jistě a chystá svůj poslední úder. Je cítit po celém domě až z toho naskakuje husí kůže.

                Na nočním stolku stojí další fotografie. Na jedné je Vikiina matka ve svatebních šatech usmívající se na svého manžela. Pod nimi je nápis „Viktorie a Tomáš, navěky spolu“. Oba vypadají jako z časopisu o svatbách. Jsou nádherní a šťastní. Viki už si ani nevzpomíná, kdy se naposledy máma usmívala. Zamračí se nad tou myšlenkou, snažíc se vybavit zvuk jejího smíchu.

                Po pohřbu manžela se Viktorie uzavřela do sebe. Útěchou se pro ni stala práce a jediná dcera. Nešťastná událost je ještě více stmelila, ale Viktorii jako by něco trápilo. Jako by měla nějaké strašlivé tajemství, o které se nemůže podělit. Viki by si přála vědět, co matku trápí a proč z její ložnice v noci slýchá pláč.

                „To se ti jenom něco zdálo,“ odbyla ji pokaždé. Předstírala, že je všechno v pořádku a Viki se časem přestala ptát.

                Viktorie namáhavě otevře oči a zadívá se na milované stvoření vedle sebe. Jako by se dívala na svůj vlastní obraz, jen o něco mladší. Pokusí se o úsměv. Její dcera se snaží být silná, ale stačí jediný pohled do té dětské tváře. Je vyděšená a neví, co si se svým strachem počít. Zvládly jsme dnešek, ale co bude zítra? Co když nebude žádné další zítra? Co když usnu a promeškám poslední minuty s ní? Co když usne a bude to navždy? Co když nestihnu říct sbohem? Co když to nezvládnu? Všechny obavy se jí vznáší nad hlavou jako dešťový mrak a ať se snaží sebevíc, před Viktorií je neschová.

                Tak ráda by řekla, že bude všechno zase jako dřív, ale ví, že to tak není. Nedokáže odehnat ten temný stín od svého dítěte a zaplavuje ji vlna lítosti.

                „Musíš se najíst,“ řekne Viki měkce, ale rozhodně. „Něco ti přinesu.“ Zvedne se z postele, položí matčinu ruku zpět na přikrývku a rychle odejde do kuchyně, aniž by nechala prostor k debatě.

                Viktorie nemá hlad. Ani chuť. Nechce se ale hádat a brát tak Viki radost, že pro ni může něco udělat. Něco jiného než lepení fentanylových náplastí, či převlékání postele. Navíc to také znamená, že i Viki konečně něco sní. Aniž by to řekly nahlas, uzavřely spolu dohodu s jediným bodem: když se najíš ty, tak já taky. Vzájemně se tak hlídají, aby pravidelně doplnily alespoň minimum energie.

Podívá se na svatební fotografii na nočním stolku. Dnes. Dneska už musím! přikáže si. Snad mi odpustí. Ponoří se do svých myšlenek a málem ani nepostřehne, že Viki jde zpět s podnosem.

„Páni! Vždycky jsem chtěla, aby mi někdo nosil jídlo do postele. Viktorie nasadí úsměv.

„Kvůli tomu jsi ale nemusela onemocnět,“ odpoví Viki a zamračí se na podnos v rukách. Opatrně ho položí matce na klín a jde si k oknu pro židli. Když se usadí vedle postele, podá Viktorii lžíci. Budeš jíst sama? zní nevyřčená otázka. Ano budu, odpoví na to Viktorie tím, že přijme lžíci a přikývne. V komunikaci beze slov byly ty dvě odjakživa přebornice a otec nad tím vždy v úžasu kroutil hlavou, což v děvčatech vyvolávalo vlny smíchu.

V tichosti se pustí do slepičí polévky a jejich žaludky si slastně pobrukují. Obě mlčky polykají, ale ani jedna nevnímá chuť jídla. Když Viktorie odloží lžíci do prázdného talíře, zhluboka se nadechne a prsty uhladí okraj přikrývky.

„Děje se něco?“ zeptá se Viky a zkoumavě se zadívá na matku, připravena plnit její přání.

Viktorie zavrtí hlavou a dál se věnuje úpravě přikrývky. „Jen ti musím něco důležitého říct.“ Nervózně se na dceru usměje. A hned potom mě začneš nenávidět, dodá v duchu.

Viki odnese podnos a vrátí se zpět. Nechce mluvit o důležitých věcech. Nechce mluvit o penězích, o účtech, o tom, jak důležité je dodělat školu, o rodině a už vůbec ne o zařizování pohřbu! Nenávidí tyhle řeči. Nechce nad nimi přemýšlet ani se o nich bavit.

„Mami, myslím, že ať je to cokoli, může to poč…“

„Viki,“ přeruší ji a natáhne se pro dceřinu ruku. „Já už tu dlouho nebudu.“

Já to sakra moc dobře vím! Chce se Viki zakřičet, ale místo toho se jí jen naplní oči slzami.

„Mami,“ vzlykne a definitivně prohrává svůj souboj s pláčem.

Viktorii se sevře hrdlo a natáhne k Viki ruce. Ta neváhá ani vteřinu. Opatrně si lehá na kraj postele a přijímá matčino obětí.

„Já vím, broučku,“ šeptá přiškrceným hlasem a tiskne si dceru k sobě. „Já vím.“ Hladí ji po vlasech a líbá na čelo, dokud se Viky nepřestane třást. Dlouhé minuty tak spolu leží a teplo matčiny náruče odhání neodbytný chlad.

„Musím ti něco říct Viki,“ začne opatrně.

Viki jen přikývne na znamení, že poslouchá. Rytmus Viktoriina srdce ji uspává.

„Víš, to, co ti teď řeknu,“spustí znovu a tep se jí zrychluje. „Bože, doufala jsem, že tenhle den nikdy nepřijde!“ Viki už je zase úplně vzhůru a netrpělivě očekává, co bude následovat.

„Zlato, nesmíš mě za to nenávidět, protože…“ Viktorii dochází slova a hlas se jí láme. Viki ztuhne a podívá se na ni. „…protože jsem to udělala pro tebe a pro tvého otce.“

Viki se s pohledem zabodnutým do matky posadí. „Mami, ty mě děsíš! Co jsi udělala?“

 

Komentáře

  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
     No páni...rozhodně chci pokračování, takže držím palce! Čte se to vážně skvěle. Máš skvělý styl, to se musí nechat. Budu netrpělivě očekávat další kapitolu! smile
  • kacenacekacenace Komentářů: 24
    Jak chceš! Řekl sis o to laugh
    (a samozřejmě děkuji za pozitivní komentářwink)


    KAPITOLA PRVNÍ

     O 17 let dříve

                     Ráno bylo chladnější, než by se na červenec slušelo. První sluneční paprsky nesměle osahávaly studenou vodu a kradly se po ní dál k rozespalému pobřeží. Slaný vítr vál stejný směrem a podpíral několik racků, kteří se lehce vznášeli v jeho poryvech. Těm, co se ještě neodvážili vzlétnout, čechral peří a vybízel je k vzdušným hrátkám.

                    Svým vlhkým dechem čeřil vodní hladinu a postrkoval před sebou jednu vlnku za druhou, aby se rozlily po břehu a vzápětí vrátily zpět do náruče moře.  Některé z nich omývaly bosá chodidla mladé ženy, ležící v mokrém písku. Znovu a znovu smáčely bledou kůži na kotnících a lýtkách, dokud se neprobudila.

                    První co zaznamenala, byla strašlivá bolest vzadu na hlavě. Chtěla se toho místa dotknout, ale ležela tváří k zemi jako ochromená. Opatrně zkoušela pohnout nohama a rukama. Reagovaly, to bylo dobře, ale ona by teď nejraději necítila vůbec nic. Celé tělo měla prokřehlé, a jak pomalu přicházelo k sobě i bolavé.

    Otevřela oči a ihned toho zalitovala. Pálily jako čert a rozhodně nebyly připravené plnit svou funkci. Nadzvedla se na loktech. Bolest jí zabušila do spánků a tak nechala hlavu klesnout do svých dlaní. Promnula si oči a zkusila to znovu. Nebylo to o moc lepší, ale alespoň se jí vrátily slzy, které mírnily řezavý pocit.

                    Měla sucho v krku. Olízla si rozpraskané rty a ztěžka polkla. Roztřesenou rukou nahmatala ránu na hlavě. Zkřivila obličej a zasyčela bolestí. Další chyba. Tím nepatrným pohybem se probudila k životu zhmožděná tvář. V čelisti jí zacukalo a hojící se natržený ret opět puknul a zaplavil jí ústa čerstvou krví. Nechala ruku klesnout zpět na zem a s vypětím všech sil se posadila. Světlo ji bodalo do očí a obraz se divoce hýbal. Pachuť krve a kolotoč v hlavě jí rozhoupal žaludek a ona vyvrátila jeho obsah do písku. Žebra zaprotestovala. Jejich ostré bodání jí vyhnalo z hrdla hlasitý sten.

    Když se jí znovu zklidnil dech a příval bolesti trochu odezněl, rozhlédla se kolem. Před sebou měla moře. V dáli stoupal z vody žhnoucí kotouč a halil svět do oranžového světla. Vpravo i vlevo se táhla dlouhá písčitá pláž, kam až dohlédla a co bylo za ní, neměla sílu zjišťovat.

                    Přitáhla si kolena k sobě a objala se rukama, aby zahnala chlad. Sledovala příchod nového dne a poslouchala šum moře a hašteřící se racky. Neměla nejmenší tušení, kde je, jak se tam dostala, ani proč se cítí jako po srážce s vlakem. Co ale věděla určitě, bylo, že by měla jít… ale kam vlastně?

    Jako z dálky k ní doléhal psí štěkot. Otočila se po zvuku. Přímo za zády jí stál labrador a zvědavě si ji prohlížel. Snažila se na něj zaostřit, když v tom pes znovu štěknul. Leknutím sebou trhla. Žebra se opět probudila, až jí vytryskly slzy. Otřela si tváře hřbetem ruky a velice opatrně se postavila na nohy. Pes tam pořád stál. Nakláněl hlavu na stranu a z otevřené tlamy mu visel růžový jazyk. Pak uslyšel hvízdnutí a odběhl pryč.

    Světla rychle přibývalo a pláž se začala plnit prvními lidmi. Rychlým tempem se blížili dva běžci. Se zdviženým obočím si ji prohlédli odshora až dolů a aniž by změnili tempo, vyměnili si pohled a pokračovali dál.

    Bylo jí zima. Chtěla zkřížit ruce na prsou, ale hned usoudila, že to není dobrý nápad. Najednou si uvědomila, že je vlastně mokrá. Sklopila hlavu a prohlížela si zašpiněné černé šaty s odhalenými zády, které jen stěží zakrývaly to nejdůležitější. Na místě je drželo jedno tenké ramínko okolo krku, poseté třpytivými kamínky. Připadala si jako nahá. Pak si všimla modřin na pažích a kolem zápěstí. Další velké podlitiny na vnitřní straně stehna, oděrek na kotnících, k tomu rozbitá ústa, bolavá žebra a rameno a nespočet dalších poranění. Jak k nim jenom přišla? Odhrnula z čela zcuchané vlasy slepené solí a pískem a znovu se rozhlédla.

    Svět se s ní stále ještě točil, ale nemohla tu takhle stát věčně. Musela najít odpovědi, přestože netušila, kde vůbec začít. Udělala jeden namáhavý krok a po něm další a další, přičemž se jí chodidla bořila hluboko do písku, až se dostala z pláže na cestu z dřevěných prken. Slunce je ještě nestihlo prohřát, takže studila do bosých nohou. Okolí vnímala jako ve snu.  Kolemjdoucí lidé jako by vystupovali z mlhy a zase se v ní ztráceli. Nevšímala si jejich pohledů ani toho, co říkali. Zvuky zněly jako pod vodou a ona neměla chuť hledat v nich nějaký smysl.

    Nic nepoznávala. Nevěděla, kudy se vydat a tak o tom nepřemýšlela. Prostě jen pomalu kladla jednu nohu před druhou a snažila se neupadnout. Zmateně si prohlížela okolní budovy a hledala nějaký záchytný bod. Sešla z dřevěné cesty na chodník z betonových bloků vedoucí podél starého cihlového domu s oprýskanou omítkou, kdysi zřejmě sloužícímu jako skladiště. Přidržovala se zábradlí a vyhýbala se skleněným střepům z rozbité pivní lahve. Obraz se jí hýbal před očima ze strany na stranu. Zakopla a narazila poraněným ramenem do rozbitého kontejneru plného páchnoucích starých pneumatik. Vzlykla bolestí. Zvedl se jí žaludek, ale zvracet už neměla co.

    Za plotem, naproti cihlovému domu, stál na parkovišti plném žlutých školních autobusů muž se psem a pozorně si ji prohlížel. Zahlédla ho koutkem oka, když si otřela slzu z tváře. Podle uniformy a německého ovčáka sedícího u jeho nohy usoudila, že je to noční hlídač. Přesto ji jeho přítomnost znepokojila. Možná způsob jakým tam stál se zkříženými pažemi, díval se na ni a poťukával si koncem ukazováku na spodní ret. Najednou se rozhlédl a udělal krok dopředu. To jí nahnalo strach, aniž by tušila proč a tak se odstrčila od kontejneru a šla dál. Hlídač ji vyprovázel pohledem, dokud se mu neztratila mezi zaparkovanými auty. Potom mlaskl na svého němého parťáka a pokračoval v obchůzce.

    Se sluncem v zádech prošla sídliště z panelových domů a několik ulic lemovaných nízkými cihlovými nebo dřenými domky a všelijakými obchůdky. Město už se stačilo probudit a naplnit své tepny řvoucími motory a troubením klaksonů. Přibylo lidí a s nimi i hluku. Míjela skupinky i jednotlivce, kteří jí věnovali jen krátký prázdný pohled nebo si jí vůbec nevšimli. Občas zaslechla útržky rozhovorů, ale nerozuměla slovům. Ze všech vjemů jí třeštila hlava, až už se nemohla soustředit vůbec na nic. Nevěděla, kam míří, tak se nechala unášet davem. Třesoucí se zimou bloumala cizím městem několik hodin. Naprosto vyčerpaná nevěděla, jak dlouho už jde, ani odkud vlastně přišla. Všechno tak nějak splývalo. Do chodidel ji studil chodník a píchaly drobné kamínky, nad hlavou jí rachotily vlaky. Jen matně si vybavovala dlouhý most, ze kterého dlouhé minuty hleděla do zelené vody pod sebou. Měla chuť se stočit do klubíčka, přímo na ulici, mezi všemi těmi neznámými lidmi a rozbrečet se jako dítě.

    Minula stánek s hot-dogy a z jejich vůně se jí udělalo mdlo. Až teď si uvědomila, jak strašný má hlad. Myšlenka na jídlo probudila její otupělé smysly. Najednou jako by někdo přidal v jejích uších na hlasitosti. Zamračila se a rozhlédla se kolem sebe. Všimla si staršího muže v obleku, kterému se otevřel kufřík, z nějž se rázem vysypaly dokumenty. Staré paní, táhnoucí za sebou vřeštící vnouče. Skupinky černošských mladíků pokřikujících na někoho z protějšího chodníku i uslzené mladé dívky netrpělivě mávající na taxík. Prodavač hot-dogů si ji nedůvěřivě měřil. Měl pocit, že mu i pouhá její existence v blízkosti stánku odežene zákazníky. Pochopila a popošla kousek stranou. Na zlomek sekundy zahlédla něco povědomého. Srdce se jí rozbušilo rychleji.  Se zatajeným dechem pátrala, co to mohlo být a pak to uviděla znovu. Nemohla od toho odtrhnout oči. Stála jako přikovaná a zírala na černou cedulku s bílým nápisem. Tohle přeci znám, znělo jí v hlavě pořád dokola, až jí to konečně došlo. WALL ST. Těch pár bílých písmen jí dalo odpověď na jednu z tisíce otázek.

    „Jsem v New Yorku,“ zašeptala.

     

  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,756
    Vida, to bude zajímavá kniha, dobře napsáno.

    Bacha, v prologu máš hrubé chyby - Únava, strach a smutek vymazali z její tváře úsměv, pod oči namalovali temné kruhy a na čelo vyryli vrásky. 

    Všude má být y.

    Tenhle způsob, kdy mám začátek, potom konec a asi tak tuším, co má být uprostřed, to já znám...wink

    Ještě maličkost, máš rozmyšlené téma které je natolik výživné, že unese celou knihu? Abys tu měla i nějakou akci a nebylo to příliš natahované a proto i upovídané. Zkus zaujmout svého čtenáře hned ze začátku, aby měl chuť číst dál. Ale jinak dobré, moc dobré.wink
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • kacenacekacenace Komentářů: 24
    Ale fuj! Už je to opravenéwink
    Jestli z toho bude aspoň novela ještě ukáže čas. Tak nějak na hrubo to vymyšlené mám. Chybí mi ale jeden zvrat v ději. Potřebuju vymyslet nějaké hodně velké nedorozumění. Uvěřitelný důvod, proč se dva zamilovaní lidé rozejdou, protože něco se zdá jinak, než to opravdu je. Nějakou intriku asi... jenže já to nikdy nepotřebovala, takže v tom neumím chodit laugh
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,756
    Neboj, dočkáš se, životní zkušenosti budou narůstat.wink Klidně můžeš zkusit nějakou intriku třetí osoby, needorozumění, kdy jeden byl někde jinde s někým jiným, něž měl být a ten druhý ho tam viděl.

    Já třeba před mnoha lety zažil, že ta dívka, co to se mnou táhla, se potajmu scházela se svým bývalým a já je jednou nachytal ve městě spolu.
    Ale určitě máš nějakou fantazii, to dáš.smile

    Hrubky se prostě dělají, z toho si nic nedělej, hlavně když jich není moc. Já kdysi dělal v tiskárně a podobné opravy a hledání chyb jsem měl v popisu práce, takže to je jakási profesionální deformace. To se třeba tisknul plakát na jakési sportovní utkání, všechno už bylo nastavené ve stroji a rozjíždělo se to, hrozně to spěchalo. A já šel okolo a všimnul si, že ze stroje leze plakát s obrovským nápisem ČZ Srakonice. To byl malér, všechno se muselo předělávat, přitom spousta lidí na to koukalo a nikdo si toho nevšiml. Dokonce byli trochu naštvaní i na mne, že jsem si toho všimnul...wink
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.