Pohádky - nepohádky

Salma BlancoSalma Blanco Komentářů: 211
upraveno 21. listopad 2013 v Povídky
Jak už jsem se tady zmínila, nějakým záhadným způsobem mi zmizela z flešky složka s veškerou mojí tvorbou. Poslední zálohu na CD mám 19.dubna, takže vše nové od té doby odešlo do počítačového nebe všech ztracených souborů (naštěstí jsem byla přes léto děsně líná, tak toho asi ani moc nebylo - sama nevím).

Kupodivu jsem dvě pohádky poslala komusi mejlem - což jinak nedělám, takže zůstaly zachovány ve virtuálním světě, odkud jsem je zase stáhla zpět a aby se situace neopakovala, tak vám je sem teď předkládám laughlaugh

Pohádka o dědečkovi a jeho sani

V jednom malém městečku, žil jednou jeden dědeček a babička. Žili si ve svém domečku už dlouhá léta, znali dobře jeden druhého a mohli si žít docela spokojeně. Děti už jim vyrostly a pustily se do světa, důchod byl pěkný, zdravíčko sloužilo a v domečku bylo dobře.

Ale kdyby.

To je právě to – kdyby. Kdyby babička pořád na dědečka jen nekřičela, nehubovala a nemračila se. Zkrátka, babička už byla taková. Pořád musela křičet, hubovat a mračit se na dědečka. Dělala to tak už od mládí, od chvíle, kdy si ji dědeček odvedl k oltáři. Protože babička k oltáři vůbec nechtěla, nechtěla ani dědečka, ani děti. Babička chtěla něco jiného, chtěla poznávat svět, chtěla poznávat lidi. Místo toho poznala dědečka. Dědeček byl tehdy pohledný chlapík a babička – tehdy také mladá slečna, se mu moc líbila. Proto dědeček, který tehdy ještě nebyl dědeček, dělal všechno možné, aby si mohl babičku, která tehdy také ještě nebyla babičkou, odvést k oltáři. A když se mu to konečně povedlo, myslel si, že teď budou oba šťastní a spokojení. Ale nebyli. Babička spustila svoji lamentaci a přestávala, jen když šla spát. Dědeček si říkal, že to snad babičku přejde, až se jim narodí první dítě. Ale nepřešlo ji to. Ani po prvním dítěti, ani po druhém, ani po třetím a po čtvrtém už vůbec ne. Pořád jen lamentovala a spílala dědečkovi a byla na něj moc ošklivá.

A tak utíkaly roky, dědeček pořád trpělivě čekal, až babička přestane lamentovat a hubovat mu a babička pořád nepřestávala a pořád dědečkovi jen spílala a lamentovala. A říkala mu moc ošklivá slova a moc ošklivé věci.

Dědeček jen vždycky smutně pokýval hlavou a říkal jí: „Mařenko, už nebruč.“

Ale Mařenka – babička pořád jen bručela, mračila se a byla na dědečka ošklivá.

A tak šel čas, roky utíkaly a v domečku se nic nezměnilo. Děti vyrostly, odstěhovaly se do svých domečků a babička s dědečkem zůstali sami. A babička pořád jen lamentovala a hubovala dědečkovi a říkala mu moc ošklivá slova.

Dědeček už z toho byl celý nešťastný, už si s babičkou nevěděl rady, ale protože ji měl pořád moc rád, vždycky jí odpustil a vždycky na ni byl hodný.

A jednoho rána, sluníčko zrovna krásně svítilo, dědeček byl už vzhůru, chystal snídani pro babičku, tak, jak to dělal celý život. Zrovna, když jí mazal chleba máslem a krájel jí ho tak, jak měla ráda, tak si povzdechl a posmutněl. Věděl, že babičce stejně radost neudělá, že babička na něj bude zase jenom křičet a říkat mu moc ošklivá slova. Ale stejně ji měl moc rád a tak si jen povzdechl a řekl si: „Mařenko moje, kéž by ses tak mohla změnit. To by se nám krásně žilo! Tolik moc bych si to přál.“

Jenomže dědeček netušil, že svoje přání řekl přesně, právě v kouzelnou chvilku, která přichází jednou za tisíc let! A jeho přání se splnilo!

Tak tak.

Jenomže ono to není jen tak, říct nějaké přání, to se musí panečku pořádně promyslet. Dědeček svoje přání řekl s upřímným srdcem, ale už neřekl, jak se má babička změnit. A protože babička pořád jen soptila a hubovala a prskala kolem sebe jedovaté věci, tak se změnila – v saň!

No vážně! V opravdovou jednohlavou saň s křídly.

Seděla na posteli, koulela očima a plivala kolem sebe oheň a síru.

Dědeček nesl babičce do postele chleba s máslem a kafe z melty, aby jí udělal radost a co nevidí! V posteli sedí saň, má na sobě babiččinu noční košili, na nose její brýle a koulí očima.

Jen co saň uviděla dědečka, zase spustila lamentaci babiččiným hlasem a zase dědečkovi začala říkat všechna ta ošklivá slova a vůbec mu nepoděkovala za to, že jí přinesl chleba s máslem a kafe z melty, nachystané tak, jak to měla ráda.

Zase soptila a hubovala a podle toho dědeček poznal, že to není opravdová saň, ale jeho babička Mařenka, kterou má pořád rád.

Babička-saň spolkla chleba, vyzunkla kafe z melty, potom zamávala křídly a frnkla otevřeným oknem ven. Dědeček ještě stihl zahlédnout, že babička-saň míří k lesu. Honem se oblékl, popadl batůžek, nacpal do něj babiččiny oblíbené šaty, balíček sušenek, tabletky na zažívání, na spaní a na tlak, láhev s bezovou šťávou a vyrazil za babičkou–saní k lesu.

Našel babičku-saň docela snadno. Seděla v lese na mýtince před velkou jeskyní, plivala kolem sebe oheň a síru, koulela strašlivě očima a vydávala opravdu obrovský řev.

Dědeček byl ale stejně moc rád, že babičku-saň našel. Usmál se na ni, jako by to nebyla vůbec saň, ale ta krásná mladá slečna, jako kdysi dávno, když ji uviděl poprvé, a přišel až k ní, pohladil ji po šupinách a pošeptal jí: „No tak, Mařenko, už toho soptění nech. Však bude dobře.“

Ale kdepak babička-saň! To bylo, jako přilít olej do ohně, vůbec ji dědečkova chlácholivá slova neuklidnila, vůbec jí neuklidnilo, že ji dědeček našel a přišel až za ní, vůbec nechtěla přestat soptit. A tak soptila a hubovala na dědečka ještě víc, byla na něj ošklivá a říkala taková slova, která se vůbec nedají opakovat.

Ale dědeček si z toho nic nedělal. Už si zvykl a měl rád babičku takovou, jaká byla. Spokojeně se usadil na pařez vedle babičky-saně, vybalil z batůžku bezovou šťávu a sušenky a nejdřív nabídl babičce-sani. Ta ještě chvíli soptila, bručela, ale protože jí ten let sem do lesa docela vyčerpal – přece jen už to byla babička, tak měla hlad a sušenky tak krásně voněly! Schlamstla je skoro všechny, ale dědečkovi to nevadilo. Měl babičku opravdu rád a chtěl, aby byla spokojená.

Tak se spolu usadili v jeskyni uprostřed lesa, dědeček se staral o babičku-saň, škrábal ji na zádech, kam si nedosáhla, vařil jí polévku z hub, co našel v lese, vyprávěl jí a byl moc rád, že jsou spolu. A nikdy ji neopustil, protože věděl, že babička-saň, by bez něj byla úplně ztracená.

A babička-saň? No, jak už to tak saně dělají – soptila, plivala kolem sebe oheň a síru, koulela očima a občas vztekle vřískala na celý les. Zkrátka – saň.

A jestli neumřeli, tak tam spolu žijí ještě dnes. No vážně! Viděla jsem je na vlastní oči. Že taky znáte nějakého dědečka, co má doma saň? No jéje! Takových je. Jen se pořádně podívejte.
The world needs more cowboys.

Komentáře

  • Salma BlancoSalma Blanco Komentářů: 211

    Pohádka o nešťastné úřednici

    Jednou, v jednom velkém městě, na jednom úřadě, seděla jedna úřednice. A ta úřednice byla moc a moc nešťastná. Byla nešťastná proto, že venku svítilo sluníčko, byla nešťastná, že pršelo a byla nešťastná, že je nešťastná. Prostě, ať se dělo, co se dělo, úřednice byla pořád nešťastná. Seděla za svým pracovním stolem, koukala do svého počítače, pracovala, vyplňovala papíry, vydávala potvrzení tak, jak už to úřednice dělají a byla moc a moc nešťastná.

    A nejenom v práci byla naše úřednice nešťastná, ona byla nešťastná i doma i venku na procházce s pejskem, i v kině, v divadle, na návštěvě u kamarádky, v lese i v parku. Smutně chodila, smutně se usmívala, smutně koukala. Smutná, nešťastná úřednice, kterou nic a nikdo nedokázali rozveselit.

    Jednou zase tak seděla v práci za svým stolem, koukala do počítače a právě vyplňovala nějaké velmi důležité formuláře a cítila se tam moc nešťastně, jako ještě nikdy dlouho předtím ne. Úplně nejvíc nešťastně a dokonce ještě víc, než nejvíc.

    Když už se zdálo, že nešťastná úřednice ze svého neštěstí už snad ani dýchat nemůže, něco se stalo. Ozvalo se slabounké ťukání na dveře. Nejdřív jen tak maličko – ťuk, ťuk, ťuk.

    Úřednice si dokonce myslela, že se jí to jenom zdálo a tak dál nešťastně vyplňovala důležité formuláře na svém počítači a přemýšlela nad tím, jak je moc a moc nešťastná.

    Ťuk, ťuk, ťuk – ozvalo se zase na dveře a tentokráte už hlasitěji. Nešťastná úřednice se skoro až polekala. Rychle vyskočila od stolu a pomyslela si – ach, to mi zase nesou další práci a další formuláře, abych je vyplnila, ach, já nešťastná!

    Nešťastně otevřela dveře a smutně se podívala ven. Ale co to? Venku vůbec nikdo nebyl. Jak to? Kdopak to ťukal, když tady teď nikdo není?

    Nešťastná úřednice se rozhlédla po chodbě před svou kanceláří, nejdřív se podívala na jednu stranu, potom na druhou stranu, ale pořád nikde nikoho neviděla.

    Nešťastně pokrčila rameny, zavřela dveře a zase se posadila ke svému počítači a zase vyplňovala důležité formuláře.

    Ťuk, ťuk, ťuk! Ozvalo se ještě víc hlasitě, až nešťastná úřednice poskočila leknutím na židličce. Ach, zase někdo ťuká! pomyslela si nešťastně a koukala na dveře, jestli se to ozve znova. A ano, ozvalo se to!

    ŤUK, ŤUK, ŤUK. Úplně nahlas!

    Úřednice vyskočila ze židle, že málem převrhla stůl i s počítačem a honem otevřela dveře.

    Ale co to? Za dveřmi zase nikdo nebyl. Nešťastná úřednice koukala na jednu stranu chodby, potom na druhou, dokonce se koukala i na strop i na podlahu, ale nikde nikdo. Chodba byla prázdná, strop byl prázdný a ani na zemi nikdo nebyl. Úřednice se dlouho koukala, ale nikde nikdo pořád neviděla. Nakonec si jen nešťastně povzdechla a pomalu za sebou zavřela dveře a zase se posadila k počítači.

    Asi jsem nemocná, pomyslela si, slyším ťukání a nikoho nevidím. Ach, já nešťastná. To už asi brzo umřu. A zase byla nešťastná tak, jako ještě nikdy v životě nebyla a smutná tak moc, jak také ještě nikdy v životě nebyla. Byla to ta nejnešťastnější a nejsmutnější úřednice, která kdy po světě chodila.

    ŤUK, ŤUK, ŤUK.

    Tentokráte se úřednice tak moc polekala, že vyskočila od počítače, shodila všechny papíry, co měla na stole, převrhla židli, na které seděla a rozlila si kafe, co měla postavené vedle počítače. Kafe vyšplíchlo na monitor, zateklo do klávesnice, kapalo ze stolu na koberec a na počítač, který stál vedle stolu na zemi a na všechny ty rozházené papíry.

    V počítači to začalo jiskřit a prskat a všelijak divně rachotit, monitor začal blikat a obraz se na něm kroutil a vlnil, formuláře se ztrácely a mazaly, až to nakonec všechno krásně zajiskřilo, zaprskalo, křuplo, luplo a zhasnulo. A bylo ticho. Ventilátory počítače se dotočily, harddisk zkolaboval, monitor potemněl.

    Nešťastná úřednice stála uprostřed své kanceláře, držela se oběma rukama za hlavu a vyděšenýma očima nešťastně sledovala tu pohromu.

    Ach, teď už nic nenapíšu, už nevyplním žádný formulář, už nestihnu důležité termíny. Ach, já nešťastná!

    A najednou se zase úplně slabounce ozvalo – ťuk, ťuk, ťuk.

    Úplně nejvíc nešťastná úřednice pomalounku otevřela dveře a vykoukla ven. A uviděla, že za dveřmi stojí osůbka, malinká, drobounká, skoro průhledná, zkrátka víla.

    Nešťastná úřednice ještě nikdy v životě vílu neviděla. To víte, víly se nenechávají jen tak vidět, jsou tak slabounké a lehounké, že kdyby se ukazovaly každému člověku, neměly by vůbec žádný klid a brzo by je lidi úplně umořili. Proto se víly jen tak každému neukazují.

    Ale naší nešťastné úřednici se víla ukázala. Stála na chodbě, trochu rozpačitě se usmívala a rukama si žmoulala lem sukýnky.

    Kdo jsi? zeptala se konečně naše nešťastná úřednice.

    Jsem víla, odpověděla víla a pořád se pěkně, ale tak trochu rozpačitě usmívala.

    A co tady děláš? ptala se dál úřednice.

    Přišla jsem pro tebe, řekla víla, jako by to bylo úplně normální, že víly chodí za nešťastnými úřednicemi. A pokračovala: Musíš jít se mnou, protože se nemá kdo starat o moje květinky a já už to sama nezvládnu. Vybrala jsem si tě, protože vím, že máš květinky ráda a že jsi dobrý člověk. A dobrý člověk a květinová víla patří k sobě. Tak to je.

    Úřednice překvapeně koukala a pořád se nemohla vzpamatovat z toho, co se stalo a z toho, že vidí vílu a z toho, co jí ta víla říká. To víte, to se vám nestane každý den, že úplně zničíte pracovní počítač a přijde za vámi víla. To není jen tak. To už člověka hodně moc překvapí. Naše nešťastná úřednice také hodně moc překvapená byla a dokonce na chvíli i zapomněla na to, že je vlastně úplně nejvíc nešťastná. Koukala na vílu, víla koukala na ni a pomaličku se začala usmívat. Nejdřív jenom tak trošičku, jen malounko, ale potom už se usmívala víc a víc a víla se také usmívala a tak se na sebe pěkně usmívaly. Potom se vzaly za ruce a vyšly spolu ven z budovy a šly a šly, až došly do velkého zahradnictví na kraji města a víla ukázala úřednici, kde bydlí a kde jsou její květiny a úřednice si hned svlékla úřednické šaty a oblékla si zahradnické šaty, vzala do ruky konev s vodou a motyčku na plevel a s vílou se spolu spustily do práce. Zalévaly, okopávaly, víla úřednici ukazovala, která květinka co potřebuje a moc pěkně se jim spolu pracovalo. Večer se úřednice ubytovala v zahradnickém domečku, aby ani v noci nemusela od květin a od květinové víly odcházet. Už si ani nevzpomněla na svoji kancelář, na svůj počítač a strašně moc důležité formuláře. A představte si, dokonce i zapomněla na to, že je strašně moc nešťastná! Protože už nešťastná nebyla. Najednou byla úplně nejvíc šťastná. Protože dělal to, co ji bavilo a co měla ráda.

    A tak se díky květinové víle z jedné nešťastné úřednice stala šťastná zahradnice.






    The world needs more cowboys.
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
      Salmo, ty bys měla vydat pohádkovou knížku. No vážně. Babička - saň? Až se přestanu chechtat, napíšu něco delšího laugh
  • LucieLucie Komentářů: 421
    Od té doby, co jsem slyšela v Krkonoších tvou první pohádku, jsem vždycky nadšená, když dostanu nášup. Takže prostě a jednoduše - skvělý... Díky moc laugh


  • lulalula Komentářů: 99
    oba palečky hezky nahoru… já prostě zbožňuju pohádky. Hlavně takhle před Vánocemi… díky

    A ze všeho nejvíc se mi líbilo: „nakonec všechno krásně zajiskřilo, zaprskalo, křuplo, luplo a zhasnulo“ laugh
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,752
    Tedy, Salmo, ty se objevíš jednou za čas a vždycky s nějakou bombou.wink Skvělá pohádka, to je tvoje parketa. Nejsi ty převtělení Boženy Němcové?wink
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • Salma BlancoSalma Blanco Komentářů: 211
    Ach! embarassed Tolik chvály! Nepřeháněj to, Jerry, abych nezpychla.smile Ale děkuji všem za povzbuzení. Možná za to dostanete pohádkový nášup. Když jsou ty Vánoce. wink




    The world needs more cowboys.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,752
    Ale Salmo, asi už mne trochu znáš a víš, že nepřeháním, kritizuju a chválím, podle toho, jak se mi to líbí. A tohle se mi líbí moc.

    Totiž, když jsem si tvoji pohádku přečetl znovu, nějak mne napadlo, že to je opravdu i styl Karla Čapka a jeho třeba Pošťácké pohádky. Samozřejmě, nemyslím, že bys nějak opisovala, ale tu poetiku máte podobnou. Myslím si, že tohle opravdu umíš.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • Salma BlancoSalma Blanco Komentářů: 211
    Děkuji, Jerry, cením si toho.
    The world needs more cowboys.
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.