Joe a Betsy

jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,675
upraveno 30. říjen 2013 v Povídky
Tak jsem zase zabrousil do tajemna a trochu upravil jedno staré dílko...

Joe a Betsy

 

Tak podrobně, jako vám, jsem o tom snad ještě nikdy nikomu nevyprávěla. Taky proto, že už by mi to neuvěřil ani ten nejromantičtější posluchač a hlavně proto, že od té podivné příhody už uběhlo pět let. Mému synovi je skoro jedenáct a na nic z toho si už asi příliš nepamatuje. Farlandův dům se stal naším spokojeným domovem a šerif McFlaherty už je skoro rok mrtvý, po nějaké rvačce v Alexandrii, kde se náhodou objevil z titulu své funkce.

Začalo to tím, jak obvykle leccos končí. Rozvod u federálního soudce proběhl rychle hlavně proto, že můj manžel měl zájem co nejrychleji v našem domě začít s určitými stavebními úpravami a já mu překážela v rozletu jeho podnikatelské aktivity.

Toho všeho, co mi patřilo a co jsem si chtěla odnést, zase nebylo tak moc. Sotva na jedno osobní auto a to ještě zbylo dost místa i pro mého syna, který zrovna nedávno oslavil páté narozeniny. Bral to všechno jako jedno veliké dobrodružství a já ho při tom raději nechala.

Můj Chevrolet ročník 1959, který jsem koupila za téměř poslední peníze, se opravdu překonával. Prodavač ojetých vozů u jedné z benzínových čerpadel se dušoval, že tu moji plánovanou trasu určitě dojede v klidu a pořádku.

S hodně naloženým vozem jsem si samozřejmě nemohla plánovat, že do Louisiany, kde jsem prožila krásné dětství, dojedu příliš rychle. Ale nakonec, neměla jsem kam spěchat.

Můj syn snášel tu dlouhou cestu na jihozápad nad očekávání dobře. Na první noc jsme zastavili u malého motelu těsně u dálnice kdesi v Kentucky. Během druhého dne jsme projeli další dva státy jihu Ameriky. Můj syn v autě únavou usnul a já se radila s příšerně ospalým recepčním v motelu U modrého kraba nad mapou.

„Podívejte se, paní, teď jste tady,“ ukázal mi zahnutým prstem na bod, asi dvacet mil od města Greenwood.

„Když brzy ráno vyjedete, přejedete Mississippi okolo poledne. Pak už budete v Louisianě. Ale řekněte mi, co tam hledáte za štěstí,“ usmíval se a jen jeho bílé zuby mu svítily z černého obličeje.

„Ale, vracím se zpátky, já odtud pocházím. Bydleli jsme u Alexandrie, tak snad někde tam…“

„Alexandrie,“ vykřikl recepční z radosti, že se mu podařilo najít ji na mapě. „Tam to trochu znám. Dojedete k ní úplně v klidu do zítřejšího večera a nemusíte ani moc spěchat.“

Poděkovala jsem. Už jsem na tom nebyla s nervy zrovna nejlíp a nepřidalo mi, že jsem mířila do hodně nejisté budoucnosti.

Nazítří jsme opravdu před polednem překročili hranice státu Louisiana. Tam jsem pomalu začala věřit, že se mi můj plán podaří. S mým synem jsme se rozhodli oslavit přejezd Mississippi dobrým obědem.

Slunce na západě už začalo pomalu rudnout. Podle orientačních tabulí mi do Alexandrie zbývalo necelých dvacet mil.

„Mami, mne moc bolí břicho,“ ozval se můj syn ze zadního sedadla.

„Tak vidíš, neměl sis na ten hamburger dávat ještě zmrzlinu,“ odpověděla jsem mu vesele. „Brzo už tam budeme, tam si odpočineš.“ Otočila jsem se na něj od volantu a úsměv mi ztuhnul na rtech. Můj syn měl hodně nezdravou našedlou barvu a obličej měl přímo posetý kapkami potu.

Zastavila jsem u okraje asfaltového pruhu. Zdálo se mi, že se mu udělalo zle z té dlouhé cesty a dlouhotrvajícího stresu.

„Tak si na chvíli lehni na sedadlo, uvidíš, uleví se ti.“

Vystoupila jsem. Byla to hodně opuštěná silnice, táhnoucí se jako přímka mezi zlátnoucími lány pšenice, takže bylo vidět hodně daleko. Ale nikde nikdo. Obešla jsem naše auto a najednou mne zarazilo vlhké kolečko mezi předními koly. Další a další kapky padaly v pravidelných intervalech na rozpálený asfalt. Prodavač tam nahoře ve Vermontu pravdu neměl, auto nevydrželo.

Přepadl mne opravdu intenzivní pocit naprosté bezmocnosti. Pomalu se blížil večer a já s nemocným synem a nepojízdným autem jsem uprostřed liduprázdné krajiny.

Rozhlédla jsem se okolo ještě jednou. Opravdu nikde žádná stopa po civilizaci. Ale nedaleko od mého stojícího vozu byl malý kamenný můstek. Rozeběhla jsem se tam s nadějí, že tam objevím vodu, kterou bych mohla dolít do chladiče a nějak se dostat do civilizace. Ale deset stop pode mnou bylo jen vyschlé koryto a vody tu musela téci hodně dávno.

Vrátila jsem se zpět k autu a otevřela přední kapotu. Vyvalil se odtud oblak páry: Tak takhle vypadá definitivní konec. Sáhla jsem rukou dovnitř a podařilo se mi popálit si ruku o rozžhavený kryt motoru. To na mne bylo definitivně moc a slzy už se mi nepodařilo zadržet.

A najednou jsem uslyšela zvuk. Zvuk přijíždějícího automobilu a pro mne ten nejkrásnější v celém vesmíru.

Byla to jedna z těch předválečných hranatých fordek, které jezdí spolehlivě až do dnešních dní. Musel jsem ji asi v dálce přehlédnout. Zastavila u mne.

Za volantem seděl starší pán, oblečený ve vyrudlém tričku a tmavošedých pracovních kalhotách. Na hlavě měl už notně vysloužilý slamák a z tváře, zarostlé šedivými vousy na mne hleděly dvě mírné, nebesky modré oči.

Paní vedle něj, to byla jedna z těch typických, dobrosrdečných hospodyněk z jihu Spojených států. Menší, kulatá v tmavých šatech s bílou zástěrou a s uhlazenými šedivými vlasy.

„Copak, děvče, máš nějaké problémy?“zeptal se mne ten muž s lehkým úsměvem na tváři. Se slzami v očích jsem jim vyprávěla celý svůj příběh a popsala svou dlouhou třídenní cestu.

„Neboj se, děvče, něco s tím uděláme, tady Joe se v autech vyzná jako nikdo v okolí,“ ukázala paní na svého společníka.

„Jo a tady Betsy, ta zase byla ta nejlepší ošetřovatelka, snad lepší než kdejaký doktor,“ usmál se zase ten pán. Svižně vystoupil ze svého vozu, zvednul kapotu mého Chevroletu a začal si slabounce pohvizdovat. Paní Betsy zatím otevřela zadní dveře auta, kde na sedadle ztěžka oddychoval můj syn.

„Pověz mi, chlapče, kde tě to bolí nejvíc?“ Můj syn ukázal na pravou stranu břicha.

„To vypadá na slepé střevo,“konstatovala si pro sebe a položila mu levou ruku na čelo a pravou na místo, které jí ukázal. Přitom si začala broukat pro sebe nějakou starou melodii, poznala jsem v ní jednu z ukolébavek, které znala i moje matka. Můj syn se začal pomalu uklidňovat, do tváře se mu začala trochu vracet barva a usínal.

Od otevřené kapoty se zatím ozývalo vítězné pohvizdování Roll Out The Barrell. Netrvalo to ani čtvrthodinu, motor mého vozu zase spokojeně brumlal a můj syn klidně oddychoval na zadním sedadle.

Oba se na mne spokojeně usmívali. Joe si zapaloval dýmku.

„ Ani nevím, jak se vám mám za všechno odvděčit,“ vyhrkla jsem. Oba jako na povel mávli rukou.

„Přece si musíme pomáhat. Třeba nám to někdy zase vrátíš. A co máš, děvče, vlastně dál v plánu?“

Svěřila jsem se jim. Že bych se tady někde ráda usadila, protože pocházím ze zdejšího kraje. A pak si najmout nějaký malý domek, najít si práci a začít docela znovu.

Oba se po sobě spokojeně podívali. Joe si vyndal dýmku z úst, což, jak jsem si už všimla, znamenalo, že se chystá k něčemu zásadnímu.

„Tak si myslím, že pro tebe budeme mít dobrý tip. Odtud, směrem na Alexandrii pojdeš asi tři míle. Pak zabočíš doprava. Přijedeš do městečka, jmenuje se Diamond. Budeš se shánět po šerifovi jménem McFlaherty. Ten tě zavede k doktoru Bensonovi, který tam provozuje malou nemocnici. Můžeš mu svěřit svého syna, postará se o něj dobře. A v Diamondu je jeden malý domek, určitě by ti ho pronajali. Zajdi si za soudcem, Stevenem Brendanem a ptej se na Farlandův dům. A nějakou práci tam určitě taky najdeš,“ skončil Joe a Betsy souhlasně přikyvovala.

Zaplavila mne vlna úlevy.

„Jste na mne oba tak moc hodní a já už nemám nic, co bych vám za to dala…“ Oba se na mne smáli jak staří známí.

„Víš, taky jsme měli dceru,“začala Betsy, pohladila mne po tváři a já zahlédla, jak jí Joe stisknul ruku.

„Mami,“ozvalo se od auta. Můj syn už vypadal mnohem líp.

„Dej jim tohle,“ a v natažené ruce měl svoji nejoblíbenější zelenočečvenožlutou duhovou kuličku, kterou kdysi vyhrál v urputném souboji nad Jimmym Greenem ze sousedství. Od té doby ji považoval za svůj největší poklad.

Oba, Betsy i Joe byli viditelně naměkko.

„Třeba se ještě někdy uvidíme,“řekla jsem. Usmáli se.

„Promiň, ale už musíme jet.“ Podali mi oba ruce, nasedli do své černé hranaté fordky, zamávali a vyjeli.  Zavřela jsem kapotu a najednou mne napadlo, že jedou na opačnou stranu, tedy od Alexandrie a že tím směrem skoro padesát mil není žádný dům. Chtěla jsem se jich ještě zeptat, odkud vlastně jsou, ale ať jsem se rozhlížela, jak chtěla, fordka nikde. Jen prázdná černá asfaltová silnice a zapadající slunce.

Do Diamondu jsem dojela v pořádku a bez problémů. Bylo to opravdu sympatické městečko, rozložené v mírném svahu uprostřed zeleně a klidu. Šerifovu úřadovnu jsem našla rychle. Byla na hlavní a vlastně skoro jediné místní ulici.

Šerif McFlaherty nezapřel svými nazrzlými vlasy své irské předky, ale jinak to byl sympatický muž v nejlepších letech s atletickou postavou a rukama těžce pracujícího farmáře. Přijal mne docela vlídně, asi tu byl stále takový klid, že uvítal trochu vzruchu.

„Samozřejmě, všechno jsem zařídil. Vašeho syna si za chvíli vyzvedne doktor Benson a nechá si ho do rána u sebe v nemocnici. Na váš vůz se podívá Harry, to je místní automechanik, který si někdy říká majitel autoopravny. Sice je občas trochu líný, ale já už ho popoženu. Pořádně vám to auto prohlédne, na to se můžete spolehnout. A o vás se postaráme my sami. Moje manželka vás zve na večeři a přespat můžete nahoře v podkroví, má tam pokoj můj syn. Jenže ten se zrovna teď plaví na letadlové lodi Indpendence někde v Indickém oceánu, tak to dnes asi opravdu nepřijde. Zítra spolu obstaráme další.“

To všechno mi šerif McFlaherty řekl poté, když mne nechal asi pět minut čekat v přijímacím salónku jejich domku.

„Ale, to přece od vás nemůžu chtít…“ začala jsem protestovat. Mávnul rukou.

„Už je to všechno domluveno. Taky mne zajímá to vaše cestování, a hlavně vaše setkání kousek od Diamondu.“

Opravdu se všechno stalo tak, jak šerif řekl. Nejdřív přijel doktor Benson v malé dodávce, která mu zároveň asi sloužila pro převoz pacientů. Za chvíli potom se přihrnul Harry, hubený výrostek v neuvěřitelně špinavých džínsech se slovy, že si jde pro „ten nemocnej auťák“. Dostal hrozně vynadáno od paní McFlahertyové, takže se styděl skoro do tmavočervena. Nakonec mu vnutila nějaký obrovský pytel, aby „tady slečně svejma hnusnýma gatěma nezaneřádil celý auto.“

Večeře byla skvělá a já snědla až neuvěřitelné množství dušeného hovězího s fazolkami a salátem.

„Spokojená,“ usmíval se šerif a ani nečekal odpověď, protože to na mně muselo být vidět na první pohled.

„A teď můžete vypravovat,“ pobídnul mne. To už jsme seděli na terase a šero se pomalu měnilo v tmu. Začala jsem svoje vyprávění, pěkně od začátku a podrobně. Protože, pokud jsem tu chtěla zůstat, měl šerif právo i povinnost, vědět, kdo jsem.

Nic jsem nevynechala. Všimla jsem si, jak McFlaherty ztuhnul, když jsem mluvila o tom, že mi Joe a Betsy nabídli nastěhovat se do Farlandova domu.

Skončila jsem. Šerif i jeho žena seděli nepohnutě.

„Víte, mladá paní, to, co jste nám tu teď vyprávěla je určitě pravda, ale tak trochu podivná. Ne pro vás, ale pro nás, obyvatele Diamondu.

Ten dům je samozřejmě volný, jestli se vám tam bude líbit, může být váš. Víte, místní se tam trochu bojí, tak bude dobře, když bude zase obydlený. Klíče a příslušné listiny má u sebe soudce Brendan. Zítra za ním spolu dojdeme a také si budete moci ten dům prohlédnout. Ještě vám ale budu muset něco vysvětlit, ale do zítřka je času dost. Zatím se budete moci pořádně vyspat, je to na vás vidět, že to zatraceně moc potřebujete.“ Vděčně jsem přijala.

Pokoj šerifova syna byl příjemně zařízený y laděný do veselých barevných tónů. Jenže tu noc bych se snad vyspala i v garáži na zemi. Byla jsem hodně unavená a moje nervy si viditelně žádaly o klid.

Probudilo mne neodbytné klepání na dveře. Do pokoje proudilo sluneční světlo otevřeným širokým oknem a zvenčí bylo slyšet, jak se probouzí ranní městečko.

„Snídani jsem vám už připravila a taky tady máte návštěvu!“ To byl hlas paní McFlahertyové. Podívala jsem se na hodiny na stěně. Ukazovaly půl devátou, Spala jsem tedy pěkně dlouho.

„Hned budu hotová!“

Když jsem přišla dolů do jídelny v přízemí, seděl u velikého tmavého kulatého stolu kromě šerifa a jeho manželky také dlouhý hubený a přísně se tvářící muž s prošedivělými vlasy, oblečený v černém obleku. Měl před sebou notně ošoupanou tmavou aktovku a kolem sebe svazky papírů. Byl mi představen jako soudce Brendan a hned mne na něm zaujalo, že jeho přísné vzezření se docela změnilo, když se usmál.

„Víte,“ začal šerif McFlaherty. „Ten váš včerejší příjezd je pro nás čím dál tím záhadnější. Musím vám to vysvětlit,“ odmítavým gestem zarazil moje protesty.

„Takže. Hned ráno telefonoval doktor Benson. Vašeho syna podrobně prohlédnul a udělal všechny testy, jakých byl schopen. Teď je z toho celý zmatený. Váš syn totiž operaci slepého střeva, které bylo příčinou jeho stavu, už prodělal. Podle odhadu z jizvy, která mu zůstala, tak přede dvěma lety. Takže i když některé příznaky snad vypadaly jako akutní zánět, není to tak…“

„Počkejte, já jsem jeho matka a vím naprosto přesně, že můj syn žádnou operaci a to ani slepého střeva, neabsolvoval.“ Začalo mi to připadat jako nějaký divně šílený sen. Šerif pokrčil rameny.

„Nevím. Ale fakt je, že váš syn je v současné době naprosto zdráv. Doktor Benson ještě dělá nějaké krevní testy na žloutenku a do oběda vám ho s největší pravděpodobností přiveze zpět.

Kromě toho tady máte zpátky váš vůz. Harry ho přivezl asi před půlhodinou a chvíli mohutně láteřil, než ho má žena trochu usadila. Docela měl asi i důvod, protože tvrdí, že ten Chevrolet je v úplném pořádku a bez závady, dokonce ho projel pár mil. Říkal, že nechápe, jak jste mohla mít problémy s chladičem, protože je úplně nový a motor má najeto tak maximálně tisíc mil. Huhlal tady, že neví, co byste na něm chtěla opravovat.“

Tak to byla už i pro mne velká záhada. Co se to vlastně okolo mne děje?

„Jenže to pořád ještě není všechno,“pokračoval McFlaherty. „ To nejlepší jsem si nechal na konec a proto jsem požádal tady soudce Brendana, aby se hned ráno obtěžoval přijít.“

„Týká se to Farlandova domu?“ polekala jsem se dalších komplikací.,

„Ano a ne,“ozval se soudce a trochu se usmál. Měl zajímavý, příjemný hlas a bylo zřetelné, že je zvyklý mluvit před větším shromážděním.

„Podívejte se na tuhle fotografii.“ Z té ošoupané aktovky zarámovaný, už trochu zažloutlý snímek. Poznala jsem tu dvojici hned.

„Samozřejmě, znám je. To je přece Joe a Betsy, ti, co mi pomohli včera na té opuštěné silnici…“ Byli to oni. Joe ve svém slamáčku s dýmkou v ústech a Betsy s perfektně uhlazenými vlasy. Soudce se šerifem se po sobě podívali. Pak si McFlaherty zhluboka povzdechnul.

„Teď už opravdu nevím, co si o tom mám myslet. Kruci, přece…“ Soudce Brendan ho přerušil.

„Na té fotografii jsou opravdu Joe a Betsy, příjmením Farlandovi.“

Odmítavě jsem zavrtěla hlavou.

„Počkejte, to se mi nějak nezdá. Oni mi tedy nabízeli svůj vlastní dům? Proč mne tam tedy rovnou nezavedli…“

Soudce mávnul rukou.

„Protože už jsou oba skoro rok mrtví.“ Nejdřív mi ani nedošlo, co vlastně slyším. Vytřeštila jsem oči.

„Jak můžou být rok mrtví, když jsem se s nimi včera setkala a normálně s nimi mluvila?“ Soudce pokrčil rameny.

„Věc je ale ještě trochu víc zvláštní a složitější. Oba, Betsy a Joe Farlandovi se zabili loni, přesně čtrnáctého září ve své fordce. Stalo se to právě tam, kde, jak říkáte, jste měla poruchu. Joe tenkrát nějak pozdě zareagoval a porazil malou Caroline Braightwaitovou, která šla se svou matkou po silnici z procházky po okolí. Strhnul pak řízení doprava a oba i s autem se zřítili z můstku do vyschlého koryta potoka. Byli mrtví dřív, než se k nim dostala pomoc. Matka malé Caroline se z toho neštěstí trochu pomátla na rozumu. Dlouho tvrdila, že ještě tam, na silnici u zničeného auta je oba proklela. Pak prohlašovala, že s Farlandovými často v noci mluví a oba ji žádají o odpuštění. Od té doby se začalo tvrdit, že v opuštěném Farlandově domě straší. V noci se tam prý svítilo, jsou slyšet zvuky otvíraných okenic a dveří. Pravda je, že v noci bych se tam asi i já necítil moc dobře. Asi začátkem letošního roku Carolinina matka rozhlásila, že jen tehdy budou mít Farlandovi klid, až dostanou nějaký dárek od cizího neznámého dítěte.“
Něco mi blesklo hlavou.

„Kulička! Duhová kulička, kterou dal můj syn Betsy Farlandové!“
Soudce Brendan zamyšleně pokýval hlavou. „To by mohlo být ono. V každém případě ten dům můžete od města dostat bez problémů, už proto, že se tam všichni místní bojí.“

„A prý měli Farlandovi dceru, vzpomněla jsem si ještě na jednu věc.

„Takže i tohle víte,“ podíval se na mne McFlaherty. „Farlandovi byli starousedlíci a já jsem je znal snad od narození. Vím, že chtěli mít děti, ale dlouho se jim to přání nesplnilo. Až někdy v době, když táhlo Joeovi na čtyřicátý rok, se jim narodila dcera. Dožila se jen šesti dní, narodila se s nevyvinutými plícemi. A bylo to zvláštní, tenkrát, když se Betsy vrátila z nemocnice, říkala, že se se svojí dcerou zase setká…“

Soudce Brendan se chvíli přehraboval svazkem papírů, které před ním ležely na stole.

„Můžete mi říci, kolik je vám let?“

„Samozřejmě, dvacet šest.“

„A přesné datum narození?“

„Osmnáctého října…“ přímo jsem sledovala, jak soudci mizí krev z tváří. Šerif vstal, obešel stůl a podíval se do papírů na stole. Když zvedl hlavu, vypadal podobně vyděšeně.

„Můžete mi ještě říci, jaké je vaše křestní jméno?“ řekl cizím, jakoby příliš unaveným hlasem.

Patricie, ale od dětství mi říkali Jane, nevím proč, ale zvykla jsem si na to jméno…“

„Dcera, která se narodila Farlandovým osmnáctého října před šestadvaceti lety se totiž jmenovala Jane…“ zašeptal soudce.

A tak jsme se s mým synem stali obyvateli diamidu. V domě, který se nám zalíbil na první pohled už nebyla žádné podivné a děsivé věci. Jen tu první noc. Probudil mne slabý závan studeného vzduchu a hned za ním druhý. Pohnuly záclonou u otevřeného okna a pak byl zase klid. Mimoděk jsem zamávala. Věděla jsem svoje.

Od té doby se můj život změnil, změnil k lepšímu. Získala jsem dobré místo v jedné z místních firem. Obyvatelé Diamondu mne přijali vlídně, protože se můj příběh rychle roznesl.

Pravidelně, alespoň jednou týdně jsem se se svým synem zastavila s kytičkou na místním hřbitově u hrobu manželů Farlandových, kteří mi přes hranice věčnosti podali pomocnou ruku…



  
Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
Flaubert
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.