Bytosti z průhledných krabiček

lulalula Komentářů: 99
upraveno 11. říjen 2013 v Dlouhodobé projekty
Tohle je jeden z mých bláznivých nápadů. Cinknul mi do hlavy jako oříšky Šafáře v pohádce o Popelce. Než se však odhodlám dopsat mu i vytoužený konec, zeptám se na váš názor. laugh



Nevím vlastně ani kde začít. Kde začít svůj příběh? Ale ne, už vím. Někde tam, přesně na začátku. Každý příběh by se měl začít vyprávět pěkně od začátku. Vynechám dětské báchorky typu: Bylo, nebylo a začnu rovnou tady.

První, na co si vzpomínám, ze svého dlouhého života, byl pocit bytí. Je to zvláštní, existovat. A ještě zvláštnější je si svoji existenci uvědomovat. Nic jsem necítila, nic neslyšela a už vůbec nic jsem neviděla. Všechny tyhle smysly mi pořád chyběly. Stejně jako mi chybělo. Tehdy jsem netušila, co to bylo. Měla jsem jenom příšerné nutkání a stesk po něčem, co jsem neznala. Je to jako ztratit něco důležité a zapomenout, co to bylo.

Svět se najednou začal otáčet a bortit. Něco, nebo někdo mě začal tlačit do malého úzkého prostoru. Co se to děje? Neměla jsem nejmenší tušení. Mohutná síla mě tlačila do malého prostoru, který mi formoval tělo. Mé tělo. Tehdy jsem si uvědomila, že ho mám mít. Žádná neforemná hmota, nemám být. Mám mít své tělo. Mám mít svůj tvar. Všechno kolem mě příšerně tlačilo. Měla jsem pocit, že to už dál nevydržím. Byla to celá věčnost, než něco opět prostor otevřelo. Mé tělo se však už nerozteklo zpátky. Drželo si svůj tvar, který mu dala forma, do které mě někdo silou natlačil.  

Tehdy jsem začala cítit. K mému nezvykle nabytému pocitu existence, samotného bytí, se přidal cit. Mé tělo dostalo svůj tvar. Netušila jsem jaký je. Pořád jsem neviděla. Nemohla jsem hýbat žádnou částí svého těla. Žádný z mých údů, mě neposlouchal. Uvědomovala jsem si, že tam někde je, ale neposlouchal mě.

Něco mě sevřelo kolem pasu. Já mám pas, uvědomila jsem si náhle. Sila mě přenesla z původního místa na nějaké jiné. Mé tělo ovíval jemný teplý vánek. Byla jsem tam, stála jsem tam dlouhou dobu, která daleko přesahovala tu, kterou jsem strávila v tom malém uzavřeném prostou. Má to tak být? Přemýšlela jsem. Je tohle všechno co cítím, správné?

Mé tělo zatvrdlo a pak jej někdo opět vzal mezi teplé prsty. Oprava, teď to nebyly prsty. Byly to drobné kleštičky, které mě držely za můj milý pas. Tak jsem byla ráda, že ho mám. Najednou jsem měla děsnou chuť se smát. Smích, netušila jsem, že něco také existuje. Do té doby, než mě někdo začal šimrat na hlavě. Něco ni natíral na hlavu, něco lepkavé a mokré. Zvláštní pocit.

Ovanul mě teplý dech. Někdo na mě dýchl, uvědomila jsem si. A od té doby jsem si ten dech uvědomovala až do konce. Někdo na mě dýchal. Proč já nedýchám? Nepotřebuju dýchat, když on ano? A kdo je vlastně on? Něco mě dloublo do oka a já náhle spatřila. Spatřila jsem svět kolem sebe. Začala jsem vidět. Jenom na jedno oko, zatím. Oslepující záře přicházející z neznámého zdroje nade mnou mě zcela oslepovala.

Když jsem si konečně přivykla na to palčivé světlo, člověk, tak se jeho druh jmenuje. Člověk mě dloubl do druhého oka. A ono ožilo. Dloubl mě do oka dřevěnou paličkou, na konci které byly jemné štětinky, to ony mě šimraly. Štětec, tak se ten nástroj jmenuje. Dnes už to vím. Dnes už toho vím o moc víc, než tehdy. V ten den, kdy jsem začala existovat.

Ten moc hodný člověk, který mi daroval zrak, pokračoval. Vzal si druhý štětec a nanesl mi na tvář tělovou barvu. Pošimral mě štětcem kolem nosu a já začala cítit. Najednou jsem si uvědomila, že mám tvář a mám také nos. Nos, přes který jsem ucítila různé vůně a pachy. Dlouhou dobu jsem cítila jenom pach barvy, kterou mi obtáhl obličej. Ten ale časem vyprchal a nahradily ho vůně, které jsem nikdy necítila. Byly tak svěží a nové. Jako všechno.

Sledovala jsem upřeně mladého muže, který se na mě soustředěně díval přes okrouhlé brýle. Ze rtů mu trčel kousek jazyku, jak byl soustředěný. Opět mě začal šimrat malým štětečkem kolem uší. Já mám uši, došlo mi náhle. Když jsem začala slyšet. Nejdřív jenom na pravé a pak i na levé, když mi obarvil i to. Zvuk tak děsně ohlušující. Měla jsem ho rázem plnou hlavu. Hovor lidí kolem nás, ohlušující hudba a hluk strojů.

Byla to neuvěřitelná kakofonie a já se rázem nedokázala soustředit na své bytí. Snažila jsem se pořád sledovat člověka, který mi štětcem vdechoval život. Tak zvláště to zní. Ten člověk mě šimral ještě nějakou dobu. Maloval mi ruce a tělo pestrými barvami. Pak mě odložil na tác a já spatřila, že na něm nestojím sama. Byla jsem odložená na malém kovovém stojánku a vedle mě byly další dvě postavy. Postava muže sedícího na obdobném stojánku a postava staré ženy ohnuté pod tíhou krosny. Opírala se o dřevěnou hůl a vypadala vyčerpaně.

Chtěla jsem na ně promluvit. Seznámit se. Ten člověk, který mě maloval, mluvil. Otevíral ústa, ze kterých vycházela slova. Byla podobná těm, které jsem slyšela ve své hlavě. Proč ale moje rty nemluví? Nehýbou se. Byly jako z kamene. Stejně jako moje ruce.

K člověku, který mě maloval, přistoupila mladá žena. Objali se a jejich rty se spojily. Teď už to můžu s klidným svědomím pojmenovat. Tehdy jsem nevěděla, co to znamená, někoho políbit. Teď už to vím. Mladá žena se skrčila, aby si mě mohla líp prohlédnout. Usmívala se na mě a opěvovala moji krásu. Byla jsem krásná. I to už teď vím, co znamená. Stejně jak vím, že krása je pomíjivá a prchavá. Nikdo není krásný věčně. Nikdo ani já.

Dívala jsem se kolem sebe, jak mi to jen můj nehybný krk a hlava dovolily. Ani očima jsem nemohla hnout. Byla jsem v nevelké místnosti, ve které se nacházelo pět stolů stejných, jako byl ten, na kterém jsem stála. Byly plné malých postaviček lidí a zvířat, které jsem tehdy neznala. Některé byly pořád bez barev mdlé šedivě bez života. Ty zbylé, které už byly namalované různými barvami, však také neprojevovaly zájem se mnou komunikovat.  Já jsem také zůstala jenom při té touze vyjádřit svoji radost ze své existence, ze svých nově nabytých smyslů.

Lidé, kteří seděli za svými stoly, se pomalu sbírali k odchodu. To nás tady jen tak nechají? Přepadla mě panika a šílený strach ze samoty. Pořád mi něco chybělo, něco co je mojí součástí. Jako ryba na suchu. Přesně tak jsem se cítila.

Ta první noc byla příšerná. Cítila jsem se tak sama. Chtěla jsem plakat, ale nešlo to. Nemohla jsem se ukrýt, dokonce si ani sednout. Celou noc jsem se strachovala o svoji existenci. Bála jsem se usnout, protože jsem se bála, že se už nevzbudím. Nakonec mě únava přemohla a já usnula. Je zvláštní spát s otevřenýma očima, to vám teda povím. Ale jde to.

Ráno mě vzbudilo to oslepující světlo, které mi začalo svítit přímo do otevřených očí. První přišel člověk, Petr se jmenoval. Maloval mě i ty dva, kteří se za celou noc ani nehnuli. Já tedy taky ne, jak bych to asi tak dokázala? Člověk Petr mě opět vzal do chromových kleští a pokračoval v malování. Moje šaty rázem dostaly světle zelenkavou barvu se stříbrnými odlesky. Byly překrásné. Pamatuju si je dodnes. Teď už vypadají zcela jinak. Po tolika letech se není čemu divit.

Člověk Petr mě postavil na stůl před sebe. Rukou si podepřel bradu a zamyšleně se na mě podíval. Vypadal hrozně mile a hezky se na mě usmíval. „Tak jaké bys chtěla křídla?“ Zeptal se mě náhle a já najednou myslela, že teď už můžu mluvit. Chtěla jsem otevřít ústa a zeptat se, co to ty křídla jako jsou, ale zase nic. Pořád jsem nemohla mluvit. Nešlo to. Proč se se mnou baví, když ví, že nemůžu odpovídat? Tehdy jsem tomu nerozuměla.

Otočil mě kolem a kolem a já najednou před sebou spatřila dívku, která měla stejné šaty jako já. Stejné ruce, stejné nohy. Dlouho mi trvalo, než jsem poznala, že se dívám na svůj odraz a ještě delší dobu mi trvalo dozvědět se, že ta zeď, u které jsem stála, se jmenuje zrcadlo.

Zadívala jsem se na sebe. Měla jsem překrásné žluté vlasy, s malou ofinkou na levé straně, vyčesané do drdolu. Měla jsem modré oči a plné rudé rty, které se usmívaly. A najednou jsem je spatřila, své křídla. Byly na mých zádech a ještě pořád nebyly nabarvené. To jsou má křídla. Tehdy jsem ještě netušila, k čemu mi budou.

Člověk Petr vzal štětec a nabarvil mi obě křídla zlatavě bílou barvou. Najednou jako by ožily, ale jen tak vypadaly. Byly nehybné, stejně jako zbytek mého těla. Ale stejně bych je nevyměnila za nic na světě. Byly to mé křídla. Kdybych ožila, mohla bych létat jako pták.

A tehdy ho přinesli. Můj kůň, konečně jsem zjistila, co mi chybí. Proto se pořád cítím tak sama a opuštěná. Člověk Petr mu dal sněhobílou barvu. Hřívu mu obarvil se šedavými odlesky. Uzdu měl černou jako noc a podkovy stříbrné jako měsíční svit. Byl tak překrásný.

Další noc jsme strávily společně, stojíc vedle sebe na chromovém podnosu. Někdy během dne odnesli toho muže i tu stařenku. Nevím kam, nevšimla jsem si. Celý den jsem jen upřeně pozorovala Petra, jak maluje mého koně. Tolik jsem mu toho chtěla říct, ale pořád jsem nemohla. On se na mě díval chápavým pohledem, jakoby věděl o všem, co tíží mě malé srdíčko.

Ráno k našemu stolu nepřišel člověk Petr, ale ta mladá hezká dívka, která ho tehdy políbila. Dívala se na mě zasněným pohledem a nemohla z nás zpustit oči. Chtěla jsem jí varovat, že se ze zadu blíží člověk Petr, ale nemohla jsem.  

Člověk Petr jí chytil ze zadu za pas a zvedl do výšky. „Dobré ráno, lásko!“ Řekl jí do ucha. Dívka výskla od úleku a pak se začala smát.

„Pusť mě, Petře. Pusť mě dolů,“ žadonila. Petr jí pustil a vtiskl jí polibek na rty. „Tahle se ti povedla. Je překrásná,“ řekla dívka a ukázala na mě prstem.

„Já vím. Až mi je líto dát ji pryč,“ řekl smutně. Pryč? Kam? Proč už tu nemůžu být? Je to přece můj domov. Netušila jsem, co se bude dít, ale věděla jsem, že s tím nic nezmůžu. Petr zpod stolu vyndal krabičku, na které bylo napsáno Víla Rosell a její kůň Singa. To jsem byla já.

Petr mě uchopil do teplých prstů a tehdy mě prvně někdo posadil na mého koně. Já se náhle cítila šťastná a kompletní. Pro tohle jsem byla stvořena, abych seděla na hřbetě svého oře. Oba nás pak uložil do krabičky, která měla průsvitnou přední část. Opatrně nás upevnil přezkami a krabici zavřel. Přelepil jí firemní páskou a ještě dlouho se na nás díval přes průsvitnou část krabice.

„Tak se mějte hezky a udělejte šťastnou nějakou moc hodnou holčičku,“ řekl nám na rozloučenou a položil nás v krabici na nedaleký vozík. Na vozíku se už nacházelo několik krabic. V každé byl někdo jiný. V té hned u nás seděl podivný malý mužíček na paloučku. Měl sytě modrou barvu, bílé kalhotky a bílou čapku. Smál se, tak překrásně se usmíval. I jeho černé oči jako korálky se smály. Modrou ručkou měl podepřenou bradu a díval se jakoby skrze nás.

Hned u něj v další krabici stál vysoký snědý muž. Na sobě měl blyštivé brnění a v ruce držel dlouhý meč. Vypadal, že každou chvíli probodne víko krabice a uteče pryč. Za ním v krabici totiž stál strašidelný tvor s rozpaženými křídly. Drak se jmenoval, teď už ho znám. Dnes už znám všechny tyhle malé človíčky a jejich podivné tvory. Jsou součástí mého světa, tak jako já toho jejich.

Komentáře

  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
     Teda, musím se přiznat, že závidím. To jak dokážeš čtenáře zaujmout, jak dokážeš stupňovat. Usmíval jsem se víc a víc, jak mi pomalu docházelo, co se to vlastně děje, kdo je ona osobasmile Moc hezké! Vážně moc! Chvílemi mi to připomínalo Stopařova průvodce a Vorvaňovo uvědomování si sebe sama - moje nejoblíbenější část. laugh Bude i pokračování? Hrozně rád bych si ho přečetl!
  • lulalula Komentářů: 99
    Už se začínám červenat, od té chvály.embarassed Moc mě těší.

    Tvé přirovnání taky, ač přiznávám, že znám jenom Stopařova průvodce a to jen díky tomu, že ho dávali na HBO...

    Co se týče pokračování, určitě se s tím poperu, hlavně kvůli tobě... wink Zatím mám promyšlený jenom hrubý náčrt děje a k tomu rozepsaných spoustu dalších věcí Na můj vkus až příliš.

    Ale dnes ráno mě oslovil tajemný pán (s buřinkou nebo se zlatými hodinkami, pořád si nevím vybrat), tak se zase asi na chvíli pustím to tohohle žánru a odložím svět kruté reality na vedlejší kolej…
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,756
    Zajímavé, něco úplně jiného, než jsme tu měli. Našel jsem tam sice pár chyb a vět, které bych asi poupravil, ale jinak opravdu podivuhodné... Ale zdá se mi to až příliš náročné na pochopení, já si to musel přečíst několikrát a běžný čtenář by to asi odložil. Ale my tu nejsme běžní čtenáři, my jsme literární šílenci.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • lulalula Komentářů: 99
    Díky, právě proto jsem to sem dala, abych věděla, jestli mám smysl pokračovat. laugh
  • Alex MysseAlex Mysse Komentářů: 237
    Ahoj, rozhodně má smysl pokračovat, píšeš opravdu zajímavě smile

    Jak jsem se propracovával textem, vypadalo to u mě následovně:
    • Hm, takže to je o bohovi, jak tvoří vesmír
    • Ne, oprava, je to o částici, která je s vesmírem tvořena
    • Takže taky ne, malíř maluje obraz
    • To není obraz? Aha, figurka. Je to roztomilé...
    • Proč musí pryč? Já ale nechci, aby šla pryč! *ukápne mi slzička*
    • V pohodě, Vojto, bude jí dobře...
    Velice zajímavý text surprised
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,756
    Vojto, vzal jsi to opravdu zgruntu, ale myslím, že jsi všechno vystihl dobře. 

    Já s tím naprosto souhlasím.laugh
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • Byla to má křídla.

    Je tam několik zbytečných slov, ještě bych si to být tebou znovu prošel a zkusil to celé zjednodušit.

    Myslím si, že hlavní postava se někdy vyjadřuje až příliš vědomě. Asi je to způsobené tím, že tam trochu mícháš s časy.
    Chvíli je to přítomnost a první prožitky, kdy ta postava skutečně neví, co to je její pas a že ho má a zda má to, čím by mohla promluvit nebo slyšet, zároveň ale jako ve vzpomínce popisuje člověka, který používá tělovou barvu, a opakované také štětec a kůň má uzdu a nevím co ještě... Já vím, že tam je nějaký střep s tajemstvím, když mluví o vybledlých šatech a že toho zná už mnohem víc, ale já bych tenhle přesah asi úplně vypustil.

    Mě baví ta přítomnost: tady jsem, tady ze mě koukaj drátky, teď mi teče z očí voda, teď čekám, teď jsem barevná a vzácnější, teď mám přítele, který je kůň a vím, že když o něj přijdu, ztratím tak kus sebe. Moc se mi do téhle konkrétní povídky nehodí ten negativní popis: že nedokáže propuknout v pláč, že nemůže promluvit. Dokud přeci poprvé nezapláče, neví, že může plakat. Stejně je to se slovy.
    Podobný problém mám i s přirovnáním, že se cítí jako ryba na suchu. To je trochu až moc abstraktní.

    Nebaví mě, že první vzpomínka je pocit bytí. Myslím, že to samo o sobě není jako pocit moc rozpoznatelné, i když asi vím, co jsi tím chtěla říct. Zkusil bych to obejít nějakým konkrétním pocitem. 
    Já ti nechci radit, jestli by to nemělo začínat raději nádechem, nebo jiskřičkou, která se uzavře do nějaké formy, ale pocit bytí, to mi přijde jako hrozně krkolomné vyjádření. Nic si pod tím nedokážu představit. Všechna ta jsoucna a existování... Je asi těžké popsat duši, to se může třeba jenom někde jinak zavlnit vzduch a může to tam zrovna být.
    Raději bych volil postupné odhalování, jaké používáš později. Po jednotlivých expozicích, jednotlivých vjemech té konkrétní bytosti. Postupně, po krůčcích. Jako když se krajina vynoří z mlhy. 
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.