Zvlastni setkani

lulalula Komentářů: 99
upraveno 11. říjen 2013 v Povídky
Už je komplet laugh

Tak mi Mike před nedávnem psal, že jsem už dlouho nebyla na fóru. A měl pravdu. V samotné podstatě, ani nevím proč. Musím uznat, že nový šat, který jste mu dali, se mi moc líbí. cool

Mým problémem je poslední dobou fakt, že když už něco začnu psát, překonávám hrance padesáti stránek a někdy i daleko víc. Ani se nepokouším to věšet sem. Vím, jak těžko se čte text vepsaný v takovémhle příspěvku. Obzvlášť, když má víc, než pět srolováni kroužku na myšce. smile 

Právě proto mě píchlo mírné zahanbení, že už jsem déle ničím nepřispěla. A tak jsem se obrnila a v tomhle nehezky deštivém ránu sesmolila něco krátkého, jen tak potají v práci... laugh

Do mě, ctění kritici.cool  Těší mě každý zájem o moji tvorbu  wink. Mám pak pocit, že to má smysl, bušit den co den do klávesnice a prosedět si u počítače zadek až k podlaze … 

Tak tady máte mé Zvláštní setkání:

„Promiňte, slečno. Nevíte, kolik je hodin?“

Tak tuhle otázku se mě nikdo nezeptal už celé věky. Stojím na zastávce už zhruba dvacet minut a nic nejede. Mnozí mí spolutrpitelé to už vzdali a šli se projít na zastávku, ze které odjíždí i jiné spoje. Zůstala jsem tady jenom já a tenhle podivný pán.

Může mu být tak kolem čtyřiceti. Nevím, odhad věku mi nikdy nešel. Dokážu říct, že člověk přede mnou je batole, když leží v kočárku, nebo dítě, když za sebou tahá dřevěnou kačenku. Pak už mi zbude jenom pár možností, jako puberťák, když kouří potajmu za zastávkou tátovi cigarety a poslouchá hudbu, která ohlušuje všechny kolem, patrně až na něj. No a už jsou tady jenom stařenky, ty ohnuté v kříži s vycházkovou holí a taškou na kolečkách. Zbytek jsou pro mě prostě lidé. Lidé jako já.

Říkám, že může mít kolem čtyřiceti, protože vypadá starší než já. Tedy alespoň myslím. Má na sobě tmavý oblek a přes něj světle šedý baloňák. Na nohou černé vyšlapané boty a v ruce buřinku jako nějaký pan Tau. Opravdu se ještě najdou muži, kteří nosí buřinku? V dnešní době? Celkově mi jeho vzhled připomíná postavu z nějakého starého filmu. Co ale dělá tady v realitě? Navíc tady v tomhle zapadákově, kde se všichni známe?

Musím na něj užasle zírat, protože se mile usměje a sklopí zrak. Čím mě opět přivede k těm jeho botám. Mají rozvázané tkaničky, obě. Vypadá jako nějaké dítě, co zapomnělo, že králíček obejde strom a vleze do nory. Nebo tak nějak, to maminky učí své ratolesti.

Tak to už by vážně stačilo. Bude si myslet, že jsem dement, když na něj pořád tak zírám. Oklepu se a nahodím milý neformální úsměv. Vždyť mi tady nevyhrožuje nožem, ani se mě nepokouší obrat o mé žalostné úspory. Jen vypadá, mírně řečeno, zvláštně. V dnešní době, nic nové.

„Můžu,“ houknu na něj hlasitěji, než mám v úmyslu. Spěšně ohrnu rukáv a kouknu na hodinky s kovovým náramkem. Mám je snad už deset let. Je to ještě ta stará klasika, která nemá záruční dobu dva roky. „Vlastně nemůžu,“ dodávám sklesle, když zpozoruju, že sekundová ručička se nehýbe. Zvláštní, před malou chvíli jsem se na ně dívala a ještě tikaly. Musely se zastavit teď někdy. Hlavou mi bleskne nesmyslná myšlenka: Třeba se zastavily, když přišel pan Tajemný s černou buřinkou.

„Je mi líto, ale mé hodinky vypověděly právě službu. Ale bude něco po půl osmé,“ dovolím si odhadovat. Určitě nemůže být víc. Co mi připomíná, že ten zpropadený autobus mešká už půl hodinu.

„A nevíte, kdy pojede autobus do města?“ Ptá se mile dál. Jeho hlas je zvonivý jako zvoneček, kterým se dětem oznamuje, že přijel Ježíšek. Je zvučný jako melodie sama. Další věc, kvůli které mi připomíná spíš mystickou postavu, než skutečného člověka. Měla bych přestat číst ty fantasy knížky. Kazí můj zdravý úsudek. Hlavu mám přeplněnou bájnými bytostmi, a pak je hledám v obyčejných lidech kolem sebe.

Nebo se nepletu? Pohled mi padne na jeho kapsu od saka. Baloňák má rozevřený a z knoflíkové dírky vidím, jak se mu tahá zlatý řetízek až do nedaleké kapsy. Zamračím se: „Proč se mě ptáte na to, kolik je hodin, když máte hodinky?“ Na vysvětlenou ukážu prstem na řetízek zdobící jeho sako. S tím prstem vypadám, jako malé dítě, které obviňuje mladší sestru, že to ona rozbila vázu s květinami.

Pán s buřinkou se usměje takovým tím chápavým úsměvem, jakože já vím, že je mám a odpoví: „Ty ale ukazují jiný čas. Ne ten, který plyne tady vám.“

Mně plyne nějaký čas? Zvláštní slovné spojení. Nedá mi to, nezeptat se. Jak často se vám povede, setkat se s tak zvláštním člověkem? „Promiňte, jak jste to myslel? S tím plynutím času,“ dodávám pro upřesnění.

„To máte tak, slečno. Každý z nás má své hodiny. Měří čas a my se jimi řídíme. Když přestanou tikat, náš svět se zastaví,“ vysvětluje mi. Já mám ale pocit, že do mé mysli tím přivedl jenom více zmatku. Co tím jen mohl myslet? Chci se ho zeptat, ale vyruší mě jeho chvátavý pohyb.

Z kapsy u saka vytáhne překrásné starodávné zlaté hodinky. Takové ty okrouhlé, co se natahují. Vrchním čudlíčkem otevře zlaté krytí ciferníku a sklesle zakroutí hlavou.  

„Obávám se, že můj čas s vámi právě uplynul.“

Co???

Rozkouká se kolem sebe, a pak se na mě opět usměje. Jeho úsměv mi rázem připomene milého dědečka z pohádky. Je možné, že až do teď jsem si nevšimla, jeho sněhobílé vlasy? V tu chvíli mi už nepřipadá na čtyřicet, ale nejmíň na šedesát.

„Vypadá, že ten váš spoj už nestihnu. Tak to se asi raději projdu. Hezký den, slečno,“ s úsměvem mě pozdraví. Zvučně poklepá na buřinku dvěma prsty a nasadí si ji na hlavu. Otočí se mi zády a vykročí po hlavní ulicí směřující ven z vesnice.

Projít se? Vždyť je to dvacet kilometrů! Pokroutím hlavou, když uslyším zase to klepání na buřinku. Chci se otočit směrem, kterým se vydal ten pán, ale vyruší mě autobus, který právě zastavil u mě. Teď už se opravdu otočím, abych na něj zakřičela, že autobus přece jen přijel. Ale po něm, jako by se země slehla. Ulice je rovná, bez bočních uliček. Neměl se kam ztratit, nebo jo?

Mimoděk kouknu na hodinky, sekundová ručička už opět postupuje ve svém rytmu po kruhovém ciferníku a mechanizmus tiká, jako o závod.

„Budete nastupovat, nebo co?“ Oboří se na mě řidič autobusu. Je tak tlustý, že má břicho opřené o volant. Na vysokém čele krůpěje potu a v huňatém plnovousu drobky od snídaně. Tedy doufám, že je tam nemá déle než od rána. Zamračím se na něj a nastoupím si: „Když už jste konečně přijel, byl by hřích se nesvést, nemyslíte?“

„Slečna je nějaká chytrá,“ odsekne a naťuká něco do strojku, ze kterého mi v zápětí vyleze lístek. „Musím dodržovat předpisy, nemůžu jít osmdesátkou přes město,“ dodává, jako kdyby se chtěl omluvit.

„Grafikony mátě patrně jenom na ozdobu,“ řeknu s ledovým klidem. Nevím, co to do mě vešlo. Když ho budu takhle ještě chvíli štvát, nechá mě rovnou vystoupit, a pak se budu moct přidat k panu tajemnému a jít pěšky.  

„Vám se to říká, když nemusíte řídit. Stačí vám jen remcat,“ zařve za mnou, když se raději klidím z jeho dosahu. Nedá mi to. Já prostě takovéhle lidi nesnesu. „Vám se to říká, vy už jste v práci, nikam nepospícháte,“ hodím poslední kousavou poznámku za záda a raději jdu až na samý konec autobusu. Doufám, že s tím břichem se mu nebude chtít tlačit se tak daleko, aby mi jednu natáhl.

Díkybohu si jen něco pro sebe zamumlal, zavřel dveře a jel dál. Sedla jsem si vedle starší dámy, která seděla u okna. Usmála se na mě a uznale přikývla. Faktem je, že většina cestujících si denně představuje, jak něco podobné řekne řidiči, kvůli kterému opět nestihnou přijet do práce včas. Odvahu na to má však jen málokdo. Ani já v samotné podstatě nejsem taková. Nevím, co je to dnes se mnou.

Tahle výměna názorů s obtloustlým řidičem mi zcela vytlačila z mysli to zvláštní setkání. Opět jsem si na něj vzpomněla až, když jsem se podívala na hodinky, které si klidně tikaly tik-tak, tik-tak. Zkontrolovala jsem si podle mobilu, že ukazují správný čas, i přesto, že nějakou chvíli zcela určitě nešly. Zvláštní.

Dívám se oknem ven a kolemjedoucí vozy. Jsou jich stovky. Linou se širokou cestou směřující do města ve třech jízdních pruzích. Připomíná mi to řeku tekoucí v mělkém korytu. Všichni jedou konstantní rychlostí a upřeně hledí před sebe. Neubráním se nesmyslnému pokukování po krajnici, jestli tam náhodou nespatřím siluetu s kulatým kloboučkem na hlavě.

Během cesty jsem ho ale nikde nespatřila. Proč asi? Byla to bláhová myšlenka. Ten pán si patrně ze mě jenom střílel. Ale kam se poděl? Třeba na té ulici bydlí a prostě šel domů. Tak to bude, utvrdím se v logickém vysvětlení nelogického sledu událostí. Ano, prostě šel domů.

S tímhle přesvědčením vystoupím v centru na hlavní stanici. Slunce už vyšlo zpoza věžáků a začíná svoji každodenní pouť po modré obloze. Marků je pomálu, co mě těší, protože nejsem vybavená na liják. Po dvou týdnech vytrvalých dešťů, mě to už přestalo bavit. Prostě bude hezky.

Vykročím širokých chodníkem kolem nákupního centra připomínajícího město v městě do své práce. Chodím takhle každé ráno, den co den, už skoro dva roky. Nepřekáží mi ráno se projít. Ráda sleduju lidi, které cestou potkám. Pokaždé si představuju, jaký mají asi příběh. Co je jejich posláním? Jaký mají osud? Možná je to trochu dětinské, ale mě to baví.

Třeba támhle ta paní přes cestu. Je ráno a už teď je obtěžkána čtyřmi obrovskými taškami. Nevypadají na nákupní tašky, spíš vypadá, že se stěhuje. Myslí mi prolítne vlna soucitu. Možná přišla o byt a teď neví, co dál. Její tvář je tak smutná. Tak hrozně smutná.

Kouknu raději dál, a hned se neubráním úsměvu. Spatřím malého kluka, může mu být tak kolem deseti. Místo toho, aby seděl ve škole, jde po chodníku a v rukou soustředěně dřímá vodítko. Tři metry před ním jde vytrvale obrovský bernardýn. Nezajímá se o kluka, který vypadá, jako kdyby držel otěže vzpurného koně. Hoch má ve tváři odhodlaný výraz, ale ani ten mu nepomůže, aby zkrotil psa, který je tak vysoký jako on a zcela určitě dvakrát tak těžký. Co by asi dělal, kdyby se ten pes rozhodl utíkat za támhle tou kočkou. Aha, už běží! Chlapec se překvapeně koukne, nechá se strhnout vodítkem a už se za ním třepetá jako vlaječka ve větru. Nezbývá mu nic jen zděšeně křičet: „Baku stůj!“

Ale Bak ho neposlouchá a utíká dál. Kočka se ztratí za rohem společně se psem, který za sebou tahá malého chlapce. Trochu mě to zamrzí. Ráda bych věděla, jak to dopadlo. S úsměvem pokroutím hlavou a vrátím se zpátky k pozorování dlažebních kostek na chodníku. Jejich barevná sekvence má mít asi nějaký smysl, možná mají vytvářet nějaký tvar, ale já ho za ty dva roky ještě neodhalila.

Kouknu před sebe a zamračím se. Jako opařená zůstávám stát. Možná mám i otevřené ústa v němém úžasu, když koukám to tváře onoho tajemného pána ze zastávky.

„Co tady děláte?“ Zeptám se ostřeji, než mám v úmyslu. Ale musíte uznat, že to člověka prostě dostane.

„Čekám tu na vás,“ řekne jako by nic a opět vytáhne ty své hodinky. Zkontroluje ciferník. Na tu dálku nedokážu rozeznat, jaký čas ukazují. „Jste tu právě v čas.“

???

Nevěřícně zakroutím hlavou a zkoumavě si ho prohlédnu. Teď už doopravdy a opět otevřu pusu. Vážně už musím vypadat jak retard, ale hodlám odpřisáhnout, že když jsme se loučili, ty vlasy měl šedivé. Teď jsou zase tmavě hnědě, a bílé pramínky mu prosvítají jenom kde kde. Na sobě má pořád ten tmavý oblek i sivý baloňák. A ty jeho boty, jsou pořád rozvázané.

„Máte rozvázané tkaničky,“ hlesu, jako kdyby to bylo to nejdůležitější. Co mě to jen napadá? Ten chlap mě patrně sleduje. Nevím sice, jak se mu to povedlo, ale jednoznačně je tady, kvůli mně. A já mu řeknu, že má rozvázané tkaničky? Jsem vůbec normální?

„Já vím. Nemají to moc rády. No řekněte, líbilo by se vám, kdyby vás svázali jenom, aby tím usnadnili chůzi někomu jinému?“  

Koledovala jsem si o to. Opravdu mi řekl, že jeho tkaničky nemají rády, když jsou svázané? Dělat s tím člověkem musí být pořádná zábava, nebo horor. Zvednu kotek v náznaku pobavení nad vzniknutou situací a nejistě se na něj usměju. Něco mi na něm připadá ale i tak jiné.

Pak mi to docvakne. Nemá klobouk. Ta buřinka na něm byla nejhezčí. Ohrnu ret v mírném zklamání. Teď už o něm nemůžu vyprávět, jako o tajemném pánovi s buřinkou. Už to nebude mít takový šmrnc. Pohled mi padne na jeho pravou ruku. Jsem zklamaná ještě víc. Tak tohle mu určitě nepřidá na tajemnu v mých vyprávěních. Tajemný pán s deštníkem.

„Kde máte klobouk?“ Zeptám se bez toho, abych mu odpověděla na jeho nesmyslnou otázku. Tahle otázka se mi ale najednou zdá stejně nesmyslná.

Jen se usměje, jakože ty sis všimla a odpoví: „Do deště je lepší deštník.“

Co?

Jaký déšť? Vždyť svítí slunce.

Tedy svítilo. Už se schovalo za mrak.

Zamračím se. Dosti velký mrak, na můj vkus. Velký a tmavý jako inkoust. Nadechnu se a ve vzduchu to už cítím. Sakra!  

Uslyším malé puk! Deštník rozevře a ukryje nás oba právě, když na místo, kde stojíme, dopadne první kapka. Plesk! Velká kapka se rozplácne na vrchní části deštníku a sklouzne dolů. Za ní už dopadají další a další. Ani se nenadám, až už lije jako z konve. Deštník je dost velký, aby ukryl nás oba.

Tohle mě vážně dostalo. V autobuse jsem si hezky všechno uvedla na pravou míru. Našla logické vysvětlení mích nesmyslných myšlenek. A teď tohle.

„Jak jste to věděl?“ Začíná mě z něho mrazit, ale na druhé straně toužím zjistit, o co tady jde.

„Je mým úkolem vědět,“ řekne stroze. Pokyne mi a vydá se dál. Zmateně ho následuji, jen abych nezmokla. Jde mým směrem, doufám, že je to jenom náhoda. Tiše kráčíme po chodníku kolem nákupního centra přes přechod dál chodníkem, který se zázračně vylidnil. To by mě zajímalo, kam se poděli lidé, kteří tudy šli ještě před chvílí? Patrně se ukryli do obchodu, aby přečkali ten déšť.

Hlavou mi vířily tisíce otázek, a přesto jsem se nestihla žádnou další zeptat. Protože už jsme stáli před mojí firmou. Když pominu fakt, že tam zastavil zcela cíleně, tedy věděl, kde pracuju, byla jsem ráda, že jsem ho potkala. Nezmokla jsem. Na svém kabátu jsem neměla ani kapičku, což bylo dost zvláštní.

„Nezbývá mi jen říci, že mi bylo opět potěšením,“ řekl, když stanul před točitými dveřmi.

„To jste přišel, jenom abych nezmokla?“ Zasměju se nad nesmyslností samotné otázky.

Muž se zasmál opět tím zvonivým smíchem a zakroutil hlavou. Ani nevím, proč mi odlehlo. Bylo by to vážně zvláštní, kdyby to byla pravda. Slovo zvláštní se mojí myslí dnes přelévá poněkud často, napadne mě.

„Jsem tady také proto, abych vám dal tohle,“ odvětí a zatváří se vážně. Z vnitřní kapsy baloňáku vytáhne stříbrnou propisku a vtiskne mi jí do dlaně. Užasle na ni civím s otevřenou pusou. Zkoumavě si ji otáčím mezi prsty. Zkusmo ji zapnu v šílené představě, že se stane něco neskutečného.

Na mé nevelké zklamání se z jednoho konce propisky vysunula tuha. Jediné, co liší tuhle propisku od všech ostatních, je laserové ukazovátko, které je na opačném konci a zapíná se malinkatým knoflíčkem na straně. Není to nic zázračné ani unikátní.

„K čemu je?“ Zeptám se zmateně a podívám se na něj nechápavě.

„Dá se s ní psát,“ odvětí zcela bez špetky humoru.

„Proč mi jí dáváte?“

„Budete jí potřebovat.“ Zkoumavě se kouká kolem a nakloní se ke mně o něco blíž. „Přijměte vše, co vám lidé nabídnou. Vše se bude jednou hodit, věřte mi,“ dodal tajemně. Už mi z něj začíná jít hlava kolem.

Na tváři se mu objeví spokojený výraz, jako když malíř namaluje obraz. Ještě si souhlasně pokyne hlavou a opět vytáhne ty své hodinky. „Máte nejvyšší čas.“

Podívám se na své hodinky, které opět nejdou. To už vážně nemůže být náhoda. Podrážděně se na něj vzhlédnu a zamračím se: „Co se to děje? Kdo jste? Co po mě chcete?“

Muž se zasmál smíchem připomínajícím rolničky a pokroutil hlavou: „Tolik otázek a tak málo času. Pamatujte si, slečno, všechno má svůj čas. Otázky i odpovědi. Činy i jejich následky. Teď je důležité, abyste věřila. Alespoň tak, jako doteď,“ dodal smutně. Pohled mi padl na jeho hlavu. Bílé šedivějící vlasy opět převládaly. Nebo se mi to jenom zdá? Není tohle všechno jenom nějaký divný sen?

Muž opět sklíčeně zakroutí hlavou. „Můj čas opět vypršel. Musíte věřit,“ dodal s naléhavým hlasem. V náznaku snímáni klobouku, pozdravil a otočil se k odchodu.

„Ale čemu?“

„Vše má svůj čas. Otázky i odpovědi,“ zaznělo z dálky. Byl zhruba deset kroků ode mě, když se ještě otočil a mile se usmál.

„Ahoj. Proč tady stojíš na tom dešti?“ Ozval se mi za zády známý hlas. Byla to moje kolegyně. Děláme spolu už skoro rok a netají se závistí nad mojí hezky se črtající kariérou.

„Jo. Ahoj. Já ani nevím,“ odvětím koktavě. Ještě jednou se ohlédnu za tajemným pánem, ale ten už je opět pryč. Teď se alespoň můžu uklidňovat faktem, že nezmizel. Prostě jen zašel do jedné z nespočtu uliček, které protkávají centrum města. Určitě prostě jen zahnul.

Než zajdu do budovy, ještě se podívám na své hodinky, které si zase klidně tikají a ukazují správný čas. Tedy alespoň si to myslím. Že ne ty jeho, ale ty mé jdou správně.

Darovanou propisku si zastrčím do vnitřní kapsy kabátu a zcela ji vytěsním z mysli. Celá zmatená vejdu za svoji kolegyní do budovy a říkám si: Teď už se snad začne normální den.

Celý den jsem byla v jednom kole. Byl to klasický hektický den v práci, který mi dovolil zapomenout na tajemného pána. Střetnutí s ním mi připomínala jenom ta propiska, která byla pořád zastrčená mé kapse.

K večeru, právě když jsem chtěla zhasnout na poschodí a nastoupit do přivolaného výtahu mě zastavil jeden z mých podřízených. Mladý stážista, který měl v rukou štos papírů.

 „Dobrý podvečer, paní ředitelko,“ pozdravil nejistě. Jeho jméno jsem si doposud nezapamatovala. Byl tady jenom několik týdnů a naše cesty se doteď nestřetly.

„Co pro vás můžu udělat?“ Zeptala jsem se vlídně s unaveným hlasem.

„Přinesl jsem vám nějaké papíry k podepsání,“ ukáže na mě papíry a podává mi je do rukou.

„Nepočká to?“ Zeptá se otráveně.

„Můžou ještě odejít večerní poštou, když je podepíšete,“ odvětí tichým hlasem.

Povzdechnu si a vezmi si je. Zběžně je prolítnu, stejně nevím, o co jde. V mém postavení se mi to začíná stávat často. Prostě musím věřit svým podřízeným, že vědí, co dělají.

„Máte pero?“ Zeptám se ho a vzhlédnu na něj. Mladík sklíčeně zakroutí hlavou a začne se koukat kolem sebe.

Z vnitřní kapsy kabátu vytáhnu darovanou propisku a začnu se podepisovat.

„Jste připravená na všechno,“ konstatoval s nejistým úsměvem mladík. Když jsem se na něj podívala, zarazil se, jako by se leknul, že mě urazil.

„Muž, který mi ji dával, řekl, že se mi bude hodit,“ odvětila jsem s vlídným úsměvem a vrátila mu podepsané papíry.

„Děkuji a přeji hezký zbytek večera,“ rozloučil se a odešel. Nastoupila jsem do výtahu a převalovala si pero mezi prsty. Pousmála se nad bláhovostí mých myšlenek. Nemohl přece vědět, že mě zastaví u výtahu. Navíc, listy, které jsem podepsala, nebyly životně důležité, nebo ano?

Kolem osmé večer jsem konečně vycházela z budovy, kde mě mile pozdravil náš řidič.

„Tak konečně domů, pani ředitelko?“ Usmál se a v náznaku snímání klobouku mě pozdravil. „Smím vás dnes zavést domů?“

„Není třeba, Roberte. Ráda se projdu,“ řekla jsem mu s úsměvem stejnou větu, kterou mu říkám den, co den. V mém postavení je jen málo lidí, kteří chodí hromadní dopravou. Mně to ale nepřekáží. Robertové služby využívám jenom ve výjimečných případech.

„Hezký večer, madam,“ odvětí sklesle a zamíří zpátky do budovy.

„Vám taky,“ hlesnu a vydám se po chodníku k hlavní stanici. Za půl hodiny mi jde autobus domů. Kolem devíti bych si už mohla užívat horkou sprchu.

Déšť už konečně ustal a městské chodníky se opět zaplnily lidmi. Jsou to hlavně opozdilci, jako já, spěchající domů, nebo mladí, pomalu se chystající pařit. V tom davu lidí se najednou otevře malá skulinka, ve které se objeví on.

„Máte nějakou normu, kolik krát denně mě máte otravovat?“ Zeptala jsem se ho podrážděně, když jsem přišla k němu.

Pobaveně se usmál a vykročil mým směrem. „I když to evidentně není vzájemné, jsem rád, že vás opět potkávám.“

Mírně jsem se zastyděla, kvůli své neurvalé poznámce, ale už bylo dost pozdě a já byla utahaná.

„Je už správný čas, na to abyste mi řeklo, kdo jste? Nebo co po mě chcete?“ Podívala jsem se na něj a opět si všimla změny. Na sobě měl slušivý tmavě šedý proužkovaný oblek a v něm bílou košili s kravatou. Na nohách měl černé lakovky s přezkou. Tkaničky mají večer patrně mejdan, tak je nechtěl obtěžovat, napadne mě.

Opět vytáhne ty své hodinky a při pohledu na ciferník se spokojeně usměje. Ten úsměv rozzáří jeho obličej, který mi opět připadá o něco mladší. V tom světle pouličních lamp na jeho hlavě nedokážu najít ani jeden šedivý vlas.

„Jak to, že vypadáte zase o kus mladší?“ Položím další z nesmyslných otázek.

„To je díky vám.“

Zvláštně se pousměje a přivře oči v momentě, kdy mi něco dopadlo na pravé rameno.

„To si děláte srandu?“ Naštvu se. „Rozevřete deštník v momentě, kdy začne pršet, a nemůžete mě varovat, že mě chce pokálet pták?“ Zběsile si začnu vlhčeným ubrouskem vytírat to svinstvo z mého značkového kabátu.

„Kdybyste promokla, mohla byste nastydnout. Tohle,“ ukáže na skvrnu na mém rameni, „není životně nebezpečné, navíc, říká se, že to nosí štěstí.“ Jako kdybych v jeho pohledu zahlédla náznak pobavení. Vypadal jako školák, co provede rošťárnu.

„Jsem ráda, že jsem vás pobavila,“ odfrknu a kapesník zahodím do nedalekého koše. „Kdo jste?“

„Těžká otázka, ale na místě,“ začne a strčí si ruky do kapes na kalhotách. „Mám spoustu jmen a ve skutečnosti žádné,“ náhle se odmlčí a zastaví mě rukou těsně u přechodu. Netuším proč? Máme zelenou.

Odpověď na sebe nenechá dlouho čekat. Křižovatkou přeletí nadupané BMW šílenou rychlostí. Ani mě to už neudiví, jak to sakra mohl vědět. Vykročí spokojeně přes přechod a jdeme dál.

„Vy mi můžete říkat Filip,“ naváže a podá mi ruku v nesmyslném seznámení.

„Gabriela,“ potřesu jeho rukou. Je drsná a má mocný stisk. Jako kdybych měla ruku ve svěráku nějakého rváče. „Co po mě chcete?“

„Abyste se správně rozhodovala.“

„A vy víte, co je správné?“ Zeptám se ho nevěřícně.

„Kdybyste vkročila na ten přechod, to auto by vás porazilo.“

„Jak to víte? Jak tohle všechno víte?“ Začnu zvyšovat hlas. „A neříkejte mi, že je to vaše úloha. To už vím,“ dodávám přísně.

„Vidím věci jinak než vy. To, jak se dívám na svět já, mi dává možnost spatřit neviditelné. Cesty a křižovatky lidí, které jen započnou. Jedním nepatrným rozhodnutím dokážete ovlivnit životy jiných. Vy všichni.“

„Jste bůh nebo co?“ Zeptám se a schválně odbočím jinou cestou. Kdybych šla rovně, za pár chvil bychom se ocitli na stanici a já chtěla znát odpovědi. Bála jsem se, že když dojdeme až tam, opět zmizí.

Zasměje se spíš sarkasticky než pobaveně. „I takové jméno mi dali někteří z vás. Ale sám se za něj nepokládám. Pár krát jsem se s ním setkal a řeknu vám, není to milý člověk. Kdybych byl bůh já, zastavil bych támhle toho hocha,“ ukázal přes silnici na jednoho z party puberťáků. Kouřili před nočním barem a chvástali se, kdo víc zvrzal dnešní test.

„Proč zrovna jeho?“

„Protože právě on, za deset let zemře na rakovinu plic, když nepřestane kouřit," zakroutí hlavou a pozvdechne si. „Vidíte, jak těžký život mám? Tak rád bych vám všem pomohl, ale pokud mi nevěříte, můj čas s vámi vyprší a já nic nezmůžu,“ dodává smutně.

Moc tomu nerozumím, a přesto ani nevím proč, s ním sdílím jeho smutek.

„A proč jste se rozhodl zasáhnout do mého života?“

„Protože věříte. Snažím se pomoci každému. Vy jste jedna z mála, která věří.“

„Ale nerozumím tomu,“ dodávám popravdě.

„Je to jako s tím deštěm. Uznávám, to bylo trochu teatrální, ale zabralo to. Vzala jste si tu propisku a podepsala příkaz na revizi dálničního mostu. Prozradím vám, že kdybyste si nevzala tu propisku, dnes byste tu revizi nepodepsala. A zítra večer by se ten most zřítil pod náporem večerní špičky. Ani si nedovedete představit, kolik lidí by zemřelo. Takhle ten most zítra ráno zavřou a objeví trhlinu v základním pilíři.“

Zastavím se, když mi dojde význam jeho slov. Myslí to vážně? Opravdu by se to stalo? Nebo je ten šílený muž, prostě jen pomatený podivín?

„Takhle neuvažujte, náš čas se tím krátí, když mi nevěříte,“ varuje mě přísním tónem a spěšně vytahuje hodinky. Konečně spatřím ciferník i já. Není ničím zvláštní. Bílý podklad se zlatými číslicemi. Ze středu vybíhají tři ručičky. Dvě z nich právě ukazují za deset minut šest. Sekundová ručička se hýbe stejně jako kterákoliv jiná. Tak čím jsou tak zvláštní?

Filip, jak mi řekl, že ho mám oslovovat, si všiml můj pohled. „Tikají, to znamená, že mi opět přestáváte věřit. Nejsem šílený, jen vám chci pomoct. Když mi nebudete věřit, hodinky odbijí dvanáct a zastaví se.“

„Paní ředitelko! Paní ředitelko!“ Uslyším za zády. Otočím se a spatřím Roberta, našeho řidiče.

„Co se děje?“ Zeptám se ho, když ke mně konečně doběhne a snaží se popadnout dech.

„Zapomněla jste si aktovku. Našla ji uklízečka ve vaší kanceláři. Myslel jsem, že ji budete potřebovat,“ řekl udýchaně a podává mi aktovku. Zmateně se kouknu na svoji ruku, která drží jenom kabelu. Opravdu. Jak jsem jí mohla zapomenout? Ještě v životě se mi to nestalo.

„Díky, Roberte. Jak se vám za tu pomoc můžu odvděčit?“

„Dovolíte mi, abych vás svezl domů,“ hlesne nejistě a nahodí školácký úsměv. Ohlédnu se za sebe a vůbec mě nepřekvapí, že Filip, strážce mích rozhodnutí, se opět někam vypařil.

„Víte co? Tak, že je dnes takový zvláštní den, tak dovolím.“

Robert se na mě šťastně usměje a rukou mi ukáže, kde parkuje jeho vůz. Je to černé SUV a vím jistě, že není služební. Nastoupím do vozu a připoutám se bezpečnostním pásem.

„Nezašla byste na sklenku? Dnes mám narozeniny,“ řekne, když vyjíždíme na hlavní. Moc hezky se usmívá a mě rázem zalije zvláštní teplo vycházející z mého nitra.

„A víte, že jo?“ Odvětím a taky se na něj usměju.



Robert mě pak vozíval domů každý další den. A o rok později ten dům byl naším společným domovem. Jestli vás to zajímá, tak v tom pilíři se opravdu našla obrovská trhlina, která zcela narušila statiku mostu. Mluvilo se o obrovském štěstí, které vnuklo naší společnosti udělat jeho revizi.

Jestli se zajímáte, co se stalo s Filipem, je pořád u mě. I když ho už tak moc nevídám, pořád je jako můj strážný anděl, střežící každý můj krok a každé mé rozhodnutí.

Sekundová ručička na jeho tajemných hodinkách se už léta nehnula a z něj je zarytý pětatřicátník ve slušivém kvádru s rozvázanými tkaničkami na botách.  

Komentáře

  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
     Ahoj, tak tě vítám zpátky!

    Jak tak čtu, říkám si, že si budeš rozumět s Jerrym a jeho kouzelnými dědečky a skřítky smile Moc hezká povídka, jak vidno, v češtině se zlepšuješ a já sám sem si žádné hrubky, co by mě praštila do očí, nevšiml. Na druhou stranu, já sám češtinu, ač je to má mateřština, przním jak můžu, takže nemám co vyčítat. smile

      A prozradíš mi, kdopak byl ten pán? Nebo necháš pracovat mou fantazii smile Už jsem si to přečetl podruhé a stále mě nenapadá, kdopak ten kouzelný dědeček se zlatými hodinkami vlastně byl smile
  • lulalula Komentářů: 99
    Děkuji. Moc si mě potěšil. laugh

    Jsem ráda, že se ti moje povídka líbila. Ale hlavně mě těší, že si nenašel žádnou hrubku wink

    Co se tíče tajemného pána, ještě popřemýšlím... wink když vám nedá spát, tak třeba dopíšu pokračování.

    Docela se mi zalíbil, ten tajemný pán s buřinkou.... 
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Tajemný pán s buřinkou je vděčné téma. Moc rád si přečtu pokračování, budu se těšit. laugh


  • lulalula Komentářů: 99
    To je.cool  Jen jsem se ještě nerozhodla, jestli bude důležitá ta buřinka, nebo ty hodinky.... wink
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,752
    Opravdu, to je můj šálek čaje...laugh Tajemný pán s buřinkou a podivné hodinky, ukazující jiný čas, toť rajská hudba pro můj sluch... laugh

    Hrubku jsem našel, ale až v dalším textu - Co se týče tajemného pána.

    Ale povídka je to dobrá, promyšlená, jsem taky zvědavý, jak zapracuje tvoje fantazie. Já bych asi věděl, ale nebudu ti do toho šťourat. Kdybych psal pokračování, asi bych se soustředil spíš na ty hodinky...
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • lulalula Komentářů: 99
    I tobě díky Jerry. wink  I za tu hrubku… Jak se mi tam jen dostala? Slovo týče už znám… Hm-hm…

    Má fantazie už dělá na plné obrátky,,, a taky se spíš přiklání k těm hodinkám, uvidíme… nechám se překvapit, kam mě zavede můj tajemný pán laugh
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,752
    Príma, líbí se mi, že se neurážíš pro to, upozornění na hrubou chybu. Ono se to někdy povede. Ale protože já jsem nadšenec do knih a uměl jsem číst ještě než jsem šel do školy, nějak mi ta čeština zarostla pod kůži. A kromě toho jsem ještě pracoval v tiskárně a mojí pracovní náplní bylo kromě jiného i vyhledávání podobných věcí. Takže je to i profesní deformace...wink Ale nejsi v tom sama, třeba u nás v Tescu je obrovská cedule se slovy Příslušenstvý k počítačům a nikomu to nevadí...

    Jsem fakt zvědav, co se ti z tajemného pána vyvrbí. Myslím, že námět buřinka je trochu okoukaný, ale hodinky s alternativním časem je originální nápad. Možná bych si i tipnul, jakým směrem asi budeš pokračovat, ale nechám se překvapit.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • lulalula Komentářů: 99
    Tak to nakonec vyhrál tajemný pán.

    Přidávám další část. Schválně ji dávám do topic-ku, aby se to líp četlo. 

    wink
  • lulalula Komentářů: 99
    Tak jsem to nakonec zvládla. Musím přiznat, že tajemný pán se vzpouzel a zavedl moji povídku jinou cestou, než jsem na začátku měla v úmyslu. Prostě mi nedal na výběr a já ho nechala jít vlastní cestou. cry

    Navíc, pořád jsem měla pocit, že ho okrádám o jeho život, když mu vnucuju jenom bytí v krátké povídce. Stejně, jako když končí dobrý film a vy byste rádi koukali na osudy hrdinů dál. No ale přemohla jsem své nutkání z toho udělat přeplácaný příběh bez konce a řekla dost. Tady bude konec. cool

    Hezké čtení, doufám, že nezklamu vaše očekávání a povídka se vám bude líbit. smile
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,752
    Tak sem s ní!laugh
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • lulalula Komentářů: 99
    Nahoře Jerry,,, nahoře... laugh

    je tam komplet laugh
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,752
    Hle, nahoru jsem nehleděl...laugh Smutné, já koukám spíš k zemi. Príma, tak si to můžu přečíst celé a vypadá to zajímavě! Skvělý nápad a zajímavé zpracování, povedlo se ti to. Zkusím najít nějaké mouchy...wink
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.