Starý pes

stepan_maternastepan_materna Komentářů: 3
upraveno 8. říjen 2013 v Povídkář
Postava: důvěřivý číšník

místo: řeka

téma: Starého psa novým kouskům nenaučíš

první věta:

Narodil se s hlavou velkou jak vodní meloun. „Půjde na školu!“ rozhodli se okamžitě ve vzácné shodě oba jeho rodiče. Počkali těch několik let, než Miloun – jak bystrého chlapce pojmenovali – dospěje a přihlásili ho na hotelovou školu. Bude z něj restauratér, nebo dokonce hoteliér, libovali si a už si malovali pohodlný důchod v čtyřhvězdičkovém hotelu v krajském městě.

Nelze říci, že by se Milounovi na škole vysloveně nelíbilo. Byl to z duše dobrák a podstrojovat lidem ho vždy bavilo. Ale ti spolužáci. Parta rutinérů každodenních malých podrazů, vykukové znalí všech triků, jak nenápadně ošidit hosta nebo zaměstnavatele. Nic pro chlapce, který má svou velkou hlavu plnou ideálů. Jednoho dne tedy opustil brány školy a místo k nic netušícím rodičům zamířil k řece.

Měl tam vyhlídnuté staré molo, přistavil k němu obytný přívěs a začal provozovat občerstvení pro vodáky. Nejdříve pivo a limonádu, poté i hamburgery servíroval přímo do pramic, kanoí, kajaků a raftů. Jezdili k němu rádi, za svými loďmi často táhli ovoce velikosti jeho hlavy při narození, které napouštěli alkoholem, nabízeli i jemu a on s chutí přijímal, až vesele zmalátněl a zasněně otupěl. Kdo využil jeho nepozornosti a rychle odpíchl loď bez zaplacení, tomu jen zamával a popřál šťastnou plavbu s podivnou jistotou, že se na nejbližších peřejích cvakne a rozmočí se mu obsah peněženky, nebo alespoň dříve či později chytne nějakou ošklivou chorobu.

A jak tak sedí na svém zrekonstruovaném molu a přemýšlí nad plynutím řeky a života, přiblíží se nablýskaná kanoe. V hluboce ponořené zádi kormidluje postarší chlap a občas něco zakřičí dopředu na mladou slečnu, kterou tam má více jako ozdobu, než jako háčka. Není debat o tom, komu patří na boku vymalovaná přezdívka Starý pes. Ve všech směrech nevyváženému páru se podaří přirazit k molu a objednat si pití.

Když Miloun čepuje pivo a nalévá decideci vinný střik, zmocňuje se ho zvláštní třas. Ty tři minuty, co je zády, se zdají jako nesnesitelně dlouhá doba a on už se nemůže dočkat, až se otočí a opět spatří ty zrzavé vlnité vlasy. Ten nesmělý úsměv pod sklopenými víčky. To štěstí, které čeká na vysvobození. Když jí předává kelímek, projede jím ostrý bolestivý výboj, překvapivý, ale jasný důkaz, že jeho vzplanutí je opětováno. A to je moment, kdy zbystří i chlap.

„Ach Elizabeto, spadly ti do vody náušnice! Já ti je vylovím.“ Chlap je zdatný manipulátor. Rozkývá sice loď v urputné snaze vrhnout se do vody za šperkem, ale Miloun jej podle očekávání předběhne.

„Zadržte, já sám!“ V mžiku se vrhá do kalné vody, klesá ke dnu a rozhlíží se kolem. Když už myslí, že za jedním kamenem spatřil záblesk, ucítí na zátylku dotek pádla. Lekne se a zprudka se nadechne. Než si stihne uvědomit, jakou dělá chybu, zjistí, že mu dýchání pod vodou nedělá nejmenší problémy. Zkouší to znovu a znovu, ne, stále není mrtvý. Postaví se. Špičkami se zlehka dotýká kluzkého dna. V téměř beztížném stavu se nechá lehce unášet proudem. Pokynutím ruky pozdraví sumce, ten mu odpoví mrknutím. Rovný s rovným.

Loď na hladině mezitím čeká, až se číšník vynoří, ale brzy hasnou všechny naděje. Chlap se ani nepokouší zakrýt škodolibou radost, zato křehká Elizabeta je zasažena vlnou lítosti, výčitek a ještě čehosi, co zatím neumí pojmenovat. Když Starý pes odrazí od mola, chvíli jen sedí na přídi a pak, aniž by se ohlédla, vrhá se sama do vln. Chlap bezradně hledí, chvíli snad uvažuje o záchraně, ale sám sebe má radši než kohokoliv na světě, tak neriskuje další ztráty a pochmurně pádluje dál. S Elizabetou si pohrává proud a když už začne propadat panice a hledat cestu na hladinu, spatří Milouna, který vyrovnaně kráčí po dně a směje se na ní. I ona se usměje, uvolní se a klesne dolů. Nadechne se. Vlasy, jimž voda vzala barvu i kudrny, vlají za ní, hruď se jí zrychleně dme novými nádechy.

Když se obejmou, zmizí veškeré pozemské starosti, vědí, že zbytek života se budou živit chaluhami a drobnými korýši, že spolu poplynou řekou a snad dospějí až do moře, kde se snad bez problémů přizpůsobí slané vodě.

A právě když se obejmou, rozestoupí se díky blížícím se peřejím vodní kal a Starému psovi, se naskytne pohled, kterému se zdráhá uvěřit. Žárlivost v tu chvíli převezme vládu nad strachem i ješitností a pošle osiřelého kormidelníka do chladné vody. Neohrabaně se vrhá na drzého číšníka, aby jej odtrhl od své právoplatné manželky. Když mu dochází dech, snaží se vymanit ze sevření, které sám vyvolal a toužebně hledí po hladině. Chtěl by se prostě nadechnout, pustit řeku do plic jako ti dva. Vše se v něm však příčí. Otevře ústa a ihned se zakucká, začne koulet očima, už chvíli nedrží Milouna a zkouší v panice stoupat k hladině. Je toho však moc i na jeho srdce a tak k hladině vystoupá již bezvládné tělo a unášeno proudem zanechá mladé podvodní milence jejich štěstí.

Komentáře

  • PokrmPokrm Komentářů: 29
    Trochu šílené, ale zato hezky odvyprávěné. Dokonce moc hezky odvyprávěné, četlo se to s lehkostí a mělo to takový milý nádech.


  • masenkamaskovamasenkamaskova Komentářů: 285
    Výborný nápad, líbilo se mu to. Hezky využité téma a nápad se splynutím s řekou je parádní...jak už napsal Karel, jeto hezky odvyprávěné a nikde se to nezadrhává.
    Psaní je cesta jak zažít to, co se vám v reálném životě nemůže stát.

    Občas se vyžívám i v hudebních provedeních. Písničky můžete sledovat zde: Lexi Felix

  • Díky za reakce. Původně jsem to sem vložil omylem v domnění, že "soutěž s povídkářem" se odehrává tady. Pak jsem to do správného fóra jen zkopíroval, protože jsem byl zvědavý, co vy tady na to;)
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.