Ostrov beze jména

GennieGennie Komentářů: 56
upraveno 5. říjen 2013 v Dlouhodobé projekty
Ahoj. Omlouvám se opět za několikadenní neaktivitu, za to může náš "supermoderní" počítač. Nicméně, jsem zpět i s horou nápadů.

Co nevidět dočkáte mé nové, vícedílné povídky, jejihž prozatimní název zní "Ostrov beze jména". Příběh je spjatý s mou "knihou, ale budu ho psát tak, abyste ho pochopili i vy. odehrává se v budoucnosti, konkrétně v 60. letech 21. století.

Jak mě tento nápad vlastně napadl? Bylo to, tuším, předevčírem večer. Zrovna jsem skončila na počítači, kde jsem poslouchala hudbu a povídala si s KateČernobílou a tuším, že i s  mou čtenářkou Callou po e-mailu.  Seděla jsem v obýváku a povídala si s mamkou.

Jenže poté začala hrát nějaká telenovela, kterou úplně nesnesu a mamka ji bohužel miluje. Jít do pokoje a hádat se sestrou se mi nechtělo, tak jsem si řekla, že pár minut ztraceného času mě nezabije a i když to nikdy zásadně nedělám, tupě jsem na ten pořad začala zírat.

Nechci urážet vás, milovníky, proto tu ani nezmiňuji název, ale já nesnáším všechny telenovely, takže to výjde nastejno. No, bylo to tak nudné, že jsem si přistihla, jak si něco pobrukuji. Víte, u mě je někdy docela těžké poznat píseň, jelikož zásadně začínám od konce. Tak jsem se vracela a vracela a nakonec mi došlo, že se jedná o Holiday od Scorpions.

Pokud si ji pustíte a hlavně přeložíte, asi vám dojde, proč mě ta myšlenka zaujala. Protože jsme se pár dní předtím s Kate právě o tom, že by se teoreticky na tuto písničku dala napsat docela dobrá povídka, zamyslela jsem se nad tím.

Chvíli jsem jen tak pochodovala po bytě, čímž mistrně vytáčela mamku a zírala z okna na protější ulici na televizi(má neoblíbenější zábava. Ne proto, že by se dívali na něco smysluplného, ale mají zajímavý byt a fajnou velkou plazmovku). Nakonec mi hlavou přebleskla i myšlenka naděj(který vám neprozradím, to bych vás připravila o překvapení).

Nakonec jsem jakž takž měla vymyšlený vzhled hlavní postavy a povahy všech, i jejich životní příběhy. Jediné, co mi chybělo, bylo jméno pro hlavní postavu, což jsem neměla své rodině říkat. Víte, jaká vznikla vášnivá diskuze?

Nakonec se mamka vytasila s Virginií a Dianou. Po slouhém přemýšlení jsem zvolila tedy Virginii a mohlo se začít sepisovat, výjimečně nejprve ručně.

Což mi připomíná, že jsme dnes byli se školou na Úřadu práce a také jsme zašli do nákupního centra. A kam jsem já exotka zabočila? No, knihkupectví nevedli, takže mi zbýval takový fajný obří zverimex, ale Kate mě nakonec zatáhla do hračkářství. Ukázalo se to jakou správná volba, mám šest nových gumových kachniček!
«1

Komentáře

  • GennieGennie Komentářů: 56
    uto kapitolu jsem napsala doma na posleli, i když pár vět bylo psáno i ve vlaku a podle toho to také vypadá. Ale doufám, že se vám to bude líbit. Hurá do čtení!

    1. díl

    Výlet do neznáma

    Dívala jsem se, jak se mi mé rodné město ztrácí před očima a každým uzlem rychlosti, každou mílí, se zvyšovala má bolest v srdci. Nejsem člověk, který by se neuměl přizpůsobit, změny miluji, ale opustit Londýn naneurčito? Jak dlouho vůbec zůstaneme tam , kde plujeme?

    Není moc rodin, které by zde, na této lodi, chtěli být a ještě méně zde chceme být my. Donutili nás k tomu, protože populace narůstá a vláda nás potřebuje daslova někam strčit, abychom se na tuto přelidněnou zeměkouli vůbec vlezli.

    Říkali nám, že se tam dostaneme jedině plavbou přes Atlantický oceán, tudíž to asi New York nebude, tam vedou letadla. Ne, že bych do New Yorku někdy chtěla, ale alespoň bych předem věděla, jak moc to bude hrozné.

    Nejsem snob(jako mimochodem většina lidí zde na palubě), ale mí rodiče krásy velkoměsta ocenit nedokáží. Jsou to umělci, veleúspěšní malíři, ale zaměřují se na překrásné obrazy jednorožců a elfů, takže by pro ně jedno velké komerční cestrum nebylo to pravé, stejně jako pro mě(jablko nepadá daleko od stromu). Proto také žijeme úplně na okraji obřího Londýna, kde to občas působí jako ve vesnici z devatenáctého století, a to se prosím čerstvě píší 60. léta 21. No, umělci...

    Plujeme již několik hodin a prý to pár dní potrvá. Na lodi jsem již párkrát byla, ale narozdíl od této plavbu nešlo o výlet do neznáma. Tušila jsem alespoň přibližně, kam nás ta velká ocelová...věc přiveze.

    Kolem mě právě trochu povýšeně prošel nějaký muž, nebyl o moc starší než já. Přes ramena měl nasazený popruh od akustické kytary a vůbec trochu vypadal jako člen rockové kapely. Černé vlasy měl divoce rozčepýřené a neobvyklé ametystově fialové oči mu lemovala černá tužka. Na sobě měl elegantní koženou bundu(doufám, že je to umělá kožešina, ale jednalo se už od pohledu o snoba, takže nevím nevím) a úzké černé kalhoty, Předpokládám, že mě ani nezaregistroval.

    Sedl si na příčku zábradlí a připravil kytaru ke hře. Nenápadně jsem k němu přistoupila. ať jsem chtěla, nebo ne, myslím, že mě opravdu zaujal. Skutečně nevypadal špatně a snad se ani nebude chovat jen jako rozmazlený spratek. Nicméně, kytara začala vyluzovat první tóny.

    Po chvíli však ztichla. Překvapeně jsem na něj pohlédla.

    "Nemůžu se soustředit, když na mě takhle zíráš! O co ti jde?" obořil se na mě. O co sakra jde jemu! Zvenší jsem však na sobě nedala nic dát.

    "O co mi jde? No, postavíš se jen tak vedle mě a začneš hrát na kytaru! Myslíš, že to jen tak budu ignorovat?" odpověděla jsem rádoby ledabylým tónem, ale v duchu jsem se cítila nejistá.

    "Většina právě to dělá," odpověděl trochu dotčeně.

    "Víš, na této palubě asi nikdo není normáální," odsekla jsem. Překvapivě mi neodporoval, pouze přikývl.

    "Chystal jsem se hrát Holiday, od Scorpions," prohlásil nakonec.

    "Cožr?" podivila jsem se.

    "Ty nenzáš Scorpiony?" Díval se na mě s pohledem naprostého děsu. Zavrtěla jsem hlavou. "Slavná rocková kapela. Znáš vůbec Beatles? No nic...hodí se to do situaci. V té písni se zpívá o dovolené na ostrov beze jména a tak, víš..."

    "Počkat! My jedeme na nějaký ostrov?" zeptala jsem se a ignorovala ty jeho nesouvislé bláboly o hudbě.

    "Beze jména. Ty o tom nevíš?"

    "C-co? A očem bych sakra měla vědět?" Vyvalila jsem oči. Ostrov beze jména?

    "Copak ty nemáš televizi?"

    "Ne. Podle rodčů je to ztráta času, nevedeme ji," odvětila jsem upřímně.

    "Ani noviny nečteš?"

    "Další údajný žrout času a prý tam nic kloudného nepíší," citovala jsem taťku.

    "Hmm, to je pravda. Ale vy nemáte ani internet?"

    "No, to sice máme, ale zapínáme internet, kde se zprávy nezobrazují. A rádio mimochodem neposlouchám. Víš, jak tam hrají hroznou hudbu?"

    "Soulhasím! Staré metalové a rockové kapely byly stejně vždy to nejlepší! Co vůbec posloucháš?"

    "Green day, Avril Lavinge...," odpověděla jsem neurčitě. "A kam tedy plujeme?"

    "Na ostrov beze jména, někam doprostřed Atlantiku. Prý to možná bude jako v pravěku. Vláda poslala především nás, umělce a pár historiků ,protože prý máme největší představivost a jsme praktičtí a oni zase rozumí tomu, jak se v dřívějších dobách žilo."

    "Děláš si ze mě legraci, že?" vyjela jsem a skoro se přestala ovládat.

    "Bohužel, " zavrtěl hlavou. "Nějak se ta pravda dostala na světlo světa. Neměli jsme vědět, kam plujeme, jako jsi to před chvíli nevěděla ty, ale nepovedlo se to."

    "Já tam nechci!" zaúpěla jsem.

    "Ale jdi, bude to zábava!" usmál se. "Nějak to zvládneme, to ti slibuji."

    "Nosíš kontaktní čočky?" zašklebila jsem se.

    "Co? Já? Ne, oči mám po mámě, " odpověděl pobaveně. "Jsi nějaká drzá a to je dobře! Líbíš se mi! Jak se jmenuješ?" Trochu mě tím zarazil, ale uvědomila jsem si, že když už nic, budeme dobrými přáteli.

    "Virginia, ale říkej mi spíše Ginny. Rodiče jsou malíři, snažili se o umělecké jméno," odpověděla jsem.

    "Samuel. Nejsem na tom o nic lépe, proto mě prosím oslovuj Sam, jo?" představil se také a podal mi ruku. Stiskla jsem ji.

    "Přátelé, ať se děje, co se děje?" otázala jsem se.

    "Počkej, ale já tě znám právě tři minuty!" rozesmál se.

    "A to vadí?" pousmála jsem se já.

    "Přátelé," řekl nakonec.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,756
    Zajímavě se to rozbíhá. Podle začátku lze soudit, že to bude něco jako sci-fi, že? Teď záleží na tom, jaký rozsah tomu chceš dát. Možná bych trochu rozšířil popisy prostředí a osob. Dej si pozor na i a y a na nějaké stylistické škobrtnutí. Do povídek se taky příliš nehodí závorky s vysvětlením. Tak to vypadá, že z čtenáře děláš troubu a musíš mu ještě děj vysvětlovat v závorkách. 

    A ještě jedna maličkost. Zkus rozbít dlouhé pasáže , které jsou jen s dialogy, jako třeba v závěrečných řádcích. Vlož mezi řeč nějaký jiný text, který třeba popisuje okolí, nebo pocity hrdinů. Uvidíš, že to prokoukne.wink
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • GennieGennie Komentářů: 56
     Děkuji moc. V podstatě něco jako mix sci-fi a fantasy, uvidíš. Děkuji konkrétně za komentář i povzbuzení, chyby se pokusím opravit a následně je nedělat.

     A k těm závorkám- které máš na mysli? Pročítala jsem si to po sobě a našla jsem jen ty, ve kterých Virginia popisuje sarkasticky dění okolo sebe, ale možná jsme se špatně pochopili...

     S tou přímou řečí-zkusím to, děkuji za dobrou radu. 

     No nic, jdu zveřejnit další díl...
  • GennieGennie Komentářů: 56
    Takže, přicházím s novým dílem Ostrovu beze jména. Upřímně, netušila jsem, jestli mám psát , ale nakonec jsem se nudila ve škole, tak jsem na velice legrační a velice malinké kusy papírků sepsala další díl Ostrovu beze jména. Psala jsem o přestávkách i ve volných kouscích hodin. Doufám, že se vám bude líbit, přestože děj samotný se ještě příliš nerozjel...Jen vás chci upozornit, že i když se vám některé dialogy mezi Virginiou a Samuelem budou zdát poněkud nesmyslné, všechno se vysvětlí a nakonec se ukáže, že mají váhu

     

    2.díl

    Mlhavý cíl

    Seděla jsem na svém obvyklém zabrádlí a sledovala nekonečně táhnoucí se modrou skvrnu, která ve třpytu slunce zajímavě světélkovala. Lidé kolem pobíhali jako smyslů zbavení, což jsem trochu nepochopila, jelikož tato loď byla nesnesitelně nudná. Ještě chvíli jsem se dívala na horizont a vzpomínala na vzdálený domov, když v tom momentě mě zahalil stín.

    "Ahoj, Same!" prohlásila jsem vesele. "Můžeš trochu uhnout? Stíníš."

    "Ani náhodou," odpověděl se smíchem. "Co tady děláš? Snažíš se utopit?"

    "Ne, proč?" odpověděla jsem. "Zírám do prázdna, pokud tě to zajímá. Co tady pohledáváš ty?"

    "Nevidíš, že otravuji?" pronesl s hranou uražeností.

    "A proč zrovna mě?" zaúpěla jsem.

    "Má rodina se vydala do nějaké restaurace v podpalubí. Nesnáším restaurace a už vůbec nemám rád snídaně v restauraci! A ty jsi tady jediná, koho jinak znám."

    "Těšíš se do Zapadákova?" ušklíbla jsem se.

    "Ale no tak! Už předevčírem, kdysž jsme se potkali poprvé, jsem ti říkal, že to bude zábava!"

    "Aha, a proč jsi si tím tak jistý?"

    "Nejsem, ale těším se. Jen jsem si myslel...myslel jsem si, že ty nejsi jedna z nich." Tentokrát zněl vážně zklamaně.

    "Jedna z čeho?" otázala jsem se naprosto zmateně.

    "Jedna z nich," odpověděl sklesle a ukázal na asi pět opravdu zdobeně oblečených s přehnaně nalíčených žen a jednu podobně vymóděnou teenagerku, jak si jedna přes druhou stěžují na svého přítele.

    "Jak můžeš tohle dívce říct?" zhrozila jsem se a při posledních slovech se neovládla a téměř křičela. Všechny zmiňované ženy i dívka se po mě zhnuseně ohlédly. "Právě jsi mi nepřímo naznačil, že jsem povrchní a snobská ovce davu!" Jedna z žen v rudém luxusním kabátě znatelně pozvedla obočí.

    "To ne!" bránil se. "Ovce davu nikdy neví, že něco jako ovce davu existuje!"

    "Tak už to laskavě nikdy nedělej," pousmála jsem se na něj. Nejspíš si musím zvyknout, že je Samuel zkrátka takový. Koneckonců, je to jeden z mála, který se mi nevysmívá/neignoruje mě. Navíc věřím, že by mohl být opravdový přítel, má dobré srdce a doufám, že i čisté úmysly. "Vlastně mě vůbec neznáš."

    "Tak počkat! Nebyla jsi to ty, kdo mi nabídl přátelství na život a na smrt?"

    "To už bylo dávno," odbyla jsem ho.

    "Gennie..." oslovil mě. Gennie? "To bylo předevčírem..."

    "Gennie?" podivila jsem se podruhé, avšak tentokrát nahlas. "Tak mi ještě nikdo nikdy neřekl." Trochu mě dojalo, že pro mě vymyslel přezdívku.

    "Ginny-Gennie," vysvětlil. "Vadí ti to?" dodal starostlivým tónem.

    "A co kdyby mi to čistě teoreticky vadilo?"

    "Tím lépe," odpověděl, ale myslel to nejspíš z legrace. Konečně přestal postávat a sedl si vedle mě.

    "Jak dlouho zde sedíš?" zeptal se po pár vteřinách ticha. Působil pobaveně.

    "Já?" podivila jsem se. "Asi pět minut, čtyři a půl z toho se s tebou dohaduji."

    "Tak v tom případě jsi naprosto slepá," odvětil a dal mi ruce kolem pasu. Co to má znamenat? Co chce dělat? Než jsem stihla přemýšlet o jeho úmyslech, natočil mě nějakým směrem. "Dívej se rovně a hlavně pořádně."

    Poslechla jsem ho. Viděla jsem jasně blankytná nebesa s malými obláčky páry a...zatajila jsem dech. Na vzdáleném místě se valila vlnami i obzorem mlha všech barev jako dlouhý had. Mlha v oceánu, v této hustotě a škále barev? To se mi nezdá příliš normální.

    "Same...nevíš, co to má znamenat?" zeptala jsem se se zmatkem v hlavě.

    "To znamená," odpovídal pomalu a rozzářily se mu oči nefalšovanou radostí. "Že jsme téměř na místě! Takováto mlha se občas objevuje i civilizací neporušených místech, kde vládne příroda volnou rukou. A teoreticky by sedělo, aby to byl náš cíl! Bezejmenný ostrov!"

    "To myslíš vážně?" Položila jsem trochu tupou otázku, ale byla jsem hodně vykolejená. Nejsem vůbec připravená bojovat na nějakém pustém ostrově o svůj vlastní život!

    "Naprosto. Vidíš? Už si ho všímají i ostatní!" Podívala jsem se jeho směrem a skutečně. Všechny zraky dopadaly právě na tajemstvím a mlhou zahalené místo.

    "Na ostrov doplujeme za půl dne. Připravte se." promluvil někdo za našimi zády hrubým, ale laskavým hlasem.

    "Dobrý den, kapitáne," zareagoval Samuel, zatímco já jsem na muže oblečeného do námořnického oblečení a kapitánskou čepící na hlavě jen zírala s otevřenými ústy. "Takže je to ten ostrov?"

    "Ano," odpověděl. "Souřadnice i popisy dřívějších očitých svědků sedí. Jen mezi námi- nechtěl bych být na vašem místě."

    "Copak vy s námi na ostrov nejdete?" komunikoval s ním Samuel.

    "Nejsem blázen. Nemusím, ale vy ano. Hodně štěstí." Odkráčel někam pryč a já jsem se na svého přítele podívala pohledem já-jsem-ti-to-říkala. Jen pokrčil rameny a opět se na mě usmál. a vtom okamžiku mi to došlo. Nejsme jen tak obyčejní přátelé. Tohle přátelství je něco více, něco, co jsem s nikým nikdy nezažila. Tohle je opravdu přátelství na život a na smrt. Cítím to, přestože ho znám dva nebo tři dny a víceméně spolu jen vtipkujeme. Doufám, že to tak cítí i on.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,756
    Tak vida, další díl... Dobré! Je tu přece jen trochu tajemna, cítím v tom směs sci-fi, mystery a fantasy.

    Jak je vidět, fantazii máš na rozdávání, to se mi líbí. Ale zatím to máš malinko upovídané a není tu žádná akce. Čtenáře musíš zaujmout hned v prvních větách a naznačit mu, co má očekávat a na co se těšit.

    A teď malinko kritiky, opravdu jen kapku, aby jsem tě neodradil.

    Závorky jsem tu neviděl, to mne potěšilo. Přece jen, i když hrdinka popisuje dění okolo sebe, závorka tam je trochu rušivá.  Třeba tady:

    Na sobě měl elegantní koženou bundu(doufám, že je to umělá kožešina, ale jednalo se už od pohledu o snoba, takže nevím nevím) a úzké černé kalhoty. 

    Já bych to předělal třeba takhle: Na sobě měl úzké černé kalhoty a elegantní koženou bundu. Doufám, že je to umělá kožešina, ale jednalo se na první pohled o snoba, takže nevím, nevím.

    Ale samozřejmě, je to jen můj názor.

    A ještě, opět máš dlouhé pasáže jen s přímou řečí. Třeba pět vět, kde se jen mluví a to vypadá jako by se vůbec nic nedělo. Jen řečmi hlavních postav čtenáře unudíš. Zkus si proložit věty s přímou řečí větami třeba o dění okolo, třeba větou - Slunce na obzoru už začalo pomalu červenat a sklánět se k mořské hladině...

    A pak, moc používáš slova typu - prohlásila jsem, odpověděl se smíchem, odpověděla jsem, pronesl s hranou uražeností, zaúpěla jsem, ušklíbla jsem se. Když se něco takového opakuje příliš často za sebou, působí ten text rušivě.

    Tak dost kritiky, rozjela jsi to dobře.wink
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • GennieGennie Komentářů: 56
     Děkuji moc, pokusím se to napravit. Mě neodradíš, neboj, možná to tak nevypadá, ale píši hodně dlouho a vyslechla jsem si už hory kritiky. Jsem moc ráda za tvůj upřímný názor. A k tomu opakování slov-já vím, také jsem si toho všimla, to je v psaní můj asi největší problém, kromě přepisů typu "prtože", ale zkusím si na to dávat pozor, slibuji.
  • lulalula Komentářů: 99
    Tak jsem se konečně začetla i já. Ač nejsem z těch, kteří moc často vyjadřují svůj názor, na tomhle fóru jsem se rozhodla to změnit. Faktem je, že když sem něco zavěsím, taky jsem ráda, když se k tomu jiní vyjádří. Když nemám zpětnou vazbu, nevím jestli to nikoho nezajímá, nebo jen nechtějí psát ostrou kritiku.

    Námět mě tedy opravdu zaujal. Jak už Mike podotknul, jsem taky jako Jerry spíš přes ty skřítky a tajemné osůbky hrající si s osudy nás lidí… Jsem moc zvědavá, co na ně na tom ostrovu čeká. Mám už nějakou představu, ale nechám se poddat.wink

    Na druhé straně se musím přiklonit k Jerrymu, je tam vážně dost té přímé řeči. Taky s tím občas mám problémy. Když se k některým věcem vrátím s odstupem času, připadají mi, jako úryvek z telenovely jen se mluví a nic se neděje… ale to přirozeně mluvím o sobě.

    Třeba bys to mohla protkat pohledy na ostatní cestující. Co kolem nich dělají, zatím, co oni dva se baví. Nebo ten úžasný oceán kolem. Určitě se v něm najde nějaký ten poskakující delfín, nebo zbloudilá velryba, která je doprovází na jejich daleké cestě. Co třeba ta loď, jak vlastně vypadá ta? Zatím znám jenom to zábradlí…v samé podstatě ani to. Nevím ani, jakou má barvu.

    Uf, ať mi pusa upadne, když jsem to přehnala…embarassed

    Ale jinak se moc těším na pokračování. laugh
  • GennieGennie Komentářů: 56
     Děkuji moc a zkusím ty dialogy napravit, jen to bude trochu problém, jelikož Virginia není moc poeticky založená, takže tvé rady o moři a velrybách nejsou moc vhodné , ale vážně se budu snažit.

     S těmi popisy-loď přestavím podrobněji v další kapitole, neboj, ale je to podivné, protože někde jinde mi zase vytknuli, že popisuji příliš. Asi to bude individuální....

     Přehnala? Právě že jsi mě skoro vůbec nezkritizovala, naopak, jsem ti nesmírně vděčná.


  • lulalula Komentářů: 99
    Každý prostě píše tak, jak mu pero přirostlo k ruce. Právě proto, nerada vyjadřuju svůj názor. Je asi příliš subjektivní. Mně stačí, aby to mělo dobrý námět a prolouskám se přes to, ať už je to napsané jakkoliv. Prostě potřebuju vědět, jak to dopadne. cool

    Co se týče těch popisů, je to určitě individuální. Já taky nemám ráda, když je to přeplácané zdlouhavým opisem. Ty odstavce pak prostě jen přelítnu očima… Ale něco málo mám prostě ráda.

    Virginii zatím neznám tak dobře jako ty, tak neumím posoudit, jak poetickou duši má. Když se nerada kouká, jak žbluňká moře  o příď lodi, budíš. Tak ale ať už mi řekne, jak to bylo dál.... laugh
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,756
    Príma, jak je vidět, tak to Gennii kolektivně vyladíme...laugh

    Já myslím, že tam nejde o poetické založení hlavní hrdinky, ale spíš o to, abys tam mezi dialogy vsunula nějakou akci, nebo nějaký popis. Souhlasím s Lulou, že to pak připomíná telenovelu nebo sitcom. Ne že bych chtěl nejak radit, taky píšu amatérsky, ale už mi to dává jakýsi spisovatelský citwink. Když píšu nějaký dialog, najednou už se mi zdá příliš slov a vrazím mezi to něco úplně odlišného. Koukni třeba na moje San Felipe a na dialogy. 
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • GennieGennie Komentářů: 56
     Dobře, jsem zde s třetím dílem, ve kterém jsem se pokusila řídit vašimi radami, ale upřímně si nejsem jistá, jestli se vám to bude líbit.

     Kupodivu je tento psán doma, takže vás asi nepobavím historkou, v které hodině jsem psala kterou scénu. Ale konečná scéna mě napadla uprostřed velice nudné hodiny matematiky(zmiňovala jsem se už někdy, jak matematiku nenávidím? Ne? Tak to říkám teď!), takže na tom zase tak špatně nejsem.

    Každopádně, nehodlám to tu tři odstavce obkecávat, jak je zvykem, takže zde je příběh:

    3. kapitola

    U palmové aleje

    Riozhlížela jsem se kolem sebe. Upřímně, trochu jsem musela dát za pravdu Samuelovi. Postávali jsme na rozlehlé pláži, která však ani vzdáleně nevypadala nebezpečně, právě naopak. Kdyby nezela prázdnotou, troufla bych si říct, že jsme v nějaké turistické destinaci.

    Vše bylo čisté a neporušené, jako by sem právě nakráčela tlupa uklízeček a vykonali svou práci. Ovšem, jako na dovolené jsem se tu necítila, chyběli tu supermoderní hotely a obchůdky se suvenýry. Dalo by se říct, že toto místo je velice nudné.

    Ve vzduchu se však mísila vůně oceánu s čistotou přírody a kouřem ohně, který se povedlo Nathanovi, údajně zkušenému historikovi, který zbožňoval středověk, nějakým zázrakem rozdělat. Cítila jsem se zde svým způsobem úžasně, ale bála jsem se, že se mi bude Samuel posmívat a vytahovat se, takže jsem to na sobě raději nedala znát.

    Mimoděk jsem pozorovala vlny tříšcící se o písčitý břeh a palmy pohupující se v mírném větru. Občas se ozval zpěv ptáků, ale jinak se zde zdálo být naprosté ticho. Trochu mě to vytáčelo, stejně jako to, že se začínám opravdu šíleně nudit, ale nechtěla jsem vypadat jako malé dítě, které si neumí najít činnost. Mimochodem, tenhle plac musel být úžasný zapadákov, jelikož jsem neměla ani signál na mobilu. Wi-fi tu nevedli už vůbec, takže jsem se nedostala ani na internet. Vzala jsem si i svou oblíbenou knihu, ale na čtení byla příliš tma, mobily již byly dávno navržený tak, aby co nejméně svítily (kvůli tomu, aby do nich mohli lidé dlouho zírat a neboleli je oči) a baterku jsem měla zaházenou někde v kufru.

    "Ochlazuje se, Ginny. Nechceš si jít přisednout k ohni?" zeptal se mě taťka svým melodickým a trpělivým hlasem, který mě občas až vytáčel.

    "Není mi zima," odpověděla jsem věcně a zadívala se na racka. Vida, potrava zde je.

    "Libí se ti tu?"

    "Co myslíš?" Upřela jsem na něj zrak. "Je tu hrozná nuda, ale potrava a pitná voda by tu měly být."

    "Víš, že lidé se kdysi bavili povídáním historek?"

    "Žijeme v 21. století," odvětila jsem podrážděně.

    "Možná, ale nikdo z nás si není jistý, jestli se vrátíme domů."

    "To ale neznamená, že se musíme chovat jako neadrtálci!"

    "Víš, že první televize se objevila až v 18. století, ale normálním lidem přístupná nebyla ještě hodně dlouho? A tak si vyprávěli příběhy.." nedal se.

    "Jestli chceš, Gennie, postavíme si vor a doplavíme se domů. Bude nám to trvat jen asi rok, pokud nás nesežere žralok. Pak to bude o něco rychlejší." Promluvil mi někdo za zády. Ten hlas jsem dobře znala.

     Podívala jsem se na nekonečné moře. Jasně, a občas si zaplaveme s piraněmi...

    "S tebou nikam nejdu," odfrkla jsem si a usmála se.

    "Jsme tu právě tři hodiny a ještě nás nic nenapadlo, takže jsem měl pravdu. Ty jsi říkala, že se tak stane maximálně do hodiny," přípomněl mi Samuel náš poslední rozhovor, ve kterém jsme se sázeli, jak rychle budeme mrtví.

    "A ty jsi..?" ozval se táta a mile se na něj usmál.

    "Samuel Jonson," představil se.

    "Je to můj kamarád," vysvětlila jsem taťkovi já. "A Same, tohle je můj otec."

    "Rád tě poznávám. Ale nerad mrznu, takže si jdu přisednout k ohni. Nechám vás tady o samotě." Prohodil pár obvyklým frází při seznamování a vrhl na mě spiklenecký pohled.

     Chvíli jsem jen tak přemítala, kdo z nich mě štve více, když v tom na mě můj "kamaarád", jak jsem ho před chvíli sama nazvala, opět promluvil.

    "Mě se tu líbí," prohodil. Tázavě jsem na něj pohlédla. "Neexistuje svět tam venku, neexistuje omezení. Jsme tu jen my a příroda. Jen ty, já a oni."

    Chápavě jsem přikývla. Vypadalo to, že má chuť mluvit o vážných věcech. Jeho hlas byl měkký a na kolenou mu ležela kytara. Vzal ji do rukou a začal vybrnkávat nějaké akordy.

    "Co to bude?" optala jsem se ho se zajímavosti na písni, kterou hraje.

    "John Lennon, Imagine, staré přes sto let," vysvětlil a připravil se ke zpěvu.

    Ani jsem nehesla a zaposlouchala se. Píseň zněla smutně, neznala jsem ji. S hudbou je to tak, že začala ve 21. století zanikat. Ano, objevovali se ještě kapely, které zpívaly, ale upřímně stály za houby. Což je důvod, proč dnes všichni poslouchají hudbu 20. století. Tedy, téměř všichni. Některým se vážně ty chrčivé zvuky, co vyluzují dnešní supermoderní syntezátory, líbí.

    "Imagine there´s no heaven, it´s easy if you try," zněla první slova. Jeho hlas se rozléhal krajinou a začali poslouchat i ostatní.

    Okouzleně jsem se na něj dívala a vnímala každé slovo, každé pravdivé slovo. Uvědomila jsem si, že ta píseň je neskutečně hluboká a Samuel má nádherný hlas.

    Zanedlouho se k němu pár lidí přidalo. Já jsem neznala slova, avšak to neubíralo na kráse.

    Došlo mi, že přesně ro nedělám. Ohlížím se na minulost, jsem skeptická a nevěřím, že zítřky budou lepší. Nikdy jsem si neuvědomovala, že existuje zeď, na jejihž jedné straně jsou lidé jako já a na druhé lidé, kteří pochopili smysl života. Myslím, že setkání se Samem byl můj osud a právě toto jsem si měla uvědomit. Myslím, že už to chápu. Do očí se mi tlačily slzy, což je velice podivné, jelikož já nikdy nebrečím na veřejnosti.

    "I hope someday you'll join us and the world will live as on," končila píseň. Samuel zvedl hlavu od kytary. V ametystově fialových očích se mu usadil melancholický výraz.

    "To bylo...nádherné. Kde ses naučil takto hrát?" vymáčkla jsem ze sebe, ale slova tu krásu vystihnout nemohla, to věděli všichni.

    "Ta píseň je úžasná, John Lennon a vůbec Beatles byli legendární. A můj otec," ukázal na muže ve středním letech, který se díval do ohně a působil zamyšleně. "Mě to naučil. Je to jeho největší koníček, hrát na kytaru a zpívat právě takovéto hity."

    "Děkuji,"odpověděla jsem prostě. Zadíval se na mě a já jsem si uvědomila, že více říkat nemusím. Ví, co vím já, pochopil to. Je to výjimečný muž.

    "Ať se děje, co se děje, Gennie, my to zvládneme," zašeptal a nahnul se směrem ke mně. Srdce mi poskočilo a já jsem uskutečnila další poznání. Mezi mnou a Samuelem je skutečně něco více. Já ho miluji...

    Ozval se jakýsi zvuk. Trochu mi to připomínalo boření něčeho těžkého do písku. Ohlédla jsem se, stejně jako všichni ostatní. Myslím, že se mi na okamžik zastavilo srdce, ale možná jsem si to jen představovala, já nevím. Přede mnou se zjevil bělostný kůň. Shlížel na mě mírumilovnýma, ale odhodlanýma smaragdově zelenýma očima a pohazoval zlatavou hřívou. Nic tak nádherného jsem ještě neviděla.

    "Není ochočený, ale nechce nám ublížit. Pravděpodobně jde o divokého koně. Já...to nechápu," pronesl Nathan zastřeným hlasem. Očima jsem přejížděla po nádherném těle toho nejkrásnějšího stvoření.

    "Leandro! Kde jsi, holka?" zaslechla jsem líbezný hlas. Lidský hlas! My zde nejsme sami! Vytřeštila jsem na Samuela oči, ale vypadal stejně vyděšeně, jako jsem se cítila já.

    "Leandro!" ozvalo se ještě jednou, ale náléhavěji. Kůň na mě ještě jednou pohlédl tím zvláštním moudrým pohledem a odkráčel směrem za hlasem.

    To je ale podivný sen! Když vím, že je to sen, měla bych být schopna se probudit. Ale nějak to nešlo.

    "Leandra?" zašeptala jsem jen tak do větru. Samuel se vymrštil na nohy a neuvěřitelnou rychlostí běžel za Leandrou. Myslím, že jsem tak rychlého běžce ještě nikdy nespatřila. Nebo jsem prostě měla zpomalený mozek.

    "Počkej! Kdo jsi?" křičel nejspíš na majitelku klisny.

    Teprve teď mi to došlo. Ten kůň...byl to přelud, nebo měl křídla. Zavrtěla jsem hlavou. Neměla jsem nikdy zrovna malou fantazii, ale tohle vypadalo až příliš skutečně.

    "Kdo jsi sakra ty?" ozvalo se nevrle. Byla to majitelka, ale tentokrát již nemluvila tak mile.

    "Já...kde to jsme? Kdo jsi ty? Kdo je Leandra?"

    "To je na dlouhé vyprávění. Soudím, že jsi Angličan, viď?" zeptala se ho. Neviděla jsem je, ale jejich hlasy byli zřetelné. Ale odkud ta dívka zná Anglii, když žije na Ostrově beze jména, neboli Mrtvém ostrově, jak se mu začalo ještě na lodi sarkasticky přezdívat?

    "No...a..ano," zakoktal.

    "Jsi tu sám?"

    "Ne, je nás tu asi patnáct, ale..."

    "Pojďte sem!" křikla hlasitěji. Lidé kolem mě se začali nejistě zvedat. Bylo to na nás? Co s námi bude?

    "Nekouše," zavtipkoval Samuel nejistě, ale věděla jsem, že tím nám spíše naznačil, že skutečně myslela nás.

    Vydala jsem se mezi palmy a spatřila ji. Byla jedním slovem překrásna. Na sobě měla lehké letní bělostné šaty, které téměř splývaly s bělostnou pokožkou. Byla štíhlá a vysoká, mnohem vyšší než já. Černé vlnité vlasy měla rozpuštěné a spadaly ji až po pás a nechápavě na nás hleděla velkýma šedýma očima, které mě bůhvíproč kapku děsily. Všimla jsem si, že k ní Samuel obdivně vzhlíží, ale zakázala jsem si žárlit.

    "Ahoj," hesla jsem nejistě, než dorazili ostatní.

    "Jmenuji se Destiny. Bydlím kousek odsud ve vesnici, zavedu vás tam. Potřebujete si odpočínout a doplnit energii, promluvíme si poté." Destiny? Vesnice? Promluvit? Jediné, co si můj zmatený mozek dokázal uvědomit, byla velice "užitečná" informace, že mluví vznešeně a plynně.

    Následovali jsme ji, ale Samuelovi to po chvíli nedalo. "Takže tohle místo je obydlené?"

    "Ano," odpověděla a překvapeně se na něj otočila. "Vy jste se sem dostali omylem?"

    "Ne. Země se přelidňuje a poslali nás sem s tím, že ostrov je pustý," vysvětlil stručně.

    "Ani náhodou, ale občas to tak vypadá," odpověděla klidným hlasem, ale vypadala trochu znepokojeně. Zbytek cesty proběhl v naprostém tichu přerušovaném jen dusotem koňských kopyt. Jen já mám ten přelud, že Leandra má křídla, nebo se o tom jen nikdo nezmiňuje?

    "Destiny..." oslovila jsem dívku. "Leandra...má křídla?"

    ¨"No jistě!" odpověděla, jako by létající koně nebyli nic neobvyklého (možná je to další technická vymoženost, která mi nějak unikla)

    "Ehm...a proč je má?" otázala jsem se kapku neotesaně, ale byla jsem vyvedená z míry.

    "Na létání," odvětila pobaveně. "Všechno vám vysvětlím, neboj."

    Dobře, to už stačí. Proč ten zatracený budík nezvoní?


  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,756
    Nebyl čas, takže jsem ten text jen tak přelétnul, ještě se k němu vrátím. Ale dobré, je vidět, že sis nějaké rady vzala k srdci. Občas nějaká kostrbatá věta, občas nevhodné slovíčko, ale už mnohem lepší. A zase závorky...wink

    Dobré věci tě napadají při matematice...wink


    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • GennieGennie Komentářů: 56
     Copak v příběhu jsou závorky zakázány, nebo jak to s nimi je?

     Děkuji moc za kritiku, vážím si jí.

     Ano, při matematice. Řekněme, že máme učitelku, od které nic nepochopím, i když dávám pozor, tak zkrátka...vypínám. A to často. A cesta k snění s otevřenýma očima je pak velice snadná...
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,756
    Znám takové učitele, ale hlavně, abys si dovedla jednou spočítat výplatu, jinak nějakou vyšší matematiku stejně neužiješ, takže dobře děláš...laugh
    Jé, asi to vypadá, že jsem vytáhl do Svaté války proti závorkám...wink To ne, pokud máš pocit, že tam mají být, nech je tam. Zakázány samozřejmě nejsou, ale můj přísně osobní názor je, že v literatuře by být neměly. Ale nechme polemiku o závorkách být...laugh
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • GennieGennie Komentářů: 56
     Přesně. A naše učitelka navíc matematiku bůhvíproč zbožňuje...

     Svatá válka proti závorkám? Úžasný název laugh Ale ne, vážně, pokusím se je omezit, ale je to zkrátka můj styl, takže se tomu ani nevyhnu. Možná začínám chápat, proč má kamarádka často dostávala ze slohovek dvojky a trojky, i když byly úžasné-používala vážně hory závorek laugh
  • Je nesmysl hledat na závorkách něco špatného.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,756
    Souhlasím se Sabjor, že je nesmysl hledat na závorkách něco špatného. Kdo to tu píše, že závorky se mají zrušit? Nějaký hlupák... laugh Klidně, pokud máš pocit, že tam závorka patří, šup tam s ní. 

    Tím bych debatu na téma závorky ukončil, ano?cool
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • GennieGennie Komentářů: 56
    Takže, přicházím z dalším dílem Ostrova beze jména. Tento díl jsem vyjímečně psala i vymýšlela doma, ale začáteční část je s velkými úpravami psána o velké přestávce ve škole. Doufám, že se vám to bude líbit. Hodně štěstí při čtení!

    4. kapitola

    Pohled přes horizont

    Oheň divoce plápolal a já jsem se přisunula blíže, abych se zahřála. Asi posté jsem se podívala na nebesa plná červánku a znovu a znovu žasla nad tou nádherou. Je to až téměř neuvěřitelné. Ještě před asi sedmdesáti dvěma hodinami jsem trucovala ve svém Londýnském pokoji, protože jsem tu ani za nic na světě nechtěla být.

    A jestli zde chci být teď? Těžko říct, ale každopádně je tu nádherně. Je zvláštní, že pláž vypadala docela obyčejně. Když jsme však procházeli Palmovou alejí, jak Destiny ten prales plný palem nazvala, změnilo se to. Barvy se rozzařovaly a měnily a teď to působí jako v pozdní podzim. Vysvětlila nám, že Ostrov zkrátka takto vypadá.

    "Ehm," zaslechla jsem. Podívala jsem se na hnědovlasého muže atletické postavy, který měl stejně výjimečné oči jako právě Destiny. Nejspíš byli příbuzní, ale to jsem mohla jen odhadovat. Zato jsem skoro jistě věděla, že chce něco říct. "Takže, vy jste Angličané? A jak jste se sem přesně dostali, pokud se mohu zeptat?"

    "No, dostali jsme se sem lodí," odpověděl Samuel jako jediný. Není pochyb o tom, že má ohromnou odvahu, mě totož ten muž trochu děsil.

    "Cože? Takže je to pravda..." zamumlal víceméně pro sebe a nevěřícně zavrtěl hlavou. Mohl by někdo laskavě mluvit jasně?

    "Přesně tak. Odvezli nás zde, protože Země se přelidňuje a oni se nás prostě potřebují zbavit,"odpověděla jsem v záchvěvu statečnosti. Vysloužila jsem si od své mamky vražedný pohled.

    "Co je? Vláda mě stejně neslyší!" namítla jsem.

    "Tati..." promluvila Destiny váhavým tónem. "Copak vládě na lidech nezáleží?" Takže je to otec a dcera...

    "Desty, popravdě...ani ne. Vlastně pro to mají důvod. Oni se s obyčejnými občany stejně nikdy nesetkají, takže většině z nich jde jen o sebe. Ne pochopitelně všem, ale ty víš, že svět tam venku není příliš spravedlivý." Podíval se na nás. "Má dcera totiž byla v Londýně jen jednou, a to na pár týdnů. Celý živto žije zde."

    "A nechybí ji třeba vzdělání?" zaptala se jedna z těch snobských žen, která však nyní měla docela pokrčené oblečení a rozcuchané vlasy, což ji muselo nejspíš štvát. Ale dobrá otázka...

    "Ne. Ve škole, jakou znáte, se stejně nenaučíte to, co potřebujete a nikdo se vás nezeptá, co si o tom myslíte. Nejlepším učitelem je sám život a to, co vás nenaučí on, odkoukáte od lidí kolem sebe." odpověděl.

    "Ale co když vaše dcera bude chtít dále studovat a vzdělávat se?" nedala se žena.

    "Tak mám smůlu," zabručela sama Destiny otráveně. "Ale Suan May Island není špatný. Tak mi je souzen život na ostrově."

    "Suan May Island? Cože?" podivila jsem se a v hlavě mi šrotoval absolutní zmatek. "Neříkali jste, že ostrov nemá jméno?"

    "No, v papíru o vyhoštění z civilizace to nazývali Ostrov beze jména," odvětil Samuel, i když to "vyhoštění z civilizace" asi myslel jen jako vtip.

    "Suan May Island mu říkají jen domorodci jako my. Na ostrov ještě nedávno nebylo vůbec možné se dostat." Vysvětlil hnědovlasý muž.

    "Proč?" podivila se dlaší ze snobek (kupodivu) štěkavým tónem.

    "Je to složitější, ale ostrov pokrývalo ochranné kouzlo, které se ovšem dočasně porušilo, takže se sem mohl dostat kdokoliv." odpověděl muž a z očí mu čišel zmatek. Jeho tvář byla utrápená, stejně jako tváře ostatních domorodců, jak je sám nazval.

    "Můžete mluvit srozumitelně?" zeptala se snobka číslo dvě důrazným hlasem.

    "Co vám není jasné?" odvětil.

    "Co myslíte těmi kouzly?"

    "Kouzla," odpověděl jednoduše. Bude to znít divně, ale existují." Bylo vidět, že znejistěl. Kouzla a existují? Ne, že bych na ně nevěřila, ale nikdy mi to nikdo neřekl s takovou jistotou jako on. Buď je blázen, nebo jsem se ocitla v Alence v říši divů...

    "Nevěřím ti ani slovo! Patříš do nějaké sekty!" zakřičela na něj snobka a prudce se zvedla, následovaná svými kamarádkami a ještě jedním mužem, který se sice neoblékal, ani nechoval tak sobsky, ale tvářil se nadřazeně. Muž zalapal po dechu.

    "Na našem ostrově žádné sekty nejsou," odpověděl zraněně.

    "Takže magie existuje?" podivil se Samuel a oči se mu opět rozzářily.

    "Ano," odpověděla jednoduše žena, které jsem si všimla teprve teď, což nechápu. Byla překrásná. Kaštanové vlasy se jí vlnily do půli zad a tyrkysově modré oči působily bezelstně. Její pleť zářila bělotou a pyšnil se na ni milý úsměv.

    "A co měly znamenat ty křídla u Leandry?" zeptala jsem se já.

    "Triky," odpověděla mi ta snobská žena. Obyvatelé ostrova se na ní dívali ublíženě a zároveň trochu naštvaně.

    "Ale ne, to jsou naše dopravní prostředky a zároveň nejlepší přátelé," odpověděla ta překrásná žena. "Někdy vám to vysvětlím, ale v podstatě slouží ke stejnému účelu jako běžní koně. Jen se na nich hůře jezdí a také to nemůže kdekdo. Ale ještě jsem se vám ani nepředstavila! Jmenuji se Lilly Janterová a tu dívku, co jste potkali, je má dcera, Destiny." Obě jsem si prohlédla. Pravda, Destiny měla stejné rysy tváře i postavu jako Lilly a apravděpodobně po ní zdědila i tu nadpřirozenou krásu. Počkat! Když Destiny je její dcera, její přítel musí být ten muž. Zadívala jsem se na něj.

    "A já jsem Jake," odpověděl ještě trochu rozmrzele. "Náčelník tohoto kmene, tedy, kmeny tomu jen říkame. Každopádně jsme ho nazvali Pretiria Sun, to vám také vysvětlím až někdy jindy, dnes toho na vás musí být moc. Nechcete se jít prospat?"

    "Samuel Jonson," představil se Sam. Postupně jsme se seznámili jmény všichni, ale bylo to příliš na to, abych si je všechny zapamatovala.

    "Budeme spolu v...ehm..chatrči?" zeptal se mě Samuel, když nám ukazovali domy ze slámy a třeva. Vypadali malebně, opravdu, to musím uznat. Asi jsou hodně zkušení v řemeslech.

    "V tom případě se nastěhujte zde, jsou tam dvě houpací sítě. Používáme je jako postele. Jinak byste si jednu museli přistěhovat." Za zády se nám zjevil černovlasý muž, taktéž s hezkými rysy (čím to je, že jsou tu všichni tak krásní? Trochu mě trápí, že nejsem také taková. Vžd yjsem o sobě měla vysoké mínění, ale teď vidím, že jsem si zase tak věřit neměla) a ukázal na blízkou budovu, pokud se to tak dá nazvat. "A mimochodem, my těmto domům říkáme sruby."

    "A vy jste?" zeptala jsem se.

    "Atanvan," odpověděl.

    "Atan..cože?" podivila jsem se. Také jsem si všimla, že hodně zdejších lidí má nevyslovitelná a velice podivná jména.

    Povzdechl si. "Tonny. Říkej mi Tonny. A klidně mi můžeš tykat. Dobrou noc, ano?"

    Přikývla jsem. "Dobrou noc...Tonny."

    Otevřela jsem staré vrzající dřevěné dveře. Místnost nebyla nějak velká. Ve středu si hověl dřevěný stůl s třemi nohami a dvěmi židlemi okolo. Pár centimentrů nad zemí vysely dvě okrově zbarvené houpací sítě a na nich pár přikrývek. Na stole byla posazena starožitná svíce.

    Lehla jsem si na bližší ze sítí a někam zahodila svůj batoh. Uslyšela jsem jen tlumeně žuchnutí. Zavřela jsem oči a Samuel sfoukl svíčku.

    "Sladké sny o lepších zítřcích," popřál mi a pak jsem jen slyšela tlumené oddechovaní.

    "Klidnou noc, Samueli," zamumlala jsem do tmy a za chvíli se ponořila do říše snů.


  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,756
    Opět se budu opakovat- Zajímavé a opravdu hezky rozeběhlé. Je to docela výživný námět, s tím toho můžeš udělat hodně a pokračování bude dobré, ať si vybereš jakoukoli cestu. Jako sci-fi dobré!

    Jen maličkosti k opravě. Sousloví londýnský pokoj se píše s malým L a pak jedna trochu nelogická pasáž. Jestliže jsou hrdinové Angličané, znamená to, že mluví anglicky. Pak je ale text o tom nabízet tykání trochu mimo, protože angličtina tykání a vykání nerozlišuje. Ale to mne jen tak napadlo, jinak bych to bral. Dokonce jsem si všimnul, že už se ti daří přerušovat dlouhé dialogy nějakými větami navíc. 

    A poslední minimaličkost. Kdyby mne vyložili na jakémsi neznámém ostrově a nevěděl, co mne čeká, asi  bych se těžko za chvíli ponořil do říše snů, jak píšeš v poslední větě...wink
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
      Ahoj Gennie, tak jak jsem slíbil, tak jsem provedl. Přečteno. A...většinu chyb ti tam opravil jerry, takže na mě (výjimečně) vychází pochvala. A musím říct, že i přes poněkud krkolomný začátek, do kterého jsem se musel i místy nutit, se to čte nakonec hezky. Příběh mě zaujal, i když na můj vkus je tam opravdu moc přímé řeči a ty závorky? No, vím, že diskuze o nich byla oficiálně ukončena, ale já si pro sebe udělám výjimku a řeknu ti, jak to řeším já, když potřebuju někam šoupnout závorku - a že to dělám často - nahradím ji pomlčkou. Vidíš? Podle mě to vypadá líp, ale jak řekl Jerry, když máš pocit, že tam závorka patří, dej ji tam.

    A ještě reakce k tomu tykání, co řešil Jerry. Je pravda, že v angličtině se netyká. Jejich ekvivalent je oslovování jménem/příjmením. Pokud chce anglicky hovořící člověk přejít na přátelskou úroveň a nabídnout tykání, navrhne, aby ho druhý oslovoval křestním.




  • GennieGennie Komentářů: 56
     Moc děkuji za názory. Nikdy jsem nevěřila, že dva dospělí muži budou číst výtvory poblázněné patnáctileté teenagerky laugh

     No, moc děkuji za kritiku. A s tou angličtinou-omlouvám se, nějak mi to nedošlo. Myslím, že u té poslední kapitoly to nevadí, protože Atanvan to myslel spíše tak, že ho mohou oslovovat jménem, ale v těch dřívejších případech....každopádně, toto je první verze povídky, budu ji částečně dle vašich rad ještě upravovat.
  • GennieGennie Komentářů: 56
     A k té říši snů-no, ale také bys po tom všem byl kapku unavený, takže bys neměl chuť se zatěžovat nějakými vážnými myšlenkami, ne?
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,756
    Zase si nedělej takové iluze, já s Mikem jsme sice úředně dospělí muži, nicméně občas máme nápady a chování teenagerů...laugh Protože to bychom v tomhle spolku nevydrželi...laugh

    S tím tykáním v povídce si nedělej hlavu a už vůbec se neomlouvej, to obvykle nikoho nenapadne a Mike to nakonec vysvětlil dostatečně. A moje oblíbené závorkywink Mike má pravdu, pomlčky jsou legantní a tolik neruší, když se podíváš do nějaké knížky, občas se tam taky objeví. Ale dost o závorkách!wink

    V každém případě, na patnáct let píšeš senzačně, srozumitelně a kvalitně, máš prostě talent.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • GennieGennie Komentářů: 56
     Je pravda, že kdyby jste se k počítači posadili s vážnou tváří a v obleku, asi byste vůbec těžko psali povídky, natož komentovali povídky ostatních.

     Zkusím tedy ty pomlčky, ale nevím, jak to půjde...

     Že píši srozumitelně? To jsi první, kdo mi to řekl, většinou se dozvídám pravý opak a moc děkuji! Ač se to nezdá, hodně jsem se od tebe naučila a také miluji tvé rady...


  • GennieGennie Komentářů: 56
    Ahoj, takže zde je další díl Ostrova beze jména. původně jsem ho vlastně vůbec nechtěla psát, ale nakonec se ukázalo, že Youtube má nějakou poruchu a mě se nechtělo neustále přepínat písně mimochodem na ruském hudebním webu, tak jsem se rozhodla, že tuto povídku je přece jen lehčí psát bez hudby než mou knihu. Tak zde to máte. Doufám, že vám to bude líbit.

    5. kapitola

    Žít, nebo ničit

    Když jsem se probudila, chvíli mi trvalo si uvědomit, kde jsem. Jasně, trčím na Ostrově beze jména, který však technicky vzato jméno má a navíc je obydlen. Protáhla jsem si ztuhlé končetiny. copak jim spaní na houpacích sítích připadá pohodlné?! Chápu, že se asi snaží o jakousi ostrovní atmosféru, ale stejně!

    Podívala jsem se na Samuela. Jak jsem očekávala, byl již vzhůru a se sluchátky na uších se na mě mile, ale trochu sarkasticky usmíval. Mimochodem nechápu, proč měl ty sluchátka, když jsem stejně pěkně nahlas hrající píseň slyšela a pochopitelně ji ani trochu neznala. Beztak zase poslouchá něco jako Beatles.

    "Dobré ráno!" zaječela jsem na svou nejvyšší možnou hlasitost.

    "Ahoj," odpověděl tiše(vejtaha), takže mě nejspíš slyšel.

    "Můžeš to trochu..."Chtěla jsem mu říct, ať si laskavě své vykopávky nechá pro sebe, ale ozvalo se zaťukání na dveře.

    "Dále!" zakřičela jsem přes rytmy kytarového sóla, protože...tak dobře, byla jsem líná vstát, ale vždyť se sotva rozednělo! Tedy, jak to mám sakra tušit, kolik je hodin, když jediná dostupná elektronika je Samuelův MP4 (MP4? V tobě, kdy se běžně neprodávají ani MP7? To jsem celá já. Když se už s někým konečně spřátelím, je to staromílský blázen do hudby...)přehrávač, který možná ani nemá ukazatel času, natož aby byl přenastaven na ten zdejší.

    Do místnosti vešla Destiny, tvářící se trochu ostýchavě? Co se děje? Spadl na všechny zdejší domorodce meteorit a ona se nám to stydí říct? Přijeli nepřátelští mimozemšťané a přistáli nám na střeše vesmírnou lodí? Nebo někoho zakousl žralok? Rozhodně na to vypadá.

    "Samueli..." promluvila. Všimla jsem si, že o mě nezavadila ani jediným pohledem. Na něj se zato dívala až nepokrytě příliš a naprosto ignorovala fakt, že ji nemůže slyšet. Neříkám, že ta píseň, co poslouchal, nezněla dobře, ale to je vážně nutné si kvůli ní prorvat ušní bubínky?

    Samuel si však nejspíš musel všimnout, že kolem něj něco děje a poplašeně vypnul píseň, ale sluchátka si nesundal. "Jé, ahoj, Destiny. Jak ses vyspala?"

    "Dobře, děkuji za optání. Ale musím s tebou mluvit, Samueli." Zatvářila se zkroušeně. Vážně bych ráda věděla, o co jde a proč mluví jen směrem k němu.

    "Hm?" vybídl ji starostlivě a já jsem se neubránila žárlivosti. já vím, že je to hloupost, jsme jen přátelé a známe se pár dní, ale myslela jsem si, že se takto chová jen ke mně. Jak jde vidět, opět jsem se spletla v lidech.

    Dívka se zatvářila zahanbeně. Nechtěla jsem si to přiznat, ale v lehkých modrých šatech a s černým copem ji to ohromně slušelo. Vždy jsem si myslela, že jsem krásná, ale převezlo mě vlastní ego. "No, víš, já potřebuji mluvit s tebou. Jen... jen s tebou." Konečně se na mě podívala, konkrétně omluvným pohledem. "Půjdeme ven?"

    "Ale...Destiny, věř mi prosím. Věříš mi? Tak věř i Virginie. Je to má kamarádka a já zase věřím ji." Jeho slova mě dojala, ale cítila jsem se trochu jako páté kolo u vozu. A nejsem si jistá, jestli by Samuel řekl to samé, i kdybych tady nebyla.

    "Díky, Same, ale je jasné, že mě tu ani jeden z vás nechce," prohlásila jsem a trochu naštvaně odkráčela ke dveřím. Ale no tak! Jsem tu první den a s Destiny jsem mluvila dvakrát v životě. Nepamatuji si, že bych ji nějak ublížila. Tak to vypadá, že na znepřátelovaní lidí mám nadpřirozený talent, nebo si mě také mohla splést s těmi snobkami...

    Rozhrnula jsem provizorní závěs z rostlin, ale zaplavil mě zvlástní pocit. Moc jsem si přála vědět, co mu chce Destiny říct. Nechtěla jsem však zároveň být nečestná. Nervózně jsem si okousávala nehet.

    "Bude lepší, když se to nedozvíš," zaslechla jsem za sebou melodický hlas. "Neměl se to dozvědět nikdo z vás. Sám nevím, co je lepší."

    "Dobré ráno, náčelníku," odpověděla jsem vyhýbavě. Trochu jsem se zastyděla, že mě přistihl.

    "Počkej," odpověděl po chvíli. Rozhrnul závěs a vlezl do srubu. Vím, že to bude znít neuvěřitelně, ale ty rostliny jsou úžasně zvukotěsné. Kde je sehnali? Kéž bych pár měla i doma v pokoji...

    "Věc se má tak, Samueli, že ostrov není bezpečné místo. A jediným řešením, jak uzavřít bránu, je..."

    "Počkej, Desty," promluvil na svou dceru Jake. "Neříkej mu to, prosím."

    "Ta-tati," vydechla překvapeně. "Co tu u angorek děláš?" Angorky?

    "Potkal jsem Virginii přede dveřmi. Když jsem viděl, jak se tváří, došlo mi to." On musí být snad jasnovidec! Neříkejte mi, že mu to snad došlo jen podle mého pohledu! Jsem nepřátelská, zlá a ještě k tomu dobře čitelná. Co více si můžu přát?

    "Ale to není fér! Když mu to neřeknu, nebude mít ani šanci se rozhodnout!"

    "Ale rozhodnout se musíš ty, Desty," pronesl mrazivě klidným hlasem. Samuel se tvářil stejně zmateně jako já. "Buď zachráníš ostrov, nebo možná pošleš ty lidi domů. Myslíš, že je vláda uvítá s otevřenou náručí?"

    "Ale vědět by to měli. Ještě je čas," odsekla, v očích ji zazářil vzpurný výraz.

    "A proč si to tedy chtěla říct jen Samuelovi?"

    "Protože se mi on a ten historik zdají nejrozumnější, eventuálně Virginia a její rodina. Ostatní jsou s prominutím snobové a pěkní pitomci. A také..."

    "Počkej, a ty sis myslela, že to já řeknu těm pokrytcům?" žasla jsem.

    "Nebyla jsem si jistá. Promiň." řekla a sklopila oči k zemi.

    "A Samuelovi věříš. Počkej, já vím, o co tu jde! Ty jsi..." Zavrtěla jsem hlavou. Trochu jsem se to styděla právě před těmi čtyřmi vyslovit. Čtyřmi, protože do místnosti právě vkročila Lilly "...do něj zamilovaná?" zašeptala jsem nakonec nesměle. Destiny, Lilly a Jake se srdečně rozesmáli, jen Samuel se tvářil poněkud nezvykle zaraženě.

    "Uvažuješ dobře, ale pochop..." Destiny se uprostřed věty podívala na své rodiče. Vyměnili si nečitelné pohledy a nakonec Jake neznatelně přikývl. "..že já se nemůžu zamilovat do Samuela. A ani nechci. Jen cítím, že je v něm něco více, než třeba v lidech, kteří přijeli s vámi. U tebe jsem to tolik necítila, ale teď už ano."

    "Ty asi nebudeš moc normální, že?" položil ji Samuel poněkud netaktní otázku.

    Zatvářila se však odevzdaně a trvalo, než promluvila. "Já...věřím vám, takže mě nezklamte a nikomu to neříkejte. Zatím. Já jsem...nejsem člověk," sklonila hlavu ještě níže. Vyjeveně jsem na ní zírala.

    "Jsme elfové. Tedy, já a Destiny. Odkryla si na okamžik vlasy, pod kterými se skrývaly zašpičatělé uši. A ještě Atanvan," vysvětlila místo ní její matka.

    "Tonny?" podivila jsem se já.

    "Elfové? Takže to není jen pohádka?" položil poněkud důležitější otázku Samuel.

    "Ne. Však jste sami viděli, že existují koně s křídly a mimochodem vás nechci děsit, ale i mluvící květiny, třímetroví pavouci a..." odpověděla Destiny a zasmála se.

    "Ale no tak. Neděs je, Desty. Ale je to pravda." napomenul ji její otec.

    "A můžete nám tedy říct i to druhé tajemství?" zeptala jsem se s nadějí.

    "Tak dobře." Náčelník se nadechl a zbytek jeho rodiny jen zaraženě civěl do země. "Brána ostrova se otevřela, jak jsme vám říkali včera, takže se sem může dostat kdokoliv. Existuje jediný způsob, jak ji zavřít. Všechny, kdo zde prošli....nechat. Pokud odejde jeden z vás, brána bude otevřena navždy." Vypadalo to, že váží každičké slovo. Nevěřila jsem vlastním uším a musela jsem si dát záležet, abych nezírala s otevřenými ústy. Samuel vypadal, že se mu hlavou honí podobné myšlenky.

    "Cože?" žasla jsem. "Takže už nikdy neuvidíme svůj domov?"

    "To je na vás," odpověděl věcně.

    "A co se stane, když brána zůstane otevřená?" optal se Samuel.

    "Z ostrova se udělá komerční centrum a my budeme zabiti nebo zatlačení někam do ústraní, jako se to stalo za Kolumba s Amerikou," vysvětlil a oči se mu zaleskly.

    "Ale to je hrozné," zašeptala jsem soucitně.

    "To ano. Ale chápu, že možná tam venku..." Ztěžka polkl. "Tam venku máte něco, na čem vám záleží, stejně jako nám na ostrově. Jestli chcete odjet, nemůžu vám v tom bránit."

    "Já zůstávám," prohlásil Samuel. Když viděl, jak se všichni jeho lehkomyslnému rozhodnutí divíme, objasnil nám to. "Kdybych vás zde nechal napospas tomu, co jste vysvětloval, pane Jantere, nemohl bych se ráno na sebe podívat do zrcadla. Nemohl bych s tím žít."

    "To je pravda, " souhlasila jsem. "Ve světě tam venku mi stejně o nic nejde. Vše je o penězích a o slávě. Vy jste bytosti, elfové nebo lidé, ať jste, co chcete, kteří žijí plnohodnotný život, ne tu náhražku." Oči se mi zalily slzami, přesně jako před pár minutami Jakeovi. "Já chci zůstat, ale nevím, jak to pomyšlení snesou ostatní. Řeknete jim to?"

    "Budeme muset. Kdybych to neudělal, nemohl bych sám se sebou zase žít já," odpověděl náčelník posmutněle. "A byl bych moc rád, kdyby jste mi tykali. Sice mi říkají náčelník a v podstatě tomu velím, ale jsem člověk zrovna tak jako vy, takže jsme si všichni rovni."

    Přikývla jsem, ale překvapila mě jeho vřelost. Nezmohla jsem se již ani na jediné slovo a i Samuel byl nezvykle potichu.

    "A jdeme na to teď hned!" prohlásila Lilly statečně, následována námi a svými rodinnými příslušníky. jsem vážně zvědavá na jejich reakce, ale jedno vím jistě. Ať se děje, co se děje, budu stát za nimi, i kdyby to znamenalo obrátit se proti vlastní rodině! Ale na druhou stranu, nechci vidět taťkův ani mamčin zklamaný výraz. Ale já dávno vím, že nejsem ta pravá dcera. Vlastně jsem pro rodiče největší horor pod sluncem, i když mi to nikdy neřekli do očí. Ale když o tom přemýšlím, řekli mi vůbec někdy, že jsem jejich vytoužené dítě, jak to většinou bývá? Své rodiče miluji a nejen proto, že nám v žilách proudí stejná krev, ale funguje to i naopak?
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,756
    Podívejme, elfové! Tak to by mne tedy nenapadlo! Skvělý nápad, s tím si vyhraješ.

    Díky za uznání a i za to, že moje rady ti jsou k něčemu. Nevím, jestli se ode mne něco můžeš naučit, pokud ano, jsem moc rád. Samozřejmě tu kritiku neber tak moc vážně, v podstatě kritizuje amatér amatéra. Ale přece jenom, už jsem něco napsal a přečetl...

    Takže, teď k pokračování příběhu. Viditelně se lepšíš. Opravdu píšeš čtivě a srozumitelně, dokonce u tebe ani nechci použít radu, kterou jsem dával jiným, totiž přečíst si  jejich texty nahlas. Tady to prostě sedí.

    A zase, lehká kritika...wink Je trochu nelogické, že by v šedesátých letech 21.století existoval jakýsi ostrov s komunitou elfů, aniž by někdy v minulosti nebyla snaha je nějak objevit nebo zotročit a z ostrova udělat atrakci pro turisty. A pak, nějak nebylo řečeno, jak se vlastně ta hlavní hrdinka dostala na tu loď, kam ta loď plula a není tu ani vysvětlené, jaký byl vlastně výběr těch emigrantů, důvod, proč se vůbec taková plavba konala, kolik jich vlastně bylo a co se stalo s ostatními. Ale třeba to ještě vysvětlíš.

    JInak velmi dobré!wink
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • GennieGennie Komentářů: 56
     Děkuji moc.

     A k té nelogičnosti-myslela jsem, že jsem to vysvětlila dostatečně. Otevřela se Brána, o které se tam pořád zmiňují, která měla mimo jiné za úkol Ostrov maskovat. Ale když se otevřela, lidé si ostrova pochopitelně všimli. Neví však, co to za ostrov je a proto tam vlastně jako pokusné králíky poslali právě tu výpravu. Mají v plánu je začít nenápadně monitorovat, ale to až později, až si budou jisti, že dopluli. A že vybrali zrovna takovou komunitu? Dělali to podobně jako Noe-od každého druhu něco. Malíři, politici(které Virginia popisuje jako snoby), hudebníci, historici...Ještě to vysvětlím, neboj
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,756
    Dobrá, tak to se omlouvám, nějak jsem přehlédl tu Bránu, asi to tam nebylo nějak moc vysvětleno. Ale to je asi moje chyba. 

    Teď, jak jsi to vysvětlila hloupému čtenáři, myslím, že ten nápad je vynikající, moc se mi to líbí. Fakt výživný námět a s tím se dá opravdu udělat, pokud máš fantazii, hodně věcí a bude to skvělé!wink
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • GennieGennie Komentářů: 56
     Jé, promiň, neměla jsem v úmyslu ti to vysvětlit jako hloupému, vůbec jsem to tak nemyslela. Chtěla jsem to jen objasnit. Nemusíš brát zpět svá slova, je pravda, že to vysvětlení o Bráně mohlo splynout mezi daleko více důležitými nebo výživnými informacemi. Za to se omlouvám, pokusím se to v následujících kapitolách trochu opakovat a objasnit. Doufám, že mi výjde to, co jsem původně příběhem zamýšlela....
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,756
    Jasně, v pohodě, sice jsi to jako hloupému vysvětlila, ale alespoň jsem to pochopil.laughlaugh Máš dobrý nápad, vysvětlit to a zopakovat. Ono by bylo i dobré, napsat kapitolu, která tomuhle příběhu jaksi předcházela, zařadit ji do textu, a nemusí být vůbec na začátku. Zkus  udělat povídání, proč se tohle všechno na Zemi seběhlo a třeba jako šestou kapitolu, což je lepší, než jako první. Musíš čtenáře trochu udržet v napětí, o co tu jde. 

    Představ si, kdyby třeba pan A.C.Doyle začínal svého Psa baskervillského kapitolou, jak jakýsi pan Stapleton si kupuje v londýnském obchodu se psy toho největšího, jakého tam mají a zároveň vedle v drogerii fosforeskující pastu. Všechno napětí by bylo pryč. 



    Takže nevysvětluj v ostatních kapitolách, ale udělej jednu kapitolu, která předchází událostem a nezařazuj  ji na začátek.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.