Dědička, řidič a narozeniny

upraveno 9. říjen 2011 v Povídkář
Povádkář mi vygeneroval toto téma:
roztržitý řidič kamionu, mrzutá dědička, oslava narozenin

Můžete mi, prosím, dát zpětnou vazbu. Díky!

Půl století už Roland běhá po tomhle světě, stále v dobré náladě, stále mezi lidmi. Mezi lidmi, které miluje. Půl století to už je kus života a je třeba ho řádně oslavit. A dneska může slavit dokonce hned dvakrát. Kromě závratných zisků jeho úspěšné firmy mu totiž tento týden na konto přibylo slušné jmění, které podědil po strýci, jehož téměř neznal, ale který naopak dobře znal Rolanda.
A kdo by o něm také nevěděl, když v novinách a televizi se to zprávami o jeho velkomyslnosti a štědrosti, se kterou rozdává dary potřebným, jen hemží. A protože strýc Alfonso, který naopak žil celý život v ústraní, byl podobného ražení, rozhodl se před svým odchodem bohulibé činy svého synovce ještě znásobit. Zapomněl však při tom rozdávání na Marinu, Ronaldovu sestru, stejně milou a dobrotivou, leč téměř bez prostředků.

Ta teď sedí u stolu zasypaného laskominami, před sebou má malý talířek s jahodovým dortem a na čele vrásku. Její stříbrná lžička postrkuje odkrojený kousek želé od okraje k okraji. Když se zdá, že růžová hmota už už přepadne přes okraj, zastaví její pohyb rychlá pevná, ale přeci jemná Rolandova ruka. Marina se vytrhne ze svého zamyšlení a urychleně míří lžičkou s připraveným soustem do úst. Trochu se stydí, že ji takhle přistihl a také, s plnou pusou snad nebude muset na nic odpovídat.
Bratr se na ni chápavě usměje: „Už na to nemysli, řekl jsem ti přece, že se s tebou samozřejmě rozdělím. Ani by mě nenapadlo, že by to mělo být jinak.“
„O ty peníze přeci nejde.“
„Já vím, že je ti to líto, ale s tím teď nic nenaděláš. Tak si nenech kazit tenhle nádhernej den a pojď se bavit s ostatníma.“
„Tobě se to řekne. Všichni tě obletují, všichni se na tebe usmívají. Já jsem už odmalinka jen tvůj stín.“
„Můj nebo svůj? Co to zkusit změnit? Můžeš začít hned teď. Třeba tím, že přestaneš v puse převalovat želé, které ti stejně nechutná a vybereš si zákusek podle svého gusta. Pokud si dobře vzpomínám bylas spíš na krémové dorty. Co tamhleten s pařížskou šlehačkou?“
„Cože?“ Marina zvedne obočí v údivu, „ještě si to pamatuješ?“
„Aby ne? Seš přeci moje malá sestřička,“ mrkne na ni, „k tomu si dáme nějakej skvělej drink a můžeme si jít třeba zatancovat. Nebo dáš přednost doktoru Simonovi, který z tebe od začátku večírku ještě nespustil oči?“
„Co, kdo?“
„No, jen se podívej, tamhleten hezoun ve fialovém saku,“ a Roland pohne hlavou směrem k postaršímu holohlavému muži s orlím nosem.
Marina vyprskne smíchy a má co dělat, aby kousek želé, který skutečně stále válela po jazyku neopustil její ústa. „Hezoun? Ty máš ale zvláštní pojem o kráse.“ Konečně se jí trochu ulevilo. A usmívá se dál na svého bratra, který jí právě vyměnil rozdloubaný jahodový dort za čerstvý čokoládový a sám si přihrál mandlový řez.
Ještě ani nedonesl svoje sousto k ústům, když se ozvalo hluboké zatroubení někde na okraji rozlehlé zahrady. Skrz keře a zdobený kovaný plot je vidět jasně červenou barvu přijíždějícího kamionu.
„No to snad ne? Jak je možné, že tenhle chlap vždycky všechno poplete? Objednal jsem ho až na zítra.“
Marina na něj nechápavě pohlédne.
„No, tenhle člověk měl dovézt nový nábytek pro místní dětský domov. Ale až zítra. Co teď? Jede sem dvě stě kilometrů, přeci ho nepošlu zpátky?“
„Tak ho pozvi na oslavu?“
„Blázníš? Mezi tuhle smetánku?“
„No a? Já jsem taky jen holka z kanceláře na předměstí. Jsme snad něco míň?“
„Víš, že takhle jsem to nemyslel.“
„Tak jak?“
Chvilku zaváhal. Další zatroubení. To už všichni hosté udiveně sledují, co se to děje.
„Máš pravdu. Jdu pro něj. Ale musíš jít se mnou, většího popletu jsi totiž ještě neviděla,“ bere Marinu za ruku a jdou směrem k bráně.
„To si užijeme legrace. Hned na začátku spadne ze židle, architektu Sosnovi polije ten jeho dvouřadý oblek a madam Nikodémové šlápne při vášnivém tangu na nohu. A počkej, jak se na něj budou všichni tvářit, až začne vyprávět svoje vtipy, kterých má nekonečnou zásobu,“ říká, když dálkovým ovládáním otevírá hlavní křídlo, aby mohl kamion projet dovnitř.
Šofér stahuje okénko a halasně, aby překřičel zvuk motoru, volá na Rolanda: „Tak jsem tady šéfe! Přesnej jako hodinky. A to byla dálnice úplně zacpaná.“
„To vidím. Že seš tady.“ usmívá se Roland.
„Něco je špatně?“ lekne se řidič, když vyskakuje po schůdcích z kabiny.
„Vůbec ne. Je krásný den, sluníčko svítí a já mám narozeniny! Zajeď před hlavní vchod a pojď s námi slavit. Nebo ... víš co? Svez nás tam s sebou, ať nemusíme pěšky.“
„Těch pár kroků?“ diví se Marina. Teprve teď ji řidič zaregistroval.
„Už jsi někdy jela kamionem? Já ne! Tak si můžeme myslet, že je to třeba Danielův dárek. Mimochodem Danieli, to je moje setra Marina. Marino, to je Daniel.“
„Já ale nemám narozeniny.“ usmívá se Marina, když podává ruku stále ještě nechápajícímu chlapíkovi v kostkované košili, jehož zarostlý obličej získává při pohledu na ni jemně růžovou barvu.
„To nevadí, přeci nepůjdete pěšky. Ale, co ten nábytek? Ve tři ho máme skládat.“
„Ve tři sice jo, ale patnáctýho a dneska je teprve čtrnáctýho. Vím to docela přesně. Mám přeci narozeniny. Podívej!“
Řidič pohlédne na zahradu, kde ve strnulém úžasu stojí skupina žen v úchvatných róbách a mužů v luxusních oblecích. Stoly se prohýbají pod nákladem dobrot. Nikdo nejí. Nikdo nepije. Nikdo ani nehlesne. Dokonce hudba přestala hrát. Jen kašna s vodotryskem tiše zpívá.
Daniel se otočí se zpátky na Rolanda, pak na Marinu. A všichni tři se začnou od srdce smát.

Ráda bych vám řekla, že Marina s Danielem se vzali, že v závěti se objevilo, že strýc měl ještě jeden zámek, který odkázal Rolandově sestře, takže začala věřit ve spravedlivý svět, že lidé z oslavy se přestali povyšovat nad ostatní, že nábytek z kamionu neskončil z větší části v kanceláři ředitele dětského domova a také, že nakonec nezačalo lejt jako z konve a že se chlebíčky s kaviárem nerozmočily, ale nežijeme přeci v pohádce.

Komentáře

  • MonikaMonika Komentářů: 7
    Je to čtivé, rozhodně bych ráda věděla, co se bude dít dál :)
  • Irena MayerIrena Mayer Komentářů: 1
    Mě teda vůbec nezajímá, co se bude dít dál, protože podle mě je to celý, skvěle zakončený a nic tomu nechybí. A že sem dočetla až do konce, to znamená jen jedno - není to špatný!
  • Nemám snad ani komentáře... Na ty zajímavé kombinace z Povídkáře se mi to líbí :)
  • Tolik chvály jsem ani nečekala. Díky!

    A něco byste třeba opravily? Dál to pokračovat skutečně nemá.
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.