Otec

jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,752
upraveno 29. září 2013 v Povídky
Už jste někdy psali povídku jaksi na zakázku? Bylo to pro jednoho kamaráda k narozeninám a proto je tahle věc trochu jiná, než ty ostatní. Možná taky trochu potěším Lucku, která vyslovila přání, abych dal na veřejnost něco trochu spontánního. Třeba tohle mělo být opravdu jen soukromý text, ale svět, okolnosti a vůbec všechno se změnilo...

Sedíme na našich oblíbených místech v osmé řadě. Na jevišti se znovu odehrává ten nesmrtelný příběh etiopské princezny Aidy a ta krásná, štíhlá, dlouhonohá slečna v dlouhých, švestkově modrých šatech, která sedí vedle mne a pobrukuje si známé melodie je moje dcera.

Jen jako v polosnu slyším hlasy z pódia. Je tu trochu teplo a vzduch je plný podivné nedefinovatelné vůně líčidel, kůže a starého dřeva. Mne škrtí límeček u nové košile a je mi nějak divně.

Za chvíli lidé vstanou, na jevišti vše skončí smrtí Aidy a Radamese a ozve se potlesk. Lidé vstanou, já vezmu v šatně dva kabáty, do jednoho se obléknu sám, do druhého pomůžu své dceří, ano, jako galantní otec.

Půjdeme domů, já se budu zdravit se známými a snad všichni si budou prohlížet moji společnici. A za chvíli už budu úplně sám, až má dcera odejde někam úplně jinam za někým úplně jiným.

Ten čas opravdu utíká. Vždyť to ani není tak dávno, co jsme ji vezli zabalenou v peřince domů. Byl zrovna prosinec, tři dny před Štědrým dnem. Mrzlo, jen praštělo a všude byla spousta čerstvě napadaného sněhu.

Po straně se podívám do napjaté tváře vedle mne. Nemůžu se ubránit úsměvu, když si vzpomenu, jak tenkrát před šestnácti lety ten taxík dlouho nejel a já pro ni začal přímo před porodnicí stavět obrovského sněhuláka, prvního v jejím životě. Moje žena seděla v čekárně a vyděšeně mne pozorovala z okna. Tenkrát nepochopila, že jsem chtěl naši dceru uvítat do života něčím velkolepým.

Byla zabalená tak, že jí vykukoval jen malinký knoflík. Nos se tomu dalo říkat až po několika měsících. Ten měla určitě po mně. Tenkrát jí ten mráz vůbec nevadil. Já jsem se bál si na ni vůbec sáhnout, abych jí snad něco neudělal. Samozřejmě, že se mi zdálo, že je mnohem hezčí, než ostatní nemluvňata. Rád jsem jezdíval s kočárkem, kdy nás moje žena vyhnala vyvětrat se a nařídila, do kolika hodin se nemáme vracet. Potřebovala chvíle klidu, protože naše dcera byla už tenkrát hodně živá a plná touhy objevovat svět.

V parku jsme si pak s ostatními rodiči vzájemně chválili svoje potomky a vedli zasvěcené rodičovské debaty. Bylo to fajn a já zjišťoval, co všechno ještě o dětech nevím.

Za pár měsíců ji už nebavilo pořád jen ležet a snažila se posadit a potom i vstát, mnohem dřív, než ostatní děti.

Od ostatních se odlišovala i jinak. Její první slovo nebylo táta nebo máma, ale „mejdlo“.  Hrozně ráda se koupala a mydlila a už v prvním roce života se potápěla ve vaně s otevřenýma očima a vydržela pod vodou ukrutně dlouho.

Byly jí necelé tři roky, když byla poprvé vážně nemocná. Rozpalovaly ji vysoké horečky a ona už vysílením ani nemohla plakat. Vzal jsem si tenkrát dva týdny dovolené a proseděl u ní první tři noci. Držel jsem ji za suchou a horkou ručičku a až do rána jsem jí vypravoval pohádky o skřítku Pankrácovi. Toho měla vždycky hodně ráda a já ani netušil, co jsem schopen si všechno vymyslet a hrozně jsem se o ni bál.

Toho roku jsme jeli poprvé o prázdninách na dovolenou pod stan do jižních Čech. Začal jsem ji učit spoustu dalších věcí, naučila nebát se sekerky ani nože. Byla spokojená, když jsme jednu noc přespali daleko od tábořiště v lese v seně na krmelci. Tenkrát byla doopravdy šťastná, běhala po lese, sbírala houby, které jsem pak zase vyhazoval, smála se tomu a legračně při tom krčila nos. Ano, přesně tak, jak to udělala právě teď.

Snad ani není pravda, že tuhle elegantní slečnu vedle mne jsem vedl poprvé do školy a ona měla velikou bílou mašli ve vlasech. Byla bez sebe štěstím, že má na zádech novou červenou aktovku a že už je skoro dospělá. Ještě před tím, než šla poprvé do školy, už uměla číst. Byla hrozně zvídavá a byla schopná prosedět celé hodiny u knížek a číst si slova, kterým vůbec nerozuměla.

Tenkrát jsem si ještě myslel, že to bude celá věčnost, než dospěje doopravdy.

Svou matku skoro nepoznala. Zemřela přesně čtrnáct dní před jejími třetími narozeninami. Vykřikla, když jsem dostal smyk na zledovatělé silnici a to bylo naposledy, co jsem slyšel její hlas. J8 sám jsem několik týdnů bojoval se smrtí. Snad mne drželo při životě jen vědomí, že by pak moje dcera zůstala nezajištěná a bez prostředků.

Ale stárneme všichni, král i ten poslední žebrák a má dcera už není tou holčičkou. Ani to tak dlouho nepotrvá a už se nebudu zlobit, že nemá napsané úkoly a že zase při fotbalu rozbila okno někde v sousedství. Už jí nepůjdu naproti ke škole a nepozvu ji na zmrzlinu a nebudu pyšný na to, jak jí to sluší.

Představení skončilo, herci se klaní. Tleskám, ale vůbec nevnímám. Prohlížím si profil svojí dcery. Ano, je podobná své matce. Stejná brada, úsměv a podobně veselé plamínky v očích, jako měla moje žena.

Rozsvítilo se a mně se jen stěží daří vrátit se zpátky do reality, do té všední a obyčejné.

Pomohl jsem své dceři do kabátu, ano, jako galantní otec.

Jdeme domů. Poslouchám nadšená slova a s úsměvem jí odpovídám. A je mi dobře, protože právě teď jsem si uvědomil, že jsem vlastně velice šťastný.


Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
Flaubert

Komentáře

  • tasselhoftasselhof Komentářů: 9
    šťouravé poznámky ke stylistice:

    Lidé vstanou, já vezmu v šatně dva kabáty, do jednoho se obléknu sám, do druhého pomůžu své dceří, ano, jako galantní otec.

    změnit na

    Lidé vstanou, já vezmu v šatně dva kabáty, do jednoho se obléknu sám, do druhého pomůžu své dceří: Ano, jako galantní otec.



    Svou matku skoro nepoznala. Zemřela přesně čtrnáct dní před jejími třetími narozeninami. Vykřikla, když jsem dostal smyk na zledovatělé silnici a to bylo naposledy, co jsem slyšel její hlas.

    Kdo vykřikl? Dcera, nebo matka? Sice je to tam napsané v další větě, ale trochu bych to pozměnil.

    Pak ještě se mi moc nelíbí dlouhé, čárkou oddělené, stylizované, umělkované, popisy:

    Na jevišti se znovu odehrává ten nesmrtelný příběh etiopské princezny Aidy a ta krásná, štíhlá, dlouhonohá slečna v dlouhých, švestkově modrých šatech, která sedí vedle mne a pobrukuje si známé melodie je moje dcera.



    Jinak celkově: Líbí, taková trochu pocitovka. Osobně mi trochu chybí nějaká pointa. Třeba "a až jsem ji oblékl do kabátu, tak jsem ji opět předal zpět jejímu manželi, který ji snad miluje ještě víc, než já." ... Něco takovýho.


  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,752
    Dobrá, beru, konečně někdo, kdo mne jen nechválí...laugh

    Měl to být prostě takový sled myšlenek, ne klasická povídka se vším všudy. Proto jsem tady ani nedával nějakou pointu, upřímně, v šestnácti by ta dcera snad ještě manžela ani mít neměla...laugh A kdyby vykřikla tříletá dcera, asi by pak nemohla sedět v divadle po třinácti letech. Ale jasně, je to tvůj názor, dík za něj.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • Připomínky padly, chtěl bych ti chtěl jenom říct, že je to vážně moc čtivý. Četl jsem si to nahlas. Baví mě ten rytmus. Opomíjím příběh.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,752
    Díky. Já si všechny svoje věci čtu nahlas, při tom ještě najdu leccos nevhodného. Tahle povídka ani není povídka a příběh ani žádný nemá. Je to jen a jen přepis myšlenek, které se objevují v jedné hlavě. 

    A opardu jsem si všimnul, že jsem tam jakýsi rytmus zachovával. Prostě jsem dobrej a ani o tom nevím...laughlaugh
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.