Přechod

PokrmPokrm Komentářů: 29
upraveno 21. září 2013 v Povídky
Stará povídka o mladistvých ideálech, jimiž si prošli snad všichni dospívající romantici a rádoby buřiči (tedy včetně mě).

Kdysi jsem ji přednášel na malém autorském čtení, kde sklidila úspěch. Tam se ovšem ze slušnosti tleská všemu, takže objektivitu hledám až zde.

S odstupem času je tam cítit pár dětinských názorů, ale i tak je to jedna z mála povídek, kterou si rád přečtu i po letech a kterou jsem s vyděšeným výrazem ještě stále nesmazal.

Přeji příjemné čtení.

____________________________________________

Přechod.

Na otřískaném semaforu se rozsvítil zelený panáček. Pln mladistvého entuziasmu jsem vkročil na zebru vedoucí přes prázdnou silnici a započal tak svůj křest ohněm. Konečně. Po mnoha letech jsem byl odhodlán a rozhodl se přejít. Skoro jsem začínal pochybovat. Myslet si, že k tomu nedojde.

S nadšeným výrazem jsem kráčel přes silnici a nedočkavě vyhlížel druhou stranu. Zrovna se začalo stmívat. Zhruba uprostřed přechodu jsem se ještě ohlédl přes rameno, zjistiv tak, že se u semaforu houfuje dav zvědavých pozorovatelů. Nemají zelenou. Zelenáči.

Maje úsměv na tváři jsem se jal pokračovat. Něco se však změnilo. Zebra se už nezdála býti tou zebrou, kterou jsem si pamatoval. Z několikametrového přechodu se stalo poutní dobrodružství dlouhé spousty a spousty mil. Nekonečné pražce bílých čar táhnoucí se za horizont. Ani jsem nedohlédl na druhou stranu. Jenže co zbývalo? Musel jsem přejít, každý jednou musí. Pruh za pruhem. Hodinu za hodinou.

První chodec mě minul za té největší tmy.

Chodec? Ne. Veliký diář. Vypadal vytíženě a poněkud obézně. Doslova přetékal písmem, záložkami, daty a dokonalým rozvrhem. Za jeho hřbetem se ve spěchu blížilo obří pero, nechávajíc za sebou inkoustové stopy. Na první pohled se zdálo, že před někým prchají. Diář doběhl až ke mně.

Vykašlal na zem úhledně vyrovnaná písmenka: „Už nemůžu!“ a raději se obratně zardousil svou vlastní špagátovou záložkou.

-

„Je to ještě daleko? Pane, je to ještě daleko?!“

Proti mně šel další. Člověk. Šel vzpřímeně a elegantní oblek doslova podtrhoval jeho sebevědomí. Mé nadšení stoupalo. Určitě přicházel z druhé strany.

„Jak dlouho ještě půjdu?“

S námahou ze země zvedl obtloustlý diář se sebevražednými sklony a povýšeně se na mě otočil.

„A ty si myslíš, že jsi vítán?“

Když jsem se asi půl minuty nezmohl na odpověď, zlomil nade mnou hůl, znechuceně mávnul rukou a naznačil, abych pokračoval.

Tak jsem tedy pokračoval.

Krok za krokem, pruh za pruhem. Černá, bílá, černá, bílá.

Poněkud jsem počal ztrácet nadšení. Nad nekonečným přechodem zářily hvězdy a můj cíl mizel za horizontem každým krokem stále stejně. Padla na mě úzkost. Za nátlaku studené noci jsem se zachumlal do kabátu a na chvíli usedl na zem. Odpočívaje na jednom z pruhů mi hlavou probíhalo mnoho pochybností. Má to vůbec cenu? Nemám se otočit zpátky, dokud je to možné? Pomalu jsem dostával hlad.

Náhle se však něco změnilo. Bystrá přechodová zebra, jako by ucítila mé zaváhání, se hbitě zvedla.

„Svezu tě.“

„Prosím?“

„Svezu tě, vypadáš vyčerpaně.“

„Vážně?“ prolnul jsem konverzaci řečnickou otázkou.

„Ty to nepoznáš?“ opáčila.

„Myslel jsem tím, jestli mě vážně svezeš.“

„Máš-li řidičák.“

„Mám!“ odpověděl jsem s neskrývanou hrdostí v hlase a ukázal svou přeceňovanou vstupenku do světa dospělosti.

Vstupenka byla uznána. Vyhoupl jsem se opatrně na hřbet a zebra se mnou vyrazila vstříc vysněnému konci.

„Jsi bílá s černýma pruhama, nebo…“ neodpustil jsem si otázku.

„Moc se neptej, není to vítané,“ skočila mi do řeči zebra.

Nepamatuji si, kdy jsem ze zebry sesedl. Kdy ustala má jízda. Stál jsem však na konci. Černobílé stvoření nahradil krásný svět. Jako bych si nasadil růžové brýle. Za slunečného rána jsem civěl na druhý semafor.

Hned vedle semaforu stála budka s nápisem „Vstupní procedura“.

Otevřel jsem dveře. Jedna etapa skončila, další započala.

Nemilé překvapení na sebe nenechalo dlouho čekat. Zatímco jsem si představoval útulnou kancelář s jedním úředníkem, objevilo se něco naprosto odlišného.

Lavina.

Mohutný sesuv čehosi bílého se blížil z nemalého kopce, a než jsem se stihl vzpamatovat, byl jsem zavalen. Kde je nahoře? Kde je dole?

Začal jsem se panicky škrábat za světlem. Máchal jsem rukama, máchal jsem nohama, třásl jsem se strachem. Nakonec mi ale osud přál. Vyhrabal jsem se z veliké hromady listin a leže v této papírové suti jsem zahlédl vrchol kopce.

Vysoko na hřebenu se nacházel stůl a za ním seděla šeredná oplácaná paní s hranatými brýlemi. Zdálo se mi, že nad jejím skalním doupětem prší a létají blesky. Víc než to mi však naháněl hrůzu její nezájem.

„Vyplňte vstupní listiny a vhoďte je do schránky,“ zaburácel její hluboký hlas. Jako hrom odrážející se od skalních útesů.

„Co? Tohle všechno?“ zděsil jsem se, leže na vrcholu papírové laviny.

Začalo mě bolet lýtko. V té panice jsem si ničeho nevšiml. Nyní se však bolest hrdě přihlásila. V noze jsem měl zaraženou reklamní propisku o velikosti menšího klacku a s ní za sebou vláčel její podstavec upevněný na postříbřeném řetízku. Hrůzostrašná pijavice sající do svých útrob mou krev. Jako bych se měl podepisovat ďáblu.

„A pak to vhoďte do schránky.“

„Tohle všechno?“ zeptal jsem se podruhé.

Místo odpovědi před sebe postavila cedulku „Nerušit“.

Nuže dobrá. Reklamní propiska pijavice, natěšená na svůj úděl, mi řetízkem od podstavce omotala zápěstí. Po druhé hodině oddané práce a trapného ticha mezi mnou a úřednicí jsem si všiml nápisu nad dveřmi zevnitř. Nebyl stejný jako ten venku. "Centrum byrokracie" stálo na vnitřní straně.

„Nemohl bych to nechat na jindy?“ tázal jsem se vyčerpaně.

„Zbláznil jste se, člověče?“

A vy? Neměl jsem odvahu něco takového říct. Neměl jsem odvahu na nic z toho, co se tu dělo. A tak jsem udělal to, co jsem dělal velmi často. Dal jsem se na útěk.

Po úpěnlivém brodění haldou reklamních propisek a papírů jsem se dostal na čerstvý vzduch. Utekl jsem sice od svých povinností, ale zpátky na přechod se mi zas nechtělo.

Kolem semaforu prošlo stádo ovcí.

Béééé. Bééé.

K silnici, zahradivše tak přechod, se přitom postavil vysoký muž s obličejem ovčáckého psa. Oblečen byl v podivně sešívaných novinových plátcích. Stál tam a štěkal do svého megafonu. Z druhé strany přístroje přitom nevycházel žádný hlas, nýbrž malé útržky papírků vzhlížející jako titulní nadpisy různých novinových článků. Ovce se podle nich řídily. Byl jsem zrovna svědkem toho, jak do stáda vletěl titulek „Ovce 42 je špatná“. Ovce 42 byla zrovna v centru dění. Ostatní ji očividně měly rády a vybíraly jí z kožichu blechy. Jakmile však mezi ně dopadl hanbící titulek, začaly po obviněné nekompromisně a fanaticky šlapat, dokud ke mně pomalu nestékal potůček krve.

Smetl jsem ze sebe poslední pozůstatek po lavině a utíkal hlouběji do světa, doufaje, že mě po malém rozhořčení čeká spousta krásných věcí. Těch, o nichž jsem celý svůj studentský život snil.

Ovce vedené mužem s novinami mezitím davově napochodovaly do obchodního centra se slevami na zářivě bílou a prvotřídní kartáče.

Čím hlouběji jsem se dostával, tím více bylo barevno nahrazováno černobílem. Jako bych začal trpět barvoslepostí. Růžové brýle vybledly.

Je to bílá s černými vadami nebo černá se světlými místy?

Moc se neptej, není to vítané – jako bych znovu slyšel zebru.

Postupně přicházím k velkému koridoru. Dlouhá cesta ohraničená z obou stran vysokými zdmi, mezi nimiž proudily neprůstupné davy lidí. Vydal jsem se tam taky. Jinudy ostatně cesta nevedla.

Hned u vstupu na sevřenou cestu jsem dostal od obludy s mnoha tvářemi leták. Jeho nadpis zněl „Mapa“.

Nebylo to však tolik mapa, jako spíš seznam věcí k nákupu. Nevracej se, dokud neseženeš vše.

V jednotlivých bodech tam stálo:

Dostuduj

Najdi si práci

Buduj kariéru

Postav dům

Založ rodinu

Naspoř na stáří

Zemři



Směr cesty.

Udělal jsem dva kroky a okamžitě mě strhl dav. Dřív, než jsem se stihl rozkoukat, jsem již kráčel koridorem obklopeným zdmi a všiml si, že se u prvního bodu na letáku začíná pomalu objevovat děsivé slovo „splněno“. Zalekl jsem se rychlosti, kterou se můj seznam blížil ke konci dřív, než se vůbec stihnu rozmyslet, co vlastně chci. Unášen davem jsem s touto skutečností jen těžko bojoval. Pokoušel jsem se dostat rychle ven. Ven z té dravé řeky lidí. Na několikátý pokus, úspěšně. Přitiskl jsem se ke zdi a hluboce oddechoval.

 Zaujal mne vrchol cihlové stěny. Byla ohromně vysoká. Lze jí vůbec překonat? Nebo musím koridorem podle letáku s ostatními? Přišel ke mně otrhaný pán a napodobil můj pohled. Oba jsme zasněně zírali na vrchol.

 „Nováček, co?“

 „Co mám dělat s tímhle?“ odpověděl jsem na otázku otázkou a ukazoval přitom na leták.

 „Máš spoustu možností. Buď podle toho vykročíš dál, nebo tě ušlapou“

 Kolem prošel pár s dítětem. Povyšovali se. Děcko spíše než za krásnou bytost považovali za jeden z vrcholných zdarů svého snažení dokonale vyčnívat. Tlačili jej před sebou a vystavovali na oči všem, kteří tohoto bodu na letáku ještě nedosáhli. Jiní se na velkých billboardech po stěnách chvástali svou kariérou. A davy přihlížely, nadšeně uznávajíce správný průchod životem nadiktovaný tou správnou společností. Jako by kromě osnovy na letáku nebylo jiných úspěchů. Jiných cílů.

 Znovu jsem se zahleděl na vrchol zdi.

 „Nedělej si naděje mladíku. Tam se dostanou jen ti nejsilnější“ reagoval na můj pohled muž.

 „Co tam je?“

 „Všechno, co tu nemají rádi“ odpověděl a neodtrhnul oči.

 „Já to tu ale nemám rád. Nechci cestovat podle mapy. Měl jsem svou vlastní!“ opáčil jsem žalostně.

 „To všichni mladíku. V tvém věku a na druhé straně přechodu všichni“

 Bylo mi do breku.

 „Z nás nesmířených ti nejsilnější přelezou a nejslabší skončí do konce života támhle“

 Hospoda. Jako ústav pro zklidnění těch nespokojených.

Rozloučil jsem se, vstoupil dovnitř a usadil se na nejbližší židli. Zakouřená putyka byla zcela tichá. Za okny dále plynul dav za svým zdárným koncem. Barman mi automaticky přinesl kvasnicový elixír.

„Jaké to tu je?" zeptal jsem se nejbližšího štamgasta.

Vrhl na mě od své poloprázdné sklenice pohled bez výrazu. Pak otevřel ústa, připravuje tak svou vyčerpávající odpověď. Namísto silných slov se však z hlubokého chřtánu vyvalila pouze pivní pěna. Vypadal přitom, že by toho tolik rád řekl. Stůl se pomalu plnil hustým bílým povlakem z útrob pijáka, pročež se muž raději přestal snažit a mlčel.



„Hrozny svého hněvu

utopíte v pivu.“ Stálo na tabuli před barem.



Ministerstvo zdravotnictví doporučuje.



Nic jsem nechápal. A tak jsem se rozhodl, že utopím své pochybnosti. Začal jsem pít.

K večeru dorazila do hospody skupina s názvem „Čekáme na Godota“



Dostal jsem ránu tvrdou skutečností. Můj sen se potopil v nenávratných hloubkách.

 Černé, nebo bílé pruhy?

Žijeme víc s malými chvílemi přežívání, nebo spíš přežíváme s občasným žitím?

Moc se neptej, není to vítané.



Škytl jsem. Béé.

Vítej mezi námi ovčane.

 V tu chvíli jsem se rozhodl. Nastal čas vrátit se zpět. Přejít v opačném směru. Vyrazil jsem z hospody a utíkal k přechodu. Běžel jsem jako o život. Tu jsem zakopl, tuhle do někoho vrazil. Prodíral jsem se davem, jako kdybych byl po pás zabořen v blátě. Ostatní kroutili hlavami. Smáli se. Není nic směšnějšího, než nezkušený nováček plný bláznivých ideálů. Nevšímal jsme si jich. Proběhl jsem kolem obludy s letáky, kolem billboardů, kolem centra byrokracie. A stanul opět před přechodem.



Z vysokého semaforu na mě hleděli dva panáčci. Červený a červený…








Komentáře

  • LucieLucie Komentářů: 421
    Výborný smile jsem ráda, že se to tu objevilo celé smilewink

    Doufám, že tu přibyde i něco z nové tvorby...


  • Salma BlancoSalma Blanco Komentářů: 211
    Tak to je fantastické! Doslova z toho mrazí. Perfektně vyjádřeno, musím říct, že něco tak dobrého jsem dlouho nečetla. Ten vzdor, to mladické buřičství a vyjádření reality bytí. Velmi, velmi výstižné. Umíš vidět a hlavně vyjádřit věci, které ostatním unikají. Máš úžasný styl psaní. Nemám k tomu co dodat, není co kritizovat. 
    The world needs more cowboys.
  • PokrmPokrm Komentářů: 29
    Děkuji, to jsou příjemné reakce.

    Lucie:

    Rád bych udělal něco nového. Bohužel teď není moc času, možná na vánoce.
  • lulalula Komentářů: 99
    Jedním slovem - perfektní. Ani se nevím vymáčknout, jak moc se mi to líbilo. laugh
  • Alex MysseAlex Mysse Komentářů: 237
    Do první třetiny jsem moc nechápal o co běží. Pak mi to došlo a dostavil se pocit, který jsem měl snad jen při čtení Farmy zvířat od Orwella. Jedna část sebe samého na mě křičela "Děje se to, ale tak to přece nemá být! Není to správné!" a druhá po pečlivém přemýšlení "...stejně k tomu spějeme...".

    Výborně napsané.
  • PokrmPokrm Komentářů: 29
    To jsem rád, že se líbilo.

    Díky za komentáře.
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.