Příběh na pokračování

masenkamaskovamasenkamaskova Komentářů: 296
upraveno 14. září 2013 v Povídky
Tady už je první z nejspíše tří částí smile



Často se věci nedějí podle našich představ. Pak se stává, že jsme zmatení a zklamaní, protože se nedokážeme smířit s cestou, jakou k nám příhody života přicházejí.

Když šla na obyčejnou house-party u spolužáka, neočekávala radši nic. Věci přicházejí, dějí se podle toho, jak se rozhodnou ostatní lidé a co udělají. Snad nic nemůže vystihnout ten večer tak dobře, jako tahle věta.

Pozdravit se se všemi, pár přátelských objetí a pokývnutí hlavou, rutinní záležitost, kterou si však Martina nemohla odpustit. Když už to konečně vypadalo, že viděla všechny, přesunula se do kuchyně, nechala si donést pivo a posadila se na jednu z vrzajících dřevěných židlí.

Přemýšlela, jak se bude sama cítit, až bude slavit svoje sedmnácté narozeniny. Už teď si připadala, že za dosavadní život nestihla nic.

„Áhoj!“ pozdravila ji nově příchozí Lucka a napřáhla ruce k objetí.

„Ani omylem. Vždyť jsou tady samý bakterie,“ ohradila se s nepřístupným výrazem v obličeji Martina. Po pár vteřinách, kdy stále sledovala napřažené ruce a usměvavý obličej před sebou, naoko roztála a objala ji.

Párty se vyvíjela. Jakým směrem, to se už tak přesně určit nedalo. V jednom pokoji se zamknula zamilovaná dvojice. U ledničky s pitím ve sklepě se přetlačovalo několik kluků. Dvě holky se zmocnily reproduktorů a všemi pokoji i chodbami se rozlehla ohlušující hudba dobrá tak na vymývání mozků.

Jediná relativně normální skupinka se usadila na prvních schodech dřevěného schodiště ve třetím patře.

„Jako stejně s tím nic neuděláš,“ rozhodila rukama Terka.

„Ale tak třeba by nám ji vyměnili. Za zkoušku to stojí, ne?“ snažila se Martina o další prosazení svého názoru. Kdesi slyšela, že gympláci se dokážou bavit jen o škole. Nesouhlasila s tím názorem. Ale jako startovní téma drbání učitelů vždycky posloužilo bravurně.

David se na ni podíval a nasadil další ze svých na první pohled připitoměných na druhý pobavených výrazů. Zatím se jenom usmíval, protože sám k tématu neměl moc co říct. Všichni věděli, že učitelku nenávidí, ale nějakou možnost výměny za jiného učitele nikdy nezvažoval.

„No tak ne,“ rezignovala Martina, když spatřila pohledy kamarádů. Nechali projít nejmenšího spolužáka ze třídy a znovu se rozvalili na schodech. Výborné místo na okupaci, pomyslela si Martina.

Většina lidí v domě už měla něco vypito a to bylo teprve pár minut po deváté. Martina se podívala na skleničku v ruce. Černá tekutina vypadala neškodně, až na to, že s Kofolou v ní bylo ještě trochu rumu. Dopila zbytek a nechápavě se podívala na vstávající Terku.

„Kam jdeš?“

„Hmm. Napít se. A asi zabránit holkám, aby pustili dalšího Justina Biebera,“ odpověděla instinktivně Terka a zmizela ve dveřích největšího pokoje v domě.

Martina zůstala s Davidem sama. Její pozice jako by se odchodem třetího člověka ve skupince změnila. Nohy měla natažené přes Davidova stehna, a jelikož schody nebyly dost dlouhé, chodidla jí visela ve vzduchu v mezeře v zábradlí.

David se usmál.

„Ty si nepůjdeš namíchat další drink?“

„Asi ne. Tenhle byl dost přísnej,“ odpověděla a snažila se rozpoznat, na jaké úrovni opilosti se právě nachází. Když se marně pokusila potlačit úsměv, zanalyzovala svou úroveň jako v dobré náladě.

Pak pochopila Davidovu jemnou narážku a pokrčila nohy. Zvedla se na loktech, změnila polohu z polosedu do sedu a protáhla se. Musela se soustředit, aby potlačila zívnutí.

„Tak já jdu.“ David se zvedl a opřel se o zábradlí.

„A kam prosímtě?“ zvedla Martina hlavu, aby na něj vůbec viděla. Pomalu se taky zvedla.

„Tam,“ ukázal na dveře koupelny.

„Tak fajn. A já zatím půjdu zkontrolovat playlist vedle.“

Ty tři metry dělící je od dveří koupelny přešli spolu. David chytil kliku a otevřel dveře. Martina už se zatím otočila o devadesát stupňů ke dveřím do pokoje. V půlce kroku ji David chytil za ruku a stáhl zpátky. Ani nestačila otevřít dveře.

Ocitli se spolu v koupelně. David otočil kolečkem. Zamčeno.

Martina nechápala přesně, co se děje. Jen tušila. Její optimistický mozek stále zachovával dobrou náladu. Posadila se na vanu a snažila si srovnat myšlenky.

Blížil se k ní neskutečně pomalu. Jako ve zpomaleném filmu. Naklonil se k ní, chytil ji za ruku a lehce zatáhl. Naklonila se k němu. Políbil ji.

Zatáhl víc a přitáhl si ji k sobě

Ještě na malou chvíli jí mozek zapřemýšlel. Na chvíli se od něj odtáhla a položila si hlavu na jeho rameno.

„Tohohle budu litovat,“ zašeptala.

„Nemáš proč,“ odpověděl stejně tiše a znovu ji políbil.

Neměla čas dál přemýšlet. Vnímala jen jeho rty, jazyk a ruku pomalu přejíždějící od krku po páteři dolů až nakonec skončila v zadní kapse u kalhot.

Někdo zaklepal.

Přestali se líbat a chvíli tiše poslouchali. Někdo venku zkusil zatáhnout za kliku. Dveře zůstaly zavřené. Zabušil ještě do dveří a pak se s pusou plnou nadávek vydal po schodech do nižšího patra.

„Měli bysme vylízt,“ poznamenala Martina, i když tušila, že tím úplně zkazí okamžik.

Odpovědí jí bylo otočení kolečkem zámku zvenčí. David bleskurychle přiskočil ke dveřím a celou vahou se do nich opřel. Podařilo se mu znovu zamknout.

Podíval se na ni a maličko se pousmál. Stál, opřený o dveře, díval se jí do očí a úsměv se mu rozšiřoval.

Představila si, jak by se asi tvářili kamarádky, kdyby ji viděly. S Davidem a všemi ostatními už chodila do třídy šestým rokem. Byli kamarádi, ale nijak moc velcí. Párkrát si psali a nešetřili narážkami. Ale tohle bylo něco jiného.

Martina překonala vzdálenost dvou kroků, která je od sebe dělila a krátce ho políbila. Cítila se provinile, že kazí tak krásnou chvíli. Ale strach z odhalení byl velký.

Otočila kolečkem, otevřela dveře a nepozorovaně vyklouzla na chodbu. Bleskurychle se ještě obrátila na Davida stojícího ve dveřích. Naštěstí se pořád usmíval.

Nikdo nespatřil, jak se plíží ven, ale stejně radši rychle otevřela dveře do pokoje a zapadla mezi spolužáky.
Psaní je cesta jak zažít to, co se vám v reálném životě nemůže stát.
o psaní jinak...

Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.