Molo

petrloukotapetrloukota Komentářů: 5
upraveno 5. září 2013 v Povídky
Ahoj,

tak jsem se rozhodl vám dát k přečtení mou povídku a budu moc rád, když si budu moct přečíst vaše názory. :) Tak tady to je:



Našlapoval pomalu a s jistou obezřetností, stará dřevěná podlaha pod ním ale přesto vrzala. Chybělo mu několik kroků k tomu, aby se znovu ocitl mezi dveřmi. Míjel otlučený stůl s několika zásuvkami, do nichž neměl odvahu nahlédnout. Na jeho masivní desce stálo špinavé a napůl roztříštěné zrcadlo. Přenesl váhu celého svého těla na levou nohu a ruku přitom natáhl po okraji dveří s úmyslem je za sebou tiše zavřít, aby nebylo zřejmé, že se zde pohyboval. Za jeho zády se náhle ozvala krátká a hluboká rána, kterou několik prvních vteřin nedokázal přirovnat k ničemu známému.

Ztuhl. Stál jako socha nehybně na okraji místnosti, přesto mu krev v žilách kolovala tak rychle, jako by se právě účastnil běžeckého maratonu. Tlukot jeho srdce dosáhl svého maxima a téměř přehlušoval ručičku starobylých hodin visících na tapetované zdi po jeho pravici. Do šedivého a prachem zamořeného pokoje teď pronikalo ještě méně slunečních paprsků, než tomu bylo před chvílí. Spočítal by je i se zavřenýma očima. Dýchal s otevřenými ústy, ve kterých průchodem prachu do jeho plic vyschly i ty poslední kapičky slin, někde hluboko v krku ho s každým nasátím vzduchu šimraly neviditelné chloupky.

Čas jako by se zastavil, pouze proud potu se mu z čela vlivem zemské gravitace nezadržitelně sunul k plesnivým parketům. Odlepil se od jeho strnulého obličeje, a než stihl zasténat při styku s podlahou, změnil se v cosi, co připomínalo miniaturní kostku ledu. Dopadl a u jeho nohou se rozlétl na kusy. On se ani nepohnul, místnost teď připomínala velký mrazák, do kterého běžně zavírá kuřata, nikdy se v něm však sám neocitl. Teplota klesla hluboko pod bod mrazu a těsně za sebou uslyšel hlasitý nádech následovaný chraplavým a dlouhým vydechnutím. V následujícím okamžiku ucítil bez varování silnou palčivou bolest, která mu znemožnila se otočit. Neměla začátek ani konec, najednou existovala a cítil jen rozdováděné řeky zběsile se linoucí záhyby jeho těla. Když sklopil oči zarudlé silnými žilkami, měl už košili promáčenou sytě červenou, železnou tělní tekutinou. Z levé části hrudi mu trčel velký a dobře nabroušený kuchyňský nůž.

Později

„Dobré ráno, Tade,“ pronesl muž středního věku směrem k mladíkovi, kolem kterého procházel. V levé ruce držel hrnek s kávou, jejíž vůně se plazila chodbou jako dlouhý neškodný had.

„Zdravím, šéfe,“ reagoval mladík. „Jak jste si se ženou užili víkend?“

„Výborně! Spousta čerstvého vzduchu, příroda, západy slunce při sklence vína v mém případě, v případě Ivanky džbánu čistého džusu,“ odpověděl s úsměvem a viditelnou radostí v očích David.

„To rád slyším,“ pochopil Tad s přátelským zajásáním, na co jeho šéf naráží. „Kdy se to malý má narodit?“

„Jsi nedočkavější než já, víš o tom?“ odvětil David v rychlosti a kávové aroma se začalo vytrácet kdesi v dáli. Tadovy uši mírně zčervenaly.

„Tenhle blázinec mě brzy připraví o rozum,“ mumlal si David pro sebe, jakmile stál sám uprostřed tmavé místnosti bez oken. Obklopovaly ho jen čtyři zvukotěsné stěny, podlouhlé obdélníkové sklo, na které teď soustředěně upínal svůj zrak, pár miniaturních obrazovek a malá blikající světýlka. Po chvíli zkontroloval, zda jsou nahrávací zařízení zapnuta, vzal za kliku a místnost opustil.

„Dobré ráno, Sáro,“ promluvil klidným hlasem k ženě zírající na něj z jedné ze dvou židlí, které zde bez sebemenší snahy bylo možné spatřit. Pevný ocelový stůl byl mezi ně posazen tak, aby dal oběma osobám sedícím proti sobě stejný prostor za jejich zády.

„Jmenuji se David Horn a jsem tu kvůli událostem, které se staly minulý týden,“ pokračoval. Jeho obličej zvážněl. Ne proto, že by usoudil, že je to vhodné, ani proto, že by ho to práce po těch letech naučila. Ale proto, že tento případ v něm nevyvolával jiné pocity než smutek, bezmoc, beznaděj. Mluvil pomalu a zřetelně, avšak hlasem pevným jako skála.

Sářin obličej byl způli zakrytý špinavými blond vlasy, její tváře se leskly, jako by do styku s vodou nepřišly dobrých několik století. Rty měla opuchlé, oči zarudlé, na vytahaném prošedivělém tričku se vystavovalo víc špinavých skvrn, než se objevuje hvězd na jasné noční obloze. Předloktí jejích rukou zkrášlovaly fialové šrámy, které přikrývalo několik silných, rachotících řetězů.

Uplynul jen zlomek sekundy od doby, co David dořekl jeho poslední slovo.

„Kde to jsem? Kde je můj manžel?“ rozdrnčely se její hlasivky, které na tak křehkou, pohublou ženskou postavu vydávaly až příliš chraplavý zvuk.

„Uklidněte se, Sáro, jsem tu, abych vám pomohl,“ reagoval David klidně a okamžitě. Přitom se posadil naproti ní a před sebe položil kus modrého porcelánu s obrovským, ohmataným uchem. „Víte o tom, že přiměřená denní dávka kofeinu pomáhá lidskému organismu bránit se všemožným chorobám?“ dodal rychle, aby její mozek na moment zaměstnala jiná myšlenka.

Sářina ústa zůstala otevřená, jako by zapomněla, co chtěla říct. Dovnitř se jí hrnul neposedný pramínek vlasů, což ji ale nezajímalo. Se stejným zděšením a o poznání naléhavěji pak zopakovala svoji otázku.

David na jejím čele viděl velký otazník jakoby namalovaný vodovými barvami. Jeho práce je náročná, to dobře ví, přesto má tuto zvrhlou činnost z nějakého podivného důvodu rád. Ale tuhle část přímo nenávidí.

„Je mi to moc líto, Sáro,“ řekl zřetelně a se vší vážností, záměrně při tom znovu použil její jméno. Tato jednoduchá psychologická manipulace mu umožňovala rychle v člověku probudit důvěru a vyjádřit soucit, což právě teď potřeboval. Pak pomalu dodal jen: „Váš manžel je mrtvý.“

Sára se s mrknutím oka z vystrašené, nervózní, zmatené a nic nechápající sešlé ženy změnila v hlučný vodopád, jehož burácející proudy vody nelze žádným kohoutkem zastavit. Slané slzy jí stékaly po mastných tvářích a v ústech se setkávaly s hlasitým vzlykáním. Snažila se něco vykoktat, v útrobách nářků to však znělo, jako by se dávila dlouhými, špičatými hřebíky.

„Sss… Simonka.“ Zasyčela. Její hlas se třásl, jako by se točil uvnitř mixéru s ostrými noži.

David se rty pevně přitisknutými k sobě několikrát zavrtěl hlavou. Sářin pláč nabral na obrátkách, až přehlušil i štiplavé zaskřípání, které se ozvalo, když se s židlí přisunul blíže stolu. Bezmocně na ni zíral velkýma kaštanovýma očima a přitom upil pár loků ze své kávy. Pak se odvážil promluvit a doufal, že se mu pevný shluk beznaděje podaří rozbít.

„Snažíme se zjistit, kdo stojí za jejich úmrtím, a myslíme si, že byste nám mohla pomoct.“ Tu větu měl naučenou a každé slovo z něj lezlo jako verše básně, kterou kdysi recitoval před školní tabulí. K Sáře se ale žádné z nich nedostalo, s vyzáblýma rukama v klíně, hlavou skloněnou a vlasy svěšenými z ní dál vytékaly proudy mořské vody. Na zemi pod ní to pleskalo a vznikala louže. Pak se zarazila, pozvedla svou zkřivenou bradu, oči se jí otevřely a David viděl, jak její panenky tančí uprostřed Tichého oceánu.

„Kdo? Jak to myslíte?“ vylezla jí slova z úst šnečím tempem. David si pomyslel, že její hlasivky mají rakovinu a právě projevily poslední známky života, dobře však věděl, že to není pravda. Stejně udiveným tónem ji slyšel mluvit už včera. A předvčerejškem.

„Máme důvod se obávat, že váš muž a dcera byli zavražděni.“ Řekl to klidně, ale s hrůzou očekával reakci, kterou jeho slova vyvolají. Pro lidský mozek je zjištění, že jeho nejbližší zemřeli násilnou smrtí, jako rána baseballovou pálkou. Nespustil ze Sáry oči.

Její zrak začal selhávat a široká ramena před ní se změnila v černý, mlhavý stín. Cítila jen teplo, které k ní nezadržitelně proudilo. Jakoby v místnosti někdo rozžhavil topení na maximum, jakoby ji zavřeli nahou do sauny a nechali ji tam celé hodiny. Bez vody, bez kyslíku. Teplo ji svíralo silou mohutného škrtiče, kterého ze sebe nemohla setřást. Srdce nestíhalo pumpovat krev, která se do něj valila, její žaludek se v mžiku scvrkl a většina žaludečních šťáv si začala hledat cestu ven. Cítila, jak se jí páchnoucí vlna valí směrem vzhůru. Místnost se zmenšovala a pevným šedivým stěnám chybělo už jen málo k tomu, aby jí rozdrtily všechny kosti. Z úst vyprskla žlutohnědou omáčku s kousky čehosi, co připomínalo snad jen myší trus.

David pohlédl do hrnku s kávou a po důkladném prozkoumání Sářiny nadílky jej odložil stranou.

Třecí sílu snadno překonal a rachocení, které si neodpustila, znamenalo pro Sáru totéž, jako by ji do ušních bubínků bodalo tisíce jehel. Kloubem ukazováčku si promnul pravé oko, pak ruce sepjal a opatrně položil na stůl. Hluboký nádech mu dodal energii a jeho jazyk se znovu rozpohyboval.

„Povězte mi, co si pamatujete jako poslední,“ vyzval ji tónem takovým, aby z něj čišela lítost, nikoliv naléhání.

„Před tím než…“ vykoktala a vyplivla další kus omáčky. Měla ji všude, kyselá pachuť dokonale provoněla i její dýchací cesty.

„Ano,“ skočil jí David do řeči se záměrem jí ulehčit. Věděl, že některé věci se vyslovují těžce. „Před tím, než jste se probudila na lůžku vašeho pokoje.“

Zalapala po dechu a v promáčeném obličeji se jí objevil výraz připomínající ten, který David spatřil při vstupu do místnosti. Když zavřela oči, dívala se na něj jen její opuchlá víčka.

„Ležela jsem na pláži.“ Pronesla to nejistě, z její intonace však netrčel žádný otazník.

„Váš manžel byl s vámi?“

„Ne.“

„Vzpomenete si, kde byl?“

Do ticha, které se rozhostilo, David nechtěl vstoupit, i když jeho délku trvání nepovažoval za přirozenou. Věděl, že pacient nakonec promluví, jen mu musí dát dostatek času. Jedině tak se může posunout vpřed. Už když Sáru přivezli a on si pročetl její složku, tušil, kolik úsilí bude muset do sezení s ní dát. A nemýlil se. Jeho intuice, schopnost odhadovat závažnost mozkových onemocnění a patnáctileté zkušenosti s prací psychiatra ho ani tentokrát nezklamaly.

„Říkala jsem mu, ať tam nechodí. Varovala jsem ho,“ zachraptěla konečně.

Molekuly vzduchu, které se při běžné pokojové teplotě pohybují průměrnou rychlostí asi tisíc metrů za sekundu, což je mimochodem rychlost, které dosahují i náboje vystřelené z pistole, se začaly zběsile srážet.

„Myslíte ten starý opuštěný dům na pláži, asi dva kilometry od místa, kde jste trávili dovolenou?“ položil David další otázku. Jeho svaly byly ztuhlé a nedal jim žádný impuls k vykonání jakéhokoliv pohybu.

Sára připomínala trosky právě zříceného mrakodrapu. S těžkým srdcem plavoucím ke dnu přikývla, slzy ji přinutily několikrát mrknout.

„Tam jsme Alexe našli, ano,“ pokračoval David klidně. Že její muž měl probodnuté srdce, parketami prosakovalo několik litrů krve a že nenašli žádné otisky prstů nebo jiné stopy, které by je zavedly k vrahovi, jí říct nemohl. Myšlenku vší silou zahodil.

David při svém vyjadřování rád užívá množné číslo, přestože ohledání místa činu se nezúčastnil. Sára tak nutně musela nabýt dojmu, že je s případem dokonale obeznámen, což bylo žádoucí. Nemusel tak vysvětlovat, že ze spisů a fotografií lze často vyčíst i detaily, které se v terénu snadno přehlédnou.

„Vaše dcerka šla s ním, je to tak, Sáro?“

Znovu přikývla a David věděl, že to tak bude. Konečně se dostal k jádru věci a mohl položit otázku, která jej zajímala nejvíce: „Všimla jste si, že by se někdo vydal za nimi? Šla jste za nimi vy sama?“

S kamennou tváří si ji prohlížel a dbal na to, aby mu nic neuniklo. Někde četl, že pouze z řeči a výrazu obličeje nelze poznat, zda člověk lže. Její bledá pleť však nezměnila barvu ani na světle, ani na sytě červenou, ani nic nenasvědčovalo tomu, že by se jí zrychlil pulz nebo že by měla problémy s dýcháním. Neměl tak jediný důvod domnívat se, že nemluví pravdu.

„Nevzpomínám si.“

Řekla to tak suše, chladně a zarmouceně, jako by snahou vybavit si byť jen střípek z toho, co se událo, strávila už několik dlouhých nocí. Jako by se krmila tmou s nadějí, že jí její živiny obnoví mrtvé mozkové buňky. Jako by jí stále nedocházelo, co se stalo. Jako by nedokázala pochopit, že její rodina je pryč a už se nevrátí.

Seděli mlčky a jejich pohledy se střetávaly. Společnost jim dělala snad jen zářivka visící nad jejich hlavami, která bzučela a zase se uklidňovala v nepravidelných intervalech. Sáru při životě udržovaly nádechy, se kterými chtěla přestat, ale nešlo to. Dokonce i člověk topící se pod vodní hladinou se dřív nebo později musí pokusit nasát do plic vzduch. Hlučné a na pohled nekonečné moře, u kterého tak ráda sledovala příliv a odliv, jí teď opravdu chybělo. V tomto ohledu by jí totiž nabízelo nekonečné množství možností.

„Víte, kolik času uběhlo od vaší letní dovolené, Sáro?“

David věděl, že tahle otázka bude muset padnout. Pokládal ji každý den a každý den se střetával se stejně velkým a intenzivním údivem. Sářin stav se kvůli tomu nezlepšoval, neboť její tělo procházelo stále dokola stejným šokem. Před pár týdny se dokonce pokusil porušit všechny předpisy a překročit hranici natolik, aby měl šanci dozvědět se něco víc. Málem jej při tom pokusu přistihli.

Na její reakci nečekal: „Za pár dní to budou tři roky.“

Stěny se k ní zase začaly přibližovat. Za slovem tři mohlo následovat snad jen „týdny“, musela se přeslechnout. To byla tak dlouho v kómatu? Nebo co se s ní dělo? Hlavou jí létaly desítky myšlenek, jako by se všechny ocitly v té nejsilnější letní bouři. Prsty na rukách vší silou pokrčila a pak zase jako ocelové lano napnula a několikrát to zopakovala. Přepadla ji nervozita a vztek tak silný, až se židle pod ní hlasitě přehupovala z předních nohou na zadní. Najednou cítila nenávist a muži, co na ni drze civěl a rozčiloval ji snad vším, nejvíc tím klidem, se kterým k ní hovořil, nevěřila ani slovo.

„To… To není možné. Lžete!“ zaburácela v obličeji úplně rudá hlasem, který zněl jako odkudsi ze záhrobí. „Okamžitě mě odsud pusťte!“

Duté rány doprovázelo řinčení a rachocení řetězů, které svíraly Sářina zápěstí, a ona se z nich snažila vymanit. Marně. Na krku jí naskočilo několik mohutných žil, zkřivené a od sebe odtažené rty odhalily ostré zuby, které se chtěly zahryznout do něčeho pevného. Měly smůlu. Vahou těla se pokusila posunout i s židlí, ani toto snažení se však nesetkalo s úspěchem.

„Uklidněte se, Sáro,“ vyzval ji znovu. Pak se nadechl a pokračoval zvýšeným hlasem, aby mu bylo rozumět: „Podívejte se na své ruce. Vidíte ty zarudlé šrámy? Od čeho myslíte, že byste je měla, kdybyste tu takhle vyváděla poprvé?“

V místnosti se znovu rozhostilo ticho a Sára se prohlížela, jako by jí zrcadlo vůbec nic neříkalo. Davidovy hlasivky se vrátily do normálu.

„Každý den je to stejné. Probudíte se a nevzpomínáte si na nic z toho, co jsem vám předchozí den říkal. Od chvíle, co jste ztratila dceru a manžela, váš mozek udržuje informace jen několik následujících hodin. Pokud je uchovává déle, vy si je každopádně neumíte vybavit. Zatím nevíme, proč tomu tak je, a tedy jak vás toho zbavit. Ale přijdeme na to.“

Poslední větou možná lhal a uvědomoval si to. Zkoušeli už všechno možné, ale nedočkali se pozitivních výsledků. Doufali, že postupem času si Sára vybaví další a další detaily, ale to se nestalo. Nepomohlo ani to, když ji místo fotografií podél moře rovnou provedli. Paměť jí mohly osvěžit vůně, které tehdy cítila. Ale evidentně neosvěžily.

David nasál kyslík, který do místnosti pronikal větracím otvorem. Chloupky v nose se mu rozvibrovaly, když do nich narážela omáčka s myším trusem. Poté hlasitě vydechl a to celé mělo být jedno velké a hlučné povzdechnutí. Jednou už se o to pokusil. Pokusil se Sáře říct víc, než by měl. Třeba by tak dostala impulz, který potřebuje, a jemu by se s ní konečně podařilo hnout. Konečně by se zbavil nočních můr a vyhnal ze snů alespoň jednu z toho mála pacientek, kterým dosud z nějakého důvodu nedokázal pomoct.

Bez jakéhokoliv dalšího slova vstal a otočil se k ní zády. Jakmile se ocitl u dveří, věděl, že ho Sára pozoruje. V tu chvíli se mu hlavou prohánělo stádo krys nahlodávajících jeho rozhodnutí. Dveře nechal otevřené a zrakem hltal obsah malých televizních obrazovek. Z několika úhlů pohledu na nich běžela módní přehlídka, jejíž hlavní účastnicí byla dlouhovlasá žena středního věku, ocelová deska na čtyřech nohách a prázdná židle. David si znovu připomněl, kolik sezení již Sára absolvovala, pak přiložil dlaň k velkému červenému tlačítku s nápisem „Stop“ a nechal svou paži pracovat. Černobílé představení zmizelo a magnetická páska pro záznam zvuku se zastavila.

„Našli jsme vás nedaleko toho domu, Sáro,“ pronesl, když se znovu usadil. Působil klidně, přestože jej uvnitř svírala nervozita. Umění neodhalovat pocity a emoce ovládal dokonale. „Seděla jste na molu a pár metrů od vás ležela vaše holčička.“

Dal si záležet na každém slově, vyslovoval zřetelně a s důrazem na každou slabiku. Přitom ze Sáry nespustil oči. Její hlava byla předkloněná, jako by hledala jehlu nad kupkou sena. Ruce měla uvolněné, ležely připevněné na širokých opěradlech. Obě uši jí zakrývaly mastné vlasy, David přesto věděl, že ho poslouchá.

Pokračoval: „Broukala jste si kousek melodie, který se stále dokola ozýval z gramofonové desky v domě. Hrála v obývacím pokoji, který leží přes chodbu naproti místnosti, ve které jsme našli vašeho manžela.“

Sára se nepohnula. David cítil, že jej zalil jemný pot. Košile se mu přilepila na záda a on si připadal jako ve vlhkém deštném pralese. Znovu nechal doznít svá poslední slova, aby si mohl být jistý, že k Sáře doletěla a že je stačila uchopit. Začaly se jí před očima objevovat záblesky minulosti, jako tomu bývá v hororových filmech? To ani on nedokázal odhadnout. Reakce psychicky zlomených pacientů na zjištění dalších skličujících skutečností se velmi různí a předvídat je je téměř nemožné.

Místností se najednou linulo hlučné řinčení řetězů, Sára však nevydala ani hlásek. Cosi neviditelného je uchopilo do svých pařátů a praštilo s nimi do u stropu zavěšené zářivky. Na zlomek vteřiny Davida oslepilo její ostré světlo. Do uší se mu v mžiku dostal tlak mačkající jeho bubínky tak silně, až měl pocit, že prasknou. Bolest hlavy nešlo vypudit a zadní část mozku jakoby mu sevřeli do kleští.

Když znovu otevřel oči, prudce se chytil za hrdlo a začal lapat po dechu. Vymanit se ze silného rachotícího sevření, které se sneslo z nebe, bylo jeho jedinou nadějí. Zaryl nehty do kůže na krku, až z něj začala vytékat krev, vzniklá škvíra však okamžitě zmizela. Zkusil to znovu. A znovu. Čas dosáhl rychlosti světla, krk měl úzký jako žirafa a hlavu červenou jak naplno rozžhavená kamna. Jeho mozek už žádosti o kyslík myslel smrtelně vážně. Svět před ním se začal rozplývat. V padlé mlze zahlédl Sářina ústa, kolem kterých se vytvořily hluboké koutky. A to je to poslední, co si pamatuje.

Komentáře

  • masenkamaskovamasenkamaskova Komentářů: 296
    Na začátek tě tady srdečně vítám smile zdá se, že se nám kroužek přispěvatelů pomalu, ale jistě rozrůstá a myslím, že všichni jsme za to rádi. Přece jenom potřebujeme mezi sebou nějaké nováčky s dalšími nápady, v našem úzkém kruhu už se známe možná až moc laugh

    A k tvé povídce: Musím uznat, že popisovat umíš opravdu dobře. Já sice tak rozsáhlým popisům neholduji (částečně je to i tím, že žádné takové vymyslet nedokážu laugh), ale to umění v tom vidím. Celkově téma dobré, jak už jsem říkala, výborně popsané, začátek dobrý, střední část výborná a konec už mluví sám za sebe.

    Možná bych jen do dialogů těch popisů dala méně. Sice výborně vystihují atmosféru, ale trošku se v tom ztrácí. Ale možná je to jen můj pocit.
    Psaní je cesta jak zažít to, co se vám v reálném životě nemůže stát.
    o psaní jinak...

  • MarketaRMarketaR Komentářů: 729
    Tak jsem ráda, že ses přidal k nám, snad se ti tu bude líbit. laugh Jak píše Míša, chce to novou krev. wink

    Jinak k povídce: příběh je super, zajímavý, mrazivý. Ale asi budu souhlasit s Míšou - je to zbytečně natahované. Nechala bych víc prostoru čtenáři a tolik se nezabývala popisem. Přece jen čtenář si to všechno rád představuje sám a když vidí odstavce s popisy, jen je prolétne očima nebo úplně přeskočí (tak to alespoň dělám já). laugh 
  • LucieLucie Komentářů: 421
    Taky tě vítám na fóru.

    Povídka má skvělý námět - dobře z ní mrazí. Některé velmi pěkné detaily, cit pro jazyk. Jinak souhlasím s holkama. Určitě bych to proškrtala - dovětky za přímou řečí jsou zejména v úvodu zbytečně dlouhé, a já se v nich ztrácím. I popisů je na tak dramatické dílko moc. Myslím, že kdybys to lehce proškrtal, povídce by to prospělo a byla by výborná.
  • petrloukotapetrloukota Komentářů: 5
    Díky za vaše reakce a názory, jsem rád, že jste tak dlouhej výplod dočetli až do konce. :) Vaše připomínky vítám a beru na vědomí, svou další povídku už jsem zkracoval preventivně. :D :)
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.