Vydří potok

jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,761
upraveno 3. září 2013 v Povídky
Tak jsem dostal chuť napsat pokračování svojí starší trampské povídky. 
Je to jedna z těch, která vznikla minulý týden na kraji lesa a v úplném tichu. Je to jen takový lehký vtípek a realizace momentálního nápadu. 

Takže:

Vydří potok



Opravdu jsme zestárli a rozutekli jsme se do světa.

Keny už pár let vandruje po trampským nebi, kde svým kamarádům určitě vaří ten svůj proslulej guláš. A sedává tam večer u ohně s Wabi Ryvolou, kterej hraje Bednu vod whisky a Kapitán Kid sype z rukávu jednu trampskou povídku za druhou.

Grizzly mi občas napíše od Velkých jezer z Kanady, kde si postavil podobnou chajdu, jaká byla ta naše legendární na Vydřím potoce. Kanada byla jeho sen už od mládí. A protože podle něj se sny, ač jakkoli šílené se mají plnit, ušetřil si jedno léto na dovolenou v Bulharsku, odkud přešel pěšky hranice do Turecka. V Istanbulu se nechal najmout jako strojník na hodně pochybnou filipínskou nákladní loď, jejíž kapitán si nedělal starosti s nějakými průkazy. Obeplul s ní půl světa a ve Vancouveru hned v přístavu požádal o azyl, přesně šestnáctého listopadu 1989. Kdyby tenkrát ještě chvíli počkal, mohl se do té svojí vysněné Kanady dostat úplně bez problémů. Jenže mi jednou napsal, ty vole, to byl nádhernej pocit, přelézat ty pitomý bulharský dráty…

Z Roba se stal inženýr Robert Sedláček, ředitel zastoupení jedné ze zahraničních farmaceutických firem.Potkali jsme se náhodou jen jednou na pár slov, kdy pořád jen kontroloval svůj mobilní telefon a nakonec se omluvil, že spěchá na pracovní oběd.

Píďa vyženil nějakou zemědělskou usedlost a stal se rančerem kdesi na Českomoravské vysočině.

Stal se hrdým otcem tří kluků, jednou za čas od něj dostanu psaní a pošle mi fotku, jak zase zvelebil tu svoji haciendu. Ale nikdy nezapomene zavzpomínat na naše společné vandry, ohně a noci pod hvězdami. Kruci, musíme  zase někdy dát dohromady tu starou partu, píše. Ale oba víme, že něco takovýho už nikdy nepůjde.

No a já, už delší dobu vedu život celkem klidný, bez malérů a životních karambolů. Trochu jsem zešedivěl, postava už nějakej čas nepřipomíná westernového hrdinu a lehnout si pod hvězdnaté nebe by se mi nemuselo vyplatit.

„Hele, ty tvoje ledviny, dávej si na ně pozor, už taky nejseš nejmladší,“ jako bych slyšel bručavý hlas mého známého doktora, přehrabujícího se lejstry ve zdravotní kartě.

Ale co, duše trampa se nezmění a to, že mi občas zavržou kolena a v zádech čas od času praskne, ještě není důvod, sedět doma a truchlivě vzpomínat na mládí.

Moje žena mne znala už pěkných pár let a měla mne přečteného jako slabikář. Takže, když mne jednou našla s dřevěnou krabicí, nacpanou fotografiemi, dřevěnými plackami a popelem z ohňů, hned jí bylo jasné, co se mi asi honí hlavou. S úsměvem přikývla na můj dotaz…

Přicházející léto bylo ve vzduchu znát na každým kroku. A proto bylo to sobotní nádraží docela plné, takže jsem splynul s davem: Dalo mi to přece jen trochu práce, než jsem objevil hnědou kostkovanou košili a zelené maskovací kalhoty. Naštěstí mělo všechno skoro univerzální velikost a na eleganci se v lese moc nehraje.

Jestliže mi neujede vlak na Albrechtov, všechno stihnu projít za den. Podívám se do známých míst okolo Vydřího potoka, kde stávala naše chata a trochu si zase osvěžím vzpomínky. Připadalo mi to sice jako vejlet za ztraceným mládím, ale co.

Vlaky jely přesně, do Albrechtova už sice jezdil moderní motoráček, ale stanice vypadala přesně tak, jak jsem si ji pamatoval. Jen výpravčí chyběl, dráhy šetří a pánové s červenou čepicí jsou na vymření.

Zase jsem se po letech vydal známou prašnou cestou, nejdřív mezi několika roztroušenými domečky a pak u osamělé lípy doprava nahoru a přes kopec lesem k Vydřímu potoku. Na týhle cestě bych ještě dnes poznal každý strom, každý kámen.

Byla to fajn cesta, místy spojenými s naším mládím. Jestlipak mají v Kanadě taky něco takového u těch jejich jezer…

V lese přede mnou zapraskaly větvičky. Zarazil jsem se. Nikdy tu žádná zvěř nebývala a jediný Grizzly široko daleko byl vždycky jen s námi. A že by se nějaký domorodec vydal sem do lesa se mi nezdálo. Místní k Vydřímu potoku moc nechodili…

Z křoví vylezl asi sedmnáctiletý kluk v džínách, zelené košili, s šátkem kolem krku a nazutý ve vyleštěných kanadách. Vzájemně jsme se lekli. Já kluka, co vypadal jak honák z nějakýho ranče a on prošedivělého kmotříčka, který se tu najednou objevil.

Trochu se zapotácel, jak zakopl o vyčnívající kořen.

„Copak, strejdo, na houby?“ řekl, a v očích mu svítily rošťácké plamínky.

„Jo, na bedly,“ odpověděl jsem mu a všimnul si vyleštěné šerifské hvězdy na levé kapse košile.

„Tak to jste si zapomněl košík a sukovici…“

„Hele, šerife, já jdu jen tak, chci se jen podívat na starý místa.“

Kluk zvednul obočí a palcem pravé ruky si přejel téměř neexistující knírek pod nosem. Určitě to odkoukal z nějakýho starýho filmu.

„Strejdo, ale houbařský místa jsou na druhý straně údolí.“ A já koukám, že nad šerifskou hvězdou má vyšito T.O. Vydří potok. Ukazuju na ten nápis prstem.

„To fakt ještě existuje?“

Kluk se málem urazil.

„Proč by to nemělo existovat?“A chvíli si mne ještě pátravě prohlíží.

„Jak ti vlastně říkají,“ptá se mne a v klidu přejde na tykání.

„Jirka, nebo Jerry, ale to už je hodně dávno.“

Kluk stáhnul z hlavy jakousi napodobeninu pirátského šátku.

„Jerry, Píďa, Štafle, Dan, Grizzly, Rob, Keny a ostatní?“

Přikývnul jsem a musel se rozesmát, protože ctihodný šerif si přede mnou v tom lese málem kleknul, jak se mu podlomily nohy a podrobně si mne prohlížel.

Podal mi ruku.

„Já jsem Honza, ale říkají mí Shane.“ Pokýval jsem hlavou.

„Tak pojď, Jerry, musím takovou vzácnou návštěvu ukázat ostatním…“

Známé údolíčko leželo před námi jako na dlani. Zastavili jsme se na chvíli a pak sešli klikatou cestičkou dolů k potoku.

Shane mne představil šesti klukům, kteří chystali večerní oheň a všichni ke mně vzhlíželi s úctou téměř posvátnou. Naše stará chajda byla nově opravená a sloužila jen jako jakási poradní síň a muzeum v jednom. Podél potoka stály tři nový chaty, ale jinak bylo všechno jako dřív.

„Tak podle tohohle jsem tě poznal“ ukázal mi uvnitř chaty Shane na velký namalovaný obraz. Trochu mi zvlhly oči…

Stáli jsme tam před chatou, drželi se kolem ramen a za námi vycházelo slunce.

Zadrhl se mi hlas. „Na severu nikdy slunce vycházet nemůže,“otočil jsem se na šerifa.

„Jo, to já vím, to je prostě umělecká nadsázka. Tohle maloval tady Ben podle jedné staré fotografie, kterou měl doma jeho táta. Kikin, to jméno asi taky znáš. Zavedl nás sem loni na jaře.“

No jasně že znám…

Prožil jsem s těmi kluky, co mohli být mí synové, nádherný den. Samozřejmě jsem musel zůstat do rána, protože po mně chtěli další a další historky ze starých časů. U ohně mne posadili na čestný místo, vrazili mi do ruky kytaru a já musel lovit z paměti letitý písničky a nutit neohebný prsty tisknout akordy.

Přespal jsem v podkroví tý naší legendární chajdy na hromadě usušeného sena. I když, moc jsem toho nenaspal…

Někdy okolo půlnoci se tam u mne zastavil Keny, jen tak na kus řeči. Měl na sobě pořád ten vytahanej svetr a plátěný kalhoty, jako kdysi dávno.

Měli jsme si po těch letech hodně co říct, probrali jsme toho spoustu.

A nakonec mi povídá: „Já už budu muset asi jít, ale jedno vím naprosto jistě.“ Usmál se.

„Opravdu, ty vole, i když byl ten život krátkej, přece jen byl moc fajn…“


Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
Flaubert

Komentáře

  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
     Páni, Jerry, já netuším, co říct. Povídka ve mě probudila nečekané emoce, o některých jsem doposud ani netušil. smile Jednoduše? SUPER! Nic víc ti k tomu neřeknu, musím totiž najít kapesník smile
  • Salma BlancoSalma Blanco Komentářů: 211
    No jo, no. Hned bych vyrazila ven...

    Dobrý Jerry! Máš to zkrátka v sobě.
    The world needs more cowboys.
  • masenkamaskovamasenkamaskova Komentářů: 296
    Tohle se ti, Jerry, vážně povedlo. Dávka emocí a starých vzpomínek, které jako by samy vyplouvaly na povrch... krásné, opravdu smile
    Psaní je cesta jak zažít to, co se vám v reálném životě nemůže stát.
    o psaní jinak...

  • LucieLucie Komentářů: 421
    Jo, úžasný, ta atmosféra... jemný, lidský... / detail s obrzem slunce za zády kamarádů - boží /

    Doufám, že z Lesbosu přivezeš zase nějakou další trampskou laugh


  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,761
    Díky, ani jsem nečekal tolik chvály, je fakt, že tohle se mi psalo samo. Takže možná spáchám ještě něco dalšího, v hlavě toho je ještě dost...
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.