Trochu jinak o Řecku

jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,752
upraveno 28. srpen 2013 v Povídky
Tak opravdu, objevil jsem a vychutnal si Lucčin cestopis. A napadlo mne, že bych tu mohl taky předvést něco podobného a taky odlišného. Tohle jsem psal kdysi pro jednu soutěž cestopisů. A líbí se mi to dodnes. Tak jen abyste věděli, že nejsou jenom skřítci, čerti a Pánbůh...laugh

Mimochodem, tohle povídání má ještě druhý díl, pokud bude zájem, dodám.

A teď, jen abyste věděli, proč jsem na pisálkovském srazu tolik básnil o Řecku.



Cestopis lze napsat různými způsoby. Od suchého seznamu navštívených památek až k oslavné epické básni. Já jsem se zkusil netradičně zamyslet nad tím, proč se mi chce už jedenáct let jezdit skoro stále právě do Řecka. Můžu se samozřejmě rozplývat nad spoustou historie, nad krásou hor, nad svéráznou architekturou nebo nad rozlehlými plážemi a průzračným mořem. Jenže to už tu všechno bylo. A tak jsem se rozhodl napsat pár postřehů o setkávání s místní realitou v téhle pohodové zemi, tolik nám blízké a přece vzdálené…



O dopravě

I když jakési dopravní předpisy jsou tu spíše doporučením než zákonem, nikde jsem neviděl jedinou havárii, hasiče a houkačky, což u nás přestává být raritou. Pro správného Řeka je plná čára pouze jakýmsi imaginárním středem vozovky a červená na semaforu znamená dávat si pozor na ty, kdož jedou ze zeleného směru., Což není ovšem doporučením stylu jízdy i pro našince…Cizinec v autě z půjčovny se svou jízdou pozná na první pohled. To domorodec řídí, kouří, pokřikuje na kolemjdoucí, pojídá gyros, telefonuje, troubí a to vše najednou. Jen jediné řecký řidič dodržuje skoro stoprocentně. I u ohavných a zprohýbaných dodávek se každý poutá bezpečnostními pásy, kteroužto věc řidič v naší domovině považuje zhusta za nepatřičnou změkčilost.
Když si dva protijedoucí řidiči mají co důležitého sdělit, zastaví si a v klidu si řeknou potřebné. Řada aut za nimi narůstá, ale žádné troubení, klid. Pokouším se něco podobného představit u nás. Nelze.
Autobusová doprava jezdí bez jízdních řádů a ty, co jsou, stejně nefungují. Cizinec je tu k poznání podle nervózního sledování ubíhajícího času. Domorodec si dá ještě jednu cigaretku, skočí si na frappé a z příjemného chládku v kafetérii sleduje s úsměvem nervozitu zahraničních cestujících. Však ono to někdy pojede…

O restauracích

Podnik, kde byste se chtěli najíst nebo jen tak posedět u skleničky, si můžete vybrat vyloženě namátkově. Určitě je částečné vodítko v tom, že jedna restaurace je plná a ve druhé sedí u stolu jen její majitel. Může to ale být klidně tak, že sice v obou podnicích vaří stejně dobře, ale v tom prvním je na místní televizní obrazovce naladěn Eurosport a v tom druhém třeba druhý řecký televizní program. Dobrá, najdete si tavernu, která vás nějak zaujme. Pokud ji navštívíte i podruhé, stal jste se štamgastem, šéf vás uvítá jak dobrého známého, pokouší se mluvit česky, sám vás uvede ke stolu a projevuje upřímnou radost z toho, že vás zase vidí.
Chodili jsme do jednoho plážového baru na řecký salát a do jedné restaurace na večeři. Objevili jsme je už loni a nechtěli jsme věřit, že si na nás po roce pamatovali a všude nás objímali, jak kdybychom patřili do rodiny. K účtu jsme vždy dostali hromádku bonbónů a odlivku rakije na účet podniku. Nuže, v tuzemsku chodíme co čtrnáct dní posedět, pojíst a popít do jedné příjemné restaurace, ale zatím nás tam nikdo nijak bouřlivě nevítal, neobjímal a bonbónky, nebo štamprlička k účtu - něco jako sci-fi.
Na účet podniku jsme vůbec dostávali leccos, tu dvakrát frappé, tu zmrzlinu, tu láhev vína. A když jim děkujete, mají opravdu radost z toho, že vy máte radost.

O jídle

Za vegetariána se tedy nijak nepovažuji, ale tolik zeleniny, co v Řecku, u nás nesním za celý zbytek roku. Taková hromada řeckého salátu, stvořeného z vyzrálých rajčat, paprik a okurek s kusem sýra feta a hojně zalitá olivovým olejem a jsem po obědě. Cibuli jsem nezapomněl, tu jsem si nechal na konec, protože tak vynikající u nás neznáme. Už před lety jsem si vezl dvě kila jako suvenýr a měl jsem pak u odbavení na letišti trochu problémy, protože na rentgenu se jim ty neurčité koule v kufru jevily značně podezřele. Můj kamarád kroutil hlavou do okamžiku, kdy sám Řecko navštívil a domů si přivezl tři kila… A na Krétě ještě specialita- Krétský salát, hromada zeleniny, sýra a vynikajících sucharů. Už jako dítě mne učili dojídat, co mám na talíři, takže i nyní jsme v restauracích vraceli prázdné talíře na rozdíl od světoběžníků odjinud, co se v jídle nimrali a nechali polovinu. Nechtělo se mi věřit, ale skoro všude nám děkovali za to, že nám chutnalo.

O pití

To, co platí o jídle, lze aplikovat i na tekutiny. My, s chutí poničenou lecjakými podivnými nápoji, vydávanými u nás troufale za víno, si občas připadáme jako ve snu. V podstatě každé, které jsme v Řecku ochutnali, bylo výborné, bez ohledu na etiketu i místo prodeje. Skvělé víno prodával i dědeček, co seděl u cesty ve vesnici, kterou jsme procházeli. Asi mu tam obchody moc nešly, takže nás přivítal jako spásu svého podniku. Samozřejmě nás pozval na košt. Toť lahoda! Žádné „víno pro Pražáky“, specialita některých moravských sklípků. A pak jsme si štrngali tak dlouho, až jsme jednu láhev sprovodili ze světa na počest česko-řecké družby. Pak jsme si od něj koupili do batohu tři láhve a dědeček nám účtoval takovou cenu, jako kdyby do těch lahví načepoval vodu z potoka. A za rok se máme znovu zastavit, bude mu rodit nový vinohrad… Budiž vzpomenuto, že jsem si kdysi podobným způsobem koupil v jedné spřátelené zemi láhev, jejímž obsahem mělo být „prima crno vino“. A posléze jsem, řečeno s Šimkem a Grossmannem “ jen tiše plakal a sháněl se po papíru, chtěje psát závěť“ Tohle se mi tedy v Řecku nikdy nestalo. A ještě bych se chtěl zmínit o nealkoholických záležitostech, protože nejen vínem živ jest člověk. Nezažil jsem, aby někde v Řecku tekla z vodovodu nedobrá voda. Samozřejmě, že mezi našinci se našli zoufalci, kteří ji, zmasírováni domácí reklamou o regeneračních a oživujících účincích vody z lahví tahali v balících ze supermarketů. Domorodci na to patřili s úsměvem a pak mi jeden z nich na Krétě povídal, že tatáž voda co v lahvích, teče i z kohoutku. Stáčí se z pramenů v Bílých horách a stejné prameny jsou napojeny i na vodovodní potrubí. Rozdíl je jen v tom, že ta kohoutková nestála týden někde na slunci…

O gyrosech

Tuhle část jsem připsal dodatečně. A jen proto, že jsme zkusili i tu náhražku, která se prodává u nás. A právě ten nás utvrdil v názoru, že Řecko a gyros jedno jest. Nelze než obdivovat ty, kteří ten gyros připravují. Je třicet pět stupňů ve stínu, hořáky jedou naplno a u kuželu opékajícího se masa pobíhá pán v bílé košili, pohvizduje si a je mu príma, alespoň jak mohu posoudit očima potem zalitýma. A pak, když vám všechno ubalí do slušivého kornoutu, vy si sednete někam do stínu na lavičku, koukáte na moře, vlnky šplouchají a šťáva z gyrosu teče po prstech. Tohle je Řecko… Jako jídlo je to vynikající. Jednou jsme si ho zkusili jako oběd a každý jsme si dali dva. A že jsme se tak naládovali, že jsme toho dne vynechali i večeři. Každému říkám, že ten kdo byl v Řecku a nedal si gyros, jako by navštívil Plzeň a dal si tam třeba kyselo… A jestliže vám ho fortelně připraví sympatický pán a lámanou češtinou vám popřeje dobré chutnání, pak vážně nelze odolat.

O obchodech

Nechť se nemýlí ten, kdož do Řecka nakoukne poprvé. Uvidí-li nápis Gigamarket, lze se nadít obchodu velikosti sídlištní samoobsluhy sedmdesátých let. Supermarket, toť naše Večerka. Nejpravdivější je snad označení prodejen benzínových pump jako Mikro-tržnice.
Všude je ale zásobování na dobré úrovni, stačí jen propátrat okolí kvůli rozdílným cenovým hladinám. Nicméně i v místních samoobsluhách se projevuje další z řeckých vlastností-neskutečná poctivost. Prostě, Řek nekrade a neočekává totéž ani od vás. Což v praxi znamená, že procházíte mezi regály, berete si zboží, eventuálně si ho ukládáte do kapes a u pokladny v tom lepším případě sedí babička a kouká na televizi. Musíte ji odtrhnout od programu, aby vám spočítala cenu nákupu. Ale spíš se vám stane, že dojdete k pokladně a tam nikdo. Pak musíte propátrat širší okolí krámku a najdete majitele a pokladního třeba na ulici, jak debatuje se zákazníkem, oba pokuřují, gestikulují a vám je až líto je vyrušit.
Pan obchodník pak potěžká pytlík s meruňkami, řekne One euro. Pak na vás koukne, dodá Just a moment, chytne pytlík a vrací se do svého království. Aha, řekne moje žena. Asi se mi toho za euro zdá moc, tak to šel radši zvážit. Pak zmlkne, protože pan šéf se vrací s obrovským pytlem a v něm dobrá tři kila meruněk. Vrazí mi ho do ruky a řekne: NOW is for one euro. Samozřejmě má legraci z našich obličejů a plácá nás po ramenou. Nezmůžeme se na slovo…

O tržnicích

Tržnice ve velkých městech je svět sám pro sebe. Rádi navštěvujeme právě tu v krétské Chanii, protože je jednak rozlehlá a dobře zásobená, ale i proto, že nás tam nikdo z prodavačů nijak neobtěžuje a netahá do svého krámku. Ale když už někam vstoupíte, jste host a projevují vám určitou úctu, že jste přišli právě k nim. Dostanete leccos ochutnat, dostanete přičichnout k lecjakému koření a neustále se na vás někdo usmívá. My každoročně navštěvujeme jeden obchůdek. Zvláštní, že i tam si nás po roce bezpečně pamatují, objímají nás a jako každoročně obligátní štamprlička na uvítanou.
Sice mám dojem, že kdyby do řeckých tržnic vtrhla naše hygienická inspekce, asi za deset minut by bylo vše zapečetěno a uzavřeno na neurčito. Je pravda, že kavárna a cukrárna vedle krámku s rybami není právě obvyklé, nicméně v obou podnicích bylo plno. I v té tržnici jsme pojedli a neumřeli jsme! Jídlo tam bylo vynikající. Znovu- jaký to rozdíl mezi dovolenou v pětihvězdičkovém egyptském hotelu, kdy jsme byli po návratu domů sledováni na nákazu žloutenkou…

O pocitu bezpečí

Nejdřív, když prvně zabloudíte do odlehlých uliček měst a vesnic, kde už turistu nepotkáte, připadáte si trochu divně. Valná většina domorodců na první pohled vypadá značně nedůvěryhodně, asi jako když u nás přijdete do jistých městských částí… Jenže to je opravdu jen napoprvé. Stačí se rozhlédnout, zvolnit krok a usmát se a v ten okamžik jsme byli jejich kamarádi. A nakonec se mi zdálo, že ten jejich společenský život, kdy si celé rodiny vytáhnou židle na ulici a debatují s okolím, je možná bohatší než u nás. My přijdeme z práce, zabouchneme dveře panelákového bytu a nemáme zájem o trable a radosti našeho souseda. My ho totiž často ani neznáme… Ale o pocitu bezpečí. Prolezli jsme spoustu ztracených míst v městech a vesnicích, ve dne, večer i v hluboké noci. A můžu upřímně prohlásit, že uprostřed staré čtvrti jakéhokoli řeckého města v půl jedné v noci jsem se cítil bezpečněji než v půl jedné odpoledne třeba na Václavském náměstí.

O úsměvech

Objevit opravdu naštvaného, vzteklého nebo zamračeného Řeka je umění. Měli jsme pocit, že i ty hodně nepříjemné věci se tu řeší s úsměvem. A vypadá to, jako kdyby si opravdu lidí ze zahraničí vážili jako svých hostů. A jeden skoro nový dojem. Obvykle prodavači se nenechají ošálit naší oxfordskou(!) angličtinou(!) a obvyklá otázka při placení zní Are you from? Pokud odpovíte Czech republic, rovná se to jakési poukázce na slevu, dáreček, nebo alespoň velikou radost ze zákazníka právě od nás. Zvláštní, čím jsme si to asi zasloužili a za jak dlouho si to pokazíme? Že by nás, Čechy měli opravdu rádi? Připadáte si jak svého času v Chorvatsku. Zdůrazňuji, svého času… Stalo se nám, že jsme stáli na nároží v Chanii a nemohli se shodnout, kterým směrem se vydáme. Já ukazoval vlevo, má žena vpravo. A za několik vteřin už nás začali oslovovat místní lidé, co sháníme a kam chceme jít. A zase. Všichni se na nás usmívali, podávali ruku a byli šťastní, že nám mohli pomoci. Nevěřili by jste, jak rychle je možné si zvyknout na podobné chování okolo sebe.

O pohodě

Dobrá, už skončím. Vlastně jsem tady skoro ani slovo neztratil o tom, kde jsme byli, co viděli a tak. Ale to už nějak pro mne není podstatné. Už když letadlo zakroužilo nad Krétou a pak nás pilot s poněkud znepokojujícím jménem kapitán Minařík posadil na ranvej letiště v Akrotiri, těšil jsem se na to, jaké prímové lidi zase potkáme. Jak se všichni budou snažit zapálit mi ten plamínek pohody a pak ho po celou tu dobu přiživovat.
A vůbec. Díky vám, Dimitrisi, Apostolisi, Jannisi, Sofie, Amalie a vůbec vám všem, místním obyvatelům, které jsme potkali a kteří nás svým chováním přesvědčili, že se do vaší země budeme chtít pořád vracet…

A ještě maličkost. Možná, že ortodoxní čtenáři ohrnou nos a pomyslí si, co to tam ten trouba napsal, přece je snad důležitější, jak daleko je kostel A od města B a kolik významných občanů je pohřbeno na hřbitově C.
Dobrá, tedy já, jakožto autor, krčím rameny. Kupte si chytrou a tlustou knihu a mne si můžete škrtnout…
Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
Flaubert

Komentáře

  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
      Jerry, to je paráda! Víš, já osobně mám raději ty severské země a jako správný anglofil si alespoň jednou do roka udělám víkendový výlet do Anglie, ale co jsem přečetl tohle, Řecko se dostalo na horní příčky seznamu MUSÍM VIDĚT. Jde poznat, že to tam máte vážně rádi. Kašlem na sraz na Maledivách. Sraz bude v Řecku laugh

      Myslím, že kdyby se psali průvodci takhle, šli by na dračku smile
  • LucieLucie Komentářů: 421
    Krásný, pravdivý... laugh

    Ach, kdypak se tam zase podívám?

    Sem s tou druhou částí!


  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,752
    Takže dobrá, já jsem tenkrát měl takový pocit, že bych měl ještě něco dodat, tak jsem dopsal druhou část, spíš jen tak z legrace a nesoutěžně. A ono mi to vyšlo docela dobře. Nakonec, posuďte sami...

    Trochu jinak o Řecku II

    Tentokrát s částečným přihlédnutím k nám, českým turistům.  

    Když jsem vloni dopsal první povídání o tom, jaké máme důvody se vždycky do Řecka těšit, měl jsem najednou takový neodbytný pocit, že všechno ještě nebylo řečeno. A tak, po té letošní červnové dovolené jsem se rozhodl, ještě něco připsat a vytvořit jakýsi druhý díl. Tentokrát nezatajím místo našeho pobytu, byli jsme v letovisku Argassi na ostrově Zakynthos. Nicméně zkušenosti platí tak nějak obecně. Nejprve trochu povídání o Zakynthosu. Tenhle ostrov jsme navštívili poprvé a byli jsme zvědaví, jak na nás zapůsobí. Ale po dvanácti dnech jsme odjížděli s trochu rozporuplnými pocity. Samozřejmě, lidé skvělí, jako všude v Řecku. Ale přece jen, mám rád toulání křivolakými uličkami starých městeček a vesnic, mám rád vesnické taverny plné usměvavých domorodců, mám rád malé, komorní pláže. Zakynthos musel hodně vytrpět během několika zemětřesení, takže je téměř všechno vystavěno znovu a tentokrát z bytelného betonu. Proto stará městečka nejsou a když se chcete toulat, touláte se mezi novostavbami. Krajina Zakynthosu je opět zvláštní, jiná, než jsme poznali jinde, ale ty pláže… Sice jsme věděli, do čeho jdeme, ale přece jen, byl to určitý šok.
    Jen místní lidé. Jsou stále stejní, jako jinde v Řecku. Veselí, přátelští a už svým založením naprostí pohodáři. Opět jsem si do svého virtuálního záznamníku zapsal další příhody. Opět jsme si chvíli museli zvykat, že při vstupu do obchodu se na vás nenápadně nikdo nepřilepí a nekontroluje, co berete do ruky a kam to dáváte. Procházíte liduprázdným obchodem, naberete si do náruče, co chcete a pak sháníte někoho, komu to zaplatit. V Řecku se prostě nekrade a místní lidé to nechápou, proč by měli nějak hlídat. Majitel obchodu sedí venku a pokuřuje, ještě se zeptá, odkud jsme a poplácá po rameni. Druhý den už nás vítá jako staré známé.
    Stejně, jako jsme si museli zvykat na vstřícnost v Řecku, byl jsem hned první den po návratu domů uvržen do tvrdé reality, když jsem šel nakupovat do jednoho z obchodních řetězců, začínajících na písmeno B. Ano, liduprázdno tam bylo také, ale narazil jsem na nepříjemnou prodavačku, která vypadala, že by mne místo odpovědi na moji otázku nejraději udeřila. Nic jsem nekoupil a u pokladny se dostal do konfliktu s jakýmsi ošuntělým malým človíčkem, na první pohled bezdomovcem, z něhož se vyklubal jakýsi místní detektiv. Byl jsem mu nápadný, že odcházím bez nákupu, takže mi zkontroloval tašku a já na oplátku zase vyžadoval jeho průkaz. Byla to veselá chvilka a všechno úplně jinak, než jsme zažili v Řecku.
    Ale budiž. Zvláštní je, že jsme pořád jako národ u Řeků v oblibě a stále se na odpověď odkud jsme skoro každý rozzáří jak sluníčko. Pořád mi není jasné, čím jsme si to zasloužili a jak dlouho jim to ještě vydrží.
    Zase potěší i maličkosti. Šli jsme si koupit hned první večer jeden gyros, jen tak na ochutnání, abychom oslavili návrat. A protože nás naše směnárny vybavily jen velikými bankovkami, pokoušeli jsme se platit padesátieurovou bankovkou. Pán od gyrosu mávnul rukou, řekl, že mu zaplatíme tomorrow, až si rozměníme a popřál nám dobrou chuť. Jak by asi podobná situace dopadla u nás… A kromě toho opět spousty úsměvů. Ať je to babička s oslíkem někde v horách, která nám vysvětluje cestu, ať je to policista v hlavním městě, který se zčistajasna objevil, když jsme chvíli stáli na nároží dvou ulic a nabízel nám pomoc, ať je to řidič protijedoucího automobilu, co na nás se širokým úsměvem mává, když jsem vjel do jednosměrné ulice, kdy byla dopravní značka dekorativně ukrytá za vzrostlým stromem..
    Prostě, je to Řecko.
    Ale chtěl jsem tentokrát přidat pár postřehů o nás, českých turistech a dovolenkářích, které potkáváme čím dál tím víc. Ještě před tím, než odletí, typický český turista vytváří zmatek přímo na letišti. Proboha, přece nemáme žádné papíry, jak nás pustí do letadla? Takový cestující zabloudí na ruzyňském letišti a během své pouti se dostane i do uzavřených prostor leteckých posádek. Samozřejmě, nakonec se po prohlídce prostor letiště objeví u pultu cestovní kanceláře, protože Ruzyně není Airport JFK v New Yorku. Cestovní kanceláře mají pronajaté mobilní stánky, umístěné obvykle v koridoru mezi jednotlivými terminály. To je problém, takový stánek vůbec najít. Chudák děvče u něj. Jsou tři ráno a ona musí s úsměvem stokrát opakovat tutéž odpověď. Co si připravit, co mít, co nemít, jaká přepážka, co potom. Správný cestovatel se dvakrát zeptá, že k odbavení je třeba jít na číslo 246 a pak půl hodiny stojí u přepážky 264, kde je pusto a prázdno. Na dokumentech od cestovní kanceláře bylo velkým písmem napsáno Autobus číslo 4 jako připomínka, kam nastoupit při přistání v Řecku. Pro několik lidí to ale bylo stále nepochopitelné a posléze si udělali neplánovaný výlet Zakynthosem s jinými autobusy. Naše delegátky potom žhavily telefony a domlouvaly trasy autobusů. Zvláštní bylo, že na počty lidí vše souhlasilo, prostě si stejný počet rekreantů spletl čtyřku s osmičkou a naopak.
    Takže odbavení proběhlo v klidu, ačkoli i tam se občas stane, že kdosi u přepážky předloží místo pasu třeba Pokyny k odletu, eventuálně místo občanského průkazu průkaz řidičský.
    Emotivní situace ale nastává později. Stane se totiž, že do stejné destinace odlétají dvě letadla v deseti minutových intervalech. A najednou se přihodí, že na jedno sedadlo jsou dva zájemci, palubní personál řeší problém a několik lidí přebíhá z letadla do letadla, protože porovnat číslo letu s obrazovkou při nastupování neumí.
    Letadlo startuje, několik bledých tváří zbledne ještě víc a pak jsme ve vzduchu a míříme na jih. Typickou českou vlastností v letadle je, během dvouhodinového letu několikrát použít palubní toalety. Jen se dostane do příslušné letové hladiny, začne se před dveřmi na toaletu tvořit fronta. Někteří si ten prožitek i zopakují. Nevím, ale myslím si, že být v pořadí padesátým klientem, musí být zážitek opravdu silný. Jídlo na palubě, opět dobrodružství. Nám vždycky chutnalo, nicméně slyšel jsem zkazky o nepoživatelném jídle a vždy se jim smál. Spíš několik cestujících řeší problém, co všechno z misek, talířků a příborů z plastu je nutno vrátit a co si lze ponechat. Dochází pak k úsměvným situacím, kdy letuška vyžaduje plastovou misku, v níž byl kousek koláče, nazpět a miska je už ukrytá hluboko v tašce. Silně mi to připomínalo scénu z filmu Účastníci zájezdu, kde se také řešil problém chybějících hnědých podšálků… Dobře tedy, přistáváme. Před záchodem se fronta pomalu zkracuje,letušky se dopočítaly hnědých misek, pod námi Řecko. Zvláštní je, že po přistání na řeckém letišti se opět vytvoří fronta před toaletami. Buď je to jakýsi úkaz spojený se snížením tlaku v letadle, a nebo jsme měli tu možnost letět s pacienty urologických klinik… Před letištěm stojí deset autobusů. Mámo, kam že to máme nastoupit? Neslyšel jsi, je to napsaný na tý obálce. Ježíš, kde ji mám? Hele čtyřka… U autobusu číslo čtyři stojí rozložitý Řek s cigaretou v ústech. Hotel? Otáže se. Na co se to ptal? Já nevím, snad na hotel, ale my jedem do apartmánu…Hele jak se to tam jmenuje? Koukni na ty lejstra… Já to nemůžu přečíst… Tak mu to ukaž… Řek nahlédne, řekne OK a další dva jsou odbavení. Oba si zapalují cigaretu, pak přijde povel k nástupu a oba nastupují do osmičky… Co se pobytu v hotelu týká, dalo by se dlouze vyprávět. Až mi bylo líto delegátek cestovní kanceláře, které s vážnou tváří musely odpovídat na otázky. Například jedna z cestovatelek na vedení hotelu sháněla rychlovarnou konvici, protože je zvyklá vařit si v poledne kafe a to pořádné, s lógrem. A jiný pán se ptal, kdo mu dá mapu ostrova a řekne mu, kam má jet, když by si půjčil automobil. Ovšem zachovat vážnou tvář mi dalo hodně práce při jedné zvláštní situaci. Okolo našeho bydlení totiž občas projela dodávka naložená zeleninou a pán za volantem vychvaloval do světa svoje zboží dunivým reproduktorem.
    Tu otázku musím reprodukovat přesně tak, jak jsem ji slyšel. - Prosím vás, tady okolo jezdí nějaký auto, něco pořád hlásí, my mu nerozumíme a nikdo nám nic neřekne, tak máme strach, jestli se třeba nechystá nějaký tsunami… Taková slova by se měla tesat do kamene… Je třeba se zmínit i o stravování na dovolené. My obvykle jezdíme na dovolenou bez zajištěné stravy, protože chceme ochutnat i to, co nám uchystají v místních tavernách. Nicméně, tentokrát jsme měli bufetovou polopenzi. A protože tu byli Češi, překonávali se. Měli jsme vytipované určité lidi, kteří podávali vynikající výkony. Pro přídavek si došli i sedmkrát, obvykle postávali před jídelnou ještě zavřenou a odcházeli po hodině. A pak patřilo k jakémusi bontonu, stěžovat si na jídlo, jako že není dobré a hlavně snídaně je jednotvárná.
    Bylo mi záhadou, co tito lidé asi tak snídají doma, a jak rozmanitou snídani mají. Přímo k politování byla jedna paní, která sedávala blízko nás, neustále vzdychala a oblažovala nás řečmi typu, jak ráno plakala, když si uvědomila, že zase jde na snídani… Co na to odpovědět.
    Zvláštní také bylo, že někteří lidé ani nevěděli, kterým směrem je vůbec moře a celou dovolenou strávili mezi pokojem, bazénem a jídelnou. To je taková zvláštnost, letět přes půl Evropy a pak plácnout svoje tělo k bazénu, který můžou mít levněji někde u nás.
    Našinec se ale na pláži odlišuje od jiných národů i jednou zajímavou věcí. Pokud uvidíte ležícího a opalujícího se člověka, který drží v ruce tlustou, obvykle brožovanou knihu a půjdete okolo tak blízko, abyste mohli přečíst název knihy, zaručeně nebude v češtině. Našinec totiž nečte. Pamatuji si na jednu dvojici, kterým na čtrnáctidenní dovolenou stačilo vydání Práva, které dostali v letadle při odletu. Rozebrali si jej na jednotlivé dvoulisty a každý den si nosili na pláž jeden. Ano, opravdu zuřiví čtenáři, nicméně byli spokojení a na dva týdny jim to tak vystačilo. A ještě jedna věc. Víte, čím jsou charakterizováni čeští cestovatelé mužského pohlaví? Nevíte? Tak tedy, třičtvrteční kalhotou, páskovým koženkovým sandálem a černou ponožkou, čnící na hubených nohou až vysoko nad kotník. U dam je zase charakteristická gumová obuv, populární barevné sandály v co nejřvavějších barvách obuté k večerním šatům. Obojí se objevuje stále víc. Tak, prožili jsme si pár dní v přátelské zemi a mezi přátelskými lidmi, se kterými máme mnohem víc společného, než si myslíme. Nadešel předposlední den a delegátka nám sděluje, jak poletíme domů. Takže autobus na letiště jede příští den ve čtyři odpoledne a letadlo letí v sedm… Poslední den se ale najde minimálně jedna dvojice, která před svůj apartmán usedne v devět hodin ráno na sbalené kufry, oděna v cestovním a takto připravena vyčkává odjezdu. Takoví lidé se ze své strategické polohy zvednou jedině tehdy, když nám kolem poledne přijdou na pláž významně poklepat na sklíčko hodinek a s panem Hujerem upozornit-Už je čas, musíme jít… Ne, nebudu nějak shazovat české turisty. Přece jen, je to fajn, když v taverně narazíte na normálního našince, se kterým si můžete popovídat o lecčems a nenapadlo by vás se s ním dát do řeči třeba na české lavičce v českém parku. V naší domovině to jaksi není zvykem. Ale, jak se povídá, Čech všude bratry má.
    Než skončím, chtěl bych ještě napsat pár slov o příhodě, která se nám stala, když už jsme byli bezpečně zpátky na rodné hroudě. A myslím, že stojí za zaznamenání.
    Dobrá. Naše cestovka nám zajistila i odvoz domů z letiště. Jedinou menší komplikací bylo, že asi v dvacetiminutových intervalech se slétla tři letadla z různých destinací, takže jsme museli nějakou dobu čekat. Počkali jsme, v určenou hodinu nasedli do mikrobusu a vyrazili k domovu. Našemu řidiči bylo divné, že mu chybí dva cestující, ale protože byl zvyklý na to, že mu klienti neoznámí, že odjíždějí sami a na parkovišti u letiště nemohl stát, vyjeli jsme bez nich. Asi třicet kilometrů od Prahy zazvonil šoférský telefon. Dva lidi zůstali na Ruzyni. Takže jsme zaparkovali u benzínové pumpy a téměř dvě hodin trávili poznáváním jejího okolí. Pak přijelo auto majitele cestovky, z něj vystoupila mladá rozesmátá dvojice, naložila si k nám kufry a jeli jsme dál, o nějaké omluvě nepadlo slovo. A co se vlastně na tom letišti stalo? Něco takřka neuvěřitelného. Naši noví spolucestující tam potkali svoje pražské známé a museli si toho hodně co říci. Dali na jejich tvrzení, že na tomhle letišti všechno trvá hodně dlouho, takže si můžou skočit na kávičku a a dopodrobna vypovědět, jaká byla dovolená. Do odjezdu našeho mikrobusu bylo téměř půldruhé hodiny, takže nic nebránilo návštěvě kavárničky na letišti.
    Zatím přiletěla všechna letadla a pozemní personál sebou hodil, takže všichni ostatní už byli pryč, autobusy domů se rozjížděly a po prázdném dlouhém černém pásu na jednom ze stanic truchlivě kroužily dva kufry a slunečník stále kolem dokola. Protože bylo třeba uvolnit pás pro další přílet, odkudsi přišel jakýsi rozkaz a kdosi osiřelá zavazadla uložil kamsi mezi nalezená. Kávička dopita, zážitky z dovolené sděleny a přišel čas na odběr kufříků. A přišel šok. Autobusy pryč, kufry pryč, nikde ani slovo o příletu letadel. Takže naši pobledlí cestovatelé pobíhajíce po příletové hale sháněli kohosi kompetentního, který je zavedl do prostor, kde se setkali se svými už oplakanými kufry. Potom museli obvolávat pracovníky cestovní kanceláře, kteří zase zastavili náš mikrobus na cestě k domovu. A sám majitel osedlal své soukromé koně pod kapotou, dojel na letiště a pak si se svými dvěma klienty udělal výlet za Prahu k benzínové pumpě… Nakonec jsme tedy domů dojeli v pořádku, pozdě ale přece. Jak říká Jára Cimrman: “ Byla to taková pěkná tečka za tím naším případem…“ Tak a to už je asi docela všechno, co jsem měl na srdci. Třeba se někdo zasměje, třeba se někdo rozčílí, ale byl bych rád, kdyby se každý alespoň trochu zamyslel. A já slibuji, že jestli bude zase někdy nějaké příště, už to bude jen o modrém nebi, modrém moři a modrých kopulích řeckých kostelíků a o fajn lidech, které jsme tam potkali a potkávat ještě dlouho budeme…. 

     
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Dovolil bych si navrhnout, abys přejmenoval toto vlákno na Óda na Řecko smile

    Poslyš, Jerry, jedna technická. Vkládáš texty přes to tlačítko "Vložit text z Wordu"? Já jen, že tomu textu chybí formátování, hrozně mi tam u toho dlouhýho textu přeskakujou řádky smile
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,752
    Tak s Ódou na Řecko už končím, to byla jen dva díly...wink

    Texty vkládám z Wordu přes schránku a tedy Ctrl C a Ctrl V, tedy viditelně blbě, začnu přes tlačítko. Ale jak tak na to koukám, nepřeskakuje mi nic, myslím tedy na monitoru, nikoli v hlavě...laugh

    Ale opravil jsem to a vložil tlačítkem, už je to lepší?
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • LucieLucie Komentářů: 421
    První část se mi líbila víc...

    Já bych nás - Čechy tak neviděla tak kritickywink


Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.